ÚKOL 3/1:
Srovnejte příslušné filmové ukázky s literární předlohou - viz úryvek. Poté srovnejte všechny filmové ukázky navzájem. Pokuste se o výčet všech odlišností v jednotlivých verzích téže scény a následně srovnejte jednotlivé přístupy k adaptaci.




Get the Flash Player to see this player.

UKÁZKA 3/1 Nebezpečné známosti (Dangerous Liaisons, 1988, Stephen Frears)



Get the Flash Player to see this player.

UKÁZKA 3/2 Valmont (Valmont, Miloš Forman, 1989)



Get the Flash Player to see this player.

UKÁZKA 3/3 Velmi nebezpečné známosti (Cruel Intentions, 2000, Roger Kumble)



TEXT 3/1 Laclos, Ch. de. Nebezpečné známosti. Praha: Academia, 1999. ISBN 80-200-0740-7. s. 360 – 379

ÚKOL 3/2:
Srovnejte filmové ukázky ze dvou adaptací Molièrových her. V čem se podle Vás liší?




Get the Flash Player to see this player.

UKÁZKA 3/4 Les Bourgeois gentilhomme (2005)
"Autentická" adaptace Molièrovy hry o pěti dějstvích na divadle


Get the Flash Player to see this player.

UKÁZKA 3/5 Lakomec (L´Avare, 1980, Louis de Funès)
"Populární" adaptace Molièrovy hry v režii Louise de Funèse




ÚKOL 3/3:
Srovnejte filmovou ukázku adaptace komiksu Sin City s obrázky tištěné předlohy.


Get the Flash Player to see this player.

UKÁZKA 3/6 Sin City - město hříchu (Sin City, 2005, Robert Rodriguez, Frank Miller, Quentin Tarantino)
Adaptace komiksu Franka Millera představuje ojedinělý případ, kdy autoři usilovali o téměř doslovný převod komiksových okének do filmové podoby.


OBRÁZEK 3/1 Miller, Frank. Sin City: Město hříchu 3 Velká tučná zabíjačka. Praha : Martin Trojan - 3-JAN, 2006. ISBN 80-86839-07-9.



PROCVIČOVÁNÍ/TEST: K zopakování této lekce nebo k otestování dosažených znalostí slouží test "jazyk_komunikace_test.qref" (viz sada otázek jazyk_komunikace_test.qdef a upravitelný popis odpovědníku jazyk_komunikace_test.qdesc)

Jazyk a komunikace ve filmu

Anotace:

Smyslem této lekce je nabídnout základní poučení o vztahu filmu a psaného a mluveného jazyka. Na řadě ukázek je názorně dokladována příbuznost, analogie i odlišnosti obou komunikačních systémů. Student by si měl po jejím prostudování uvědomit, že zdánlivě samozřejmě působící promluvy jsou ve skutečnosti výsledkem pečlivé tvůrčí práce filmařů a že psané i mluvené slovo se může filmem prolínat na mnoha specifických úrovních jazykového kódu.

Klíčová slova:

Nápisy a titulky ve filmu, jazykové promluvy, adaptace, komentáře, dabing



I. Stručný přehled jazykové a komunikační roviny (ve) filmu

Jazyk a literatura provázejí kinematografii od jejího vzniku a světové písemnictví nabízí filmu nesčetné množství námětů pro tvorbu příběhů. Způsoby filmového a literárního vyjádření se sice v řadě ohledů liší, zároveň však vykazují jisté množství příbuzných postupů, paralel nebo analogií. Problém sémantických vztahů jazyka a pohyblivého obrazu je neobyčejně důležitý, protože se týká možných přínosů a vzájemné interakce obou kódů.

Jak v literárním díle, tak v jeho filmové podobě existují jazykové promluvy (přímá řeč, monology, vnitřní hlas vypravěče, eventuelně zcizující prvek v podobě zásahů autorského já do plynutí příběhu) a popisy situací nebo scén (ty mohou být bohaté a velkorysé nebo naopak úsporné ba přímo skicovité). Ne každý prvek literární předlohy je ale možné převzít bez úprav. Přímá řeč, tak jak ji známe z knihy, by v řadě případů působila ve filmu nepřirozeně nebo směšně. Jsou však i případy, kdy využití přímé řeči podporuje stylizaci filmu, autorský záměr, nebo je na jejím více či méně doslovném využití na plátně daný film přímo postaven (např. bohatství jazyka Vladislava Vančury v případě Rozmarného léta Jiřího Menzela). Film totiž jedinečným způsobem spojuje prvky auditivní a vizuální a v některých filmech dokonce hraje zvuková podoba jazyka určující roli.

Při přenesení vztahu psaného a mluveného jazyka ve filmu do výuky se ukazuje jako ideální možnost srovnání řeči filmové a literární na ukázkách adaptace téhož díla. Navíc je možné stejnou pasáž z jedné knihy srovnávat s adaptačním pojetím různých tvůrců tvořících v různých periodách.. V diskusi a během analýzy s žáky by měl být kladen důraz na zamezení vnímání filmu jako pouhé ilustrace literární látky. Je velmi důležité názorně a přesvědčivě doložit že oba texty – jak literární, tak filmový – se vyznačují řadou specifik.

II. Filmový scénář

Režisér realizuje film podle scénáře, který je výsledkem řady tvůrčích etap (námět, filmová povídka, literární scénář, technický scénář). Každý z těchto textů rozpracovává výchozí námět a obohacuje jej o další prvky. Pro některé tvůrce (Alfred Hitchcock, Luis Buñuel) byl scénář určujícím „návodem“ pro realizaci filmu a hlavní práce byla hotova v okamžiku, kdy byl vytvořen technický scénář, pro jiné je zase scénář pouze záchytným vodítkem, které jim slouží k režijní improvizaci během natáčení.

• Námět představuje pouze stručné zachycení děje, postav a prostředí – zárodek filmu

• Filmová povídka je již námětem rozvedeným do delšího příběhu, který zachycuje budoucí vizuální náladu, využití zvuku, podrobnější explikace motivací a pozadí postav (někteří tvůrci své filmy nebo scénáře po natočení filmu převádějí do filmových povídek a ty pak vydávají v knižních souborech)

• Literární scénář se podobá dramatickému textu včetně podrobného zaznamenání dialogů

• Technický scénář je poslední (realizační) verze scénáře připravená scenáristou ve spolupráci s režisérem a dalšími členy štábu, kteří se na vzniku filmu podílejí. Technický scénář zachycuje rovinu vizuální i auditivní a popisuje detailně technické aspekty natáčení (postavení kamery a její pohyby, úlohy herců a jejich pohyb na scéně nebo výskyt všech předmětů v dané scéně). Technický scénář udává přibližný počet záběrů, z nichž se skládají jednotlivé scény, a to s vyčíslením jejich předpokládané délky a označuje také prostředí, v němž se jednotlivé scény i celý film odehrávají (exteriér, interiér, ateliér) a dobu vyprávění (den, noc). Jsou v něm zahrnuty poznámky o technice snímání, použitých typech kamer, informace o předpokládanéhudbě, zvucích a dalších nezbytných prvcích natáčení filmu

III. Adaptace

• Při adaptaci literárních látek je obvykle nutné provést kondenzaci rozsáhlého literárního útvaru a zdůraznit dějové linie nosné pro film. Nadaní tvůrci se pochopitelně nemusí spokojit s konvenčním převodem knihy na filmové plátno, ale mohou se literární předlohou pouze inspirovat, zpracovat její část nebo se dokonce pokusit o adaptaci jednotlivé básně (v českém filmu je příkladem zdařilého převodu básnického díla Romance pro křídlovku Otakara Vávry)


OBRÁZEK 3/2 Romance pro křídlovku (Otakar Vávra, 1966)
OBRÁZEK 3/3 Měsíc nad řekou (Václav Krška, 1953)
Příklad adaptace lyrického textu v českém filmu: Báseň Františka Hrubína, adaptovaná Otakarem Vávrou (1966) do podoby stejnojmenného filmu (obr. 1); dramatická lyrická báseň Fráni Šrámka Měsíc nad řekou (1922), zfilmovaná Václavem Krškou (1953) - obr. 2.


• Pro kinematografickou praxi je obvyklé, že určité, zvláště populární náměty adaptují filmaři velmi často (např. román Pošťák zvoní vždycky dvakrát se již dočkal pěti filmových verzí, osudy Napoleona se na plátně nebo v televizi stačily objevit ne méně než padesátkrát)

• Možný je ovšem i opačný postup: literární text vznikne až poté, co se stane úspěšným film. Častým jevem je dnes tzv. beletrizace – úspěšný film (Hvězdné války), seriál (Četnické humoresky) nebo dokonce počítačová hra (Doom) je po svém úspěchu v rámci původního média převeden do knižní podoby

• Pod pojmem adaptace rozumíme audiovizuální převedení jazykových, kompozičních a významových vrstev literární předlohy do filmového jazyka. Proces adaptace literárních látek je často velmi složitý, neboť do značné míry podléhá subjektivnímu pohledu, individuálnímu cítění a profesní zručnosti režiséra a dalších pracovníků

• Nejčastějšími námitkami ze strany diváků, začasto fanoušků literární předlohy, je tvrzení, že „adaptátoři“ se nedrželi ducha předlohy a nezachytili naprosto věrně atmosféru knihy

• Každý filmový přepis literárního díla je specifický svými podmínkami, tvůrčím záměrem i určením

IV. Titulky a nápisy ve filmu

V řadě filmů a především v těch z počátků kinematografie nacházíme jednoduché titulky, jež lze označit jako faktové: podávají zhuštěnou, elementární informaci o určitém faktu, prostě pojmenovávají to, co je pak představeno pohyblivým obrazem. Existuje řada případů, kdy se jako účelnější jeví využití textu spíše než mluveného jazyka.

Z hlediska rázu sdělovaných významů můžeme soubor titulků rozčlenit následujícím způsobem (Mareš, 1993):

1) Titulky faktové postihují to, co je představeno v obraze, úhrnně, jako daný fakt

2) Titulky událostní informují o určitém dění, poukazují na vztahy mezi jeho elementy

3) Titulky časového a prostorového určení zařazují zobrazené dění do času a prostoru a vyjadřují časoprostorové vztahy

4) Titulky představovací identifikují zobrazené subjekty tím, že uvádějí některé závažné údaje o nich (vlastní jméno, povolání, společenský status, národnostní příslušnost atd.)

5) Titulky vysvětlující podávají informace o různých doplňkových aspektech zobrazeného dění, jež jsou ve větší či menší míře potřebné pro pochopení tohoto dění

6) Titulky encyklopedické obsahují výklady, které přesahují sféru údajů majících přímý vztah k vyprávěnému příběhu a slouží k obecnému poučení vnímatele

7) Titulky charakterizační a subjektivizující informují o vlastnostech, vnitřních prožitcích, trvalém i okamžitém psychickém stavu postav. Podávají přímé i nepřímé charakteristiky, zmiňují se o pocitech a reflexích postav, o jejich záměrech a motivaci jejich činů.

8) Titulky hodnotící vyslovují přímé nebo nepřímé hodnocení postav a jejich čin.

9) Titulky instrukční explicitně formulují návod, jak má být celek filmu nebo některý jeho úsek chápán. Pro svou nápadnou přímočarost jsou instrukční titulky poměrně řídké.

10) Titulky zobecňující připojují k zobrazenému dění tvrzení obecného rázu; zvlášť oblíbené jsou citáty a obměny vět žijících v běžném povědomí. Jednotlivé se zde poměřuje obecným; navíc je často přítomen prvek ironie.

11) Titulky náladotvorné se snaží verbálně postihnout atmosféru scény a vyvolat u vnímatele odpovídající emocionální postoj.

Je však třeba zaznamenat i další funkce titulků: Především titulek někdy působí samostatně, významy v něm uvedené nejsou ztvárněny obrazově; realizuje se tu funkce významově ekonomizační a hierarchizační. Vedle sémantických funkcí titulků se objevují také funkce konstrukční: titulky jsou jedním z činitelů budujících vnitřní členění a současně spojitost filmu a často nezanedbatelně přispívají k divácké orientaci ve struktuře díla (srov. Macurová – Mareš, s. 89-92).


OBRÁZEK 3/4 Vzpomínky na Afriku (Out of Africa, 1985, Sydney Pollack)
OBRÁZEK 3/5 Děti století (Les enfants du siècle, 1999, Diane Kurys)
OBRÁZEK 3/6 Napoleon (Napoléon, 2002, Yves Simoneau)
OBRÁZEK 3/7 Pohrdání (Le mépris, 1963, Jean-Luc Godard)
Titulky specifikující časové a/nebo místní zařazení děje. Nápisy (je t´embrasse) využívané ve filmu Jean-Luc Godarda (Pohrdání, Le mépris, 1963) - obr. 4

V. Dabing

V současnosti je dabing dominantním modem převodu jazykového sdělení z jedné verze filmu do druhé. Český poválečný filmový průmysl dosáhl v oboru dabingu dobrých výsledků a tradici specifické profese dabéra se dnes snaží udržet a rozvíjet mimo jiné i institut ceny Františka Filipovského. Podle dabingových specialistů ale současný dabing až na výjimky nedosahuje dřívějších kvalitativních standardů. Umění dabingu je rozmělňováno malou pozorností věnovanou přípravě dabérů i značným nárůstem objemu dabované produkce v běžné video- a DVD distribuci i v televizi (dlouhé televizní seriály a sitcomy). I přesto však diváci vítají dabované verze filmů a audiovizuálních programů, a to z několika důvodů.

• Prvním, a diváky často zmiňovaným důvodem, je údajná neschopnost číst rychle se měnící titulky, jež odvádějí pozornost od obrazové složky a děje filmu

• Druhý důvod představuje větší míra diváckého komfortu, kdy mohou diváci v auditivní rovině sledovat děj filmu i v případě, že jejich pozornost není fixována na obrazovku televizoru

• Nejvýznamnějším důvodem hovořícím ve prospěch dabingu je jeho schopnost zachytit komplexní podobu dialogu, zatímco podtitulky jsou schopny pokrýt pouze přibližně třetinu jazykové promluvy

• Nejvýraznější nevýhodou dabingu je pak skutečnost, že tento redukuje vyznění tvůrčího záměru filmařů, neboť se změnou jazyka přináší i proměnu zvukového prostředí filmu

Neexistuje ovšem jedna ustálená podoba dabingu, což ukazuje příklad postupů uplatňovaných při dabingové praxi v různých zemích

• V Polsku se běžně uplatňuje tzv. rychlodabing, postup, který známe z české videodistribuce přelomu 80. a 90. let 20. století. V tomto případě nemá každá postava svůj jazykový ekvivalent v českém dabérovi, ale přetlumočení zprostředkovává pouze jeden víceméně monotónně znějící hlas, v jehož pozadí navíc slyšíme ztlumenou podobu originální dialogové stopy.

• Poněkud jiná praxe panuje ve skandinávských zemích, kde je většina celovečerních filmů na vybraných televizních kanálech uváděna v originálním znění (a původním obrazovém formátu) s příslušnými podtitulky.

• Ojedinělý přístup k problematice vykazují Spojené státy, kde je běžné natočit vlastní verzi populárního zahraničního filmu se stejnými herci, ale již v angličtině. Např. dvojice Mon père, ce héros (1991, FR) – My Father the Hero (1994, USA); Les Visiteurs (1993, FR) – Just Visiting (2001, USA).

OBRÁZEK 3/8 Návštěvníci (Les Visiteurs, 1993, Jean-Marie Poiré)
OBRÁZEK 3/9 Návštevníci: Cesta do Ameriky (Just Visiting, 2001, Jean-Marie Poiré)
V americkém remakeu hrají titíž francouzští herci, ale zvuková stopa je rovnou v angličtině: Les Visiteurs (1993, FR) - Just Visiting (2001, USA)