jiné vlastnosti, které obvyklý stereotyp spojuje s „nepřizpůsobivými". Lidé, kteří třeba jen čekali na přidělení normálního bytu od obce, nebo jejichž obecní byt se dostal do neobyvatelného stavu a bylo třeba ho rekonstruovat, lidé, pro které by bývalo bylo vhodné jiné řešení, byli umístěni mezi „ne-přizpůsobivé" patrně proto, že svým vzezřením byli Rómy, a úřad je proto umístil tam, kam obvykle Rómy umisťuje. Tento přístup vede nejen k případům diskriminace, stojí také v základu různých snah, které mají pomoci, ale ve výsledku škodí, jak ještě popíšeme v kapitole oromosvodu. Dále je třeba zmínit předsudky, xenofóbii a rasismus, které skrze jednání pracovníků veřejné správy a dalších institucí ovlivňují praxi těchto institucí na všech úrovních. A nakonec sem patří dopad minulé diskriminace a minulých omylů. Například na privatizaci obecních bytů a následnou snahu soukromých majitelů odstěhovat neatraktivní nájemníky vždy doplatí i zcela bezproblémoví nájemníci, kteří jsou ale „etničtí Rómové". Propouštění dělníků z restrukturalizovaných podniků v začátku devadesátých let, které je vlastně počátkem sociálního a ekonomického propadu romských domácností, naplňuje tentýž vzorec. Tento vzorec sebenaplňujícího se proroctví se vyskytuje stále znovu, v příbězích jednotlivých lidí, v celých jejich životech i v „romské problematice" jako celku. S někým, kdo je považován za Roma, je nakládáno jako s „nepřizpůsobivým" (nepracovitým, málo snaživým a podobně), čímž se dostane do situace, kterou není schopen zvládnout, musí se na ni adaptovat a v důsledku se mezi „nepřizpůsobivé" skutečně zařadí.
Za druhé, sociálně vyloučení Rómové vytvářejí a reprodukují specifickou (sub)kulturu nebo (sub)kultury, ve kterých se vyskytují určité struktury a prvky kultury slovenských Rómů, kteří do české části Československa po druhé světové válce migrovali. O této (sub)kultuře se ovšem více předpokládá, než doopravdy ví, a laické předpoklady o ni, obvykle v podobě negativních předsudků, jsou zdrojem dalších omylů a startují další cykly sebenaplňujícího se proroctví. I do této oblasti lze přinést více poznání a pochopení.
Za třetí se sociálně vyloučení Rómové jako Rómové chápou. Jak-už jsme byli uvedli, nemyslíme tím, že se všichni považují za součást romského národa nebo etnické komunity. Ale vědomí rozdělení světa na Rómy a ty, kteří Rómy nejsou, hraje v seberozumění sociálně vyloučených a jejich rozumění světu svou roli. Právě tak hraje roli jejich očekávání toho, že je okolí bude za Rómy považovat.
Tři způsoby, kterým romství vstupuje do problému sociálního vyloučení, tedy jsou: za prvé, okolí je (po svém) vnímá jako Rómy a podle toho se k nim chová, za druhé existuje specifická (sub)kultura sociálně vyloučených Rómů a za třetí Rómové se (každý po svém) jako Rómové chápou. Je užiteč-
26
né zkoumat konkrétní struktury a mechanismy, které jsou instancemi těchto tří kategorií. Cílem by mělo být umět rozpoznat všechny situace a kontexty, ve kterých romství sociálně vyloučených nehraje žádnou roli, a v těchto situacích od něj jednoduše odhlížet. V těch situacích a kontextech, kde to, že sociálně vyloučení jsou Rómové, svou roli hraje, máme vědět, jakou, neboli, což je totéž, máme vědět, co a proč v dané situaci označujeme za „ romské ". Tak lze v našem pochopení věci nahradit etnickou optiku, která je příliš hrubá a která obraz věcného problému sociálního vyloučení rozostřuje. Ke konkrétním důsledkům rozmazaného etnického vidění se vrátíme v závěru našeho pojednání.
II. NÁSTIN SITUACE
Nyní se pokusíme o přehled některých základních jevů, které mají vliv na situaci sociálního vyloučení romských populací v prostředí městských sídel v České republice. Protože nepíšeme s autoritou vědce - výzkumníka, nemůže být tento přehled úplný. Je jen výběrem toho, co Čtenáři - laikovi může zůstávat skryto (a pro čtenáře - odborníka může být naopak samozřejmostí), výběrem, na kterém se pokusíme přiblížit obraz problémů, se kterými se sociálně vyloučení Rómové potýkají. Vybrali jsme si téma přístupu k bydlení, téma (ne)zaměstnanosti a s ní úzce související závislosti na sociálních dávkách a téma přístupnosti práva.
1. Bydlení a vznik sociálně vyloučených lokalit
Původ dnešní situace
Problém bydlení je bezpochyby klíčový pro celé pojednávané téma, proto se mu budeme věnovat poměrně detailně. Ztráta bydlení, postihující jednotlivce a domácnosti, a vytěsňování z bydlem, zasahující celé romské populace a tvořící (ať už zamýšlenou, nebo nezamýšlenou) součást komunální politiky, jednak vedou ke vzniku sociálně vyloučených lokalit, jednak jsou trvalým ohrožením pro ty, kteří se již obyvateli takové lokality stali.
V 90. letech 20. století vzrůstal v českých městech celkový ekonomicky podmíněný tlak na odchod nejchudších obyvatel z bytů v městských centrech (které s přechodem na tržní ekonomiku získávaly na hodnotě) na periferii. Domácnosti s příjmem na úrovni životního minima postupně odcházejí ze standardního bydlení do forem bydlení substandardních. Romské domácnosti, závislé na příjmu ze sociálních dávek, byly v a po roce 1993 v masivní míře postiženy zákonem o nabývání a pozbývání státního občanství České
27
republiky26 v tom směru, že o příjem ze sociálních dávek, a tedy často příjem jediný, na Čas přišly, a tudíž nebyly schopné platit nájemné, služby, energii a vodu. Tady je u řady „neplatičů" původ jejich neplatičství.
Obecni byty
Státní bytový fond přešel do vlastnictví obcí, které ho spravuji v samostatné působnosti, což znamená, že stát nemá na podobu této správy prakticky žádný vliv. O nakládání s těmito byty rozhodují především zastupitelstvo (např. o prodeji a pronájmu) a rada obce (např. o pronájmu). Obecní bytový fond je často spravován najatou firmou. Obce své byty ve stále větší míře privatizují a noví majitelé mají zájem na tom, aby v jejich bytech nežili chudí, natož romští nájemníci. V takovéto privatizaci jsou často osobně ekonomicky angažovaní někteří zastupitelé nebo radní spojení s firmou, která byty kupuje, nebo s firmou, která je má rekonstruovat, a podobně.
Přidělování obecních bytů
Domácnosti s příjmem na úrovni životního minima pochopitelně nemají na bydlení za tržní nájemné, a tak je pro ně jedinou cestou, jak se dobrat nájmu bytu, žádost o byt obecní. Obce ale vesměs mají bytů nedostatek. Byty jsou přidělovány obvykle"na základě obecně závazné vyhlášky nebo směrnice, kterou schvaluje zastupitelstvo obce. Jednou z typických procedur distribuce bytů je pořadníkový systém. Žadatelům jsou přidělovány body podle předem daných kritérií (např. počet dětí v rodině, zdravotní handicap) a čím více má uchazeč bodů, tím blíže je přidělení bytu. Kritéria pro přidělování bytů mají ale někdy nepříznivý dopad na nejchudší uchazeče, dokonce jsou někdy formulována tak, že nepriznřvěji dopadají na uchazeče romské. Příkladem je bezdlužnost blízkých příbuzných - sourozenců, rodičů nebo potomků (u Rómů je vetší pravděpodobnost, že mají ve svém-typicky početnějším - příbuzenstvu neplatiče) nebo Čistý trestní rejstřík. Takováto ustanovení místních vyhlášek o přidělování bytů jsou protiústavní a mohou být právně snadno napadnutelná, ale protože si na ně nikdo nestěžuje, praxe jimi určená nerušené běží. Někde je tato praxe navíc silně kontaminovaná korupcí. Pořadníkový systém bývá Často zcela neprůhledný. Po podání žádosti už občan nemá šanci zjistit, jak si jeho žádost stojí nebo co může udělat pro to, aby si stála lépe. V situaci, kdy obec přiděluje třeba pět bytů ročně a v pořadníku je dvě stě žádostí, se celý systém mění v loterii. Jiným
26 Miklusáková, Marta: Stručný nástin důsledků zákona Č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbýváni státního občanství v ČR, in Rómové v České republice 1945 - 1998, Socioklub 1999.
28
častým přidělovacím systémem je prostě volná soutěž. Byt získá ten, kdo předem složí například nejvyšší zálohu na nájem. To nutí občany obce, kteří na takovou kauci nemají, setrvávat v bytech nebo ubytovnách, ve kterých je přitom podstatně dražší nájem i například topení a služby než v obecním bytě. Souhrnně řečeno je nedostupnost bydlení pro sociálně slabé okolností, která udržuje obyvatele sociálně vyloučených enkláv v bezvýchodném stavu, i když jejich celková sociální situace by jim jinak nebránila žít v místě s normální sociální skladbou obyvatel (tedy například i když nejsou neplatiči a mají vyšší příjem než na úrovni životního minima). To, jakými byty a v jakém množství obec disponuje a jak je přiděluje, tedy významně ovlivňuje vznik a vývoj sociálně vyloučených enkláv.
Podle zákona o obcích „ obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávám, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. "27 Toto ustanovení nezakládá subjektivní právo, tj. nelze se na základě něj například domáhat přidělení bytu. Autorovi není znám případ, kdy by nějaká obec cíleně budovala bydlení pro sociálně slabé občany v jiné podobě, než jsou sankční kapacity pro „neplatiče", nepočítaje byty pro tělesně handicapované nebo byty na půl cesty. Jistě v tom hraje roli i celkový nedostatek peněz v obecních rozpočtech.
Některé urbanistické celky, které dnes mají nebo získávají charakter sociálně vyloučené lokality, vznikly bez přispění místní samosprávy. Domácnosti s nižšími příjmy se do těchto oblastí během posledních desetiletí stěhovaly třeba proto, že zde byl nižší nájem, další romské domácnosti se stěhovaly ke svým příbuzným a podobně. Zároveň se často z místa pryč stěhovali „ne-Romové", kteří nechtěli bydlet ve vznikající „romské" lokalitě. Dále charakter sociálně vyloučené lokality nabývají mnohé ubytovací kapacity, které nemají právně statut zařízení pro trvalé bydlení, tedy ubytovny.
Ubytování pro „neplatiče"
Častý je případ, kdy samospráva vyhradí nějakou skupinu domů právě pro „neplatiče". V tomto případě se zhusta stává, že charakter bydlení v těchto místech není jasně vymezen a samospráva sem umisťuje i domácností, které nálepka neplatičů nezdobí. Například šetření Socioklubu, provedené na jaře
zákon č. 128/2002 Sb., o obcích (obecní zřízení), §35 odst. 2.
29
a v zimě roku 1999 ve třech obytných blocích v Matiční ulici - které radnice Ústí nad Labem-NeŠtěmic v médiích vytrvale označovala jako bydlení pro neplatiče - ukázalo, že z 56 domácností, které zde žily, bylo jen 25 vystěhováno z předchozího bytu pro neplacení nájemného, a z toho pouze 4(!) na základě „soudního vystehování", čímž se má ve zprávě patrně na mysli soudní přivolení k výpovědi z nájmu bytu a následný výkon rozhodnutí vystěhováním z bytu. Další důvody byly (s Četností v závorce): osamostatnění od rodičů (4), podání žádosti o byt a posléze čekání na přidělení jiného bytu mimo Matiční (5), souhlas s přestěhováním do bytů v Matiční ulici (7), havarijní stav původního bytu, demolice domu (6), prodej domu soukromníkem, vystěhování na základě požadavku soukromého majitele, prodej družstevního bytu (7), jiné důvody - zrušení ubytovny, domovnícky byt apod. (5).2S
Praxe, kdy obce stěhují do relativně izolovaných lokalit domácnosti s nejnižšími příjmy bez ohledu na další individuální parametry jejich situace nebo vznik takových lokalit nepřímo podporují nevhodnou bytovou politikou pro občany s nejnižšími příjmy, je naprosto zhoubná a vede ke vzniku jednoho z nejvážnějších sociálních problémů České republiky. O takových enklávách se pak hovoří jako o místech bydlení pro „neplatiče" a „nepřizpů-sobivé". Často toto prostředí z lidí, kteří se tomuto vývoji mohli vyhnout, neplatiče a nepřizpůsobivé dělá. Bydlení v těchto místech může být dražší než v normálním bytě, který je ovšem pro chudé romské domácnosti nedosažitelný, ať už proto, že nemohou zaplatit „kauci", nebo proto, že s nimi žádhý pronajímatel nájemní smlouvu neuzavře. Rómové jsou na trhu s byty diskriminováni snad ještě více než na trhu pracovním. Za diskriminačním přístupem pronajímatelů může stát otevřený rasismus, ale často jde o kalkul, který s „romským" fyzickým vzhledem spojuje představu o nespolehlivosti nájemníka. Tato „statistická diskriminace" je z hlediska pronajímatelů racionální, z hlediska Rómů, kteří j sou j í poškozováni bez ohledu na své skutečné vlastnosti, a z hlediska společnosti jako celku je však zhoubná.
Výroba neplatičů
Nájemníkům v takovýchto ubytovacích kapacitách neustále vznikají dluhy zejména na energiích a službách. Časté jsou případy, kdy pro všechny byty v daném domě existuje jen jeden vodoměr a celková spotřeba vody se rozpočítává na jednoho obyvatele domu bez ohledu na jeho skutečnou spotřebu. Ti, kteří s vodou nakládají rozumně, pak doplácejí na ty, kteří s ní plýtvají. Stačí, aby jeden nedbalý nájemník nechal rok protékat ve svém
28 Analýza vzniku, aktuální situace a možností řešeni problémů obyvatel Matiční ulice, R-mosty a Socioklub, nepublikovaná výzkumná zpráva, Praha, Ústí nad Labem, 1999.
30
bytě splachovací záchod, a všem domácnostem v domě přijdou nedoplatky za vodu ve zcela devastujícím objemu. V jedné z lokalit, kde působí sociální pracovníci autorovy domácí organizace, je ve špatně tepelně izolovaném objektu, obývaném dvěma stovkami lidí s nejnižšími příjmy, zřízeno topení na elektřinu. To vede samo o sobě k velkému zadlužení domácností na platbách za elektřinu. Navíc se obyvatelé jeden po druhém začali „načerno" napojovat na společný rozvod elektřiny na chodbě. Spotřeba z tohoto společného rozvodu se opět rozpočítává na jednoho obyvatele podle poctu lidí, přihlášených v jednom bytě. Tak začali ti, kteří z rozvodu na chodbě nekradli, doplácet na ty, kteří kradli. Těch logicky přibývalo, protože nekrást bylo čím dál tím dražší, až to nakonec přestalo být možné. Kdo by nekradl, platil by to, co odebral podle svého vlastního elektroměru, plus to, co mu bylo rozpočítáno ze společného rozvodu, ze kterého kradou ostatní. Krást tak začali i lidé, kteří by to za normálních okolností nedělali. Když k tomu ještě připočteme, že v mnoha „bytech pro neplatiče" je nájemné vyšší než v normálním bytě v téže obci, pochopíme, proč některé „ubytovny pro neplatiče" působí ve skutečnosti jako továrny na neplatiče - dělají neplatiče z lidí, kteří předtím platili, a větší neplatiče z menších.29 Je třeba doplnit, že někde sociální odbory uznávají takové výdaje jako oprávněné zvýšení výdajů na domácnost a vyplácejí opakovanou dávku sociální péče/pomoci o to vyšší. To sice lidem závislým na dávkách pomáhá, ale celkově to znamená, že všichni daňoví poplatníci doplácejí - mimo jiné - na Špatnou bytovou politiku obcí.
Tentýž destruktivní účinek má prostředí sociálně vyloučených lokalit pravděpodobně i na další vzorce jednání jejich obyvatel. Jestliže jsou najedno místo nastěhováni nebojsou nuceni se nastěhovat lidé neloajální k právnímu řádu, bezohlední ke svým sousedům a nedbalí ke svým povinnostem, a s nimi lidé, kteří ani právní, ani jiné sociální normy neporušují, jestliže život v této enklávě je ponechán veřejnými institucemi samovolnému vývoji, tedy bez sociální práce a bez účinných kroků, které by v tomto prostředí vynutily faktickou platnost práva (ve skutečně izolovaných chudinských enklávách vládne faktické bezpráví), jestliže lidé zde žijící nemají žádnou perspektivu budoucího vývoje k lepšímu, jestliže jsou okolím nahlíženi jako homogenní masa problematických, jestliže necítí zájem veřejných institucí jinak než v podobě represe, jestliže zkrátka nemají ani co získat, ani co ztratit -jaké normy, postoje a zvyky pravděpodobně zakotví v takovém pro-
Tento případ popisují detailně Lukáš Radostný a Michal Růžička ve studií Masokombinát Kladno: výzkumná zpráva, která je součástí tohoto sborníku. Oni jsou také autory trefného obratu „továrna na neplatiče".
31
středí? Bez ohledu na individuální vklad jednotlivých obyvatel vede tvorba a zakonzervování takových enkláv nejen ke zhoršení sociální situace lidí, kteří se v takové enklávě ocitnou, ale i jejich ochoty a schopnosti dodržovat právo, normy sousedských vztahů atd. V sociálně vyloučených enklávách se zkrátka uplatňují a institucionalizují vzorce a normy jednání, které jsou mimo toto prostředí považovány za nepřijatelné. Lidé zde usazení mají sklon navyknout způsobu života, který jim později znemožňuje, aby toto prostředí opustili a adaptovali se znovu na „normální" prostředí města.
Porušení práv nájemníků
Někdy se nájemník a jeho domácnost dostanou do „holobytu" (což je lidový výraz, postrádající právní základ) nebo se stanou bezdomovci na základě toho, že pronajímatel jejich předchozího bytu poruší zákon, a nájemník ustanovení zákona nezná nebo se neumí bránit. Typické jsou takovéto případy:
-   Pronajímatel potřeboval - nebo tvrdil, že potřebuje - byt zrekonstruovat, ale neposkytl přitom nájemci náhradní byt (tedy byt zásadně rovnocenný), jak se podle zákona sluší a musí.
-   Byt změnil majitele a nový majitel nechal podepsat nájemníka dohodu o zániku staré nájemní smlouvy a zároveň nájemní smlouvu novou (bez řádného ukončení platnosti původní nájemní smlouvy je nová smlouva neplatná; starou nájemní smlouvu ale může rušit např. odstavec v nové nájemní smlouvě). V tomto případe nájemník často přijde o smlouvu na dobu neurčitou, která je ve všech ohledech výhodnější.
-  Nájemník se vystěhoval sám, protože nevěděl, že má právo v bytě zůstat. Někteří pronajímatelé používají pro takový cíl výhrůžky nebo odměny (odstupné). Dosti častý je případ, kdy nájemník dobrovolně opustí byt za odstupné, které má hodnotu mnohem nižší, než je hodnota nájemního vztahu. Zvnějšku se to nutně jeví jako projev neschopnosti nájemníků racionálně zvážit zisky a ztráty, vyplývající z takové směny.
Porušování práva nájemníky
Rada nájemníků si přivodí výpověď z nájmu bytu svým vlastním nelegálním nakládáním s ním. Nejčastějším případem je neplacení nájemného.30
M O tom zevrubně pojednává stať Socioklubu, která přináší i zajímavá data co do četnosti tohoto výpovědního důvodu: ZPRÁVA O VÝSLEDCÍCH VÝZKUMU K PROBLEMATICE HOLOBYTU VE VZTAHU K ROMSKÉ M1NORTTĚ, Socioklub, nepublikováno, dále publikace Socioklubu Rómové ve městě a Rómové, bydlení, soužití.
32
Za hrubé porušování povinností spjatých s nájmem bytu považuje České občanské právo trojí (řádné) nezaplacení nájemného. Vynechání placení přitom nemusí následovat po sobě. Zákon také neříká, že dodatečným vyrovnáním dluhu výpovědní důvod zaniká. Praxe, kdy soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu, i když nájemník už během soudního řízení dluh uhradil, se vyskytuje, a to nijak zřídka. Právě tak po změně majitele bytu může nový majitel dosáhnout soudního přivolení k výpovědi z nájmu bytu, i pokud nájemník neplatil předchozímu majiteli bytu. To platí i tehdy, jestliže nový majitel ne-odkoupil od předchozího majitele dluhy nájemníků. Výpovědním důvodem zkrátka není ani tak dluh na nájmu jako spíše prohřešek nezaplacení. Dluh se také vymáhá jinou žalobou, tudíž v jiném řízení, než je řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Plně legální soudní cesta výpovědi z nájmu bytu je zdlouhavá a pronajímatelé, ať už jsou to obce, firmy nebo soukromé osoby, používají k vystěhování nežádaných nájemníků různé mimosoudní, mimozákonné, případně nezákonné cesty, například odstupné, šalbu a klam, výhrůžky a podobně, jak už jsme byli uvedli.
Důvody neplacení jsou velmi rozmanité. U domácností s příjmem na úrovni životního minima je i regulované nájemné drahé nájemné. Nějaký náhlý výdaj, jako je doplatek za vodu nebo za plyn, pak může způsobit, že nájemník na nájem prostě nemá. V rodinách, kde je některý- člen stižen drogovou nebo hráčskou závislostí, se problém stupňuje. „Neplatiči" jsou Často zákazníky lichvářů. Někteří nájemníci mají placení nájemného, řečeno eufemicky, na nižších pozicích preferenčního žebříčku, nebo pro něj žádnou příčku ani nevyhradili. Bylo by nemístné se na tomto místě pokoušet o nějaký odhad, kolik sociálně slabých romských nájemníků neplatí co a proč. Je nabíledni, že v tak složité věci, jako je denní ekonomika chudých, se faktory spojují, doplňují a navzájem ovlivňují. Je však také všeobecně známo, že v mnoha případech je hlavním důvodem prostá nedbalost nebo nechuť platit.
Podstatné je, že obec by měla k problematice neplacení nájemného přistupovat ne prostě jako každý jiný pronajímatel, ale také jako subjekt vlastní sociální politiky. To znamená, že by se měla pokoušet předcházet krajnímu řešení problému „neplatičů", kterým je jejich vystěhování z bytu. Hlavními nástroji preventivního přístupu by pak bylo včasné zjištění problému, včasné varování nájemníka, sociální práce a/nebo včasné a srozumitelné sankce a zřízení zvláštního příjemce dávky. Tím se míní, že sociální odbor obecního úřadu, který domácnosti vyplácí dávku sociální pomoci, v případě, že tato dávka není příjemcem použita ke svému pravému účelu (například k uhrazení nájemného), poukáže tuto dávku přímo „zvláštnímu" příjemci, v tomto
33
případě pronajímateli bytu, což může být sama obec.31 Přístup obcí je v tomto ohledu různý. Některé se o prevenci pokoušejí. Mnohdy v tom obcím brání malé byrokratické kapacity, jinde se na nedostatek kapacit pouze odvolávají. V některých případech obec nemá zájem na prevenci neplatičství, splácení dluhů a na udržení sociálně slabých domácností v dosavadním bydlení, nýbrž naopak na vytesnení této skupiny z bydlení. („Dluh nesplácejte, stejně půjdete ven.")
Další typické případy nezákonného nakládání s pronajatým bytem, které mohou vést až k jeho ztrátě, jsou: ř - Nájemník byt „prodá". To je, tak říkajíc, domorodý termín - nájemník pochopitelně nemůže prodat byt, který má pronajatý a který tudíž nevlastní. Znamená to, že v něm za úplatu nechá bydlet někoho jiného. Bez souhlasu pronajímatele je to důvod pro výpověď z nájmu. - Nájemník se odstěhuje jinam - to je častý případ mezi romskými emigranty - a byt tudíž po delší dobu bez vážného důvodu neužívá; opět jeden výpovědní důvod. Často se setkáváme také s tím, že nájemník nechá ve svém bytě bydlet příbuzného (eventuálně i s jeho rodinou), který nemá vlastní bydlení. Pak mezi rodinami vznikne napětí nebo konflikt a nájemník se svou rodinou se odstěhuje k dalším příbuzným, než by snášel obtížné soužití nebo přišedší příbuzné vyhodil. V bytě teď bydlí někdo jiný, než má, a pokud to majitel zjistí a sleduje svá práva,
31 Detailně tento problém zpracovává komentář MPSV Č. 5/2000, kterým se ale obecní úřady často neřídí, přestože by měly. Neochotu využívat tuto metodu, kterou zákon umožňuje, pracovníci obecních úřadů obvykle odůvodňují její administrativní náročností, zapomínajíce, že administrativa je jejich chlebem. Často také verbalizují postoj „přece to nebudeme platit za ně, jsou dospělí, tak je nebudeme vodit za ručičku" (vynalézavý obrat „vodit za ručičku" autor v této souvislosti slyšel hned od několika lidí nezávisle na sobě). Takový nedostatek pragmatismu, neschopnost brát věci tak, jak jsou, je pro Českou veřejnou správu v této oblasti (a patrně i v oblastech dalších) příznačný. Různá opatření jsou volena ne podle toho, jak se věci mají a jak je lze reálně ovlivnit, ale podle toho, jak si ta která autorita přeje, aby věci vypadaly, nebo jak si myslí, že by podle jejího morálního výkladu vypadat měly, bez ohledu na to, zda je takového stavu možné dosáhnout. „Očekáváme, že se občané přizpůsobí tímto způsobem, a pokud ne, nedá se nic dělat". Jako by bylo možné nevhodně reagující občany vyměnit za jiné, vhodnější. V našem případě mohou pracovníci obce zabránit tomu, že obci nebo někomu jinému není placeno nájemné, a tomu, aby se například rodina s malými dětmi ocitla třeba kvůli jednomu jejímu Členovi na ulici. Neudělají to, ajako alibi slouží morálně vykreslený odpor k tomu, chovat se k dospělým lidem nedůstojně. Tím se dospělci a jejich děti dostanou do situace, ze které už není cesta zpět, a otázka po morálně vhodném přístupu k takovým ztroskotancům se pak už neklade. Je-li znakem dospělosti ochota volit mezi zly to nejmenší a nebránit řešeni trucováním, pak se úřednická kultura v našich krajích nachází v larválním stádiu. Doufejme, že v nijako axolotl Čili mexický mlok neuvázne natrvalo.
34
přijdou o bydlení obě rodiny.32 Za tímto případem může stát neznalost práva nebo tendence upřednostnit výpomoc mezi příbuznými před jeho dodržováním. Je to jedna z typických situací, kdy ekonomická solidarita v rámci širších rodinných sítí, vlastní tradiční romské kultuře, na jednu stranu poskytuje záchranu příbuzným, kteří jsou v nouzi, a na druhou stranu přispívá specificky k chudobě a sociálnímu vyloučení (v tomto případě k bezdomovectví) těch Rómů, kteří takovou pomoc poskytují.33
Pokud jde o dluhy na nájemném a službách, stává se, že nájemník sice pronajímateli neplatí řádně to, co pronajímatel požaduje, ale pronajímatel požaduje víc, než podle práva požadovat může (např. platby za opravu společných prostor nebo jejich zařízení, jako je výtah, osvětlení na chodbě apod., nebo nájemné ve výši, která odporuje právní regulaci). Tím neplatiči nabírají dluhy v imaginární výší. Jako v mnoha jiných případech, které reguluje právo, náprava nenastává, protože poškozený o svých právech neví a nebrání je.
Modelovou posloupnost typů bydlení, kterými procházejí sociálně vyloučení Rómové, by tvořil nejprve nájemní vztah na dobu neurčitou v obecním bytě, poté nájemní vztah na dobu určitou v obecním bytě nebo v bytě vlastněném soukromou osobou nebo firmou, pak následuje ztráta standardního nájemního bytu a po ní nějaký typ „bydlení pro neplatiče", ubytovna, pro ženy a děti eventuálně azylový dům, byty příbuzných, které se tak stávají neúnosně přelidněnými34, a nakonec často bezdomovectví. Ve velkých měs-
3 Původní nájemník může být vypovězen z nájmu bytu, protože ho delší dobu neužívá, jeho příbuzní budou soudně vystěhováni, protože užívají byt bez právního důvodu.
s Toto téma rozpracovává ekonom Jakub Steiner ve studu Ekonomie sociálního vyloučeni. In Jakoubek, M., Hirt, T. (editoři): Rómové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004. Jakub Steiner ale nepovažuje toto chování za prvek tradiční romské kultury, nýbrž toliko za adaptaci na diskriminaci na trhu s bydlením. My se přikláníme k názoru, že tato příbuzenská ekonomická solidarita je prvkem tradiční romské kultury, který následně hraje svou roli jako základ adaptace v prostředí českých měst (viz apendix).
V souvislosti s tímto tématem lze také upozornit na spor mezi chápáním příbuzenské solidarity jakožto pro Rómy přínosné (poskytuje záchranu jedněm), nebo naopak znevýhodňující (připravuje o cenné zdroje jiné). My se domníváme, že na místě jsou obě pojetí. Solidarita mezi příbuznými tvoří jak záchrannou síť, tak překážku pro ekonomický vzestup.
V prostředí sociálna vyloučených lokalit najdeme například byty 1+1 obývané více než deseti lidmi. Autor má zkušenost, že lidé, kteří nepracují v oboru, někdy prostě nejsou schopni uvěřit, za jakých podmínek je možné ve střední Evropě také bydlet - míněny
jsou otřesné případy extrémně přelidněných, neútulných a zchátralých bytů, ve kterých
jsou někteří sociálně vyloučení (nejen) Rómové nucení žít.
35
tech, napríklad v Praze, podle našich zkušeností narůstá populace romských kvazi-bezdomovců. Jde o rodiny a jednotlivce, kteří migrují od jednoho přelidněného bytu svých příbuzných k druhému a trvale nad nimi visí možnost úplné ztráty místa k bydlení. Tito poloviční bezdomovci ovšem nejsou vidět, nenajdeme je, jak přespávají na ulici nebo ve veřejných budovách, presto jsou a je nutné je počítat klidem, jejichž bytová situace je katastrofální.
Pohyb popsanou posloupností po směru čtení textu je v chudé romské populaci v České republice trvalým a charakteristickým jevem, pohyb v opačném směru (tedy od bezdomovectví k bydlení nebo z bydlení sub-standardního, nechráněného, dočasného a nejistého do bydlení standardního a trvalého) naprostou vzácností. Zejména získat znovu nájem normálního bytuje pro člověka s příjmem na úrovni životního minima, který navíc již jednou o standardní bydlení přišel, téměř nemožné.
Kvalita bydleni a kvalita života
Chudí a sociálně vyloučení Rómové trvale žijí v situaci provizoria ve věci základní životní potřeby, kterou je místo k životu. Nemají možnost svoji bytovou situaci zlepšit. Protože jejich nájemní smlouvy jsou dnes již v drtivé většině případů uzavírány na dobu určitou, nemají žádnou záruku, že o své bydlení nepřijdou - bez ohledu na to, jak vzornými nebo nedbalými nájemníky jsou. Dále je třeba uvést, že majitelé bytů, ve kterých sociálně vyloučení Rómové bydlí, se ke svému majetku ne vždy chovají zodpovědně. Byty jsou Často ve špatném stavu, pronajímatelé je neudržují, neprovádějí opravy a úklid. To pochopitelně také souvisí s tím, že pronajímatel nemá na údržbu a opravy peníze, protože regulované nájemné je příliš nízké a mnoho nájemníků řádně neplatí. Situace mnoha pronajímatelů tak není o nic závi-děníhodnější než situace jejich nájemců. Obecně je rozšířená představa, že především romští nájemníci své byty poškozují, „vybydlují". Tento jev se samozřejmě vyskytuje, je však méně častý, než hlásá lidová pověst. Rada bytů se rychle opotřebovává, aniž by k tomu bylo zapotřebí nedbalého nebo bezohledného zacházení - prostě tím, že v nich bydlí a jeho zařízení užívá příliš mnoho lidí.
Ve správě obecních bytů často vládne chaos. Ten bývá způsoben například tím, že městem najatá správcovská firma nebo část jejího personálu nesleduje zájmy majitele, natož nájemníků, nýbrž své vlastní, nebo tím, že bytový odbor obecního úřadu nekomunikuje s dalšími institucemi, se kterými by měl, zejména se sociálním odborem.
Problém neplatičství nebo jiného způsobu porušování práva nájemcem je pro obce vážným problémem. Ale tento problém je často zhoršován nezod-
36
povědným přístupem samotných obecních autorit. Modelový postup vůči „neplatičům" by byl: zjistit, že někdo neplatí v reálném čase. Zjistit, zda pří-činou není nějaký problém, se kterým by bylo možné rodině pomoci, a v tom případě účinně intervenovat. Pokud je příčinou prostě nedbalost, je na místě hrozit nájemníkovi sankcí, a když nenastane náprava, sankci skutečně uvalit. Pokud se ale jedná o rodinu s dětmi, je třeba vážit její celkovou situaci, než se k takovým sankcím přikročí. V České republice je běžné, že chudá rodina s malými dětmi je rozbita jen v důsledku ztráty bydlení. Ve chvílí, kdy se jinak i zcela funkční rodina ocitne na ulici, orgány sociálně-právní ochrany dítěte začasté „ochrání" takto ohrožené děti tím, že navrhnou jejich umístění do ústavní výchovy, k čemuž soud obvykle přivolí. V zemích západní Evropy je naopak běžné, že pokud není jiné východisko, obec nebo stát v tomto případě nájemné za rodinu uhradí (nebo ho odpustí), protože samozřejmě považuje právo dítěte na to, aby vyrůstalo v bezpečném bydlení se svými rodiči, za prioritu. Praxe, kdy dětí jsou oddělovány od rodičů z pouhých ekonomických důvodů, je naprosto zločinná. Bylo by možné jí zabránit tím, že by obce měly za povinnost hradit náklady na ústavní výchovu dětí svých občanů v případě, Že nepodniknou preventivní kroky, které mají k dispozici. Tyto náklady jsou totiž mnohonásobně vyšší než náklady na případnou prevenci, včetně odpuštění dluhů na nájmu.
Je samozřejmě možné zavést „trest" pro „problémové nájemníky" v podobě přestěhování do horšího typu bydlení. To se ale musí dít na základě jasně stanovených a dodržovaných pravidel. Ti, kteří se v takovém „sankčním ubytování" ocitnou, musí znát jasně stanovené podmínky, které mají splnit, aby se mohli vrátit do normálního důstojného bydlení. Jinak se nejedná o sankci s cílem věci napravit, ale o past.
Namísto toho se ve většině obcí děje to, že do „holobytů" se dostávají jak neplatiči, tak bezproblémoví nájemníci. Lidé, jejichž základní životní potřeba je ve hře, vidí, že o bydlení lze přijít i bez vlastního přičinění. Že naopak i někteří neplatiči zůstávají v obecních bytech, protože si jejich neplatičství obecní úřad nevšiml nebo protože soudní procedura přivolení k výpovědi z nájmu bytu se v jejich případě z nějakého důvodu protahuje. Že pracovníky obecního úřadu nebo správcovské firmy lze ovlivnit korupcí. Že nelze donutit pronajímatele, aby plnil své povinnosti. Že žádná snaha člověku nezaručí, že se z „holobytů" bude někdy moci vrátit do normálního bytu.
Je na místě se domnívat, že ona často zmiňovaná „nepřizpůsobivost" sociálně vyloučených Rómů je zčásti přirozenou a logickou adaptací na chaotickou, bezvýchodnou a trvale nejistou situaci, ve které se stran bydlení nacházejí. Kdyby obce a další pronajímatelé nastavili průhledná a spraved-
37
livá pravidla bytové politiky a ta pale dodržovali, problémů s „neplatiči" a „problémovými nájemníky" by pravděpodobně výrazně ubylo.
Přístup obecních samospráv
Typický přistup obecních samospráv a administrativ k problému bydlení nejchudších domácností je kombinací bezmoci, nezájmu, nečinnosti, nekon-cepČnosti a alibismu. Jsou samozřejmě obecní samosprávy, které problém vnímají jako podstatný a snaží se ho konstruktivně řešit, přičemž narážejí na potíže s nedostatkem zdrojů a také na neochotu a neschopnost spolupracovat u mnoha sociálně vyloučených. Neradi bychom se tu dopustili plošné nespravedlivé kritiky všech obecních politiků a úředníků. Obce nemají peníze na budování sociálního bydlení, ale obvykle se nesnaží je sehnat a nemají žádnou koncepci takového bydlení. Rozprodávají svůj bytový fond, který by se základem sociálního bydlení mohl stát. Nepovažují problém bydlení pro své chudé za prioritní. K chudým romským domácnostem, které bez snahy o rozlišování mezi nimi považují za „problémové", přistupují nejako k občanům obce, kteří mají problémy, ale jako k cizorodému prvku, který problémy toliko způsobuje. Pracovnici obecních samospráv obvykle sociálně vyloučeným nerozumí a celou situaci vnímají nedostatečně věcně, v hodnotících kategoriích. Chybí porozumění pro to, že stav sociálního vyloučení má své věcné příčiny, které lze - při věcném přístupu - ovlivňovat. Množí se pokusy chudé romské domácnosti „vyvážet" mimo obec. Obec koupí nemovitost v jiné obci a tam své „nepřizpůsobivé" přestěhuje, nebo si na tuto práci neoficiálně přizve (a eventuálně najme) soukromý subjekt. Jinde panuje představa, že když bude obec k sociálně vyloučeným Rómům přistupovat dostatečně tvrdě nebo přezíravě, sami někam zmizí, což je pochopitelně iluze.
Absence nebo nekonstruktivnost obecní politiky v tomto ohledu je le-gitimizována jakousi parodií na liberální přístup. Zastupitelstvo například zruší svým usnesením ubytovnu, ve které žije Čtyřicet osob, vesměs Rómů. Přitom je všeobecně známo, že tito lidé si jiné bydlení prostě nemohou najít. Opatření se ospravedlní tím, že obec nemá vůči ubytovaným žádné právní závazky a že každý se o své bydlení musí postarat sám, a ubytovaným, nyní bezdomovcům, je sděleno, že měli dost času na to, aby si sehnali normální byt (opět přestože je všem jasné, že to v tomto případě není možné). Úplně zde chybí povědomí o tom, že obec i z hlediska platného veřejného práva není podnik, který může nebo nemusí udržovat některý ze svých provozů, ale sdružení občanů, ty nejchudší z toho nevyjímaje, a že tedy orgány obce nesou část odpovědnosti za to, zda v obci mohou únosně žít i její občané s nejnižším příjmem.
38
U jednotlivých pracovníků veřejných institucí stojí za touto praxí někdy otevřený rasismus, někdy soukromé ekonomické zájmy, ale Často jde o to, že bezmocnost, nedostatek zdrojů a nečinnost obce je legitímizována etnickou „romskou" nálepkou nebo nálepkou „nepřizpůsobivosti" Či „problémovos-ti", kterou je Část občanů obce označená, což překrývá fakt, že se jedná o lidi chudé, kteří jsou v bytové nouzi. Jinak by taková praxe byla sotva možná. Těžko si lze představit, Že by obec bez dalších následků zrušila například ubytovnu pro lékaře a další personál místní nemocnice a udělala tak z Části svého středního stavu ze dne na den bezdomovce s tím, že se každý musí o své bydlení starat sám a obec nemá v tomto ohledu vůči nikomu žádné závazky.
V každém případě zhoršování bytové situace chudých Rómů pokračuje, sociálně vyloučené enklávy rostou a vznikají nové a centrální orgány státní moci nemají k dispozici žádné nástroje, jak tuto situaci ovlivnit. Jedním takovým nástrojem by byla legislativa, která obcím pod hrozbou finančních sankcí nařizuje mít a naplňovat politiku sociálního bydlení ve spojení s potřebnými sociálními službami, jak je to běžné ve státech západní Evropy. Jiným nástrojem by mohly být dotační programy na budování systému sociálního bydlení, které by obce dostatečně finančně motivovaly tento - v posledku svůj vlastní - problém řešit. Každý rok, kdy pokračuje dosavadní praxe, vytváří do budoucna pro českou společnost břemeno, s nímž nakládat bude v budoucnu nepoměrně dražší, než by byla eventuální prevence.
2. Právo
Život každého člověka ve společnosti je regulován právem, v každém okamžiku. Obraťme ale pozornost k situacím, kdy člověk buď právo poruší a následuje spor s poškozeným nebo sankce, nebo naopak situacím, kdy jsou porušena jeho práva a je na místě se právní cestou bránit. Právo v našem typu společnosti je obsáhlé a složité. Většina laiků proto nezná ani základní právní principy, ani konkrétní ustanovení, týkající se byť těch nejběžnějších záležitostí - třeba nájmu bytu, nákupu zboží nebo vlastizrady. Přesto k základním sociálním kompetencím patří jakési vědomí práva. Povědomost o tom, že právo tuje, že o určitých věcech říká, jak by měly být, že platí a lze se ho, alespoň teoreticky, domočí. Dejme tomu, že se člověk s takovou kompetencí dostane do nepříznivé situace následkem jednání někoho jiného. Nemusí vědět, zda s jeho situací právo nějak počítá. Nemusí vědět, jaký způsob obrany mu právo umožňuje. Ví ale, že právo by mohlo na jeho situaci pamatovat, že se lze poradit s odborníkem a přinejmenším to zjistit. To je alespoň první krok k hájení vlastních zájmů pomocí práva a v souladu s ním.
39
Zkušenost vnucuje autorovi myšlenku, že sociálně vyloučení Rómové tuto představu o existenci práva vesměs postrádají. Nejen že neznají konkrétní ustanovení, týkající se například nájmu bytu, ale nevědí prostě, že taková ustanovení existují a platí. Nevyhledají proto nikdy právní pomoc (byť bezplatnou právní pomoc vyhledat lze) a jejich případy jsou ztracené dříve, než začnou. Přidává se k tomu samozřejmě celá řada jiných znevýhodnění, třeba omezené vyjadřovací schopnosti v českém jazyce. Ale u kořene věci musíme předpokládat také nevědomost o právu jalcozto systému norem, podle kterých je do jisté míry uspořádán chod společnosti. Lidé žijící v takové nevědomosti znají jen jednotlivé speciální dopady práva na svůj fživot. A protože právo je člověku viditelně nápomocné jen tehdy, jestliže se aktivně svých práv domáhá, jedná se namnoze o dopady nepříznivé. Pro obyvatele sociálně vyloučených lokalit je právo manifestováno především represí ze strany úřadů, policie nebo majitelů bytů. Tam, kde by se o to museli sami přičinit, nemají sociálně vyloučení Rómové ze svých práv žádný užitek, protože je neznají a nevědí, jak je hájit. Jsou mimo právo, jsou jeho pasivním objektem. Mají sklon považovat za zákon to, jak postupují úředníci nebo policisté, i když zákon zrovna stanoví něco jiného.
V souvislosti s Rómy, kteří pobírají dávky sociálního zabezpečení, je dokola omíláno tvrzení, že se dobře vyznají v tom, „na co mají nárok", a umějí toho brilantně využívat. To snad platí pro výši životního minima, kterou si každá domácnost, závislá na dávkách, střeží. Ale jinak je právo pro většinu sociálně vyloučených Rómů něco jako zlé počasí. Když je hezky, není třeba o něm mluvit. Když se přižene, musí se přestát. O možnosti ho použít se neuvažuje.35
Odborník o tom napsal: „.. Jednou z příčin, které drží past chudoby sevřenou, je skutečnost, že právo, respektive celý systém právních institucí, není s to adresovat příslušníkům této komunity své normy. V majoritní společnosti platí, že právo vychází z obecně sdílených potřeb kpmunity, reflektuje její hodnotový řád a podpůrně jej upevňuje a chrání, pakliže selžou jiné přirozené společenské mechanizmy. V případě minoritní sociálně marginalizované komunity platí jevy přesně opačné, právo nereflektuje její potřeby, nemá nic společného s kodexy fungujícími v této komunitě, a nemůže tedy plnit
35 Na tomto místě by se hodilo pojednat o fatalismu, pocitu ztracenosti, představě (často celkem dobře podložené) o nepřátelskosti vnějšího, gádžovského světa atd., které jsou podle autorovy zkušenosti mnohým sociálně vyloučeným Rómům vlastní. Autor se však již v této pasáži přiblížil na dohled hranici spekulativnosti, před kterou by se rád zastavil. Proto přenechá traktování myšlenkového a pocitového světa sociálně vyloučených výzkumníkům - kulturním antropologům a romisíům, kteří jsou k tomu více kvalifikováni, dá-li se o kvalifikaci v takové věci vůbec mluvit.
40
regulační funkci. V tomto sociálním prostoru dokonce vzniká jiný systém zdánlivého práva. Veškeré procedury nalézání a prosazování práva jsou pro členy této komunity zcela nepochopitelné ajsou vnímány jako nevysvětlitelné jevy (...) Působení takovýchto jevů jen prohlubuje propast nedůvěry posilující sociální past. (...) Právní řád České republiky obsahuje mechanizmy zaručující bezplatnou právní pomoc, přístup k soudům a správním úřadům i pro bezmajetné apod. Ti nejchudší ovšem těchto možností nevyužívají, protože jim chybí kapitál důvěry v systém, sociální kapitál umožňující jim dostatek orientace v systému a kapitál trpělivosti, který je omezen nutností investovat veškerou sílu a energií do každodenního přežití. Za jediné možné řešení, je~li vůbec nějaké, považujeme soustavný export práva do sociálních sfér, kde dosud nedoznalo právo dostatečné důvěry, aby je lidé užívali s důvěrou."36
Jednou z hlavních metod zmírnění situace sociálního vyloučení romských populací by tedy měla být bezplatná právní pomoc, poskytovaná terénní formou, a tedy komfortně využitelná lidmi, kteří stávající formy bezplatné právní pomoci využít nemohou. Významnou roli hraje také celková vynutitelnost práva pro sociálně vyloučené a mezi nimi.37
3. Nezaměstnanost a past chudoby
Sociálně vyloučení Rómové v produktivním věku jsou v naprosté většině případů nezaměstnaní a v naprosté většině případů z této naprosté většiny nezaměstnaní dlouhodobě (za dlouhodobě nezaměstnaného se podle ILO - Mezinárodní organizace práce - považuje osoba, která je bez trvalého zaměstnání déle než rok). Starší obvykle přišli o místo v devadesátých letech dvacátého století při restrukturalizaci podniků, ve kterých jako nekvalifikovaní dělníci pracovali, ti mladší nikdy do práce nenastoupili. Velká Část i lépe kvalifikovaných Rómů je bez práce. Podstatná část chudé romské populace obývá oblastí s vysokou mírou nezaměstnanosti, výraznou výjimkou jsou velká města jako Praha nebo Brno.
Nejmenší poptávka je přitom právě po nekvalifikovaných pracovnících. Dělníci z východu, zejména Ukrajiny, představují těžko porazitelnou konkurenci.
Autorem citovaného nepublikovaného a bezejmenného textu je Pavel Lihl, II. asistent ředitelky Právního oddělení společnosti Člověk v tísni.
Toto téma rovněž pojednává Jakub Steiner ve studii Ekonomie sociálního vyloučení. In Jakoubek, M., Hirt, Ť. (editoři): Rómové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004, a Pavel Uhl v textu Právo a jeho účinky v sociálně vyloučených lokalitách s přihlédnutím k problematice diskriminace a ochrany před ní (v tomto sborníku).
41