^JAK MIZÍ SNÍH [Milena Lukešová ] Pěšina sotva prokoukla, hartusí na sníh: - Taj už, taj! A sníh jak bílý hranostaj ocáskem mrskne a je fuč. Jen sem tam jukne: kuk, kukuč, když slunce za ptačího křiku výš a výš šplhá po žebříku a zem si chválí: --- Ach ta, ach ta, ta čvachtanice krásně čvachtá! Bačkůrky z mechu SCHOVÁVANÁ A. A. Milne Neviděl někdo moji myš? Tu krabici jsem otevřel, namouduši a vskutku, jen abych viděl, jak se má - a sotva na minutku! To byste koukali, jak rychle vyskočila! Nikdy bych nemyslel, že může být tak čilá . . . Určitě je tu v domě, určitě tu má skrýš! Neviděl někdo moji myš? Strýčku Jane, tys neviděl mou myš? Docela malá byla, bydlela na vesnici v hlíně -ta nemá tušení, co je to běhat po Londýně! Proč jenom nepočkala, šel bych s ní ... Co když teď zabloudí, co když ji někdo sní? Musím se zeptat tety Růži: "Neviděla jsi moji myš? . . . Ach, teto Růžo, počkej, kam běžíš?" Asi se chuděra teta lekla . . . Musí tu někde být . . . daleko neutekla. Neviděl někdo moji myš? Z knihy Ostrov, kde rostou housle, z angličtiny přebásnil Pavel Šrut JAK DĚLAT PODOBIZNU PTÁKA Jacques Prévert Nejdříve namalovat klec s otevřenými dvířky pak namalovat něco hezkého něco prostého něco krásného něco vhodného... pro ptáka podepřít potom plátno o strom v zahradě v háji nebo v lese schovat se za strom beze slova bez pohnutí. . . Někdy přijde pták brzo ale může si dát na čas po dlouhá léta než se rozhodne Nedat se odradit a čekat čekat je-li třeba léta přičemž rychlost nebo pomalost příchodu ptáka není v žádném poměru ke kvalitě obrazu Když přijde pták přijde-li zachovat nejhlubší ticho čekat až pták vstoupí do klece a když tam vstoupí pomalu zavřít štětcem dvířka pak smazat všechny příčky jednu po druhé a dávat pozor abychom se nedotkli žádného ptačího péra Udělat potom obraz stromu a vybrat tam nejhezčí větev pro ptáka namalovat i zeleň listů a svěžest větru sluneční pyl bzučení hmyzu v trávě za letního parna a čekat pak až se pták rozhodne zpívat Když pták nezpívá je to špatné znamení znamení že je obraz špatný ale zpívá-li je to dobré znamení znamení že můžete obraz podepsat Tehdy vytrhnete zlehýnka Z knihy Jako zázrakem, ptákovi jedno péro z francouzštiny přebásnil Adolf Kroupa a napíšete své jméno do rohu obrazu ROZHOVOR Jaroslav Seifert Kde bydlí víla? Asi v mechu, celou noc tančí bez oddechu, pak věneček si odstrojí a ustele si pod chvojí. A co má k jídlu? Místo kávy do hrníčku si sbírá z trávy třpytivé rosné krůpěje a ráno si je ohřeje. A to jí stačí? Stačí asi, je živa jenom z vůně, z krásy a na svůj usměvavý ret dá lupen růže, který slét. A viděl jsi ji? Jenom v šeru, větřík hrál jako na citeru. Myslel jsem, někdo neznámý, a lampa ve tmě zhasla mi. A byla hezká? Jistě byla. Je hezká každá, když je víla. A druhého dne jsem tam zdvih pár kvítečků už povadlých. (Chlapec a hvězdy) JAN SKÁCEL Uspávanka s plavčíkem a velrybou Plavčík je onen, kdo se plaví na moři, a ne ze zábavy. Není to žádná legrace choditi na loď do práce. No zkrátka, plavčík, to je pán, co na moři je zaměstnán. Na lodi, která ryby loví, šplhati musí do lanoví a čistit mosaz, až se blýská. Na souši se mu spíše stýská. A tak ti budu vyprávět o plavčíku, co málem svět obeplul na své plachetnici a jmenoval se plavčík Jan a doma říkali mu Janek. Taková loď si žádá vánek, když ten se opře do plachet, nemůže plavčík zahálet. Kormidlo velikánské třímá, aby loď plula hezky zpříma. Kormidlo třímá bez únavy a ryby vystrkují hlavy z moře, jež tiché je jak laňka, a obdivují toho Janka. A tleskají mu ploutvemi. Plavčík Jan na obdiv si zvykl a časem natolik už zpychl, když ryby tleskaly mu zvučně, že třímal jenom jednoručně. A když tu slávu takhle nesl, do hlubin náhle koráb klesl, protože najel na útes. Plavčík Jan taký na dno kles. Nahoru vyplaval však zručně a tentokráte obouručně. Rybky, co tleskaly mu právě, zatímco oddával se slávě, jakmile nastala ta změna, vzaly hned ploutve na ramena. A najednou byl v moři sám. Ať plaval sem, ať plaval tam a vlnami si cestu razil, na živou bytost nenarazil. Oceán tichý byl jak laň a po něm plaval plavčík Jan. A kde se vzala, tu se vzala, velryba k němu připlavala a on ji na nos políbil. Zkušený plavčík nelíbá na širém moři velryba a s velrybou je také potíž. Hle, co se stalo: náhle totiž velryba zívla velmi zjevně a plavčík Jan už nebyl zevně. Najednou celý uvnitř byl. Co ti mám ještě vyprávět? Plavčík Jan obeplouvá svět a nic mu k štěstí nechybí v břiše veliké velryby. Přes kostice se na svět dívá a někdy velrybě té zpívá, velryba sama nezpívá si. A nezpívají medúzy, nateklo by jim do pusy to slané moře, jež je věčné. A tak na cestě nekonečné zpívá si jenom plavčík Jan. Houpy, houpy, houpy, hou, ryby pluji pod vodou, ryba není žádné ptáče, vpředu plují zavináče, za makrelou tlustí sledi a velryba naposledy. Ve velrybě jako pán prochází se plavčík Jan. Ve dne plují, v noci spí, vůbec nic jim nechybí. Z knihy Uspávanky JULIAN TUWIM Slavík opozdilec Pláče paní Slavíková v hnízdě na akátě, že pan Slavík na večeři měl být o deváté. Dodržuje přece vždycky čas ten stanovený --a teď už je po desáté - Slavík doma není! Všechno stydne: polívčička z broučků v noční trávě, šest komárů nadívaných v jasmínové šťávě, motýl z rožně s hustou rosou na divoké metle, jako moučník větrový dort na měsíčním světle. Že by se mu něco stalo? Přepadli ho v stínu? Snad mu pírka oškubali? Hlásek ukradli mu? Ze závisti! To ten skřivan není toho dalek! Pírka, hloupost, narostou mu. Hlas, toť kapitálek! Najednou je tu pan Slavík, hvízdá si a skáče... "Kde jsi lítal? Kde ses coural?" uvítá ho s pláčem. A pan Slavík sladce cvrkne: "Odpusť mi hřích těžký, byl takový krásný večer, šel jsem radši pěšky." ^Podzim JAN VLADISLAV Smolíčkův jelen chodí krajem, brouzdá se houštím, bloudí hájem, přibíhá v noci kolikrát až do dvorů a do zahrad a všechno za ním rázem hoří od zlata, co má na paroží: i strom i keř, i les i sad, i stará jabloň blízko vrat. Smolíčkův jelen chodí krajem, brouzdá se houštím, bloudí hájem, přibíhá v noci sám a sám až k vesnicím a chalupám, hněvivě střásá listí stromů a volá pacholíčka domů. Z dálky však hvízdá zlehýnka mrazivá, bílá jezinka: "Až se s ním chvíli pokocháme, my ti ho z jara zase dáme." ^Jarní romance JAROSLAV VRCHLICKÝ Byl jednou jeden kouzelník, ten v ledném bydlel hradu, kol pás měl z jíní setkaný a sněhobílou bradu. Na hlavě věnec ze smrčin a z vybledlého kvítí a na závoji mlhavém se křišťály mu třpytí. Tomu se jednou zastesklo v podzemní ledné sluji, i chtěl se jíti podívat, kam denně mraky plují. On dávno slyšel o zemi, kde v keři ptáče zpívá, kde v každé řeky rákosí se luzná víla skrývá. Kde slunko celý boží den si nezahalí líce, kde písní, vůně, hvězdiček a květů na tisíce. Vzal do ruky svůj hromný kyj, v plášť zahalil se úže a těšil se, jak přivine ku zvadlým retům růže. A těšil se, jak zobjímá ty víly lehkonohé, a tak ve sladké naději již kraje prošel mnohé. Však běda! Jaká proměna! I slunce před ním zchladlo, a když vzal kvítí do rukou, hned jeho dechem zvadlo. Na řekách led, na zemi sníh, kam těkavý zrak hledne, kol jenom poušť, kol jenom smrt a nikde víly jedné! Kam vkročil, zas ten starý led, zas kroupy, sněhy, mrazy, i rozpláče se kouzelník a sám si hlavu srazí. A teplý vánek po poli zas pohrává si čile, a z těla kmeta - jaký div! sněženky vzrostly bílé. A vrkoče si v rákosí zas proplétají víly. --Již smutná zima zhynula, ó, vítej, máji milý! Křepelka volá pod mezí a v háji sedmihlásek, a luh, jak by ho posázel, jest plný sedmikrásek. (Host na zemi)