Zachování důstojnosti – kumulující se deficity v sebeobsluze i v kognitivních funkcích vedou mnohdy ke značné regresi staršího nemocného. V péči o tohoto nemocného musíme přizpůsobit způsob komunikace a vyjadřování o aktuálních schopnostem nemocného, nicméně jsme povinni zachovat určitou úroveň kontaktu s nemocných a dále ho nedegradovat ironickými či dokonce posměšnými poznámkami. Velmi důležité a často nedodržované je respektování intimity a studu nemocného při hygienických úkonech.

Jednat jako se sobě rovným – drtivá většina nemocných i velmi vysokého věku či ve velmi špatném stavu prožila plnohodnotný život, vychovala děti, dosahovala menších či větších úspěchů v zaměstnání, zaslouží tedy i v pokročilém věku, aby pocítili, že je jim prokazována úcta a vážnost, kterou dáváme najevo mezi jiným i oslovováním příslušným titulem či oslovením „pane, paní“, ideálně podle domluvy s nemocným, jaké oslovení si přeje, nikoli nevhodnými familiárními osloveními.

Aplikovat práva pacientů jako u ostatních nemocných – také na nemocného vyššího věku se vztahují práva nemocných, tedy právo znát, kdo ho ošetřuje – tedy se představujeme, i když máme na uniformě vizitku, protože starší nemocný nemusí být schopen jméno přečíst. Právo být informován o své chorobě aplikujeme také adekvátně aktuálnímu stavu nemocného, velké obezřetnosti je třeba u nemocných s narušenými rodinnými vztahy, kdy podané informace může být snadno zneužito. Je-li toho nemocných schopen, vždy si vyžádáme jméno příbuzného, který může být o zdravotním stavu nemocného informován. Nepřeje-li si nemocný, aby o jeho zdravotním stavu nebyl informován nikdo, jsme povinní tento pokyn dodržet. Dilema nastává, pokud nemocný ve chvíli sdělení svého přání jeví příznaky poruchy orientace.

Respektovat specifika věku – vzhledem k obecně známé tendenci zvýraznění negativních povahových vlastností s narůstajícím věkem vyžaduje mnohdy kontakt s tímto typem nemocných velkou dávku trpělivosti, nadhledu a profesionality.

Respektovat deficity smyslové, v sebeobsluze – smyslové deficity napomáháme minimalizovat svým přístupem – u nemocného s těžkým zrakovým deficitem zajistíme vždy dostatek světla, aby nemocný mohl využívat zbytků zraku, před každým naším zákrokem nemocnému vše dopodrobna vysvětlíme a upozorníme ho na právě prováděný zásah, nikdy neposíláme nemocného se zrakovým deficitem bez doprovodu do neznámých míst. Kontakt s nemocným s těžkým sluchovým deficitem realizujeme raději pomocí psaných vzkazů než zvyšováním hlasu, protože si nikdy nejsme jisti, jak dalece nám nemocný opravdu porozuměl. Obecně lze říci, že nemocní se zrakovým deficitem se ke svému handicapu přiznávají daleko snáze než nemocní se sluchovým deficitem. Souhlasným přikyvováním a chápajícím úsměvem nás mohou lehce oklamat.