Základním předpokladem je vůle samotného pacienta, jeho přání, které by mělo být vysloveno jím samotným v době jasného vědomí a adekvátní informovanosti o chorobě. Jsou dokonce formulovány podmínky, kdy je nemocný plně schopen rozhodovat, a v tom případě je rozhodnutí nemocného nutno brát jako závazné. Rozhodnutí nemocného je závazné, pokud jeho duševní stav dovoluje posoudit závažnost okolností, učinit rozhodnutí a sdělit je svému okolí. Podle dosavadních zkušeností má rozhodnutí, kde chce nemocný strávit konec jeho života a jak s ním má být nakládáno, velmi trvalý charakter a skutečnost, která je v rozporu s tímto rozhodnutím, může umírajícímu způsobit značný dyskomfort.

Předpokladem vyslovení přání týkajících se konce života (end of life decision) samotným nemocným je rozhovor na toto téma mezi nemocným a jeho rodinnými příslušníky, případně i zdravotnickými profesionály. Právě konec života je však téma mnohdy  podvědomě potlačované  rodinnými příslušníky nemocného ve snaze neubírat nemocnému naději,  zdravotnický personál nerad zapřádá řeč na toto téma, protože mnozí jeho členové nejsou smířeni s faktem, že nelze zachránit všechny nemocné.  Tento rozhovor znamená ještě stále pro některé z nich přiznání prohry.
 
Situace je však častěji opačná -  není-li  otázka posledních hodin před smrtí vyřešena, měli by zdravotníci  tento rozhovor podnítit, zorganizovat a usnadnit jeho průběh. Vedení tohoto rozhovoru je velmi delikátní záležitostí, protože naše obvyklé snahy být vlídný a pozitivní obvykle vyústí ve formulaci, že něco je „lepší“ nebo „nadějné“, a tím vlastně důvod a účel celého rozhovoru neutralizujeme.  Rodina dychtivá uslyšet cokoli pozitivního ztrácí potom motivaci mluvit o smrti. V tomto rozhovoru je naopak doporučováno používat slova „umírání“ a „smrt“, aby i získané informace a formulované závěry byly odpovídající.

Výsledkem rozhovoru by měl být pokyn, zda nemocný chce zemřít doma nebo v nemocnici nebo v sociálním ústavu, případně, kdo převezme rozhodovací roli nemocného v době, až jeho vědomí nebude zcela jasné. Tedy rozhodnutí jsou závazná, pokud jsou vyslovena samotným nemocným, jeho stanoveným zástupcem nebo ošetřujícím týmem v nejlepším zájmu nemocného. Obvykle již dříve se nemocný zmiňuje při různých příležitostech o dalších aspektech -  a sice, které procedury prodlužující život nechce absolvovat. Je obvyklé, že s  trváním nemoci a zhoršováním stavu přibývá zakázaných úkonů prodlužujících život a zesiluje snaha zemřít co nejpřirozeněji. Mezi tyto úkony patří zejména resuscitace, napojení na ventilátor, krmení sondou, nitrožilní podávání výživy.

Celkově je motivací pro různá omezení tohoto druhu souhra několika faktorů – strach z umírání, strach ze smrti, vůle žít a víra. Ti, kdo mají strach ze smrti jako takové, chtějí, aby jejich život trval co nejdéle. Ti, kteří se bojí umírání, chtějí tuto epochu zkrátit na minimum. Celkově lze říci, že  úkony prodlužující život častěji  odmítají ženy, protože se více bojí umírání a mají slabší vůli žít. Naproti tomu ti nemocní, kteří byli detailně informování o svém stavu a o tom, že již vlastně umírají, jsou schopni realističtěji plánovat a jsou celkově spokojenější, nemocní s nádory častěji plánují hospicovou péči a zvažují eutanázii.  Když se senioři nad 65 let bez kognitivního postižení vyjadřovali k aplikaci úkonů prodlužujících život u nich samotných, vyjádřila se více jak polovina z nich, že některé situace jsou horší než smrt – život na přístrojích, ztráta mentálních schopností, trpět trvalou bolestí nebo být trvale na obtíž své rodině, ztratit soběstačnost.

Shrneme-li tyto poznatky, dospějeme k výčtu faktorů, které jednak ovlivňují už rozhodnutí samotného umírajícího, kde chce umřít, ale i v případě přání zemřít doma mohou zapříčinit nesplnění tohoto přání. Nemocného může od rozhodnutí zemřít doma odradit představa, že bude zátěží pro své blízké, dále se může obávat ztráty důstojnosti nebo soběstačnosti a v neposlední řadě může mít oprávněnou obavu, že domácí možnosti nedovolí zvládnout bolest nebo dušnost a bude se stupňovat jeho utrpení. Z pohledu rodiny může strach z nerozpoznání závažné ještě řešitelné komplikace způsobit ukončení péče v domácím prostředí a hospitalizaci v poslední chvíli.
Pokud bychom si chtěli připomenout základní rozdíly v péči o umírajícího v domácím prostředí nebo sociálním ústavu a v nemocnici, hlavní odlišnost je v celkovém přístupu. Nemocniční péče je zaměřena na záchranu, tudíž je nemocný do posledních chvil podrobován obvyklým procedurám jako jsou krevní odběry, katetrizování tělních dutin, řízená ventilace, resuscitace. Překlad umírajícího do nemocnice v době těsně před smrtí, není-li to jeho přáním, znamená pro něj devastující ztrátu vlastního prostředí, ztrátu pocitu domova.

Péče v domácím prostředí nebo v sociálním ústavu – ovšem v případě, že umírající v tomto ústavu strávil delší čas a měl šanci přivyknout, se snaží zajistit, aby se nemocný cítil jako doma, aby se naopak necítil izolovaný, znají historii jeho choroby. Snaží se zajistit umírajícímu soukromí a pomoci řešit jeho aktuální potíže. Stav psychické pohody snižuje vnímání bolesti.

Přechod od kauzální k paliativní léčbě uvádí do problematiky umírání právní aspekty. Rozhodnutí o ukončení léčby nevyléčitelně nemocného by měla být týmovou záležitostí, rozhodnutí týmu musí být zapsáno v dokumentaci nemocného a musí s ním být seznámen celý tým včetně rodiny nemocného, ať se nemocných nachází v domácím nebo ústavním prostředí. Pro přechod k paliativní péči se používá v literatuře několik označení – CMO (comfort measures only) – tedy poskytování pouze těch úkonů, které zvyšují spokojenost umírajícího. NTBR, DNR – not to be reanimated, do not resuscitate. Po zaznačení těchto zkratek do dokumentace nemocného by neměla být zahájena resuscitační opatření při jakékoli komplikaci – jinými slovy očekáváme, že některá z komplikací ukončí život nemocného dříve než choroba samotná. Resuscitace by byla pouze prodlužováním utrpení.

Pro umírajícího a jeho pečovatele v domácím prostředí znamená toto rozhodnutí možnost výskytu komplikací, na jejichž řešení by měli být připraveni sami, případně by měli k odborné pomoci volat praktického lékaře a nikoli záchrannou službu a neměli by reagovat panikou na blížící se okamžik smrti.

Tento zlom s sebou dále přináší nutnost řešit stresové situace, které prožívá umírající – pocit beznaděje, strach z utrpení, z osamocenosti, z odloučení od blízkých, ze ztráty sebekontroly. Rodinný příslušník nebo pečovatel by měl umírajícího ujistit, že nebude osamocený, že se bude snažit jeho potíže zmenšovat. Umírajícího uklidňuje přítomnost blízké osoby, fyzický kontakt, společná modlitba.

Zásadní spor, který se může v této fázi vyskytnout a také často vyskytuje, je hranice mezi dávkou symptomatických léků tišící obtíže nemocného a již zkracující život. Toto dilema je často důvodem poddávkování analgetik nebo opioidů a z toho plynoucího utrpení umírajícího. Obecně platí, že záměrem plánu paliativních opatření není směřovat k ukončení života nemocného, ale udržení přijatelné kvality života. Obecně rozšířená domněnka, že zvyšující se dávky sedativ a opioidů urychlují smrt, nebyla spolehlivě potvrzena. Na druhé straně – i kdyby podávání nižších dávek opioidů znamenalo nedlouhé prodloužení života, nemusí to být vždy ve prospěch nemocného a v souladu s jeho zájmy.

Lze si snadno představit, že urychlení smrti umírajícího v důsledku podání opioidů se může stát předmětem soudního sporu. Stává se tak ovšem velmi zřídka, a to z těchto důvodů: většina oficiálních osobností chápe motivaci ke zvyšování dávek za absence jiných možností jak snížit utrpení umírající