Sdělování nepříznivých informací.
nNepříznivá zpráva je takový typ informace, jejímž obsahem je nežádoucí skutečnost hodnocená
příjemcem jako újma různé závažnosti.
nPřijímá se úkorně, doprovází ji zklamání, úzkost, strach, rozčarování, deprese.
n
n

Obecné zásady sdělování nepříznivých informací.
nInformaci podává ošetřující lékař nebo osoba, která zná pacienta nejlépe.
nPředem se připravíme tím, že si promyslíme obsah sdělení s ohledem na osobu příjemce.
nSdělení musí být podáno srozumitelně a přesně.
nUmožníme příjemci, aby se mohl zeptat, vyjádřit své pochybnosti a projevit své emoce.
n

Bezprostřední reakce na nepříznivou zprávu
nPacient nebo jeho blízký může informaci přijmout nebo odmítnou na úrovni emoční nebo kognitivní.
nInformace je přijata na obou úrovních – přijetí je doprovázeno emoční reakcí, ale po chvíli se
začnou ptát na další vývoj a možnou spolupráci.
nInformace je přijata racionálně, ale emočně zamítnuta – reakce může vypadat jako klidná, téměř bez
emocí.
nInformace je odmítnuta racionálně i emočně – typické pro fázi popření. Může se chovat neadekvátně.
nInformace je emočně přijata a racionálně odmítnuta – emoční doprovod je velmi bouřlivý. Reakce je
obtížně zvladatelná.
nZaměření emoční reakce příjemce může být extrapunitivní, impunitivní nebo intropunitivní.

Nepříznivé zprávy v pediatrii.
nDvojí typ zpráv: sdělujeme dítěti nebo rodičům.
nPři sdělování informace dítěti musíme respektovat jeho věk a vývojovou úroveň.
nDítě, které je těžce nemocné nebo umírá je sto pochopi informaci, která by jinak oslovila dítě
výrazně starší.
nPoužíváme názorné pomůcky.
nReakce dětí jsou v mnohém, odlišné – mohou zlobit, provokovat namísto skleslosti a smutku.

Sdělování nepříznivých zpráv rodičům.
nVyčleníme si dostatek času a klidný prostor.
nSdělujeme bez přílišného odkladu, a to oběma rodičům naráz. Pokud má dítě jen matku, přizveme jiné
příbuzné.
nPreferujeme podávání informace v týmu (psycholog, sestra, sociální pracovník).
nPři prvním kontaktu podáváme jen zaručené informace. Detaily si necháme na další rozhovor.
nZaměříme se na budoucnost, dáme najevo co rodiče čeká a v čem mohou pomoci.
nDáme jasně najevo, že se na nás mohou kdykoliv obrátit, stejně jako na další přítomné odborníky.
n

Extrémně špatné zprávy
nS nimi se člověk velmi špatně vyrovnává. A někdy není schopen se nimi vůbec vyrovnat.
nReakce na ni je vždy individuální a subjektivní.
nPři jejím sdělování mluvíme zásadně pravdu o závažnosti stavu pacienta nebo příbuzného.
nPravdivost by se měla týkat především prognózy.
nDůležité je informovat taktně a šetrně s ohledem na stav pacienta a jeho psychické možnosti.
nPředevším neškodit!

Hlavní zásady sdělování extrémně špatných zpráv.
nKlid, dostatek času a soukromí.
nSdělování v týmu (ošetřující lékař, psycholog, rodinný příslušník nebo důvěrník pacienta).
nPravdivá informace má být stručná. Ale jasně a srozumitelně formulovaná v atmosféře bezpečí a
důvěrnosti.
nDotazy zodpovíme v co největší šíři a nejdůkladněji, zabýváme se hodně perspektivou.
nNáš postoj je empatický a autentický.
nPacientu i rodině nabídneme možnost dalších kontaktů, dohodneme další setkání.
n

Fáze vyrovnávání se s těžkou životní situací.
nFáze před stanovením diagnózy.
nŠok
nPopření
nZlost
nÚzkost, deprese
nStadium rovnováhy
nStadium reorganizace.
n