HISTORIE
OŠETŘOVATELSTVÍ
Ošetřovatelství na profesionální úrovni je poměrně mladý obor.
Prvky opatrování a pečování se však prolínají historií starou, jako je lidstvo samo.
Přirozeně se během celé té dlouhé doby vyvíjelo a bylo ovlivňováno mnoha
faktory, které měly pro danou dobu rozhodující význam.
V systému zdravotní péče se vždy odrážely hodnoty dané společnosti a byly úzce
vázány na sociální, ekonomické, politické a náboženské organizace.
Systémy zdravotní péče
V historickém vývoji jsou známé tři základní, ze kterých ostatní systémy
vycházejí:
 lidový, neprofesionální systém,
 pečovatelský systém,
 oficiální, profesionální, zákonem upravený systém
V historické posloupnosti na sebe všechny tři navazovaly a nyní se vzájemně
prolínají a doplňují.
Hlavní vývojové linie ošetřovatelství
Z historického hlediska rozlišujeme tři hlavní vývojové linie ošetřovatelství, které
vycházejí z aktuálních systémů zdravotní péče ošetřovatelství:
 laická péče – je nejstarším typem péče, kterou poskytují sami nemocní
(sebepéče), rodinní příslušníci či ostatní laici,
 charitativní péče – vyvinula se z křesťanství s cílem pečovat o specifickou
skupinu lidí (chudí, nemocní, mentálně postižení), byla poskytována církevními
organizacemi doma nebo v chudě vybavených institucích,
 profesionální péče – postupně se transformovala z charitativní linie s
rozvojem biomedicínckých věd a technologií, koncem 19. století je nazývána jako
organizovaná léčebná péče
Význam historie pro moderní ošetřovatelství
Znát a pochopit historii je velmi důležitým článkem pro pochopení a rozvoj
moderního ošetřovatelství.
V různých zemích se ošetřovatelství vyvíjelo různě v souvislosti se specifickými
náboženskými, kulturními, sociálními, ekonomickými a politickými faktory, mezi
nimiž mají svou nezastupitelnou roli války, vědecké objevy a významné
osobnosti. Tyto faktory jsou ve vzájemném vztahu a není možné jejich vliv
chápat zcela odděleně.
Přesto ve vývoji ošetřovatelství každé kultury nalezneme mnoho společných
znaků.
Vývoj ošetřovatelství v Evropě
( ošetřovatelstvíovlivniloněkolikfaktorů)
1. Náboženství
zahrnuje širokou škálu přesvědčení o původu a léčbě nemocí od nadpřirozených
sil (nemoc způsobují zlí duchové), přes uctívání neživých předmětů (amulety,
talismany,…), uctívání předků a duchů, kteří manipulují s osudy lidí. Na těchto
základech vznikala různá náboženství.
Primitivní národy přisuzovaly nemoci zlým duchům a léčili je šamani svými
kouzly. K léčbě se nejčastěji užívaly bylinné prostředky a masáže.
S vývojem společnosti se uctívání bohů soustředilo do chrámů, kde byla
nemocným poskytnuta základní duchovní a tělesná péče kněžími-lékaři a
chrámovými sluhy (předchůdci sester). V domácnosti poskytovali péči matky či
jiní členové rodiny nebo otroci.
Ve starověkém Řecku ve 2. tisíciletí př. n. l. působil Apollonův syn věhlasný
Asclépios s léčitelskými schopnostmi. Lékařskému umění se naučil u Kentaura
Cheiróna a dodnes je považován za otce řeckého lékařství. Jeho pověstná hůl
omotaná hadem se stala znakem lékařů.
Velký význam měl a stále má otec medicíny Hippokratés z Kósu ( 5. – 4. st.př.n.l.)
a Galénos ( 2. – 3. stol.n.l.).
Islám
byl po určitou dobu centrem medicínské vzdělanosti. Arabové navázali na učení
Hippokrata a Galéna a rozvinuli nauku o příznacích onemocnění. O nemocné
pečovali v primitivních klášterech lékaři a jejich sluhové. Nejvýznamnějšími
osobnostmi té doby byli perští lékaři Abú Bakr Mohammad ibn Zakaríja al-Rází
latinsky Rházes (850 -923) a Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Sína známý jako
Avicena ( 980 – 1036), z jejichž díla čerpala medicína západní Evropy.
Křesťanská víra
vedla své věřící na základě přesvědčení, že pomoc bližnímu je pomoc bohu. A tak
mnoho křesťanek navštěvovalo a ošetřovalo nemocné (1.stol.n.l.) a ve 4.stol.n.l.
začaly vznikat první kláštery.
Po staletí pak vznikaly mužské a ženské kláštery, kde byly potřebným
uspokojovány tělesné, psychické i sociální potřeby (útulek, strava, fyzická a
duchovní podpora).
Katolická církev (v 17.stol. řád Charitativních sester v Paříži) se zaměřovala na
pomoc nemocným a potřebným, protestantská církev (diakonky) ze zaměřovala
na pomoc jedinci v rodině a komunitě.
Křesťanská víra neuznávala, nepodporovala a spíše trestala jakýkoliv pokus a zájem o zkoumání
pochodů v lidském těle. Lidové léčitelství považovala za čarodějnictví a duševně nemocné za
„posedlé ďáblem“ a podle toho s nimi nelidsky zacházela.
2. Války
Velké množství raněných, hromadné infekce a špatné hygienické podmínky,
nedostatečné znalosti personálu v lazaretech si během válek vyžádaly mnoho
životů. Vznikla naléhavá potřeba to změnit.
Ve starověkém Římě se o raněné starali otroci ve velkých, dobře organizovaných
lazaretech. Křižácké výpravy (1095 – 1121) mezi západními Evropany a muslimy
vedly k vytvoření dobře organizovaných vojenských ošetřovatelských řádů, kde
se kombinovalo ošetřovatelství jako poslání s vojenskými způsoby (přísná
pravidla a vojenská hierarchie ošetřovatelství). Nejznámějšími řády byli Rytíři
špitálníci Sv. Jana z Jeruzaléma, Rytíři Sv. Lazara, Teutonští rytíři. Přesto se
vojenská medicína rozvíjela pomalu. Teprve napoleonská tažení a Krymská válka
ukázaly potřebu naléhavé péče o raněné vojáky.
Významné osobnosti
S válkami jsou spojené také významné osobnosti, které měly na vývoj
ošetřovatelství výrazný vliv. Henry Dunant (švýcarský kupec) se ocitl v bitvě u
Solferina v r.1859. Utrpení zraněných ho natolik rozrušilo, že se sám pokusil jim
nějak pomoci. Tato zkušenost byla podnětem pro vznik Mezinárodního
červeného kříže r. 1864 v Ženevě. Dodnes se tato největší mezinárodní
humanitární organizace stará o lidi postižené válkou či oběti katastrof.
Florence Nightingalová
anglická ošetřovatelka pocházející z bohaté rodiny, zúročila své zkušenosti a znalosti
z pracovních cest po Evropě v Krymské válce (1853 – 1856). Se skupinou
ošetřovatelek uvedla do praxe hygienickou reformu, podávání kvalitní stravy,
odpočinek pro vojáky a snížila tak vysokou úmrtnost vojáků. Zkušenosti z Krymské
války plně využila v rozvoji moderního ošetřovatelství.
Napsala knihu „Poznámky o ošetřovatelství“ a založila první ošetřovatelskou školu
při Nemocnici Sv. Tomáše v r. 1860 v Londýně. Kniha se stala učebnicí v sedmi
světových jazycích vč. češtiny. Po vzoru ošetřovatelské školy začaly v relativně krátké
době vznikat ošetřovatelské školy v Evropě i ve Spojených státech. Absolventky
ošetřovatelských škol se začaly sdružovat do ošetřovatelského hnutí, aby docílily
kvalitnější péče o nemocné, lepšího společenského postavení ošetřovatelek,
zlepšení platových a sociálních podmínek. Koncem 19. stol. v r. 1899 byla založena
mezinárodní rada sester (International Council of Nurses – ICN).
Shlédněte pod těmito odkazy
https://www.youtube.com/watch?v=DOqzW5qALCQ
https://www.youtube.com/watch?v=YU6dQBqvdhM
Pirogov
Na druhé straně fronty, v Krymské válce, působil ruský chirurg Nikolaj Ivanovič
Pirogov.
Přivedl s sebou 30 milosrdných sester, které podporoval v jejich úsilí při
ošetřování raněných.
Byl velice činný při rozvoji medicíny, zejména chirurgie a válečné medicíny a
rozpracoval téma úrazového šoku. Vytvořil schémata organizace, třídění a
odsunu raněných. Do válečné chirurgie zavedl narkózu a sádrové obvazy,
zároveň odmítal zbytečné amputace.
3. Vědecko-technický rozvoj
Vznik medicíny jako vědního oboru se v Evropě datuje okolo r. 1300 – 1450.
Až do 19. století byly veškeré možnosti diagnostické a léčebné velice omezené.
Od té doby se datují velké objevy a hlubší znalosti farmakologie, patogenů,
antiseptik, rentgenových paprsků, chirurgických technik atp.
Nemocnice už nesloužila pouze pro léčení nemocných, ale pro studium nemocí a
výuku budoucích lékařů. Medicína se úzce propojila s mnoha humanitními a
technickými obory, které procházejí neustálým vědeckým vývojem společně s
ošetřovatelstvím.
4. Sociální faktory
Sociální změny souvisely především se zvýšením populace na konci 18. století.
Hromadné stěhování lidí do měst v období průmyslové revoluce na počátku
19.stol. si vynutilo vybudování kanalizace a úpraven vody na snížení rizik
vyplývajících ze špatných hygienických podmínek.
VÝVOJ ČESKÉHO
OŠETŘOVATELSTVÍ
OŠETŘOVATELSTVÍ U NÁS OVLIVNILA LAICKÁ PÉČE, CHARITATIVNÍ
PÉČE A MEDICÍNA.
Vliv laické a charitativní péče
Počátky organizovaného ošetřovatelství se v českých zemích datují již od
10. stol., kdy na území Prahy vznikaly první hospice (spíše útulky pro chudé,
nemajetné a nemocné), v nichž civilní sestry poskytovaly charitativní pomoc v
základních potřebách. Podobně působily náboženské řády a kongregace. Ty
vedle svých klášterů zakládaly první špitály, které spíše poskytovaly přístřeší,
obživu, postel a teplo než léčení.
Ošetřovatelství bylo zaměřeno na laickou službu trpícímu a prováděly jej osoby
bez jakéhokoliv odborného vzdělání.
Anežka Přemyslovna
Byla významnou osobností raného
ošetřovatelství, (sestra krále
Václava I).
Založila několik klášterů v Praze,
řád křížovníků s červenou hvězdou,
pro které vypracovala pravidla péče
o chudé a nemocné.
Anežka Přemyslovna u lože trpícího
Zdislava z Lemberka
Byla další významnou osobností
v historii, která se vzorně starala
o svoji početnou rodinu (měla
čtyři děti) a ještě se intenzivně
věnovala charitativní práci. S
manželem nechali pro řád
dominikánů postavit chrám a
klášter v Jablonném v Podještědí
a v Turnově. Zdislava sama
pomáhala nemocným a
umírajícím. V Dalimilově kronice
se popisuje její "zázračná moc"
skrze Boha.
K dalším řádům věnujícím se převážně
ošetřovatelské a opatrovnické péči na
území Čech o Moravy patřily boromejky,
johanitky, alžbětinky či milosrdní bratři.
Diakonky, příslušnice protestantského řádu,
pracovaly kromě špitálů také v terénu.
Navštěvovaly nemocné doma při výskytu
zejména infekčních nemocí (tyfus, cholera,
mor apod.).
Opatrovnickou službu kromě řádových
příslušníků vykonávaly také civilní osoby
mnohdy jako trest či pokání.
Vliv medicíny
S rozvojem medicíny přibývalo nemocných a výkonů. Lékaři potřebovali
pomocníky, kteří budou dohlížet na nemocné v nemocnici i v domácnosti a
budou plnit jejich pokyny. Tak vznikaly při lékařských fakultách první všeobecné
nemocnice (1785 v Brně, 1789 v Olomouci, 1790 v Praze) a s nimi nová role
sestry – pomocníka.
Pod vlivem první ošetřovatelské školy v Londýně a emancipačního hnutí začaly
ve druhé polovině 19. stol. vznikat ošetřovatelské školy. První česká
ošetřovatelská škola vznikla v r. 1874 v Praze, v r. 1882 vznikla ošetřovatelská
škola ve Vídni, v r. 1916 byla v Praze otevřena Státní dvouletá ošetřovatelská
škola (s první českou ředitelkou Sylvou Macharovou). V r. 1918 byla v Praze
otevřena vyšší sociální škola, která v jednoletém studiu připravovala sociální
pracovníky (později diplomované setry) pro samostatnou práci v terénu.
Areál kláštera s nemocnicí sv. Alžběty v Praze z roku 1845 a velký sál této nemocnice z roku 1930
Samostatná práce v terénu
Třetí směr českého ošetřovatelství byl orientován na samostatnou činnost sester
v primární péči v terénu na počátku 20. stol. a mezi oběma světovými válkami.
Mezi válkami se rozvíjely také sociální služby. Sociální sestry působily v
poradnách pro matky a děti, na zdravotních stanicích s dispenzářem pro
nemocné s tuberkulózou a pohlavními chorobami.
V r. 1929 zavedl ČsČK organizovanou Ošetřovatelskou a zdravotní službu v
rodinách, kde sestry pracovaly naprosto samostatně na základě smlouvy s
pojišťovnami. Byla vysoce specializovaná a zaměřena zejména na výchovu
sociálně slabších vrstev v prevenci a zdravotním uvědoměním. Samostatná
terénní péče po r. 1948 zanikla a až v 70. letech se znovu objevila pouze péče
geriatrická a sociální.
Meziválečné a poválečné ošetřovatelství
První absolventky státní ošetřovatelské školy založily v r. 1921 Spolek
absolventek ošetřovatelské školy, v r. 1928 přejmenovaný na Spolek
diplomovaných sester.
Podpořil vznik sesterských ubytoven, úpravu pracovní doby a platů. Spolek
pořádal přednášky, kurzy, pomáhal zakládat další ošetřovatelské školy. Začal
spolupracovat se zahraničními sesterskými organizacemi a v r. 1933 byl Spolek
diplomovaných sester ČSR přijat do ICN.
Během 2. světové války se neotevíraly nové školy a byla pozastavena činnost
profesních organizací. Rozvíjelo se zejména nemocniční ošetřovatelství, poprvé
vznikla funkce představené (hlavní sestry), byly vypracovány organizační řády a
pracovní náplně personálu ve směnách. Mnoho sester působilo v odbojovém
hnutí.
Po válce
se naléhavě zvýšila poptávka po kvalifikovaných ošetřovatelkách a tak se
rozrůstala síť ošetřovatelských škol. Vyšší ošetřovatelská škola v Praze
připravovala sestry-učitelky pro pedagogickou činnost a vrchní sestry pro
vedoucí práci v ošetřovatelství. Po vzoru Sovětského svazu vznikaly Střední
zdravotnické školy (sloučením ošetřovatelských, rodinných a sociálních škol),
které připravovaly všechny kategorie SZP, tzn. Zdravotní sestry, laboranti,
rehabilitační pracovníci, dietní sestry, ženské sestry.
Sestry si odbornou kvalifikaci mohly zvýšit v Institutu pro další vzdělávání
středních zdravotnických pracovníků v Brně a Bratislavě (dnes NCO NZO). Pro
pedagogickou odbornost sestry-učitelky bylo otevřeno vysokoškolské studium na
Filozofické fakultě UK v Praze v kombinaci s psychologií a později pedagogikou.
Po skončení války se opět obnovila činnost Spolku diplomovaných sester, který
se po roce 1948 sloučil s Revolučním odborovým hnutím (tím ztratil členství v
ICN) a Spolek zanikl. Až v r. 1973 se podařilo založit Československou společnost
sester, která sdružovala dvě národní sesterské společnosti – Českou a
Slovenskou společnost. V r. 1982 byla přijata do ICN a o dva roky později do
WENR (Workgroups of European Nurse Researches).
Po rozdělení Československa došlo i k oddělení obou národních Společností.
Sestry vydávaly opět svůj odborný časopis Zdravotnická pracovnice od r. 1970
doplněný pravidelnou vědecko-výzkumnou přílohou Československé
ošetřovatelství. Od r. 1989 byl nahrazen modernějším časopisem Sestra.
Od r. 1989
se začala psát nová éra českého ošetřovatelství. Vznikají nové profesní
organizace, dochází k transformaci ošetřovatelství z pohledu vzdělávání, praxe a
legislativy.
České sestry mají mnoho možností při rozvoji prestiže ošetřovatelské profese
včetně získání úplného vysokoškolského vzdělání, provádění výzkumu a
uplatnění nových poznatků v klinické či pedagogické praxi.
Jejich profese je volně směnitelná v rámci Evropy.
Prostuduj dějiny mužů v ošetřovatelství
Pokud jste článek přečetli až sem, pak doufám, že jsem vás tímto přesvědčil, že i muži v
ošetřovatelství nesou určitý odkaz nejen v ošetřovatelství, ale v celých dalekých
dějinách.Zdroj: https://cesek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=640978