Edukace v práci sestry

2. 1 Druhy učení


Na úvod je nutné připomnout, že dělení jednolivých druhů učení je nejednotné. My si uvedeme nejčastější druhy učení, které jsou uváděny. Učení si rozdělíme na následující druhy:
  • Učení podmiňováním
  • Senzomotrické učení
  • Verbální učení
  • Pojmové učení
  • Řešení problému
 
Učení podmiňováním
Základem učení podmiňování je vytvoření podmíněných reflexů, kdy dochází k osvojování nových reakcí, které jsou vázany na nějaké podmínky. Při tomto druhu učení dochází k vytvoření spojení na základě časové schody a následnosti. Učení podmiňováním je úzce spjato s posilováním.
Učení podmiňováním můžeme rozdělit na:
1. Klasické podmiňování
2. Instrumentální (operantní) podmiňování
3. Zástupné podmiňování (observační učení)
Ad 1) Klasické podmiňování – tento druh učení poprvé popsal Ivan Pavlovič Pavlov na základě pokusů se psy. Tento druh učení funguje stejně u zvířat i lidí. Podstatou tohoto učení je asociace, kdy dochází ke spojení dvou podnětů (ve stejném prostoru nebo čase), kdy spojením dvou předchozích podnětů jeden z nich, který byl původně neutrální získá nový význam.  Dítě se učí tímto způsobem dalo rychleji a snadněji než dospělý. Příkladem toho druhu učení je vznik strachu u dítěte „strach z bílých lášťů“, kdy dítě si spojí bolestivý výkon s barvou oblečení lékaře, kdy v budoucnu pohled na osobu, která je oděna v bílém aniž by byl přítomen bolestivý podnět, vyvolá u dítěte strach. V takové případě je potom nutno využít principu vyhasínání.
Ad 2) Instrumentální (operantní) podmiňování – u tohoto druhu učení je jedinec daleko více aktivnější oproti klasickému podmiňování, kdy jednic je pasivní. U instumentálního podmiňování je podmíněnou reakcí činnost, akt chování, který se stává nástrojem (instrumentem) pro dosažení nebo odstranění něčeho. Většinou se tady učíme pokusem a omylem. Prostřednictvím tohoto učení si nejčastěji osvojujeme jednoduché motorické reakce na základě nich si v budoucnu osvojujeme složitější činnosti.
Ad 3) Zástupné podmiňování (observační učení) – při tomto druhu učení se jedinac nachází na pozici pozorovatele, kdy se učí prostřednicvím zkušenosti někoho jiného. Pro ilustraci tohoto druhu učení si můžeme uvést příklad dvou sourozenců, kdy jeden sourozenec je za nějaký druh chování potrestán a druhý sourozenec ví, že pokud se bude chovat obdobným způsobem bude  s velkou pravděpodobností také potrestán a takovému chování se v budoucnu vyhne.
 
Senzomotorické učení
Senzomotorické učení je ve srovnání s učením podmiňováním daleko složitější. Prostřednictvím senzomotorického učení získáváme předpoklady pro vykonávání činností spojené s vnímáním vjemu a pohybu. Výsledným efektem senzomotorického učení jsou motorické návyky a senzomotorická dovednost. Mezi senzomotorické dovednosti řadíme veškeré druhy fyzické a sportovní práce, hry na hudební nástroje apod.
Senzomotorické dovednosti jsou velmi trvalé a velmi těžko vyhasínají, proto je nutné při výuce senzomotorických dovedností jedince kontrolovat, aby nedošlo k fixaci chyb. Při opakovaní motorických činností dochází k jejich zdokonalování, zvýšení výkonu, snížení únavy při vykonávání činnosti a lepší koordinaci až automatizaci činností.
Při výuce senzomotorických dovedností je nutné, aby si edukátor dobře promyslel jednotlivé kroky edukace. Učení senzomotorickým dovednostem by mělo probíhat ve třech fázích:
1) Fáze kognitivní
2) Fázi fixační
3) Fáze zdokonalování
Ad 1) Fáze kognitivní –  v této fázi musí edukátor činnost, kterou bude edukant vykonávat popsat a vysvětlit. Edukátor musí vymezit jednotlivé kroky postupu a upozornit na chyby, kterých se může edukant dopustit (edukátor provádí instruktáž - viz výukové metody).
Ad 2) Fáze fixační – v této fázi dochází k vykonávání praktických činností až činnost vykazuje minimální chyby. V této fázi je nutno stále udržet motivaci jedince pro vykonávání praktické činnosti. Edukátor zde musí věnovat zvýšenou pozornost edukatovi tak, aby nedošlo k fixaci nesprávného pracovního postupu.
Ad 3) Fáze zdokonalování – v této fázi nedochází již k chybám a postupně dochází k automatizaci praktické činnosti.
 
Verbální učení
Verbální učení je nejrozšířenější druh učení v učení člověka. Při tomto druhu učení dochází k osvojování slov a symbolů (např. dobravních značek, noty, fyzikálních vzorců,…). Výsledkem verbálního učení jsou vědomosti, kdy největší význam při tomto druhu učení sehrává paměť a myšlení. Při verbální učení sehrává také velký význam množství prvků, které si musíme osvojit, kdy platí, že čím větší množství prvků je, tím více stoupá čas, který potřebujeme na zapamatování. Daleko snadněji a rychleji se učíme učivo, které nám dává smysl a jeho jednotlivé prvky jsou od sebe odlišné.  Nejsnadněji si také zapamatujeme obsah, který se učíme na začátku nebo na konci. Tento druh učení je výchozím bodem pro učení pojmové a řešení problému.
Při učení látky, která má verbální povahu bychom měli postupovat tak, že se nejdříve seznámíme s celým obsahem učební látky. Potom bychom měli si učivo rozčlenit do logických celků a ty se budeme učit postupně. Při učení je vhodné si všímat a klást důraz na vztahy mezi jednotlivými prvky. Opakovat bychom měli vždy v celku a zařadit nové poznatky do již dříve osvojených vědomostí a propojit je s nimi.
Pojmové učení
Pojmové učení je úzce spojeno s učením verbálním. Při tomto druhu učení dochází k rozšiřování a prohlubování vědomostí. Při učení pojmovém dochází k vytváření a osvojování si pojmů. Pojem můžeme definovat, jako skupinu hlavních a podstaných vlastností určité skupiny předmětů nebo jevů (např.předmět – lípa, olše, smrk, borovice = pojem - stromy). Při vytváření pojmů uplatňujeme veškeré myšlenové operace.
Zdravotník ve své práci musí velmi často učit pojmy své pacienty/klienty. Při výuce pojmů bychom měli postupovat následovně:
  • Nejdříve by mělo dojít k zapamatování pojmu.
  • Po zapamatování pojmu bychom měli uvést hlavní znaky, které charakterizují daný pojem včetně uvedení příkladů.
  • Měli bychom uvést, i co daného pojmu nepatří včetně příkladů.
  • Měli bychom i odlišit jednotlivé vlastnosti znaků, které spadají do skupiny pojmu.
  • Měli bychom si ověřit, jak edukant rozumí a jak umí používat daný pojem.
 
Řešení problému
Řešení problému patří mezi nejsložitější a nejvyšší druh učení. Na úvod bychom si měli uvést, jaký je rozdíl mezi problémem a úkolem. Pokud nám byl zadán úkol, tak víme přesně co má být výsledkem (cílem) a známe i postup, jak se výsledku dopracovat. Jiná situace nastane pokud máme řešit problém, přesně víme co má být výsledkem (cílem) řešení, ale neznáme postup jak se výsledku dopracovat. Pokud jednou problém vyřešíme, podruhé pokud se s daným problémem setkáme, již to není pro nás problém, ale úkol. Řešení problémů můžeme tedy definovat jako samostatné objevování a odhalování principů, zákonitostí, pravidel mezi předměty, jevy a pojmy. Výsledkem je rozšíření a prohloubení vědomostí.
Jak postupovat při řešení problému:
  • Nejdříve bychom problém měli přesně vymezit a charakterizovat.
  • Po vymezení problému bychom měli problém analyzovat a stanovit si možné způsoby řešení problému.
  • Provést ověření způsobů řešení problémů, který povede k vyřešení problému.
  • Vyřešení problému.
  • Provedení kontroly řešení problému a případné zdokanalení řešení problému.
 
Při řešení problému nás ovlivňují naše:
1. Zkušenosti a znalosti.
2. Míra schopnosti učit se během řešení problému.
3. Psychický a zdravotní stav řešitele problému.
4. Trpělivost, vytrvalost, kreativita, flexibilita.
Previous
Next