Záběry, nejmenší skladebné jednotky filmu, oddělené dvěma střihy (montážními spojeními) můžeme vymezit těmito velikostmi (pozn. příklady velikosti záběrů uvádíme na lidské postavě, dělení funguje zcela stejně na příkladu krajiny, zvířete apod.):



OBRÁZEK 2/1 velký celek (postava se ztrácí v krajině), Tenkrát na západě (Once Upon a Time in the West, 1968, Sergio Leone)



OBRÁZEK 2/2 celek (zdůrazňuje postavu v prostředí), Na sever severozápoadní linkou (North by Northwest, 1959, Alfred Hitchcock); OBRÁZEK 2/3 polocelek (zabírá celou postavu od nohou až k hlavě), Můj miláček Klementina (My darling Clementine, 1946, John Ford)



OBRÁZEK 2/4 americký plán (postava od kolen po hlavu), Mít a nemít (To Have and Have Not, 1944, Howard Hawks); OBRÁZEK 2/5 polodetail (postava od pasu), Mít a nemít (To Have and Have Not, 1944, Howard Hawks)



OBRÁZEK 2/6 detail (celá hlava), One Touch of Venus (One Touch of Venus, 1948, Gregory La Cava, William A. Seiter); OBRÁZEK 2/7 velký detail (část obličeje), Maroko (Morocco, 1930, Josef von Sternberg)



PROCVIČOVÁNÍ/TEST: Doplňte o jaké velikosti záběrů se jedná.
K zopakování této lekce nebo k otestování dosažených znalostí slouží test "film_rec_test.qref" (viz sada otázek film_rec_test.qdef a upravitelný popis odpovědníku film_rec_test.qdesc)

Filmová řeč

Anotace:

Způsoby, jimiž lze „číst“ film se do jisté míry podobají tomu, jak čteme literární text, v mnoha dalších ohledech se ale zase zásadně liší. Literatura i film mají společné to, že jsou tvořeny značně sofistikovanými a silně konvencionalizovanými systémemy znaků, které vyžadují nemalou míru diváckých či čtenářských zkušeností. V přítomné lekci se seznámíme se základními skladebnými a významotvornými prvky filmové řeči.

Klíčová slova:

filmová percepce, recepce, filmový jazyk, montáž, zvuk, mise-en-scène, typy záběrů, tvorba významu, znakové systémy filmu a liteteratury



I. Jazyk filmu a jazyk literatury

Film pracuje s obrovským souborem konvencionalizovaných znaků; má svá „slova“, „věty“, „závorky“, „zámlky“ i kapitoly. Tento model je v určitém smyslu blízký literárním textům. Filmová řeč určuje, jakým způsobem je film časoprostorově strukturován, takže se dají nalézat významné odlišnosti v odvyprávění stejného tématu. Film a literatura se vzájemně ovlivňují. Ačkoli již před rokem 1900 existovala v literatuře náhlá změna času a scény „mezitím zpátky v domě...“, pozdější literatura je stále více stavěna jako film (Monaco, 2004. s. 174).

Interpunkce je ve filmu představována momentem, kdy jeden obraz končí a jiný začíná. Může mít podobu zatmívačky, roztmívačky, stíračky, mezititulků nebo mrtvolky, zaostřování nebo rozostřování na začátku nebo konci záběru. Obdobou čárky ve větě je potom prolínačka užívaná např. při nástupu flashbacku.

Téměř s počátky kinematografie se pojí snaha srovnávat film s jazykem. Zatímco v některých vlastnostech se toto srovnávání jeví být účelné, v jiných selhává. Není např. možné nalézat ve filmu tutéž sílu spojení mezi signifikátem (označovaného objektu) a signifikantem (označujícího slova, obrazu), ve filmu mezi nimi totiž téměř nebývá rozdíl – obraz sklenice znamená sklenici. Literatura dále umožňuje představovat si nejrůznější další vlastnosti zmíněné sklenice, ve filmu je daná výběrem tvůrců, kteří však mají větší možnosti v tom, jak ji představit.

Zatímco je běžně akceptováno, že porozumění psaným informacím a potěšení z literatury předchází nezbytnost naučit se číst, předpokládáme, že čtení obrazu se nikdo učit nemusí...

Čím lépe médium čteme, tím více mu rozumíme a tím větší nad ním máme moc. Čtenář stránky i čtenář filmu musejí aktivně pracovat na interpretaci znaků, které vnímají, aby proces intelektualizace završili. (Monaco, 2004, s. 156)

II. Fyziologie vnímání

Různí jedinci čtou obraz víceméně třemi různými způsoby (Monaco, 2004, s. 152):

Fyziologicky – nejlepší čtenáři mají v tomto smyslů nejúčinnější vzorce sakadických pohybů
Etnograficky – vzdělanější čtenář čerpá ze zkušeností a znalostí široké škály kulturních vizuálních konvencí
Psychologicky – nejvíce z obrazu získají ti čtenáři, kteří jsou schopní asimilovat různé významové systémy a integrovat tento zážitek.

Pozorovatel obrazů může být pouhým spotřebitelem, nebo také aktivním účastníkem procesu vnímání, což předznamenává kvalitu jeho zážitku. Situace je tedy obdobná jako s čtením textu, kdy méně zběhlý čtenář nemůže toliko porozumět literatuře a těšit se z její recepce.

III. Filmová syntax podle J. Monaca (2004):

Filmová syntax znamená systematické uspořádání a je výsledkem užívání jazyka, nikoli jeho determinantou. Filmová syntax obsahuje vývoj v čase i prostoru. Vývoj v čase se uskutečňuje skrze montáž a vývoj v prostoru skrze mise-en-scène.

Kódy
Kódy jsou kritické konstrukce – systémy logických vztahů – odvozené od filmu jako faktu. Velké množství kódů se vzájemně kombinuje, aby vytvořily médium, v němž se film vyjadřuje. Existují kulturně odvozené kódy (např. stolování, které existuje i mimo film), ale také kódy, které náleží pouze filmu (např. montáž).

Zvuk
Ve filmu se uplatňuje řeč, hudba a hluk (zvukové efekty). Zvuk nečteme stejně vědomým způsobem jako obraz, je všudypřítomný a všesměrový. Má vliv na vytváření prostoru a času. Nehybný obraz ožívá, jakmile k němu přidáme zvuk, který navodí pocit plynutí času. Řeči a hudbě se obvykle věnuje určitá pozornost proto, že má specifický význam, skutečná konstrukce zvukového prostředí se však realizuje v oblasti zvukových efektů.

Montáž
Střih neboli montáž označuje proces zkracování a současně hlavní nástroj budování času a prostoru ve filmu. Uskutečňuje se s pomocí překrývání (prolínačky, mnohonásobná expozice) nebo přiložením jednoho konce záběru k začátku dalšího. Pojem montáž je někdy chápán synonymicky s pojmem střih, filmová teorie však v jemnějším rozlišení na nejobecnější rovině nadřazeným termínem „montáž“ míní tvůrčí využití postupů filmového střihu a tvorbu časoprostorového rámce filmu, zatímco „střih“ (z angl. „cut“) označuje pouze úkon oddělení jednoho záběru od druhého – lhostejno přitom zda se tak děje na klasickém střihacím stole nebo v prostředí střihového programu počítače.

Záběry, nejmenší skladebné jednotky filmu, jsou oddělené dvěma střihy (montážními spojeními) a můžeme je vymezit těmito velikostmi (pozn.: příklady velikosti záběrů uvádíme na lidské postavě, dělení funguje zcela stejně na příkladu krajiny, zvířete apod.):

• velký celek (postava se ztrácí v krajině)
• celek (zdůrazňuje postavu v prostředí)
• polocelek (zabírá celou postavu od nohou až k hlavě)
• americký plán (postava od kolen po hlavu)
• polodetail (postava od pasu)
• detail (celá hlava)
• velký detail (část obličeje – např. detail oka)


Nejčastěji užívanými záběry jsou celky, polodetaily a detaily.