Bobek 147
Vnitrostátní aplikace Úmluvy Kapitola V
II. Postavení Úmluvy v právním řádu České republiky
4. [Vnitrostátní ústavní volba] Postavení Úmluvy v právním řádu České republiky
je, stejně jako v rámci právních řádů jiných smluvních stran Úmluvy, záležitostí
vnitrostátních ústavních předpisů dané smluvní strany. Zpravidla se jedná o obecná
vnitrostátní ustanovení, která určující způsob průniku předpisů práva mezinárodního
do vnitrostátního práva daného státu, a to jednak s ohledem na způsob působení
(bezprostředně či zprostředkovaně, tedy skrze vnitrostátní zákon Úmluvu provádějící)
a jednak s ohledem na právní sílu, které Úmluva v právním řádu smluvní strany požívá.
Na rozdíl od rané judikatury Soudního dvora Evropské unie, orgány Úmluvy nikdy
neprovedly (či se ani nepokusily provést) srovnatelný kopernikovský obrat, jakým bylo
stanovení přednosti a přímého účinku práva Unie v právech členských států Soudním
dvorem EU [srov. především rozsudek ze dne 5. 2. 1963, Van Gend en Loos, 26/62,
Recueil, s. 1; a rozsudek ze dne 15. 7. 1964, Costa, 6/64, Recueil, s. 1141]. Podobná
právní revoluce znamenala preempci různých vnitrostátních ústavních voleb ze strany
členských států. Napříště to není vnitrostátní ústava jednotlivého státu, ale Soudní dvůr
a jeho judikatura, která určuje jednak způsob působení tohoto typu mezinárodního
práva (přímý účinek) a jednak jeho právní sílu (aplikační přednost před veškerým
vnitrostátním právem) v právních řádech členských států.2
5. [Pestrost možných řešení] Určení postavení Úmluvy v právních řádech smluvních
stran tak zůstává na půdorysu klasického mezinárodního práva veřejného, kde je
v zásadě záležitostí každé smluvní strany, jak vnitrostátně provede své mezinárodní
závazky. Výsledkem je různorodost přístupů. V důsledku různé ústavní volby v rámci
jednotlivých smluvních stran může být Úmluva postavena na roveň práva ústavního
(jako je tomu kupř. v Rakousku, které Úmluvu vnitrostátně provedlo ústavním zákonem),
může se nalézat mezi ústavou a obyčejnými zákony (jak je tomu v řadě smluvních
stran, včetně – tedy minimálně na základě textu čl. 10 Ústavy – České republiky, dále
třeba na Slovensku či v Polsku), anebo může být na úrovni obyčejných zákonů (jak
je tomu kupř. v Německu, kde je Úmluva vnitrostátně provedena prostým spolkovým
zákonem). Evropská úmluva také nemusí být vnitrostátně provedena vůbec a může
sloužit pouze jako interpretační pomůcka pro soudcovskou aplikaci základních práv
(jak tomu bylo před rokem 1998 ve Spojeném království či před rokem 2003 v Irsku).3
Kvantitativně se nicméně zdá, že převažujícím modelem v rámci smluvních stran je
zařazení Úmluvy nad běžné zákony, nicméně pod vnitrostátní ústavu.4
6. [Úmluva v českém právu před euronovelou Ústavy] Bezprostředně po přistoupení
České republiky k Úmluvě, o kterém byla řeč v předchozím oddíle této kapitoly,
upravoval její tehdejší postavení v českém právním řádu čl. 10 Úst. Ten zněl:
Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních
svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají
přednost před zákonem.
2
Alec Stone Sweet s ohledem na tuto ranou judikaturu SDEU hovoří o soudním převratu (juridicial coup
d´État), který zásadním způsobem mění ohnisko autority v celém systému – srov. Stone Sweet, A. The
Juridical Coup d´État and the Problem of Autority: CILFIT and Foto-Frost. In: Poiares Maduro, M. L.,
Azoulai, L. (eds.) The Past and Future of EU Law: The Classics of EU Law Revisited on the 50th
Anniversary
of the Rome Treaty. Oxford : Hart, 2010, s. 201–210.
3
Blíže viz např. dvě nedávné rozsáhlé srovnávací studie na toto téma – Martinico, G., Pollicino, O. (eds.)
The National Judicial Treatment of the ECHR and EU Laws. Groningen : Europa Law Publishing, 2010;
anebo Stone Sweet, A., Keller, H. (eds) A Europe of Rights: The Impact of the ECHR on National Legal
Systems. Oxford : Oxford University Press, 2008.
4
Chryssogonos, K. Zur Inkorporation der Europäischen Menschenrechtskonvention in den nationalen Rechtsordnung
der Mitgliedstaaten. (2001) Europarecht, Heft 1, s. 49, na s. 59 uvádí, že toto řešení zvolilo
přibližně 2/3 všech smluvních stran.
Kniha EVK.indb Odd1:147Kniha EVK.indb Odd1:147 30.4.2012 19:05:5630.4.2012 19:05:56
Bobek148
Uvedení do problematikyČást první
Ústava tak znala, ostatně stejně jako její federální předchůdkyně, specifickou kategorii
mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, které, pokud byly
ratifikovány a řádně vyhlášeny, měly přednost před zákonem. Na tuto zvláštní kategorii
„privilegovaných“ smluv podle tehdejšího čl. 10 Úst také navazoval čl. 87 odst. 1 písm. a)
a písm. b) Úst, které doplňovaly obecnou „aplikační přednost“ čl. 10 Úst také o obecnou
derogační pravomoc Ústavního soudu s ohledem na tento typ smluv. Ústavní soud tak
rozhodoval o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů nejenom pro jejich rozpor
s ústavním zákonem, ale také pro případný rozpor s „mezinárodní smlouvou o lidských
právech a základních svobodách“ podle čl. 10 Úst.
1. Postavení Úmluvy po euronovele Ústavy a Konkursním nálezu
7. [Euronovela Ústavy] „Euronovela“ Ústavy, vyhlášená pod č. 395/2001 Sb., však
zásadním způsobem proměnila mezinárodní nastavení Ústavy. Byť bylo (politickým)
motivem jejího přijetí především očekávané přistoupení České republiky k Evropské
unii, k zásadnímu sporu ohledně jejího výkladu došlo již několik týdnů po jejím přijetí
právě s ohledem na mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.
Konečná podoba ústavní novely č. 395/2001 Sb. odstranila zvláštní kategorii „mezinárodních
smluv o lidských právech a základních svobodách“. Nový čl. 10 Úst vtahuje
do českého právního řádu všechny ratifikované a vyhlášené smlouvy:
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž
je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní
smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Novela navíc přidala čl. 1 odst. 2 Úst, který stanoví: „Česká republika dodržuje závazky,
které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“ Konečně z čl. 87 odst. 1 písm. a) a b)
Úst byl odstraněn odkaz na mezinárodní smlouvy (jakéhokoli typu) s tím, že Ústavní
soud napříště posuzuje soulad zákonů nebo jiných předpisů pouze s ústavním pořádkem.
8. [„Konkursní nález“] Ústavní soud se k euronovele Ústavy vyjádřil již několik
týdnů po nabytí její účinnosti. Vybral si k tomu kauzu týkající se odměny a náhrady
výdajů správce konkursní podstaty [nález ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01
(č. 403/2002 Sb.), nazýván proto „Konkursní nález“]. Ve věci samé Ústavní soud (v celkovém
rámci případu spíše okrajově) aplikoval jako měřítko přezkumu také ustanovení
Úmluvy a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Na závěr svého
nálezu však především dodal [v bodě VII]:
Z ústavní maximy dle čl. 9 odst. 2 Úst neplynou konsekvence toliko pro ústavodárce,
nýbrž i pro Ústavní soud. V nepřípustnosti změny podstatných náležitostí
demokratického právního státu je obsažen i pokyn Ústavnímu soudu, dle kterého
žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem
bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod.
Z uvedeného východiska nutno posuzovat změny, jež přinesla novela Ústavy,
provedená ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., a to v ustanoveních čl. 1 odst. 2,
čl. 10, čl. 39 odst. 4, čl. 49, čl. 87 odst. 1 písm. a), b) a čl. 95 Úst. Ústavní zakotvení
všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce
vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu
odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních
smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního
práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky.
Kniha EVK.indb Odd1:148Kniha EVK.indb Odd1:148 30.4.2012 19:05:5630.4.2012 19:05:56
Bobek 149
Vnitrostátní aplikace Úmluvy Kapitola V
Proto rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na § 112 odst. 1
Úst, nýbrž i vzhledem k čl. 1 odst. 2 Úst a do jeho rámce zahrnout i ratifikované
a vyhlášené mezinárodních smlouvy o lidských právech a základních svobodách.
Nepřímo pro tento závěr svědčí i čl. 95 odst. 2 Úst, když jinak by je bylo nutno
vykládat v tom smyslu, že v případě rozporu zákona s ústavním zákonem soudce
obecného soudu není kvalifikován věc posoudit a je povinen ji předložit Ústavnímu
soudu, v případě rozporu zákona a smlouvy o lidských právech, jenž je ústavněprávně
stejné povahy a kvality, je dle čl. 10 Úst povinen postupovat dle mezinárodní
smlouvy. Ať by již takové rozhodnutí bylo přijato kteroukoli soudní instancí,
v právním systému neobsahujícím soudní precedens v kvalitě a závaznosti pramene
práva, by nikdy nemohlo nabýt případně i faktických derogačních důsledků. Pro
dvě, svou ústavní povahou identické situace, by tak byla Ústavou vytvořena ničím
neodůvodněná procedurální nerovnost, což na základě argumentu reductionis ad
absurdum nelze přisuzovat ústavodárci v poloze účelu ústavní novely.
Uvedené interpretaci čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 87 odst. 1 písm. a), b), čl. 95 a čl. 112
odst. 1 Úst svědčí i skutečnost, že i po přijetí ústavního zákona č. 395/2001 Sb.
zákonodárce nezměnil § 109 odst. 1 písm. c) OSŘ a § 224 odst. 5 TrŘ, která
ukládají obecným soudům povinnost přerušit řízení a předložit věc k posouzení
Ústavnímu soudu nejen v případě rozporu zákona, či jeho jednotlivých ustanovení,
s ústavním zákonem, nýbrž i v případě jejich rozporu s mezinárodní smlouvou,
která má přednost před zákonem.
Z uvedených důvodů nutno čl. 95 odst. 2 Úst interpretovat v tom smyslu, že je
povinností obecného soudu předložit Ústavnímu soudu k posouzení rovněž věc,
v níž dojde k závěru, že zákon, jehož má být při jejím řešení použito, je v rozporu
s ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních
svobodách.
Veden naznačenými úvahami Ústavní soud v předmětné věci neomezil posuzování
ústavnosti navrhovatelem napadených ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání
toliko na zkoumání jejich souladu s ústavními zákony, nýbrž i s ratifikovanými a vyhlášenými
mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách.
Právní názor vyslovený Ústavním soudem v závěrečné části Konkursního nálezu vyvolal
značnou akademickou polemiku, převážně nesouhlasnou.5
I přes značnou kritiku
Ústavní soud právní názor vyslovený v Konkursním nálezu opakovaně potvrdil, a lze
jej proto považovat z jeho strany za ustálený [srov. např. nálezy ze dne 24. 6. 2003,
sp. zn. Pl. ÚS 44/02 (č. 210/2003 Sb.); ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 752/02; ze dne
5. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 44/03 (č. 249/2005 Sb.)].
Z následující judikatury by se navíc dokonce zdálo, že Ústavní soud napříště za derogační
kritérium (a tím pádem i součást ústavního pořádku) považuje nejenom „mezinárodní
smlouvy o lidských právech a základních svobodách“, ale jakékoli „mezinárodní
smlouvy podle čl. 10“ [srov. nález ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 34/02 (č. 53/2003
Sb.), kde byla referenčním rámcem Charta místní samosprávy, publikovaná pod
č. 181/1999 Sb. a č. 369/1999 Sb., anebo nález ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS
83/06 (č. 116/2008 Sb.), kde byl nový zákoník práce posouzen mimo jiné s ohledem
5
Z množství doktrinálních reakcí srov. např. Kühn, Z., Kysela, J. Je Ústavou vždy to, co Ústavní soud řekne,
že Ústava je? Časopis pro právní vědu a praxi, 2002, č. 3, s. 199; Kühn, Z., Kysela, J. Euronovela Ústavy
ve světle překvapivého nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb. Soudní rozhledy, 2002, č. 12, s. 421; Filip,
J. Nález č. 403/2002 Sb. jako rukavice hozená ústavodárci Ústavním soudem. Právní zpravodaj, 2002,
č. 11, s. 12. Pro odlišný pohled srov. Malenovský, J. Euronovela Ústavy: „Ústavní inženýrství“ ústavodárce
nebo Ústavního soudu či obou? In: Deset let Ústavy České republiky, s. 173; Holländer, P. Dotváření Ústavy
judikaturou Ústavního soudu. In: Deset let Ústavy České republiky, s. 122, na s. 130–135.
Kniha EVK.indb Odd1:149Kniha EVK.indb Odd1:149 30.4.2012 19:05:5630.4.2012 19:05:56
Bobek150
Uvedení do problematikyČást první
na jeho soulad s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování
a ochraně práva odborově se organizovat, vyhlášené pod č. 489/1990 Sb.]. Může být
sporné, zda tyto dva dokumenty lze stále ještě považovat za „mezinárodní smlouvy
o lidských právech a základních svobodách“. Na druhou stranu tento pojem nebyl
nikdy nikde vymezen a při rozšiřujícím výkladu do něj patrně mohou být zahrnuty
i oba tyto dokumenty.
9. [Důsledky Konkursního nálezu] Z Konkursního nálezu plynou pro vnitrostátní
postavení Úmluvy tři zásadní důsledky. Zaprvé, Ústavní soud Úmluvu, stejně jako
ostatní mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, de facto
konstitucionalizoval, a to rozšířením rozsahu pojmu ústavního pořádku nad jeho ústavní
definici v čl. 112 odst. 1 Úst. Dle názoru Ústavního soudu je tak Úmluva součástí
českého ústavního pořádku.
Zadruhé, rozšířením pojmu ústavního pořádku Ústavní soud (znovu) rozšířil seznam
předpisů, s ohledem na které je oprávněn provádět přezkum ústavnosti podle čl. 87
odst. 1 písm. a) a písm. b) Úst. Zahrnutí Úmluvy do tohoto katalogu znamená, že se
Ústavní soud cítí oprávněn rušit ustanovení českých zákonů či jiných právních předpisů
přímo (a pouze) pro jejich rozpor s ustanoveními Úmluvy.
Zatřetí, aplikace Úmluvy, stejně jako jiné mezinárodní smlouvy o základních právech
a lidských svobodách, je ve vizi Ústavního soudu vyjádřené v Konkursním nálezu
centralizována. Dle názoru Ústavního soudu není soudce obecného soudu oprávněn,
a to ani po ústavní novele č. 395/2001 Sb., samostatně posuzovat rozpor mezi českým
zákonem či jiným právním předpisem a Úmluvou. Případný rozpor, který by shledal,
je povinen v souladu s čl. 95 odst. 2 Úst předložit k posouzení Ústavnímu soudu.
10. [Úmluva jako derogační kritérium pro ÚS] Konkursní nález a z něj uvedené
závěry jsou problematické. Až takový problém nepůsobí druhý ze zmiňovaných závěrů,
tedy ústavodárcem sice neautorizovaný, nicméně ve své podstatě možný „návrat“
mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, tedy také Úmluvy,
do derogačního rámce Ústavního soudu. Zde se jedná především o auto-definici přezkumné
pravomoci, kterou ukládá Ústavní soud sám sobě. V rovině aplikace definičně
vágních ustanovení základních práv bývá navíc v praxi dosti jedno, zda bude Úmluva
formálně provolána za přímé derogační kritérium či zda bude pouze výrazně ovlivňovat
výklad příslušných paralelních ustanovení české LPS. Obě kategorie jsou dosti
prostupné a výsledek zpravidla v podstatě stejný. Navíc pokud je Úmluvě a judikatuře
ESLP umožněno ve značné míře naplňovat obsahem kategorie vnitrostátní ústavnosti
v oblasti ochrany základních práv, pak bude vždy k určité „konstitucionalizaci“ Úmluvy
docházet, jak ostatně potvrzuje také případ Slovenska v dalších oddílech této kapitoly.
V tomto pohledu není natolik zásadní rozdíl, zda se tak bude dít přímou aplikací
Úmluvy, anebo nepřímo skrze silné promítání Úmluvy do výkladu vnitrostátní LPS.
Z následné praxe Ústavního soudu je navíc patrné, že Úmluva jako samostatné derogační
kritérium zpravidla neslouží. Případy, kdyby Ústavní soud rušil ustanovení českého
práva či rozhodnutí obecných soudů výlučně pro rozpor s Úmluvou, jsou vzácné [srov.
nálezy ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 15/04; anebo ze dne 22. 3 2005, sp. zn.
Pl. ÚS 45/04; viz také nález ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, kde Ústavní soud
zrušil rozhodnutí obecných soudů „pouze“ pro jejich rozpor s čl. 5 odst. 5 EÚLP].
Pokud Ústavní soud ruší ustanovení české práva, pak tak činí typicky při vyslovení
současného porušení české LPS a Úmluvy [z novější judikatury srov. kupř. nález ze
dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09 – porušení čl. 1 odst. 1 Úst a čl. 1 Protokolu č. 1
EÚLP anebo nález ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 123/08 – porušení čl. 36 odst. 1
LPS a čl. 1 Protokolu č. 1 EÚLP aj.].
Kniha EVK.indb Odd1:150Kniha EVK.indb Odd1:150 30.4.2012 19:05:5630.4.2012 19:05:56
Bobek 151
Vnitrostátní aplikace Úmluvy Kapitola V
11. [Úmluva jako součást ústavního pořádku] Problematický je však první a třetí
závěr plynoucí z názoru Ústavního soudu zaujatého v Konkursním nálezu. Pokud je
Úmluva součástí ústavního pořádku České republiky, pak má stejnou právní sílu jako
LPS. Případný konflikt mezi ustanovením LPS a Úmluvy tak nelze řešit argumentem
právní síly. Podle něj by přednost měla LPS, protože se jedná o ústavní zákon, zatímco
Úmluva má podle čl. 10 Úst pouze přednost před zákony, nikoli však před ústavními
zákony. Konflikt mezi předpisy stejné právní síly lze řešit pouze výkladem, případně
za použití pravidel pro zajištění souladu mezi předpisy stejné právní síly. Posledně
zmiňované by mělo paradoxní následek v tom, že Úmluva je ve vztahu k LPS vlastně
lex posterior, neboť byla vyhlášena až v č. 209/1992 Sb., zatímco LPS byla vyhlášena
již jako ústavní zákon č. 23/1991 Sb. (usnesení předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992,
č. 2/1993 Sb., ji pouze znovu vyhlašuje jako součást ústavního pořádku České republiky).
V případě rozporu mezi Úmluvou a LPS by tak měla mít přednost Úmluva, tedy alespoň
pokud dovedeme názor Ústavního soudu do jeho logických důsledků. K tomuto
zajímavému závěru navíc přistupuje skutečnost, že finálním interpretem Úmluvy není
Ústavní soud, ale ESLP. V důsledku toho vlastně český Ústavní soud není konečným
interpretem značné části ústavního pořádku České republiky. Pokud navíc platí výše
uvedený princip lex posterior mezi ustanoveními LPS a Úmluvy, tak Ústavní soud není
finálním interpretem ani „základní“ roviny ochrany lidských práv v České republice
stanovené LPS, neboť ta je automaticky přepsána pozdější úpravou Úmluvy.
Výše uvedené závěry jsou pochopitelně poněkud absurdní. Ústavní praxe a rozhodovací
činnost Ústavního soudu jim navíc zjevně neodpovídá. Plasticky však demonstrují
problémy, do kterých se vnitrostátní postavení (nejen) Úmluvy dostává v důsledku
dosti problematického judikatorního rozmachu Ústavního soudu v Konkursním nálezu.
12. [Přímá aplikace Úmluvy obecným soudem] Neméně problematický je konečně
také třetí z Ústavním soudem zmiňovaných závěrů, tedy povinnost obecných soudů
předkládat jakékoli rozpory mezi českým zákonem a mezinárodní smlouvou o lidských
právech a základních svobodách k posouzení Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2
Úst. Zatímco s ohledem na výraznou redefinici pojmu „ústavního pořádku“ se Ústavní
soud snaží svázat ústavodárce s ohledem na to, co má rozumět ústavním pořádkem,
zde se Ústavní soud snažil svázat obecné soudy přepisem čl. 10 Úst. Ustanovení
čl. 10 Úst ve znění po euronovele nicméně jasně říká, že v případě rozporu mezi českým
zákonem a mezinárodní smlouvou se použije ustanovení mezinárodní smlouvy.
Stanoví tak aplikační (nikoli derogační) přednost mezinárodních smluv před zákony,
kterou je oprávněn soudce obecného soudu posuzovat samostatně na základě jasného
znění čl. 10 Úst. Tím pochopitelně není řečeno, že soudce obecného soudu smí „rušit“
zákony pro jejich rozpor s ústavním pořádkem; tato pravomoc náleží výlučně Ústavnímu
soudu. K čemu však čl. 10 Úst soudce jasně opravňuje je v případě kolize mezi
českým zákonem a Úmluvou přednostně aplikovat ustanovení Úmluvy za neaplikace
rozporného ustanovení českého zákona.
Jako příklad si lze představit situaci, ve které kupř. soudce správního soud přezkoumává
zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Napadené správní rozhodnutí je sice v souladu
s ustanovením českého zákona, nicméně v rozporu s ustanovením Úmluvy či judikatury
ESLPtoto ustanovení vykládající. V takovém případě je soudce oprávněn za přednostní
aplikace Úmluvy zrušit rozhodnutí správního orgánu pro jeho rozpor s Úmluvou, aniž
by předtím musel věc předložit k posouzení Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Úst.
Ostatně české soudy, především Nejvyšší správní soud, tak v minulosti již několikráte
učinily [srov. např. rozsudky NSS ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 2 Azs 75/2005; ze dne
4. 8. 2005, sp. zn. 2 Azs 343/2004; ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 9 Azs 23/2007; ze dne
Kniha EVK.indb Odd1:151Kniha EVK.indb Odd1:151 30.4.2012 19:05:5730.4.2012 19:05:57
Bobek152
Uvedení do problematikyČást první
11. 7. 2007, sp. zn. 6 As 55/2006; pro značně problematický příklad z judikatury Nejvyššího
soudu (problematický nikoli postupem, ale obsahem samotné argumentace)
srov. rozhodnutí NS ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 1 Skno 10/2008].
13. [Shrnutí] Formálně-právní postavení Úmluvy v českém právním řádu není úplně
vyjasněné. Podle textu Ústavy tvoří Úmluva spolu s dalšími Parlamentem ratifikovanými
a vnitrostátně vyhlášenými mezinárodními smlouvami specifickou množinu, která
stojí nad zákony, nicméně pod ústavním pořádkem. Podle názoru Ústavního soudu je
Úmluva součástí přímo ústavního pořádku.
Tato rozdílnost názorů však není fatální, tedy přinejmenším pokud vnímáme Konkursní
nález pouze coby poněkud nešťastně formulované „sebe-rozšíření“ derogační pravomoci
pro přezkum Ústavním soudem. Ústavní soud nicméně není oprávněn ani svázat
ústavodárce s ohledem na současnou či budoucí definici rozsahu ústavního pořádku, ani
obecné soudy s ohledem na přímou a přednostní aplikaci Úmluvy, ke které je opravňuje
čl. 10 Úst. Z dosavadní praxe obecných soudů je patrné, že krajně problematického
názoru Ústavního soudu snažícího se o centralizaci přezkumu souladu s mezinárodními
smlouvami po zásluze nedbají a v případě potřeby aplikují Úmluvu přímo a samostatně.
2. Závaznost judikatury ESLP z pohledu českého práva
14. [Širší působení judikatury ESLP] Působení rozhodnutí ESLP v právních
řádech smluvních stran se nevyčerpává zjednáním nápravy v případě individuálního
stěžovatele, ať již obnovou řízení či jakýmkoli jiným procesním nástrojem, který stát
zvolil pro provedení rozhodnutí ESLP s ohledem na situaci konkrétního stěžovatele.
Judikatuře ESLP je v právních řádech smluvních stran dopřáno širší závaznosti, jdoucí
nad rámec individuální situace konkrétního stěžovatele. Pokud tedy kupř. ve fiktivní věci
Nováková proti České republice Soud seznal porušení Úmluvy s ohledem na konkrétní
situaci paní Novákové, Česká republika je povinna zjednat nápravu v rovině provedení
konkrétního rozhodnutí způsobem popsaným dále, v kapitole X. Právní závěr, který
ESLPs ohledem na situaci paní Novákové učinil, je však také aplikovatelný na všechny
budoucí (skutkově i právně) obdobné situace v řízeních, vedených před českými orgány.
Stejně tak je však tento právní názor aplikovatelný také na řízení vedená před orgány
jiným smluvních stran, které jsou opět skutkově a právně obdobné.
S ohledem na posledně dvě zmiňované situace lze mluvit o širší (či normativní) závaznosti
judikatury ESLP. Právní názor, vyslovený Soudem v řízení s jinými účastníky, je
s ohledem na obdobné kauzy aplikovatelný i v jiných věcech. V případě tohoto typu
širší závaznosti judikatury je jedno, zda obdobné rozhodnutí, jehož závěry lze zobecnit
a aplikovat i na kauzu posuzovanou, bylo vydáno v řízení proti České republice či jiné
smluvní straně. Obě rozhodnutí jsou rozhodnutími ESLP. Lze předpokládat, že při
absenci důvodu pro jejich odlišení budou Soudem následována i v budoucnu.
Pokud se nicméně jedná o rozhodnutí vydané proti České republice, jeho přesvědčivost
v dalších řízeních vedených před českými orgány na půdorysu stejného právního
předpisu bude nepopiratelně vyšší. Již jednou vydané rozhodnutí v řízení proti České
republice bude totiž často upozorňovat na obecnější či strukturální problém, který se
při absenci zásahu ze strany zákonodárce (či změny rozhodovací praxe ze strany orgánů
aplikace práva, pokud by tato změna byla pro provedení rozhodnutí ESLP postačující)
bude v obdobných kauzách opakovat.
15. [Exkurz: závaznost judikatury ESLP v právu vybraných smluvních
stran] Vnitrostátní zdůvodnění širší závaznosti judikatury ESLP se v právních řádech
jednotlivých smluvních stran liší. Shoda obecně panuje v tom, že judikatura ESLP pro
Kniha EVK.indb Odd1:152Kniha EVK.indb Odd1:152 30.4.2012 19:05:5730.4.2012 19:05:57