Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
Evropská úmluva o lidských právech, 1. vydání, 2012, s. 97 - 142: D. Kosař, M. Bobek
Kapitola IV
Omezení práv a svobod zaručených v Úmluvě
Z literatury: Alexy, R. Theorie der Grundrechte. 4. Auflage. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1994;
Proportionality: Constitutional Rights and their Limitations. Cambridge: Cambridge UniversityBarak, A.
Press, 2012; Balancing, The Global and The Local: Judicial Balancing as a Problematic TopicBomhoff, J.
in Comparative (Constitutional) Law. 31 (2) Hastings International & Comparative Law Review, 555 (2008);
Conflicts Between Fundamental Rights. Antwerpen: Intersentia, 2008; TheBrems, E. (ed.) Greer, S.
Exceptions to Articles 8 to 11 of the European Convention on Human Rights. Strasbourg: Council of
Europe Publishing, 1997; Law of the European ConventionHarris, D., O’Boyle, M., Bates, E., Buckley, C.
on Human Rights. 2 ed. Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 344–360 a 647–654;nd Holländer, P.
 Filosofie Práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 139–173; Policing Separation of Powers: A NewKosař, D.
Role for the European Court of Human Rights? 8 European Constitutional Law Review 33 (2012); Leach, P.
 Taking a Case to the European Court of Human Rights. 2 ed. Oxford: Oxford University Press, 2005, s.nd
167–170 a 281–284; A Theory of Interpretation of the European Convention on Human Rights.Letsas, G.
Oxford: Oxford University Press, 2008; European Convention on Human Rights. 4Ovey, C., White, R. C. A.
ed. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 218–240 a 432–438; K pojmu zákon v Evropskéth Repík, B.
úmluvě o lidských právech. ; Proportionality and Variable IntensityPrávník, 2008, č. 2, s. 105–128 Rivers, J.
of Review. 65 (1) Cambridge Law Journal, 174 (2006); ProportionalityStone-Sweet, A., Mathews, J.
Balancing and Global Constitutionalism. 47 Columbia Journal of Transnational Law, 73 (2008); Sudre, F.
Droit européen et international des droits de l’homme. 10e édition. Paris: Presses Universitaires de France,
2011, s. 210–237; Theory and Practice of the European ConventionVan Dijk, P., Van Hoof, F. et al. (eds.)
on Human Rights. 4 ed. Antwerpen: Intersentia, 2006, s. 333–350 a  1077–1100; Theth Webber, G.
Negotiable Constitution: On the Limitation of Rights, Cambridge: Cambridge University Press, 2009; Zucca,
Constitutional Dilemmas: Conflicts of Fundamental Legal Rights in Europe and the USA. Oxford: OxfordL.
University Press, 2007
Obsah výkladu:
I. Úvod 98
II. Standardní limitační klauzule v  –čl. 8 11 EÚLP 99
1. Pětistupňový test 99
2. Krok č. 1: Rozsah lidských práv 102
3. Krok č. 2: Zásah do lidských práv 103
4. Krok č. 3: Test legality 104
5. Krok č. 4: Test legitimity 110
6. Krok č. 5: Test nezbytnosti v demokratické společnosti 113
III. Modifikované limitační klauzule – rozdíly oproti –čl. 8 11 EÚLP 117
1. Tzv. test esence 117
118
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
2. Ostatní modality
118
IV. Omezení společná pro vícero práv a obecná pravidla týkající se
omezení práv a svobod
120
1. Omezení politické činnosti cizinců ( )čl. 16 EÚLP 121
2. Zákaz zneužití práv ( )čl. 17 EÚLP 124
3. Ohraničení možnosti omezení práv ( )čl. 18 EÚLP 131
V. Imanentní omezení 136
1. Implicitní omezení v užším slova smyslu 136
2. Omezení plynoucí z kolize práv 139
3. Omezení plynoucí z principu dělby moci 141
4. Omezení plynoucí z norem mezinárodního práva 142
I. Úvod
1. Úmluva byla v  době svého vzniku, na  rozdíl od  Všeobecné deklarace  [Obecně]
lidských práv z roku 1948, postavena na principu „méně práv, více ochrany“. To znamená,
že Úmluva obsahuje výrazně kratší katalog práv než Všeobecná deklarace lidských práv,
ale zato již od  počátku počítala s  robustní soudní ochranou těchto práv. Přes relativně
omezený počet práv zaručených Úmluvou však u řady článků Úmluvy najdeme výslovně
uvedeny podmínky, za kterých lze dotčená práva omezit. Limitační klauzule a další typy
omezení hrály v  rozhodovací praxi orgánů Úmluvy významnou roli již od  počátku
fungování systému Úmluvy. Postupem času však ESLP výkladem rozsah řady práv rozšířil
a  navíc čím dál častěji začíná nepřímo chránit i  tzv. práva druhé generace (blíže
ke konceptu lidských práv viz kapitolu I, oddíl I), tj. hospodářská, sociální a kulturní práva.80
Z  těchto dvou důvodů nabývají omezení práv a  svobod zakotvených v  Úmluvě
na významu, a proto jim věnujeme samostatnou kapitolu.
2. Omezení práv a  svobod lze kategorizovat  [Typologie omezení práv a  svobod]
podle různých kritérií. Tato subkapitola člení omezení práv a  svobod zakotvených
v Úmluvě a Protokolech do čtyř skupin: 1) standardní limitační klauzule v  – ; 2)čl. 8 11 EÚLP
modifikované limitační klauzule u jiných článků Úmluvy či Protokolů; 3) omezení společná
pro vícero práv; a 4) imanentní omezení. V našem výkladu se nejprve zaměříme na ta
omezení práv, jež jsou v  Úmluvě a  v  Protokolech explicitně zmíněna, a  posléze se
přesuneme k imanentním omezením, které dovodil ESLP výkladem.
Někteří autoři, často pod patrným vlivem německé teorie základních práv, uvádí jako další
kategorii omezení práv v Úmluvě omezení plynoucí z demarkace práv, tzn. z definování
jejich rozsahu. S  těmito autory plně souhlasíme v  tom, že mezi demarkací81 práv
a demarkací přípustných práv existuje úzká spojitost, nicméně demarkaci právomezení 82
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
nepovažujeme za  omezení práv . Rozsahu jednotlivých práv se věnujemestricto sensu
primárně v komentáři k jednotlivým hmotněprávním článkům Úmluvy a Protokolů a v části
věnované působnosti (viz kapitolu II, oddíl IV). V této kapitole se zmínímeratione materiae
o  demarkaci práv pouze krátce v  souvislosti s  prvním krokem pětistupňového testu
aplikovatelného u  – .čl. 8 11 EÚLP
Ze stejného důvodu v této kapitole ponecháváme stranou i tzv. „nepřímá omezení“ práv
a  svobod. Typickým příkladem nepřímého omezení je odst. 1 EÚLP, jenž mj.83 čl. 11
chrání pokojného (důraz doplněn). Ve  spojení„právo na  svobodu shromažďování“
„pokojné shromažďování“ je tak již nepřímo zakódováno, že toto ustanovení neposkytuje
ochranu shromážděním, kde organizátoři a účastníci mají násilnické úmysly [srov. Stankov
(the United Macedonian Organisationa  Sjednocená makedonská organizace Ilinden
Ilinden) , rozsudek, 2. 10. 2001, č. 29221/95 a 29225/95, § 77;proti Bulharsku Christians
, rozhodnutí EKLP, 16. 7. 1980,against Racism and Fascism proti Spojenému království
č.  8440/78; či (Christian Democratic People’sKřesťansko-demokratická lidová strana
Party) , rozsudek, 2. 2. 2010, č. 25196/04, § 23 ]. Nepřímáproti Moldavsku (č. 2) in fine
omezení považujeme toliko za  specifický způsob demarkace práv, a  proto se jim
podrobněji věnujeme v souvislosti s jednotlivými články Úmluvy.
3. Úmluva ani Protokoly neobsahují generální  [Typologie limitačních klauzulí]
limitační klauzuli v tradičním slova smyslu, jak ji známe např. z čl. 29 odst. 2 Všeobecné
deklarace lidských práv OSN či čl. 1 Kanadské listiny práv a svobod. Na druhou stranu
v Úmluvě a Protokolech najdeme celou řadu limitačních klauzulí vztahujících se toliko ke
konkrétnímu právu či svobodě. Za „standardní“ limitační klauzule jsou považována
omezení uvedená ve druhém odstavci – , i  když i  mezi těmito limitačnímičl. 8 11 EÚLP
klauzulemi existuje několik rozdílů (viz zejména komentář k  a  ).čl. 10 11 EÚLP
Metodologie používaná u  těchto čtyř limitačních klauzulí slouží ESLP jako odrazový
můstek při výkladu omezení týkajících se jiných článků Úmluvy a Protokolů. Právě proto
rozebereme nejprve algoritmus vyvinutý ESLP v souvislosti s aplikací limitačních klauzulí v 
– (oddíl II). Poté se zaměříme na modality oproti limitačním klauzulím v  –čl. 8 11 EÚLP čl. 8
, a  to zejména na tzv. test esence (oddíl III). V  oddíle IV pak poukážeme na11 EÚLP
ustanovení Úmluvy, která definují omezení vztahující se na vícero práv zakotvených
v Úmluvě a Protokolech nebo stanoví obecná pravidla týkající se omezení práv a svobod.
Jedná se o  (omezení politické činnosti cizinců), (zákaz zneužitíčl. 16 EÚLP čl. 17 EÚLP
práva) a  (ohraničení možnosti omezení práv).čl. 18 EÚLP
4. Imanentní omezení práv vždy byla, jsou a budou  [Typologie imanentních omezení]
krajně problematická. Přesto se bez nich neobejde většina lidskoprávních katalogů
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
a  Úmluva není výjimkou. V  oddíle V  rozebíráme čtyři volně definované kategorie
imanentních omezení, se kterými se můžeme potkat v judikatuře ESLP. Jde o 1) implicitní
omezení v užším slova smyslu, 2) omezení plynoucí z kolize práv, 3) omezení plynoucí
z principu dělby moci a 4) omezení plynoucí z norem mezinárodního práva.
II. Standardní limitační klauzule v  –čl. 8 11 EÚLP
5. Za standardní limitační  [Rozdíly mezi limitačními klauzulemi v  – ]čl. 8 11 EÚLP
klauzule jsou obvykle v  literatuře považovány limitační klauzule v  – .čl. 8 11 EÚLP
„Standardní“ jsou ale ve skutečnosti jen limitační klauzule v  (právo načl. 8 EÚLP
respektování soukromého a  rodinného života) a  (svoboda myšlení, svědomíčl. 9 EÚLP
a  náboženského vyznání). Limitační klauzule ve zbývajících dvou článcích, čl. 10 EÚLP
(svoboda projevu) a  (svoboda shromažďování a  svoboda sdružování), totižčl. 11 EÚLP
obsahují určitá specifika (viz kapitoly XX a  XXI). K  těmto specifikům a čl. 10 11 EÚLP
v této části komentáře nebudeme přihlížet a pojednáme o nich až v komentáři k oběma
článkům.
6. V Úmluvě a Protokolech najdeme  [Ekvivalentní limitační klauzule v Protokolech]
celou řadu dalších článků, které obsahují limitační klauzuli, ale pouze jedno ustanovení má
zcela totožnou strukturu (tzn. že výslovně zmiňuje všech pět prvků pětistupňového testu)
jako limitační klauzule v  – . Tímto ustanovením je čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4čl. 8 11 EÚLP
(omezení svobody pohybu). Ostatní ustanovení obsahující limitační klauzuli mají strukturu
toliko podobnou, a  proto o  nich pojednáme až v  další části věnované modifikovaným
limitačním klauzulím.
1. Pětistupňový test
7. Články 8–11 mají stejnou základní strukturu.  [Obsah pětistupňového testu] EÚLP
V  prvním odstavci je definováno chráněné právo (např. právo na  svobodu projevu),
zatímco druhý odstavec specifikuje, za jakých podmínek lze dotčené právo omezit. Jinak
řečeno, práva zakotvená v  – nejsou práva absolutní, a tudíž zásahydo nichčl. 8 11 EÚLP
jsou přípustné, pakliže splňují podmínky stanovené ve druhém odstavci těchto ustanovení.
Vzhledem k  podobné struktuře – postupuje ESLP při posuzování stížnostíčl. 8 11 EÚLP
namítajících porušení těchto článků podle stejného algoritmu. Tento algoritmus lze84
rozdělit do  pěti kroků, které pro názornost vyjádříme ve  formě otázek: 1) spadá
projednávaný případ pod rozsah namítaného článku ?; 2) došlo k  „zásahu“EÚLP
do  namítaného práva stěžovatele?; 3) byl tento zásah „v  souladu se zákonem“?; 4)
sledoval tento zásah alespoň jeden z  legitimních cílů?; a  konečně 5) byl tento zásah
„nezbytný v demokratické společnosti“? Skutečnost, že ESLP ve svých rozhodnutích ne85
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
vždy výslovně zmiňuje všech pět kroků, na obecné aplikovatelnosti pětistupňového testu
nic nemění. Pokud se ESLP k  některému kroku výslovně nevyjádří, lze ho implicitně
považovat za splněný.
Striktně vzato, limitační klauzule obsahuje pouze poslední čtyři otázky (resp. kroky
pětistupňového testu), neboť první otázka (resp. první krok pětistupňového testu) definuje
rozsah daného práva či svobody a nezabývá se omezením tohoto práva. Toto rozdělení je
však zrádné, neboť pomíjí vztah mezi demarkací (určení toho, co spadá pod danépráv
právo) a demarkací přípustných práv (určení toho, za jakých podmínek lze to, coomezení
pod dané právo spadá, omezit). Obě vymezení totiž kumulativně definují to, co je
ve  skutečnosti daným právem chráněno. Na  jedné straně si lze představit systém
základních práv (resp. systém lidských práv ), který definuje práva velmi úzce, nicméně86
takto definovaným právům poskytuje silnou ochranu a jakýkoli zásah do nich podrobuje
přísnému přezkumu. Na  druhé straně může existovat i  systém práv, který sice definuje
práva poměrně široce, ale všem aspektům těchto práv neposkytuje silnou ochranu
a zásahy do takto široce pojatých práv podrobuje mírnějšímu přezkumu (resp. klasifikuje
zásahy do těchto práv podle důležitosti chráněného zájmu a podrobuje je testům s různou
intenzitou přezkumu).
Oba výše zmíněné systémy práv představují „ideální typy“ ve  weberovském smyslu,
nicméně zjednodušeně můžeme konstatovat, že tzv. „Bill of Rights“ v  USA představuje
první systém, zatímco Úmluva systém druhý. Bez ohledu na tuto klasifikaci považujeme
provázanost mezi demarkací a  demarkací přípustných práv za  natolikpráv omezení
zjevnou, že se v této subkapitole budeme věnovat i prvnímu kroku pětistupňového testu,
jenž se týká demarkace práva. Jedině tak lze totiž podle nás uchopit problematiku87
limitačních klauzulí v judikatuře ESLP v její celistvosti.
8. Pět kroků pětistupňového testu můžeme rozdělit  [Aplikace pětistupňového testu]
do dvou skupin. U prvních dvou kroků leží důkazní břemeno na stěžovateli, který musí
prokázat, že jeho stížnost spadá pod jedno z  práv chráněných Úmluvou a  že došlo
k zásahu do tohoto práva. Pokud daná stížnost nespadá pod rozsah daného práva, ESLP
již k dalším krokům pětistupňového testu nepřistupuje a stížnost je zamítnuta [srov. např.
, rozsudek, 24. 2. 1998, č. 21439/93, § 35; blíže viz kapitolu II, oddílIV].Botta proti Itálii
Stejně tak postupuje ESLP v případě, že stížnost sice spadá pod dané právo, ale nedošlo
k  zásahu [srov. např. , rozsudek velkého senátu,Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku
11. 1. 2007, č. 73049/01, § 87].
Pokud však stěžovatel unesl důkazní břemeno u prvních dvou kroků, přenáší se důkazní
břemeno na  vládu, která musí prokázat, že jednala „v  souladu se zákonem“, sledovala
legitimní cíl a že přijaté řešení bylo nezbytné v demokratické společnosti. Pokud v jednom
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
z těchto tří kroků vláda důkazní břemeno neunese, jde o porušení Úmluvy. Dále platí, že
pokud ESLP shledá porušení již v rámci testu legality či v rámci testu legitimity, další kroky
pětistupňového by se neměly posuzovat [srov. např. Sanoma Uitgevers B. V. proti
, rozsudek velkého senátu, 14.  9.  2010, č.  38224/03, §  101 (porušeníNizozemsku
shledáno v rámci testu legality); či , rozsudek, 23. 10. 2008,Khuzhin a další proti Rusku
č. 13470/02, § 117 (porušení shledáno v rámci testu legitimity)].
Zde je ale nutné uvést, že ve sporných případech ESLP někdy jeden z kroků přeskočí
nebo smíchá více kroků pětistupňového testu dohromady [srov. např. Elli Poluhas Dodsbo
, rozsudek, 17. 1. 2006, č. 61564/00, § 25–29;proti Švédsku Moskevská pobočka Armády
(Moscow Branch of The Salvation Army) , rozsudek, 5.  10.  2006,spásy proti Rusku
č. 72881/01, zejména § 86 a 97; , rozsudek, 22. 2. 1994, č. 12954/87,Raimondo proti Itálii
§ 39–40; či , rozsudek, 23. 5. 2001, č. 25316/94 a další, § 406].Denizci a další proti Kypru
Tento postup je sice problematický, ale na obecnou aplikovatelnost pětistupňového testu
to nemá vliv.
9. V praxi ESLP nepodrobuje všechny  [Které kroky pětistupňového testu „koušou“?]
kroky pětistupňového testu stejně intenzivnímu přezkumu. Ačkoli je těžké přijímat nějaké
zevšeobecňující závěry, můžeme konstatovat následující. Nejintenzivnější přezkum
nastává u  posledního kroku (testu nezbytnosti), zatímco u  druhého kroku (existence
zásahu) a  čtvrtého kroku (test legitimity) bývá intenzita přezkumu minimální. První krok
(otázka rozsahu dotčeného práva) a  třetí krok (test legality) leží z  hlediska intenzity
přezkumu někde uprostřed pomyslného kontinua. V  poslední době však můžeme
v judikatuře vysledovat zpřísnění přezkumu u testu legality, v jehož rámci ESLP začíná
posuzovat některé hmotněprávní otázky, které by dříve spadaly spíše do testu nezbytnosti
[viz např. , rozsudek velkého senátu, § 81–100;Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku
či , rozsudek, 12. 1. 2010, č. 4158/05, § 87; proGillan a Quinton proti Spojenému království
odlišný postup viz , rozsudek velkého senátu,S. a  Marper proti Spojenému království
4. 12. 2008, č. 30562/04, § 99 (kde ESLP řešil otázky svévole až v rámci testu nezbytnosti
v demokratické společnosti); srov. rovněž kapitolu XVIII]. Tento posun v judikatuře ESLP
není nutně negativní, neboť v  dosavadní judikatuře docházelo k  tzv. „backloadingu“
pětistupňového testu, tedy jakémusi „odsouvání“ věcného posuzování směrem dozadu,
kdy se drtivá většina meritorně rozhodovaných sporů lámala až v posledním kroku testu, tj.
při posuzování nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti.
Jak bylo uvedeno na začátku tohoto bodu, existují určité oblasti, kde tyto obecné závěry
zcela neplatí. Např. v souvislosti s výkladem čl. 1 Protokolu č. 1 (právo na pokojné užívání
majetku) strany často vedou spor o  definici „majetku“ a  výsledek prvního kroku
pětistupňového testu leckdy může rozhodnout o  výsledku sporu před ESLP. Jiným
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
specifickým případem jsou odposlechy a jiné sledovací prostředky, u nichž se zkoumání
legality do značné míry překrývá s posuzováním nezbytnosti v demokratické společnosti;
v  některých případech pak ESLP dokonce otázku legality a  proporcionality posuzuje
dohromady [srov. např. , rozsudek, 18.  5.  2010,Kennedy proti Spojenému království
č. 26839/05, § 155; blíže viz kapitolu XVIII].
10. Ačkoli ESLP opakovaně  [Pětistupňový test se neaplikuje na pozitivní závazky]
zdůraznil, že se pro negativní i  pozitivní závazky vznikající pod – aplikuječl. 8 11 EÚLP
podobný algoritmus [viz např. , rozsudek velkého senátu,Odièvre proti  Francii
13.  12.  2003, č.  42326/98, §  40; , rozsudek velkéhoEvans proti Spojenému království
senátu, 10.  4.  2007, č.  6339/05, §  75; , rozsudek velkéhoS. H. a  další proti Rakousku
senátu, 3. 11. 2011, č. 57813/00, § 87–88], ve skutečnosti tomu tak není.
V případě pozitivních závazků (blíže k  pozitivním závazkům viz kapitolu III) se totiž
analýza, zda stát porušil svůj pozitivní závazek vyžadovaný dotčeným článkem Úmluvy,
zužuje v  podstatě do jednoho jediného kroku. Vezměme si jako příklad kauzu pod
. Stěžovatel namítne, že stát neochránil jeho právo pod , tedyčl. 8 EÚLP čl. 8 EÚLP
nesplnil nějaký svůj pozitivní závazek, a ESLP poté zkoumá, zda takový pozitivní závazek
pod existuje. ESLP postupuje tak, že porovnává na jedné straně zájmyčl. 8 EÚLP
stěžovatele, jednotlivce, a na druhé straně opačný zájem společnosti, tedy zátěž, kterou
by takový pozitivní závazek pro stát, potažmo pro společnost jako celek, přinesl [pro
jednotlivé faktory srov. věci , rozsudek velkého senátu, 16. 12. 2010,A, B a C proti Irsku
č. 25579/05; blíže viz kapitolu XVIII].
Toto poměřování připomíná zkoumání přiměřenosti zásahu pod posledním krokem
analýzy negativních závazků, tj. v  rámci testu „nezbytnosti v  demokratické společnosti“.
Na rozdíl od analýzy negativních závazků, kdy ESLP poměřuje zásah do již ustanoveného
práva oproti obecnému zájmu, jde v  případě pozitivních závazků o  rozhodování
o samotném obsahu práva. Jinak řečeno, u pozitivních závazků rozhoduje v rámci jednoho
kroku jak o existenci práva (na to, aby stát konal), tak o limitech tohoto práva. Lze tedy88
shrnout, že v případě pozitivních závazků se pětistupňový test neaplikuje.
2. Krok č. 1: Rozsah lidských práv
11. V prvním kroku pětistupňového testu si ESLP pokládá následující otázku:  [Obecně]
Spadá projednávaný případ pod rozsah namítaného článku Úmluvy? Pokud ne, tak
k  porušení Úmluvy nedošlo, protože se Úmluva na  projednávaný případ nevztahuje,
a tudíž není nutné zabývat se existencí zásahu ani přípustností omezení dotčeného práva
[srov. např. , rozsudek, § 35].Botta proti Itálii
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
Rozsah daného lidského práva je specifický pro každé právo a  váže se na  znění
konkrétního článku Úmluvy či Protokolů (srov. např. kapitolu týkající se svobody projevu;
kapitola XX, oddíl III). V této části se zaměříme primárně na strukturální otázky, které se
prolínají judikaturou ESLP ke všem článkům. Obecně lze konstatovat, že z hlediska počtu
kauz, jež dospějí do stadia meritorního rozhodnutí, se judikatura ESLP detailněji věnuje
tomuto kroku spíše sporadicky. V  mnoha případech ESLP dokonce tento krok
pětistupňového testu výslovně vůbec nezmiňuje a  rovnou přistupuje ke  druhému kroku
(posuzování existence zásahu). To je dáno do značné míry dvěma faktory – jednak ESLP
formuluje rozsah jednotlivých práv velmi široce a  jednak k  většině otázek týkajících se
rozsahu jednotlivých lidských práv již existuje prejudikatura.
12. ESLP zastává konzistentně názor, že  [Rozsah práv musí být vykládán široce]
práva zakotvená v  Úmluvě by neměla být vykládána restriktivně. Obecně tak při
posuzování rozsahu konvenčních práv platí, že „je nutné hledat takový výklad, který je
[… Úmluvy]nejvhodnější k dosažení cíle a realizace předmětu , a nikoli takový, jenž by
[… smluvních] [ ,do maximální možné míry omezil závazky stran“ Wemhoff proti Německu
rozsudek, 27. 6. 1968, č. 2122/64, část A, § 8; souladně Golder proti Spojenému království
, rozsudek pléna, 21.  2.  1975, č.  4451/70, §  36; a  , rozsudekvelkéhoEnea proti Itálii
senátu, 17. 9. 2009, č. 74912/01, § 104]. V rozsudku ESLP svůjWemhoff proti Německu
závěr odůvodnil tím, že Úmluva je právotvornou mezinárodní smlouvou (law-making treaty,
. Ve většině rozhodnutí z posledních let se ESLP k tomuto aspektu již sicetraité normatif)
výslovně nevyjadřuje, nicméně současný trend v judikatuře ESLP je jednoznačný – kromě
čl.  1 Protokolu č.  1 (právo na  pokojné užívání majetku), kde se často vedou spory
o  definici „majetku“, a  kde tudíž první krok pětistupňového testu mnohdy rozhoduje
o výsledku sporu, ESLP vykládá rozsah práv zakotvených v Úmluvě velmi široce.
13. S jistou dávkou zjednodušení můžeme  [Kdy hraje první krok významnou roli?]
konstatovat, že ESLP se zabývá otázkou rozsahu konkrétního práva zejména
v  následujících případech. V  první řadě jde o  kauzy, které vznášejí nové, dosud
nejudikované otázky [srov. např. Portugalsku, rozsudek velkéhoAnheuser-Busch Inc. proti
senátu, § 66–78 (aplikace čl. 1 Protokolu č. 1 na žádost o registraci ochranné známky)].
Druhou skupinu případů tvoří kauzy, v nichž se stěžovatelé snaží z Úmluvy a Protokolů
dovodit „implicitní práva“, jež nejsou v textu Úmluvy a Protokolů výslovně zmíněna. Jde
např. o  právo na  přístup k  soudu [ , rozsudek pléna],Golder proti Spojenému království
princip rovnosti zbraní [ , rozsudek, 17.  1.  1970, č.  2689/65], právoDelcourt proti Belgii
na kontradiktorní řízení [ , rozsudek, 21. 10. 1986, č. 9862Sanchez-Reisse proti Švýcarsku
/82, § 51] či právo na kolektivní vyjednávání [ , rozsudekDemir a Baykara proti Turecku
velkého senátu, 12.  11.  2008, č.  34503/97, §  154]. Třetí skupinu tvoří případy, kde se
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
stěžovatelé dovolávají splnění pozitivních závazků ze strany státu [srov. např. Botta proti
, rozsudek, §  27–35 (kde tělesně postižený stěžovatel namítal, že tím, že vládaItálii
neumožnila bezbariérový přístup na  pláž, porušila jeho právo na  soukromý život); srov.
rovněž bod 10]. Čtvrtou skupinu případů představují kauzy, v nichž stěžovatelé dovozují89
z pozitivně formulovaných práv negativní práva. Zde můžeme zmínit např. právo vzít si
život jakožto negativní aspekt práva na život [ , rozsudek,Pretty proti Spojenému království
29.  4.  2002, č.  2346/02, §  39–40], právo nevstupovat do  odborů jako negativní aspekt
práva sdružovat se v  odborech [ ,Young, James a  Webster proti Spojenému království
rozsudek pléna, 13.  8.  1981, č.  7601/76 a  7806/77, §  55] či právo na  rozvod jakožto
negativní aspekt práva uzavřít manželství [ , rozsudek pléna,Johnston a další proti Irsku
18. 12. 1986, č. 9697/82, § 51–54].
14. Jak bylo zmíněno již výše, ESLP  [Provázanost rozsahu práva s jeho omezením]
v mnoha případech první krok pětistupňového testu výslovně vůbec nezmiňuje. To je dáno
do značné míry tím, že ESLP formuluje rozsah jednotlivých práv velmi široce (viz bod 12).
Ve většině případů, kdy je zjevné, že projednávaný případ spadá pod dané lidské právo
(ať už na  základě textu Úmluvy, či prejudikatury ESLP), na  tomto postupu není nic
špatného. Problém nastává tehdy, kdy ESLP řeší otázky týkající se rozsahu lidských práv
až v následujících krocích, kde by tyto otázky řešeny být neměly (typicky v rámci testu
nezbytnosti). K  tomuto problematickému jevu došlo např. v  judikatuře týkající se práva
na  informace (viz kapitolu XX, oddíl III.3). V  souvislosti s  rozborem judikatury k  právu
na  informace v  kapitole XX si rovněž všimněme výše zmíněnou provázanost mezi
demarkací a demarkací přípustných práv.práv omezení
3. Krok č. 2: Zásah do lidských práv
15. Ve druhém kroku pětistupňového testu si ESLP pokládá  [Význam tohoto kroku]
následující otázku: Došlo k  „zásahu“ do  namítaného práva stěžovatele? Pokud
k zásahunedošlo, nemohlo dojít ani k porušení Úmluvy, a ESLP tak již nemusí přistupovat
k dalším krokům pětistupňového testu [srov. např. ,Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku
rozsudek velkého senátu, §  87]. Podobně jako u  prvního kroku pětistupňového testu,
i typologie zásahů je specifická pro každé právo a nelze ji zobecnit. Např. zásahem do
svobody projevu ( ) mohou být nejen předběžná opatření, konfiskacečl. 10 EÚLP
vytištěného materiálu, nevydání licence pro rozhlasové či televizní vysílání, trestní
a  občanskoprávní sankce, sankce udělené v  kárném řízení či výpověď z  pracovního
poměru, ale někdy i  nejmenování do funkce, odvolání povolávacího rozkazu, pokus
o odhalení novinářských zdrojů či vyhoštění cizince (blíže viz kapitolu XX).
Obecně ale platí, že ESLP formuluje pojem „zásah“ velmi široce a  obvykle nevěnuje
tomuto kroku velkou pozornost. Případy, v  nichž ESLP dospěl k  závěru o  neporušení
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
Úmluvy či Protokolů výhradně z  důvodu neexistence zásahu, tj. již ve  druhém kroku
pětistupňového testu, jsou pak velmi vzácné [srov. např. Anheuser-Busch Inc. proti
, rozsudek velkého senátu, §  79–87 (kde ESLP konstatoval, že rozhodnutíPortugalsku
Nejvyššího soudu Portugalska ohledně práva používat ochrannou známku „Budweiser“
nepředstavovalo zásah do stěžovatelčina práva na pokojné užívání majetku); Kalaç proti
, rozsudek, 1. 7. 1997, č. 20704/92, § 31 (kde ESLP s pomocí doktríny implicitníchTurecku
omezení konstatoval, že vynucený odchod stěžovatele do penze nepředstavoval –
vzhledem k jeho specifickému postavení v armádě – zásah do ); či takéčl. 9 EÚLP Cha’are
, rozsudek velkého senátu, 27. 6. 2000, č. 27417/95, § 80Shalom Ve Tsedek proti Francii
(odmítnutí státu udělit povolení pro rituální porážky zvířat způsobem není„glatt košer“
zásahem do  svobody projevu náboženského vyznání, neboť takto připravené maso lze
dovážet ze sousedního státu)].
4. Krok č. 3: Test legality
16. Ve třetím kroku pětistupňového testu si ESLP pokládá následující otázku:  [Obecně]
Byl zásah do  namítaného práva „v  souladu se zákonem“ (resp. v  souladu s  právem)?
Pokud ne, tak došlo k porušení Úmluvy a ESLP již nemusí přistupovat k testu legitimity
a testu nezbytnosti v demokratické společnosti [srov. např. Sanoma Uitgevers B. V. proti
, rozsudek velkého senátu, § 101].Nizozemsku
Spojení „v  souladu se zákonem“ (či jeho ekvivalenty jako např. „stanoví zákon“ či
„stanoveným podle zákona“) je společné řadě ustanovení Úmluvy a  Protokolů. Kromě
článků 8–11 toto spojení nalezneme např. i v čl. 1 Protokolu č. 1 (právo na pokojnéEÚLP
užívání majetku), v čl. 2 Protokolu č. 4 (právo na svobodu pohybu) či v čl. 1 Protokolu č. 7
(procesní záruky v případě vyhoštění cizinců). Toto spojení má autonomní význam, který
je totožný pro všechny články Úmluvy a Protokolů, jež toto spojení obsahují. Shledá-li90
ESLP porušení principu legality u jednoho ustanovení Úmluvy, znamená to tak v podstatě
automaticky porušení i  ostatních aplikovatelných ustanovení Úmluvy nebo Protokolů
obsahujících tento princip. Pokud tedy např. rozhodnutí o  vyhoštění neprojde testem
legality u  odst. 2 EÚLP, bude ze stejného důvodu shledáno i porušení čl. 1 Protokolučl. 8
č.  7 [ , rozsudek, 8.  6.  2006, č.  10337/04, §  56–57;Lupsa proti Rumunsku Kaya proti
, rozsudek, 12. 10. 2006, č. 33970/05, § 56–57; či ,Rumunsku C. G. a další proti Bulharsku
rozsudek, 24.  4.  2008, č.  1365/07, §  73]. Tento princip platí i  opačně. Pokud ESLP
porušení principu legality u  jednoho ustanovení Úmluvy neshledá, princip legality je
naplněn i u ostatních namítaných ustanovení Úmluvy.
17. Základní principy, kterými se ESLP při testu legality řídí, shrnul  [Základní principy]
přehledně velký senát ve věci :Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
81.  Soud připomíná svoji konstantní judikaturu, podle níž spojení „stanoví zákon“
a „v souladu se zákonem“ [nacházející se] v čl. 8–11 Úmluvy nevyžadují pouze to, aby
sporné opatření mělo svůj základ ve  vnitrostátním právu, nýbrž dotýká se i  kvality
samotného dotčeného právního předpisu. Právo má být dostatečně přístupné
a  předvídatelné, tj. formulováno s  dostatečnou přesností, aby jednotlivci umožňovalo –
v případě potřeby s příslušnou pomocí – usměrňovat své jednání.
82. Aby vnitrostátní právo naplňovalo tyto požadavky, musí poskytovat dostatečné záruky
proti svévolným zásahům veřejné moci do  práv zaručených Úmluvou. V  případech
dotýkajících se základních práv by bylo v  rozporu s  vládou práva, která je jedním
z  principů demokratické společnosti obsažených v  Úmluvě, pokud by diskrece přiznaná
moci výkonné byla bezbřehá. Z  toho plyne, že právo musí dostatečně jasně definovat
rozsah diskrece svěřené relevantním orgánům a způsob výkonu této diskreční pravomoci [
Sunday Times proti Spojenému království (č. 1),srov. např. rozsudek pléna, 26. 4. 1979,
Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království,č. 6538/74, § 49; rozsudek, 13. 7. 1995,
Rotaru proti Rumunsku,č. 18139/91, § 37; rozsudek velkého senátu, 4. 5. 2000, č. 28341
Hassan a  Chaush proti Bulharsku/95, §  52; , rozsudek velkého senátu, 26.  10.  2000,
Maestri proti Itáliič. 30985/96, § 84; , rozsudek velkého senátu, 17. 2. 2004, č. 39748/98,
].§ 30
83.  Dále pokud jde o  spojení „stanoví zákon“ a  „v  souladu se zákonem“ vyskytující se
v článcích 8–11 Úmluvy, Soud připomíná, že pojem „zákon“ [resp. pojem „právo“] vnímá
ve smyslu „materiálním“ a nikoli „formálním“; zahrnuje sem „psané právo“ obsahující jak
podzákonné právní předpisy, tak i  vyhlášky přijaté profesními komorami v  rámci jejich
[resp.samosprávné působnosti, kterou jim svěřil zákonodárce, a „nepsané právo“. „Zákon“
„právo“] je třeba chápat jako psaný text i  jako „soudcovské právo“. Stručně řečeno,
[resp. „právem“] [právního předpisu]„zákonem“ se rozumí platné a účinné ustanovení , tak
[Leyla Şahin proti Turecku,jak je vykládají příslušné soudy rozsudek velkého senátu,
]10. 11. 200, č. 44774/98, § 88 a tam citované odkazy .
Tyto principy rozebereme detailněji v následujících řádcích.
18. V první řadě je nutné upozornit na skutečnost, že ohledně  [„Zákon“ vs. „právo“]
spojení, které je v  českém znění Úmluvy překládáno „stanoví “ či „v  souladu sezákon
“, panuje jisté pnutí mezi anglickým a francouzským zněním Úmluvy (která jsouzákonem
jako jediná autentickým zněním Úmluvy). Zatímco anglické znění používá spojení
(např. v  odst. 2 EÚLP) či (např. ve druhé„prescribed by law“ čl. 9 „provided for by law“
větě čl. 1 Protokolu č. 1) či (např. v čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4),„in accordance with law“
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
francouzské znění používá spojení (např. v  odst. 2 EÚLP),„prévue par la loi“ čl. 8 „définies
(např. v čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7) či (např. v čl. 2 odst.par la loi“ „conformément à la loi“
2 Protokolu č. 7).
Problém spočívá v tom, že anglickému pojmu odpovídá spíše překlad „právo“ (zákon„law“
se v angličtině totiž označuje jako nebo ), zatímco standardní překlad„statute“ „the law“91
francouzskému pojmu je „zákon“ (pro pojem „právo“ má francouzština jiný výraz –„la loi“
). Český překlad „zákon“ je tak věrnější spíše francouzskému znění Úmluvy.„droit“
To ale nic nemění na  tom, že ESLP se vydala opačným směrem a  českéjudikatura
překlady „stanoví “ či „v souladu se “ jsou v dnešní sobě zavádějící.zákon zákonem
Jak ukazuje výše zmíněný § 83 rozsudku velkého senátu Sanoma Uitgevers B. V. proti
, ESLP má na mysli „právo“, a nikoli pouze „zákon“ jakožto jeden z možnýchNizozemsku
pramenů práva. Jinak řečeno, omezení musí být „stanovena “, resp. musí být92 právem
„v souladu s  “. Pojem „právo“ ESLP vnímá v materiálním slova smyslu a podřazujeprávem
pod něj „psané právo“ i „právo nepsané“, jako je „soudcovské právo“ [Sanoma Uitgevers
, rozsudek velkého senátu, §  83]. Pod „psaným právem“ ESLPB. V. proti Nizozemsku
navíc rozumí nejen zákony, ale i právní předpisy nižší právní síly a obecné normativní akty
vydané profesními organizacemi či dokonce věstníky vydané rektorem univerzity [srov.
, rozsudek velkého senátu, § 83; čiSanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku Leyla Şahin
, rozsudek velkého senátu, 10. 11. 2005, č. 44774/98, § 84–98]. Dále ESLPproti Turecku
zastává stanovisko, že v  případě, kdy existuje vedle sebe psané právo (např. zákon)
i  nepsané právo (judikatura k  danému zákonu), „právem“ se rozumí platné a  účinné
ustanovení zákona, „tak jak je vykládají příslušné soudy“ [srov. Sanoma Uitgevers B. V.
, rozsudek velkého senátu, §  83; , rozsudekproti Nizozemsku Leyla Şahin proti Turecku
velkého senátu, § 88 ].in fine
V  této souvislosti je vhodné zdůraznit, že ESLP výslovně odmítl argument, že vztažení
pojmu zákon též na nepsané právo, k němuž sáhl ESLP zpočátku toliko v rozsudcích proti
Spojenému království [srov. , rozsudekSunday Times proti Spojenému království (č. 1)
pléna, § 47; , rozsudek pléna, 22. 10. 1981, č. 7525Dudgeon proti Spojenému království
/76, § 44; či , rozsudek, 30. 3. 1989, č. 10461/83, § 52],Chapell proti Spojenému království
platí právě jen pro země [ rozsudek, 24. 4. 1990, č. 11801common law Kruslin proti Francii,
/85, § 29]. Konkrétně ESLP konstatoval, že:
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
Rozsudky Sunday Times, Dudgeon a  Chappell se jistě týkaly Spojeného království, ale
bylo by chybou zveličovat rozdíl mezi zeměmi common law a zeměmi „kontinentálními“,
[…] (statute law)jak správně zdůrazňuje vláda Psané právo je samozřejmě důležité
common lawi  v  zemích . A  naopak, judikatura hraje tradičně významnou roli
v kontinentálních zemích, a to v takové míře, že celá odvětví pozitivního práva jsou z velké
[…]části výtvorem soudních rozhodnutí. Pokud by judikaturu přehlížel, podkopal by Soud
Sunday Timesprávní systém kontinentálních států stejně, jako by rozsudek z 26. dubna
1979 býval vyvrátil samotné kořeny právního systému Spojeného království, pokud by
[...]common law vyloučil z konceptu pojmu „zákon“ . V oblastech, kde působí psané právo,
[…] [Kruslinje „zákonem“ účinný právní předpis v podobě, v jaké jej interpretovaly soudy .
proti Francii, ]§ 29
Není třeba dodávat, že tento posun v  judikatuře ESLP má dalekosáhlé důsledky pro
kontinentální právní systémy, které (přinejmenším v teorii) nepovažují soudní rozhodnutí
za  formální pramen práva. V  podstatě všechny kontinentální právní systémy sice již
přiznávají judikatuře jistou normativní váhu, nicméně na roveň psanému právu ji zatím93
nestaví. Jinak řečeno, ESLP jednoznačně přiznává, že soudy právo nejen „vykládají“
a „dotváří“, ale dokonce jej přímo „tvoří“.94
19. Test legality vyžaduje ve zkratce dvě věci: 1) existenci  [Dva aspekty testu legality]
právního základu pro zásah do  dotčeného práva a  2) aby tento právní základ dostál
základním požadavkům na  kvalitu práva [ ,Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku
rozsudek velkého senátu, § 81]. Druhý aspekt testu legality (požadavek na kvalitu práva)
se pak skládá ze  tří základních komponent: 1) požadavku na  dostupnost práva, 2)
požadavku na  předvídatelnost práva, a  3) požadavku na  dostatečné záruky před
svévolnou aplikací práva.95
20. ESLP konstatoval, že pojem „právo“ (resp. „zákon  [Existence „právního základu“]
“) má autonomní význam [ , rozsudekSunday Times proti Spojenému království (č. 1)
pléna, § 49], a vykládá tento pojem poměrně široce. Jak bylo uvedeno výše, právní základ
zásahu do lidského práva může být obsažen v „psaném“ i „nepsaném“ právu (viz bod 18).
Stejně tak není rozhodné, zda má zásah oporu ve vnitrostátním právu [srov. např. Rotaru
, rozsudek velkého senátu, § 53], v právu EU [srov. např.proti Rumunsku Bosphorus Hava
, rozsudek velkého senátu, 30. 6. 2005,Yollani Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku
č.  45036/98, §  143–148] či v  právu mezinárodním [srov. např. Slivenko a  další proti
, rozsudek velkého senátu, 9. 10. 2003, 48321/99, § 104–109]. Právní základ seLotyšsku
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
může rovněž nacházet v právních předpisech vícero právních řádů [Groppera Radio AG
, rozsudek pléna, 28.  3.  1990, č.  10890/84, §  68] či v  právníma  další proti Švýcarsku
režimu jako celku upravujícím určitou oblast práva [ , rozsudek,Barthold proti Německu
25. 3. 1985, č. 8734/79, § 45–46].
21. První komponentou „kvality“ práva v  judikatuře ESLP je  [Dostupnost práva]
dostupnost práva. Požadavek dostupnosti práva je postaven na  obecně akceptované
premise, že pokud subjekt neví, co právo říká, tak od něj nemůžeme očekávat, že se jím
bude řídit [srov. , rozsudek pléna, § 49].Sunday Times proti Spojenému království (č. 1)
Např. ve  věci ESLP konstatoval, že zabaveníSilver a  další proti Spojenému království
dopisů vězňů nebylo „v souladu se zákonem“, neboť předmětná omezení korespondence
vězňů měla ve  Spojeném království oporu toliko v  nepublikovaném interním předpisu
[srov. , rozsudek, 25. 3. 1983,č. 5947/72 a další,Silver a další proti Spojenému království
§ 87–88 a 91].
V  případě zákonů obvykle postačí publikace v  oficiální sbírce [srov. např. Rotaru proti
, rozsudek velkého senátu, § 54]. Dále obecně platí, že nesrozumitelnost právaRumunsku
pro laika není sama o  sobě porušením požadavku na  dostupnost práva. ESLP totiž
akceptuje, že v určitých právních oblastech může být právní úprava dotčenému subjektu
dostupná ve své celistvosti pouze po konzultaci s advokátem. Např. ve věci Autronic proti
[rozsudek pléna, 22.  5.  1990, č.  12726/87] ESLP shledal extrémně spletitouŠvýcarsku
právní úpravu týkající se mezinárodního vysílání „dostatečně dostupnou“, byť k uchopení
tohoto právního režimu bylo zapotřebí právní pomoci [srov. § 55 a 59].
22. Druhou komponentou „kvality“ práva v judikatuře ESLP je  [Předvídatelnost práva]
předvídatelnost práva. Jak konstatoval velký senát ve věci Gorzelik a další proti Polsku
[rozsudek velkého senátu, 17.  2.  2004, č.  44158/98], právo má být formulováno
„s  dostatečnou přesností, aby umožňovalo – v  případě potřeby s  příslušnou pomocí –
[předvídat, v  míře určené okolnostmi případu, důsledky, které dané jednání může mít“
, §  64]. Jinak řečeno, jednotlivci (i  další subjekty) musí mít rozumnou možnosttamtéž
z právních pravidel (která musí být dostupná – viz předchozí komponenta „kvality“ práva)
dovodit, jak se mají chovat, aby respektovali právo.96
Na  druhé straně, ESLP si dobře uvědomuje, že právní předpisy musí být formulovány
obecně a že předvídatelnost je toliko aspirativním cílem, kterého nelze zcela dosáhnout.
Stejně tak ESLP akceptuje, že míra předvídatelnosti nemusí být u všech právních norem
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
stejná. Tyto dvě úvahy nejkomplexněji rozebral velký senát ve věci Gorzelik a další proti
, § 64–65; srov. rovněž , rozsudek velkého senátu, § 91–Polsku Leyla Şahin proti Turecku
96:
64. […] logickým důsledkem zásady, že zákony musí obecně aplikovatelné, je skutečnost,
že znění zákonů není vždy zcela konkrétní. Potřeba vyhnout se zbytečné rigiditě a držet
krok s měnícími se okolnostmi vede k tomu, že mnoho zákonů je nevyhnutně formulováno
s  pomocí výrazů, jež jsou ve  větší či menší míře vágní. Výklad a  aplikace takových
[ Rekvényi proti Maďarskuustanovení jsou přenechány praxi srov. , rozsudek velkého
Refah Partisi (Strana prosperity) a dalšísenátu, 20. 5. 1999, č. 25390/94, § 34 (…), a (…)
proti Turecku, rozsudek velkého senátu, 13. 2. 2003, č. 41340/98 a další, § 57 (…), a tam
]uvedené odkazy .
65. Rozsah pojmu předvídatelnost se do značné míry odvíjí od obsahu právního předpisu,
oblasti, kterou má [tento právní předpis] pokrýt, a  od  počtu a  statusu osob, kterým je
adresován.
Je třeba mít také na mysli, že jakkoli přesně vypracované může právní ustanovení být,
jeho aplikace obsahuje nevyhnutelný prvek soudní interpretace, neboť zde bude vždy
potřeba vyjasnit nejisté pojmy a  adaptovat předpis na  konkrétní okolnosti. Prostor pro
pochybnosti [margin of doubt] ve  vztahu k  hraničním skutečnostem sám o  sobě nečiní
právní ustanovení nepředvídatelným v  jeho aplikaci. Stejně tak pouhý fakt, že takové
ustanovení je možné vykládat více než jedním způsobem, neznamená, že není dodržena
podmínka „předvídatelnosti“ pro účely Úmluvy. Rozhodovací úloha, kterou jsou soudy
nadány, spočívá právě v rozptýlení takových výkladových pochybností, berouce v úvahu
[ Rekvényi proti Maďarsku a  Refah Partisi (Stranazměny v  každodenním životě srov.
prosperity) a další proti Turecku ], citované výše .
Princip předvídatelnosti se však nevztahuje pouze na „psané právo“. Donedávna se ESLP
při zkoumání předvídatelnosti práva zaměřoval primárně na  akty zákonodárce a  vůči
soudním rozhodnutím byl poměrně shovívavý. V  poslední době však ESLP podrobuje
stále intenzivnějšímu přezkumu z hlediska předvídatelnosti i soudní rozhodnutí.
Např. ve  věci [rozsudek, 11.  1.  2009, č.  6562/03] ESLPMkrtchyan proti Arménii
konstatoval, že
39.  […] faktory jako absence odkazu na  jakékoli ustanovení jako základu pro zásah
[do  práva na  pokojné shromažďování] ze strany vnitrostátního soudu a  zjevné rozpory
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
mezi judikaturou a  vnitrostátní legislativou mohou být důvodem pro závěr, že dotčené
[tamtéž Baklanov protiustanovení nevyhovuje požadavku předvídatelnosti… , srov. rovněž
Rusku ], rozsudek, 9. 6. 2005, č. 68443/01, § 46
Obzvláště citlivý je pak ESLP na  judikatorní odklony, které ve  své podstatě představují
změnu práva v materiálním slova smyslu [srov. Sunday Times proti Spojenému království
, rozsudek pléna, §  52; či , rozsudek, 14.  1.  2010,(č. 1) Atanasovski proti Makedonii
č.  36815/03; pro odlišný postup srov. ,Open Door a  Dublin Well Woman proti Irsku
rozsudek pléna, 29.  10.  1992, č.  14234/88 a  14235/88, §  60], na  vnitřně rozpornou
judikaturu [ , rozsudek velkého senátu,Nejdet Şahin a  Perihan Şahin proti Turecku
20. 10. 2011, č. 13279/05] a na případy, kdy vnitrostátní soudy nečekaně překročí svou
pravomoc [srov. , rozhodnutí,Julio Bou Gibert a El Hogar Y La Moda J. A. proti Španělsku
13.  5.  2003, č.  14929/02; , rozsudek, 20.  7.  2006,Sokurenko a  Strygun proti Ukrajině
č.  29458/04 a  29465/04, §  22–29; či , rozsudek,22.  6.  2000,Coëme a  další proti Belgii
č. 32492/96 a další, § 107–110; srov. blíže kapitolu XVI]. V těchto typech kauz však do hry
vstupuje i  (právo na spravedlivý proces), přičemž ESLP často preferuje tytočl. 6 EÚLP
věci posuzovat právě prizmatem .čl. 6 EÚLP
Pokud jde o míru předvídatelnosti, ESLP konstatoval, že tato míra nemusí být u všech
právních norem stejná. ESLP však zatím nedefinoval obecná kritéria, podle nichž by bylo
možné určit, které právní oblasti vyžadují přesnější úpravu, a  postupuje spíše případ
od případu [srov. , rozsudek velkého senátu,Hashman a Harrup proti Spojenému království
25. 11. 1999, č. 25594/94, § 36–42; či , rozsudek, 2. 8. 2001, č. 37119/97,N. F. proti Itálii
§ 31 na straně jedné; a na straně druhé , rozsudek velkéhoGorzelik a další proti Polsku
senátu, § 66–71; , rozsudek, 24. 5. 1988, č. 10737/84, § 29;Müller a další proti Švýcarsku
či , §  47]. Obecně můžeme toliko konstatovat, že u  ústavníchBarthold proti Německu
norem ESLP akceptuje větší vágnost než u  právních předpisů nižší právní síly [srov.
, rozsudek velkého senátu, § 34–38; čiRekvényi proti Maďarsku Open Door a Dublin Well
, § 60].Woman proti Irsku
23. Třetí komponentou „kvality“  [Dostatečné záruky před svévolnou aplikací práva]
práva v  judikatuře ESLP je požadavek na  dostatečné záruky před svévolnou aplikací
práva. Tato komponenta je úzce spjata s požadavkem na předvídatelnost práva, nicméně
v  novější judikatuře ji ESLP vnímá spíše jako samostatný požadavek [srov. Sanoma
, rozsudek velkého senátu, § 82 (citovaný výše); čiUitgevers B. V. proti Nizozemsku Lupsa
, §  55; , §  80;proti Rumunsku Silver a  další proti Spojenému království Al-Nashif proti
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
, rozsudek, 20.  6.  2002, č.  50963/99, §  119–123; srov. aleBulharsku Association for
, rozsudek,European Integration and Human Rights a  Ekimdzhiev proti Bulharsku
28. 6. 2007, č. 62540/00, § 74–94], a proto tak činíme i my.97
V  rámci této komponenty ESLP vyžaduje po  smluvních stranách, aby – tam kde právo
ponechává příslušným orgánům aplikujícím právo určitou diskreci – „dostatečně jasně
[ly]definova rozsah diskrece svěřené relevantním orgánům a způsob výkonu této diskreční
[ , rozsudek velkého senátu, § 82;pravomoci“ Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku
srov. rovněž , rozsudek velkého senátu, § 57–62]. Pokud tedy např.Rotaru proti Rumunsku
právní předpis umožňuje odposlouchávání telefonních hovorů, musí zároveň stanovit limity
těchto odposlechů, tj. definovat, čí telefony mohou být odposlouchávány, v  jakých
případech a  jak dlouho [ §  33–36]. Stejně tak ESLP neakceptovalKruslin proti Francii,
neomezenou diskreci nizozemských prokurátorů při odhalování novinářských zdrojů [
, rozsudek velkého senátu, §  91–92],Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku
neomezenou diskreci při nakládání s  osobními údaji [ , rozsudekRotaru proti Rumunsku
velkého senátu, §  57–62] či vyhoštění cizinců z  důvodu ohrožení národní bezpečnosti
na základě nepřezkoumatelných utajovaných skutečností [srov. ,Al-Nashif proti Bulharsku
§ 119–123].
24. Kromě existence „právního základu“ a naplnění  [Kontrola vnitrostátní zákonnosti]
požadavků na  kvalitu tohoto právního základu ESLP zkoumá i  zda vnitrostátní orgány
skutečně jednaly v souladu s právem. Existence „právního základu“ a jeho kvalita totiž98
sama o  sobě nestačí. Je taky nutné, aby k  zásahu do  práv došlo v  souladu s  tímto
základem, resp. s  jeho materiálními a  procesními požadavky. Pokud tedy vnitrostátní
orgány jednaly protiprávně, dochází k porušení testu legality i tehdy, pokud „právní základ“
splňoval všechny požadavky na  kvalitu práva uvedené výše [srov. např. Bączkowski
, rozsudek, 3. 5. 2007, č. 1543/06, § 70].a další proti Polsku
Zde je ale nutné rovněž uvést, že ne každé porušení vnitrostátního práva povede
k porušení testu legality před ESLP [srov. zejména , rozhodnutí,99 Kaletsch proti Německu
23. 6. 2009, č. 31890/06 (ohledně ); srov. rovněž výklad týkající se požadavkučl. 8 EÚLP
legality v  – viz kapitolu XV; a souhlasné stanovisko soudce Martense ve věcičl. 5 EÚLP
, rozsudek, 16. 12. 1992, č. 12964/87]. ESLP zpravidlaGeouffre de la Pradelle proti Francii
konstatuje porušení vnitrostátního práva, pouze když to žalovaný stát sám uzná [srov.
např. , rozsudek, 27. 11. 1992, č. 13441/87, § 81], nebo kdyžOlsson proti Švédsku (č. 2)
nebylo respektováno závazné rozhodnutí vnitrostátního soudu [srov. např. Quinn proti
, rozsudek, 22. 3. 1995, č. 18580/91, § 42]. ESLP si sice vyhrazuje právo odchýlitFrancii
se od výkladu a aplikace vnitrostátního práva v případech, kdy jde o zjevné pochybení
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
, a  v  případech, kdy jsou výklad nebo(transgression manifeste, clear non-observance)
aplikace práva zjevně iracionální, svévolné nebo abuzivní, nicméně k takovému postupu
se uchyluje velmi zřídka [srov. např. , rozsudek, 27. 11. 1997, č. 25629K.-F. proti Německu
/94, §  63–72; či , rozsudek velkého senátu, §  83Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku
a 86].
5. Krok č. 4: Test legitimity
25. Ve  čtvrtém kroku pětistupňového testu si ESLP pokládá následující  [Obecně]
otázku: Sledoval zásah do lidského práva alespoň jeden z povolených legitimních cílů?
Pokud nikoli, tak došlo k  porušení Úmluvy a  ESLP již nemusí přistupovat k  testu
nezbytnosti v demokratické společnosti [srov. např. , § 117].Khuzhin a další proti Rusku
Úkolem žalovaného státu v tomto kroku pětistupňového testu je identifikovat jeden nebo
více legitimních cílů (taxativně vyjmenovaných ve  druhých odstavcích – ),čl. 8 11 EÚLP
jimiž stát odůvodňuje zásah do lidského práva. Jde tedy vlastně o přezkum souladnosti
omezení lidského práva.účelu
26. Každý z  – obsahuje  [Typologie legitimních cílů v  – ]čl. 8 11 EÚLP čl. 8 11 EÚLP
odlišný počet legitimních cílů, jimiž lze odůvodnit omezení tam zakotvených práv. Nejvíce
legitimních cílů najdeme v  (svoboda projevu) a  nejméně u čl. 10 EÚLP čl. 9 EÚLP
(svoboda myšlení, svědomí a  náboženského vyznání). Aplikaci jednotlivých legitimních
cílů rozebíráme v  souvislosti s  konkrétními právy a  zde uvádíme pouze přehlednou
srovnávací tabulku. Podstatné je však zdůraznit, že výčet legitimních cílů ve druhých
odstavcích čl.  8–11 je taxativní a  jiné důvody omezení práv zakotvených v  prvních
odstavcích – je nepřípustné [srov. např.čl. 8 11 EÚLP 100 Moskevská pobočka Armády
, § 76]. Dále považujeme za vhodné poukázat na poněkud nešťastnýspásy proti Rusku
překlad spojení (resp. ) jako „předcházení„prevention of disorder“ la défense de l’ordre
nepokojům“, jež neodpovídá anglickému ani francouzskému znění, a  kromě toho je
poněkud zavádějící, pokud jde o rozsah tohoto účelu omezení práv. Za vhodnější překlad
považujeme spojení „ochrana pořádku“.
Čl. 8 EÚLP
(právo
na respektování
soukromého
a rodinného života)
Čl. 9 EÚLP
(svoboda myšlení,
svědomí
a náboženského
vyznání)
Čl. 10 EÚLP
(svoboda
projevu)
Čl. 11 EÚLP
(svoboda
sdružování
a shromažďování)
národní bezpečnost národní
bezpečnost
národní
bezpečnost
územní celistvost
veřejná bezpečnost veřejná bezpečnost
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
veřejná
bezpečnost
veřejná
bezpečnost
hospodářský blahobyt
země
předcházení
nepokojům (ochrana
pořádku)
ochrana veřejného
pořádku
předcházení
nepokojům
(ochrana
pořádku)
předcházení
nepokojům
(ochrana pořádku)
předcházení zločinnosti předcházení
zločinnosti
předcházení
zločinnosti
ochrana zdraví ochrana zdraví ochrana zdraví ochrana zdraví
ochrana morálky ochrana morálky ochrana morálky ochrana morálky
ochrana práv a svobod
jiných
ochrana práv
a svobod jiných
ochrana pověsti
nebo práv jiných
ochrana práv
a svobod jiných
zabránění úniku
důvěrných
informací
zachování
autority
a nestrannosti
soudní moci
27. Obecně platí, že legitimní cíle uvedené v  –  [Nízká intenzita přezkumu] čl. 8 11 EÚLP
jsou formulovány velmi široce, a žalovaný stát tak většinou nemá problém podřadit své
jednání pod alespoň jeden z  těchto cílů [srov. např. Groppera Radio AG a  další proti
, § 70; či , § 59 (v souvislosti s legitimním cílem ochranyŠvýcarsku Autronic proti Švýcarsku
pořádku)]. Z  těchto důvodů ESLP obvykle nevěnuje tomuto kroku velkou pozornost,
a pokud ano, tak intenzita jeho přezkumu je velmi nízká.
Jako ilustrativní příklad poslouží rozsudek ve věci , kdeElli Poluhas Dodsbo proti Švédsku
stěžovatelka brojila proti rozhodnutí švédských úřadů, které jí nepovolily přemístit urnu
s ostatky jejího manžela z důvodu úcty k zesnulému manželovi a kvůli nutnosti respektovat
posvátnost místa posledního odpočinku zesnulého [srov. rovněž Mentzen alias Mencena
, rozhodnutí, 7.  12.  2004, č.  71074/01]. Před ESLP švédská vláda tytoproti Lotyšsku
argumenty přeformulovala a  namítala, že tento zákaz sledoval legitimní cíle ochrany
morálky, ochrany pořádku a ochrany práv jiných [ , § 20].Elli Poluhas Dodsbo proti Švédsku
Většina čtyř soudců smíchala test legitimity a test nezbytnosti v demokratické společnosti
dohromady a nakonec dospěla k závěru, že k porušení nedošlo [ , § 25–čl. 8 EÚLP tamtéž
29]. K  tomuto stanovisku připojili tři soudci ostrý disent, v  němž uvedli, že zamítavé
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
rozhodnutí švédských orgánů nesledovalo ani jeden z legitimních cílů uváděných vládou.
Menšina sice akceptovala nutnost respektovat posvátnost místa posledního odpočinku101
zesnulého, ale přesto nenašla nic, čím by přemístění ostatků manžela stěžovatelky mohlo
tuto zásadu ohrozit. Urna s ostatky by podle nich byla přemístěna z jednoho posvátného
místa do jiného, přičemž nehrozil ani žádný konflikt mezi příbuznými pozůstalého, neboť
všichni s přemístěním souhlasili.
Z okolností projednávaného případu nešlo podle menšiny ani usuzovat, že by stěžovatelka
či její děti považovaly hřbitovy a pohřebiště za dočasná úložiště lidských ostatků.
Můžeme tak konstatovat, že případy, v  nichž ESLP konstatoval porušení Úmluvy či
Protokolů výhradně z toho důvodu, že předmětný zásah do práv stěžovatelů nesledoval
žádný legitimní cíl, jsou velmi vzácné [srov. např. , rozsudek,Nowicka proti Polsku
3. 12. 2002, č. 30218/96, § 75 (soudem uložené omezení rodinných návštěv stěžovatelky
ve vězení na jedenkrát měsíčně); , § 117 (kde policie poskytlaKhuzhin a další proti Rusku
novinářům z trestního spisu fotografii obviněného, který byl ve vazbě); srov. rovněž Darby
, rozsudek, 23. 10. 1990, č. 11581/85, § 34 (kde ESLP shledal porušeníproti Švédsku
ve spojení s  čl. 1 Protokolu č.  1 v  souvislosti s  uvalením církevní daněčl. 14 EÚLP
výhradně na nerezidenty)].
V souvislosti s nízkou intenzitou přezkumu v rámci testu legitimity se nabízí otázka, zda
v  praxi ESLP nepodrobuje legitimní cíl namítaný vládou podrobnějšímu přezkumu až
v rámci testu nezbytnosti v demokratické společnosti. Kupř. v rozsudku Gül a další proti
[8. 6. 2010, č. 4870/02] ESLP naplnění testu legitimity u  odůvodnilTurecku čl. 10 EÚLP
pouze lakonickou větou: „Pokud jde o legitimitu sledovaných cílů, Soud poznamenává, že
[§ 35]. Dálestátní orgány usilovaly o ochranu národní bezpečnosti a veřejného pořádku“
se již věnoval otázce, zda zásah byl „nezbytný v  demokratické společnosti“, přičemž
dospěl k  závěru, že „nelze mít za  to, že chování stěžovatele mělo dopad na  ‚národní
bezpečnost‘ a  ‚veřejný pořádek‘ v  tom směru, že by povzbuzovalo k  užití násilí nebo
[§ 44]. Jinými slovy, ESLPnavádělo ostatní k ozbrojenému odporu či vzpouře“ de facto
shledal, že zásah do práva stěžovatelů nemohl sledovat legitimní cíle, které se žalovaný
stát svými opatřeními snažil sledovat, ale učinil tak až v  rámci testu nezbytnosti
v demokratické společnosti (pátého kroku pětistupňového testu), a nikoli již v rámci testu
legitimity (čtvrtého kroku pětistupňového testu). Tomuto pohledu nasvědčuje i  jedna
z  komponent testu nezbytnosti v  demokratické společnosti, která vyžaduje existenci
„relevantních a  dostatečných důvodů“ (viz bod 34). Můžeme tedy shrnout, že stávající
praxe ESLP je taková, že porušení Úmluvy již v rámci testu legitimity shledá ESLP toliko
v případech, kdy vládou namítaný cíl zásahu do dotčeného práva nelze podřaditzjevně
pod žádný z  povolených legitimních cílů, zatímco v  ostatních případech (kdy je otázka
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
relevantnosti namítaných cílů sporná) pustí věc do dalšího kroku, a spojí tak posuzování
legitimity sledovaného cíle a  jeho nezbytnosti dohromady. Z  hlediska čistoty aplikace
pětistupňového testu je tato praxe nešťastná, nicméně vzhledem k  nerozpracovanosti
teoretických aspektů limitace konvenčních práv zřejmě i nevyhnutelná.
28. Stěžovatelé před ESLP často namítají, že  [Tvrzený cíl v. skutečný cíl zásahu]
legitimní cíl uváděný vládou zastírá skutečný (nepovolený) cíl sledovaný vládou. Jinak
řečeno, tito stěžovatelé tvrdí, že vláda sleduje dotčeným omezením lidských práv
nepovolený cíl a  před ESLP se snaží tento nepovolený cíl „napasovat“ pod jeden
z výslovně povolených legitimních cílů. Např. ve věci Campbell proti Spojenému království
[rozsudek, 25.  3.  1992, č.  13590/88] stěžovatel nacházející se ve  výkonu trestu odnětí
svobody namítal, že skutečným důvodem pro kontrolování jeho korespondence bylo zjistit,
o čem píše, a nikoli „předcházení zločinnosti a nepokojům“, jak tvrdila vláda.
Takto formulované stížnosti však mají před ESLP relativně malou šanci na úspěch. Např.
ve výše zmiňované věcí dal ESLP za pravdu vládě [Campbell proti Spojenému království
, § 39–41]. Důvod pro zdrženlivost ESLP v tomto ohledu je nasnadě. Konstatování,tamtéž
že tvrzený cíl zastírá skutečný cíl, totiž naznačuje, že vláda žalovaného státu nejednala
v dobré víře. Jednou z mála výjimek, kde ESLP výslovně konstatoval, že vláda jednala
ve zlé víře, je věc [viz § 97].Moskevská pobočka Armády spásy proti Rusku
29. Identifikace legitimního cíle je důležitá  [Důležitost identifikace legitimního cíle]
z toho důvodu, že některé zásahy, které jsou akceptovatelné u určitého legitimního cíle,
nejsou nutně akceptovatelné u jiného cíle. ESLP však bohužel identifikaci legitimních cílů
nevěnuje takovou pozornost, jakou by měl [srov. např.102 Elli Poluhas Dodsbo proti
, § 25–29; , rozsudek, 22. 2. 1989, č. 11508/85, § 30–36; čiŠvédsku Barfod proti Dánsku
, rozsudek pléna, 26. 11. 1991, č. 13585Observer a Guardian proti Spojenému království
/88, §  55–56 a  69]. V  této souvislosti je vhodné rovněž zmínit, že ESLP sice výslovně
nedefinoval hierarchii legitimních cílů z hlediska jejich významnosti, nicméně z judikatury
implicitně plyne, že některé legitimní cíle (typicky národní bezpečnost, ochrana morálky či
zachování nestrannosti soudní moci) umožňují státům přijmout dalekosáhlejší omezení
než např. ochrana práv a svobod jiných. Např. ve věci Vereinigung Bildender Künstler proti
[rozsudek, 25.  1.  2007, č.  68354/01] ESLP konstatoval, že zákaz vystavovatRakousku
plátno zobrazující předního politika FPÖ v sexuálně citlivé pozici nesledoval legitimní cíl
ochrany morálky, ale legitimní cíl ochrany práv druhých [ , § 31], a nakonec shledaltamtéž
porušení [ , § 32–39]. Přitom v podobných „uměleckých kauzách“, kdečl. 10 EÚLP tamtéž
ESLP považoval za  legitimní cíl ochranu morálky, porušení svobody projevu neshledal
[srov. např. ; či ,Müller a  další proti Švýcarsku Otto-Preminger-Institut proti Rakousku
rozsudek, 20. 9. 1994, č. 13470/87].
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
30. Jak bylo zmíněno již výše, státy před ESLP  [Namítání více legitimních cílů]
mnohdy namítají více než jeden legitimní cíl pro ospravedlnění svých kroků. Postup ESLP
v takových případech je následující. V první řadě ESLP může akceptovat buď jen jeden
z legitimních cílů, či vícero legitimních cílů (byť ne nutně všechny cíle namítané vládou).
Zadruhé, pokud ESLP konstatuje, že opatření přijatá státem jsou nezbytná pro ochranu
jednoho z  namítaných legitimních cílů, ESLP se již obvykle nezabývá nezbytností
ve  vztahu k  ostatním namítaným legitimním cílům, protože dotčený stát nezbytnost
opatření již prokázal, a k porušení dotčeného práva tak nedošlo. Pokud však ESLP není
přesvědčen, že opatření přijatá státem nezbytná pro ochranu jednohonejsou
z namítaných legitimních cílů, měl by se přesunout k posuzování nezbytnosti z hlediska
ostatních namítaných legitimních cílů. Ve  skutečnosti tak však ESLP ne vždy činí
a namísto toho smíchává jednotlivé legitimní cíle dohromady. Např. ve věci Open Door
ESLP shledal omezení ohledně poskytování poradenstvía Dublin Well Woman proti Irsku
v oblasti interrupcí nepřiměřené z hlediska legitimního cíle ochrany morálky a posuzování
nezbytnosti z  hlediska druhého namítaného legitimního cíle (ochrany práv jiných) se již
nezabýval [ , § 67; srov. rovněž , § 25–29].tamtéž Elli Poluhas Dodsbo proti Švédsku
6. Krok č. 5: Test nezbytnosti v demokratické společnosti
31. V  posledním  kroku pětistupňového testu si ESLP pokládá následující  [Obecně]
otázku: Byl zásah do  namítaného práva „nezbytný v  demokratické společnosti“? Tento
krok pětistupňového testu je klíčový, neboť drtivá většina případů, které se dostanou
do stadia meritorního posuzování, se rozhodne až v tomto kroku. Možná právě proto je
obsah tohoto kroku často málo předvídatelný. ESLP nemá žádný ustálený algoritmus
(resp. algoritmy), který by důsledně v rámci testu nezbytnosti v demokratické společnosti
následoval.
Jak bylo zmíněno v  kapitole III, ESLP nepoužívá standardní test proporcionality, jak jej
známe např. z  judikatury Ústavního soudu ČR (blíže viz kapitolu III, bod 14).
Testnezbytnosti v demokratické společnosti je daleko méně čitelný. Pokud bychom chtěli
být skeptičtí, tak můžeme konstatovat, že test nezbytnosti v demokratické společnosti je
v podstatě „černá skříňka“, jejíž kritéria a váhu těchto kritérií lze těžko formulovat, a tudíž
výsledky testu nezbytnosti lze stěží předvídat. Pokud bychom chtěli být naopak optimisty,
tak můžeme konstatovat, že judikatura k  jednotlivým právům zakotveným v  Úmluvě
a Protokolech je do značné míry předvídatelná a používaná kritéria jsou relativně ustálená,
přičemž na abstraktních obecných principech tolik nezáleží.
32. Při aplikaci testu nezbytnosti je  [Spojitost s konceptem margin of appreciation]
třeba mít na  paměti souvislost s  doktrínou (prostoru smluvních„margin of appreciation“
stran pro uvážení). Již v  rozsudku (v souvislosti s  ) ESLPHandyside čl. 10 EÚLP
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
konstatoval, že z  důvodu přímého a  nepřetržitého kontaktu se společenskými silami ve
svých zemích jsou vnitrostátní orgány obecně v  lepší pozici než mezinárodní soudce
k  tomu, aby vyjádřily svůj názor na nezbytnost omezení nebo sankce, a  tudíž je na
vnitrostátních orgánech, aby učinily prvotní posouzení reálnosti naléhavé společenské
potřeby [ , rozsudek pléna, 7. 12. 1976, č. 5493/72,Handyside proti Spojenému království
§ 48]. Z tohoto důvodu ESLP přiznává smluvním stranám určitý prostor pro vlastní uvážení
[ ; srov. rovněž , rozsudek velkého senátu, 6. 5. 2003, č. 48898/99,tamtéž Perna proti Itálii
§ 39; či , rozsudek velkého senátu, 17. 12. 2004,Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku
č.  49017/99, §  68]. ESLP ale hned na  to dodal, že tento prostor není neomezený
a konečné posouzení ohledně porušení práva chráněného Úmluvou je na něm [Handyside
, rozsudek pléna, § 49]. Klíčová otázka zní, jak široký prostorproti Spojenému království
pro vlastní uvážení smluvní strany u  jednotlivých aspektů práv zakotvených v  –čl. 8
mají. Této problematice byla věnována celá řada publikací, nicméně kontury11 EÚLP
konceptu nejsou o nic jasnější než kontury testu nezbytnosti. Tomargin of appreciation
však nic nemění na  tom, že test nezbytnosti nelze uchopit bez znalosti kritérií (jakkoli
vágních a vnitřně rozporných) pro určení šíře prostoru smluvních stran pro vlastní uvážení.
Z  tohoto důvodu odkazujeme na  výklad ke  konceptu (blíže vizmargin of appreciation
kapitolu III, oddíl II.6).
33. Význam spojení „nezbytný v  demokratické společnosti“ prošel  [Vývoj judikatury]
v  judikatuře ESLP značným vývojem. V  souvislosti s  adjektivem „nezbytný“ (necessary,
ESLP konstatoval, že [adjektivem]nécessaires) „adjektivum ‚nezbytný‘ … není shodné s 
[stejně tak ale postrádá]‚nevyhnutelný‘, flexibilitu takových výrazů jako ‚přijatelný‘, ‚obvyklý
[ , rozsudek pléna,‘, ‚užitečný‘, ‚rozumný‘ či ‚vhodný‘“ Handyside proti Spojenému království
§ 48]. Tím ESLP vyloučil jak restriktivní, tak expanzivní výklad spojení „nezbytný“.
Nakonec se ESLP ustálil na  výkladu, který pojem „nezbytný“ vnímá jako požadavek
přiměřenosti, a uvedl, že [do dotčeného práva]„pojem nezbytnosti požaduje, aby zásah
odpovídal naléhavé společenské potřebě, a  zejména, aby byl přiměřený sledovanému
[ , rozsudek pléna, 24. 3. 1998, č. 10465/83,legitimnímu cíli“ Olsson proti Švédsku (č. 1)
§  67]. Tento závěr byl potvrzen napříč senáty  i  ohledně jiných článků, a  stal se tak
„mantrou“, kterou ESLP opakuje ve skoro každém rozsudku týkajícím se – [čl. 8 11 EÚLP
, § 97 ( );Silver a další proti Spojenému království čl. 8 EÚLP Metropolitní církev Besarábie
(Metropolitan Church of Bessarabia) , rozsudek, 13.  12.  2001,a  další proti Moldavsku
č. 45701/99, § 119 a 121 ( ); , rozsudek,čl. 9 EÚLP Wingrove proti Spojenému království
25. 11. 1996, č. 17419/90, § 53 ( ); (Socialist Party)čl. 10 EÚLP Socialistická strana a další
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
, rozsudek velkého senátu, 25.  5.  1998, č.  21237/93, §  49 ( );proti Turecku čl. 11 EÚLP
srov. rovněž , rozsudek, 17. 7. 2003, č. 32190/96, § 96–97 (čl. 2 ProtokoluLuordo proti Itálii
č. 4 )].EÚLP
V nedávném rozsudku shrnul ESLP (v souvislosti s Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku
) obsah testu nezbytnosti v  demokratické společnosti následovně [rozsudekčl. 10 EÚLP
velkého senátu, § 68–70]:
68. Test „nezbytnosti v demokratické společnosti“ vyžaduje, aby Soud určil, zda namítaný
zásah [do dotčeného práva] odpovídá „naléhavé společenské potřebě“. Smluvní státy mají
jistou míru uvážení při posouzení, zda taková potřeba existuje, ale ta jde ruku v  ruce
s  evropským dohledem, zahrnujícím jak legislativu, tak rozhodnutí jí aplikující, včetně
[rozhodnutí] vynesených nezávislým soudem. Soud je tudíž oprávněn vynést konečné
[rozhodnutí o tom, zda „omezení“ je v souladu se svobodou projevu ve smyslu čl. 10 srov.
Perna proti Itálii (…)  Sdružení Ekinmj. , rozsudek velkého senátu, č. 48898/99, § 39 , a
proti Francii, (…)].rozsudek, 17. 7. 2001, č. 39288/98, § 56
69. Úlohou Soudu při výkonu jeho dohlížecí funkce není nahradit příslušný domácí soud,
ale spíše přezkoumat podle čl. 10 rozhodnutí, která tyto soudy podle své míry uvážení
přijaly [ Fressoz a Roire proti Francii,srov. rozsudek velkého senátu, 21. 1. 1999, č. 29183
(…)]./95, § 45 To neznamená, že tento dohled je omezen na zjištění, zda žalovaný stát
vykonal svou míru uvážení rozumně, pečlivě a  v  dobré víře; co musí Soud učinit, je
podívat se na namítaný zásah ve světle případu jako celku, včetně obsahu výroků, jež jsou
[tyto výroky] [ Newsstěžovatelům zazlívány, a  kontextu, ve  kterém byly učiněny srov.
Verlags GmbH & Co.KG proti Rakousku (…)], rozsudek, 11. 1. 2000, č. 31457/96, § 52 .
70.  Soud musí zejména určit, zda důvody předložené vnitrostátními orgány pro
ospravedlnění zásahu byly „relevantní a  dostatečné“ a  zda [přijatá] opatření byla
[ Chauvy a  další proti Francii„přiměřená sledovaným legitimním cílům“ srov. , rozsudek,
(…)]29. 6. 2004, č. 64915/01, § 70 . Přitom se Soud musí spokojit s tím, že vnitrostátní
úřady vycházely z  přijatelného posouzení relevantního skutkového stavu a  aplikovaly
[ Zana proti Tureckunormy, které byly v souladu s principy zakotvenými v čl. 10 srov. mj. ,
(…)].rozsudek velkého senátu, 25. 11. 1997, č. 18954/91, § 51
34. Z výše uvedeného  [Celistvý test nezbytnosti v. dvouprvkový test nezbytnosti]
úryvku lze dovozovat, že test nezbytnosti v  demokratické společnosti v  podání ESLP
obsahuje dvě komponenty: 1) zásah do  daného práva musí odpovídat naléhavé
společenské potřebě (tj. důvody uváděné vnitrostátními orgány pro ospravedlnění tohoto
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
zásahu musí být „relevantní a dostatečné“); a 2) tento zásah ve světle daného případu103
jako celku musí být „přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“. Toto členění na  dvě
komponenty se ale ESLP snaží důsledně držet jen u  – [srov. např.čl. 9 11 EÚLP Cumpănă
, rozsudek velkého senátu, 17. 12. 2004, č. 33348/96, § 92–119],a Mazăre proti Rumunsku
a ani tam není zcela důsledný a oba kroky mu často splývají v jedno [srov. např. Herri
, rozsudek, 30.  6.  2009, č.  25803/04 a  25817/04,Batasuna a Batasuna proti Španělsku
§  84–93]. U  však ESLP na toto členění již v  podstatě zcela rezignovalčl. 8 EÚLP
a  preferuje u  pátého kroku pětistupňového testu „celistvý“ postup, kde zkoumá, zda je
sledovaný veřejný zájem dostatečně závažný, aby převážil zájem jednotlivcena
nezasahování do jeho práv zakotvených v  odst. 1 EÚLP [srov. např.čl. 8 Olsson proti
, rozsudek pléna, § 67].Švédsku (č. 1)
Lze tedy shrnout, že přiměřenost zásahu nelze vnímat zcela odděleně od  naléhavosti
společenské potřeby. Z tohoto důvodu považujeme za důležitější znát faktory, které ESLP
bere při posuzování nezbytnosti v demokratické společnosti v potaz, než přemýšlet nad
tím, zda daný faktor spadá spíše pod komponentu „naléhavé společenské potřeby“ či pod
komponentu „přiměřenosti sledovanému cíli“.
35.  [Faktory při posuzování nezbytnosti v  demokratické společnosti]
V komentářové literatuře se obvykle uvádí následující faktory, které ESLP bere v potaz při
posuzování „nezbytnosti v demokratické společnosti“: 1) důležitost chráněného práva; 2)
charakter „demokratické společnosti“; 3) existence či neexistence evropského konsenzu;
4) důležitost zájmu sledovaného zásahem do daného lidského práva; a 5) rozsah zásahu
do daného lidského práva.104
Tento seznam faktorů však zdaleka není úplný a navíc zachycuje komplexnost postupu
ESLP při aplikaci testu nezbytnosti v demokratické společnosti jen v omezené míře. Při
aplikaci Úmluvy je tak daleko vhodnější zaměřit se na judikaturu ke konkrétnímu článku
Úmluvy, která obvykle definuje konkrétnější kritéria (resp. faktory), jež je třeba vzít v potaz.
Jako příklad můžeme uvést rozsudek velkého senátu ve  věci Üner proti Nizozemsku
[rozsudek velkého senátu, 18. 10. 2006, č. 46410/99], kde ESLP přehledně shrnul kritéria,
která je nutné vzít v potaz při posuzování souladu vyhoštění cizince v důsledku spáchání
trestného činu s  :čl. 8 EÚLP
57.  I  když článek 8 Úmluvy neobsahuje absolutní právo pro jakoukoli kategorii cizinců
nebýt vyhoštěn, judikatura Soudu zřetelně ukazuje, že existují okolnosti, za  kterých
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
vyhoštění cizince vyvolává porušení tohoto ustanovení [...] Soud vypracoval relevantní
kritéria pro posouzení, zda vyhoštění je opatřením nezbytným v demokratické společnosti
[...]a přiměřeným sledovanému účelu :
− povaha a závažnost trestného činu spáchaného stěžovatelem;
− délka stěžovatelova pobytu v zemi, z níž má být vyhoštěn;
− doba, jež uplynula od spáchání trestného činu, a stěžovatelovo chování v průběhu
této doby;
− státní příslušnost zúčastněných osob;
− stěžovatelova rodinná situace, např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující
efektivnost rodinného života páru;
− zda manžel věděl o trestném činu v době, kdy vstupoval do rodinného svazku;
− zda jsou z manželství děti, a případně jejich věk;
− závažnost problémů, do nichž by se manžel pravděpodobně dostal v zemi, kam má
být stěžovatel vyhoštěn.
58. Soud by rád výslovně zmínil dvě kritéria, která již mohou být implicitně obsažena ve 
[výše zmíněných] […]kritériích :
− nejvyšší zájem a blaho dítěte, zejména závažnost obtíží, na které by pravděpodobně
některé ze stěžovatelových dětí narazilo v zemi, do které má být stěžovatel vyhoštěn;
− pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb s hostitelskou zemí a se zemí, kam
má být stěžovatel vyhoštěn.
III. Modifikované limitační klauzule – rozdíly oproti –čl. 8 11 EÚLP
36. V  předchozí části jsme rozebrali „standardní“ pětistupňový test, který  [Obecně]
ESLP aplikuje u  – . Řada článků Úmluvy a Protokolů však obsahuje limitačníčl. 8 11 EÚLP
klauzuli, jež se od standardních limitačních klauzulí v  – ve větší či menší mířečl. 8 11 EÚLP
liší. Některé limitační klauzule vůbec nezmiňují test legality (srov. např. odst. 1 EÚLP,čl. 6
čl. 1 Protokolu č. 7 či čl. 5 Protokolu č. 7), další limitační klauzule neobsahují žádný výčet
legitimních cílů (srov. např. ) či hovoří toliko o omezení ve „veřejném zájmu“čl. 12 EÚLP
(srov. např. čl.  2 odst. 4 Protokolu č.  4 či čl.  1 Protokolu č.  1). Jiné klauzule zase
vynechávají podmínku „nezbytnosti v demokratické společnosti“ (srov. např. čičl. 12 EÚLP
čl.  1 Protokolu č.  1) či vyžadují pouze „nezbytnost“ omezení, a  nikoli „nezbytnost
v demokratické společnosti“ (srov. např. odst. 1 EÚLP, čl. 1 Protokolu č. 7 či čl. 5čl. 6
Protokolu č. 7). Tomu často odpovídá i odlišný postup ESLP.
Obecně však můžeme konstatovat, že ESLP těmto modalitám přikládá čím dál menší
váhu, a  rozdíly mezi standardním pětistupňovým testem a  alternativními testy se tak
do značné míry smazávají. Jinak řečeno, tyto alternativní postupy čím dál více ustupují
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
„gravitačnímu“ působení standardního pětistupňového testu. I z tohoto důvodu se v této
části zaměříme pouze na  odlišnosti oproti standardnímu pětistupňovému testu, přičemž
pro detailnější rozbor odkazujeme na komentář k jednotlivým právům.
1. Tzv. test esence
37. Tzv. test esence aplikuje ESLP explicitně u   [Kde se test esence aplikuje?] čl. 6
odst. 1 EÚLP (právo na přístup k soudu), (právo uzavřít manželství) a u čl. 3čl. 12 EÚLP
Protokolu č. 1 (právo na svobodné volby). Právo na svobodné volby však žádné omezení
nepředvídá. V případě práva na svobodné volby tak jde o tzv. imanentní omezení, a tudíž
o něm bude pojednáno níže v oddíle V.1.
38. zaručuje mužům a ženám  [Test esence u práva uzavřít manželství] Čl. 12 EÚLP
právo uzavřít manželství a založit rodinu „v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují
výkon tohoto práva“. Toto spojení se výrazně liší od limitačních klauzulí v  – . V čl. 8 11 EÚLP
totiž nenajdeme zmínku o  „nezbytnosti v  demokratické společnosti“ aničl. 12 EÚLP
taxativní výčet legitimních cílů sledovaných omezením práva uzavřít manželství a založit
rodinu [viz , rozsudek, 5. 1. 2010, č. 22933/02, § 90]. Právě z těchtoFrasik proti Polsku
důvodů ESLP nakonec ze specifického znění dovodil tzv. „test esence“.čl. 12 EÚLP
Konkrétně ESLP konstatoval, že vnitrostátní zákony „nesmí omezit nebo zredukovat právo
[zakotvené v  ]čl. 12 EÚLP takovým způsobem nebo do  takové míry, že to ohrožuje
[ , § 50]. Řečeno jinak, u samotnou podstatu tohoto práva“ Rees proti Spojenému království
se neaplikuje standardní test nezbytnosti, ale specifický „test esence“ [srov.čl. 12 EÚLP
rovněž , rozsudek, 13. 9. 2005, č. 36536/02, § 34;B. a L. proti Spojenému království F.
, rozsudek pléna, 18. 12. 1987, č. 11329/85, § 32;proti Švýcarsku Christine Goodwin proti
, rozsudek velkého senátu, 11. 7. 2002, č. 28957/95, § 99; a Spojenému království Schalk
, rozsudek, 24. 6. 2010, č. 30141/04, § 49].a Kopf proti Rakousku
Přesný obsah testu esence ale bohužel není ze stávající judikatury zcela jasný.
V nedávném rozsudku sice ESLP upřesnil, žeFrasik proti Polsku „nebude při posuzování
věci podle č. 12 aplikovat testy ‚nezbytnosti‘ a ‚naléhavé společenské potřeby‘, kteréEÚLP
se používají u čl. 8 Úmluvy, nýbrž bude posuzovat, zda s ohledem na prostor států pro
[ , § 90vlastní uvážení, byl daný zásah arbitrární nebo nepřiměřený“ Frasik protiPolsku in
, citace vynechány], ale v  čem přesně spočívá rozdíl mezi testem nezbytnostifine
aplikovaným u  – a testem esence u  , stále nevíme.čl. 8 11 EÚLP čl. 12 EÚLP
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
Můžeme tedy shrnout, že ze standardního pětistupňového testu u  – se u čl. 8 11 EÚLP
použijí pouze první tři kroky (rozsah práva, existence zásahu a test legality),čl. 12 EÚLP
zatímco následující dva kroky (test legitimity a  test nezbytnosti) jsou nahrazeny testem
esence. Test esence by pak měl být z povahy věci méně intenzivní než test nezbytnosti.
39. Test esence aplikuje ESLP i u práva na  [Test esence u práva na přístup k soudu]
přístup k  soudu. V  tomto případě je sice sporné hovořit o  limitační klauzuli, neboť toto
právo není výslovně v  uvedeno, a  tudíž tam nemohlo být zakotveno aničl. 6 EÚLP
omezení tohoto práva, nicméně ESLP po dovození tohoto implicitního práva ve věci
dovodil nakonec i „implicitní limitační klauzuli“.Golder proti Spojenému království
K tomu došlo v rozsudku [rozsudek, 28. 5. 1985,č.Ashingdane proti Spojenému království
8225/78], kde ESLP konstatoval, že jakákoli vnitrostátním právem stanovená omezení
nesmí omezovat přístup k soudu takovým způsobem či do té míry, aby bylo právo dané
osoby zasaženo „v samotné své podstatě“ [ , § 57]. Tato omezení jsou v souladu s tamtéž
odst. 1 EÚLP pouze tehdy, pokud sledují legitimní cíl a  pokud existuje rozumnáčl. 6
rovnováha mezi použitými prostředky a  sledovaným cílem [ ; srov. rovněžtamtéž Bulena
, rozsudek, 20.  4.  2004, č.  57567/00, §  29]. Opět tedy není zcelaproti České republice
jasné, v čem se test esence liší od standardního pětistupňového testu.
2. Ostatní modality
40. Modifikovanou limitační klauzuli  [Modifikovaná limitační klauzule v čl. 6 odst. 1]
obsahuje v první řadě právo na veřejné projednání věci zakotvené v  odst. 1 EÚLP večl. 6
druhé větě za slovem „avšak“ (právo na veřejné věci je nutné odlišit od právaprojednání
na veřejné rozhodnutí zakotvené před odporovací spojkou „avšak“; k tomu srov.vyhlášení
kapitolu XVI, oddíl 5.3). Limitační klauzule u  práva na  veřejné projednání věci se liší
od  standardních limitačních klauzulí v  – zejména v  tom, že výslovněčl. 8 11 EÚLP
nevyžaduje test legality a  že upravuje poněkud komplikovaněji poslední krok
pětistupňového testu.
Pokud jde o  poslední krok pětistupňového testu, odst. 1 EÚLP u  první skupinyčl. 6
legitimních cílů (mravnost, veřejný pořádek a  národní bezpečnost) vyžaduje toliko, aby
omezení bylo „v (zájmu) demokratické společnosti“, u  druhé skupiny legitimních cílů
(zájmy nezletilých a  ochrana soukromého života účastníků) nezmiňuje „nezbytnost
v  demokratické společnosti“ vůbec, a  u třetí skupiny legitimních cílů (újma zájmům
spravedlnosti) naopak požaduje, aby byl zásah v rozsahu „zcela nezbytném“.
ESLP však těmto rozdílům zatím nepřiznal žádnou zvláštní váhu, což je do  jisté míry
ovlivněno i  tím, že k  omezení práva na  veřejné projednání věci (požadavek veřejnosti)
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
existuje poměrně málo judikatury [srov. např. ,Campbell a Fell proti Spojenému království
rozsudek, 28. 6. 1984, č. 7819/77 a 7878/77, § 87–88; ,B. a P. proti Spojenému království
rozsudek, 24. 4. 2001, č. 36337/97 a 35974/97, § 39; či , rozsudek,Riepan proti Rakousku
14. 11. 2000, č. 35115/97, § 34]. Většina judikatury se totiž týká odlišného práva na ústní
jednání (požadavek ústnosti), jež bylo dovozeno z  odst. 1 EÚLP judikatorní cestou.čl. 6
Jinak řečeno, v drtivé většině případů, kterými se ESLP zatím zabýval, byla problémem
skutečnost, že soudy nekonaly žádné jednání (čímž byl porušen jak požadavek veřejnosti,
tak ústnosti), a  pouze výjimečně šlo o  to, že jednání sice proběhlo, ale přítomnost
veřejnosti byla vyloučena (blíže viz kapitolu XVI, oddíl 5.2).
41. Právo na pokojné užívání  [Modifikovaná limitační klauzule v čl. 1 Protokolu č. 1]
majetku upravené v čl. 1 Protokolu č. 1 má rovněž specifickou konstrukci. Čl. 1 Protokolu
není, oproti ustanovením samotné Úmluvy, formálně vnitřně strukturován na  odstavce.
Třetí věta čl. 1 Protokolu č. 1 je odražena (graficky odsazena) od věty první a druhé. ESLP
proto při rozlišování mezi jednotlivými aspekty práva na ochranu majetku mluví nejčastěji
o jednotlivých „větách“ čl. 1 Protokolu č. 1 (blíže viz kapitolu XXV).
První věta čl.  1 Protokolu č.  1 zakotvuje obecné právo fyzických a  právnických osob
„pokojně užívat svůj majetek“. Druhá věta čl.  1 Protokolu č.  1 stanovuje, za  jakých
podmínek mohou být fyzické a právnické osoby svého majetku. Třetí věta čl. 1zbaveny
Protokolu č. 1 pak definuje, za jakých podmínek mohou smluvní strany upravovat užívání
majetku fyzickými a  právnickými osobami a  zajistit placení daní a  jiných poplatků nebo
pokut.
Každá ze tří vět tohoto článku má textuálně jiné podmínky omezení. První věta výslovně
nestanoví žádnou možnost omezení. Druhá věta se od standardní limitační klauzule liší
v  tom, že obsahuje pouze jeden široce pojatý legitimní cíl (veřejný zájem), vůbec
nezmiňuje podmínku „nezbytnosti v  demokratické společnosti“, a  naopak výslovně
zdůrazňuje nutnost dodržet obecné zásady mezinárodního práva. Třetí věta pak definuje
rovněž pouze jeden široce pojatý legitimní cíl (obecný zájem) a výslovně zmiňuje toliko
„nezbytnost“ bez spojení „v demokratické společnosti“.
V praxi však ESLP opakovaně zdůraznil vzájemnou provázanost všech tří vět a tří pravidel
tam uvedených [srov. např. , rozsudek velkého senátu,Hutten-Czapska proti Polsku
19. 6. 2006, č. 35014/97, § 157]. Lze tedy konstatovat, že v rovině slovního vyjádření jsou
sice možnosti ospravedlnění zásahu do  práva zaručeného čl.  1 Protokolu č.  1 odlišné
od  přehlednější struktury omezení v  – , nicméně novější judikatura ESLPčl. 8 11 EÚLP
k  tyto rozdíly překonává výkladem, který je ve  znamení jakéhosi „dvojího sjednocení“.
Zaprvé, ESLP postupně sjednocuje podmínky omezení jednotlivých aspektů práva
na pokojné užívání majetku, tedy všech tří vět čl. 1 Protokolu č. 1. V tomto ohledu lze
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
mluvit o jakémsi „vnitřním“ sjednocení v rámci čl. 1 Protokolu č. 1, které podrobuje všechny
aspekty práva na pokojné užívání majetku stejným možnostem ospravedlnění. Zadruhé,
tento soubor podmínek omezení čl. 1 Protokolu č. 1 je zároveň přiblížen ke standardnímu
pětistupňovému testu rozebranému výše v souvislosti s  – . V tomto ohledu sečl. 8 11 EÚLP
jedná o  jakési „vnější“ sjednocení v  rámci Úmluvy napříč různými jejími články (pro
detailnější rozbor srov. kapitolu XXV, body 23–25).
42. Čl. 2 Protokolu  [Modifikovaná limitační klauzule v čl. 2 odst. 4 Protokolu č. 4]
č.  4 (svoboda pohybu) obsahuje dvě limitační klauzule. Kromě standardní limitační
klauzule ve třetím odstavci čl. 2 Protokolu č. 4, jež kopíruje limitační klauzule obsažené
ve  druhých odstavcích  – , najdeme ve  čtvrtém odstavci téhož článku ještěčl. 8 11 EÚLP
jednu limitační klauzuli, která se svou konstrukcí od standardní limitační klauzule výrazně
liší. Tato modifikovaná limitační klauzule zní následovně: „Práva uvedená v  odstavci 1
[právo svobody pohybu a  právo svobody zvolit si místo pobytu] [...]mohou podléhat
omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické
společnosti.“
Takto modifikovaná limitační klauzule vznáší dvě otázky: 1) Co se rozumí „veřejným
“?; a  2) Zda a  případně v  čem se liší test „ v  demokratickézájmem odůvodněnosti
společnosti“ od  testu nezbytnosti v  – . Pokud jde o  první otázku, ESLP sečl. 8 11 EÚLP
výkladu tohoto pojmu úspěšně vyhýbá. Pokud jde o druhou otázku, ESLP sice formálně
rozlišuje mezi oběma limitačními klauzulemi v čl. 2 Protokolu č. 4, nicméně u obou klauzulí
aplikuje test proporcionality [srov. např. , rozsudek,4. 6. 2002,Olivieira proti Nizozemsku
č. 33129/96, § 64–65]. Zdá se tedy, že tomuto textuálnímu rozdílu ESLP (alespoň zatím)
nepřikládá velkou pozornost
43.  Druhý odstavec čl.  1[Modifikovaná limitační klauzule v  čl. 1 Protokolu č.  7]
Protokolu č. 7 (procesní záruky v případě vyhoštění cizinců) stanoví výjimky z aplikace tří
procesních záruk uvedených v odstavci prvním. Otázkou je, zda se jedná o modifikovanou
verzi standardní limitační klauzule použité např. v  odstavci druhém – nebočl. 8 11 EÚLP
o jiný typ omezení. Na rozdíl od standardní limitační klauzule totiž druhý odstavec čl. 1
Protokolu č. 7 stanoví pouze dva důvody omezení (veřejný pořádek a národní bezpečnost)
a  u  testu nezbytnosti nevyžaduje, aby toto omezení bylo nutné105 v  demokratické
. Zda absence spojení „v  demokratické společnosti“ hraje nějakou roli přispolečnosti
aplikaci testu proporcionality v čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 7, zatím nevíme, protože ESLP se
k  tomuto výkladovému problému zatím nevyjádřil (srov. ale judikaturu k  podobnému
výkladovému problému u čl. 5 Protokolu č. 7). Všechny případy, v nichž smluvní strany
odůvodňovaly vyhoštění zájmem veřejného pořádku nebo zájmy národní bezpečnosti, byly
totiž skutkově tak jednoznačné, že se ESLP dosud nemusel specifiky limitační klauzule
ve druhém odstavci čl. 1 Protokolu č. 7 detailněji zabývat [viz např. ,Lupsa proti Rumunsku
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
§ 51–61; , § 53–61; , § 76–78;Kaya proti Rumunsku C. G. a další proti Bulharsku Nolan a K.
, rozsudek, 12.  2.  2009, č.  2512/04, §  115–116; či ,proti Rusku Ahmed proti Rumunsku
rozsudek, 13. 7. 2010, č. 34621/03, § 52].
Další specifikum čl. 1 Protokolu č. 7 spočívá v tom, že test legality („v souladu se zákonem
“) je zakotven v  prvním odstavci, v  limitační klauzuli v  odstavci druhém jej však již
nenajdeme. To by naznačovalo, že limitační klauzule v  čl. 1 odst. 2 Protokolu č.  7
nevyžaduje aplikaci testu legality. K tomuto specifiku se nevyjadřuje ani důvodová zpráva
k Protokolu č. 7, ani judikatura ESLP.
44.  Druhá věta čl. 5 Protokolu[Modifikovaná limitační klauzule v čl. 5 Protokolu č. 7]
č.  7 (rovnost mezi manželi) umožňuje smluvním stranám narušit rovnost mezi manželi,
pokud je to „nezbytné v zájmu dětí“. „Zájmy dětí“ jsou tak jediným povoleným legitimním
cílem, na základě něhož lze rovnost mezi manželi omezit.
Ohledně „nezbytnosti“ vyvstává stejná výkladová otázka jako u čl. 1 Protokolu č. 7, který
rovněž neobsahuje spojení „v demokratické společnosti“. ESLP však ve věci Cernecki proti
[rozhodnutí, 11.  7.  2000, č.  31061/96] a  ve  věciRakousku Degrace proti Francii
[rozhodnutí 7.  1.  2003, č.  64910/01] absenci tohoto spojení nepřiznal žádnou váhu
a konstatoval, že podmínka nezbytnosti v čl. 5 Protokolu č. 7 musí být vykládána stejně
jako podmínka nezbytnosti v jiných ustanoveních Úmluvy. Z toho plyne, že jakýkoli zásah
do práv chráněných čl. 5 Protokolu č. 7 musí odpovídat „naléhavé společenské potřebě“
a musí být přiměřený sledovanému cíli. Jinak řečeno, měl by se aplikovat standardní test
nezbytnosti jako u  – . Na  druhou stranu, ESLP při posuzování nezbytnostičl. 8 11 EÚLP
omezení v zájmu práv dětí u čl. 5 Protokolu č. 7 dosud ponechával státům poměrně velký
prostor pro vlastní uvážení (viz kapitolu XXXVI).
IV. Omezení společná pro vícero práv a obecná pravidla týkající se omezení práv
45.  Úmluva ani Protokoly neobsahuji generální[Absence obecné limitační klauzule]
limitační klauzuli, kterou znají některé jiné katalogy lidských práv (srov. např.čl. 29 odst. 2
Všeobecné deklarace lidských práv OSN či čl. 1 Kanadské listiny práv a svobod). Přesto
Úmluva obsahuje hned několik ustanovení, která definují omezení vztahující se na vícero
lidských práv zakotvených v Úmluvě, resp. v Protokolech k ní. Jedná se o  čl. 16 EÚLP
(omezení politické činnosti cizinců) a  (zákaz zneužití práva). Dále v  tétočl. 17 EÚLP
subkapitole pojednáme o  (ohraničení možnosti omezení práv), který stanovíčl. 18 EÚLP
obecná pravidla týkající se omezení práv a svobod.
46. Někteří autoři považují za limitační klauzuli i  , který  [Derogace práv] čl. 15 EÚLP
umožňuje derogovat práva a  svobody zakotvené v  Úmluvě a  Protokolech v  případě
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
ohrožení. Derogace však představují ve  skutečnosti vyloučení působnosti Úmluvy106
v určité situaci, a proto je o nich pojednáno v kapitole II (viz oddíl V.2).
1. Omezení politické činnosti cizinců ( )čl. 16 EÚLP
47. představuje substantivní výjimku z  obecného pravidla  [Úvod] Čl. 16 EÚLP
zakotveného v  , jenž říká, že práva a svobody uvedené v Hlavě I Úmluvy (a,čl. 1 EÚLP
, práva a  svobody uvedené v  Protokolech k  Úmluvě)  jsou přiznánymutatis mutandis
, kdo podléhá jurisdikci smluvních stran Úmluvy. Z tohoto obecného pravidla lzekaždému
dovodit, že práva a  svobody uvedené v  Úmluvě  a  v  Protokolech k  ní  jsou přiznány
každému subjektu podléhajícímu jurisdikci smluvních stran Úmluvy, tj. občanům i cizincům,
. V případě práva na svobodu projevu ( ), práva na svobodu107 ve stejné míře čl. 10 EÚLP
shromažďování a  sdružování ( ) a  akcesorického zákazu diskriminace (čl. 11 EÚLP
), však toto obecné pravidlo neplatí, neboť výslovně umožňuječl. 14 EÚLP čl. 16 EÚLP
u těchto práv uvalit omezení na politickou činnost cizinců.108
48. V  souvislosti s  interpretací vznikají tři okruhy  [Výkladové problémy] čl. 16 EÚLP
výkladových problémů. První okruh se týká pojmu „cizinec“. Sem spadají následující dvě
otázky: 1) Koho mohou smluvní strany považovat za „cizince“?; a 2) Je nutné rozlišovat
mezi různými kategoriemi cizinců, např. mezi občany EU a občany třetích zemí? Druhý
okruh se týká pojmu „politická činnost“. Zde je nutno odpovědět na otázku, které aspekty
svobody projevu, zákazu diskriminace, svobody sdružování a svobody shromažďování lze
podřadit pod „politickou činnost“, protože právě a  jen tyto aspekty mohou podléhat
odlišnému režimu pro občany a pro cizince. Poslední výkladový problém spočívá v tom,109
jak daleko mohou smluvní strany Úmluvy zajít při „omezení“ práv cizinců.
49. Odpověď na většinu výše uvedených otázek v judikatuře  [Piermont proti Francii]
ESLP ale nenajdeme. hrál totiž dosud v judikatuře ESLP zcela marginální roli.Čl. 16 EÚLP
Nejdůležitějším rozhodnutím k tomuto ustanovení je nepochybně rozsudek ESLP ve věci
[rozsudek, 20.  3.  1995, č.  15773/89 a  15774/89], zatím jedinýPiermont proti Francii
rozsudek k  tomuto ustanovení. V  této věci ESLP posuzoval případ Dorothée Piermont,
německé státní příslušnice a  členky Evropského parlamentu, která byla vyhoštěna
z  Francouzské Polynésie a  Nové Kaledonie, kde hodlala oficiálně vystoupit proti
francouzským jaderným pokusům. Paní Piermont se domnívala, že byla neoprávněně
diskriminována z  důvodu své národnosti a  před ESLP namítala porušeníčl. 10 EÚLP
(svoboda projevu), (zákaz diskriminace) a  čl. 2 Protokolu č.  4 (svobodačl. 14 EÚLP
pohybu). Soud v této věci shledal porušení svobody projevu a ostatní části stížnosti zamítl.
Nejprve se však ESLP musel vypořádat s  námitkou francouzské vlády, jež
ospravedlňovala vyhoštění paní Piermont zněním a tvrdila, že paní Piermontčl. 16 EÚLP
nemůže spoléhat na „občanství EU“ ani na její členství v Evropském parlamentu. Pokud by
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
paní Piermont byla opravdu ve Francouzské Polynésii a  Nové Kaledonii vecizincem
smyslu , pak by francouzské úřady mohly uvalit omezení na ,čl. 16 EÚLP čl. 10 EÚLP
a  paní Piermont by se nemohla dovolávat svobody projevu. Pokud by paní Piermont
nebyla cizincem ve smyslu , tak potom vyvstává otázka .čl. 16 EÚLP „co potom je?“ 110
Soud se s touto otázkou vypořádal šalamounsky. Nejprve zamítl argument stěžovatelky
založený na konceptu občanství EU, neboť v  době podání stížnosti (1989) nebyla
ještě ratifikována, a tudíž občanství EU tehdy vůbec neexistovalo.Maastrichtská smlouva
Na druhou stranu ale potvrdil specifické postavení EU a  následně i  aplikovatelnost
vůči paní Piermont v  plném rozsahu s  následujícím odůvodněním:čl. 10 EÚLP
„Skutečnost, že paní Piermont má občanství členského státu EU a  navíc je členkou
[francouzská vláda]Evropského parlamentu, brání tomu, aby vůči ní mohla namítat čl. 16
[zámořských oblastí]Úmluvy, zejména když se občané účastní voleb do  Evropského
[ , §  64]. Tento závěr však byl přijat jen nejtěsnějšímparlamentu“ Piermont proti Francii
poměrem hlasů 5: 4. Menšina soudců zdůraznila, že pojem „cizinci“ použitý v čl. 16 EÚLP
je jednoznačný a  nestanoví žádné výjimky [společné částečně nesouhlasné stanovisko
soudců Ryssdala, Matschera, Sira Freelanda a Jungwierta ve věci ,Piermont proti Francii
§  4], a  dospěla k  závěru, že by měl být vzat v  potaz při posuzováníčl. 16 EÚLP
proporcionality zásahu do svobody projevu stěžovatelky v souvislosti s aplikací odst.čl. 10
2 EÚLP [ , § 5]. Ani disentující soudci tak nezastávali stanovisko, že by Francie mělatamtéž
neomezenou diskreci při omezování politické činnosti cizinců. Pokud ponecháme stranou
vzájemný vztah práva EU a  Úmluvy (viz kapitolu II, body 27–29), z  rozsudku ve  věci
vyplývají následující závěry ohledně výkladu jednotlivých pojmů v Piermont proti Francii
.čl. 16 EÚLP
50. nerozlišuje mezi občany jiných smluvních stran  [Pojem „cizinec“] Čl. 16 EÚLP
Úmluvy a občany třetích zemí. Aplikuje se tak na všechny cizince, na rozdíl od legislativy
EU, která poskytuje privilegovaný status občanům jiných členských států EU a  jejich
rodinným příslušníkům. Soud se přesto ve  věci přiklonilPiermont proti Francii
k extenzivnímu výkladu pojmu „cizinec“. Za občany, nebo přesněji za „necizince“, jsou tak
považováni i  jednotlivci ve  volnějším svazku, než je klasický státoobčanský svazek.
V  kauze postačila k  prokázání svazku postaveného naroveňPiermont proti Francii
občanství účast ve volbách do Evropského parlamentu, a  to i  přesto, že před ratifikací
Maastrichtské smlouvy občanství EU neexistovalo. Z tohoto závěru plyne, že po ratifikaci
Maastrichtské smlouvy a následném vývoji v rámci EU již nepřipadá aplikace čl. 16 EÚLP
na občany EU vůbec v úvahu.
51. K pojmu „politická činnost“ se ESLP ve věci  [Pojem „politická činnost“] Piermont
nevyjádřil. Komentářová literatura se shoduje na tom, žeproti Francii čl. 16 EÚLP
nezbavuje cizince všech záruk poskytovaných , a  . Jinak řečeno,čl. 10 11 14 EÚLP 111
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
pouze některé aspekty svobody projevu, zákazu diskriminace, svobody sdružování
a svobody shromažďování lze totiž podřadit pod „politickou činnost“. Právě a jen ty aspekty
těchto tří práv, jež lze označit za  „politickou činnost“, pak mohou podléhat odlišnému
režimu pro občany a pro cizince. Na určení přesnějšího rozsahupojmu „politická činnost“
budeme muset vyčkat do té doby, než se k této výkladové otázce vyjádří ESLP.112
52. Užití pojmu „omezení“ v  naznačuje, že  [„Omezení“ politické činnosti] čl. 16 EÚLP
smluvní strany nemohou cizince práv uvedených v  zcela . Na druhéčl. 16 EÚLP zbavit
straně, nestanoví taxativní výčet legitimních cílů sledovanýchčl. 16 EÚLP omezením
politické činnosti cizinců ani jiné korektivy pro rozsah omezení (jako např. nezbytnost
v demokratické společnosti). K této otázce se ve věci vyjádřila pouzePiermont proti Francii
menšina soudců, která konstatovala, že smluvní strany nepožívají neomezené diskrece při
omezování politické činnosti cizinců. Podle menšiny tak neumožňuječl. 16 EÚLP zcela
derogovat práva zakotvená v  , a  . Menšina soudců však dále uvedla, žečl. 10 11 14 EÚLP
by měl být vzat v  potaz při posuzování proporcionality zásahu do svobodyčl. 16 EÚLP
projevu stěžovatelky v  souvislosti s  aplikací odst. 2 EÚLP. Tento závěr je alečl. 10
problematický, protože tím by došlo ke smazání rozdílů mezi a  odst. 2 EÚLP.čl. 16 čl. 10
Přikláníme se tedy k názoru, že omezení politické činnosti cizinců podle a čl. 10 11 EÚLP
nemusí splňovat podmínky stanovené v limitačních klauzulích k těmto ustanovením (viz
odst. 2 a  odst. 2 EÚLP). Omezení týkající se (akcesorickýčl. 10 čl. 11 113 čl. 14 EÚLP
zákaz diskriminace) je komplikovanější. Nic v  nenaznačuje, že by se omezeníčl. 16 EÚLP
mělo vztahovat na zákaz diskriminace s a  .čl. 14 EÚLP pouze ve spojení čl. 10 11 EÚLP
Z  toho lze dovozovat, že umožňuje „vyřadit“ cizince z  možnosti namítatčl. 16 EÚLP
i  ve spojení právy zakotvenými v  Úmluvě a  Protokolech než jenčl. 14 EÚLP s  jinými
s  právy uvedenými a  . Typickým příkladem bude omezení aplikacečl. 10 11 EÚLP 114 115
akcesorického zákazu diskriminace ve  spojení s  právem na  svobodné volby (čl. 3
Protokolu č. 1).116
53. Někteří komentátoři se domnívají, že je  [Obsoletnost ]čl. 16 EÚLP čl. 16 EÚLP
obsoletním ustanovením. Stanovisko, že odráží specifickou politickou117 čl. 16 EÚLP
situaci v době schvalování textu Úmluvy, tj. těsně po druhé světové válce (v roce 1950),
a jeho minimální relevanci v dnešní době, podporuje několik skutečností.
V první řadě, žádné další právo ani svoboda v Protokolech již nejsou spojeny s podobným
omezením. Ani samostatně stojící zákaz diskriminace (čl. 1 Protokolu č. 12) neumožňuje
uvalit omezení na politickou činnost cizinců. V této souvislosti je však vhodné zmínit, že
Protokoly k Úmluvě obsahují řadu práv, jejichž aplikace je omezena výhradně na občany.
Jde zejména o  čl. 3 Protokolu č.  4, jenž zakotvuje zákaz vyhoštění státních občanů
a  právo státních občanů vstoupit na  území státu, jehož jsou státními příslušníky [srov.
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
zejména , rozhodnutí velkého senátu, 23. 1. 2002, č. 48321Slivenko a další proti Lotyšsku
/99]. Spornou otázkou zůstává, zda lze do  této kategorie zařadit rovněž právo
na  svobodné volby. Čl.  3 Protokolu č.  1 sice stanoví, že „Vysoké smluvní strany se
zavazují konat v  rozumných intervalech svobodné volby s  tajným hlasováním
liduza podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů při volbě zákonodárného sboru“
(důraz doplněn), nicméně ESLP vnímá podmínku státního občanství k realizaci volebního
práva spíše jako legitimní omezení volebního práva než jako definiční znak čl. 3 Protokolu
č. 1 [srov. , rozhodnutí, 31. 5. 2007, č. 26828/06, § 206; čiMakuc a další proti Slovinsku
, rozhodnutí EKLP, 14. 3. 1995, č. 27614/95].Luksch proti Itálii
Zadruhé, Parlamentní shromáždění navrhovalo již v  roce 1977 vypuštění derogační
klauzule obsažené v  článku 16 z  Úmluvy. Za zmínku stojí rovněž skutečnost, že118
Mezinárodní pakt o  občanských a  politických právech, sepsaný o  16 let později než
Úmluva, obdobné omezení jako neobsahuje.čl. 16 EÚLP
2. Zákaz zneužití práv ( )čl. 17 EÚLP
54. Ustanovení zní:  [Zákaz zneužití práv(a)] čl. 17 EÚLP „Nic v této Úmluvě nemůže
být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet
činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv
a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva
stanoví.“
55. V  oblasti veřejného  [Zákaz zneužití práva v  mezinárodních dokumentech]
a  ústavního práva je zákaz zneužití práva poměrně čerstvým přídavkem do  lidskoprávních
katalogů, ať již na  mezinárodní, či vnitrostátní úrovni. Sice již francouzská
revoluce znala odepření ochrany pro nepřátele svobody [výrok „pas de liberté pour les
bývá připisován Louis-Antoine-Léonovi de Saint-Justovi]. Tentoennemis de la liberté“
princip však nevyjádřila v rovině pozitivního ústavního pravidla (na druhou stranu jej však
rozhodně neváhala využívat v  „aplikační praxi“). Pozitivního vyjádření v  lidsko-právních
dokumentech nalézá tento princip až po druhé světové válce: skoro identické ustanovení k 
obsahuje čl. 30 Všeobecné deklarace lidských práv OSN či čl. 5 odst. 1 oboučl. 17 EÚLP
Paktů OSN [ a  MezinárodníhoMezinárodního paktu o občanských a politických právech
paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, oba publikovány v č. 120/1976 Sb.
]. V posledních letech se pak zákazu zneužití práva dostalo výrazné pozornosti v rámci
práva Evropské unie. Judikatura Soudního dvora EU jej na půdorysu především daňového
práva a práva hospodářské soutěže rozvinula ve skutečný princip práva Unie.119
56. Z  vnitrostátních  [Pozbytí základních práv v  německém Základním zákoně]
ústavních paralel, které zakotvují zákaz zneužití práv, je vhodné zmínit čl. 18 německého
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
Základního zákona. Toto ustanovení je zajímavé hned z  několika důvodů. Zaprvé,
terminologicky možná o  něco přesněji a  výstižněji než , toto ustanoveníčl. 17 EÚLP
nemluví jen o  „zneužití“ práv, ale hlavně o  jejich „pozbytí“ či „propadnutí“ (Verwirkung)
v  důsledku jejich zneužití pro boj proti svobodnému a  demokratickému právnímu řádu.
Zadruhé, ustanovení samo taxativně vypočítává, která práva může jednotlivec tímto
způsobem pozbýt: jde konkrétně o  svobodu tisku, svobodu výuky, svobodu
shromažďování, svobodu sdružování, listovní a dopisní tajemství, právo vlastnické a právo
azylu. Zatřetí, případné pozbytí práv vyslovuje německý Spolkový ústavní soud
ve zvláštním typu řízení vedoucímu ke konstitutivnímu výroku(Bundesverfassungsgericht)
o propadnutí práv. V dosavadní historii této instituce bylo nicméně těchto řízení pouze pár
[srov. §  36–41 zákona o  Spolkovém ústavním soudu (Gesetz über das
; a dále pak kupř. usnesení BVerfG ze dne 25. 7. 1960, 2 BvA 1Bundesverfassungsgericht)
/56, publikováno jako BVerfGE 11, 282].
57. Geneze v Poradním shromáždění v roce  [Pozadí přijetí ]čl. 17 EÚLP čl. 17 EÚLP
1949 byla doprovázena především obavou z  komunistické hrozby v  západní Evropě
a počínající studenou válkou. Projevy učiněné v Poradním shromáždění při vypracovávání
konceptu Úmluvy zmiňují nebezpečí zneužití práv zaručených Úmluvou pro přípravu
státního převratu ze stran totalitních hnutí. V tomto kontextu se tvůrci Úmluvy rozhodli120
přejmout v podstatě pouze drobně modifikovaný čl. 30 Všeobecné deklarace lidských práv
coby obecnou omezující klauzuli, nominálně aplikovatelnou na  kterékoli jiné ustanovení
Úmluvy.
58. Český překlad Úmluvy publikovaný v  č. má  [Zneužití práv/a] 209/1992 Sb.
v  nadpisu obrat „zákaz zneužití práv“. Neoficiální český překlad Úmluvyčl. 17 EÚLP
přístupný na stránkách ESLP pak formuluje stejný nadpis v  singuláru, tedy jako „zákaz
zneužití práva“. Rozdíl v překladech koresponduje s rozdíly mezi anglickou (prohibition of
a  francouzskou verzí Úmluvy . Tentoabuse of rights) (interdiction de l’abus de droit)
sémantický rozdíl však nemá žádný význam pro aplikační praxi. Je totiž nesporné, a to
také s  ohledem na  text samotného ustanovení, který je v  obou autentických jazycích
formulován v  plurálu [destruction of any of the rights and freedoms set forth (in the
,Convention)/destruction des droits ou libertés reconnus dans la présente Convention]
stejně jako následnou judikaturu orgánů Úmluvy k  , že možnost zneužití právačl. 17 EÚLP
se může vztahovat na jedno či vícero práv.
59. Ustanovení není nicméně příliš vhodně  [Obsah zákazu ]čl. 17 EÚLP čl. 17 EÚLP
formulováno ani v  rovině logické: za své adresáty totiž označuje nejenom jednotlivce
anebo skupinu jednotlivců, ale také stát. Ani jeden z těchto subjektů pak nesmí „vyvíjet
zaměřených na zničení nebo nepřiměřené omezení právčinnost nebo se dopouštět činů“
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
a  svobod zaručených Úmluvou. Zařazení jak jednotlivců či jejich skupin, tak státu
do  stejného (jednoho) ustanovení se stejným typem povinností bohužel není právě
formulačně šťastné. Mohlo by vést k poněkud absurdním výkladovým závěrům, jako že
stát se nesmí dopouštět činů, které by vedly ke  zničení práv a  svobod a  vlastně
k  odstranění sebe sama, anebo že se jednotlivec nesmí dopouštět činů, kterými by
nadměrně omezoval (svá nebo cizí?) práva a svobody zaručené Úmluvou. Navíc je patrné,
že případy zneužití práva ze strany státu (přesněji tedy zneužití pravomoci – détournement
– tedy situace, kdy orgány státu zneužívají veřejné mocide pouvoir/abuse of power
k  nekorektním účelům) judikatura ESLP řadí a  projednává v  rámci , nikoličl. 18 EÚLP
v rámci .čl. 17 EÚLP
Vhodnějším (a logicky srozumitelnějším) by možná bylo rozčlenit skutečný obsah
dle okruhu povinností pro jednotlivé tam zmíněné subjekty, a to:čl. 17 EÚLP
– jednotlivce či skupinu jednotlivců, kteří pokud se pokouší odstranit systém práv či
hodnot založených Úmluvou, anebo omezit nepřiměřeně práva třetích osob,
pozbývají ochrany zaručené Úmluvou ;(propadnutí či pozbytí práv)
– stát, kterému je zapovězeno zbavit jednotlivce ochrany Úmluvy či práva v ní zaručená
nadměrně omezit mimo případů, kdy se jí jednotlivec či jednotlivci z  důvodů
uvedených výše zbaví sami (zákaz bezdůvodné derogace práv či jejich nadměrného
./nepřiměřeného omezení)
Podobné členění lépe strukturuje skutečný obsah zákazů obsažených v  .čl. 17 EÚLP
Obsahem s  ohledem na jednání jednotlivců je především sankce, tedyčl. 17 EÚLP
zbavení či propadnutí práv, a  oprávněnost jejího uložení (resp. odepření ochrany
s odkazem na ni) ze strany státu. Mluvit o zneužití práva s ohledem na jednání státu je pak
už vskutku problematické; implikuje to požadavek prokázat, že stát jedná ve zlé vůli,tedy
s úmyslem právo „zneužít“. Dokazovat nicméně úmysl u veřejnoprávní korporace je věc
nesnadná až nemožná, jak demonstruje výklad učiněný v  dalším oddíle této kapitoly
s ohledem na .čl. 18 EÚLP
60. Klíčovým rozdílem mezi případy možné aplikace  [ vs. ]Čl. 17 EÚLP čl. 18 EÚLP
a  je kauzalita počínání státu. Omezení práv v rámci můžečl. 17 čl. 18 EÚLP čl. 17 EÚLP
přijít pouze jako reakce na předchozí aktivní počínání jedince, který tím či oním způsobem
takříkajíc útočí na systém lidských práv a Úmluvy. Omezení podle však tutočl. 18 EÚLP
podmínku neobsahuje. Může přijít i  bez předchozí aktivity jedince ve vnějším světě. Je
však vázáno účelem omezení a zákazem nekorektního počínání státu, které je možné do
doplnit pouze výkladem.čl. 17 EÚLP
61. Na rozdíl od výše zmiňované německé ústavní  [Janusovská tvář ]čl. 17 EÚLP
úpravy, Úmluva nezná samostatné řízení „o propadnutí práv“. Aplikace předčl. 17 EÚLP
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
orgány Úmluvy se tak v praxi nutně omezila pouze na dovolávání se tohoto ustanovení ze
strany smluvní strany jako (zpravidla dodatečného) ospravedlnění pro buď zásah proti
jednotlivci či skupině jednotlivců, anebo neposkytnutí ochrany těm samým subjektům na
vnitrostátní úrovni. Ustanovení tak získává poněkud Janusovskou tvář: pokudčl. 17 EÚLP
se ho dovolává jednotlivec vůči státu, pak s  tvrzením, že stát nadměrně a/nebo
neoprávněně omezil jeho práva. Pokud se ho dovolává stát proti jednotlivci, tak s tvrzením,
že konkrétnímu jednotlivci či skupině jednotlivců není povinován buď vůbec žádnou
ochranou, anebo pouze omezenou ochranou. Stejné ustanovení Úmluvy tak může být
využito jak pro omezení státu, tak pro význačné rozšíření jeho pravomoci.
62. Ustanovení je ukotveno ve  [Obranyschopná pluralitní demokracie] čl. 17 EÚLP
zřetelné ideologické a  hodnotové volbě systému Úmluvy s  ohledem na typ s  ní
slučitelného společenského uspořádání. Tím je demokratický, pluralitní politický systém
respektující vládu práva a  práva jednotlivce. Úmluva a  orgány Úmluvy tak nezastávají
„pouhé“ procesní pojetí demokracie, ale pojetí materiální, hodnotově jasně ukotvené.
nicméně také stvrzuje, že i liberální pluralitní demokracie „má mít zuby“: musíČl. 17 EÚLP
být schopna bránit svému sebezničení tím, že by dávala osobám či hnutím s totalitními
sklony nástroje k  vlastnímu popření [z novějších rozhodnutí srov. např. Ždanoka proti
, rozsudek velkého senátu, 16. 3. 2006, č. 58278/00, § 99–100;Lotyšsku Norwood proti
, rozhodnutí, 16. 11. 2004, č. 23131/03; ,Spojenému království W. P. a další proti Polsku
rozhodnutí, 2. 9. 2004, č. 42264/98; ( ; the Welfare Party)Refah Partisi Strana prosperity
, rozsudek velkého senátu, 13. 2. 2003, č. 41340/98 a další, § 86–89a další proti Turecku
a  §  98–99; rozsudekSjednocená komunistická strana Turecka a  další proti Turecku,
velkého senátu, 30. 1. 1998, č. 19392/92, § 45].
63. Ustanovení je aplikovatelné  [Přímá a nepřímá aplikace ]čl. 17 EÚLP čl. 17 EÚLP
vždy pouze ve vztahu k jiným ustanovením Úmluvy. Pouze jiná (věcná) práva zaručená
Úmluvou lze zneužít a pouze ochrana jiných ustanovení Úmluvy může „propadnout“. Ve
vztahu k  těmto jiným ustanovením Úmluvy je možné mluvit o  dvou typech aplikace
: přímé a nepřímé. O  aplikaci se bude jednat v případech,čl. 17 EÚLP přímou čl. 17 EÚLP
kdy je použit jako derogační ustanovení, které samostatně vyloučí použití jiného
ustanovení Úmluvy. O  aplikaci se pak bude jednat v situacích, kdynepřímou čl. 17 EÚLP
bude využíván pouze jako jakési výkladové vodítko pro jiná ustanovení Úmluvy, z povahy
věci především tedy pro jiná omezující ustanovení (typicky kupř. druhé odstavce –čl. 9
).11 EÚLP
Samostatnou a  přímou aplikaci nalezneme pouze ve starších rozhodnutíchčl. 17 EÚLP
EKLP. Současná judikatura Soudu přistupuje k  pouze jakočl. 17 EÚLP
k  výkladovémuvodítku, které není aplikováno přímo, ale je zohledněno v  rámci výkladu
specifických omezení.
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
64. Ze starších rozhodnutí Komise, kde  [Přednostní a  přímá aplikace ]čl. 17 EÚLP
došlo k  přímé aplikaci , lze uvést především věcčl. 17 EÚLP Komunistická strana
(Parti Communiste d’Allemagne) [rozhodnutí pléna EKLP,Německa proti Německu
20. 7. 1957, č. 250/57]. V té Komise konstatovala slučitelnost německého zákazu tamní
komunistické strany s  ustanoveními Úmluvy. Komise vyšla s  odkazem na stanovy této
strany z  předpokladu, že cílem strany je odstranění stávajícího německého politického
systému a zavedení diktatury proletariátu. Tento cíl, byť by k němu podle prohlášení strany
mělo dojít nenásilnou, ústavní cestou, je neslučitelný s  ustanovením Úmluvy. Byť tedy
stěžovatelé v zákazu německé komunistické strany spatřovali porušení , a čl. 9 10 11 EÚLP
, Komise se druhými odstavci těchto ustanovení, umožňujícími omezení těchto práv, vůbec
nezabývala. Za přímé a  přednostní aplikace prohlásila stížnost začl. 17 EÚLP
nepřijatelnou.
65. K následnému významnému definičnímu  [Rozsah a typ možného zbavení práv]
vymezení dosahu pak dochází v sérii rozhodnutí ve věcičl. 17 EÚLP Lawless proti Irsku
[č. 332/57]. Kauza se týkala zejména namítaného porušení a  z toho důvodu,čl. 5 6 EÚLP
že stěžovatel – podezřelý z toho, že byl zapojen do činnosti Irské republikánské armády –
byl zadržován po dobu několika měsíců bez rozhodnutí soudu. Klíčová otázka s ohledem
na aplikaci v dané věci zněla, zda se může irská vláda dovolatčl. 17 EÚLP čl. 17 EÚLP
pro suspendování ochrany zaručené a  . Jinak řečeno, zda ochrana jednotlivcečl. 5 6 EÚLP
plynoucí z těchto ustanovení Úmluvy může propadnout při aplikaci .čl. 17 EÚLP
Konečná odpověď ESLP [ , rozsudek, 1. 7. 1961, č. 332/57, § 7Lawless proti Irsku (č. 3)
části právní posouzení] byla negativní. Soud konstatoval, že ztráta ochrany zaručené
Úmluvou v důsledku zneužití práv je omezena vždy pouze na ta práva, která byla zneužita.
Stěžovatel se v dané věci totiž nedovolával Úmluvy, aby ospravedlnil nebo spáchal činy,
které jsou v rozporu s právy a svobodami v ní zaručenými. Stěžoval si na to, že mu byla
upřena práva a svobody přiznané v  a  , tedy že se mu tuto ochranu stát snažíčl. 5 6 EÚLP
s  ohledem na jeho údajné teroristické inklinace upřít. Za těchto okolností, jak uzavírá
Soud, se vůbec neuplatní.čl. 17 EÚLP
66. Pozadí poněkud stručné argumentace  [Požadavek propojení zneužití a zbavení]
Soudu pak lépe osvětluje argumentace EKLP. Ta se ve svém vyjádření k Soudu k této
věci argumentem tázala, jestli skutečnost, že se jednotlivec dopustil jednáníad absurdum
proti svobodám zaručeným Úmluvou, jako kupř. v dané věci údajným zneužitím , a čl. 9 10
, může mít za následek jeho uvěznění či zastřelení bez soudu. V tomto kontextu11 EÚLP
má záporná odpověď Soudu ten důsledek, že zbavení práv musí být vždy propojeno
s jejich předchozím zneužitím. Jednotlivec tak může být zbaven pouze těch práv, která
zneužíval, nikoli ostatních práv zaručených Úmluvou. Proto pokud tedy kupř. jednotlivec
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
podněcuje k rasové nenávisti tiskem, za aplikace může dojít ke zbavení jehočl. 17 EÚLP
svobody slova, nikoli ale třeba práva na spravedlivý proces ( odst. 1 EÚLP) anebočl. 6
zbavení osobní svobody bez soudního rozhodnutí ( odst. 1 EÚLP).čl. 5
67. Požadavek propojení zneužití se  [Aktivní projev práva ve  vnějším světě]
zbavením práva ve svém důsledku dále znamená, že aplikace bude omezenačl. 17 EÚLP
na práva, jejichž realizace vyžaduje ze strany jednotlivce aktivní činnost. Jde o  práva,
kterými se jednotlivec vyjadřuje navenek a snaží se aktivně ovlivnit dění okolo sebe. Při
jejich realizaci se však dopouští „excesu“: napadá buď systém jako takový, anebo se snaží
omezovat práva jiných zaručená Úmluvou. O podobnou situaci se může jednatv případě
svobody myšlení, svědomí a  náboženského vyznání ( ); svobody projevu (čl. 9 EÚLP
) a  svobody shromažďování a  sdružování ( ). V  praxi vzácnější,čl. 10 EÚLP čl. 11 EÚLP
nicméně koncepčně stále představitelné by bylo kupř. zneužití vlastnictví (čl. 1 Protokolu
č. 1); zneužití práva na vzdělání (čl. 2 Protokolu č. 1, především tedy jeho druhé věty ze
strany rodičů); anebo zneužití volebního práva (čl. 3 Protokolu č. 1).
Naopak je těžko představitelné, že by jednotlivec mohl s ohledem na zneužítčl. 17 EÚLP
„obranná práva“, která jsou namířena především proti vměšování státu do jeho osobní
sféry, jako jsou kupř. právo na život ( ), právo na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 2 EÚLP
) či právo na respektování rodinného a soukromého života ( ). I kdybyčl. 5 EÚLP čl. 8 EÚLP
totiž kupř. osoba X začala páchat rasově motivované vraždy, nepočne tím „zneužívat
právo na život“, neboť toto právo jí pojmově s  ohledem na zavražděného pochopitelně
nikdy nenáleželo. Zneužití svého práva na život by se mohla stejná osoba patrně dopustit
kupř. pouze rasově motivovanou sebevraždou. V  podobném případě nicméně otázky
budoucího propadnutí jejího práva na život poněkud ztrácí na aktuálnosti, tedy
pochopitelně pouze za předpokladu „úspěšného zneužití“.
68.  [Identita mezi osobou zneužívající právo a  osobou sankcionovanou]
V důsledku výše uvedeného požadavku propojení zneužití a zbavení práv se tak aplikace
omezuje pouze na práva, která vyžadují aktivní projev jedince v  okolnímčl. 17 EÚLP
světě, a  kde osoba, které právo přísluší, je může také vykonat a  zneužít. Je tedy dán
požadavek identity mezi nositelem práva, který je zneužil, a následným adresátem sankce
v podobě propadnutí práva. Není v tomto ohledu bez zajímavosti, že série rozhodnutí ve
věci tak vlastně omezuje dopad na přibližně stejný okruh práv,Lawless (č. 3) čl. 17 EÚLP
jejichž omezení taxativně umožňuje již výše citovaný čl. 18 německého Základního zákona.
69. Rozhodnutí ve věci konečně také  [Vztah a  ]čl. 17 EÚLP čl. 15 EÚLP Lawless (č. 3)
naznačilo vztah mezi a  (odstoupení od závazků v případě ohrožení).čl. 17 čl. 15 EÚLP
V dané věci byl totiž Soud ochoten akceptovat, že omezení práv, které neobstojí podle
, může být (a v konkrétním případě bylo) ospravedlnitelné podle .čl. 17 EÚLP čl. 15 EÚLP
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
Znamená to mimo jiné, že na rozdíl od , odstoupení od závazků podlečl. 17 EÚLP
není vázáno požadavkem propojení mezi zneužitím a  zbavením práva (ačl. 15 EÚLP
proto také Irsko mohlo v konkrétním případě platně odstoupit od svých závazků podle čl. 5
a  ). Vztah mezi oběma ustanoveními je pak vztahem nejenom faktickým,6 EÚLP
závisejícím na skutkovém pozadí kauzy (zda tedy v konkrétním případě někdo zneužíval
práva), ale především otázkou intenzity. Odstoupení od závazků je opatřením pouze
systémovým („v případě války nebo jakéhokoli jiného veřejného ohrožení státní existence“)
, které podléhá řadě dalších podmínek (v detailech srov. výklad učiněný s ohledem na
výše v kapitole II). Naproti tomu zbavení ochrany Úmluvy v důsledku zneužitíčl. 15 EÚLP
práv dopadá především na jednotlivé situace, ve kterých si konkrétní jednotlivec či skupina
počíná tak, jak popsáno v  . Dopad takového jednání a ohrožení však nemusíčl. 17 EÚLP
dosahovat systémového ohrožení státní existence, aby vedlo stát k obecnému (a pojmově
plošnému) odstoupení od závazků podle .čl. 15 EÚLP
70. V  rozhodnutí ve  věci ,  [Přiměřenost v  rámci ]čl. 17 EÚLP De Becker proti Belgii
rozhodnutí pléna EKLP, 9. 6. 1958, č. 214/56, pak Komise zdůraznila, že ječl. 17 EÚLP
vlastní požadavek striktní proporcionality mezi závažností a  trváním hrozby vůči
demokratickému řádu smluvní strany a zbavením práv v jejich důsledku. Stěžovatel v dané
věci byl belgický spisovatel bydlící v  Paříži, který byl v  roce 1946 odsouzen válečnou
radou v  Bruselu pro kolaboraci s  Němci ke ztrátě(Conseil de guerre de Bruxelles)
občanských a  politických práv. EKLP konstatovala, že nemůže být použitčl. 17 EÚLP
k  „věčnému“ zbavení práv zaručených Úmluvou. Stěžovatel, kterýv  mezidobí projevil
účinnou lítost, již nepředstavuje žádnou hrozbu pro demokratické uspořádání belgického
státu a  jeho vnitřní bezpečnost, navíc tedy 13 let po  válce. Za  těchto okolností došla
Komise k závěru, že případ nespadá pod výjimku a konstatovalaDe Becker čl. 17 EÚLP
porušení Úmluvy [ESLP, kterému byla věc předložena, se již nestihl vyjádřit, neboť Belgie
v mezidobí spornou vnitrostátní legislativu sama zrušila a Soud poté vyškrtl věc z registru
bez věcného rozhodnutí – , rozsudek, 27. 3. 1962, č. 214/56].De Becker proti Belgii
71. Samostatná a přímá aplikace  [Postupná marginalizace ?]čl. 17 EÚLP čl. 17 EÚLP
, kterou je možné nalézt v  raných rozhodnutích Komise, nicméně v  její následné
rozhodovací praxi ustupuje do pozadí [z dalších rozhodnutí srov. především Glimmerveen
, rozhodnutí EKLP, 11. 10. 1979, č. 8348/78 a 8406/78;a Hagenbeek proti Nizozemsku
anebo , rozhodnutí EKLP, 12. 5. 1988, č. 12194/86].Kühnen proti Německu
V novější rozhodovací praxi Soudu pak k samostatné aplikaci v meritorníchčl. 17 EÚLP
rozhodnutích v  podstatě nedochází. Soud nejčastěji dospívá k  závěru, že namítané
porušení bylo „konzumováno“ či „absorbováno“ již porušením jiného věcnéhočl. 17 EÚLP
ustanovení Úmluvy (typicky čl. 10 či ). Soud tak konstatuje porušení nějakéhočl. 11 EÚLP
věcného ustanovení Úmluvy, typicky spolu se zjištěním, že míra omezení daného práva
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
byla nepřiměřená (nebyla nezbytná v demokratické společnosti). Následně s ohledem na
případné (a často namítané) porušení však konstatuje, že s  ohledem načl. 17 EÚLP
skutečnost, že již v  konkrétním případě seznal porušení věcného práva, samostatný
přezkum stejného „skutku“ v  rámci není nezbytný. Mezi příklady z  tétočl. 17 EÚLP
kategorie lze zahrnout situace, kdy samostatný přezkum namítaného porušení čl. 17 EÚLP
byl absorbován předchozím konstatovaným porušením např.:
– čl. 6 EÚLP [ , rozsudek, 25. 9. 2007, č. 20656/03, § 59];Loncke proti Belgii
– čl. 10 EÚLP [ , rozsudek, 3. 5. 2007, č. 34797/03, § 59;Ulusoy a další proti Turecku
anebo , rozsudek velkého senátu, 23. 9. 1998, č. 24662Lehideux a Isorni proti Francii
/94, § 58];
– čl. 11 EÚLP [ , rozsudek, 29.  11.  2007, č.  25/02, §  57;Balçik a  další proti Turecku
anebo ( the Welfare Party) , rozsudekRefah Partisi Strana prosperity; proti Turecku
velkého senátu, 13. 2. 2003, č. 41340/98 a další, § 137];
– čl. 1 Protokolu č. 1 [ , rozsudek pléna, 23. 9. 1982,Sporrong a Lönnroth proti Švédsku
č. 7151/75 a 7152/75, § 76].
Podobný přístup by naznačoval, že již nemá, na rozdíl od dřívější rozhodovacíčl. 17 EÚLP
praxe Komise, mnoho samostatné existence. Porušení jiného věcného ustanovení Úmluvy
tak vlastně „absorbuje“ případné porušení . Ve spojení s  výše uvedenýmčl. 17 EÚLP
požadavkem věcného propojení zneužití s  propadnutím (propadnout mohou jenom ta
práva, která byla předtím zneužita), který se zdá být stále platným právem, by to vlastně
znamenalo naprosté vytěsnění . Ustanovení – , na které by sečl. 17 EÚLP čl. 9 11 EÚLP
podle tohoto náhledu mohl vztahovat, mají vlastní limitační ustanovení, čímžčl. 17 EÚLP
se stává nadbytečným.čl. 17 EÚLP
72. I přes postupné  [Intenzita útoku jako měřítko aplikovatelnosti ?]čl. 17 EÚLP
vytěsňování samostatné aplikace z  meritorních rozhodnutích však máčl. 17 EÚLP
nadále význam, a to pro tři skupiny případů. Zaprvé, zmínky učiněné Soudemčl. 17 EÚLP
v  některých z  jeho rozhodnutí by naznačovaly, že ESLP nyní vnímá hranici mezi
specifickými ustanoveními o  možném omezení práv v  rámci jednotlivých práv a  přímou
aplikací jako otázku intenzity. „Běžné“ projevy vyvolávající pohoršení spadajíčl. 17 EÚLP
pod specifická omezení; pouze systémové útoky na podstatu demokratického zřízení by
pak spadaly pod přímou aplikaci .čl. 17 EÚLP
V tomto ohledu např. ve věci [rozsudek, 10. 7. 2008, č. 15948Soulas a další proti Francii
/03] Soud přezkoumal publikaci knihy „Kolonizace Evropy: pravdivé pojednání o imigraci
a islámu“, která obsahovala rasistické pasáže, v rámci . S ohledem na aplikacičl. 10 EÚLP
pak Soud konstatoval, žečl. 17 EÚLP „předmětné pasáže knihy nejsou dostatečně
[ , § 48]. Obdobnězávažné, aby ospravedlnily aplikaci na daný případ“čl. 17 EÚLP Soulas
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
ve věci [rozsudek velkého senátu, 23. 9. 1998, č. 24662/94,Lehideux a Isorni proti Francii
§  47] načrtl ESLP hranici mezi „historickým revizionismem“, jako je kupř. popírání
holocaustu, které by mělo za následek aplikaci , a  pouhou akceptovatelnoučl. 17 EÚLP
historickou „diskusí“. Proto kupř. snaha o  jiné hodnocení role maršála Philippa Pétaina
v období režimu Vichy této intenzity nedosahuje. Tuto myšlenku patrně nejlépe podtrhává
konkurenční stanovisko soudce Jambreka v  dané věci, kde na konto aplikovatelnosti
uvedl:čl. 17 EÚLP
Aby mohl být aplikován, cílem útoků musí být šířit násilí nebo nesnášenlivost,čl. 17 EÚLP
uchylovat se k  nezákonným či nedemokratickým metodám, podporovat použití násilí,
podkopávat demokratický a pluralitní politický systém daného státu, sledovat rasistické cíle
anebo cíle které mají zničit práva a svobodu druhých […] Z těchto důvodů jsou požadavky
přezkoumávány velice přísně, a je to tak správně.čl. 17 EÚLP
Podobný názor Soud zaujal také v rámci , konkrétně v kontextu rozpouštěníčl. 11 EÚLP
politických stran. Ve věci ( the Welfare Party)Refah Partisi Strana prosperity; a další proti
[rozsudek velkého senátu, 13.  2.  2003, č.  41340/98 a  další, §  96], SoudTurecku
konstatoval, že pouze po věcném přezkumu s  ohledem na odst. 2 EÚLP je s  točl. 11
rozhodnout, zda má být v dané věci aplikován . Z toho by plynulo, že přímáčl. 17 EÚLP
aplikace na rozpuštění politické strany by připadala v  úvahu pouzečl. 17 EÚLP
v  extrémních případech, které by šly jasně nad rámec jakýchkoli omezení pojmově
podřaditelných pod omezení přípustná dle odst. 2 EÚLP.čl. 11
73. Zadruhé, mimo meritorní  [ jako měřítko přípustnosti stížnosti]Čl. 17 EÚLP
přezkum, ESLP může nadále využívat ve stadiu přípustnosti stížnosti. Soud,čl. 17 EÚLP
často bez jakékoli výraznější argumentace, na základě stížnost s odkazem načl. 17 EÚLP
odmítne jako nepřijatelnou a do (plného) meritorního přezkumu nevstupuje.čl. 17 EÚLP
Příkladem z  této kategorie může být [rozhodnutí,Norwood proti Spojenému království
16.  11.  2004, č.  23131/03]. V  této věci napadal stěžovatel, který byl členem British
(nacionalistická strana se silnou antiimigrační rétorikou), své předchozíNational Party
odsouzení pro přestupek proti veřejnému pořádku. Odsouzení se dočkal za vyvěšení
plakátu za oknem svého bytu, na kterém byly věže newyorského Světového obchodního
centra v  plamenech spolu s  nápisem „Islám pryč z  Británie – Chraňte britské občany“.
ESLP konstatoval, že podobný všeobecný a  vehementní útok na určitou náboženskou
skupinu spadá pod , čímž pádem není vůbec aplikovatelný. Celáčl. 17 EÚLP čl. 10 EÚLP
stížnost tak byla prohlášena za neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy.ratione materiae
Není pochyb o  tom, že rasistické plakáty nepožívají ochrany svobody slova v  rámci
Úmluvy. Nicméně srovnáním rozhodnutí typu s  výše zmíněnými rozsudkyNorwood
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
ve  věcech či se hranice „závažnosti“ pro případnou aplikaciSoulas Lehideux a  Isorni
stává dosti relativní. Vydání antiimigrační rasistické knihy není dostatečněčl. 17 EÚLP
závažné, aby spadlo do věcného rámce , nicméně vyvěšení rasistickéhočl. 17 EÚLP
plakátu, které sama anglická policie a  následně anglické soudy ohodnotily pouze jako
přestupek proti veřejnému pořádku a potrestaly pokutou ve výši 300 liber šterlinků, je tím
„systémovým“ rasistickým útokem, který podkopává samotné základy Británie coby
pluralitní demokratické společnosti a na který musí být aplikován přímo?čl. 17 EÚLP
Patrně bude lépe nepropojovat standardy věcného přezkumu a  otázky přípustnosti
stížností. Je pochopitelné, že v  rámci posuzování přípustnosti se Soud vyjadřuje jistou
zkratkou, která nemusí vždy plně odpovídat standardům vysloveným v  rámci věcného
přezkumu.
74. Zatřetí, může být využit jako  [ jako výkladové vodítko]Čl. 17 EÚLP čl. 17 EÚLP
výkladové vodítko pro specifická omezení věcných práv v Úmluvě. Kupř. ve věci Remer
[rozhodnutí EKLP, 6.  9.  1995, č.  25096/94] byl německý generál veproti Německu
výslužbě trestně stíhán pro popírání holocaustu. EKLP ve svém odmítavém rozhodnutí
sice neaplikovala přímo, nicméně na něj odkázala v rámci výkladu odst.čl. 17 EÚLP čl. 10
2 EÚLP [stejně jako kupř. ve věci , rozhodnutí EKLP, 12. 5. 1988,Kühnen proti Německu
č.  12194/86; či , rozhodnutí EKLP,Glimmerveen a  Hagenbeek proti Nizozemsku
11.  10.  1979, č.  8348/78 a  8406/78]. Nad rámec standardní zmínky, že Komise
v  podobných případech bere v  potaz, však není z  těchto rozhodnutí příliščl. 17 EÚLP
patrné, co konkrétně v  daných kauzách coby výkladové vodítko vlastněčl. 17 EÚLP
přinesl, tedy jak by konkrétně modifikoval výklad druhého odstavce .čl. 10 EÚLP
75. Dosavadní aplikace působí poněkud rozpačitým dojmem. Po  [Shrnutí] čl. 17 EÚLP
úvodním aplikačním vykročení Komise, která přiznala samostatnou a přímoučl. 17 EÚLP
existenci, dochází k  postupnému vytěsňování tohoto ustanovení z  rozhodovací praxe
Soudu. Z jedné strany, typicky tedy v rámci jednotlivých kauz, je „prostor“ pro aplikaci
ubrán aplikací specifických omezujících ustanovení, typicky – .čl. 17 EÚLP čl. 9 11 EÚLP
Z druhé strany, v případě systémových derogací a obecného odstoupení, od závazků, je
prostor pro aplikaci přebírán ustanovením . Prostorčl. 17 EÚLP čl. 15 EÚLP čl. 17 EÚLP
pak konečně ukrajuje s  ohledem na zneužití práva ze strany státu také specifické
ustanovení o zákazu zneužití pravomoci v  . Nalézt smysluplnou samostatnoučl. 18 EÚLP
existenci pro nepříliš jasně formulovaná pravidla v omezeném prostoru mezičl. 17 EÚLP
těmito póly není snadné.
3. Ohraničení možnosti omezení práv ( )čl. 18 EÚLP
76. Nadpis , který obsahuje významově  [Zákaz zneužití pravomoci] čl. 18 EÚLP
poněkud beztvaré „ohraničení možnosti omezení práv“, uvádí znění následujícího článku:
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
„Omezení, jež tato Úmluva připouští pro uvedená práva a svobody, nesmí být využívána
k jinému účelu než k tomu, pro který byla určena.“
Ve významu, jakého se tomuto ustanovení dostalo také v aplikační praxi orgánů Úmluvy,
se ve své podstatě jedná o zákaz zneužití pravomoci (détournement de pouvoir/abuse of
. Smluvní strana nesmí práva zaručená Úmluvou omezit (a, , ani jichpower) a  fortiori
jednotlivce pochopitelně zbavit) pro účel jiný než Úmluvou předvídaný a s ní hodnotově
slučitelný.
77. Věcně nepřidává požadavek k  existujícím  [Obsahová duplicita] čl. 18 EÚLP
ustanovením Úmluvy mnoho nového. Požadavek, že veřejná moc může omezit práva
zaručená Úmluvou pouze za sledování jasně deklarovaného legitimního cíle a způsobem
předvídaným zákonem, je obsahem testů jednotlivých omezení specifických ustanovení
Úmluvy v  podobě výše v  této kapitole probraných testů legitimity, resp. částečně také
legality. S  ohledem na zbavení práva anebo jeho omezení ve větším rozsahu, než to
stanoví Úmluva, pokud je doprovázeno také realizací nekorektního cíle ze strany orgánů
veřejné moci (což zpravidla bude ten případ), se překrývá se zákazemčl. 18 EÚLP
v  tom rozsahu, v  jakém se vztahuje na jednání státu.čl. 17 EÚLP Čl. 18 EÚLP
nicméněmůže být vnímán jako podtržení či zdůraznění požadavků řádného cíle jednání
státu a samostatný zákaz zneužití pravomoci.
78. nemá  [Obdobná ustanovení v  jiných katalozích lidských práv] Čl. 18 EÚLP
mnoho paralel v jiných mezinárodních lidsko-právních dokumentech. Jistou obdobu může
představovat čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv OSN, který však obsahuje
spíše obecnou omezující klauzuli Deklarace. Nosnější paralely je však možno nalézt ve
vnitrostátních ústavních dokumentech, mimo jiné také v poslední větě odst. 4 LPSčl. 4
(„Při používání ustanovení o  mezích základních práv a  svobod musí být šetřeno jejich
podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které
byla stanovena.“)
79. je čistě akcesorické ustanovení, které se  [Akcesorita ]čl. 18 EÚLP Čl. 18 EÚLP
může aplikovat vždy pouze ve  spojení s  jiným věcným ustanovením Úmluvy, o  jehož
omezení se jedná [např. , rozsudek, 31. 5. 2011, č. 5829/04,Khodorkovskiy proti Rusku
§  254; , rozsudek, 13.  11.  2007, č.  35615/06, §  49;Cebotari proti Moldavsku Gusinskiy
, rozsudek, 19. 5. 2004, č. 70276/01, § 73;proti Rusku Condé Nast Publications Ltd a další
, rozhodnutí, 8.  1.  2008, č.  29746/05, oddíl C právníhoproti Spojenému království
posouzení].
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
80. Na rozdíl od  [Aplikovatelnost na všechna další ustanovení Úmluvy] čl. 17 EÚLP
je zákaz zneužití pravomoci v  aplikovatelný na všechna ostatní ustanoveníčl. 18 EÚLP
Úmluvy. Stát může jednat a  své pravomoci zneužít v  rámci kteréhokoli věcného
ustanovení Úmluvy, tedy včetně čistě „obranných práv“. Stačí, aby jednání či opomenutí
státu sledovalo nekorektní cíle. Orgány státu by tak mohly kupř. zneužít trestněprávního
stíhání včetně držení ve vazbě pro účely jiné než vyšetřování a postih skutečné trestné
činnosti (v takovém případě dochází k aplikaci ve spojení s  ) či byčl. 5 EÚLP čl. 18 EÚLP
mohly selektivně z  obdobných nekorektních důvodů odepřít určitému jednotlivci přístup
k soudu ( odst. 1 EÚLP ve spojení s  ) apod.čl. 6 čl. 18 EÚLP
81. I ve spojení  [Faktická absorpce jinými ustanoveními Úmluvy]čl. 18 EÚLP
s  jiným ustanovením Úmluvy je však aplikace velice vzácnou záležitostí.čl. 18 EÚLP
Námitky vznášené stěžovateli na půdorysu jsou, podobně jako v  případěčl. 18 EÚLP
, zpravidla absorbovány věcným přezkumem na půdorysu jiných ustanoveníčl. 17 EÚLP
Úmluvy. Děje se tak typicky v  případech, kdy ESLP shledá porušení jiného věcného
ustanovení Úmluvy a další přezkum s ohledem na odmítne jako nepotřebnýčl. 18 EÚLP
[např. , rozsudek, 29. 11. 2007, č. 25/02, § 58;Balçik a další proti Turecku Toĝcu proti
, rozsudek, 31. 5. 2005, č. 27601/95, § 144–145; , rozsudek,Turecku Şener proti Turecku
18. 7. 2000, č. 26680/95, § 61–62].
82. Pokud chce stěžovatel uspět s namítaným  [Úmysl zneužít – důkazní břemeno]
porušením , pak musí být schopen prokázat, že orgány smluvní strany jednalyčl. 18 EÚLP
ve zlé vůli, tedy s  úmyslem zneužít omezení práv a  svobod připuštěných Úmluvou pro
účely jiné, než Úmluva připouští. Tento požadavek, který vyplynul ze starších rozhodnutí
Komise [srov. především , rozhodnutí EKLP, 14. 7. 1974, č. 4771Kamma proti Nizozemsku
/71], činí úspěšné dovolání se v  praxi velice obtížným [a to dokonce i  včl. 18 EÚLP
případě, kdy i soud smluvní strany sám konstatoval, že zadržení stěžovatele na území jiné
smluvní strany bylo nezákonné a  učiněno s  cílem obejít tamní předpisy o  extradičním
řízení – , rozhodnutí EKLP, 12. 7. 1984, č. 9009/80].Bozano proti Švýcarsku
83. Nebezpečí, že by takto nastavené  [Řízení vedená proti Ruské federaci]
požadavky pro aplikaci z  něj záhy učinily mrtvé ustanovení, bylo bohuželčl. 18 EÚLP
zažehnáno přistoupením řady států východní Evropy k Úmluvě a z toho plynoucíjudikatury
především poslední dekády. Privilegované postavení s ohledem na pak majíčl. 18 EÚLP
řízení vedená proti Ruské federaci, kde dokonce došlo i  ke konstatování porušení
.čl. 18 EÚLP
Gusinskiy proti Rusku [rozsudek, 19.  5.  2004, č.  70276/01] se týkal zatčení a  řízení
vedených ruskými orgány proti Vladimíru Gusinskému a (nepřímo) televizní společnosti,
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
které předsedal. Z pozadí kauzy lze vypíchnout jednu skutečnost: když byl stěžovatel coby
předseda představenstva dané mediální společnosti ruskými orgány zatčen a  vazebně
stíhán, tehdejší ruský ministr tisku a  telekomunikací mu nabídl, že pokud odprodá
za stanovenou cenu televizní společnost státnímu podniku Gazprom, trestní stíhání bude
zastaveno a obvinění budou stažena. Poté, co došlo k podpisu dohody v tomto smyslu
mezi stěžovatelem a Gazpromem (jejíž část týkající se příslibu zastavení trestního stíhání
dokonce sám ministr signoval), trestní stíhání bylo vskutku zastaveno a stěžovatel směl
opustit Rusko [ , § 27–31].Gusinskiy
ESLP došel k závěru, že vazební stíhání stěžovatele porušilo odst. 1 písm. c) EÚLP.čl. 5
S ohledem na porušení ve spojení s  pak uvedl, že trestní stíháníčl. 18 EÚLP čl. 5 EÚLP
a  vazba „na požádání“ rozhodně nemohou být užívány jako součást „komerční
vyjednávací strategie“. Skutkové pozadí případu dle názoru ESLP „silně naznačuje“
, že trestní stíhání stěžovatele bylo využito pro jeho zastrašení.(„strongly suggest“)
Omezení osobní svobody stěžovatele tak bylo motivováno nejenom důvodným
podezřením ze spáchání trestného činu, ale také důvody jinými. Za těchto okolností Soud
konstatoval porušení ve spojení s  [ , § 76–78].čl. 18 EÚLP čl. 5 EÚLP Gusinskiy
Ve  věci [rozsudek, 13.  11.  2007, č.  35615/06] Soud vyslovilCebotari proti Moldavsku
jakési „souhrnné“ porušení několika článků Úmluvy, včetně ve spojení s čl. 18 EÚLP
. Samotným zneužitím pravomoci v  kontextu se však podrobněčl. 5 EÚLP čl. 18 EÚLP
nezabýval.
84. Detailního rozboru se nejnověji dostalo ve  [Chodorkovský a Yukos] čl. 18 EÚLP
věci [rozsudek, 31.  5.  2011, č.  5829/04] a Khodorkovskiy proti Rusku OAO Neftyanaya
[rozsudek, 20. 9. 2011, č. 14902/04]. Jak již název kauzKompaniya Yukos proti Rusku
napovídá, jedná se o stížnosti Michaila Chodorkovského a jeho (bývalé) společnosti Yukos
proti počínání ruských orgánů v řízeních vedených proti němu osobně a jeho společnosti.
Obě stížnosti mají velice komplikované skutkové a právní pozadí, zahrnující řadu opatření
ruských orgánů přijatých vůči stěžovateli, včetně jeho trestního stíhání a odsouzení, a také
vůči společnosti Yukos, jejímu majetku a  jejím manažerům. V  náhledu stěžovatelů byla
tato řízení politicky motivována: dle jejich prohlášení měl stát a jeho představitelé zneužít
své pravomoci proto, aby se zbavili politického oponenta (M. Chodorkovského) a aby se
státem vlastněné ropné společnosti zbavily svého ekonomického konkurenta (společnosti
Yukos).
85.  ESLP konstatoval v obou případech absenci porušení [ večl. 18 EÚLP čl. 18 EÚLP
spojení s  – § 254–261; ve spojení s čl. 1 Protokolučl. 5 EÚLP Khodorkovskiy, čl. 18 EÚLP
č. 1 – § 663–666]. Klíčová pasáž argumentace SouduOAO Neftyanaya Kompaniya Yukos,
ve věci zasluhuje obsáhlejší citaci:Khodorkovskiy
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
254. Soud opakuje, že již shledal [v předchozí argumentaci v tomto rozsudku – pozn. aut.],
[…]že přinejmenším v jednom případě sledovaly orgány smluvní strany nepatřičné důvody
255. Soud připomíná, že celá struktura Úmluvy spočívá na obecné domněnce, že veřejné
orgány v  rámci smluvní strany jednají v  dobré víře. Každá veřejná politika či jednotlivé
rozhodnutí nicméně může mít „skrytou agendu“; domněnka dobré víry je vyvratitelná.
Stěžovatel, který tvrdí, že jeho práva a svobody byly omezenyz nepatřičného důvodu, však
musí přesvědčivě ukázat, že skutečný cíl sledovaný veřejnými orgány byl jiný než ten
deklarovaný (anebo to může být rozumně vyvozeno z  kontextu). Pouhé podezření, že
veřejné orgány užily svoji pravomoc pro důvod jiný než ten definovaný v  Úmluvě, není
dostatečné pro prokázání porušení .čl. 18 EÚLP
256. V případě dovolávání se Soud aplikuje velice náročný důkazní standard,čl. 18 EÚLP
v důsledku čehož existuje pouze několik málo případů, kde bylo shledáno porušení tohoto
ustanovení Úmluvy […] Soud především poznamenává, že nic v  judikatuře Soudu
nepodporuje stěžovatelovo tvrzení, že když je prokázána „prima facie“ existence
nepatřičného důvodu, že se důkazní břemeno přesouvá na žalovanou vládu. Soud je toho
názoru, že důkazní břemeno v podobném kontextu by mělo zůstat na stěžovateli.
257. V projednávaném případě stěžovatel odkázal na různé zdroje, které potvrzují jeho
tvrzení ohledně „nepatřičných důvodů“ […] Tato fakta vskutku nemohou být ignorována.
Soud především uznává, že stěžovatelovy politické ambice šly proti hlavnímu proudu linie
vlády a  že stěžovatel, jsa bohatý a  vlivný muž, by se mohl stát důležitým politickým
hráčem a  již také podporoval opoziční strany, a  také že to byla společnost vlastněná
státem, která nejvíce těžila z demontáže stěžovatelova průmyslového impéria.
258.  Každá osoba ve  stěžovatelově postavení by nicméně mohla vznášet podobná
tvrzení. Ve skutečnosti by bylo nemožné stíhat podezřelého se stěžovatelovým profilem
bez dalekosáhlých politických dopadů. Skutečnost, že stěžovatelovi političtí oponenti
anebo obchodní konkurenti mohou přímo či nepřímo těžit z jeho uvěznění, by neměla být
překážkou pro trestní stíhání takové osoby, pokud proti ní existují závažná obvinění. Jinak
řečeno, vysoký politický status nepropůjčuje imunitu. Soud je přesvědčen, že obvinění
vznesená proti stěžovatelovi představovala „důvodné podezření“ ve smyslu odst. 1čl. 5
písm. c) EÚLP.
259.  Kombinace výše uvedených faktorů nicméně může přimět mnoho lidí věřit, že
stěžovatelovo trestní stíhání bylo vedeno touhou po jeho odstranění z  politické scény
a současně přisvojení si jeho bohatství. Stěžovatel se silně opírá o tyto názory; především
se opírá o prohlášení politických institucí, nevládních organizací, prohlášení různých osob
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
veřejného života atd. Soud si těchto názoru povšiml. Musí nicméně připomenout, že
politický proces se zásadně liší od  soudního řízení. Je často o  poznání snadnější pro
politika zaujmout určité stanovisko než pro soudce, neboť soudce musí své rozhodnutí
založit pouze na důkazech v právním smyslu.
260. Soud se konečně zabýval také rozhodnutím několika evropských soudů v řízeních
týkajících se bývalých manažerů Yukosu a majetku Yukosu. Tato rozhodnutí jsou patrně
nejsilnějším argumentem pro důvodnost stěžovatelových námitek s  ohledem na
. Důkazy a právní argumenty před těmito soudy mohly být nicméně odlišné odčl. 18 EÚLP
těch, které jsou zkoumány v projednávané věci. Nicméně i za předpokladu, že všechny
tyto soudy měly k dispozici stejné důkazy a právní argumenty, Soud především opakuje,
že jeho vlastní důkazní standard aplikovaný v případech týkajících se je velicečl. 18 EÚLP
vysoký a může se lišit od těch aplikovaných vnitrostátně. Soud uznává, že stěžovatelův
případ může dát vznik jistému podezření s ohledem na skutečný úmysl veřejných orgánů
a že toto podezření může být dostatečným důvodem pro vnitrostátní soudy, aby odmítly
vydání k  trestnímu stíhání, odepřely právní součinnost, vydaly předběžná opatření proti
ruské vládě, přiznaly peněžní plnění apod. To však nestačí Soudu pro to, aby došel
k  závěru, že celý právní aparát žalovaného státu byl v  projednávané věci od počátku
zneužit, že od počátku až do konce veřejné orgány jednaly ve zlé víře a za flagrantního
porušení Úmluvy. Toto je velice závažné prohlášení, které vyžaduje nevyvratitelný a přímý
důkaz. Takový důkaz, na  rozdíl od  případu Gusinskiy, který byl citován výše,
v projednávané věci chybí.
261. Za těchto okolností Soud nemůže shledat porušení v projednávané věci.čl. 18 EÚLP
86.  [Důkazní břemeno II – nevyvratitelný a  přímý důkaz s  ohledem na  veškeré
Při čtení výše popsané argumentace se čtenář nemůže ubránit dojmu, žejednání státu?]
ESLP posouvá požadavky na důkazní břemeno tak vysoko, až činí důkaz zneužití
pravomoci v rámci pro jednotlivce nemožným. Ve výše citované věcičl. 18 EÚLP Gusinskiy
, § 76, Soudu postačovalo, pokud skutková zjištění v případu učiněná „silně naznačovala“,
že státní orgány byly v  dané věci motivovány i  jinými než řádnými důvody. Navíc
nekorektní důvody nemusely být důvody jediné: jakési podezření na spáchání trestného
činu mohlo existovat. Ke zneužití by tak mohlo dojít také tehdy, pokud by státní orgány
učinily z „malého“ podezření podezření „velké“ či z „drobného“ přestupku zásadní zločin.
Ve  věci , §  260, je nicméně vyžadován nevyvratitelný a  přímý důkazKhodorkovskiy
skutečnosti, že orgány smluvní strany jednaly ve zlé vůli,(incontrovertible and direct proof)
který musí být schopen dodat sám stěžovatel. Ve zlé vůli pak patrně tyto orgány musely
jednat po celou dobu – Soud totiž sám v předchozí argumentaci konstatoval, že některé
z jednání ruských orgánů bylo motivováno nekorektními důvody [a opakuje tuto skutečnost
jako východisko v  , §  254]. Následně však dodává, že toto zjištěníKhodorkovskiy
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
nepostačuje pro konstatování porušení , které se musí zjevně vztahovat načl. 18 EÚLP
jednání státu .veškeré od počátku až do konce
87. Stejně tak nepřichází při aplikaci dle  [Přenos důkazního břemene] čl. 18 EÚLP
Soudu do úvahy přenos či jakékoli sdílení důkazního břemene. Přísnost těchto požadavků
lze jistě chápat s ohledem na závažnost případného konstatování porušení :čl. 18 EÚLP
tedy že státní orgány zneužily pravomoc a jednaly ve zlé vůli.
Pohledem do jiných ustanovení Úmluvy nicméně zjišťujeme, že sdílení či přenos
důkazního břemene nejsou vůbec nic neobvyklého. V  kontextu ospravedlnění omezení
jednotlivých věcných práv je to právě smluvní strana, která musí dokázat, že zásah do
práva byl typicky učiněn na základě zákona, sledoval legitimní cíl a byl v demokratické
společnosti nezbytný/přiměřený. V  kontextu jiných práv, kupř. v  rámci prokazování
nepřímé diskriminace v  rozporu s  , pak Soud neváhá důkazní břemenočl. 14 EÚLP
přesouvat, a  to dokonce nad rámec pouhého ospravedlnění diskriminačního jednání (v
detailech viz dále, kapitola XXIV, oddíl III.2.1). Je pak v celkovém kontextu tak výrazný
(etický či politický) rozdíl v  tom, když Soud konstatuje, že orgány smluvní strany X
v  konkrétní věci zneužily své pravomoci, než když kupř. konstatuje, po přesunutí
důkazního břemene, že orgány smluvní strany Y systematicky a trvale rasově segregují
děti?
Pochopitelně, rozdíl mezi oběma typy případů je v dokazování úmyslu: zatímco v případě
je prokázání úmyslu nezbytné, pro a případnou diskriminaci neníčl. 18 EÚLP čl. 14 EÚLP
prokázání úmyslu klíčové. Dokazování úmyslu však samo o sobě není překážkou sdílení či
přesouvání důkazního břemene, pouze jedním z aspektů dokazování.
88. Pokud Soud na svých závěrech ohledně standardu  [Nástrahy politické selektivity]
důkazního břemene v kontextu setrvá i v budoucnu, pak se reálná aplikacečl. 18 EÚLP
tohoto ustanovení posouvá do říše science-fiction. Osoba, která se dlouhodobě nalézá ve
výkonu trestu v důsledku údajného politického pronásledování, bude těžko kdy schopna
nabídnout , že její pronásledování od počátku do konce„nevyvratitelný a přímý důkaz“ celé
bylo vedeno ve zlé vůli.pouze
Není pochyb o  tom, že se ESLP v  obou kauzách týkajících se M. Chodorkovského
a Yukosu pohyboval na politicky velice tenkém ledě. Stejně tak není pochyb o tom, že
čtenář odůvodnění soudního rozhodnutí nikdy nebude mít takovou znalost skutkového
a právního pozadí kauzy jako rozhodující soudce, který zná všechny materiály a kompletní
spis. Rozhodnutí ve věcech a částečně takéKhodorkovskiy OAO Neftyanaya Kompaniya
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
však s  ohledem na při nejlepší vůli zanechávají ve čtenáři pachuťYukos čl. 18 EÚLP
politické selektivity při aplikaci Úmluvy. Nezbývá než doufat, že s  ohledem na aplikaci
tohoto ustanovení jeho „hvězdná hodina“ ještě přijde.
V. Imanentní omezení
89. Úmluva a Protokoly zakotvují řadu práv, jež výslovně neobsahují žádnou  [Obecně]
limitační klauzuli ani výslovně nepředvídají žádná omezení. Do této skupiny patří např.
zákaz mučení ( ), právo na spravedlivý proces ( ), zákaz vyhoštěníčl. 3 EÚLP čl. 6 EÚLP
státních občanů (čl. 3 Protokolu č.  4) či zákaz hromadného vyhoštění cizinců (čl. 4
Protokolu č.  4). To však automaticky neznamená, že tato práva jsou imunní proti
jakémukoli omezení. Drtivou většinu těchto práv lze za určitých okolností omezit i  přes
skutečnost, že jsou tato práva formulována na první pohled jako práva nepodléhající
žádným omezením. Taková – výslovně nezmíněná – omezení označujeme jako121
imanentní omezení.
V  této subkapitole pracovně definujeme čtyři kategorie imanentních omezení, jež mají
svou oporu v  judikatuře ESLP. Jde o  1) implicitní omezení v  užším slova smyslu, 2)
omezení plynoucí z kolize práv, 3) omezení plynoucí z principu dělby moci a 4) omezení
plynoucí z  norem  mezinárodního práva. Imanentní omezení patří ale do  „šedé zóny“
judikatury ESLP, a proto je nutné brát tuto kategorizaci s rezervou.
V  této souvislosti je vhodné rovněž zdůraznit, že některá imanentní omezení (např.
omezení plynoucí z kolize práv či z principu dělby moci) se mohou vztahovat i na práva,
jež limitační klauzuli obsahují. V  takovém případě imanentní omezení existují vedle
omezení výslovně stanovených. Pokud jde o omezení plynoucí z demarkace práv a o tzv.
„nepřímá omezení“, odkazujeme na bod 2.
1. Implicitní omezení v užším slova smyslu
90. Implicitní omezení práv v užším slova smyslu se  [Definice implicitních omezení]
liší od  demarkace lidských práv a  limitačních klauzulí v  tom, že nemají žádnou oporu
v  textu Úmluvy či Protokolů. Tato omezení jsou tak implicitně „zabudována“ v  daném
právu. V judikatuře ESLP jsou tato omezení označována jako [srov.„implied limitations“
např. , rozsudek velkého senátu, 6.  10.  2005,Hirst proti Spojenému království (č. 2)
č. 74025/01, § 60] nebo jako [srov. např.„inherent limitations“ Klamecki (č. 2) proti Polsku
, rozsudek, 3. 4. 2003, č. 31583/96, § 144 a 152].(č. 2)
91. Příklady implicitních omezení nalezneme  [Vývoj doktríny implicitních omezení]
zejména ve starší rozhodovací praxi EKLP, která aplikovala doktrínu implicitních omezení
na celou řadu práv zakotvených v Úmluvě [srov. např. ,K. H. C. proti Spojenému království
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
rozhodnutí EKLP, 1.  7.  1967, č.  2749/66 (omezení korespondence vězňů je implicitní
součástí trestu odnětí svobody)]. Postupem času však ESLP aplikaci této doktríny výrazně
omezil. Implicitní omezení jsou tak dnes akceptována pouze v  jasnědefinovaných
omezených kontextech a  aplikace doktríny implicitních omezení je výjimkou, a  nikoli
pravidlem.
Stejně tak došlo k posunu v tom, jaké důsledky s sebou existence implicitního omezení
dotčeného práva nese. V dřívější rozhodovací činnosti EKLP a ESLP vedlo shledání, že
dané právo obsahuje implicitní omezení, k  závěru, že taková stížnost byla shledána
nepřijatelná [srov. např. , rozhodnutíratione materiae K. H. C. proti Spojenému království
EKLP], nebo k závěru, že v daném případě nedošlo k „zásahu“ do daného práva [srov.
např. , § 31]. V novější judikatuře ESLP lze ale jednoznačně vysledovatKalaç proti Turecku
trend směřující k tomu, že implicitní omezení (pokud jsou vůbec přípustná) podléhají testu
legality a testu přiměřenosti nebo podobným testům (jako např. tzv. testu esence u práva
na svobodné volby). Jinak řečeno, algoritmus aplikovaný u implicitních omezení se velmi
přibližuje algoritmu používanému u standardních limitačních klauzulí v  – .čl. 8 11 EÚLP
92. Implicitní omezení lze rozdělit na dvě skupiny: 1)  [Příklady implicitních omezení]
implicitní omezení vztahující se na  tzv. nekvalifikovaná práva, která výslovně omezení
nepředvídají (např. právo na  spravedlivý proces či právo na  svobodné volby); a  2)
implicitní omezení vztahující se na  tzv. kvalifikovaná práva, která obsahují limitační
klauzuli nebo jiný druh výslovného omezení (např. právo na  soukromý a  rodinný život,
právo na svobodu náboženského vyznání či právo na pokojné užívání majetku).
Pokud jde o  nekvalifikovaná práva, ESLP akceptoval implicitní omezení zejména u 
[ , rozsudek pléna, 8.  12.  1983, č.  7984/77, §  20–28čl. 6 EÚLP Pretto a  další proti Itálii
(právo na  veřejné vyhlášení rozsudku); či , rozsudekGolder proti Spojenému království
pléna, § 21 a 37–41 (právo na přístup k soudu) ], u první věty čl. 1 Protokolu č. 1 [srov.122
např. , rozsudek pléna, 23. 9. 1982, č. 7151/75 a 7152Sporrong a Lonnroth proti Švédsku
/75, § 69; ,The National and Provincial Building Society a další proti Spojenému království
rozsudek, 23.  10.  1997, č.  21319/93, §  78], čl.  2 Protokolu č.  1 [Kjeldsen, Madsen,
, rozsudek, 7.  12.  1976, č.  5095/71, 5920/72 a  5926/72, §  50a  Pedersen proti Dánsku
a 52] a u čl. 3 Protokolu č. 1 [ , rozsudek, 2. 3. 1987,Mathieu-Mohin a Clerfayt proti Belgii
č. 9267/81, § 52; , rozsudek velkého senátu, 16. 3. 2006, č. 58278Ždanoka proti Lotyšsku
/00, § 115(b)-(c); a  , rozsudek velkého senátu, 8. 7. 2008,Yumak a Sadak proti Turecku
č. 10226/03, § 109(ii)].
Pokud jde o  kvalifikovaná práva, EKLP ve  starší rozhodovací činnosti „flirtovala“
s doktrínou implicitních omezení u práv zakotvených v  – v souvislosti s právyčl. 8 10 EÚLP
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
vězňů [srov. např. , rozhodnutí EKLP ( );K. H. C. proti Spojenému království čl. 8 EÚLP X.
, rozhodnutí EKLP, 15.  12.  1965, č.  1860/63 ( ); čiproti Německu čl. 10 EÚLP X. proti
, rozhodnutí EKLP, 8. 7. 1974, č. 5270/72 ( a  )]. Např.Spojenému království čl. 8 10 EÚLP
ve věci EKLP dospěla v  souvislosti s  kontrolouK. H. C. proti Spojenému království
a  zabavováním korespondence vězňů k  závěru, že „omezení práva zadržené osoby
udržovat korespondenci je nezbytnou součástí zbavení jeho osobní svobody vězňů, jež je
[obsaženo] [… a tudíž nemůže jít o]implicitně v trestu odnětí svobody porušení čl. 8 odst. 1
[Úmluvy] [ , část „Právní posouzení“, § 7].“ tamtéž
ESLP však tuto metodologii výslovně odmítl ve věcech De Wilde, Ooms a Versyp proti
[rozsudek pléna, 18. 6. 1971, č. 2832/66, 2835/66 a 2899/66, § 93] a Belgii Golder proti
[rozsudek pléna, §  44–45; srov. rovněžSpojenému království Hirst proti Spojenému
, rozsudek velkého senátu, 6. 10. 2005, č. 74025/01, § 69–70 (kde ESLPkrálovství (č. 2)
odmítl inherentní omezení práva vězňů volit; blíže viz kapitolu XXVII)]. ESLP takdal123
najevo, že omezení uvedená v  – jsou taxativní a není možné je rozšiřovatčl. 8 11 EÚLP
pomocí doktríny implicitních omezení. Podobně se ESLP vyjádřil i  v  souvislosti
s implicitními omezeními práva na veřejné vyhlášení rozsudku [124 Campbell a Fell proti
, rozsudek, 28. 6. 1984, č. 7819/77 a 7878/77, § 90; a Spojenému království B. a P. proti
, rozsudek, 24.  4.  2001, §  44] a  v souvislosti s Spojenému království čl. 10 EÚLP
u udělování licencí rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem [srov. např.125
, § 61; či , § 53 a 60–Groppera Radio AG a další proti Švýcarsku Autronic proti Švýcarsku
61; či , rozsudek, 20. 10. 1997, č. 19736/92, § 28]. Můžeme takRadio ABC proti Rakousku
konstatovat, že u  kvalifikovaných práv (tj. práv, která omezení výslovně předvídají)
nepřipadají podle současné judikatury ESLP implicitní omezení v úvahu.
93. Patrně nejsofistikovanější teorii  [Tzv. test esence u  práva na  svobodné volby]
implicitních omezení ESLP rozvinul v  souvislosti s  právem na  svobodné volby (čl. 3
Protokolu č. 1). Již v prvním rozsudku týkajícím se čl. 3 Protokolu č. 1 ESLP konstatoval,
že toto ustanovení ponechává prostor pro tzv. „implicitní omezení“ [Mathieu-Mohin
, § 52]. Velký senát ESLP posléze shrnul obecné principy platné proa Clerfayt proti Belgii
implicitní omezení v souvislosti s čl. 3 Protokolu č. 1 takto [ ,Yumak a Sadak proti Turecku
rozsudek velkého senátu, §  109(iii); srov. rovněž , rozsudekŽdanoka proti Lotyšsku
velkého senátu, § 115]:
(iii) Koncept „implicitních omezení“ v čl. 3 Protokolu č. 1 má zásadní význam pro určení
relevance cílů sledovaných omezeními práv chráněných tímto článkem. Vzhledem k tomu,
že článek 3 [na rozdíl od článků 8–11 ]EÚLP neobsahuje konkrétní seznam „legitimních cílů
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
[…] [práva na svobodné volby]“ , smluvní strany tak mohou při ospravedlňování omezení
[…] [legitimních cílů v článcích 8–11 ]spoléhat na cíl, který se nenachází na   seznamu EÚLP
[s  přihlédnutím], za  předpokladu, že ke  konkrétním okolnostem daného případu je
prokázána kompatibilita tohoto cíle s principem vlády práva a s obecnými účely Úmluvy.
[Absence limitační klauzule] rovněž znamená, že Soud neaplikuje tradiční testy
„nezbytnosti“ a  „naléhavé společenské potřeby“, které se používají u  článků 8–11.  Při
posuzování souladu s čl. 3 Protokolu č. 1 se Soud zaměřuje zejména na dvě kritéria: zda
[dané opatření]došlo ke svévoli či postrádá přiměřenost a zda dotčené omezení zasahuje
do svobodného vyjádření názorů lidu.
Z tohoto úryvku mj. plyne, že seznam legitimních cílů uvedených v  – není pročl. 8 11 EÚLP
účely čl. 3 Protokolu č. 1 směrodatný, a v podstatě jakýkoli cíl kompatibilní s principy vlády
práva a účelem Úmluvy je tedy přípustný. Velký senát ESLP v souvislosti s přezkumem
zásahu do  práva na  svobodné volby opakovaně zdůraznil, že při posuzování souladu
zásahu do práva na svobodné volby se nepoužijí tradiční testy „nezbytnosti“ a „naléhavé
společenské potřeby“, které se aplikují u  – [ ,čl. 8 11 EÚLP Yumak a Sadak proti Turecku
rozsudek velkého senátu, § 109(iii); a  , rozsudek velkého senátu,Ždanoka proti Lotyšsku
§ 115]. Namísto toho ESLP aplikuje tzv. „test esence“ [ ,126 Yumak a Sadak proti Turecku
rozsudek velkého senátu, § 19(iv); srov. rovněž , rozsudek velkéhoŽdanoka proti Lotyšsku
senátu, § 115]:
(iv) Soudu však přináleží v poslední instanci rozhodnout o tom, zda požadavky článku 3
Protokolu č.  1 byly naplněny. [Soud] se musí ubezpečit, že ony podmínky neomezují
zmíněná práva do té míry, že by zasahovaly do samotné jejich podstatya zbavovaly je
jejich účinnosti, dále že sledují legitimní cíl a  že použité prostředky se nejeví být
[Mathieu-Mohin a  Clerfayt ]nepřiměřené , §  52 . Tyto podmínky obzvláště nesmějí zmařit
„svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru“ – jinými slovy, musí
odrážet zájem, anebo nejít proti němu, na  zachování integrity a  účinnosti volební
[procedury, která má za cíl identifikaci vůle lidu skrze všeobecné volební právo má být
Hirst (č. 2) ; Hilbe proti Lichtenštejnsku  Melnychenkosrov. , § 62 , rozhodnutí, č. 31981/96; a
proti Ukrajině ], č.  17707/02, §  56 . Jakýkoli odklon od  principu všeobecného volebního
práva s  sebou nese riziko podkopání demokratické validity takto zvoleného
[tento sbor] [ Hirst (č. 2) ].zákonodárného sboru i zákonů, které vyhlásí srov. , § 62
V praxi test zásahů do samotné podstaty práva (tzv. test esence) znamená, že přezkum
zásahů do práv chráněných čl. 3 Protokolu č. 1 je méně intenzivní než pětistupňový test
u  článků 8–11 [ , rozsudek velkého senátu, §  115(a)].EÚLP Ždanoka proti Lotyšsku
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
Nicméně přes odlišnou rétoriku ESLP mají oba testy řadu shodných prvků, neboť
i v souvislosti s čl. 3 Protokolu č. 1 ESLP aplikuje test legality, posuzuje (přinejmenším
nepřímo) legitimitu sledovaných cílů (byť jejich seznam není na rozdíl od  –čl. 8 11 EÚLP
taxativně vymezen) a přiměřenost dotčených opatření [viz ,Yumak a Sadak proti Turecku
rozsudek velkého senátu, § 109(iv); či , rozsudek, 24. 6. 2008,Ādamsons proti Lotyšsku
č. 3669/03, § 117–132].
94. Specifickou roli hrají implicitní omezení  [Implicitní omezení a pozitivní závazky]
u  pozitivních závazků. Jelikož text Úmluvy ve  většině případů kontury pozitivních127
závazků nedefinuje, záleží v  podstatě jen na  judikatuře, jak bude definovat omezení
pozitivních závazků. Obecně platí, že v  novější judikatuře se rozdíly v  přístupu ESLP
k  negativním závazkům a  pozitivním závazkům do  značné míry stírají [srov. např.
, rozsudek velkého senátu, 22. 6. 2004, č. 31443/96, § 144;Broniowski proti Polsku Evans
, rozsudek velkého senátu, §  75–76; čiproti Spojenému království S. H. a  další proti
, rozsudek velkého senátu, § 83–88; srov. též kapitolu III, bod 28].Rakousku
2. Omezení plynoucí z kolize práv
95. Kolize s  jiným právem představuje jeden z  nejčastějších důvodů pro  [Obecně]
omezení práv nad rámec výslovného zmocnění. Zároveň jde o typ imanentního omezení,
které je samo o sobě považováno v praxi i v literatuře za nesporné, neboť kolize práv jsou
v podstatě nevyhnutelné. Spor se vede spíše o to, jakému právu dát přednost a v jakých
případech.128
V kolizi mohou stát jak práva kvalifikovaná (tj. práva obsahující výslovné zmocnění
k  omezení tohoto práva), tak práva nekvalifikovaná (tj. práva, která výslovné zmocnění
k omezení neobsahují). Např. chránící právo na spravedlivý proces, jenž žádnéčl. 6 EÚLP
omezení neobsahuje, může kolidovat s  zakotvujícím právo na svobodučl. 10 EÚLP
projevu, který výslovně s  omezením svobody projevu počítá [ ,Worm proti Rakousku
rozsudek, 29.  8.  1997, č.  22714/93]. Skutečnost, že jedno z  práv stojících v  kolizi je
právem nekvalifikovaným a  druhé je právo kvalifikované, automaticky neznamená, že
„zvítězí“ právo nekvalifikované [srov. např. ,News Verlags GmbH & Co.KG proti Rakousku
rozsudek, 11. 1. 2000, č. 31457/96]. Pokud se ale dostane do kolize právo absolutní (což
je podmnožina práv nekvalifikovaných) jako např. zákaz nelidského či ponižujícího
zacházení, tak ostatní práva musí ustoupit.
Výjimkou by byl střet dvou absolutních práv, kde žádná jednoznačná kritéria neexistují.
Této problematiky se ESLP letmo dotkl ve věci , kde velký senátGäfgen proti Německu
shledal porušení za situace, kdy policista hrozil stěžovateli mučením, pokudčl. 3 EÚLP
neprozradí místo, kde drží malého chlapce, kterého dříve unesl (policie v  té době
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
nevěděla, že stěžovatel již chlapce dříve uškrtil) [rozsudek velkého senátu, 1.  6.  2010,
č. 22978/05, § 107]. Tím dal ESLP implicitně přednost právu stěžovatele nebýt vystaven
nelidskému zacházení ze strany policie před právem dítěte nebýt vystaven nelidskému
zacházení (ke kterému by nepochybně došlo, kdyby stěžovatel chlapce rovnou neuškrtil,
nýbrž ho „pouze“ držel v nelidských podmínkách). Jistou roli zde patrně hrála skutečnost,
že mučení (resp. hrozba mučením) ze strany policie je komisivním jednáním, jehož
povolení by navíc legitimizovalo použití mučení ze strany orgánů veřejné moci, zatímco
nemožnost pomoci unesenému dítěti je ze strany veřejných orgánů toliko omisivním
jednáním.129
Dále je nutné vzít v  potaz, že řada kvalifikovaných práv zakotvených v  Úmluvě střet
s jinými právy předvídá, a proto jejich limitační klauzule výslovně obsahují jako legitimní cíl
omezení těchto práv i „ochranu práv a druhých“ (srov. např. druhé odstavce –čl. 8 11 EÚLP
). V těchto případech nejde o imanentní omezení [srov. např.stricto sensu Von Hannover
, rozsudek, 24. 6. 2004, č. 59320/00, § 58–81], nicméně v této subkapitoleproti Německu
se dotkneme i těchto kauz.
96. Obecně lze konstatovat, že ESLP zatím žádný  [Postup ESLP při kolizi práv]
specifický algoritmus pro střet práv nevyvinul. Není tedy divu, že jeho postup v takových
případech je poměrně nepředvídatelný, za  což byl ESLP opakovaně kritizován.130
Podobně jako u  jiných typů imanentních omezení je tak vhodnější zkoumat kolize práv
v  kontextu konkrétního článku Úmluvy a  nesnažit se hledat v  judikatuře ESLP nějaká
obecně aplikovatelná kritéria.
97. Typickým příkladem kolize práv  [Příklady kolize práv z  judikatury ESLP]
v judikatuře ESLP je střet s  , tj. střet svobody projevu s právem načl. 10 EÚLP čl. 8 EÚLP
osobní čest [srov. např. , rozsudek velkého senátu],Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku
s  právem na  soukromý život [ , rozsudek,Hachette Filipacchi Associés proti Francii
14. 6. 2007, č. 71111/01; či ] či s právem na rodinný život [Von Hannover proti Německu
, rozsudek, 2. 12. 2008, č. 18620/03]. Svoboda projevu se ale můžeJuppala proti Finsku
dostat do  kolize s  řadou dalších práv. V  případě rouhání svoboda projevu zasahuje
do náboženské svobody jiných [ , rozsudek, 13. 9. 2005, č. 42571/98,I. A. proti Turecku
§ 27; , § 55] a v případě zákazu politické reklamyOtto-Preminger-Institut proti Rakousku
dochází k pnutí mezi svobodou projevu a zájmem na zachování integrity voleb chráněným
právem na  svobodné volby [ , rozsudek velkéhoBowman proti Spojenému království
senátu, 19. 2. 1998, č. 24839/94, § 42–43; a TV Vest As & Rogaland Pensjonistparti proti
, rozsudek, 11. 12. 2008, č. 21132/05, § 61]. Dále se lze setkat se střetem svobodyNorsku
projevu s presumpcí neviny zakotvenou v  odst. 2 EÚLP [srov.čl. 6 Allenet de Ribemont
, rozsudek, 10.  2.  1995, č.  15175/89; , rozsudek,proti Francii Butkevicius proti Litvě
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
26. 3. 2002, č. 48297/99; či ], s právem naNews Verlags GmbH & Co. KG proti Rakousku
nestranný soud obsaženým v  odst. 1 EÚLP [srov. ; čičl. 6 Worm proti Rakousku Du Roy
, rozsudek, 3.  10.  2000, č.  34000/96] či s  právem na  přístupa  Malaurie proti Francii
k  soudu [srov. např. , 17.  12.  2002, č.  35373/97;A. proti Spojenémukrálovství Cordova
, rozsudek, 30. 1. 2003, č. 40877/98; , rozsudek,proti Itálii (č. 1) Cordova proti Itálii (č. 2)
30. 1. 2003, č. 45649/99; , rozsudek, 3. 6. 2004, č. 73936/01, § 49; čiDe Jorio proti Itálii
, rozsudek velkého senátu, 3. 12. 2009, č. 8917/05].Kart proti Turecku
Pokud ponecháme stranou svobodu projevu, lze z judikatury ESLP zmínit např. rozsudky
týkající se anonymních svědků [ , rozsudek, 26. 3. 1996, č. 20524Doorson proti Nizozemsku
/92; a  , rozsudek, 23. 4. 1997, č. 21363/93 a další],Van Mechelen a další proti Nizozemsku
v  nichž došlo ke  střetu práva vyslýchat svědky [ odst. 3 písm. d) EÚLP] s  právyčl. 6
svědčícími dotčeným svědkům (kterým svědčila zejména práva zakotvená v  , a čl. 2 3
). K podobné kolizi dochází v případě vyšetřování trestné činnosti se sexuálním8 EÚLP
podtextem spáchané na  nezletilých, kde se střetává právo vyslýchat svědky s  právem
na ochranu soukromého života [ , rozsudek, 2. 7. 2002, č. 34209/96; a S. N. proti Švédsku
, rozsudek, 20. 12. 2001, č. 33900/96; srov. kapitolu XVI].P. S. proti Německu
V kolizi nemusí nutně stát ani dvě různá práva. Někdy se totiž střetávají dva aspekty téhož
práva či zcela totožná práva dvou subjektů. Příkladem první situace je střet různých
aspektů práva na spravedlivý proces ( ). Do kolize se mohou dostat právo načl. 6 EÚLP
rovnost zbraní s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě [Wynen a Centre hospitalier
, rozsudek, 5.  11.  2002, č.  32576/96], právointerrégional Edith-Cavell proti Belgii
na  veřejné jednání s  právem na  projednání věci v  přiměřené lhůtě [ ,Göç proti Turecku
rozsudek velkého senátu, 11. 7. 2002, č. 36590/97] či právo vyslýchat svědky s právem
mlčet [ , rozsudek, 27. 2. 2001, č. 33354/96]. Příkladem druhé situace jeLucà proti Itálii 131
střet práva na svobodu shromažďování s právem na svobodu shromažďování v případě,
kdy dva subjekty plánují konání shromáždění na stejném místě ve stejném čase [srov.
, rozsudek, 29. 6. 2006, č. 76900/01, § 48;Öllinger proti Rakousku Plattform „Ärzte für das
, rozsudek, 21. 6. 1988, č. 10126/82, § 32; čiLeben“ proti Rakousku Alekseyev proti Rusku
, rozsudek, 21. 10. 2010, č. 4916/07 a další, § 75], nebo střet práva na soukromý život
partnerů při fertilizaci [srov. , rozsudek velkéhoin vitro Evans proti Spojenému království
senátu, § 73].
3. Omezení plynoucí z principu dělby moci
98. Princip dělby moci v  Úmluvě výslovně  [Dělba moci jako důvod omezení práv]
zmíněn nenajdeme. Přesto ESLP v  několika rozhodnutích z  poslední doby připustil, že
ochrana dělby moci může být legitimním důvodem pro omezení práv zakotvených
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
v  Úmluvě [srov. např. , §  76–77; či ,132 A. proti Spojenému království Kart proti Turecku
rozsudek velkého senátu, § 81]. Obě kauzy se týkaly parlamentní imunity poslanců, díky
níž bylo osobám, které namítaly porušení svých osobnostních práv, odepřeno právo na
přístup k soudu (chráněné odst. 1 EÚLP). V obou případech ESLP právě s odkazemčl. 6
na princip dělby moci omezení práva na přístup k soudu akceptoval a porušení odst.čl. 6
1 EÚLP neshledal. V  jiných kauzách týkajících se parlamentní imunity pak ESLP sice
nutnost chránit dělbu moci jako legitimní důvod pro omezení práv uznal [srov. např.
, § 55; , § 56; či , § 49],Cordova proti Itálii (č. 1) Cordova proti Itálii (č. 2) De Jorio proti Itálii
nicméně nakonec dospěl k závěru, že k porušení práva na přístup k soudu došlo.
4. Omezení plynoucí z norem obecného mezinárodního práva
99. Další kategorií  [Omezení plynoucí z  norem obecného mezinárodního práva]
imanentních omezení jsou omezení plynoucí z  norem obecného mezinárodního práva.
Právo lidských práv totiž není jedinou oblastí mezinárodního práva veřejného a závazky
z Úmluvy automaticky nepřebíjí závazky z jiných norem mezinárodního práva. K takové
situaci došlo např. v sérii kauz týkajících se imunity státu, v nichž ESLP akceptoval, že
dodržení závazků plynoucích z  mezinárodního obyčejového práva může sloužit jako
legitimní důvod pro omezení práva jednotlivce na přístup k soudu [srov. Al-Adsani proti
, rozsudek velkého senátu, 21.  11.  2001, č.  35763/97, §  56–67;Spojenému království
, rozsudek velkého senátu, 21. 11. 2001, č. 37112/97,Fogarty proti Spojenému království
§ 36–39; a  , rozsudek velkého senátu, 21. 11. 2001, č. 31253/96,McElhinney proti Irsku
§ 37–40].
V budoucnu pak může dojít i ke střetu s mezinárodním smluvním právem, typicky např.
s  čl. 103 Charty OSN, který dokonce výslovně stanoví, že [v]„ případě rozporu mezi
závazky členů Organizace podle této Charty a  jejich závazky podle kterékoli jiné
[pro krátké shrnutí tétomezinárodní dohody, mají přednost závazky podle této Charty“
komplexní problematiky srov. , rozsudek velkéhoAl-Jedda proti Spojenému království
senátu, 7.  7.  2011, č.  27021/08, §  48–58]. ESLP se však této kolizi pomocí hodně
sporného výkladu Charty OSN zatím úspěšně vyhýbá [Al-Jedda proti Spojenému království
, rozsudek velkého senátu, §  101–103; srov. rovněž Bosphorus Hava Yollari Turizm ve
, rozsudek velkého senátu, § 145].Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku
DAVID KOSAŘ, MICHAL BOBEK
Poznámky pod čarou:
80
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
Srov. např. Indirect Protection of Social Rights by the European Court of Human Rights. In:
Brems, E. Barak-Erez, D.,
Exploring Social Rights: Between Theory and Practice. Oxford: Hart Publishing, 2007, s. 135–167.
Gross, A. M.(eds.)
81 Van Dijk, P., Van Hoof, F. et al. (eds.)
Theory and Practice of the European Convention on Human Rights. 4th ed.
Antwerpen: Intersentia, 2006, s. 333 a 342–343.
82 Pro bližší rozbor této problematiky z teoretického hlediska srov. The Negotiable Constitution: On the
Webber, G.
Limitation of Rights. Cambridge: Cambridge University Press, s. 116–147.
83 Filip, J.
Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva České republiky. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 96.
84 Přehledně je tato problematika rozebrána např. In: European Convention on Human Rights.
Ovey, C., White, R. C. A.
4th ed. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 218–240 (srov. zejména tabulku na s. 221). Srov. rovněž
Greer, S.
The Exceptions to Articles 8 to 11 of the European Convention on Human Rights. Strasbourg: Council of Europe
Publishing, 1997.
85 Srov. Law of the European Convention on Human Rights. 2nd ed.
Harris, D. J., O’Boyle, M., Bates, E., Buckley, C.
Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 360; či Taking a Case to the European Court of Human Rights.
Leach, P.
2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 281–284. Někteří autoři zmiňují toliko poslední tři nebo poslední čtyři
kroky, a hovoří tak o třístupňovém či čtyřstupňovém testu. Podle našeho názoru je však nutné věnovat pozornost
všem pěti krokům a jejich vzájemným souvislostem.
86 Pro účely této kapitoly považujeme spojení „základní práva“ a spojení „lidská práva“ za synonyma, byť jsme si vědomi,
že tato dvě spojení mohou mít odlišné konotace.
87 K demarkaci práv zakotvených k Úmluvě srov. rovněž , op. cit. sub 6, s. 171; a 
Leach, P. Van Dijk, P., Van Hoof, F. et
, op. cit. sub 2, s. 342–343.
al. (eds.)
88 Srov. , op. cit. sub 6, s. 383.
Harris, D. J., O’Boyle, M., Bates, E., Buckley, C.
89 Zde je ale nutné zdůraznit, že v daném případě šlo o pozitivní závazek státu, a v takovém případě se pětistupňový test
neaplikuje.
90 V tomto ohledu se test legality liší od prvních dvou kroků (posuzování rozsahu práv a existence zásahu)
pětistupňového testu, které jsou z povahy věci specifické pro každé právo a vzpírají se zobecnění. K debatě (nyní již
obsoletní), zda má spojeni „v souladu se zákonem“ význam odlišný než spojení „stanoví zákon“, srov.
Harris, D. J., O’
, op. cit. sub 6, s. 344.
Boyle, M., Bates, E., Buckley, C.
91 Zajímavostí je, že odst. 2 EÚLP jako jediný v celé Úmluvě a Protokolech používá spojení the
čl. 8 „in accordance with
(důraz doplněn).
law“
92 Pro detailnější rozbor této problematiky srov. K pojmu zákon v Evropské úmluvě o lidských právech.
Repík, B. Právník,
.
2008, č. 2, s. 109–118
93 Srov. např. Methodenlehre der Rechtswissenschaft. 3. Auflage. Berlin: Springer, 1995, s.
Larenz, C., Canaris, C.-H.
133–262 (Německo); Richterliche Rechtsfindung und Rechtsvergleichung. Eine Vorstudie über die
Uyterhoeven, H.
Rechtsvergleichung als Hilfsmittel der richterlichen Rechtsfindung im Privatrecht. Bern: Verlag Stämpfli, 1959
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
(Švýcarsko); Droit civil: introduction générale. 2nd ed. Paris: Defrénois, 2005, s. 265 a tam
Malaurie, P., Morvan, P.
uvedené odkazy (Francie); či Judikatura a právní argumentace: Teoretické
Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.)
a praktické aspekty práce s judikaturou. Praha: Auditorium, 2006 (shrnující mj. situaci v České republice).
94 Zde je nutno dodat, že mezi soudcovskou tvorbou práva a zákonodárnou tvorbou práva existují velké rozdíly. Každá
z nich má odlišný rozsah a účel a řídí se odlišnými pravidly.
95 Srov. rovněž , op. cit. sub 13, s. 119–124.
Repík, B.
96 Tento požadavek lze formulovat i jako tzv. princip kongruence, který např. Lon Fuller řadí mezi základní principy vlády
práva; srov. The Morality of Law: Revised Edition. Yale: Yale University Press, s. 81–91.
Fuller, L.
97 Ostatně svévole je leckdy velmi předvídatelná.
98 Pro bližší rozbor této problematiky, srov. , op. cit. sub 13, s. 124–127.
Repík, B.
99 K tomu srov. rovněž Kdy porušení vnitrostátního práva má za následek porušení Evropské úmluvy o lidských
Repík, B.
právech? a násl.
Bulletin advokacie, 2001, č. 3, s. 25
100 Specifika (tj. odlišná pravidla aplikovatelná na udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým
čl. 10 EÚLP
společnostem, a význam spojení „povinnost a odpovědnost“ v  odst. 2 EÚLP) a  (odlišná pravidla
čl. 10 čl. 11 EÚLP
platící pro příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy) zde ponecháváme stranou.
101 Srov. společné nesouhlasné stanovisko soudců Türmena, Ugrekhelidze a Mularoni v této věci.
102 Ke stejnému závěru dospívá i David Harris a kol.; srov. , op. cit. sub 6,
Harris, D. J., O’Boyle, M., Bates, E., Buckley, C.
s. 348.
103 Někteří autoři člení tuto komponentu na dva subtesty – subtest „relevantnosti důvodů“ a subtest „dostatečnosti důvodů
“ [viz např. , op. cit. sub 2, s. 341]. Jiní autoři naopak pochybují o tom, zda
Van Dijk, P., Van Hoof, F. et al. (eds.)
požadavek „relevantních a dostatečných důvodů“ má vůbec nějaký obsah (viz např. The Inflation of the
Kratochvíl, J.
Margin of Appreciation by the European Court of Human Right. Netherlands Quarterly of Human Rights, 2011, č. 3, s.
346). V některých rozsudcích pak ESLP do této problematiky vnáší ještě větší zmatek, když vnímá test „relevantnosti
a dostatečnosti důvodů“ odděleně od testu „naléhavé společenské potřeby“ [srov. např. ,
Éditions Plon proti Francii
rozsudek, 18. 5. 2004, č. 58148/00, § 51].
104 Srov. blíže op. cit. sub 6, s. 284; či op. cit. sub 6, s. 349–
Leach, P., Harris, D. J., O’Boyle, M., Bates, E., Buckley, C.,
359.
105 České znění čl. 1 Protokolu č. 7 publikované pod č.  z nepochopitelných důvodů používá ve druhém
208/1992 Sb.
odstavci adjektivum „nutné“. Anglické i francouzské znění téhož Protokolu však používá stejné adjektivum
(necessary,
jako ve druhém odstavci – , které je standardně překládáno jako „nezbytné“. Proto budeme
nécessaire) čl. 8 11 EÚLP
i v souvislosti s čl. 1 Protokolu č. 7 hovořit o „testu nezbytnosti“.
106 Srov. např. Rights and Their Limits: The Constitution for Europe In International and Comparative Legal
Pati, R.
Perspective. 23 Berkeley Journal of International Law, 223, s. 250.
107
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
Zde poukazujeme na skutečnost, že práv a svobod v  a Protokolech požívají i jiné subjekty než fyzické osoby
EÚLP
(viz kapitolu II).
108 Kromě práv zmíněných v  obsahuje omezení práv cizinců rovněž čl. 3 Dodatkového protokolu, který
čl. 16 EÚLP
zakotvuje právo na svobodné volby; k tomu viz níže.
109 Ovey, C., White, R. C. A.
, op. cit. sub 5, s. 240; , op. cit. sub 2, s. 1079–1080.
Van Dijk, P., Van Hoof, F. et al. (eds.)
110 Guild, E.
Legal Elements of European Identity: EU Citizenship and Migration Law. Haag: Kluwer Law International,
2005, s. 133.
111 Ovey, C., White, R. C. A.,
op. cit. sub 5, s. 240; op. cit. sub 2, s. 1079–1080.
Van Dijk, P., Van Hoof, F. et al. (eds.),
112 Do té doby se jedná pouze o spekulace; srov. blíže op. cit. sub 2, s. 1080.
Van Dijk, P., Van Hoof, F. et al. (eds.),
113 Souladně tamtéž, s. 1080.
114 Souladně tamtéž; a  , op. cit. sub 6, s. 647.
Harris, D. J., O’Boyle, M., Bates, E., Buckley, C.
115 Pro další hypotetické příklady srov. tamtéž.
116 Samozřejmě jen za předpokladu, že se právo na svobodné volby vztahuje i na cizince; k tomu viz kapitolu XXVII.
117 Srov. např. , op. cit. sub 2, s. 1081–1082.
Van Dijk, P., Van Hoof, F. et al. (eds.)
118 Recommendation 799 (1977) on the political rights and positions of aliens, 25. 1. 1977, Council of Europe,
Parliamentary Assembly, texts adopted at the 28th ordinary session.
119 Pro shrnutí novější judikatury, srov. kupř. Prohibition of Abuse of (Community) Law: The Creation of
De La Feria, R.
a New General Principle of EC Law Through Tax. 45 Common Market Law Review, 395–441 (2008); pro obecnější
a detailní debatu principu jako takového v různých oblastech práva, srov.
De la Feria, R., Vogenauer, S. (eds.)
Prohibition of Abuse of Law: A New General Principle of EU Law? Oxford: Hart, 2011.
120 Srov. La Convention européenne des droits des l’hommes: Commentaire
Pettiti, L.-E., Decaux, E., Imbert, P.-H. (eds.)
article par article. 2eme ed. Paris: Economica, 1999, s. 509–512.
121 Výjimkou je např. zákaz mučení.
122 Zde lze ale namítat, že právo na přístup k soudu v Úmluvě výslovně zakotveno není, nýbrž bylo dovozeno z 
čl. 6 EÚLP
výkladem, a tudíž jej ESLP mohl dovodit rovnou jako právo kvalifikované.
123 K inherentním omezením práv vězňů obecně, srov. , op. cit. sub 5, s. 219–220; či
Ovey, C., White, R. C. A. Van Dijk,
op. cit. sub 2, s. 345–346.
P., Van Hoof, F. et al. (eds.),
124 Právo na veřejné vyhlášení rozsudku je jediným aspektem práva na spravedlivý proces ( ), který je
čl. 6 EÚLP
formulován jako kvalifikované právo (srov. omezení výslovně zmíněná ve druhé větě odst. 1 EÚLP).
čl. 6
125 Blíže viz , op. cit. sub 6, s. 468.
Harris, D. J., O’Boyle, M., Bates, E., Buckley, C.
126 Tento test jsme zmínili již výše v souvislosti s  (právo na spravedlivý proces) a  (právo uzavřít
čl. 6 EÚLP čl. 12 EÚLP
manželství); viz body 38–39.
127 Srov. blíže op. cit. sub 2, s. 348–349.
Van Dijk, P., Van Hoof, F. et al. (eds.),
Masarykova univerzita 05.11.2023
Zdroj: http://www.beck-online.cz
128 Blíže k této problematice viz Constitutional Dilemmas: Conflicts of Fundamental Legal Rights in Europe and
Zucca, L.
the USA. Oxford: Oxford University Press, 2007.
129 Blíže k této morálně sporné problematice srov. Political Liberalism and the Structure of Rights: On the Place
Kumm, M.
and Limits of the Proportionality Requirement. In: Law, Rights and Discourse. Themes from the
Pavlakos, G. (ed.)
Legal Philosophy of Robert Alexy.Oxford: Hart Publishing, 2007, s. 131–166.
130 Srov. zejména Conflicts Between Fundamental Rights. Antwerpen: Intersentia, 2008 (zejména kapitoly
Brems, E. (ed.)
Aagve Ieven, Oliviera De Schuttera a Francoise Tulkens, Peggy Ducoulombier a Leto Cariolou).
131 Tyto příklady jsou převzaty z  Conflicting Human Rights: An Exploration in the Context of the Right to a Fair
Brems, E.
Trial in the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. 27 Human Rights
Quarterly, 294 (2005).
132 Blíže viz Policing Separation of Powers: A New Role for the European Court of Human Rights? 8 European
Kosař, D.
Constitutional Law Review 33 (2012).