Kapitola 3 Směrovky reklamních cedulí rozmístěné v centru města s nápisem „Tradiční klinika doktora Lukwesy" mě dovedly až na okraj městského tržiště, kde končila asfaltová silnice. Zde začínala dlouhá rozblácená cesta lemovaná obchůdky s náhradními díly a garážemi opraven aut. Zdolání této cesty, na jejímž konci stála klinika, mělo asi takovou kulisu, jako když mladá žena prochází chodbou mužské věznice. Rušná ulice plná mužů v montérkách od kolomazi náhle ztichla, když se zde zjevila mladá Evropanka bez doprovodu. Muži přestali pracovat, vyšli z garáží a opřeli se v póze o rezavějící vraky. Touto ulicí jsem procházela den co den. Mou snahu neupoutat pozornost dělníků a projít co nejsvižněji znemožňoval stav cesty plné kluzkého bahna, I hlubokými výmoly od pneumatik. Pohled jsem plně soustředila na každý 65 98 svůj krok, abych bezpečně odolávala nástrahám terénu. Nemohla jsem si však periferním viděním nevšimnout, jak dělníci diskrétně rentgenují pohle-dy k.i/.ily muj pohyb. Když tu se osmělil první z nich a začal iui mé hlasi tě pokřikovat: „Hej, muzungu, hej, okondewa (miláčku)!" Ostatní se k němu postupně svými hlasy přidávali jako ptáci za rozbřesku. Mužská aréna se najednou rozezněla. Vzájemné hecování opravářů vyvrcholilo výstupem odvážlivce, který ke mně přistoupil s nabídkou, že mě osobně doprovodí až ke klinice. Můj neskrývaný nezájem však tohoto dobrodince nikterak neodladil V kombinaci s hlasitým povzbuzováním kolegů jej mé odmítání naopak spíše utvrzovalo v původním plánu a mně tak nezbývalo než jeho společnost 11 pni' pi ijmout. Asi nikoho neprekvapí, že nabídka k doprovodu šla častokrát i u ku v ruce s nabídkou ke sňatku. Poprvé jsem k doktoru Lukwesovi přišla za doprovodu jednoho z těchto s unii -.vanýi! i spolei niku. Pred v< hodom do kliniky mi gentlemansky pomohl pír.'; ptovi/oi ni dřevěnou lávku nad stojatou vodou monzunové kaluže. „Kli nika" doktora I ukwesy vypadala ve srovnání s ostatními příbytky léčitelů, které jsem doposud navštívila, velmi okázale. Čerstvě dostavěné betonové budově s několika místnostmi sice chyběla okna, dveře a zčásti i střecha, byla však schopna pojmout nadstandardně velký počet pacientů. Doktor Lukwes.i ma jako vyhlášený lusacký léčitel různorodou klientelu nejen z Lusaky, ale také ze vzdálených měst. Jeho klinika slouží jako ordinace, věštírna, bylinná lékárna a také místo, kde mohou být pacienti krátkodobě hospitalizováni. Snaha vyrovnat se západní medicíně byla zřetelná od první chvíle, kdy člověk vešel do budovy. Beatrice, sekretářka a asistentka doktora Lukwesy, vždy oděná v bílém doktorském plášti, si pečlivě zapisovala jména paciefl in do linkovaného školního sešitu. .Dobrý den, jste objednaná, nebo je lo akulni pnpad?" uhodila na mě hned po příchodu. Odvolala jsem se najisto ho léčitele, přítele doktora Lukwesy, který mi ho doporučil. Beatrice odběhla na chvíli dozadu do ordinace, obratem se vrátila a vyzvala mě, abych se pos.i ihla do i ekarny. Prostorná čekárna praskala ve švech. Matky s dětmi, staří muži a zeny, ml.ule | >. 11 v, 'oumii posedávali na drevených lavičkách nebo polebávali m chitengách na zemi a čekali, až na ně přijde řada. Usadila jsem se vedle /.ony, < o piave kojila díle, a sloj ne jako osl al ní mlč k y vy< k,i vala. ľo ( h vil i jsem m vi •«•■»* TDAni/^uiun ■ vŕľrm n nnvTnai i iikwkky si všimla, že si mě lidé v čekárně s neskrývaným zájmem prohlížejí. Obecně vzato, běloši léčbu u tradičních léčitelů v drtivé většině nevyhledávají. Vlastně ji nevyhledávají vůbec. Ticho, do něhož se ozvalo jen občasné zakašlání nebo pláč dítěte, přerušil až příchod skupinky dalších pacientů — otce, matky a dvou malých dětí. Jejich netušené setkání se spřátelenou rodinou, která zde náhodou také očekávala vyšetření, vnesla do monotónního ticha neobyčejně živou atmosféru. Mezi rodinami se rozproudila čilá konverzace v místním jazyce. Využila jsem jejich přátelského rozpoložení a osmělila se k seznámení s otcem rodiny. Tento případ mě zaujal, neboť se ukázalo, že jeho dcera byla očarována. Snažila jsem se nepůsobit jako antropolog na výzvědách, a tak jsem zpočátku více naslouchala a ptala se pouze obecné. Když už jsme se pomalu dostávali k jádru věci, naši konverzaci přerušila Beatrice. Prstem mi naznačila, ať ji následuji. Bláhově jsem se domnívala, že na mě po hodině čekání přišla řada, Beatrice mě však namísto k léčiteli zavedla úzkou chodbou na konec budovy, aby mi ukázala, jak se vaří nsima pro pacienty. Věděla, že se zajímám o kulturu, nebo si to alespoň nějak odvodila. Předpokládala, že když mne zajímají zvyky a kultura, patří mezi ně jistě „Tady máme kuchyň, kde vaříme pro pacienty, kteří jsou tu během léčby ubytovaní. Znáš nsimu?" zeptala se mě se zájmem Beatrice a nabrala přitom rukou kukuřičnou mouku z padesátikilového pytle opřeného o zeď. „Pomalinku sypeš mouku do vřící vody a mícháš, táákhle..." předváděla mi názorně svůj kuchařský grif. „Teď ty, na...!" podala mi vařečku a smála se jako u vytržení. Sledovala, jak se opatrně stavím k velkému hrnci usazenému na otevřeném ohni. „No já... aby mi nevzplála sukně..." omluvila jsem se a míchala dále nerušeně nsimu z bezpečné vzdálenosti dřevěnou vařečkou. „Mohla bys to, prosím tě, dovařit? Musím na příjem pacientů." Mrkla na mě Beatrice, a než jsem se stihla nadechnout k odpovědi, zmizela ve dveřích. Úkolu jsem se zhostila s radostí a ani v nejmenším jsem netušila, co to obnáší. Po několika minutách míchání jsem dostala křeč do rukou. Zambijské ženy musejí mít tedy páru, když míchají takhle hustou kaši několikrát KLINIKA TRADIČNÍHO LÉČITELE DOKTORA LUKWESY 67 denně, pomyslela jsem si. Jak jsem tak míchala, zaregistrovala jsem, že se nsima začíná zespod připalovat. Zrychlím tempo míchání, po chvíli i tempo dýchání, odfukuji a potím se jako při přespolním běhu. Po chvilce chytám další křeč, a tak střídám v rychlém sledu pravou ruku s levou, levou s pravou a v závěru už držím pro jistotu vařečku obouruč. Za žádnou cenu jsem nechtěla selhat a pokazit svou první nsimu, na kterou čekali hladoví pacienti. Z posledních sil jsem odstavila obrovský hrnec mimo oheň a šla ven nadýchat se „čerstvého" vzduchu, který byl stejně horký jako právě dovarená nsima. Bylo zrovna pravé africké poledne. Na dvoře kliniky se na rohožích sušily rozložené byliny, které od přímého slunce div nevzplály. Omyla jsem si obličej pod tekoucí vodou. Uf, ta nsima mi ale dala zabrat, řekla jsem si pro sebe a vrátila se zpět do příjemného stínu čekárny. Usadila jsem se spolu s dalšími pacienty na dřevěnou lavici a pozorovala ospale kroužící mouchy ve vzdu-i Im. Otec rodiny, se kterým jsem předtím zapředla rozhovor, už v čekárně nebyl. „Měl protekci a léčitel ho přijal dřív než ostatní," informoval mě pohotově starší pán, když viděl mé tázavé pohledy. „Co vás sem přivádí, madam?" zeptal se mě lámanou angličtinou se silným lokálním přízvukem. „No, jak bych vám to řekla... jsem studentka z Evropy a zajímá mě vaše kultura, všechno, co se týká léčitelství a čarodějnictví..." snažila jsem se mu vysvětlit poněkud zjednodušeně svůj výzkumný záměr. Zrovna když jsem se chystala otázku opětovat, poklepala mi jakási starší paní na rameno a říká: „Slečno, pan doktor Lukwesa vás čeká, běžte!" Vstoupila jsem do temné místnosti prosycené vůní sušených bylin. Přímo přede mnou, za velkým stolem plným nejrůznějších magických předmětů, seděl velký léčitel. Velký jak tělesně, tak co do léčitelského umění. „Mu/z bwanji," snažila jsem se na něj zapůsobit pozdravem v místním jazyce. Dostalo se mi širokého úsměvu ve tváři. „Muli bwino, bwino" odpověděl mi zastřeným hlasem a natáhl se přes stůl, aby mi podal ruku na pozdrav. Doktor Samson Lukwesa, jeden z léčitelů s nejlepší reputací v Lusace, je ředitelem Zambijské národní rady ngangů, sdružující léčitele z celé země. Lukwesa přijímá denně desítky pacientů, kteří za ním přijíždějí z Lusaky i okolí v doprovodu svých příbuzných. Léčitel má na každého pacienta vyhrazeno maximálně dv.u et minul. Z.i své odborne konzult are si nechává platit dle ceníku služeb, který mu visí přibitý hřebíkem přímo na dveřích. Specia- lizuje se na čarodějnictví a posedlost zlými duchy. K určení příčin nemoci využívá věštění skrze „magická zrcadla" vyrobená z krunýře želvy, na němž jsou nalepeny úlomky zrcátek. Své pacienty léčí pomocí drcené kůry a kořenů léčivých stromů. Vlastní kombinace směsí bylin střeží pečlivě jako rodinné tajemství. Vždyť to, co činí léčitele úspěšným, je právě patent na účinný lék. Doktor Lukwesa je pracovně velice vytížen. Jeho čas je drahý, a proto si vážím bezplatné nabídky spolupráce na mém antropologickém výzkumu. Přestože má ordinační hodiny každý den mimo neděle od devíti do pěti hodin, přijímá pacienty v kteroukoliv denní i noční hodinu. „Někdy mě pacienti vzbudí uprostřed noci a já je musím přijmout u sebe doma. Léčit lidi je poslání," vysvětlil mi svůj etický postoj hned při prvním setkání. Množství závazků k pacientům mu nedovoluje vykonávat činnosti spojené s každoden-nim chodem kliniky a obstaráváním bylin, a tak doktor Lukwesa zaměstnává několik pracovníků. Dva z nich pro něj sbírají byliny na určených místech v buši za Lusakou a vyrábějí z nich léčiva. Čerstvé byliny nejprve nasekají a suší na slunci, pak je drtí na jemný prášek, který ukládají do pečlivě označených skleniček. Doktor Lukwesa má v zásobě výtažky z více než dvou stovek různých hylin. Některé z nich jsou velice vzácné, neboť pocházejí ze samotného nitra