Mutismus

   

   

   V psychiatrickém pojetí je mutismus  často chápán jako:

   n  symptom nejrůznějších klinických stavů

   

   

   Mutismus

   nneschopnost mluvení z psychických příčin

   n bez organického postižení centrální nervové soustavy

   

   

   Elektivní mutismus

   n V MKN–10 je včleněn do kapitoly F94 – Poruchy sociálních vztahů se začátkem v dětství a
   dospívání.

   

   Elektivní mutismus

   n u dětí předškolního a mladšího školního věku

   nriziko vzniku zvyšuje úzkostnost, přehnaná stydlivost

   nobavy z cizích lidí

   nporucha sociální adaptace

   nnejedná se o primární postižení řeči, ale o poruchu jejího používání

   n u některých dětí může být verbální komunikace nahrazena nonverbální

   n vývoj řeči nemusí být narušen

   

   Příčiny elektivního mutismu:

   nEndogenní příčiny (velká psychická  senzibilita především vůči svým vlastním výkonům)

   nExogenní příčiny (přehnané požadavky na řečový výkon a na chování dítěte, psychicky
   zatěžující okolní prostředí)

   

   

   Hlavní diagnostická linie při stanovení dg. Elektivní mutismus:

   nnormální nebo téměř normální chápání jazyka

   nkompetence v mluvním vyjadřování, dostatečná pro sociální komunikaci

   ndisponování důkazem, že jedinec v některých situacích normálně nebo téměř normálně hovoří

   nprojevy min. 4 týdny

   

   V rámci diferenciální diagnostiky musíme vyloučit:

   nsyndrom Landau- Kleffner

   npervazivní vývojové poruchy

   nopožděný vývoj řeči

   nmentální retardaci

   nvývojovou dysfázii

   ndětskou vývojovou afázii

   

   

   Všeobecné zásady přístupu k dítěti, u něhož se vyskytuje mutismus:

   Rodiče a terapeuti by se měli vyhnout:

   npřemlouvání dítěte k řečovému projevu

   nsnažit se s dítětem nalézt logické vysvětlení mutismu

   nnucení dítěte k řečovému projevu

   ntrestání dítěte za absenci řečového projevu

   nobviňování dítěte za absenci řečového projevu

   nizolování či ignorování dítěte

   npříliš si všímat dítěte, když se snaží o komunikaci

   npodporování vrstevníků

   

   Rodiče a terapeuti by se měli zaměřit na:

   nneobviňovat dítě

   njednat s dítětem jako s rovnocenným partnerem

   njednat s dítětem jako s ostatními dětmi

   ndovolit dítěti používat jakýkoliv způsob možné komunikace

   nzachovávat trpělivost a klidný přístup

   nvědět, že celý proces může být dlouhodobý

   nklást důraz na sociální interakci

   nnikdy se nevzdávat