Možnosti a limity osobnostní diagnostiky  je vědecká disciplína, která vyvíjí a využívá metody k posouzení důležitých vlastností lidí, skupin, situací, institucí a dokonce objektů a událostí.  jednotky v nichž osobnost pojímáme (vlastnosti, stavy, děje...) jsou přímému objektivnímu pozorování nepřístupné. Jejich výskyt a působivost vyvozujeme z jejich projevů a výskytu jejich zvnějšku pozorovatelných ukazatelů  1. Pozorování spontánního chování přímé, zprostředkované  2. Výpověď o sobě rozhovor, dotazník  3. Nepřímé zkoušky objektivní (schopností), projektivní  klinický přístup  korelační přístup  experimentální přístup  zahrnuje systematické, hloubkové studie jednotlivce  Charcot, Freud, Murray, Rogers, Kelly + poskytuje příležitost sledovat širokou škálu jevů a fungování osobnosti jako celku, umožňuje nová pozorování a hypotézy - obtíže při ověřování pozorování jinými osobami a při formulaci hypotéz pro empirické testování = dotazníkový přístup  zdůrazňuje individuální rozdíly a usiluje o stanovení vztahů mezi těmito rozdíly u různých osobnostních charakteristik  klade důraz na měření  velké soubory respondentů  hledá vztahy mezi malým počtem prvků osobnosti  Francis Galton, R. Cattell, Eysenck, big five + definování základní struktury osobnosti - omezení vyplývající z povahy získaných dat (self- report)  systematická manipulace s proměnnými s cílem získat kauzální vztahy  velké vzorky  obecné zákonitosti vztahů, přímá kontrola nad sledovanými proměnnými  Wundt, Ebbinghaus, Pavlov, Watson + objektivita při stanovení kauzálních vztahů - omezení vyplývající z povahy experimentální situace, hypotézy respondenta o experimentu, očekávání experimentátora  Se sestávají z deskripce, predikce a kontroly klientova chování a ze snahy pomoci mu rozhodnout se mezi různými možnostmi.  Deskripce se týká např. kategorizace a škálování chování, např. inteligence s pomocí jedné nebo více dimenzí.  Predikce znamená předpověď chování na základě jeho posouzení tady a teď. Je většinou spjata s korelačními postupy, využívá se rozptyl ve výběru s ohledem na chování, aby mohlo dojít k predikci rozptylu v budoucím chování, jaké může představovat např. delikvence mládeže, školní prospěch apod  Kontrola chování se zkoumá experimentálně, protože nezávislá proměnná, např. typ školení, je manipulována tak, aby vyvolala změnu závislé proměnné, např. školního prospěchu.  Rozhodnutí znamená výběr takové možnosti, která maximalizuje žádoucí výsledek s využitím znalosti rysů klienta a jeho prostředí.  Lidé se zpravidla zajímají o takové chování a o takové sociální situace, které  (1) pro ně mají hodnotu, např. akademický, profesní a sociální úspěch, dobré školy, harmonické rodiny, nebo kterých  (2) se obávají, např. agrese, terorismus, psychopatologie,  (3) se kterými mají soucit, např. utrpení znevýhodněných, týrané děti, lidé s handicapem.  1. sběr diagnostických informací,  2. pochopení těchto informací,  3. jejich integrace, z které vyplyne posudek nebo rada, a  4. intervence s cílem vyřešit problém nebo ulevit od bolesti.  Individuální rozdíly: porovnávání lidí vytvářením behaviorálních kategorií, škál a množství vektorů, např. typy osobnosti, inteligenční škály, vícedimenzionální teorie osobnosti a inteligence.  Vývoj: vysvětlení chování tady a teď a budoucího chování tázáním se „jak to“, např. stadia kognitivního rozvoje, vývoj osobnosti, vývoj kontextů, jakými jsou rodina, organizace, obec.  Sociální a fyzický kontext: vysvětlení chování jako důsledku sociálních a fyzických kontextů, např. teorie posilování, nebo učení nápodobou: sociální behaviorismus.  Otevřený charakter psychologie pro diagnostika znamená, že eklekticky využívá konstrukty, měření a nástroje, potřebné pro svého klienta s ohledem na úroveň jeho individuálních rozdílů, nástrojů, úroveň vývoje a jeho místo v sociálním kontextu. KLINICKÉ METODY PSYCHOMETRICKÉ METODY:  testy – osobnosti, inteligence, speciálních schopností  dotazníky  projektivní metody – verbální, grafické, m. volby  kresebné metody – jako projektivní metoda, měření úrovně rozumových schopností, senzomotorických dovedností, kreativity  vývojová diagnostika  neuropsychologické metody POZOROVÁNÍ: pozorování volné, orientační pozorování zaměřené, systematické, kontrolované 1. zásada plánovitosti 2. zásada systematičnosti 3. zásada přesnosti a objektivity  pozorování klienta během vyšetření  pozorování jako samostatná dg. Metoda - záznam, schéma nebo protokol pozorování mimiku – výrazy emocí v obličeje pantomimiku – pohyby celého těla gestiku – doprovodné pohyby rukou a paží řeč – množství, rychlost, intonace apod. projevy emocí - výskyt, intenzita, ovládání sociální chování vztah k objektům – zacházení s předměty vztah k sobě – sebevědomí, sebehodnocení apod. NEŘÍZENÝ ŘÍZENÝ: a. standardizovaný b. částečně standardizovaný c. volný fáze rozhovoru:  úvodní fáze – navázání kontaktu  jádro rozhovoru – získávání informací  závěr rozhovoru – naladění klienta na další spolupráci kladení otázek: přímé, nepřímé, projektivní jednoduché akceptace – zachycení a objasnění parafrázování – opakování interpretace - pouze pokud je klient připraven ujištění – odstranění zábran a úzkosti používání pomlk – poskytnout prostor = zjišťování údajů z minulosti, které mají významný vztah k poznání osobnosti. Cílem je získání a kategorizace relevantních údajů z minulosti, které pomáhají vysvětlit současný stav. Anamnézu snímáme metodou řízeného rozhovoru, v jehož průběhu pořizujeme podrobný zápis. rodinné anamnestické údaje nukleární rodinu sourozence prenatální období a porod raný vývoj další vývoj scholaritu somatické zdraví Dále: emocionální vývoj vývoj postojů k hodnotám vývoj sociálních vztahů návyky zájmy, aktivity výchovné potíže, poruchy chování vývoj abnormních, hraničních nebo patických jevů – popis potíží kresby nebo malby výtvory z hlíny nebo písku výsledek hry stavby figurek v písku básně a jiná literární činnost dopisy, deníky a jiné osobní dokumenty písmo  Výkonové testy  Testy inteligence  Testy speciálních schopností  Testy organicity  Testy osobnosti  Projektivní testy  Dotazníky  Objektivní testy osobnosti  Přístrojové metody  Metody používané v teorii a praxi a tedy i dotazníky mají být :  objektivní,  standardní,  spolehlivé,  platné (validní),  úsporné.  Objektivita metody či techniky je dána stupněm, mírou její nezávislosti na osobě uživatele. Přispívá k jednoznačnosti výsledků, protože omezuje nebezpečí, že by badatel bezděčně zkreslil fakta, aby získal žádoucí výsledky - stává se to např. při rozhovoru, při sepisování anamnézy atd.  Předpoklady pro objektivní posuzování druhých osob jsou podmíněné osobností posuzovatele (např. jeho tendencemi ke vztahovačnosti.  Objektivita metody znamená, že zkoumaná osoba nemá nebo má pouze minimální možnost působit na výsledky ve výhodném nebo pro ni žádoucím směru. Objektivita metody je dána i nezávislostí výsledků na osobách, které je analyzují a vyhodnocují. Různí posuzovatelé tedy u objektivních testů docházejí ke stejným výsledkům.  Musíme si být vědomi toho, že v oblasti zkoumání duševna nedosáhneme nikdy objektivnosti typické pro oblast přírodních a technických věd.  Standardností rozumíme požadavek, aby byla identická metoda používána u různých osob za podmínek pro všechny osoby stejných. Předpokládá to unifikaci (sjednocení) a formalizaci všech důležitých podmínek vyšetření: stejné úkoly, stejnou případnou instrumentalizaci, dodržování jednotné instrukce a postupu, jakož i stejné vyhodnocování výsledků u všech zkoumaných osob podle stanovených norem. Normy chápeme jako typické reakce příslušného vzorku populace podle věku a pohlaví. Všechny tyto požadavky směřují k tomu, aby bylo možno srovnávat získané výsledky u různých zkoumaných osob. Dodržení těchto podmínek určuje také míru validity a spolehlivosti metody. Standardizace metody vyžaduje široký soubor pokusných osob (reprezentativní svazek).  Spolehlivostí (reliabilitou) metody rozumíme, nakolik registruje konzistentně, stabilně. Spolehlivost tedy znamená např. stálost výsledku v čase. Jestliže metodu opakujeme po nějaké době a získáme úplně jiné výsledky , pak je metoda málo spolehlivá, pokud ovšem nedošlo ke změně zkoumané funkce samé. Délku odstupu šetření touže metodou musíme vždy uvádět. Liší-li se retestované výsledky jen nepatrně od původního testu, je jeho spolehlivost vysoká.  1. Test- retest. Srovnáním výsledků opakovaného užití metody u těchže osob, pokud lze předpokládat, že se mezitím nezměnila sledovaná vlastnost.  2. Paralelních forem. Srovnáním výsledků dvou ekvivalentních forem metody, např. dvou forem dotazníku nebo výsledků dvou pozorovatelů chování. Korelací získáváme tzv. koeficient ekvivalence.  3. Split-half. Rozdělením metody na dvě poloviny a srovnáním separátních výsledků obou polovin, např. porovnáním odpovědí na liché a sudé otázky dotazníku. Vnitřní konzistence testu je dána mírou homogenity jednotlivých částí testu, která je zjišťována z jejich korelací.  4. Inter-rater. Shoda mezi posuzovateli. Srovnáním výsledků dvou či více posuzovatelů.  Validita  Validitou (platností) metody rozumíme, nakolik měří to, co měřit má. Je dána stupněm nezávislosti měření na systematických i náhodných chybách, závisí tedy kromě jiného na objektivnosti a spolehlivosti metody. Přitom však platí, že poměrně validní, byť i méně objektivní metoda je lepší než zcela objektivní, ale málo validní metoda.  Většinou musíme ověřovat validitu empiricky. Lze tak učinit porovnáním výsledků měření s nějakým vnějším kriteriem správnosti, o kterém nepochybujeme (např. s výkonem v práci). V podstatě korelujeme výsledky zkoušky s tím, co chceme zkouškou zjišťovat (tj. s objektivní realitou nebo s výsledkem jiného, již ověřeného testu). Někdy se takové empirické validitě říká také validita praktická a souběžná. Při použití testového souboru vzniká pojem souhrnné validity, která je definována jako pravděpodobnost shody výsledku testového souboru s tím, co má být zjištěno. Může být závislá na osobě vyšetřujícího.  Někdy se užívá pojmu predikční (prognostická) validita, čímž se myslí pravděpodobnost shody mezi výsledkem testu (konstruktu) a chováním vyšetřovaného po určitém časovém odstupu.  Konstrukt je vlastně určitá (modelová) náhrada za skutečný výkon.  Predikční validita udává, jak účinně je možno na základě výsledků metody předpovídat (prognózovat) budoucí stav.  Podstatným aspektem validity je relevantnost metody, její adekvátnost, např. stupeň zaměřenosti (reprezentativnosti) testu pro vystižení určitého znaku osobnosti. Testy s malou validitou a s malou spolehlivostí jsou prakticky bezcenné.  ter Laak, J.F. (2015). Jak řešit otázky klientů. Průvodce pro studenty, výzkumníky a praktické diagnostiky. Brno: Masarykova Univerzita.  Svoboda, M. (ed.), Krejčířová, D., Vágnerová, M. (2001). Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha : Portál, 2001.