Sdělování nepříznivých informací.
—Nepříznivá zpráva je takový typ informace, jejímž obsahem je nežádoucí skutečnost hodnocená
příjemcem jako újma různé závažnosti.
—Přijímá se úkorně, doprovází ji zklamání, úzkost, strach, rozčarování, deprese.
—
—

Obecné zásady sdělování nepříznivých informací.
—Informaci podává ošetřující lékař nebo osoba, která zná pacienta nejlépe.
—Předem se připravíme tím, že si promyslíme obsah sdělení s ohledem na osobu příjemce.
—Sdělení musí být podáno srozumitelně a přesně.
—Umožníme příjemci, aby se mohl zeptat, vyjádřit své pochybnosti a projevit své emoce.
—

Bezprostřední reakce na nepříznivou zprávu
—Pacient nebo jeho blízký může informaci přijmout nebo odmítnou na úrovni emoční nebo kognitivní.
—Informace je přijata na obou úrovních – přijetí je doprovázeno emoční reakcí, ale po chvíli se
začnou ptát na další vývoj a možnou spolupráci.
—Informace je přijata racionálně, ale emočně zamítnuta – reakce může vypadat jako klidná, téměř bez
emocí.
—Informace je odmítnuta racionálně i emočně – typické pro fázi popření. Může se chovat neadekvátně.
—Informace je emočně přijata a racionálně odmítnuta – emoční doprovod je velmi bouřlivý. Reakce je
obtížně zvladatelná.
—Zaměření emoční reakce příjemce může být extrapunitivní, impunitivní nebo intropunitivní.

Nepříznivé zprávy v pediatrii.
—Dvojí typ zpráv: sdělujeme dítěti nebo rodičům.
—Při sdělování informace dítěti musíme respektovat jeho věk a vývojovou úroveň.
—Dítě, které je těžce nemocné nebo umírá je sto pochopi informaci, která by jinak oslovila dítě
výrazně starší.
—Používáme názorné pomůcky.
—Reakce dětí jsou v mnohém, odlišné – mohou zlobit, provokovat namísto skleslosti a smutku.

Sdělování nepříznivých zpráv rodičům.
—Vyčleníme si dostatek času a klidný prostor.
—Sdělujeme bez přílišného odkladu, a to oběma rodičům naráz. Pokud má dítě jen matku, přizveme jiné
příbuzné.
—Preferujeme podávání informace v týmu (psycholog, sestra, sociální pracovník).
—Při prvním kontaktu podáváme jen zaručené informace. Detaily si necháme na další rozhovor.
—Zaměříme se na budoucnost, dáme najevo co rodiče čeká a v čem mohou pomoci.
—Dáme jasně najevo, že se na nás mohou kdykoliv obrátit, stejně jako na další přítomné odborníky.
—

Extrémně špatné zprávy
—S nimi se člověk velmi špatně vyrovnává. A někdy není schopen se nimi vůbec vyrovnat.
—Reakce na ni je vždy individuální a subjektivní.
—Při jejím sdělování mluvíme zásadně pravdu o závažnosti stavu pacienta nebo příbuzného.
—Pravdivost by se měla týkat především prognózy.
—Důležité je informovat taktně a šetrně s ohledem na stav pacienta a jeho psychické možnosti.
—Především neškodit!

Hlavní zásady sdělování extrémně špatných zpráv.
—Klid, dostatek času a soukromí.
—Sdělování v týmu (ošetřující lékař, psycholog, rodinný příslušník nebo důvěrník pacienta).
—Pravdivá informace má být stručná. Ale jasně a srozumitelně formulovaná v atmosféře bezpečí a
důvěrnosti.
—Dotazy zodpovíme v co největší šíři a nejdůkladněji, zabýváme se hodně perspektivou.
—Náš postoj je empatický a autentický.
—Pacientu i rodině nabídneme možnost dalších kontaktů, dohodneme další setkání.
—

Fáze vyrovnávání se s těžkou životní situací.
—Fáze před stanovením diagnózy.
—Šok
—Popření
—Zlost
—Úzkost, deprese
—Stadium rovnováhy
—Stadium reorganizace.
—