žJde o soubor podmínek materiální i lidské povahy. žLidským faktorem, jsou zdravotníci, jejichž osobnost a vnější projevy ovlivňují důvěru pacienta. žMateriální faktory: budovy, prostory a jejich architektonické a barevné řešení, komfort vybavení, zejména hygienických zařízení, dostupnost ambulancí a lůžek, dostupnost občerstvení, tisku a dalších služeb apod. žPatří z hlediska odborné přípravy i profesionálního výkonu mezi náročná povolání. žOčekává se, že zdravotník zvládne nejen svou vysoce odbornou činnost, práci se složitou technikou , unese fyzické nároky své práce a dokáže ovlivnit a vést správným směrem chování a prožívání pacientů. žJe schopen zvládat i náročnou administrativu. žJe schopen zvládnout rodinné a životní problémy tak, aby neovlivnily jeho odborný výkon. žJeho profil je utvářen i vývoje společnosti.Lékaři jsou hodnoceni vždy vysoce, mají vysokou prestiž. Povolání sestry je v současnosti podhodnoceno. žJe určována: žSchopností tvůrčího přístupu v řešení svěřených úkolů žVnímání a realizacím nových podnětů žDostatečnou kritičností a sebekritičností žUrčitou mírou empatie žPorozumění problémům nemocných žKlidné, ale sebevědomé vystupování, pohotové reakce, rozvážnost. žDůležitá je trpělivost, umění se ovládat a odpoutání se od svých potřeb a zájmů. žSmysl pro humor – smát se s nemocným ne nemocnému. žHodnotová orientace zaměřená na nadosobní hodnoty. žSmysl pro povinnost a odpovědnost žHumánní vztah k nemocným. ž ž ž ž ž žZapojením vhodných osobnostních vlastností se mění psychologické poznatky v umění jednat s nemocným. žVe zdravotníkově jednání by měly být uplatněny vedle běžného lidského kontaktu i zřetele profesionálně terapeutické. žKontakt zdravotníka s pacientem je ovlivněn nejen posobností obou, ale zejména zvláštní, krizovou situací, ve které se pacient na zdravotníka obrací. žVztahy zdravotníka a pacienta jsou ovlivněny kvalitou vzájemného kontaktu. žLékař je vnímán jako expert, odborník, který je schopen problém diagnostikovat a léčit. Předpokládá se taktní, ohleduplné jedná a psychická podpora. žSestra je vnímána jako součást týmu a zároveň samostatně. Musí v nemocném budit důvěru ve své odborné schopnosti zároveň být taktní trpělivá. Je pacientu blíž a proto se setkává s jeho zvláštnostmi, náladami, depresemi a starostmi. žLéčebná péče by měla tvořit jednolitý celek všech členů týmu. ž žPovolání sestry je jak odborně, tak profesionálně velmi náročné. žPředmětem její péče je člověk. žOd sestry se očekává, že vedle řady odborných činností ovlivňuje prožívání a jednání nemocných. žOčekává se, že unese fyzické nároky profese a dokáže se vyrovnat s problémy, které její profese denně přináší. žV současnosti jsou sestry mnohem soběstačnější a proto se musí naučit přejímat odpovědnost za svá rozhodnutí a zaměřit se i na etickou stránku své práce. ž žPoskytovat pomoc člověku, který potřebuje její péči. žJednat s maximální úctou k lidské důstojnosti a plně respektovat pacientovo právo na sebeurčení. žNenechat se negativně ovlivnit věkem, pohlavím a osobností pacienta a zachovávat úctu k jeho individuálnímu hodnotovému systému a životnímu stylu. žJednat tak, aby ochránila pacienta a veřejnost v případech, kdy zdravotní péče a bezpečí jsou narušeny neoprávněnými, protietickými a protiprávními zákroky jakékoliv osoby. žHájit pacientovo právo na soukromí tím, že moudře a uvážlivě chrání veškeré informace důvěrné povahy. ž žSestra s pacientem stráví mnohem více času, než lékař, je jeho oporou a dává mu pochopení. žČlověka poskytujícího oporu a porozumění žProstředníka mezi lékařem a nemocným žSubjekt snižující napětí mezi lékařem a nemocným žČlena zdravotního týmu, který upevňuje důvěru nemocného c léčebný proces. žUklidňující prvek , pečující o emocionální stav nemocného. žTři důležité principy: 1.Kolektivní orientace (sociocentrismus)- při své práci vychází z potřeb pacienta, kterým dává přednost před svými potřebami, orientuje se na druhé. 2.Univerzalismus – ke všem pacientům se chová stejně. 3.Emocionální neutralita - své emoce podřizuje rozumové kontrole, jde o výkon profese bez vnitřních a vnějších konfliktů. žPosílení vztahu zdravotníka a pacienta napomáhá: žZnalost práv pacienta a jejich respektování a dodržování. žKorekce chování tak, aby se projevilo jako kladné působení na pacienta. žOvládání negativních emocí v jednání. žPovýšení potřeb pacienta nad své vlastní. žKladné vlastnosti osobnosti žCeloživotní vzdělávání umožňující profesní přípravu pro výkon povolání žEtický kodex sestry žPrestiž povolání určuje náhled společnosti na její práci žPožadavky pracoviště žPráva pacientů ž ž žExistuje několik typologií sester. Tato je nejstarší: 1.Rutinní typ –přesná, konkrétní, věcná, někdy až příliš. 2.Herecký typ – chce udělat dojem, předvádí se 3.Nervózní sestra – nejistá, neklidná, podrážděná 4.Mužský, robustní typ - energická, rozhodná, dobrá organizátorka, racionální, inteligentní 5.Mateřský typ – milá, přátelská, chápající 6.Specialistka – odborně zaměřena jedním směrem, přehlížející, hodně sebevědomá žPodle temperamentových typů, které určil již Hypokratés: žSangvinická – hlavní šťáva krev žCholerická - žluč žMelancholická – černá žluč žFlegmatická - hlen žNáladová – chování situační. Nepředvídatelné. žPsychastenická – nemají rády změny, špatně se přizpůsobují, s pacienty mají trpělivost. žSchizotymní – vystupují jako odbornice, ale nemají pochopení pro pacientovo prožívání. Pracují podle vlastního systému. žCitově chladná – je často specialistkou, nenachází uspokojení v práci u lůžka. Preferuje práci s přístroji. žPodezíravá – vztahovačná, ukřivděná, konfliktní. žPřecitlivělá – velmi zranitelná, málo empatická. žHistrionská – umí strhnout a nadchnout, manipuluje, je ráda důležitá. žPopudlivá – zlostná, výbušná, neovládá se, problém. ž ž žBývá většinou ambivalentní – důvěra vs. pochybnosti. žDůvěra je dána péčí lékaře o pacienta. žPochybnosti vyvolává to, že pacient není zasvěcen do všech podrobností diagnosticko-terapeutického procesu, myšlenek lékaře. žNa vytváření vztahu pacient-lékař se podílí např.: Øaktuální psychický stav nemocného Øprvní dojem Ødodržování společenských pravidel chování Øumožnění psychické ventilace stesků a potíží Øzískání důvěry nemocného pochopením jeho Østavu, potřeb a odbornou pomocí ØTolerantní přístup, který může upravit chování nemocného a jeho vztah k nemoci Ø Ø ž žZdroj bezpečí, ale i hrozby, tzn., že ho vnímá jako odborníka, který řeší jeho problém, ale jehož rozhodnutí a postupy nemusí být pro něj populární. žČlověka, ke kterému má důvěru, protože ví, že mu chce pomoci, ale i určitou dávku nedůvěry – bojí se, že lékař neříká vše otevřeně. žAutoritu, kterou poslouchá a respektuje, mnohdy s ohledem na svůj zdravotní stav, ve víře brzkého uzdravení. žAutoritu, proto které se bouří – někdy jen z neznalosti situace, jindy z nepochopení nové sociální role. žČlověka, ke kterému vzhlíží s úctou pro jeho vědomosti a schopnosti. žJedince, ke kterému si vytváří určitou citovou vazbu a je rád, když jej lékař vnímá jako osobnost. žJe to odborník a člověk od kterého pacient očekává pomoc. žTypy osobnosti lékaře: 1.Učitel – výchova pacienta, radí, instruuje. 2.Mentor – starší přítel- radí, doporučuje, vede, poskytuje sociální oporu. 3.Tutor – trenér - přikazuje, kontroluje, kritizuje. 4. Monitor – poradce – upozorňuje na možné chyby, nedostatky a odchylky, radí, povzbuzuje. žPozoruje škálu postojů od bagatelizace k přehnané starostlivosti. žČím je lékař starostlivější, tím více pacienti disimulují, čím je dominantnější, tím více simulují. žJe to expert, kterého vyhledávají. žJe vychován k uznávání především somatických projevů. žMá odbornou terminologii, ve které se vyjadřuje. žZpůsob jednání lékařů je významně ovlivněn způsoby jeho učitele. žV interakci s pacientem má jistou míru sebevědomí, proto je těžké přiznat omyl. žLékař je vychován k neustálému ověřování a kontrole svých závěrů. Jeho osobnost je typická vysokou mírou sebekritičnosti a tím i úzkosti. žBývají výrazně stresování neúspěchem nebo neefektivním postupem. žZaměření na somatické příznaky omezuje komplexní pojetí nemoci – vede k rezignaci na podpůrnou psychoterapii nebo používá „zdravý selský rozum“. ž ž žVšechny strany interakce mají zájem na pozitivním průběhu a výsledku diagnosticko-terapeutického procesu. žPacient i jeho blízcí s lékařem aktivně spolupracují, dodržují pokyny, doporučení a dohody. žPacient a jeho blízcí jsou sdílní a pravdomluvní. žOrdinační hodiny rozčleníme na hodiny vyhrazené akutním stavům a kontrolám. žPři příchodu pacienta do ordinace dodržujeme pravidla společenského chování kombinované vstřícností a zájmem o pacienta. žNa straně pacienta se mohou projevit jeho osobní vlastnosti v exponované poloze. žLékař musí pacientu pomoci, aby překonal zábrany. Vyhýbá se chybám při hodnocení pacienta během prvního kontaktu. Nevytváříme implicitní teorie osobnosti. žPo sdělení problému sejmeme anamnézu (1. kontakt) žVyšetření – informujeme co a jak budeme vyšetřovat, respektujeme zásadu úcty a respektu. žPo skončení vyšetření informujeme o našich závěrech, event. sdělíme diagnózu a způsob léčení. žPředáme recepty a informační materiály k pročtení doma. Nabídneme další kontakt. žRozloučení – zdvořilostní záležitost, nezapomenout podat ruku. ž žDo ordinace jde s dítětem zpravidla aspoň matka, někdy oba rodiče. žSdělení potíží může znamenat emočně mnohem vypjatější situaci než u dospělých. žAnamnéza může být problém, jestliže není přítomna matka dítěte. žVlastní vyšetření – doprovázeno často křikem a obranou, zejména malých dětí. žInformace o zdravotní stavu sdělujeme ihned. Pokud je nutné sdělujeme další postup. žRozloučení doprovází předání obrázku dítěti k uklidnění a pozitivní motivaci a zprávy rodičům. žJe obestřen různými předsudky a obavami. žPacienta ujistíme, že cokoli sdělí, je důvěrné a nikdo se to nedoví, pokud nedovolí. Uvedeme pouze výjimky.. žOrdinace tvoří uzavřený prostor, zvukově izolovaný proti čekárně. Pacient je zde sám. žAkceptujeme pacientovy obtíže, ať jsou bizarní a iracionální. žVyhýbáme se moralizování, jednoduchým receptům a radám „zdravého rozumu“. žRespektujeme pacientovo postižení i jeho rozsah. žMluvíme srozumitelně a používáme slova, kterým pacient rozumí. žBěhem rozhovoru se snažíme o příjemnou, klidnou a bezpečnou atmosféru příznivou sdělování důvěrných informací. žDodržujeme pravidla společenského chování, ať se pacient chová jakkoliv. ž ž žIatrogenie je označením diagnostického, terapeutického a preventivního zákroku lékaře, který má za následek poškození pacienta různého druhu. ž U sester můžeme použít termín sorrorgenie. žExistují 3 typy následků: 1.Somatická iatropatogenie – poškození léky, léčbou, špatně provedeným zákrokem nebo nesprávným postupem. 2.Psychická – poškození nesprávním nebo nevhodným sdělením, informací o chorobě, která je nepodložená a neověřená. 3.Sociální –přenesení rozhodovací povinnosti na zdravotníka, aniž by se nemocný snažil cokoli změnit nebo zabezpečit pro zlepšení svého zdravotního stavu žSituační vlivy – nesprávně prováděná zdravotnická osvěta: ØEtiologická – přeceňování vlivu dědičnosti. ØDiagnostická –vyslovení unáhlené diagnózy bez ověření ØLaboratorní - nevhodné vysvětlení získaných výsledků. ØPrognostická – příliš pesimistická prognóza. ØTerapeutická – hanlivé výroky o předchozí léčbě. ØAdministrativní – vychází z podrobné zdravotnické dokumentace, kterou má pacient k dispozici. ØPedagogická – nevhodný výrok zdravotníka- oOsobnost zdravotníka – nadměrná sebedůvěra a dominance, silnější profesionální deformace. oOsobnost nemocného - zejména přecitlivělost, hypochondrie, manipulativnost, agrese, narcismus a další zvýrazněné rysy osobnosti. Ø žDlouhodobý negativní návyk, na který ji nikdo neupozornil. žNa základě vlastních problémů se zvětšuje odstup od nemocných. žOmezení kontaktů s nemocnými a neřešením jejich problémů. žEmocionální opotřebení únavou z profese nebo životními problémy. žStereotyp každodenně se opakujících činností. žNeuspokojení s vykonávanou prací. žZjednodušený pohled na utrpení a zdravotní potíže pacienta. žNevhodná motivace k práci. žNižší rozumová úroveň a profesionální odbornost. žPracovní přetížení. žNevhodné profesní vzory. ž