Poškození buňky, adaptace 2009 HOMEOSTÁZA – ADAPTACE Homeostáza (steady state) – udržování metabolické rovnováhy v buňce (organismu). Alterace jednoho parametru této rovnováhy vyvolá k znovudosažení rovnováhy změnu jiného (nebo několika) parametru. Tento proces se nazývá adaptace a jejím výsledkem je nový rovnovážný stav. POŠKOZENÍ BUŇKY adaptace Reverzibilní poškození ----------------------® Nová rovnováha adaptace ? Ireverzibilní poškození ----------------------® Poškození nebo zánik Adaptace může vést k novému rovnovážnému stavu pokud stupeň nebo doba alterace (poškození) buňky nedosáhne určité meze zvané bod odkud není návratu. Pokud tuto hranici/hodnotu překročí, adaptace vede k poškození buňky nebo jejímu zániku. PŘÍČINY POŠKOZENÍ BUŇKY (=prakticky totožné s příčinami nemocí=) Snížený přísun kyslíku má za následek hypoxii nebo ischemii. Fyzikální příčiny Změny teploty oběma směry, UV záření, RTG, elektrická energie Chemické látky, drogy Fyziologicky normální molekuly v toxických koncentracích (kyslík, glukosa, voda) narušujících „steady state“ Drogy a jedy: As, CN, Hg, instekticidy, herbicidy, Asbest, CO, léky, alkohol Infekční agens Genetické vlivy Nutriční nerovnováha Kyslík a z něho vznikající volné radikály Kritická role kyslíku při buněčném poškození se uplatní dvojím způsobem: (A) nedostatek kyslíku vede k hypoxii či ischemii. Příčiny: (1) narušený arteriální přítok, (2) váznoucí venosní odtok a (3) snížená kapacita krve pro přenos kyslíku (anemie, otrava CO, zpomalení krevního proudu při kardiálním selhávání) (B) buňky generují energii redukcí molekulárního kyslíku na vodu. Během této reakce zcela nezbytné pro normální homeostázu vznikají malá množství částečně redukovaných reaktivních forem kyslíku (ionty, volné radikály) jako meziprodukty mitochondriální respirace. Radikály vznikají i jinými mechanismy (viz reperfuze a chemické poškození buňky) Hypoxie, ischemie, reperfuze Hypoxie: Snížené zásobení buněk krevním proudem přináší v prvé řadě sníženou nabídku kyslíku. Ta zpočátku snižuje oxidativní fosforylaci, zatím co glykolýza ještě může určitou dobu pokračovat. Ischemie: Trvale omezená až ustávající krevní perfuze působí úbytek substrátů pro glykolýzu – glykolytické substráty (glykogen) jsou postupně vyčerpány a ustává i anaerobní produkce energie. Reperfuze Obnovení krevního proudu tkáni poškozené hypoxií-ischemií, pokud je reverzibilní, může vést k zotavení buňky, avšak někdy i k jejímu zániku. Příčiny: vznik toxických radikálů po reoxygenaci, ty způsobí poruchu mitochondriální permeability se všemi důsledky Předchozí ischemie je spojena i se zvýšenou expresí cytokinů a adhezních molekul hypoxickými parenchymovými a endoteliálními buňkami. Ty přitáhnou do postižené tkáně leukocyty a výsledný zánět prohloubí poškození buňky Deplece ATP ATP je substrátem pro všechny typy ATPáz k reakci ATP=ADP+P+e ATP je generován (1) oxidativní fosforylací ADP – redukcí kyslíku systémy elektronového přenosu v mitochondriích - a (2) glykolýzou za nepřítomnosti kyslíku utilizací glykogenu, glukózy a derivátů. ATP je nezbytný pro metabolické transporty, proteosyntézu, lipogenezu a deacylační-reacylační reakce nutné pro metabolismus fosfolipidů. Deplece a snížená generace ATP jsou důsledky ischemického a toxického poškození buňky. Intracelulární kalcium , kalciová homeostáza Ca^++ rovnováha mezi buňkou a extracelulární tekutinou nebo mezi intracelulárními kompartmenty (cytosol – mitochondrie) je udržována kalciovou ATPázou (Ca^++ Mg ^++ -ATPázou). Tato pumpa musí udržet obrovské koncentrační rozdíly mezi jmenovanými kompartmenty: intracelulární koncentrace Ca^++ v cytosolu je 0.1 mikromolu zatím co extracelulárně dosahuje 1.3 mmolu. Ischemie a toxické látky mohou poškodit tuto bariéru a způsobit influx kalcia plasmatickou membránou do buňky, i přestup Ca^++ z mitochondrií a z ER. Zvýšená koncentrace kalcia v cytosolu aktivuje enzymy: ATPázy působí depleci ATP. Fosfolipázy způsobují poškození membrán rozkladem membránových fosfolipidů. Cytoplasmatické proteázy způsobují porušení membrán a cytoskeletálních komponent, endonukleázy fragmentaci chromatinu a DNA-ázy štěpení DNA. Ireverzibilní mitochondriální poškození Mitochondrie jsou hlavním terčem všech typů patologických stimulů. Sem patří hypoxie, toxiny, zvýšená koncentrace Ca^++ v cytosolu, odbourání fosfolipidů (fosfolipáza A, sfingomyelinová cesta) stejně jako nahromaděné rozpadové produkty těchto lipidů (volné mastné kyseliny či ceramid). Tak se zvyšuje peremeabilita vnitřních mitochondriálních membrán v nichž se tvoří jakési kanály a dochází k úniku cytochromu C do cytosolu. To je signálem vedoucím k apoptotickému zániku buňky. Toxické faktory a chemické poškození buňky se děje vazbou na molekulární složky organel: HgCl[2] chlorid rtuťnatý sublimát, se váže na SH- skupiny buněčné membrány a dalších proteinů, což vede ke zvýšené membránové permeabilitě a k inhibici transportu závislého na ATP (ledviny, GIT) Kyanid Me^I^ CN (např. KCN) blokuje mitochondriální COX (cytochromoxidázu) a tím oxidativní fosforylaci Phaloidin (Ammanita phalloides) se váže na aktinová filamenta Jiné chemikálie (léky) musí být převedeny na metabolity, např. CCl[4] (viz následující obr) nebo acetaminophen (fenacetin) ve vysokých dávkách mohou produkovat vysoce toxické radikály Radikály Volné radikály jsou chemická individua o nestabilní konfigurací s nepárovým elektronem na vnější orbitě. Interakcí s proteiny, lipidy a karbohydráty se uvolní energie, někdy vznikají další radikály. Mohou být v buňkách generovány: [è]V průběhu normálních metabolických reakcí (zánět, fagocytóza, reperfruze) může vznikat superoxid O[2 , ]ten aktivován SOD dá vznik peroxidu vodíku H[2]O[2 ] è absorpcí radiační energie (UV, X-paprsky): Ionizační záření může hydrolýzovat vodu na vodíkové a hydroxylové radikály [è] enzymatickým rozkladem exogenních chemikálií např. CCl[4] může skýtat CCl[3] è Přechodné kovy mohou předat nebo získat volné elektrony v průběhu intracelulárních reakcí a katalyzovat tvorbu radikálů: Fentonova reakce H[2]O[2] + Fe^2+ ® Fe^3+ + OH` + OH^- Radikály mohou způsobit : Autooxidaci mastných kyselin přítomných v membránových fosfolipidech, přitom jsou tvořeny organické peroxidy. Dekompozice lipidů působí rozpad ER (disociaci ribosomů od membrán ER), čímž ustává proteosyntéza. V hepatocytech chybějí apoproteiny ke komplexu s triglyceridy a FFA, výsledkem je steatosa jater. Oxidativní modifikaci proteinů – oxidaci postranních řetězců polypeptidů, tvorbu příčných vazeb ( SH - SS) mezi řetězci nebo oxidaci samotných polypepetidových řetězců vedoucí k jejich fragmentaci Alterace DNA: reakcí s thyminem se vytvářejí jednoprovazcové úseky v DNA (buněčné stárnutí a maligní transformace) Odstraňování radikálů z buněk lze provést několika systémy: může být spontánní, dále antioxidantia - E vitamin, Se, SH obsahující aminokyseliny, serové proteiny (albumin, ceruloplasmin, transferin) a enzymy – superoxid dismutáza, kataláza, glutathion-peroxidáza Průběh reverzibilního poškození buňky Snížená tenze kyslíku přináší v prvé řadě ztrátu oxidativní fosforylace v mitochondriích se sníženou generací ATP (viz výše). Deplece ATP (1) snižuje účinnost sodíkové pumpy (membránová– Na^+K^+-ATPáza (ATP je substrátem pro tuto ATPázu) Zhroucení sodíkové pumpy vede k difuzi kalia z buňky a intracelulární akumulaci sodíku a vody ® zduření buněk, dilatace ER, oddělení ribosomů od membrán ER Deplece ATP též (2) stimuluje fosforylázu a fosfo-frukto-kinázu, což vede ke zvýšené glykolýze. Hromadění metabolitů glykolýzy ® zvýšení osmotického tlaku v buňce (další podnět ke zduření buněčnýc h struktur), zvýšená laktaemie s poklesem pH. Po depleci zásob glykogenu se úroveň glykolýzy rychle snižuje. Morfologické změny: zduření mitochondrií a ER, výchlipky buněčné membrány, myelinové figury. Průběh ireverzibilního poškození buňky Pokračující POŠKOZENÍ MEMBRÁN, změny jejich permeability, další zduření a rozpad mitochondrií, pak lyzosomů. Zvýšený tok kalcia do buňky a do MITOCHONDRIÍ s aktivací proteáz a fosfolipáz ® akumulace FFA (volných mastných kyselin). Produkty štěpení lipidů – FFA, acyl-karnitin a lysofosfolipidy – dále mění permeabilitu membrán a únik cytochromu C z mitochondrií Cytoskeletální abnormity: aktivace proteáz kalciem poškozuje cytoskeletální proteiny s jejich oddálením od buněčné membrány. Zduření LYZOSOMŮ a ruptura jejich membrán ® únik lyzosomálních enzymů do cytoplasmy a následující rozpad a destrukce všech buněčných struktur (včetně cytoskeletu) vedoucí ke konečnému zániku buňky. Ztráty proteinů, enzymů, koenzymů a RNA přes hyperpermeabilní buněčnou membránu ZÁNIK BUŇKY Definice Atria mortis Známky smrti Dva základní procesy a výslednice ireverzibilního poškození buňky vedoucí k jejímu zániku: nekróza a apoptóza. NEKRÓZA zahrnuje celé spektrum morfologických změn, které nastupují během a po zániku buňky v živé tkání. Jsou způsobeny denaturací proteinů a degradačním účinkem enzymů na proteiny a buněčné struktury. Denaturace proteinů znamená ztrátu jejich terciární struktury, při kterém rozbalené polypeptidové řetězce vystavují skupiny dříve stericky skryté, a tak se mění (většinou zvyšuje) jejich reaktivita. Snížení pH zanikající buňky je významné v iniciaci denaturace. Protože k němu dochází již v průběhu poškození buňky, nezačíná tento proces až po jejím zániku. I proteolýza začíná už intravitálně. KOAGULAČNÍ NEKRÓZA . Proteolytické enzymy pocházejí buď z lyzosomů samotné buňky (autolýza), nebo z lyzosomů vniknuvších leukocytů a histiocytů (heterolýza). Denaturace proteinů však má i protektivní účinek na buněčné struktury. Pozastavuje autolýzu inaktivací enzymů a odstraňováním jejich substrátů. Omezení digesce proteinů také oddálí produkci peptidů vyvolávajících akutní zánětlivou reakci . Nekróza je tedy stavem následujícím po zániku buňky. Tyto pochody trvají několik hodin, takže nekróza není bezprostředně postižitelná. Popsané změny jsou charakteristické pro tzv. koagulační nekrózu. Protože její součástí je i zduření buňky, byl pro buněčnou nekrózu navržen název onkóza. Příklad: infarkt myokardu Makroskopický nález Bezprostřední nález: beze změn 1 den: vzhled povařeného masa 3 – 5 dní: nažloutlá „jílovitá“ barva s hemoragickým okrajem, nebo červené zbarvení 8 - další: postupné šednutí ložiska 6 – 8 týdnů: bělavá jizva Histologický a histochemický nález Bezprostředně: beze změn 3 – 6 hodin: tetrazoliová reakce (NBT) – ztráta mitochondriálních dehydrogenáz, ztráta glykogenu a glykogen-dependentní Pházy, v přehledném barvení H&E beze změn 6 – 8 hodin: intersticiální edém 12 – 24 hodin: jádra postupně blednou – vymizí, zvýšená eosinofilie plasmy 24 – 72 hodin: reaktivní změny: infiltrace makro- a mikrofágy (leukocyty, později histiocyty k odstranění nekróz 3 – 7 den: postupné odstranění nekrotických hmot 5 – 7 den: granulační tkáň s cévami a fibroblasty, ==> kolagenní vlákna 6 týdnů: jizva Kaseozní nekróza Kaseozní (sýrová) nekroza je vázaná na na chronické zánětlivé procesy, ve kterých dominuje buněčný typ hypersensitivity. Vyskytuje se u infekcí způsobených Mykobacteriem tuberculosis, ale i u mykotických infekcí a lues.Tkáň má podle názvu zrnitý a nažloutlý vzhled s bazofilním popraškem – ze zbytků jader. Nekrotická tkáň má zásadně dvojí osud: pokud dojde k likvidaci infekce, kaseosní nekrosa persistuje a posléze kalcifikuje (rtg vyšetření). Persistence kaseosní nekrozy se vysvětluje inhibičním účinkem glykolipidních složek myokabakterií na proteázy. V opačném případě, např. pokud dojde k aktivaci infekce, nastává totální rozpad tkáně zkapalněním způsobeným heterolytickou digescí imigrovaných polynukleárů do ložiska (viz následující oddíl). Hemoragická nekróza • Variantou koagulační nekrózy je nekroza hemoragická. Bývá spojená s masivním prokrvácením nekrotické tkáně. Příčinou může být masivní žilní trombóza s následným kapilárním přetlakem, který vede k disrupci kapilár a zástavě oběhu. Dalším mechanismem hemoragické složky je podtlak ve tkáňovém okrsku, jehož přívodná konečná arterie byla uzavřena a nastává reflux z kapilárně-venosního řečiště okolní tkáně. Příklady mohou být červená encefalomalacie nebo plicní infarkt. Vzácnějším mechanismem je masivní toxická nekróza kapilár v průběhu hemoragicko-nekrotických zánětů (klostridie, mor) Likvefakční nekróza • Kolikvační či likvefakční nekróza je charakterizovaná enzymatickým rozkladem tkáně vedoucím k rozpadu všech struktur až ke zkapalnění. Podmínkou je masivní autolytická a hlavně heterolytická enzymová aktivita. Kolikvační nekrosa vzniká často v rámci zánětlivých procesů (bakteriální záněty, mykozy), kdy k dekompozici tkáně přispívá přítomnost granulocytů s vysokým obsahem proteáz. Likvefakční nekróza je častá ve tkáních chudých na bílkoviny, snadno degradovatel-ných, např. v bílé hmotě mozkové. Výsledkem rozsáhlé enzymatické digesce (natrávení) tkáně je vznik patologické dutiny, pseudocysty. Klasickým příkladem je encefalomalacie, která po likvidaci tkáňového detritu aktivovanou mikroglií dá vznik postmalatické pseudocystě. Fibrinoidní nekróza (dystrofie) • Fibrinoidní nekróza (dystrofie, degenerace) je změna vazivové tkáně v jejíž patogeneze se uplatní imunitní ataka v důsledku reakce s protilátkou nebo při depozici imunitních komplexů, tedy hypersensitivní reakce druhého a třetího typu. Aktivace komplementu a atrakce leukocytů s jejich následným rozpadem uvolní kvanta proteolytických i dalších hydrolytických enzymů, které odbourávají kolagen; ložisko je prostoupeno zánětlivým exsusdátem bohatým na serové proteiny, včetně fibrinogenu. Barvením na fibrin tedy lze ložisko dobře znázornit. Choroby spojené s obdobným typem změn se nazývají kolagenózy, nověji difusní onemocnění pojiva. Příkladem mohou být imunokomplexové vaskulitidy. • Vaskulární fibrinoidní nekróza vzniká průnikem plasmatických proteinů poškozeným endotelem do cévní stěny. Příkadem je plasmorhagie při maligní hypertenzi nebo u polyarteriitis nodosa. Nekróza tukové tkáně Gangréna • Nekróza tukové tkáně není zvláštním typem nekróźy, ale okrskovittou destrukcí tukové tkáně v důsledku uvolnění pankreatických enzymů do postižené oblasti pankreatu nebo do peritoneální dutiny.Aktivované pankreatické enzymy unikají z pankreatických acinů a duktů, destruují buněčné membrány a aktivované lipázy štěpí triglyceridové estery. Na uvolněné mastné kyseliny se váže kalcium a tak vznikají křídovitě bílé okrsky, dobře viditelné i pouhým okem. • Gangréna je nekróza modifikovaná druhotnými změnami. Suchá gangréna či mumifikace je nekróza modifikovaná vyschnutím, Je častá na končetinách po cévním uzávěru. Kůže postižené oblasti má pergamenovitý vzhled. Vlhká gangréna je charakteristická sekundární infekcí navazující na koagulační nakrózu. Ta působí kolikvaci postižné tkáně (viz výše). Gangrénou bývá často postižena dolní končetina po ztrátě krevního zásobení APOPTÓZA ® Biologické a patologické stavy vedoucí k apoptóze ® Apoptotické procesy v jádře, cytoplasmě a na buněčné membráně ® Signály spouštějící apoptotické mechanismy (membrána, jádro, mitochondrie, ER) ® Nitrobuněčná propagace apoptotického signálu ® Efektory apoptózy, reakce okolní tkáně Definice: programovaný zánik buňky sloužící k eliminaci nadbytečných bb Nastává: během vývoje, v dospělosti involuce způsobená působením hormonálních vlivů (menstruální cyklus, mamma lactans-non lactans), eliminace proliferujících bb (střevo), za patologických okolností v nádorech, při a po zánětech (leukocyty), zánik imunních elementů po depleci cytokinů, zánik bb vyvolaný cytotoxickými T lfc, reakce na škodlivé stimuly (záření, hypoxie, teplo) Základní strukturální změny buňky při apoptóze: prstenčitá kondensace chromatinu na periferii jádra, cytoplasmatické výběžky, segmentace jádra a plasmy, rozpad buňky s tvorbou tělísek z těchto segmentů, molekuly z vnitřní strany buněčné membrány se dostanou na povrch (SIGNÁL pro okolí), fagocytosa tělísek a zbytků buňky okolními bb a histiocyty. Molekulární procesy při apoptoze: Štěpení proteinů hydrolýzou cystinovými proteázami (kaspázy) Ty narušují jaderné lešení, cytoskelettální proteiny, příčně svazují polypeptidy, a to vše vede k popsaným strukturálním změnám buňky. Aktivuje i endonukleázy. Rozpad DNA: zpočátku na 50-300 kb, vzniklé fragmenty endonukleázami na oligo-nukoleotidy 180-200 bp. Tyto fragmenty lze znázornit elektroforeticky jako “žebříky”. Signalizační dráhy Transmembránové signály : Úsek povrchové buněčné membrány (death domain) obsahuje receptory pro apoptotické signály (TNF, FAS-FASL, perforin) Cytotoxický a genotoxický stress: vazba glukokortikoidů na jaderné receptory, hypoxie, záření, chemoterapie, radikály, toxiny ® genotoxický stress ® akumulace p53 ® zástava buněčného cyklu k reparaci poškození. Pokud k reparaci nedojde, p53 vyvolá apoptózu Mitochondriální signály mění (zvyšují) permeabilitu mitochondriální membrány. Růstové faktory a další signály stimulují produkci Bcl 2 proteinů. Při nedostatku RF ® změna permeability m.m. ® cytochrom C uniká póry do cytosolu ® APO. Př.: lymfocyty (nestimulované antigeny či cytokiny) , neurony (zbavené nervových růstových faktorů) Exekuční fáze: kaskádovitá reakce prováděná proteolytickými enzymy – kaspázami (cysteinové proteázy) Rozeznání apoptózy v okolní tkáni: fosfatidyl-serin se dostane na povrch buněčné membrány, někdy je na povrchu apoptotických tělísek exprimována adhezní molekula thrombospondin. To je impulzem k --- Odstranění produktů apoptózy: fagocytóza histiocyty i dalšími okolními buňkami ADAPTACE ODPOVĚĎ NA POŠKOZENÍ BUŇKY V ŠIRŠÍM SLOVA SMYSLU JSOU TO ZMĚNY HOMEOSTÁZY VEDOUCÍ KE ZMĚNÁM BUNĚČNÉHO METABLISMU. KROMĚ OBECNÝCH ADAPTAČNÍ REAKCÍ EXISTUJÍ I SYSTÉMOVÉ ADAPTACE VEDOUCÍ K VELIKOSTNÍM A STRUKTURÁLNÍM ZMĚNÁM TKÁNÍ, BUNĚK A JEJICH ZÁKLADNÍCH SOUČÁSTÍ (ORGANEL, CYTOSKELETU--), KE ZMĚNÁM BUNĚČNÉ PROLIFERACE A DIFERENCIACE A PORUCHY METABOLISMU ŽIVIN, VODY, MINERÁLŮ A DALŠÍCH LÁTEK.