Mezinárodní justiční spolupráce
ve věcech trestních
mezi členskými státy
 Evropské unie
JUDr. Přemysl Polák, Ph.D.
PrF MU Brno, 11. 10. 2023

Vymezení MJS
•Kontext – způsob koexistence suverénních států – územní výsost (právo suverénního státu vykonávat
nezávisle a výlučně veškerou moc na svém území) a zásada svrchované rovnosti států – jeden stát
nemůže bez dalšího vykonávat svou trestní pravomoc na území jiného státu X překrývající se
působnost trestních zákonů různých států, pohyb osob, věcí, dat atd.
•Mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních (MJS):
-součinnost poskytovaná jedním státem druhému státu při uskutečňování jeho trestní pravomoci (tzv.
horizontální spolupráce),
-součinnost poskytovaná státem mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu při výkonu jemu svěřené
pravomoci (tzv. vertikální spolupráce).
•Úprava MJS v ČR – zejména zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech
trestních (ZMJS), mezinárodní smlouvy a právní akty EU.
•

Klasický systém MJS
•Forma právních aktů
-především mezinárodní smlouvy – nejprve dvoustranné, později i mnohostranné, v Evropě klíčové
úmluvy Rady Evropy, např. Evropská úmluva o vydávání z 13. 12. 1957 (č. 549/1992 Sb.) nebo Evropská
úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959 (č. 550/1992 Sb.) –sjednocení režimu
MJS, dále též mezinárodní smlouvy uzavírané v rámci OSN, zaměřené na postih určitého druhu
kriminality, obsahující též ustanovení o spolupráci, např. Úmluva OSN proti nadnárodnímu
organizovanému zločinu z 15. 11. 2000 (č. 75/2013 Sb. m. s.),
-případně možnost poskytnout MJS i v tzv. bezesmluvním styku na základě vnitrostátní úpravy (není
pro všechny státy samozřejmá, obvykle podmíněna vzájemností).
-

Klasický systém MJS
•Tradiční druhy MJS:
•- vydávání (extradice) – předání osoby státem, na jehož území se nachází, státu, který proti ní
vede trestní řízení, za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu,
•- právní pomoc (v užším smyslu) – provedení procesních úkonů jedním státem pro účely trestního
řízení vedeného v jiném státě,
•- předání / převzetí trestního řízení – vzdání se práva trestně stíhat určitou osobu jedním státem
ve prospěch druhého státu,
•- uznání a výkon cizozemských rozhodnutí – přiznání účinků odsuzujícímu rozhodnutí jednoho státu a
jeho výkon na území druhého státu.
•

Klasický systém MJS
•Obecný mechanismus fungování:
-na základě žádosti dožadujícího státu dožádaný stát může (v bezesmluvním styku) / je povinen
(podle mezinárodní smlouvy) poskytnout spolupráci, a to za podmínek stanovených právním řádem
dožádaného státu, případně příslušnou mezinárodní smlouvou,
-mezinárodní smlouvy stanoví více či méně obecný rámec spolupráce (v řadě mnohostranných
mezinárodních smluv je navíc režim spolupráce rozmělněný výhradami) a podmínky vyplývající
z právních řádů jednotlivých států se liší (rozdílná míra vzájemné důvěry),
-spolupráce postavena na tradičních zásadách (např. oboustranná trestnost, omezení spolupráce u
trestných činů politických, fiskálních a vojenských, výhrada veřejného pořádku, zásada speciality
apod.),
-velmi pozvolný vývoj (zdlouhavé ratifikační procedury).
•

MJS mezi členskými státy EU
•Výstižná charakteristika integračního procesu v rámci EU – čl. 1 Smlouvy o EU: „Tato smlouva
představuje novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“.
•
•Zákon akce a reakce?
•
•- Kde je cíl? Jak těsný „svazek“ to má být a jakou má mít podobu? Nebo je cílem onen proces bez
jasného konce sám o sobě? Ian Ward
•
•- Pokrokem se nazývá pouze to, co EU přinese další pravomoci. Kde může skončit sémantika
neustálého stupňování, když ne v rozporech a v nadměrné tendenci získat zpět samostatnost? Udo Di
Fabio
•
•- Brexit, krize důvěry (Polsko, Maďarsko).

MJS mezi členskými státy EU
•MJS mezi členskými státy EU nejprve bezprostředně navázala na klasický systém MJS, reprezentovaný
zejména úmluvami Rady Evropy, který rozvíjela dvojím způsobem:
-zdokonalování tradičních druhů MJS či jejich přizpůsobení potřebám evropské integrace, zejména
potřebě reagovat na bezpečnostní rizika volného pohybu osob (především dodatky úmluv Rady Evropy),
-opatření ke zlepšení spolupráce mající spíše technický charakter (Evropská justiční síť,
Eurojust).
•Forma právních aktů – zejména mezinárodní smlouvy, právní akty EU (společné akce, rozhodnutí,
rámcová rozhodnutí) spíše okrajově.
•Následně začala EU klasický systém MJS nahrazovat novým, vlastním systémem MJS založeným na zásadě
vzájemného uznávání rozhodnutí. Forma právních aktů – již jen právní akty EU (nejprve rámcová
rozhodnutí, nyní směrnice, nejnověji i nařízení).

Rozvíjení klasického systému MJS
•Schengenské dohody:
-Dohoda mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, SRN a Francouzské republiky o postupném
odstraňování kontrol na společných hranicích ze 14. 6. 1985,
-Úmluva k provedení Dohody ze 14. 6. 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, SRN a
Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích z 19. 6. 1990 – tzv.
Schengenská prováděcí úmluva.
-Původně klasickými mezinárodními smlouvami, které stály mimo tehdejší ES a svým způsobem obsahově
předjímaly vývoj, k němuž později došlo v rámci EU. Nakonec byly začleněny do rámce EU.
-Hlavním účelem byla realizace odstranění kontrol na společných státních hranicích členských států
EU a kompenzace z toho plynoucích bezpečnostních rizik, a to mj. i posílením MJS v Schengenské
prováděcí úmluvě.

Rozvíjení klasického systému MJS
•Schengenská prováděcí úmluva
-doplnění úmluv Rady Evropy o MJS – Evropské úmluvy o vydávání, Evropské úmluvy o vzájemné pomoci
ve věcech trestních (např. rozšíření rozsahu právní pomoci, přímý styk justičních orgánů, přímé
zasílání procesních písemností adresátům do jiného smluvního státu) a Úmluvy o předávání
odsouzených osob,
-úprava přeshraničního sledování a přeshraničního pronásledování (čl. 40 a 41),
-úprava překážky věci pravomocně rozhodnuté vůči rozhodnutím jiného smluvního státu (čl. 54 a n. a
judikatura ESD, viz § 11/2 tr. ř.),
-„můstek“ mezi policejní spoluprací a právní pomocí (čl. 39/2, částečně nahrazeno Rozhodnutím
2006/960/SVV, viz § 20 ZMJS),
-Schengenský informační systém [původně upraven v Schengenské prováděcí úmluvě, nyní v nařízení
(EU) 2018/1860, nařízení (EU) 2018/1861 a nařízení (EU) 2018/1862].

Rozvíjení klasického systému MJS
•Schengenský informační systém (SIS) – společný informační systém států schengenského prostoru,
který pro oblast policejní a justiční spolupráce v trestních věcech obsahuje sdílenou databázi
údajů o:
-osobách hledaných za účelem zatčení a předání nebo vydání,
-pohřešovaných nebo zranitelných osobách, kterým je třeba zabránit v cestování,
-osobách hledaných za účelem zajištění jejich spolupráce v soudním řízení,
-osobách a věcech pro účely skrytých, dotazovacích nebo nebo zvláštních kontrol,
-věcech hledaných za účelem zabavení nebo zajištění důkazů v trestním řízení,
-neznámých hledaných osobách za účelem identifikace podle vnitrostátního práva.
•Jedinečnost díky rychlosti (záznam vložený jedním státem je k dispozici ostatním státům během
několika desítek vteřin), dostupnosti (záznamy v SIS jsou pro národní orgány dostupné stejně jako
záznamy v národních systémech) a možnosti okamžité reakce (zatčení osoby či zajištění věci na
základě záznamu v SIS).
•Pro MJS důležité zejména záznam za účelem zatčení a vydání nebo předání (§ 37 ZMJS) a záznam za
účelem pátrání po osobě (§ 38 ZMJS).

Rozvíjení klasického systému MJS
•Úmluva o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU z 29. 5. 2000 (Úmluva 2000) a
její Protokol ze 16. 10. 2001 (č. 55/2006 a 56/2006 Sb. m. s.)
•doplňují Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních,
•výjimka ze zásady locus regit actum (čl. 4),
•přímý styk justičních orgánů a přímé zasílání procesních písemností jako pravidlo (čl. 5 a 6),
•spontánní informace (čl. 7),
•nové druhy právní pomoci reflektující politický a společenský vývoj a technologické inovace –
sledované zásilky (čl. 12), společné vyšetřovací týmy (čl. 13), skryté vyšetřování (čl. 14),
výslechy prostřednictvím videokonference a telefonní konference (čl. 10 a 11), odposlech
telekomunikačního provozu (čl. 17 – 22),
•nyní z větší části nahrazeny Směrnicí 2014/41/EU o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních
věcech.

Rozvíjení klasického systému MJS
•Řada úmluv podepsaných v rámci tzv. evropské politické spolupráce nebo později v rámci tzv. III.
pilíře EU nevstoupila v platnost (podmínka ratifikace všemi členskými státy EU), např.
-Úmluva o zjednodušeném postupu vydávání mezi členskými státy EU z 10. 3. 1995,
-Dohoda mezi členskými státy o předávání řízení v trestních věcech ze 6. 11. 1990,
-Úmluva mezi členskými státy ES o dvojím postihu z 25. 5. 1987,
-Dohoda o aplikaci Úmluvy Rady Evropy o předávání odsouzených osob mezi členskými státy ES z 25. 5.
1987,
-Úmluva mezi členskými státy ES o výkonu cizozemských trestních rozsudků ze 13. 11. 1991.
•Úmluva o vydávání mezi členskými státy EU z 27. 9. 1996 vstoupila v platnost 5. 11. 2019, dávno
poté, co se mezi členskými státy EU začal uplatňovat evropský zatýkací rozkaz.
•
-

Rozvíjení klasického systému MJS
•Evropská justiční síť
-zřízena Společnou akcí 98/428/SVV, která byla nahrazena Rozhodnutím 2008/976/SVV (viz § 34 ZMJS),
-síť kontaktních bodů v členských státech EU z řad zástupců ústředních orgánů, justičních či jiných
orgánů majících pravomoc v oblasti MJS,
-úkolem kontaktních bodů je zejména udržovat vzájemné kontakty a vyměňovat si zkušenosti (k tomuto
účelu slouží především plenární zasedání, která se konají dvakrát ročně), poskytovat příslušným
orgánům členských států EU nebo jiným kontaktním bodům informace o právní úpravě či praktických
postupech a usnadňovat justiční spolupráci v trestních věcech mezi členskými státy EU,
-nemá právní subjektivitu, je decentralizovaná, kontaktní body zůstávají ve svém domovském státě a
ve svém původním pracovním zařazení,
-spolupráce na bázi dobrovolnosti, jednotlivé kontaktní body nemají žádný nástroj, jak přimět své
protějšky v jiných členských státech EU k aktivitě,
-internetové stránky www.ejn-crimjust.europa.eu.
-

Rozvíjení klasického systému MJS
•Eurojust
-zřízen Rozhodnutím 2002/187/SVV, které bylo novelizováno Rozhodnutím 2009/426/SVV a od 12. 12.
2019 nahrazeno Nařízením (EU) 2018/1727,
-agentura EU, oproti Evropské justiční síti má právní subjektivitu, je centralizovaný a postupy v
něm jsou formalizovány – je složen z národních členů, tj. zástupců členských států EU – státních
zástupců, soudců nebo zástupců justičních orgánů s rovnocennými pravomocemi, kteří mají své stálé
pracoviště v jeho sídle v Haagu,
-na rozdíl od převážně kooperační Evropské justiční sítě by jeho doménou měla být koordinace,
-měl by být zaměřen zejména na multilaterální nebo na složité bilaterální případy,
-v souladu s mezivládní povahou III. pilíře, v jehož rámci byl zřízen, byly jeho pravomoci
koordinační a kooperační povahy (pravomoc žádat a pravomoc pomáhat), což v zásadě přetrvává, i když
možnosti členských států EU nevyhovět jeho žádostem nebo odmítnout se řídit jeho písemnými
stanovisky jsou nyní podstatně omezeny.
-

Nový systém MJS v rámci EU – vzájemné uznávání
•Podnět k vytvoření vlastního systému MJS mezi členskými státy EU, založeného na zásadě vzájemného
uznávání rozhodnutí, byl dán v Závěrech předsednictva zasedání Evropské rady v Tampere konaného 15.
a 16. 10. 1999 (tzv. Závěry z Tampere). Následovaly další dokumenty Evropské rady vymezující vždy
na 5 let na politické úrovni cíle a priority v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti
– Haagský program (přijatý v listopadu 2004) a Stockholmský program (přijatý v prosinci 2009).
•Rozsah zásady vzájemného uznávání specifikován v Programu opatření k provedení zásady vzájemného
uznávání rozhodnutí v trestních věcech (Úřední věstník C 12, 15. 1. 2001, str. 10 – 22), který
stanovuje cíle, konkrétní opatření a jejich postavení v žebříčku priorit (nikoli však data, k nimž
mají být jednotlivá opatření přijímána).
•Skutečný počátek nahrazování klasického systému MJS novým systémem založeným na zásadě vzájemného
uznávání rozhodnutí v trestních věcech představovalo přijetí Rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV o
evropském zatýkacím rozkazu.

Nový systém MJS v rámci EU – vzájemné uznávání
•Forma právních aktů
-Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost se staly dominujícím právním aktem směrnice, nyní se
začínají prosazovat nařízení.
-Před tím se v rámci tzv. III. pilíře  EU uplatňovala zejména rámcová rozhodnutí (RR) – podle
čl. 34/2/b) Smlouvy o EU v tehdejším znění slouží ke sbližování zákonů a jiných právních předpisů
členských států EU, jsou pro členské státy EU závazná co do výsledku, kterého má být dosaženo,
přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům, a nemají přímý účinek. Hlavní
výhodou oproti mezinárodní smlouvě mělo být vyhnutí se zdlouhavým ratifikačním procedurám
v členských státech EU, nicméně se ukázalo, že přijetí vnitrostátních prováděcích úprav v členských
státech EU může být neméně zdlouhavé. Z pohledu demokratické legitimity bylo namítáno, že
skutečnost, že národní parlamenty jsou zavázány vnitrostátně provést ve svém právním řádu RR,
přijímaná ministry jakožto představiteli moci výkonné a nepodléhající ratifikaci, je v rozporu s
Montesquieuho teorií o rozdělení mocí (G. Vermeulen).
-

Nový systém MJS v rámci EU – vzájemné uznávání
•Forma právních aktů
-Zásadní slabinu RR představovaly nedostatečné možnosti orgánů EU přimět členské státy EU k řádné a
včasné implementaci. Po uplynutí pěti let od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, tj. od 1. 12.
2014, však Komise již může podávat žaloby na nesplnění povinnosti k ESD, které mohou vést až k
uložení citelných finančních sankcí členskému státu EU, který řádně a včas RR neimplementoval.
-Nepřímý účinek RR – vnitrostátní orgány jsou povinny vzít v úvahu všechna pravidla vnitrostátního
práva a vykládat vnitrostátní právo eurokonformně, tj. v co největším možném rozsahu ve světle
znění a účelu RR; eurokonformní výklad však nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva
contra legem (viz zejména rozsudky ESD z 16. 6. 2005 ve věci C-105/03 Maria Pupino a z 5. 9. 2012
ve věci C-42/11 Joao Pedro Lopes Da Silva Jorge).
-Vzhledem k absenci přímého účinku RR není vnitrostátní orgán povinen nepoužít ustanovení
vnitrostátního práva, které je neslučitelné s RR (viz rozsudek ESD z 24. 6. 2019 ve věci C-573/17
Daniel Adam Popławski).
•

Nový systém MJS v rámci EU – vzájemné uznávání
•Obecný mechanismus fungování:
•-  vydávající (dožadující) stát vydá rozhodnutí (nikoli tedy žádost) ve standardizované formě
(formulář), které je vykonávající (dožádaný) stát povinen uznat a vykonat, ledaže nastane některý
z důvodů pro neuznání nebo nevykonání, jejichž počet je však dosti redukovaný a které mají být
vykládány zužujícím způsobem, přičemž pro uznání a výkon rozhodnutí jsou stanoveny lhůty,
-tradiční zásady, které se uplatňovaly u institutů klasického systému MJS, zde mají být odstraněny
nebo alespoň omezeny (např. zásada oboustranné trestnosti) a různé podmínky v jednotlivých
členských státech EU přinejmenším zčásti sjednoceny,
-důsledkem je omezený přezkum vedoucí k „poloautomatickému uznání“ (ideálem Komise bylo plně
„automatické“ uznání, rozdíly mezi trestněprávními úpravami a praxemi členských států EU však
takové radikální řešení neumožňují).

Nový systém MJS v rámci EU – vzájemné uznávání
• Klíčový element vzájemného uznávání – vzájemná důvěra.
•Rozsudek ESD z 11. 2. 2003 ve spojených věcech C-187/01 a C-385/01 Hüseyin Gözütok a Klaus Brügge,
bod 33. – členské státy EU mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich
uznává trestní právo účinné v ostatních členských státech, i kdyby při použití svého vlastního
vnitrostátního práva dospěl k jinému výsledku.
•Reálně je vzájemná důvěra mezi členskými státy EU tím vyšší, čím jsou si právní úpravy podobnější.
U jednání, ohledně nichž má být odstraněna zásada oboustranné trestnosti, bývá vytýkáno, že není
dána dostatečná míra harmonizace skutkových podstat mezi členskými státy EU. Minimální procesní
standardy mezi členskými státy EU vyplývají z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a judikatury ESLP, v posledních letech byly přijaty směrnice týkající se ochrany lidských
práv v trestním řízení (např. práva na tlumočníka, práva na informace v trestním řízení či přístup
k obhájci).
•Praktická opatření – podpora přímých kontaktů mezi soudci, státními zástupci, advokáty a jejich
vzdělávání.

RR 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu
•
•Zavedlo systém předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu (EZR), který mezi členskými
státy EU v podstatě v plném rozsahu „nahradil“ dosavadní systém vydávání (na základě RR došlo mezi
členskými státy EU k vyloučení aplikace příslušných mezinárodních smluv o vydávání – čl. 31/1).
•Je promítnutím zásady vzájemného uznávání do oblasti vydávání a prvním konkrétním opatřením na
poli trestního práva provádějícím tuto zásadu [body (5) a (6) Preambule].
•Podstata předávání na základě EZR je stejná jako u vydávání (předání osoby státem, na jehož území
se nachází, státu, který proti ní vede trestní řízení, za účelem trestního stíhání nebo výkonu
trestu) a podobný je i rozsah aplikace, rozdíl oproti vydávání však spočívá v důvodech pro
odmítnutí realizace a v řízení (mechanismu fungování).
•V českém právním řádu implementováno v § 189 až § 221 ZMJS.
•

RR 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu
• Důvody pro odmítnutí předání na základě EZR:
•pouze právní, nikoli politické (depolitizace rozhodování) – chybí např. překážka politického
trestného činu či udělení mezinárodní ochrany,
•potlačení či odstranění některých tradičních překážek vydávání – např. částečné odstranění zásady
oboustranné trestnosti u vyjmenovaných kategorií jednání (čl. 2/2, čl. 4/1), odstranění zásady
nevydávání vlastních občanů, přinejmenším u předávání k trestnímu stíhání (čl. 4/6 a čl. 5/3),
•zachování některých jiných tradičních překážek vydávání – např. překážky věci pravomocně
rozhodnuté (čl. 3/2 a čl. 4/3,5), překážky věci zahájené (čl. 4/2), překážky amnestie (čl. 3/1),
některých aspektů oboustranné trestnosti (věk pachatele v čl. 3/3, promlčení v čl. 4/4),
•ve dvou výčtech – obligatorní důvody (čl. 3) a fakultativní důvody (čl. 4, čl. 4a), kromě toho
podmíněné předání (čl. 5) a další „skryté“ důvody v jiných ustanoveních, např. z důvodu ochrany
lidských práv a svobod [body (12) a (13) Preambule a čl. 1/3, v poslední době rozvinuto v
judikatuře ESD] či neudělení souhlasu s dalším předáním (čl. 28/3).
•

RR 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu
• Řízení o předání na základě EZR:
•Vzájemné uznávání? V praxi se nerozhoduje o uznání a výkonu EZR, ale o tom, zda se osoba do jiného
členského státu EU předá. Rozšíření účinků národního zatýkacího rozkazu či jiného obdobného díky
EZR. Role SIS, do něhož se EZR vkládají a na jehož základě lze po osobě pátrat téměř po celé EU a
v přidružených státech.
•Judicializace procedury – EZR jako rozhodnutí justičního orgánu (teprve v nedávné době vznikla
překvapivě bohatá judikatura ESD na téma, které orgány lze považovat za justiční a které nikoli), o
kterém rozhoduje v jiném členském státě EU rovněž justiční orgán, ministerstvo spravedlnosti pouze
v asistenční roli [body (8) a (9) Preambule a čl. 6 a 7].
•Snaha o urychlení – stanovení (pořádkových) lhůt pro rozhodnutí o předání (čl. 17) a (propadné)
lhůty pro samotné předání (čl. 23).
•Omezení zásady speciality (čl. 27).
•
•

Směrnice 2014/41/EU o evropském vyšetřovacím příkazu
•Zavedla systém právní pomoci na základě evropského vyšetřovacího příkazu (EVP) a „nahradila“
příslušná ustanovení mezinárodních smluv o právní pomoci (na základě směrnice členské státy EU mezi
sebou vyloučily aplikaci příslušných ustanovení mezinárodních smluv o právní pomoci – čl. 34/1).
•Cílem bylo nahradit neuspořádaný systém nástrojů v oblasti právní pomoci komplexním systémem
postaveným na zásadě vzájemného uznávání, který zohlední pružnost dosavadního systému právní
pomoci, bude se vztahovat pokud možno na všechny druhy důkazů, bude obsahovat lhůty pro výkon a co
nejvíce omezí důvody pro odmítnutí výkonu [bod (6) Preambule].
•EVP se však nevztahuje na všechny členské státy EU, když Irsko a Dánsko zůstaly stranou [body (44)
a (45) Preambule], a nevztahuje se ani na všechny úkony právní pomoci, ale pouze na ty, které
slouží k opatření důkazu, s výjimkou společného vyšetřovacího týmu (čl. 3), spory se ovšem vedou o
to, zda do působnosti EVP spadá např. přeshraniční sledování. Mimo působnost EVP zůstalo např.
doručování a zajištění věci pro jiné než důkazní účely. Dosavadní systém právní pomoci tak nebyl
nahrazen zcela a výsledkem je jen další fragmentarizace.
•V českém právním řádu implementována v § 357 až § 395 ZMJS.
•

Směrnice 2014/41/EU o evropském vyšetřovacím příkazu
•EVP je rozhodnutí vydané nebo potvrzené justičním orgánem za účelem provedení jednoho nebo více
vyšetřovacích úkonů v jiném členském státě EU s cílem získat důkazy (čl. 1/1). Toto „rozhodnutí“ se
vydává na formuláři v Příloze A směrnice, který je uvozen mj. větou začínající slovem „žádám“, v
důsledku čehož působí spíše dojmem formulářové žádosti o právní pomoc.
•Judicializace – EVP může vydat nebo potvrdit pouze soud nebo státní zástupce [čl. 2/c)], srov.
nominální definice justičního orgánu v mezinárodních smlouvách.
•Jazykový režim – klíčové členské státy EU neakceptovaly povinnost přijímat EVP i v jiném než
vlastním úředním jazyce (čl. 5/2).
•Zásady vhodnosti, přiměřenosti a použitelnosti (čl. 6).
•Vykonávající orgán má EVP uznat „bez dalších formalit“ a zajistit jeho výkon stejným způsobem a za
stejných podmínek, jako by byl daný vyšetřovací úkon nařízen orgánem vykonávajícího státu, ledaže
je dán důvod pro odmítnutí uznání a výkonu nebo pro odklad výkonu (čl. 9/1).
•Snaha o urychlení – pro rozhodnutí o uznání a výkonu EVP a pro provedení vyšetřovacího úkonu jsou
stanoveny (pořádkové) lhůty (čl. 12).

Směrnice 2014/41/EU o evropském vyšetřovacím příkazu
•Výhodou EVP by mělo být soustředění důvodů nevykonání EVP, tj. důvodů odmítnutí právní pomoci, do
jednoho dokumentu, nicméně k výraznému omezení důvodů odmítnutí právní pomoci nedochází.
•Zvýšení ochrany práv dotčených osob X zachování efektivity právní pomoci – judikatura ESD
preferuje zvýšení ochrany práv:
-V rozsudku z 11. 11. 2021 ve věci C-852/19 Ivan Gavanozov ESD dovodil povinnost členských států EU
stanovit opravný prostředek (k soudu) proti vydání EVP (přinejmenším u EVP vydávaných za účelem
prohlídek a zajištění věcí nebo výslechu svědka prostřednictvím videokonference) s tím, že pokud
takový opravný prostředek stanoven není, nelze EVP vydat.
-V rozsudku z 16. 12. 2021 ve věci C-724/19 HP ESD dospěl k závěru, že je-li ve vnitrostátním
trestním řízení oprávněn vydat v přípravném řízení příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním
provozu výlučně soudce, je také výlučně soudce (a nikoli státní zástupce) oprávněn vydat
v přípravném řízení EVP za účelem zjištění údajů o telekomunikačním provozu v jiném členském státě
EU.
•

RR 2008/909/SVV – uznání a výkon – NEPO trest a ochranné opatření spojené se zbavením osobní
svobody
•Iniciováno státy s vysokou úrovní vězeňství (Rakousko, Finsko, Švédsko).
•V podstatě zavádí povinnost převzít odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného
opatření spojeného se zbavením osobní svobody, resp. povinnost převzít výkon takového trestu nebo
ochranného opatření (jsou-li splněny podmínky pro uznání odsuzujícího rozhodnutí), pokud odsouzený
je občanem vykonávajícího státu a na jeho území žije nebo má být do vykonávajícího státu po
propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo po ukončení ochranného opatření spojeného se
zbavením osobní svobody vyhoštěn (čl. 4).
•Rozšiřuje možnost předání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření
spojeného se zbavením osobní svobody do jeho domovského státu bez jeho souhlasu (čl. 6).
•Umožňuje zachovat přezkum oboustranné trestnosti (čl. 7/4).
•Lhůty pro rozhodnutí o uznání a výkonu i pro předání (čl. 12 a 15).
•V českém právním řádu implementováno v § 298 až § 322 ZMJS.

RR 2008/947/SVV – uznání a výkon – alternativní sankce
•Umožňuje uznání a výkon rozhodnutí ukládajících široké spektrum trestů a dohledových opatření (viz
čl. 4), a to zejména:
• - podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s dohledem,
• - podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem,
• - podmíněné upuštění od potrestání s dohledem,
• - tresty nebo ochranná opatření nespojené se zbavením osobní svobody, pokud spočívají v některém
ze stanovených omezení nebo povinností (např. trest domácího vězení, trest zákazu činnosti, trest
obecně prospěšných prací, ochranné léčení v ambulantní formě).
•ČR přebírá i případný výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku (s výjimkou
podmíněného upuštění od potrestání s dohledem a výkonu samostatného dohledu bez stanoveného trestu
odnětí svobody).
•Umožňuje zachovat přezkum oboustranné trestnosti (čl. 10/4).
•V českém právním řádu implementováno v § 323 až § 339 ZMJS.
•

RR 2005/214/SVV – uznání a výkon – peněžité sankce a jiná peněžitá plnění
•Předmětem uznání a výkonu nejen rozhodnutí ukládající peněžitý trest (peněžitou sankci za trestný
čin), ale i pokutu (peněžitou sankci za jiný delikt), dále povinnost odškodnit oběť trestného činu
(nikoli náhrada škody poškozenému, ale jiný typ odškodnění oběti trestného činu, přiznávaný
trestním soudem zpravidla jako paušální částka za určitý typ trestného činu), povinnost nahradit
státu náklady řízení a povinnost zaplatit peněžitou částku do veřejného fondu nebo ve prospěch
organizace na podporu obětí.
•Průnik správní spolupráce do MJS – tzv. správní právo trestní – lze uznávat a vykonávat i
rozhodnutí správních orgánů, která lze napadnout opravným prostředkem, o kterém rozhoduje soud
v trestním řízení, resp. „soud, který je příslušný též v trestních věcech“. V ČR se takový typ
řízení neuplatňuje (byť řízení o přestupcích by se mu mohlo blížit), jeho modelovým příkladem
německé řízení o Ordnungswidrigkeiten. Rozsah tohoto průniku správní spolupráce do MJS ne zcela
jasný (přes rozsudek ESD ze 14. 11. 2013 ve věci C-60/12 Marián Baláž).
•V českém právním řádu implementováno v § 261 až § 277 ZMJS.
•

Další právní předpisy EU založené na zásadě vzájemného uznávání
•RR 2003/577/SVV o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků (viz § 226 až § 238
ZMJS)
•RR 2009/829/SVV o uznávání a výkonu rozhodnutí o náhradním opatření za vazbu (viz § 239 až § 256
ZMJS)
•RR 2006/783/SVV o uznávání a výkonu rozhodnutí ukládajících propadnutí nebo zabrání majetku, věcí
nebo jiných majetkových hodnot – tzv. konfiskační příkaz (viz § 278 až § 297 ZMJS)
•Směrnice 2011/99/EU o evropském ochranném příkazu (viz § 340 až § 356 ZMJS)
•Nařízení (EU) 2018/1805 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci –
použitelné od 19. 12. 2020, nahrazuje RR 2003/577/SVV a RR 2006/783/SVV, s výjimkou Irska a Dánska
(viz § 238a až § 238m a § 297a až § 297n ZMJS)
•