žHlavním tématem je interakce mezi lidmi, kteří zastávají různé role ve zdravotnictví.
žRole pacienta
žRole lékaře
žRole sestry
žJiného zdravotnického pracovníka.
ž Rodiny.

žJedná se o konkrétní projevy osobnosti ve specifickém prostředí a ve specifických podmínkách.
žRáz onemocnění: onemocnění akutní, chronické, intermitentní, s infaustní prognózou.
žOkolnosti, za nichž nemoc probíhá: problémy nejistoty z budoucnosti,  zavinění choroby, prostředí
v němž se choroba rozvíjí nebo vznikla.
žPremorbidní osobnost pacienta : věk, stupeň celkové citlivosti, ráz citové reaktivity, charakter a
stupnice hodnot.

žJe to expert, kterého vyhledávají.
žJe vychován k uznávání především somatických projevů.
žMá odbornou terminologii, ve které se vyjadřuje.
žZpůsob jednání lékařů je významně ovlivněn způsoby jeho učitele.
žV interakci s pacientem má jistou míru sebevědomí, proto je těžké přiznat omyl.
žLékař je vychován k neustálému ověřování a kontrole svých závěrů. Jeho osobnost je typická vysokou
mírou sebekritičnosti a tím i úzkosti.
žBývají výrazně stresování neúspěchem nebo neefektivním postupem.
žZaměření na somatické příznaky omezuje komplexní pojetí nemoci – vede k rezignaci na podpůrnou
psychoterapii nebo používá „zdravý selský rozum“.
ž
ž

žVšechny strany interakce mají zájem na pozitivním průběhu a výsledku diagnosticko-terapeutického
procesu.
žPacient i jeho blízcí s lékařem aktivně spolupracují, dodržují pokyny, dodporučení a dohody.
žPacient a jeho blízcí jsou sdílní a pravdomluvní.

žNaděje
žAutorita a pravdivost
žÚcta a respekt
žPorozumění.
ž

žJe o naplnění principu lidské vzájemnosti „jednejte tak, jak byste si přáli, aby s vámi jednali
jiní v téže situaci“.
žNaděje má stránku kognitivní a emoční.
žKognitivní – racionální rozvaha o míře pravděpodobnosti, s níž dosáhneme a naplníme očekávaný cíl.
žEmoční – vyjadřuje pozitivní, stenické city – dosažení cíle vnímáme jako možné.
žReálná naděje – pozitivní hodnocení zdravotního stavu a situace, převažuje kognitivní složka.
žNereálná naděje – objevuje se v situaci, kdy objektivní podmínky nesvědčí pro změnu, víra v zázrak
nebo zásah shůry.

žAutorita znamená, že jsme pro jiné vzorem, zárukou, jistotou.
žJde o takový projev, který v ostatních vyvolává přirozenou převahu, jíž se partner dobrovolně
podvolí.
žAutorita buď je nebo není. Nelze natrénovat.
žPravdivost s autoritou souvisí. Týká se nejen způsobu komunikace s pacientem a jeho rodinou, ale
celkového projevu zdravotníka.
žNejde jen o právo na pravdivé informace, ale zejména na míru taktu a respektu k pacientově
osobnosti.
ž Vystupujeme sami za sebe a v souladu se sebou – pak jsme pravdiví a máme autoritu.

žZnamená vnímat pacienta jako jedinečnou, cennou a plnohodnotnou lidskou bytost, která je nám
principiálně rovna.
žJde o přístup k pacientu jako vítanému hostu, o kterého se osobně zajímáme.
žRespekt k intimitě pacienta jak fyzické, tak i psychické se  během praxe medika, sestry a
zdravotníka někdy vytrácí.
žProjevem úcty a respektu zamezujeme asymetričnosti vztahu lékař - pacient  a tím umožňujeme
pacientu sdělovat i velmi důvěrné a choulostivé informace.

žPorozumět znamená pomáhat.
žMusí zahrnovat složku osobní, vztahovou a sociální.
žOsobní – vřelost, empatie, vstřícný přístup.
žVstřícnost – lidsky porozumět, neztotožnit se s pacientem.
žVztah – porozumět, co se děje mezi zdravotníkem a pacientem
žSociální – poznání sociálního prostředí pacienta

žJe to člověk, hledající pomoc, když se cítí špatně.
žOčekává:
1.V lékaři nalezne člověka, který mu bude ochoten naslouchat.
2.Pacient přichází se všemi svými osobnostními zvláštnostmi.
3.Očekává vedle vyšetření i sociální podporu.
4.Přichází s vlastní představou, co je problémy způsobilo -  Implicitní teorie nemoci.
5.Očekává příjemnou atmosféru v čekárně i ordinaci.
6.Chce znát příčiny svého stavu.
7.Postoj k nemoci i vlastními stavu prochází vývojem.
8.U chronických nemocí je návštěva lékaře spojena s nadějí.

žZájem o tento problém vnesla do medicíny celostní koncepce nemoci.
žPacientem se člověk zpravidla nerodí, ale stává se jím. Mezi prvními pocity nevolnosti a
rozhodnutím jít k lékaři je rozhodovací proces (dle Zoly):
1.Do jaké míry je člověk poděšen příznaky, které se u něj projevily.
2.Jaké povahy a kvality je příznaky.
3.Do jaké míry ohrožuje příznaky vztah daného člověka s ostatními lidmi, zejména nejbližšími.
4.Do jaké míry překáží objevení příznaků  uskutečnění zamýšlené činnosti.
5.Jaké sociální sankce stojí v pozadí dané situace (kdo má zájem na jeho léčení a kdo ne).
žPojetí nemoci je chápáno jako opačný stav zdraví – laické chápání.

Úroveň
Proces
Stav
Organický stav (pohled patofyziologie)
Choroba - disease
Poškození, oslabení, snížení aktivity určité fyziologické činnosti - impairtment
Funkční stav (subjektivní poznání pacienta, jeho povědomí o tom, že něco není v pořádku)
Nemoc - illness
Neschopnost pracovat, nezpůsobilost -disability
Sociální stav (pohled druhých lidí na daného člověka
Nezdravý - sickness
Zdravotně postižený člověk, invalida, handicapovaný člověk, znevýhodněný oproti druhým lidem –
handicap.

žKaždé onemocnění lze nahlížet ze 3 aspektů:
1.Somatický aspekt – tělesné potíže, aktuální projev, prognóza.
2.Psychický aspekt – souhrn emočních prožitků spojených s chorobnými změnami.
3.Sociální aspekt – společenské hodnocení nemoci, postoje k ní od laické veřejnosti.

žJe velmi důležitou charakteristikou často rozhodující o úspěchu léčby a spolupráci pacienta.
žMá dvě úrovně: vnímání příznaků a porozumění významu příznaků.
žVnímání příznaků ovlivňují: rozdíly mezi lidmi a typy osobnosti, osobní zaměření, neurotismus,
negativní emocionální stav, obranné mechanismy, nálada, osobní zaměření, vliv situace, vliv
informací, vliv  zájmu zdravotníků.
žPorozumění a výklad potíží ovlivňuje: předcházející zkušenost, emocionální zážitek s příznakem,
očekávání, ohrožená hodnota (např. vzhled), ohrožení pohyblivosti.

žNemoc se stává dominantním tématem psychiky i aktuálního prožívání pacienta - egocentrizace.
žÚvahy se týkají současnosti, ale hlavně jejího vlivu na budoucnost.
žMění se sebepojetí vlivem zejména těžkých nemocí.
žPostoj k nemoci závisí na emočním prožívání, rozumovém hodnocení a chování pacienta.
ž

žZměna prožívání souvisí s tělesnými změnami.
žZměna emočního ladění může být signálem zhoršení zdravotního stavu.
žReakce na nemoc jsou nejčastěji:
1.Strach a úzkost – vyjadřují negativní očekávání.
2.Smutek, který může vést k depresi a truchlení jako proces postupného vyrovnávání se s nemocí.
3.

žJde o značně obtížný proces.
žKognitivní schémata nemoci jsou:
1.Identifikace – přesné určení nemoci, pojmenování.
2.Důsledky nemoci pro konkrétního člověka nebo skupinu lidí, typ léčby, komplikace prognóza.
3.Představy o příčinách nemoci – jak vznikla, v čem ji zavinil pacient.
4.Doba trvání nemoci – akutní, chronická, cyklická.
5.Možnost léčení – vyléčení, udržování, klasická, chirurgická alternativní.

žVyrovnávání se s nemocí prochází několika fázemi (dle Vágnerové):
1.Fáze nejistoty před stanovením diagnózy.
2.Fáze šoku a popření.
3.Fáze generalizace a negativního hodnocení – desorientace, smutek, hněv, generalizace negace.
4.Fáze postupné adaptace.
5.Fáze smíření.

žMění se pořadí a charakter uspokojování potřeb. Hlavní hodnotou se zpravidla stává zdraví, rodina,
přátelé.
žNemoc omezuje následující potřeby: stimulace, orientovat se v situaci, citové jistoty, sociálního
kontaktu, seberealizace, otevřené budoucnosti.

žStavem psychické a fyzické pohody vs. bolest, deprese, strach.
žÚroveň sebeobsluhy – schopen – neschopen.
žPohyblivost – zachována – omezená, nepohyblivý.
žSociální zapojenost – hodně lidí za ním chodí vs. samota.
žAktivita vs. Pasivita pacienta v hledání dalších informací, spolupráci.
žRealista vs. bolestín, citový vyděrač, hypochondr.
ž

žKvalita života je mírou osobní spokojenosti. U nemocných je důležitá míra zátěže a omezení
plynoucí z nemoci.
žMíra soběstačnosti a nezávislosti na pomoci okolí.
žMíra generalizovaného omezení možností – zvýšená unavitelnost, vyčerpání.
žMíra schopnosti sociálního kontaktu.
žÚroveň zachování celkového pocitu pohody.
ž

žVe stavu zdraví
žAktivní řízení svého života
ž Relativní nezávislost
žVlastní životní rytmus
žSebedůvěra
žSociální interakce volně přístupná.
žZnámé životní prostředí.
žVolnost pěstování zájmů.
žZvládání běžných problémů.
žPozitivní a stenické emoce.
žKontinuita s minulostí, jasná perspektiva.
žV době nemoci
žŽivot řídí zdravotníci – pasivita
žZávislost na druhých lidech
žVnucený životní rytmus
žPokles sebedůvěry.
žOmezená sociální interakce.
žCizí prostředí.
žOkruh zájmů značně omezen
žBezradnost, nezvládá problémy.
žNegativní, astenické  emoce.
žČasově v přítomnosti, budoucnost nejasná.

žJeho nemoc je léčitelná a není vyléčitelná.
žPacient se dostává do dlouhodobého stresu, se kterým se musí postupně vyrovnat.
žNa svou nemoc denně myslí, a to jak v přítomnosti, tak s výhledem do budoucnosti.
žZasahuje významně sebepojetí pacienta.
žPacient volí strategii vyrovnání se – coping. Strategie může být adaptivní i maladaptivní.
žChronická nemoc člena rodiny ovlivní atmosféru celé rodiny (pocity viny za jeho onemocnění).
ž

žUmírání je postupné a nevratné selhávání důležitých  životních funkcí, orgánů a tkání. Může trvat
různě dlouho.
žModely umírání – nemocnice vs. domácí prostředí.
žCíl: Nikdo by neměl umírat sám.
žProces umírání lze rozdělit do 3 fází:
1.Pre finem – špatná prognóza, fáze vyrovnávání se.
2.In finem – okamžik smrti, reakce blízkých.
3.Post finem – období truchlení, norma a patologie.

ž0-2 roky – separační úzkost.
ž3-6 let – smrt je něco vzdáleného, je to přechodný stav. U nemocných obavy, úzkost.
ž6 let – smrt jako pohádková bytost. První záblesky uvědoměním si možnosti vlastní smrti a
nevratnosti stavu.
ž7 let – uvědomují si rozpad těla, ale ještě nezobecňují.
ž8 let -  spojeno s dobrodružstvím, možnost nesmrtelnosti.
žOd 10 let – smrt se může týkat jich samých, nevratný proces.
žOd 14 let – filozofování o životě a smrti, možnosti posmrtného života, reinkarnace.
žPo 20 letech – dospělé chápání, co po mě zbude, jak jí mohu zabránit.
žNad 65 – bilancování života, postupné smiřování se s koncem života, ztráta vrstevníků.

žObdobí latence – pacient tuší, že se jeho stav zhoršuje, ale doufá.
žŠok – doví se, že zemře.
žPopření – odmítne věřit nezvratnosti konce života.
žHněv – útočí na okolí, kritizuje, že nemá dobrou péči.
žDeprese – Pacient uvěří nezvratnosti smrti a ztrácí naději.
žSmlouvání – snaha smrt oddálit, uvnitř doufá v zázrak (významné události).
žVyrovnání se – smíření se životem, smrt.

žŠok – sdělení zprávy, intenzívní emoční reakce.
žPopření smrti – rodina nevěří zprávě.
žPocity viny – rodina se obviňuje, že neudělal pro blízkého dost.
žPopření pocitů viny – rodina se ujišťuje, že více udělat nemohla.
žPocity marnosti – depresívní ladění, beznaděj.
žSmíření – dominuje přání, aby blízký člověk netrpěl.
žOplakávání – delsí období truchlení po smrti blízkého člověka.

žUjištění, že smrt nebolí.
žNebude samo.
žNezmizí ze světa, bude žít ve vzpomínkách.
žPláč a smutek je normální projev, nebráníme se.
žMůže být klidně úplně ticho.
žNechat dítě vypovídat, držet za ruku.

žUbývá fyzických i psychických sil
žVítaný je rozhovor o aktuálních starostech.
žDůležitý je fyzický kontakt.
žRespektovat potřebu samoty.
žMůže se objevit motorický neklid, euforie, jakoby se uzdravoval a pak následuje smrt.
žV kómatu nevidí, ale slyší, sluch umírá poslední!
žDůležitost posledního rozloučení se zesnulým poté, co je připraven.
ž

žMusíme znát její způsob života a hodnotovou orientaci.
žFilozofický, světový názor.
žRodinné vazby, sociální síť.
žMají zkušenosti ze zvládáním těžké životní situace? Jako mají strategii?
žMají zkušenost se smrtí v rodině nebo okolí?
žVyslechnout, nenabízet hned rady.

žNedodržuje pravidla léčby.
žNejčastěji:
žAgresívní
žÚzkostní
žDepresívní
žNarcističtí.
ž
ž

žNadává, kritizuje, napadá, vyhrožuje, nespolupracuje.
žNereagovat okamžitě.
žProč je agresívní – osobnost, fáze vyrovnávání.
žPokud si stěžuje oprávněně – omluva.
žPokud strach a  úzkost – umožníme vhodně odreagovat.
žU opilých, nadrogovaných či jinak napadajících pacientů nutno volat ochranku nebo policii.
ž

žProhlubují se jeho potíže,přidává se např. nespavost, obavy.
žJsme vlídní, ale pevní a důslední.
žUdržujeme oční kontakt, hovoříme klidně a rozhodně.
žObjasňujeme, vysvětlujeme, používáme názorné pomůcky.
žNepoužíváme „zdravý rum a laické fráze“.

žProjevy: sed i stoj křečovitý, napjatý, bojovně odměřený, stisknuté rty. Nesdílný, strohý, hlas
přeskakuje do vyšších poloh. Pocity křivdy a ústrků vyjadřuje obranou, odmítáním, cynismem,
jízlivostí, ironií doprovázené pláčem, sebelítostí.
žZvládací strategie.
•Pohledem i pozicí signalizujeme ochotu, udržujeme stejnou úroveň očí. Vzájemnou vzdálenost necháme
na pacientu.
•Během hovoru pacienta hledíme se zájmem na jeho obličej, když hovoříme sami střídáme přímé a
nepřímé pohledy.
•Hovoříme klidně, věcně a srozumitelně, informace podáváme úplné se vstřícným přístupem, aby se
mohl pac. rozhodnout.
•Nezrychlovat tempo řeči, nezvyšovat hlas. Když skočí do řeči, vyčkáme až domluví a pak navažte na
své sdělení.
•Spíše než „ne“, říkejte „ano, ale“.
•

žProjevy: Značná péče o zevnějšek,  módní doplňky, okázalé a důstojné vystupování, sebevědomá
sebeprezentace. Povýšený, přezíravý. Vyjadřuje se stylem “všechno vím, vše znám, všade jsem byl“.
Vyžaduje mimořádnou pozornost a nadstandardní péči, považuje se celebritu.
žZvládací strategie:
•Vyjděte mi vstříc, zpomalte a zastavte se v přiměřené vzdálenosti.
•Nemůžete-li se mu věnovat ihned, signalizujte mu svou pozornost a požádejte o strpení.
•Často k němu obracejte pohled a sledujte ho, i když hovoříte sami.
•Chovejte se tak, aby měl dojem, že se středem pozornosti.
•Informace podívejte věcně. Spíše jako partnerovi.
•Apelujte na jeho sebestřednost, když žádáte nějaké dodržování určitých postupů a léčebného režimu.
ž

žProjevy: Nepřátelský, pomalejší, méně chápavý, podezíravý, nedůvěřivý, vztahovačný. Hlučný,
nespisovný až vulgární slovník, omezeného rozsahu. V jednání netolerantní, vehementní, zkratkovitý,
výbušný, zastrašování, ale také podlézání, neobratné lichocení, vnucování se na úkor
ostatních.Nerespektuje obecně platné hodnoty, ideály, autority.
žZvládací strategie:
•Pohled z očí do očí, přiměřená a stabilní vzdálenost.
•Pohled přímý, neuhýbavý.
•Hovoříme klidně, spíše tišeji, plynule a srozumitelně, neosobně a nevzrušeně.
•I gesta plynulá, klidná, nepanikařte.
•Jednání vážné a důstojné.
•V jednání důslednost spolu s pochopením a uznání. Apelace na čestnost a férovost.
•

žProjevy: Zodpovědný, pevný, důsledný, disciplinovaný, střízlivý. Řeč klidná, precizní,
ritualizované životní návyky, obdiv a dodržování předpisů do důsledku. Logické, ale strnulé
myšlení, stejně jako chování. Pokud není vše podle pravidel a jeho představ je popudlivý.
žZvládací strategie:
•Jednáme uspořádaně, klidně, věcně a střízlivě. Informace pečlivě odměřujeme.
•Informace podáváme fakticky a úplně.
•Signalizujeme respekt k zásadám a tradicím, vyvarujeme se jejich bagatelizace.
•Při mírné polemice se odvoláváme na chronologii, zákonný postup a kauzalitu.
•V konfliktu projevujeme respekt k jeho osobě a k právu na svobodné rozhodování.

žProjevy: Pomalejší, rozmrzelý, ironický k sobě i jiným. Chce se lišit, izoluje se, udržuje si
odstup.
žZvládací strategie:
•Udržujte oční kontakt a vzdálenost necháme na pacientu.
•Jednáme neosobně, klidně a důstojně. Hovoříme stručně a věcně a podáváme úplné informace.
•Nenecháme se vyvést z míry jeho mlčením.
•Invektivy a narážky „neslyšíme“ a nereagujeme na ně.
•

žProjevy: Živý, aktivní, nápadný, výrazně emotivní. Střídá nálady. Manipuluje, jedná tak, aby byl
středem pozornosti.Teatrální. V konfliktu křičí, pláče, zalamuje ruce „rve si vlasy“. Nápadné
šperky a mladistvé oblečení, nápadnější líčení žen.
žZvládací strategie:
•Jednejte s nimi vsedě, aby neměli takový prostor hrát dramatické výstupy.
•Jednejte v soukromí.
•Buďme vstřícní, ale důsledně se držíme podstaty věci a problému.
•Nevšímáme si různých odboček od tématu.
•Hovoříme věcně, stručně a jasně. Jsme jednoznační, důslední.
•Jednáme tak, aby netrvalo příliš dlouho.
•Budeme rozhodní, pevní, nesmlouvaví, autoritativní a rázní.
•

žLiší se u laické a odborné veřejnosti. Laici se řídí vnějším projevem.
žMedicinizace – trend většinu potíží považovat za odchylku nebo nemoc.
žViditelné změny zevnějšku – náhlé zhubnutí, bledost, zadýchávání se, špatná chůze, ztráta vlasů –
signály zhoršeného zdravot. stavu.
žZměny chování nemocného – labilita nálad, slinění, třes, inkontinence mají podobný význam jako
vnější vzhled.
žRůzné předsudky – rakovina je nakažlivá, AIDS lze získat prostým dotekem apod.
ž

žSomatické onemocnění vzbuzuje ohledy, sympatii, toleranci.
žNemocný se nepovažuje za viníka svého stavu
žMá jistá privilegia, ale zároveň nemá rovná práva.
žOčekává se, že se chce uzdravit a spolupracuje při léčbě.
žSociální podpora v rodině je náročná, protože nemocný více vyžaduje, než žádá.
ž

žKontakt s nemocným členem je náročný a obtížný pro změny, které nemoc znamená.
žVynucuje změnu životního stylu rodiny.
žPéče o nemocné je vyčerpávající (chci, mohu, umím).
žMění se sebehodnocení i zdravých členů rodiny.

žNemoc dítěte má jiný subjektivní i sociální význam.
žDěti reagují na nemoc jinak než dospělí.
žChronické onemocnění postihuje 7-10% dětské populace. Omezení potřeb a změna stylu života!
žNejhůře snáší dítě doprovázející bolest.

žV kojeneckém až batolecím věku  pozorujeme při hospitalizaci reakci s názvem separační úzkost :
zoufalý pláč a volání - apatie, ztráta zájmu – náhradní osoba. Strach lidí v bílém.
žPředškolní věk – omezení zvídavosti a iniciativnosti. Magické myšlení může vést k pocitům viny
(ošetření za trest).
žŠkoláci mohou trpět pocity neúspěchu, méněcennosti. Snaha zavděčit se dospělým vede k motivaci
zvládnout léčebný režim.
žPubescence – nemoc je nezbytné integrovat do vlastní identity – velmi obtížné, četné problémy.
žAdolescence – zvýšená citlivost, zranitelnost, menší odolnost vůči stresu.

žPotřeba orientace v situaci – herní terapie.
žPotřeba podpory a citové jistoty – rodina.
žPotřeba seberealizace – může se jí díky nemoci vzdát.
žPotřeba otevřené budoucnosti – prognóza. Ovlivňuje sebepojetí dítěte.

žNemoc dítě omezuje a vede k zvýšené unavitelnosti a vyčerpání.
žProměny prožívání se dějí ve 4 fázích:
1.Fáze prvních somatických obtíží.
2.Fáze potvrzení choroby a následné změny způsobu života.
3.Fáze adaptace na nemoc.
4.Fáze trvalejších změn osobnosti a kompetencí nemocného dítěte.
žPozdní následky nemocí.
žOpakované hospitalizace.
žSpolupráce na léčbě.
ž

žNemoc, zejména těžká nebo chronická znamená pro rodinu zátěž.
žJedná se o dlouhodobý stres, který se může projevit následovně:
1.Problémy v komunikaci
2.Postupná únava členů rodiny
3.Reálné problémy s péčio pacienta.
4.Změna vzájemného vnímání členů rodiny.
5.Změny v postojích a hodnotových orientacích.

žTyp nemoci nebo postižení
žEtiologie nemoci nebo poruchy.
žIndividuální charakteristiky nemocného dítěte.
žIndividuální charakteristiky členů rodiny.
žStruktura organizace rodinného systému.
žProstředí.