1. Základní principy paliativní péče Odkazujeme n základní učebnici : Vorlíček et al. Klinická onkologie pro sestry, Grada 2014 Kapitola paliativní péče a léčba bolesti a dalších symptomů je zde zpracována v požadovaném rozsahu Podrobnější informace o knize je na : https://www.cupress.cuni.cz/ink2_ext/index.jsp?include=podrobnosti&id=218951 Definice paliativní péče * Paliativní péče je aktivní péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo konečném stádiu. * Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesné a duševní symptomy a udržet co nejvyšší kvalitu života Paliativní péče * Usiluje o prodloužení a zachování života, který bude svou kvalitou pro pacienta přijatelný * Respektuje a chrání důstojnost nevyléčitelně nemocných * Vychází důsledně z přání a potřeb pacientů a respektuje jejich hodnotové priority * Snaží se vytvořit podmínky, aby pacient mohl poslední období svého života prožít ve společnosti blízkých, v důstojném a vlídném prostředí * Chápe umírání jako součást života * Nabízí oporu příbuzným a přátelům umírajícím a pomáhá jim zvládat jejich zármutek i po smrti blízkého člověka Paliativní péče * Klade důraz na bio-psycho-socio-spirituální jedinečnost každého člověka * Multidisciplinární obor, který využívá znalostí různých odborníků – onkolog, geriatr, chirurg, internista, algeziolog, a další * Předpokládá úzkou týmovou spolupráci lékařů a sester a dále pak všech, kteří se na péči o pacienty podílí (psycholog, sociální prac., duchovní, nutriční terapeut,…) * Předpokládá zapojení rodiny a přátel nemocného * Využívá dobrovolnické služby Paliativní léčba x paliativní péče Paliativní léčba Paliativní výkony – operace,PTD, HD, BD… Paliativní podání chemoterapie Paliativní radioterapie Paliativní péče Domácí paliativní péče Lůžkový hospic Ambulance paliativní medicíny Oddělení paliativní péče Denní hospicový stacionář Jak vnímá paliativní péči pacient? Sledování u onkologa nebo u specialisty na danou nemoc * ukončení léčby, která měla za cíl vyléčení * Co nyní čeká pacienta? * Kdo se o něj postará? * ….? Adaptace pacienta na skutečnost nevyléčitelného onemocnění… Popírání (šok) – „Cítím se dobře.“, „Tohle se nemůže dít, ne mně.“, „Došlo k záměně výsledků, to musí být omyl.“ Popírání je pro jedince pouze dočasnou obranou. Jde o šokovou situaci, která může trvat různě dlouho. Dotyčný se nechce s nastalou situací smířit. Hněv/agrese – „Proč já? To není fér!“, „Proč se to děje mně?“, „Kdo za to může?“ Jakmile se jedinec dostane do druhé fáze, uvědomuje si, že popírání již nemůže pokračovat. V této fázi je o dotyčného velmi těžké pečovat v důsledku pocitů vzteku a závisti. Mohou též přestat spolupracovat a komunikovat se zdravotnickými pracovníky. Smlouvání – „Chci se dožít svých vnuků.“, „Udělám cokoliv, abych mohl/a žít ještě pár let.“, „Dám všechny své peníze za…“ Třetí fáze zahrnuje naději, že jedinec může nějakým způsobem oddálit či odložit smrt. Dotyčný se obrací k vyšší moci (např. Bohu) s žádostí o delší život výměnou za změnu životního stylu apod. Psychologicky dotyčný říká: „Chápu, že umřu, jen kdybych měl o trochu více času…“ V této fázi též dochází k hledání zázračného léku či alternativních metod léčby. Deprese – „Jsem tak smutný, proč se s čímkoli obtěžovat?“, „Umřu, tak o co jde?“, „Ztratil/a jsem milovaného/milovanou, proč dál žít?“ Během čtvrté fáze si umírající začíná uvědomovat jistotu blížící se smrti. Může být proto zamlklý, uzavřený, odmítat návštěvy a trávit většinu času v pláči a truchlení s pocity strachu, úzkosti, smutku a beznaděje.^ Nedoporučuje se dotyčného v této fázi rozveselovat. Jde o důležité období smutku, které musí proběhnout. V některých případech je nezbytné podat psychofarmaka. Smíření – „Bude to v pořádku.“, „Nemůžu proti tomu bojovat, měl bych se na to připravit.“ V této poslední fázi se dotyčný začíná vyrovnávat se svou smrtí či smrtí milovaného. Dochází k psychickému uvolnění a pacient je schopný na léčbě spolupracovat a přistupovat k ní rozumem. Péče o personál… !Syndrom vyhoření! Vyhoří jen ten, kdo hoří… Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který má následující fáze: 0. fáze, předfáze: jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření 1. fáze: pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém 2. fáze: vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání 3. fáze: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání Zvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky: * únava a pokles výkonu * deprese a úzkosti * poruchy paměti a soustředění * poruchy spánku * tělesné potíže (trávicí trakt, dýchací soustava, sexualita, kardiovaskulární systém, …) * nespokojenost, neschopnost uvolnit se * tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, …) * snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích