Vratné obaly Členský stát zavedl systém, dle kterého musí být nápoje uváděny na trh ve skleněných recyklovatelných obalech. Obaly musí schválit Národní úřad pro ochranu životního prostředí, který může schválení nových druhů obalů odepřít, zejména domnívá‑li se, že obal technicky nevyhovuje systému vracení obalů nebo že předpokládaný systém vracení nezajišťuje skutečné opětné použití dostatečné části obalů nebo byl‑li již schválen obal stejného objemu, který je k dispozici a hodí se k témuž užití. Ve výsledku je používáno celkem 30 typů lahví. Novelizace výše zmíněná pravidla upravila, a to tak, že neschválené lahve lze použít, s výjimkou jakýchkoli obalů kovových, jen pro množství nepřevyšující 3 000 hektolitrů na výrobce ročně a jen pro nápoje, které zahraniční výrobci prodávají za účelem průzkumu trhu. Analýza:[DS1] Takto zavedený systém v jednom členském státě by mohl omezit obchod mezi členskými státy. Může se jednat o omezení, které by mohlo být Soudním dvorem označeno za nepřípustné. Jak bylo řečeno v rozhodnutí Dassonville, nepřípustné je ,,jakékoli opatření členského státu, které je způsobilé přímo či nepřímo, skutečně či jen potencionálně omezit obchod mezi členskými státy“. V případě, kdy jeden členský stát přímo určí obaly, které je možné dovážet do jeho země, a jiné bez ospravedlnitelného důvodu zakáže, mohl by být mezinárodní obchod zasažen. Na definici z rozhodnutí Dassonville dále navázala další rozhodnutí[DS2] , která ji rozpracovávají, protože Soudní dvůr v tomto rozsudku prakticky nedělal rozdíl mezi opatřeními rozlišujícími a nerozlišujícími. Napadená opatření se totiž mohou vztahovat na všechna zboží obecně a mohou být opodstatněná např. z hlediska veřejného zájmu. Jak bylo řečeno v rozhodnutí Cassis de Dijon, překážky pohybu zboží uvnitř států vyplývající z nesouladu právních předpisů jednotlivých členských států týkající se přípustných obalů pro výrobky, jsou akceptovatelné do té míry, v jaké tyto předpisy mohou být uznány za nezbytné pro uspokojení kategorických požadavků týkajících se především účinnosti fiskálního dozoru, ochrany zdraví, poctivosti obchodních transakcí a ochrany spotřebitele. První princip Cassis (první pravidlo rozumu) určuje, že v některých případech se nemusí jednat o porušení čl. 34 SFEU, pokud je daný zásah nutný k ochraně kategorických požadavků státu. Druhý princip Cassis přichází s požadavkem proporcionality: ,,Bez řádného důvodu nelze bránit zboží, které bylo vyrobené v členském státě v souladu s normami tohoto státu, a které se legálně obchoduje na trhu v tomto státě, v přístupu na trhy všech ostatních členských států.“ V případě Cassis de Dijon bylo rozhodnuto, že německý předpis není v souladu s čl. 34, a to proto, že vyloučení z trhu nebylo nezbytné proto, aby bylo zboží vyloučeno z trhu, protože téhož účinku mohlo být dosaženo i jinak – např. označením na láhvi a informováním spotřebitele o tom, že se likér liší od likérů německých. Tady ale nejde o produkt, ale o jeho obal[DS3] . Proto by Soudní dvůr nemusel tento systém rušit, protože nejde z principu o daný produkt, nýbrž pouze o to, v čem je produkt dodáván. Případná ochrana spotřebitele netkví ve škodlivosti produktu, ale v dopadu obalu tohoto produktu na životní prostředí a na zdraví. Potenciální problém pro spotřebitele by mohl spíše nastat v případě kvót na výrobce ročně, neb by to nemuselo pokrýt potřeby [DS4] daného trhu. 2. Slepičí klece. Směrnice EU zavádí pravidla pro klecový chov. Část členských států (Polsko a Maďarsko) nezajistila jejich plné provedení. Slepice tak jsou chovány ve standardních neobohacených klecích. Prakticky to znamená, že příslušní chovatelé nemuseli nést náklady na nový standard. Česká republika zakazuje dovoz vajec z těchto zemí. Smlouva ESUO žádá, aby členské státy strpěly výkon supranacionálních pravomocí, tedy aby omezily výkon své svrchovanosti z příkazu platné smlouvy v zájmu sledovaného společného cíle. Polsko a Maďarsko svým neprovedením Směrnice EU vytvořily protiprávní stav, jelikož v rámci dodržení povinností plynoucí z primárního práva EU, měla být tato směrnice provedena zcela. Česká republika má tedy důvod podle č. 36 Smlouvy SFEU omezit nebo úplně zakázat dovoz z těchto dvou zemí. Tento zákaz může být odůvodněn jednak veřejnou mravností [DS5] a veřejným pořádkem, ale hlavně také ochranou zdraví a života zvířat. ________________________________ [DS1]Příliš mnoho prostoru je věnována učebnicevému popisu (který je správný!) a naopak strašně málo je věnováno tomu, abyste to provázali s tímto případem. Doporučoval bych to, co jinde – shrnout podstatná fakta, pak relevantní právní úpravu, provést její analýzu a aplikaci na daný stav a uvést řešení… [DS2]V těchto případech je vždy vhodné uvést která [DS3]Ona ale ta judikatura je interpretována tak, že zahrnuje i požadavky na obaly… [DS4]No právě, ten požadavek na obal je vlastně překážkou vstupu na trh a tedy i dovozu… [DS5]Vejce, slípky a mravnost?!!! 😊 co ale role Komise? Co fakt, že je zde úprava harmonizována? A nejde též o prosazování standardu ve směrnici proti jednotlivci?