Link: OLE-Object-Data

                                        Základní el. značky

  Vodiče

       -   Vodič 

   

       -   Vodivé spojení dvou vodičů 

   

       -   Křížení vodičů 

  Zdroje

       -   Galvanický, napěťový článek 

   

       -   Baterie 

   

       -   Zdroj stejnosměrného napětí 

   

       -   Zdroj stejnosměrného napětí 

   

       -   Zdroj střídavého napětí 

   

       -   Zdroj střídavého napětí 

  Spínače, tlačítka

       -   Spínač 

   

       -   Tlačítko 

   

       -   jednopólový přepínač 

   

       -   jednopólový přepínač tlačítkový 

   

       -   dvoupólový přepínač 

  Rezistory

       -   Rezistor - všeobecná značka 

   

       -   Rezistor - proměnný 

   

       -   Odporový trimr 

   

       -   Varistor 

   

       -   Rezistor proměnný s vyznačením vypnuté polohy 

   

       -   rezistor s pohyblivým kontaktem, proměnný rezistor 

   

       -   Potenciometr - nelineární 

   

       -   Rezistor - neproměnný se dvěma doplňkovými kontakty 

   

       -   Bočník - rezistor s oddělenými kontakty pro napětí a proud 

   

       -   Rezistor - uhlíkový sloupec 

   

       -   Rezistor - topný 

   

       -   fotorezistor 

  Kondenzátory

       -   Kondenzátor - všeobecná značka 

   

       -   Kondenzátor - polarizovaný, elektrolytický 

   

       -   Kondenzátor - s proměnou kapacitou 

   

       -   Kondenzátor - s nelineární závislostí na teplotě 

   

       -   Kondenzátor - dolaďovací 

   

       -   Kondenzátor - s rozděleným statorem 

  Diody

       -   Dioda - všeobecná značka 

   

       -   Varikap 

   

       -   Varikap 

   

       -   Dioda - tunelová (Esarkiho) 

   

       -   Dioda - Zenerova, dioda řídicí napětí 

   

       -   Dioda - inverzní 

   

       -   Dioda - LED (luminescenční) 

   

       -   Dioda - fotocitlivá dioda 

  Tranzistory

       -   Tranzistor - NPN 

   

       -   Tranzistor - PNP 

   

         

   

       -   Tranzistor - FET s přechodovým hradlem (s kanálem P) 

   

       -   Tranzistor - FET s izolovaným hradlem (s kanálem N) 

   

       -   Tranzistor - FET s izolovaným hradlem (s kanálem P) 

   

       -   Tranzistor - fotocitlivý tranzistor (fotoTranzistor) 

  Více-vrstvé polovoďiče

       -   Triak 

   

       -   Diak 

   

       -   Tyristor 

  Audiotechnika

       -   Piezoelektrický prvek 

   

       -   Reproduktor 

   

       -   Sluchátko 

   

       -   Mikrofon 

   



                                     Rozvod elektrické energie:

                         Třífázové elektrické napětí vyrobené v elektrárně

   (jeho efekt.hodnota je asi 25-6kV) se transformuje

   nahoru (110kV, 220kV,400kV), aby se zmenšily ohmické ztráty ve vedení při přenosu. Rozvod VVN
   jen na velké vzdálenosti.

   

   V daném místě se snižuje na 22kV, jež se rozvádí do jednotlivých lokalit, které mají své
   transformátory na převod dolů – 400V/230V, rozvod tohoto napětí se provádí hlavně kabelem
   v zemi.

   V přípojném místě k objektu se vedení jistí proti možnému zkratu nožovými pojistkami na 100A 
   a po příchodu do objektu ještě jednou (třeba rod.dům 35A na fázi).

   

   Takto jištěné vedení vede do domovní rozvodné skříně, kde se jistí automatickým jističem
   obvykle 25A, pak následuje elektroměr a obvody jednotlivých místností, kde světelné obvody se
   jistí 6A a zásuvkové 10A jističi.

   Speciální zásuvky se jistí 16A. 

   

   Spotřebiče mají obvykle vlastní tavné pojistky.

   

   Jističe mají dva vypínací mechanismy:

   elektromagnetický (podle normy by měl vypnout do 0,4s)

   bimetalový (odpojí obvod při přetížení na cca 140%)

   

   

   Přenos energie je spojen se vznikem ztrát zapřičiněných

   přeměnou el.energie na vnitřní energii vedení přenosové soustavy. Vlivem ztrát se přenosový
   výkon snižuje o:

    

   

   

   

   

   výkon ztrát je tedy 

   e zmenšit ztráty lze pouze zvýšením napětí  a  zvětšením účiníku.

   



                                            Dělič napětí

   

   Předřadný odpor je sice nejjednodušším způsobem snižování napětí, ale dává jen tzv.měkké
   napětí, což značí že požadované napětí je v daném místě jen při dodržení předpokládaného
   odběru proudu. Jestliže se z jakýchkoli příčin tento proud změní, změní se ve stejném poměru i
   napětí.

   Pokud potřebujeme , aby napětí bylo nezávislé na odběru užíváme dělič napětí.

   Dělič napětí jsou buď dva odpory v sérii nebo jeden odpor s odbočkou zapojený mezi póly
   napájecího zdroje, takže jimi protéká stálý proud.

   Hodnoty obou částí děliče musejí být voleny tak, aby  základní příčný proud byl asi 10krát
   větší než proud, který chceme odebírat z odbočky. V tomto případě je již vliv kolísání odběru
   dostatečně malý a napětí lze považovat za dostatečně tvrdé.

   Čím větší jsou  hodnoty příčného proudu, tím lepší stabilizace, ale tím větší část energie
   protéká nevyužita děličem, proto je na místě kompromis.

   

Řízení napětí

   Potenciometr užíváme tam, kde jde o relativně malé výkony

   nebo krátkodobé působení. Reostaty dimenzujeme tak, aby

   snesly vyvíjené teplo. Hodnotu odporu potenciometru volíme tak, aby platilo

                           R[ab]<R[z].

   Je-li úbytek napětí p% na odbočce, pak  při daném zatížení vypočteme odpor děliče ze vztahu

   

   

   

   Př.

   Urči velikost odporu děliče připojeného k 20V, aby se při zatížení odbočky proudem 0,05A
   změnilo napětí na odbočce nejvíce o 10%.

   

   

   

     http://sweb.cz/elnika/mer_sou/index.html

   

   Zdroje elektřiny

   Elektrické napětí se vytváří různě. U galvanických článků vzniká chemickou cestou. Časem
   napětí zmizí a obvodem přestane protékat elektrický proud. Podobně jako rozlišujeme různá
   vodní čerpadla – některá stříkají slabý proud vysoko, jiná dávají velký prou na kratší
   vzdálenost – tak i elektrické zdroje se liší. Některé se vyznačují vysokým napětím, ale
   protékající proud je malý, jiné jsou schopné vyvolat velký proud při malém napětí.

   Když ke slabému zdroji připojíme větší spotřebič, zdroj na takový úkol nestačí a většinou se
   zničí. A když se nezničí, připadá nám, jako by měl někde uvnitř odpor, který nedovolí
   propustit větší proud.

   Zdánlivý odpor, který nedovolí, aby zdrojem tekl větší proud nazýváme vnitřním odporem zdroje.

   Galvanický článek, z kterých je sestavena plochá baterie, má vnitřní odpor velký. Jak se to
   projevuje?

   Baterie bez zatížení vykazuje napětí U=4,5V. Jenže žárovka, kterou chceme připojit, nese
   označení 3,5V. Téměř o 1V poklesne napětí, když připojíme zátěž – žárovku. Zapojíme-li dvě
   žárovky paralelně, pak pokles napětí je ještě větší a můžeme zpozorovat zmenšení svitu uvedené
   dvojice žárovek, v porovnání se žárovkou samotnou. V tomto případě se na vnitřním odporu
   ztratí větší napětí než 1V. Abychom však byli zcela přesní, u čerstvé baterie pokles
   nezjistíte. Zato čím je starší, tím se vlivem pokročilého chemického procesu zvětšuje vnitřní
   odpor.

   

   

   

   Nepatrný vnitřní odpor vykazuje olověná automobilová baterie. Jinak by se totiž nemohla dodat
   mohutný proud do elektrického startéru, který otáčí studeným motorem a nastartuje ho. Podobně
   i pelorický rozvod v domácnosti poskytuje výkonný zdroj energie. Jestliže pracuje elektrický
   zdroj s malým vnitřním odporem, pak při krátkém spojení hrozí rozžhavení vodičů a následný
   požár.Proto se do obvodu zařazuje pojistka, kterou se vytvoří „zúžené místo“ na vedení. Odvod
   se na tomto místě přeruší dříve než dojde k pohromě.

  Použití

   Zatěžovací přímka idealizovaně lineárního zdroje, mám umožňuje zjistit, při jakém odběru
   proudu nám bude do obvodu dodávat napětí. Ve výsledném grafu můžeme hodnoty zjišťovat pouze
   orientačně, z toho důvodu, že je jen velmi málo úplně lineárních zdrojů. Většina (nabíjecí
   baterie, baterie, zdroje) je exponenciální.

                           1. Skutečný a ideální zdroj elektrické energie

   Elektrická energie je dodávána do obvodu napětím U a proudem I. Závislost těchto dvou veličin
   ( při odebírání proudu ) je zatěžovací charakteristika zdroje.



   Ri…vnitřní odpor zdroje; Rz…odpor zátěže

   `a konstanta K bere v úvahu měřítka na osách .

   Vnitřní odpor lineárního zdroje je na velikosti odebíraného proudu nezávislý. Vnitřní odpor
   nelineárního zdroje je na velikosti odebíraného proudu závislý.

   Kolísá-li při činnosti zdroje odebíraný proud, dochází k odpovídajícím kolísání výstupního
   napětí.  Uplatňuje se dynamický vnitřní odpor zdroje r[i], který určujeme pomocí tečny
   sestrojené k zatěžovací charakteristice v klidovém bodě.



   Dynamický Ri lin. zdroje se rovná statickému Ri.

   Dynamický Ri nelin. zdroje se liší v závislosti na poloze tečny v místě prac. bodu.

   .

                                        b) Charakter zdroje

   Zatěžovací charak. elektrické energie, který udržuje na svých výstupních svorkách konstantní
   napětí bez ohledu na velikost odebíraného proudu, prochází bodem U[0] rovnoběžně s vodorovnou
   osou. Při zvětšování zatěžovacího proudu nevzniká na vnitřním odporu zdroje žádný úbytek
   napětíeRi = 0;  není definováno ( I[k] `a  YEN ). Takový zdroj nazýváme ideální zdroj napětí.

   Zatěžovací charak. elektrické energie, jehož svorkami by procházel proud stále hodnoty I[k]
   bez ohledu na velikost odporu zatěž. rezistoru, by procházel bodem I[k] rovnoběžně se svislou
   osou. Jakékoliv konečné změně svorkového napětí by odpovídala nulová změna proudu. Ri `a  YEN;
   U[0] = Ri.I[k] není definován ( U[0] `a  YEN ). Takový zdroj nazýváme ideální zdroj proudu.

   Skutečný zdroj elektrické energie nemá zatěžovací charakteristiku rovnoběžnou ani s osou
   proudu ani s napětí. Jeho náhradní si můžeme představit jako sériové zapojení ideálního zdroje
   napětí a vnitřního odporu.

   Stejnou zatěžovací charakteristiku získáme také při paralelním zapojení Ri k ideálnímu zdroji
   proudu.

   Skutečné zdroje ele. energie, které se svými vlastnostmi blíží ideálnímu zdroji napětí, mají
   ve srovnání s odporem R[z] malý R[i], nazýváme je zdroje napěťově tvrdé. Naopak zdroje ele.
   energie, které se svými vlastnostmi blíží ideálnímu zdroji proudu, nazýváme zdroje napěťově
   měkké.

                                c) Přenos výkonu ze zdroje do zátěže

   Činný výkon přenášený ze zdroje s napětím U[0] a s vnitřním odporem Ri do zátěže, která má
   odpor R[z], můžeme určit ze vztahu : P = R[z].I^2

   Proud I procházející obvodem vypočteme dle ohmova zákona :

   Po dosazení do předcházejícího vztahu dostaneme :

   Vydělením čitatele i jmenovatele R[i]^2 získáme vztah :

   Ze kterého je zřejmé, že výkon odevzdávaný zátěží závisí na poměru zatěžovacího odporu a
   vnitřního odporu zdroje. Napětí na prázdno U[0] a proud na krátko I[k] jsou charakteristické
   veličiny zdroje. Jejich součin se rovná výkonu vnitřního zdroje elektromotorického napětí U[0]
   při nulovém zatěžovacím odporu R[z]; tj. při zkratovaných výstupních svorkách. Za této situace
   je výstupní nap. U nulové, užitečný výkon dodávaný zdrojem do zátěže je roven 0 a veškerý
   výkon zdroje vnitřního elektromotorického napětí se ve vnitřním odporu Ri mění na teplo.

    Zvětšujeme-li zatěžovací odpor, zmenšuje se procházející proud a klesá celkový výkon zdroje.
Závislost celkového výkonu zdroje na poměru  je znázorněna horní křivkou. Užitečný výkon odevzdávaný
    zdrojem do zátěže, je částí celkového výkonu zdroje U[0]. `a . Dosadíme-li do tohoto vztahu
  jednotlivé hodnoty podílu  získáme závislost znázorněnou spodní křivkou. Pokud =1 je užit. Výkon
                    dodávaný do zátěže maximální – zátěž je přizpůsobena zdroji.





  Pasivní součástky

   V elektrických obvodech se používají tři druhy pasivních součástek, které se liší způsobem,
   jakým zacházejí s elektrickou energií, která je jim dodávána. Oddělovat tyto tři druhy je
   idealizací, která je potřeba k jejich zavedení a může se jen více či méně blížit realitě v
   konkrétním případě. Jestliže se dodaná energie pouze disipuje (tedy z hlediska zdroje, který
   energii dodává, spotřebovává), pak tento prvek označujeme jako (ideální) rezistor. Velmi často
   se též používá pojmenování odpor, to však má pak dva významy jednak jako prvek obvodu, jednak
   jako hodnotové vyjádření schopnosti vést proud; používejme proto názvu rezistor. Pakliže se
   dodaná energie akumuluje ve formě magnetického pole, nazýváme tento prvek (ideální) cívkou.
   Často používaný název indukčnost má opět dva významy podobně jako odpor. V angličtině
   používaný název induktor (inductor) je v češtině také vícevýznamový (označuje přístroje
   vyrábějící vyšší napětí buď přerušováním stejnosměrného proudu a transformací nahoru, nebo
   mechanickým otáčením cívky v permanentím magnetickém poli - u telefonů) a proto jej také nelze
   doporučit. Je-li dodaná elektrická energie akumulována ve formě elektrického pole, hovoříme o
   (ideálním) kondenzátoru. Slovo kapacita ve významu prvku elektrického obvodu se sice občas
   používá, ale většinou nedochází k nedorozumění.

   Rozdělení elektronických součástek

   1) Podle počtu vývodů, kterými se elektronická součástka zapojuje do elektronického obvodu
   (dvojpóly, vícepóly)
   2) Podle počtu dvojic svorek (bran), které slouží k přivedení signálu do elektronické
   součástky a k následnému odvodení do další části elektronického obvodu (brány)
   3) Podle využití energie v elektronickém obvodě (aktivní a pasivní)
   4) Podle závislosti obvodových veličin (lineární a nelineární)
   5) Podle frekveční závislosti (odporové a reakční)



  Odpor nebo rezistor

   Hned v úvodu je třeba říci, že součástka, o které je se často nesprávně nazývá odpor. Proč
   rezistor a nikoliv odpor? Odpor může vykazovat nejen onen váleček s drátovými vývody na
   koncích, nýbrž také každý vodič a hlavně izolant. Odpor může klást i spoj dvou vodivých míst,
   jest1iže spojení je nedokonale provedené. Kromě uvedených důvodů mohou vznikat i nejasnosti a
   omyly řekne-li se ,,velký odpor”, pak nevíme, jestli se jedná o ve1ký rozměr součástky
   rezistoru, nebo skutečně o velkou hodnotu odporu této součástky. Prosté měli bychom názvy
   roz1išovat: součástka se nazývá rezistor, zatímco vlastnost součástky se nazývá odpor. Praxe
   je poněkud jiná.

   

   Rezistory rozdělujeme podle různých hledisek na pevné a proměnné, anebo také na drátové,
   vrstvové a hmotové. Základem drátových a vrstvových rezistorů je keramická trubička nebo
   váleček. Drátové rezistory mají navrchu navinutý odporový drát, chráněný vrstvou laku nebo
   smaltu. Vrstvové rezistory mají nanesenou tenkou vrstvu z odporového materiálu, do kterého se
   frézuje drážka. Těmto způsobem se ,,dolaďuje” velikost odporu. Utvoří se jakási úzká páska z
   odporového materiálu - uhlíku, několikrát jakoby ovinutá kolem válečku.

   Pro vysokofrekvenční obvody se vyrábějí metalizované rezistory. Tvoří je vrstva kovového
   materiálu, nanesená ve vakuu. Vyznačují se tím, že mají nepatrnou indukčnost. Povrch všech
   rezistorů se chrání lakem před poškozením odporové vrstvy.

  Značení

   Na starších rezistorech můžeme spatřit označení TESLA-velkéT, velké R je symbol odporu.
   Následuje trojčíslí. které blíže určuje vlastnosti rezistoru. Dnes se nejčastěji používá
   značení barevným proužkem. Značení hodnoty na odporu není zdaleka jednotné, což samozřejmě
   komplikuje situaci.

   Ohmy (Ω) KiloOhmy (k) MegaOhmy (M) ..., 10, 56, 120, 240, 430, 680, 910, ... ..., 1k,
   5k6, 8k2, 12k, 24k, 43k, 91k, ... ..., M1, M56, 1M2, 2M4, 4M3, 6M8, 10M, ...

   Odpory se vyrábějí v řadách jmenovitých hodnot. Není to vlastně jedna řada, spíše několik řad,
   lišících se od sebe vzdálenostmi mezi jednotlivými prvky řady. Zjednodušeně řečeno: různé typy
   rezistorů se nevyrábějí ve všech hodnotách. Záleží na tolerančním pásmu.

   Nejznámější je řada E 12, která obsahuje prvky: 12-12-15-18-22-27-33-39-47-56-68-82.

   

  Rezistory   barevný kód

   Abychom porozuměli barevnému kódu na rezistorem, naučíme se pracovat s následující tabulkou. Z
   ní je patrné, že používá 12 barev, které se v podobě úzkého proužku nanášejí těsně vedle sebe
   na tělísko rezistoru.

  Tabulka barevného značení

   +--------------------------------------------------------------------------------------------+
   |    Barva    |  1. číslice   |  2. číslice   |  3. číslice *)   |  násobitel  |   úchylka   |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |  stříbrná   |       —       |       —       |         —        |    10^-2    |   ± 10 %    |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |    zlatá    |       —       |       —       |        —         |    10^-1    |    ± 5 %    |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |    černá    |       —       |       0       |        0         |      1      |      —      |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |    hnědá    |       1       |       1       |        1         |     10      |    ± 1%     |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |   červená   |       2       |       2       |        2         |    10^2     |    ± 2 %    |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |  oranžová   |       3       |       3       |        3         |    10^3     |      —      |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |    žlutá    |       4       |       4       |        4         |    10^4     |      —      |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |   zelená    |       5       |       5       |        5         |    10^5     |   ± 0,5 %   |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |    modrá    |       6       |       6       |        6         |    10^6     |   ± 0,25 %  |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |   fialová   |       7       |       7       |        7         |    10^7     |   ± 0,1 %   |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |    šedá     |       8       |       8       |        8         |    10^8     |      —      |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |    bílá     |       9       |       9       |        9         |    10^9     |      —      |
   |-------------+---------------+---------------+------------------+-------------+-------------|
   |    žádná    |       —       |       —       |        —         |      —      |    ± 20 %   |
   +--------------------------------------------------------------------------------------------+

   *) pouze u pěti proužkového rezistoru.

  Jak pracovat s tabulkou

   Přesněji si musíme prohlédnout posloupnost barev a jim odpovídajících číslic, počínaje černou
   a konče bílou. Nejlepší je naučit se ji zpaměti - pak se hodnota odporu dekóduje snadno.

   

   

   Při určování velikosti odporu rezistoru musíme nejdříve zjistit, na které straně tělíska jsou
   proužky naneseny blíže ke kraji – ke špičce. Tam je začátek barevného kódu a odtud se stanoví
   pořadí proužků k opačnému konci. První, druhý (u pěti proužkového kódu i třetí) proužek zleva
   udává dvojčíslí (trojčíslí), které patří do číselné řady jmenovitých hodnot (např. E l2).
   Neříká však nic o řádu, který je rozhodující pro skutečnou velikost odporu. Zjištěné dvojčíslí
   (trojčíslí), ale poslouží k jednoduché kontrole správnosti. Ověříme si, jestli se nalezená
   hodnota skutečně nachází v řadě jmenovitých hodnot. Nenalezneme-li tam naše dvojčíslí (3), je
   pravděpodobné, že jsme z nějakých důvodů špatně učili kód rezistoru. Případný omyl, hlavně u
   druhého proužku (popřípadě třetího), nebývá kritický. Předpokladem však je, že jsme začali
   určovat od správné strany.

   Je-li dostupný ohmmetr, hodnotu odporu raději přeměříme.

   

   

                                  Kondenzátor  základní vlastnosti

   Kondenzátor je součástka, která se vyznačuje schopností shromažďovat v sobě elektrický náboj.
   Této vlastnosti kondenzátoru se říká kapacita a značí se velkým C.

   Struktura se navzájem liší, vycházejí ze stejného uspořádání. Kondenzátor tvoří, v
   nejjednodušším případě, dvě vodivé desky, v jiných případech řada dvojic. Tyto vodivé plochy
   jsou v těsné blízkosti u sebe, ale nedotýkají se. Od sebe je odděluje izolační vrstva. Ta
   nedovolí, aby elektrický proud procházel z jedné strany na druhou.

   Izolační vrstvě říkáme dielektrikum, vodivé plochy nazýváme elektrodami. Jsou většinou z
   hliníku, velmi tenkého, slabšího než nejtenčí papír. Požaduje se, aby plochy elektrod byly
   rozměrné, avšak kondenzátor byl co nejmenší. Řešení  existuje. Desky to již nejsou, nýbrž
   uzounké pásky tenké hliníkové fólie, podobné té, kterou známe jako alobal. Mezi tyto dva pásky
   se vloží slabý kondenzátorový papír a ještě jeden na povrch. Místo papíru se častěji používá
   plastová fólie. Pak se to vše stočí do válečku. Od každé desky, vlastně elektrody, se vyvede
   vodič a celek se zalisuje do plastového alobalu. Ten drží pohromadě a zároveň ho chrání.
   Nejlépe to uvidíte, když nějaký větší kondenzátor opatrně rozeberete.

   Oblíbenou skupinou jsou kondenzátory fóliové, které tvoří metalizovaná – pokovená polyesterová
   fólie (dielektrikum), stočená nebo jinak složená do pouzder různých tvarů. Tyto kondenzátory
   vykazují značné kapacity při malých rozměrech i další výhodné vlastnosti. Dnes se ovšem velmi
   rozmohli, a řekl bych, že se používají více a ty jsou kondenzátory elektrolytické.

  Keramické kondenzátory

   Keramické kondenzátory, čtvercového nebo kulatého tvaru v miniaturním nebo větším provedení.
   Dielektrikum je zde tenká keramická destička a z obou stran je pokovená. Tak se vytvoří dvě
   vodivé plošky.

   Kromě keramiky se používají i další dielektrika: slída, papír, polyester (PE), a dokonce i
   vzduch. Vyrábějí se desítky druhů, lišící se mnohými vlastnostmi, rozměry, velikostí napětí,
   které k němu můžeme připojit.

  Vzduchové proměnné kondenzátory

   Vzduchové kondenzátory jsou proměnné – otočné. Jedna řada desek stojí (stator), druhá řada se
   otáčí a zároveň se zasouvá do desek statoru, těm se říká rotor. Protože mezi deskami musí
   zůstat mezery, je vzduchový kondenzátor většinou rozměrný. To nevadilo u dřívějších
   rozhlasových přijímačů, kde se na rozměry nehledělo. Dnes se vyrábějí otočné kondenzátory
   malé, aby se vešly do tranzistorových přijímačů a podobných miniaturních zařízení. Zasouváním
   desek rotoru mezi desky statoru se mění kapacita, a tím i kmitočet rozhlasových stanic v LC
   členu. Dielektrikum těchto kondenzátorů tvoří plastová fólie.

  Dielektrikum

   Jistě mnohé z vás napadá otázka: Jak to, že malé otočné kondenzátory mají stejnou kapacitu
   jako velké, vzduchové? Abychom dobře porozuměli odpovědi, bude potřeba blíže prozkoumat
   vlastnosti dielektrika a jeho vliv na kapacitu.

  Maximální napětí

   Zvýší-li se napětí na elektrodách nad určitou velikost, náboj se okamžitě vyrovná výbojem.
   Prostě uvnitř kondenzátoru přeskočí jiskra, která po sobě zanechá stopy, znehodnocující
   kondenzátor. Zvláště malé keramické kondenzátory nesnesou vyšší napětí.proto bývá na
   kondenzátoru napsáno, k jakému nejvyššímu napětí je ho možno připojit. Není-li napětí uvedeno,
   , nezbývá než potřebný údaj zjistit v katalogu výrobce nebo prodejce.

  Značení

   Moderní kondenzátory mají mnohem menší rozměry, a také málo údajů. Miniaturní keramické
   kondenzátory se označují pouze barevnými značkami, ve kterých je zakódovaná výsledná kapacita
   i maximální napětí. To, co nás nejvíce zajímá na kondenzátoru, je jeho kapacita, která se
   značí písmenem C. Protože 1 F (Farad) je velká jednotka, se nepoužívá. Odvozené jednotky jsou
   mnohem menší a podobně jako u odporu se tvoří příponami.

                                       +--------------------+
                                       |mili|mikro|nano|piko|
                                       |----+-----+----+----|
                                       | m  |  µ  | n  | p  |
                                       +--------------------+

                                     1mF = 1 000 µF            
                                   1 µF = 1 000 nF = 1 000 000 pF
                                    0,1 µF = 100 nF = 100 000 pF
                                    0,01 µF = 10 nF = 10 000 pF
                                          1 nF = 1 000 pF

   

  Teorie

   Kapacita je schopnost hromadit určitou velikost náboje při určitém napětí. Má charakter
   vodivosti. Dielektrická vodivost je přímo úměrná ploše a nepřímo úměrná délce.

                                                C =  

   Kapacitu vzduchového kondenzátoru vypočítáme:

                               C = (n-1) • ε[0] • ε[r] •  

  Zapojování kondenzátorů

   - Sériové

   Kondenzátory se nabíjejí tak, že náboj Q přivedený na desku kondenzátoru váže na druhé desce
   Q^--, čímž se stejně velký náboj uvolňuje na desku druhého kondenzátoru. Takže v dielektrikech
   všech kondenzátorů bude tedy stejný náboj.

   

   Výsledná kapacita v sérii je vždy menší než kapacita kondenzátoru s nejmenší kapacitou.

   - Paralelní

   V paralelním zapojením se všechny kondenzátory nabíjení na svoji maximální hodnotu. Výsledná
   kapacita je tedy součtem těchto hodnot.

                                       C = C[1] + C[2] + C[n

   ]

   CÍVKY - induktory

   Cívky jsou dvoj pólové součástky konstruované takovým způsobem, aby vytvořily vlastní
   indukčnost L definované velikosti. Indukčnost cívky závisí na počtu závitů, jejich
   geometrickém uspořádání a na magnetických vlastnostech prostředí, které závity obepínají i
   které cívky obklopuje.

   Podle konstrukce je možné cívky rozdělit na dvě velké skupiny: cívky bez jádra a cívky
   s jádrem.

   

   Cívky bez jádra

   Cívky bez jádra se konstruují pro indukčnosti řádově jednotek mikrohenry, výjimečně jednotek
   milihenry. Používají se v obvodech s frekvencí až několik set megahertzů nebo v
   nízkofrekvenčních obvodech v těch případech, kdy záleží na tom, aby se při změně proudu
   procházejícího vinutím neměnila indukčnost.

   Vinou se buď na izolační kostry, nebo použije-li se tlustší drát, mohou byt provedeny jako
   samonosné (bez kostry). Vinutí je jednovrstvové nebo při větší indukčnosti několikavrstvové.

   Speciální skupinu cívek bez jádra tvoří tzv. plošné cívky, které jsou vytvořeny vyleptáním
   fólie tvořící obrazec plošných spojů do tvaru závitů. Indukčnost těchto cívek zpravidla
   nepřesahuje 10 mH. Používají se pro frekvence několika desítek až stovek megahertzů.

   

   Cívky s jádrem

   Podle druhu použitého jádra dosahuje maximální indukčnost cívek s jádrem několika desítek až
   stovek milihenry (cívky pro použití ve vysokofrekvenčních obvodech) nebo několika desítek
   henry (nízkofrekvenční tlumivky).

   Jádra jsou vyráběna z magneticky značně vodivých materiálů s malými hysterezními ztrátami.
   Elektrická vodivost jader musí naopak být co nejmenší, aby ztráty vznikající v jádře průchodem
   vířivých proudů byly malé.

   Vysokofrekvenční cívky s jádry

   Pro cívky s indukčností do několika set mikrohenry se používají jádra šroubová. Jádro má tvar
   šroubu s jemným závitem a lze ho šroubováním zasouvat do prostoru cívky, a tím zvětšovat
   indukčnost.

   Cívky s větší indukčností využívají různých typů feritových uzavřených jader, např.
   hrníčkových jader, která jsou složena ze dvou stejných částí miskovitého tvaru. Jádro po
   složení zcela obklopuje cívku, takže rozptyl magnetického toku do okolí jádra je velmi malý.
   Cívka navinutá na izolační kostře je nasunuta na středním sloupku jádra.

   Obě části sloupku nedosahují při styku vnějších částí jádra těsně k sobě, takže sloupek je
   přerušen vzduchovou mezerou. Vzduchovou mezeru lze překlenout ladicím šroubovým jádrem, jehož
   polohou lze v malých mezích měnit indukčnost. Jádra jsou vyráběna v řadě normalizovaných
   rozměrů.

   Nízkofrekvenční tlumivky

   Nízkofrekvenční tlumivky mají jádra tvořená magnetickým obvodem naznačeným. Obvod je navinut z
   ortopermového pásku tloušťky 0,32 mm (vhodné pro síť.frekvenci 50 Hz, jádro označeno žlutou
   barvou) nebo tloušťky 0,13 mm (pro frekvence akustického pásma, označeno zeleně). Průchod
   vířivých proudů jádrem je zmenšen tím, že jsou jednotlivé závity pásku od sebe izolovány. Aby
   bylo možné na magnetický obvod nasunout cívku navinutou na izolační kostře, je jádro asi
   uprostřed příčně rozříznuto na dvě části tvaru C. (Odtud název jádro C.) Většinou popisovaných
   nízkofrekvenčních tlumivek současně prochází stejnosměrný i střídavý proud (např. filtrační
   tlumivky v napájecích zdrojích). U těchto cívek je třeba zajistit, aby magnet. pole vznikající
   v důsledku procházejícího stejnosměrného proudu (tzv. stejnosměrná předmagnetizace) nemohlo
   posunout pracovní bod magnetického materiálu jádra již do oblasti jeho magnetického nasycení.
   Požadavku se dosáhne přerušením magnetického obvodu vzduchovou mezerou (ve skutečnosti
   oddělením obou částí jádra izolačním materiálem vhodné tloušťky).

   Vlastní indukčnost

   V obvodu, kterým prochází časově proměnný elektrický proud, se v jeho okolí mění magnetické
   pole. Magnetický tok je funkcí času. Změnou magnetického toku se v obvodu indukuje napětí
   podle indukčního zákona

   .

   Pro část okolí, které není feromagnetické, jímž prochází magnetický tok, platí Hopkinsonův
   zákon. Magnetický tok je přímo úměrný budícímu proudu podle vztahu . Časové změně budícího
   proudu  odpovídá časová změna magnetického toku

   .

   V cívce s N závity se indukuje v každém jejím závitu napětí

   .

   V celé cívce se indukuje napětí

   .

   Pro výraz N^2G[m] je zavedena konstanta L, která se nazývá vlastní indukčností cívky .

   Prochází-li vedením cívky proud I, vytváří cívka svůj magnetický tok. Vybuzený magnetický tok
   je přím úměrný celkovému proudu, s nímž je spřažen. Magnetické spřažení cívky . Vyjadřuje
   celkový tok spřažený se všemi závity. Vlastní indukčnost cívky je konstanta úměrnosti mezi
   :a) napětím indukovaným na svorkách cívky a časovou změnou proudu cívky (dynamická definice),
   b)    magnetickým spřažením cívky a proudem cívky (statická definice).

   VIZ: odkaz

   http://cs.wikibooks.org/wiki/Praktick%C3%A1_elektronika/Line%C3%A1rn%C3%AD_sou%C4%8D%C3%A1stky
   - C.C3.ADvka

   



                                            El. dvojpól

   Elektrický dvojpólem většinou rozumíme elektronickou součástku, která se do obvodu připojuje
   dvěma vývody. Je to například rezistor, kondensátor, cívka, LED, … Někdy se u nás v čechách
   nazívá jednobran, některí místo toho aby vypisovali dlouhá slova jej píší jako 2P.

   Schématická značka dvojpólu vypadá takto: schématická značka dvojpólu

   Rozlišujeme u nich dvě orientace napětí a proudu a to:

   spotřebičová 2p - spotřeb. char. I jde do 2P 
   zdrojová     2p - spotřeb. char. I jde z 2P  

   Charakteristická vlastnost spotřebiče el. energie: odebírá z obvodu výkon.

   Charakteristická vlastnost zdroje el. energie: dodává do obvodu výkon.

                                   Spojení 2P v uzavřeném obvodu:
                                   Spojení 2P v uzavřeném obvodu

   Abychom mohli jednoznačně popsat chování 2P musíme znát závislost I na U – tj. voltampérovou
   charakteristiku. Můžou nastat dvě situace a to takové že VA charakteristika bude lineární,
   tedy k jejímu určení stačí znát jen dva body. Ovšem VACh může být i nelineární a k jejímu
   určení musíme znát více než dva body, většinou jich je kolem deseti i více.

   Nelineární 2P nemůžeme narozdíl od lineárního 2P popsat běžnou funkcí.

   ----------------------------------------------------------------------------------------------

  Elektrický Čtyřpól - dvojbran

   Některé elektronické součástky (např. tranzistory) mají více než dva vývody, nazývají se
   vícepóly. Vývody vícepólu tvoří spolu dvojice. Dvojice svorek, které slouží k přivádění
   signálu, se nazývají vstupní svorky, svorky, kterými se signál odebírá, se nazývají výstupní
   svorky. Tranzistor má tři svorky pro emitor, bázi a kolektor, je to tedy trojpól - dvojbran.
   Také elektronka je trojpól: za svorky z hlediska signálu považujeme katodu, anodu a řídicí
   mřížku. Příkladem vícepólu se čtyřmi svorkami — tedy čtyřpólu — je transformátor.

   Trojpól je pro sledování funkce málo názorný, změníme proto jednoduchým způsobem trojpól na
   čtyřpól: jednu svorku původního trojpólu použijeme pro dvě svorky společně (obr. 10). Vznikne
   tím čtyřpól neboli dvojbran. My se přidržíme staršího, vžitého označení čtyřpól. Svorky
   (bránu) 1 — 1‘ považujeme za vstupní, svorky 2—2‘ (druhá brána) jsou výstupní.

   Vstupními svorkami prochází proud i1 při napětí u, výstupními svorkami prochází proud i2 při
   napětí u2. Nesmíme zapomenout na orientaci proudu a napětí. Obvyklá (spotřebičová) orientace
   je vyznačena na obr. 10.

   Na obě strany čtyřpólu, vstup a výstup, nemůžeme pohlížet jako na dva samostatné dvojpóly.
   Čtyřpóly jsou oproti dvojpólům složitější — na výstup působí vstup a naopak vstup je více či
   méně ovlivňován výstupem.

   Podobně jako dvojpól je i čtyřpól buď lineární, nebo nelineární. Elektrické poměry lineárního
   dvojpólu můžeme poměrně snadno popsat číselnými hodnotami a obvod řešit matematicky.

   

   Řešení lineárních obvodů

   a) věty o náhradním obvodu lineár. zdroje

   Théveninova věta  říká, že jakýkoliv aktivní lineární jednobran je možné nahradit sériovým
   zapojením ideálního zdroje napětí U[n] a odporem R[n]. Přičemž U[n] je napětí naprázdno na
   svorkách původního zdroje a R[n] je jeho vnitřní odpor.

   Podle Nortonovy věty lze jakýkoliv aktivní jednobran nahradit ideálním zdrojem proudu I[n]
   zapojením paralelně k vnitřnímu odporu původního jednobranu. Náhradní proud I[n] se rovná
   proudu, který prochází svorkami původního jednobranu při jejich spojení nakrátko.

   Při výpočtu náhradního odporu R[n]  nahradíme všechny zdroje elektrické energie obsažené ve
   zjednodušované části jejich vlastními Ri / Ideální zdroj napětí : Ri = 0 – zkrat, Ideální
   zdroje proudu : Ri = YEN - rozpojení/.

   Př.:  Část obvodu nalevo od svorek 1,1‘ máme nahradit podle Theneninovy a Nortonovy věty.
   Nejprve nahradíme ideální zdroj proudu I[1] s pralelně zapojeným R[1] sériovým zapojení zdroje
   U a vnitřního odporu R[i]=R[1]. U = R[1].I[1] = 10.1 = 10V.

   Získáme obvod  b).

   Náhradní napětí U[n] vznikne podle Then. věty na rezistoru R[4] po odpojení zatěž. odporu
   R[z].

   c)

   Náhradní odpor R[n] získáme z obvodu d) .

   Proud I[n] pro náhradní obvod dle Nortonovy věty vyplývá nejlépe z obrázku c) při spojení
   svorek 1,1‘ nakrátko. Rezistor R[4] je zkratována obvodem prochází proud I[n], jehož orientaci
   zvolíme souhlasnou s proudem I. . Pro kontrolu ještě vypočítáme napětí naprázdno, která musí
   být u obou náhradních obvodů stejné : U[n] = I[n] . R[n] = 0,857.25,92 = 22,22V

   

   b) využití Kichhoffových zákonů pro řešení lin.obvodu

   Metoda uzlových napětí : máme vyřešit obvod uvedený níže. Za vztažný uzel zvolíme uzel
   společný součástkám R[1],R[3] a R[z], zbývající dva uzly označíme 1 a 2. Sestavíme rovnice :

                                     Uzel 1…I[0] = I[1] + I[2]…

                                     Uzel 2…I[2] = I[3] + I[4]…

                              Řešením dostaneme U[1]=6,47V a U[2]=4,7V

   Metoda smyčkovývh proudů : Hledáme např. napětí U[4] v obvodu uvedeném níže. Zvolíme a
   označíme proudy ve smyčkách a sestavíme rovnice :

                       Pro smyčku 1 … 0 = R[1]I[1]+U[2]+ R[2](I[1]- I[2])-U[1

                    ]Pro smyčku 2 … 0 = R[3]I[2]+ R[4]I[2]+ R[2](I[2]- I[1])-U[2

   ]Řešením těchto rovnic získáme I[1] = 0,36A a I[2] = 0,28A. Hledané napětí U[4] = R[4].I[2] =
   50.0,28 = 14V vyšlo kladné. Znamená to, že jeho skutečná polarita souhlasí s vyznačeným
   směrem.

   c) princip lineární superpozice

   Pro usnadnění řešení obvodů s několika zdroji elektrické energie je výhodné využít principu
   lineární superpozice, který platí v lineárních obvodech. Dle tohoto principu řešíme daný obvod
   postupně vždy s jedním zdrojem. Přitom ostatní zdroje nahradíme jejich vnitřním odporem.
   Výsledné napětí působící mezi libovolnými místy obvodů všech zdrojů určíme jako součet napětí
   nebo proudů vypočtených při působení jednotlivých zdrojů samostatně.

   Př.: Využitím principu lineární superpozice máme určit napětí U[3] v obvodu. Nejprve vyřadíme
   zdroj napětí U[2] a řešíme obvod pouze se zdrojem proudu I[1]. Získaný obvod b) vyřešíme
   metodou uzlových napětí. Obvod má totiž dvě smyčky a dva uzly, z nichž jeden zvolíme jako
   vztažný. řešením získáme .                    U[3]’ je částí tohoto napětí, neboť v uzavřeném
   obvodu se napětí rozděluje v poměru odporů, V obvodu platí : . Spojením obou předchozích
   obvodů získáme : . Vyřadíme-li v původním obvodu zdroj proudu I[1], získáme obvod c). Za této
   situace působí na rezistor R[3] napětí U[3]’’, které určíme metodou smyčkových proudů : .
   Hledané napětí :

   Výsledné napětí při současném působení obou zdrojů : U[3] = U[3]‘ + U[3]‘‘ = 1,5 + 3 = 4,5V.

   

   

   

   3. Řešení nelineárních obvodů

                          sériové řazení odporů – paralelní řazení odporů



                        Grafické určení pracovního bodu nelineární součástky

   Pracovní bod je bodem voltampérové charakteristiky, který odpovídá skutečným pracovním
   podmínkám součástky v obvodu. Znamená to, že volbou pracovního bodu na voltampérové
   charakteristice volíme i podmínky činnosti součástky. Je tedy zřejmé, že při návrhu obvodu je
   velmi důležité, aby byla správně zvolena a nastavena poloha pracovního bodu. Souřadnice
   zvoleného pracovního bodu U[P] a I[P] udávají svorkové napětí součástky a procházející proud.
   Obě hodnoty jsou stejnosměrné. Odpovídajícímu pracovnímu bodu říkáme statický klidový pracovní
   bod. Nastavit jeho polohu znamená přivést do součástky odpovídající hodnoty obvodových veličin
   z napájecího zdroje. Velikost proudu omezujeme podle potřeby sériovým rezistorem R[S].

                        , v bodě P prochází oběma součástkami stejný proud.