Předfilozofické myšlení – mýty a myšlení prehistorického člověka Mýtus: - nejstarší, předlogický pokus o vysvětlení světa, života, kosmu - svatý příběh popisující a vysvětlující, jak svět a věci a bytosti v něm vznikly a jak získaly svou podobu - vznik člověka je jedna z událostí, které mýty typicky popisují - klasickým příkladem je biblický popis stvoření člověka (Bůh vytvořil muže z hlíny, ženu pak z jeho žebra) Prehistorické myšlení a slabé oddělení člověka - o prehistorickém chápání člověka se lze dozvídat i studiem kultury kmenů, které byly co nejméně dotčeny civilizací – asi tak lidé žili a přemýšleli dříve o častým prvkem je nejasná dělící linie mezi člověkem o ostatními živými bytostmi, nejčastěji zvířaty: hranice není jasně dána, člověk není vydělován z přírody Starověk a úzké vymezení člověka - opačným extrémem starověké civilizace, Řecko a Egypt: za lidi považováni jen příslušníci vlastního národa, ostatní (pro řeky barbaři) za lidi nepovažováni Sókratés 470/69 - 399 považován za mysl., který obrátil pozornost filozofie na člověka ŽIVOT otec kameník Sófroniskos, matka porodní bába Fainareté, žena Xanthippa, tři synové odsouzení: - 1.odsouzený a popravený filozof - zdůvodnění: …kazí mládež a neuznává státní božstva a zavádí jiná – vypít číši bolehlavu - odmítl útěk - zavázal se zákonům, trvá na zásadách filosofický životní styl: rozhovory (dialog, ke zdokonalení, zkoumání sebe a ostatních), chudoba – jen nejnutnější potřeby, ale nebyl asketa (hostiny), odlišnost S. života obecně známa Sókratova filozofie obecně ❖ je filosofií lidské existence ❖ je životním postojem, hledáním smyslu – v sázce skutečné já ❖ zaměřena na životní problémy: posuzování jednání z hlediska dobra ❖ prováděna v dialogu: soukromé myšlení nemá cenu --- hledal partnery Dialog: konstruktivní: nezávistivé užívání otázek a odpovědí výchovný: dialog péčí o duši (vládcem rozum, potlačení nižších složek) účinný: zřejmě též díky osobnímu kouzlu a pověsti Sókrata jeho sókratovská, babická, maieutická metoda - složka elenktická (vývratná) ❖ zprvu si každý přiuzuje znalost ❖ objevení sporu v zastávaných názorech ❖ à zbavení se domnělého vědění ❖ nevědění à mírnost, tolerantnost ❖ à motivace pro další hledání - složka maieutická (porodnická) ❖ nepředává hotové poznatky ❖ pomocí návodných otázek, často jen ano/ne ❖ Hegel: pománá na svět tomu, co už ve vědomí je ❖ těhotenství duše ❖ postaveno na schopnosti tázat se Partneři v dialogu ❖ potřeba otevřenosti – mladí (i erotická rovina), ❖ Nejlépe jen s jedním – lepší přizpůsobení příklad vývoje dialogu: Alkibiadés: ➢ elenxe: neví co je spravedlivé ➢ výmluvy: Spravedlnost není v politice potřeba, ostatní taky nejsou S ➢ uznání nevědomosti – sám nevím co mluvím, jsem v tom nejhanebnějším stavu ➢ vyvrácení výjimečnosti – Alkibiadés mél vznešený původ, přirozené vlohy ➢ apel na ctižádostivost – soupeření ne s athéňany, ale s perskými králi – jsou ve všem lepší, jen moudrostí je lze překonat ➢ Alkibiadés motivován k péči o duši, k setrvání u Sókrata Sókratés: Vím, že nic nevím (nemohu být učitel); nejhorší je nevědomost, která se považuje za vědoucí Duše podle Sókrata: neviditelná vládkyně těla (tělo je méněcenné, nástroj) duše největším darem bohů a sama božská samostatným výkonem duše je myšlení nesmrtelnost duše: nejasné, v Obraně tvrdí, že člověk nemůže vědět, co je po smrti, asi věřil, ale nedokazoval argumenty PLATÓN (žák Sókratův) Duše u Platóna oživující a řídící princip těla - pečuje o to, co je bezduché místo rozhodování mezi ctnostným a špatným tři složky: rozumová, žádostivá, vznětlivá; rozum má zbylé složky řídit pro duši je dobrem myšlení Platón zdá se věřil v převtělování duší ARISTOTELÉS (žák Platónův) Člověk je zoon politicon (tvor společenský, nemůže být bez státu) Duše u Aristotela je podstatou přírodního těla nelze ji od těla oddělit (s tím by Platón nesouhlasil) Úrovně duše rostlinná: mohutnost vyživovací (látková přeměna, rozmnožování, růst) živočišná: smyslové vnímání (nejobecnější hmat), žádostivost, představivosti, paměť, pohyb lidská: složka rozumová Oproti Platónovi vychází z biologie, ne z etiky ČLOVĚK V ANTICKÉ A STŘEDOVĚKÉ KŘESŤANSKÉ FILOZOFII ČLOVĚK U AUGUSTINA ❖ každý Č chce být štastný, úsilí o štěstí jediný důvod filozofie ❖ poslední cíl člověka: milující spojení s Bohem (vzestup z mnohosti a roztříštěnosti světa) ❖ věci tohoto světa (požitky) jen jako prostředky, ne účely Duše a tělo ❖ člověk jejich jednota ❖ člověk je rozumovou duší, jenž má v užívání smrtelné a pozemské tělo ❖ Bůh je životem duše, duše je životem těla ❖ duše je nesmrtelná (nahlíží věčné pravdy ) Svoboda: ❖ nepopiratelná pravda vědomí ❖ do řádu příčin patří i svobodná vůle, bůh předvídá, ale nezapříčiňuje ❖ vysvětluje existenci zla Dědičný hřích ❖ od Adamova hříchu máme sklon ke zlu Boží milost ❖ dobro koná skrze lidi Bůh, bez milosti to nejde Predestinace ❖ kdo propadne hříchu, sám se nenapraví ČLOVĚK U TOMÁŠE AKVINSKÉHO - stvořený a zamýšlený Bohem - bytostná jednota duše a těla - nejvyšší cíl člověka – blaženost, dokonalá bl. je v nazírání božské podstaty - nejvyšší ctnosti: víra, naděje, láska - prostřednictvím ctnosti působí s naším souhlasem skrze nás Bůh RENÉ DESCARTES Člověk x zvíře: Zvíře je stroj, Člověk má navíc vědomí a jazyk ▪ stroj by mohl mluvit, ale ne sestavovat slova a reagovat na všechny možné sit. ▪ jazyk svobodně vyjadřuje nové myšlenky Dualistické pojetí člověka jako spojení mysli a těla Tělo je jen mechanismus – cesta k mech. pojetí člověka jako celku Interakce mezi tělem a čistou myslí se děje v šišince skrze jemnou hmotu Emoce (afekty): jsou částečky v krvi působící na duši (tzn. emoce vychází z těla), základní emoce: i. údiv ii. láska iii. nenávist iv. touha v. radost vi. smutek - ostatní z těchto základních odvozeny - člověk má afekty rozumově ovládat, ne potlačovat --- ušlechtilá velkomyslnost, velkodušnost - úkolem je vášně opanovat, snášet dobře zla a dokonce z nich čerpat radost - každá duše může při dobrém usměrnění docílit absolutní moci nad svými afekty svoboda její existence je stejně zřejmá jako to, že myslíme to, že ji nedokážeme vysvětlit, není argument proti její existenci NOVOVĚKÝ SPOR RACIONALISMU S EMPIRISMEM Racionalismus (kontinentální myšlení - Descartes, Leibniz, Spinoza): máme vrozené ideje, pomocí kterých můžeme poznávat pravdu i jinak, než pomocí smyslů Empirismus (britské myšlení – Locke, Berkeley, Hume): všechno poznání pochází ze smyslů. John Locke: Nic nemůže být v rozumu, co tam předtím nepřišlo skrz smysly reakce Leibnize: Ano, vyjma rozumu samotného. Člověk má od přirozenosti dánu schopnost myslet, ale co si bude myslet, je zásadně ovlivněno učením (prostředím), je získané. Lockovo pojetí vyústilo v extrémně optimistické pedagogické názory: dítě je velmi tvárné a je čistě na nás, co z něj výchovou pomocí dobrých podnětů vytvoříme. JEAN JACQUES ROUSSEAU žil v době osvícenské, ale je spíše preromantik – ▪ proti přílišnému racionalismu staví cit a srdce ▪ rozvoj věd a umění mravy zhoršuje, nikoliv naopak poznání člověka ▪ nejdůležitější i nejzanedbanější částí vědění ▪ pokrok nás od něj vzdaluje poznání mravnosti, tj. přirozeného zákona: ▪ vyplývá z citu, soucitu ▪ není k tomu třeba filosofie, každému je vlastní ▪ vztahuje se i na zvířata (též cítí) Druhy nerovnosti mezi lidmi ➢ přirozená (tělesná) – včetně např. inteligence a temperamentu ➢ mravní, politická (bohatství, úcta, moc, nadvláda) Člověk v přírodním stavu Nejde o historickou skutečnost, ale o úvahu o podstatě věcí ❖ fyzicky maximálně vyvinutý (protože bez nástrojů), zdravý, slabé nechá příroda zahynout ❖ šťastný, žije přítomností ❖ ideálně dobrý (soucit, neznalost hříchu, klid vášní ) ❖ předracionální (bez jazyka): člověk, který uvažuje, je zvrhlé zvíře ❖ málo potřeb (jediná dobra: potrava, tělesná láska s libovolnou samičkou, odpočinek) ❖ sexuální vztahy animální a nekomplikované ❖ navzájem nezávislí (samotáři) a proto svobodní ❖ bez sporů (není o co) --- lidství spočívá ve svobodě, ne v inteligenci Schopnost zdokonalování se - důvod opuštění přir. stavu - rozdíl od zvířat (zůstavají stejná) - vlastní člověku jak jedinci tak druhu Ale muselo být velkou náhodou, že lidé vystoupili z přírodního stavu, jelikož ➢ je k tomu nic nenutilo ➢ objevit a udržet vynález je těžké (zvláště jazyk) Vývoj - zhotovování nástrojů podněcující vývoj rozumu - uvědomění si výhody nad ostatními živočichy --- první probuzení pýchy - první domlouvání se skrze neartikulované výkřiky - postavení příbytků --- vznik rodin a citu --- dělba práce podle pohlaví - první spory o příbytky („majetek“ bez právního uznání) - volný čas využíván ke zhotování věcí pro větší pohodlí (lidé byli nešťastni, když o své pohodlí přišli, ale nebyli šťastni, když je měli) - sdružování do skupin (a národů) --- srovnávání (první nerovnost), ješitnost, opovrhování, hanba, závist, žárlivost, boje kvůli ženám - --- první povinností zdvořilost, urážka křivdou, která se trestá --- boje, dosud však rel. dost šťastný život 1. zlom: rozdělení na bohaté a chudé Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku a prohlásil: „Tohle je mé!“a našel dosti prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Majetek --- ❖ přijata souvislost přivlastnění s vložením vlastní práce ❖ výrazně se projevily rozdíly v talentech růstem a ztrácením majetku ❖ vznik přání získávat na úkor druhých à nejhorší válečný stav ❖ válečný stav nevyhovuje bohatým à nápad vytvoření společenské smlouvy (v jejich prospěch, na ochranu nerovnosti) o domluveny pravidla (zákony) o velmi časté porušování 2. zlom: rozdělení na slabé a mocné = úředníci na dohlížení, volba náčelníků za účelem ochrany lidu 3. zlom: rozdělení na pány a otroky: náčelníci si zvykli pokládat stát za své vlastnictví Výsledky úpadku kultury: ❖ vzájemná závislost ❖ potřeba jevit se v co nej. světle – všeobecné pokrytectví ❖ dekadence přepychu, víc přání a potřeb ❖ úpadek mravů, vznik zášti a válek ❖ pozitivní sebeláska (uspokojování vlastních potřeb) pervertuje v negativní sebelásku (touhu být lepší než ostatní) Vznik kultury nevyhnutelný, ale nikoliv v její úpadkové formě Člověk se narodil jako svobodný, ale všude je v okovech. Rousseau prosazuje přímou demokracii úkol výchovy: ochrana před špatnými vlivy: přirozený vývoj je dobrý Charles Darwin 1809-1882, myšlenka evoluce velmi výrazně ovlivnila celé myšlení o člověku knihy: O původu druhů přírodním výběrem (1859) Původ člověka a pohlavní výběr (1871) 2 činitelé evoluce: ▪ mutace (nahodilé změny dědičné výbavy) ▪ selekce (silnější, lépe přizpůsobený přežívá) člověk pochází z lidoopů NIETZSCHE kultura je závoj zahalující skutečnou tragiku světa, pravda jen pro silné studie řecké kultury, dva proudy: - apolinský (bůh slunce, světlo rozumu, učesané, úpadkové, v naší kultuře převládl) - dionýský (temné, pudové, nezvládnutelné, zdravé a silné, pramenem tvořivosti, radost ze života) nadějí nové německé umění, hudba (Beethoven, Bach, Wagner) pravda je jen pohyblivou armádou metafor, metonym a antropomorfismů, kulturně podmíněným vynálezem, konvencí pro praktické účely věda je ničitelka předsudků a iluzí, ale nemůže vytvořit jednotný světový názor proti křesťanství Bůh je mrtev: výrok o stavu kultury uvolnění místa pro člověka a jeho tvořivost, dokončení emancipace úpadek filozofie začíná Sókratem – spojení s morálkou, uvažování o onom světě (= znevažování tohoto života) ateismus – proti spekulacím odvracejícím a snižujícím tento život křesťanská morálka jako sebeklam, produkt odplaty, resentimentu vúči silným pocit viny a špatné svědomí jen důsledkem postoje této morálky k přirozeným sklonům kritika kněží – slabí kteří vedou ještě slabší, aby zakusili moc znechucení křesťanstvím (kniha Antikrist) nadčlověk – bytost odhazující starou moráku, plná skutečného lidství a síly obhajoba vykořisťování, dominance, utlačování slabých, destrukce morálka pánů x otroků Jako silné typy oceňuje Caesara, Napoleona, Goetheho, Dostojevského Karl Marx přechod k novému řádu: ❖ subjektem proletariát: univerzální utrpení, bezpráví vůbec, úplná ztráta člověka ❖ úplné znovuzískání člověka, emancipace bytostných lidských sil ❖ nikoliv filosofickým osvícením, ale praxí Uskutečňující se podstatou člověka je práce --- člověk je předmětná bytost Převládá ale odcizená práce: člověk nenaplňuje svou podstatu. Odcizená práce Původ: soukromé vlastnictví, výroba zboží, směna --- Rozporné spol. vztahy: ❖ člověk pracuje, aby mohl získat vlastnictví jiných --- podrobení diktátu cizí vůle ❖ nejhlouběji u proletariátu: musí prodávat i sám sebe – pracovní sílu ❖ z potřeb druhých prostředek vlastního obohacení ❖ zájem na ošizení druhého ❖ degradace druhého ❖ izolované individuum bez vztahu k celku ❖ osobní zájem nad společenským Třídy postaveny proti sobě: vykořisťovatelé (vládnoucí) a vykořisťovaní (ovládaní) skrze nadhodnotu (část hodnoty vytvořené prací dělníky jde pro vlastníka výrobních prostředků) Čím cennější produkt, tím znehodnocenější dělník Nadstavba (právo, politika, morálka, umění, filosofie, náboženství) je určena základnou – výrobními vztahy: filozofie a náboženství ve službách vykořisťující třídy, udržují současný pořádek náboženství – iluzorní štěstí pro lidi v bídě, opium lidu, po revolucí již nebude potřeba vývoj: otrokářství --- feudalismus --- kapitalismus --- komunismus (skrze revoluci) Komunismus - konec státu - zrušení tříd à další revoluce už nebudou - kolektivní vlastnictví, mzdy nejsou - zboží vyráběné pro potřeby společnosti zprostředkovává společenskou jednotu - s koncem rozpornosti ekon. poměrů se rozpory a protiklady vytratí i z nadstavby - náboženská víra nepotřebná a prakticky nemožná: ztráta zájmu, uspokojení z tvořivé produkce (ztrácí smysl i ateismus jako záměrná negace Boha) - svoboda „od druhého“ ztrácí smysl, svoboda roste s jednotou společenství a spočívá ve všemi chtěné a sdílené sebekontrole lidská práva - jsou uznáním svobod egoistického člověka - ochraňují hranice mezi lidmi – vlastnictví a náboženství - důstojnost jednotlivce o sobě neexistuje – hodnotou je splynutí s celkem; nositelem důstojnosti je druh Filozofická antropologie jako samostatná disciplína: Scheler, Gehlen, Plessner Max Scheler 1879-1928 Filozof, sociolog, psycholog 1. období: ➢ věnuje se sociologii a psychologii ➢ dílo: Podstata a formy sympatie, Problém sociologie vědění 2. období ➢ přesvědčený křesťan a teista ➢ rozvíjí axiologii (teorii hodnot) na základě fenomenologie --- ➢ hodnoty jsou absolutní, neměnné podstaty, vystupuje proti relativismu ➢ dílo: Převrat hodnot, Co je v člověku věčné 3. období ➢ po 1. světové válce ➢ příklon k panteismu ➢ pracuje na filozofické antropologii ➢ dílo: K ideji člověka, Věčný člověk, Postavení člověka v kosmu(1928) Postavení člověka v kosmu Představa o člověku je nejednotná – 3 různé ideje - teologická antropologie: křesťanské pojetí člověka - filozofická antropologie: řecké pojetí člověka jako rozumové bytosti schopné poznávat svět - přírodovědecká antropologie: člověk jako výsledek evoluce Všechna tato pojetí se navíc podle Schelera rozpadají --- potřeba nové systematické antropologie Dva pojmy člověka - v přírodovědném řádu, primát rodu Homo - pojem podstaty člověka - v čem je zcela odlišný od zvířat: jeho zvláštní místo Rozdíly mezi živočichy nejen ve vnější, ale i vnitřní stránce – psychické prožívání, bytí pro sebe, vnitřní bytí Stupně psychického: - neuvědomělé pocitové puzení (už u rostlin) - instinkt (vrozený mechanismus) - asociativní myšlení (podmíněný reflex) - praktické myšlení: schopnost volby, jednání podle určitého elementárního plánu a pochopení (jen u nejvyšších druhů) - výlučné vlastnosti člověka o duch: ▪ rozum, myšlení v idejích ▪ schopnost zpředmětňování ▪ schopnost nazírání podstat, ideace, stanovení čistých pojmů základní funkce ducha ▪ láska, dobrota, úcta atp. ▪ svobodné rozhodování ▪ otevřenost světu ▪ povznesení nad vlastní jsoucnost, ironie, humor ▪ duchovní kategorie: věc, substance, prostor, čas ▪ na rozdíl od zvířete nežije člověk jen v konkrétnosti a skutečnosti ▪ umí říci ne, potlačit pudy: člověk je asketou života ▪ člověk věčný Faust – nespokojený o sebevědomí a z něj pramenící schopnost vůle Srovnání: Klasická teorie ducha: duch je nejvyšší silou a mocí Negativní teorie ducha (Buddha, Schopenhauer, Alsberg, Freud): duch vzniká askezí, potlačením pudů, zprvu je v porovnání s tělesnými pudy a potřebami slabý Scheler: duch askezí nevzniká (něco muselo začít pudy potlačovat), pouze tak čerpá energii. Mocné je prvotně to, co je nízké, to nejvyšší je bezmocné. Pronikání bezmocného ducha a prvotně démonického puzení vede k sílení a oživení ducha a to je cílem bytí a dění. Helmut Plessner 1892-1985 Zakladatel moderní fil. antropologie (spolu se Schelerem) Excentrická pozicionalita neboli excentricita podstatou člověka ▪ protiklad bezprostřední vázanosti na prostředí ▪ otevřenost vůči světu ▪ stálá nezakotvenost v dosažené rovině bytí (chce a plánuje stále něco víc než má) 3 antropologické zákony ▪ přirozená umělost: člověk se musí teprve učinit tím, čím je ▪ zprostředkovaná bezprostřednost: odstup od světa, vědění o tom však přímé ▪ utopická pozice: člověk je vystaven nicotě a potřebuje transcendentní opěrný bod Důsledkem excentricity různé typy rozkolu: společenství x společnost moc x bezmocnost mít tělo x být tělem duše x prožitek osobnost x role svět x prostředí cizost x důvěrnost duch x víra Obhajuje filozofii bezohledné skepse a seberelativizace Arnold Gehlen 1904-1976 Člověk – jeho přirozenost a místo ve světě (1940), Technika z pohledu antropologie, Duše v technickém věku K dispozici má již více vědeckých výzkumů Východiskem jednání, činnost člověka --- Fyzicky je člověk nedostatkovou bytostí (v porovnání se zvířaty méně dokonalé smysly, instinkty, ochrana) Kompenzováno otevřeností ke světu, schopností učit se – na rozdíl od zvířete není vázán na určitou strukturu okolí. Tak vzniká kultura (instituce, nástroje…) – její pochopení z biologických podmínek: · Kultura jako hnízdo, jímž si člověk činí přírodu obyvatelnou. · Technika jako náhrada orgánů. Martin Heidegger 1889-1976 Aby porozuměl bytí, snaží se (často metaforickým jazykem) pojmenovat základní rysy lidské existence (tzv. existenciály – Heidegger klíčovým myslitelem existencialismu): ➢ Starost ❖ péče o bytí ❖ člověk existuje tak, že mu jde o vlastní bytí ❖ stálá neuspokojenost ❖ život v přesahu – rozvrh vlastních možností, neustále jsme myšlením v budoucnosti ❖ starost je primární odemykací princip, skrze nějž se nám jeví věci ➢ Časovost ❖ čas základním horizontem pro porozumění bytí ❖ jsme mimo sebe --- extatičnost na základě starosti (myšlení na budoucnost či minulost) ➢ Vrženost, Bytí ve světě ❖ svět = celek souvislostí, do něhož jsme vsazeni, vrženi (nikdo se nás neptal, zda chceme existovat) ❖ jsme vržený rozvrh ➢ Man ❖ neosobní, neodpovědné, lhostejné, stádní ono se – neautentická stádní existence bez hlubšího myšlení ❖ starost o bytí nahrazena pouhým obstaráváním ❖ místo časové rozprostřenosti prapadnutost v přítomnosti, zapomenutost na konečnost ❖ kritikou současného civilizačního způsobu života ➢ Úzkost jako centrální lidská emoce ❖ cesta k znovuzískání temporality, k autentickému životu ❖ nemá konkrétní předmět --- zjevuje nic ➢ Odhodlanost ❖ --- svobodné převzetí své existence, projektování se ➢ Bytí k smrti: existence je konečná Potřeba obratu - návrat posvátna (dnešní doba se vyznačuje jeho skrytostí) - schopnost odmítnout techniku – ponechavost (Gellansenheit) - bytí se zjevuje skrze zákl. součtveří: Nebe, Země, božské, lidské Dějinnost myšlení – rezignace na nečasovou (stálou, neměnnou) pravdu Recepce ❖ inspirátor existencialismu, hermeneutiky, dalšího vývoje fenomenologie ❖ vliv na postmodernu i teologii ❖ oblíben v JV-Asii: o nechává věci tím, čím jsou, souzění s věcmi · srv. učení se mlčenlivým pozorováním mistra Jean Paul Sartre nejznámější existencialista, inspirován Heideggerem existence předchází esenci - podstatě (první zásada existencialismu) ❖ = lidská přirozenost není, člověk je zprvu ničím – je tím, čím se učiní, člověk se nejprve setkává se světem a až pak se definuje ❖ projekt; člověk je jen svým vlastním projektem, svým životem (Proustův génius je souhrn jeho děl; neexistuje génius, který se neprojevil) …radikální svoboda ▪ člověk je odsouzen ke svobodě (nemůžeme nevolit, i rezignace je volbou) ▪ svoboda v situaci bez norem à člověk je plně zodpovědný ateismus, opuštěnost - není Bůh, nikdo nám s výběrem hodnot nepomůže, hodnoty nelze odnikud vyčíst, není dobro apriori - souhlas s tvrzením Není-li Bůh, je vše dovoleno - život nemá smysl apriori, sám od sebe, hodnoty vynalézáme my - žádná obecná morálka nám nemůže poskytnout návod k jednání (viz konflikty hodnot)