PSYCHOLOGICKÝ PŘÍSTUP K NEMOCNÉMU.
—Hlavním tématem je interakce mezi lidmi, kteří zastávají různé role ve zdravotnictví.
—Role pacienta
—Role lékaře
—Role sestry
—Jiného zdravotnického pracovníka.
— Rodiny.

PACIENT.
—Je to člověk, hledající pomoc, když se cítí špatně.
—Očekává:
1.V lékaři nalezne člověka, který mu bude ochoten naslouchat.
2.Pacient přichází se všemi svými osobnostními zvláštnostmi.
3.Očekává vedle vyšetření i sociální podporu.
4.Přichází s vlastní představou, co je problémy způsobilo -  Implicitní teorie nemoci.
5.Očekává příjemnou atmosféru v čekárně i ordinaci.
6.Chce znát příčiny svéhostavu.
7.Postoj k nemoci i vlastními stavu prochází vývojem.
8.U chronickýc nemocí je návštěva lékaře spojena s nadějí.

LÉKAŘ.
—Je to expert, kterého vyhledávají.
—Je vychován k uznávání především somatických projevů.
—Má odbornou teminologii, ve které se vyjadřuje.
—Způsob jednání lékařů je významně ovlivněn způsoby jeho učitele.
—V interakci s pacientem má jistou míru sebevědomí, proto je těžké přiznat omyl.
—Lékař je vychován k neustálému ověřování a kontrole svých závěrů. Jeho osobnost je typická vysokou
mírou sebekritičnosti a tím i úzkosti.
—Bývají výrazně stresování neúspěchem nebo neefektivním postupem.
—Zaměření na somatické příznaky omezuje komplexní pojetí nemoci – vede k rezignaci na podpůrnou
psychoterapii nebo používá „zdravý selský rozum“.
—
—

PRACOVNÍ SPOLEČENSTVÍ LÉKAŘ – PACIENT.
—Všechny strany interakce mají zájem na pozitivním průběhu a výsledku diagnosticko-terapeutického
procesu.
—Pacient i jeho blízcí s lékařem aktivně spolupracují, dodržují pokyny, dodporučení a dohody.
—Pacient a jeho blízcí jsou sdílní a pravdomluvní.

KLÍČOVÁ SLOVA VZTAHU ZDRAVOTNÍKA A PACIENTA:
—Naděje
—Autorita a pravdivost
—Úcta a respekt
—Porozumění.
—

NADĚJE.
—Je o naplnění principu lidské vzájemnosti „jednejte tak, jak byste si přáli, aby s vámi jednali
jiní v téže situaci“..
—Naděje má stránku kognitivní a emoční.
—Kognitivní – racionální rozvaha o míře pravděpodobnosti, s níž dosáhneme a naplníme očekávaný cíl.
—Emoční – vyjadřuje pozitivní, stenické city – dosažení cíle vnímáme jako možné.
—Reálná naděje – pozitivní hodnocení zdravotního stavu a situace, převažuje kognitivní složka.
—Nereálná naděje – objevuje se v situaci, kdy objektivní podmínky nesvědčí pro změnu, víra v zázrak
nebo zásah shůry.

AUTORITA A PRAVDIVOST.
—Autorita znamená, že jsme pro jiné vzorem, zárukou, jistotou.
—Jde o takový projev, který v ostatních vyvolává přirozenou převahu, jíž se partner dobrovolně
podvolí.
—Autorita buď je nebo není. Nelze natrénovat.
—Pravdivost s autoritou souvisí. Týká se nejen způsobu komunikace s pacientem a jeho rodinou, ale
celkového projevu zdravotníka.
—Nejde jen o právo na pravdivé informace, ale zejména na míru taktu a respektu k pacientově
osobnosti.
— Vystupujeme sami za sebe a v souladu se sebou – pak jsme pravdiví a máme autoritu.

ÚCTA A RESPEKT.
—Znamená vnímat pacienta jako jedinečnou, cennou a plnohodnotnou lidskou bytost, která je nám
principiálně rovna.
—Jde o přístup k pacientu jako vítanému hostu, o kterého se osobně zajímáme.
—Respekt k intimitě pacienta jak fyzické, tak i psychické se  během praxe medika, sestry a
zdravotníka někdy vytrácí.
—Projevem úcty a respektu zamezujeme asymetričnosti vztahu lékař-pacient  a tím umožňujeme pacientu
sdělovat i velmi důvěrné a choulostivé informace.

POROZUMĚNÍ.
—Porozumět znamená pomáhat.
—Musí zahrnovat složku osobní, vztahovou a sociální.
—Osobní – vřelost, empatie, vstřícný přístup.
—Vstřícnost – lidsky porozumět, neztotožnit se s pacientem.
—Vztah – porozumět, co se děje mezio zdravotníkem a pacientem
—Sociální – poznání sociálního prostředí pacienta