Historický vývoj pojetí vyučování Vlastní pojetí vyučování může mít každý člověk – nejen učitel nebo žák, příp. skupina lidí, odborníků i laiků. Únor 2008 Hana Filová, katedra pedagogiky PdF MU VYUČOVÁNÍ je definováno jako výchovně-vzdělávací (edukační) proces, který probíhá mezi pedagogem a žákem a směřuje k tomu, aby se prostřednictvím vybraných metod a forem žákovi zpřístupnily vybrané vzdělávací obsahy a bylo tak dosaženo vytyčených cílů. POJETÍ VYUČOVÁNÍ (koncepce výuky) je výrazně ovlivňováno historicko-společenskými faktory – proměňovalo se v historii pod vlivem filozofických a psychologických poznatků člověka o světě Koncepce doložené v historii školy jako vzdělávací instituce začínají středověkem Dogmatické pojetí vyučování (středověká škola) Východisko (aktuální teoretický a ideový základ): středověká školská filozofie – SCHOLASTIKA - dogmata (jako sdělení, která se předkládají k „věření“) O/ Podstata dogmatického pojetí vyučování: to, co je třeba se naučit, učíme se ZPAMĚTI, není třeba tomu rozumět, nebo to přijmout; musíme se to naučit memorovat („Praeceptor discit…“). O/ Efektivnost - hlavní prostředek: „hůl a metla“, hromadná výuka ve velkých třídách bez věkové jednoty Slovně názorné pojetí vyučování (novověk) I. Vývoj ve 2 koncepcích: Ü a) J. A. Komenský (*1592) – 17. stol. Ideové zdroje koncepce vycházejí ze 2 proudů tehdejší filozofie: – SENZUALISMUS (Bacon): není v rozumu, co nebylo ve smyslech (vše, co o světě víme, jsme poznali svými smysly) – RACIONALISMUS (Descartes): „Cogito, ergo sum“ (myslím, tedy jsem: základem poznání světa je rozum, myšlení § Model pojetí J. A. K.: • Smyslové nazírání • Rozumové zvládnutí (myšlenkové zpravování učiva) • Použití v praxi Slovně názorné pojetí vyučování (novověk) II. b) J. F. Herbart (18. – 19. stol.): Zdroje – psychologické (počátky psych. jako vědy.): ASOCIANISMUS – poznávání, učení (i ve vyučování) probíhá jako (prostřednictvím) sdružování představ Představy jsou názorné obrazy předmětů a jevů, které se vytvářejí ve vědomí člověka pod vlivem vnějších podnětů a učení probíhá jako „manipulace“ s nimi – podle „asociačních zákonů“: 1. z. podobnosti, 2. z. kontrastu, 3. z. dotyku v prostoru a čase Model pojetí (Herbart) – 4 stupně: 1. Jasnost 2. Asociace (sdružování představ) 3. Systém 4. Metoda POZOR! NEDOSTATKY, které zavinili Herbartovi pokračovatelé: formalismus, intelektualismus, orientace na učivo (x dítě?!) atd. Reformní pojetí vyučování (od konce 19. stol.) Podstata: reakce moderní pedagogiky na nedostatky herbartismu – NOVÉ OBJEVENÍ DÍTĚTE (hnutí nové výchovy) – navazuje na Rousseaua, Pestalozziho, Tolstého Východiskem je filozofie konce 19. stol.: EMPIRISMUS, PRAGMATICKÁ FILOZOFIE – J. DEWEY V pedagogice má tento odraz: O/Principy: 1. Pedocentrismus , 2. Individualismus, 3. Aktivnost (zkušenost, spojení se životem), 4. Svoboda, 5. Globalismus v obsahu (integrace učiva, projekty), 6. Přirozenost, pozitivní zážitky, emocionalita O/ Variabilita v koncepci : Dewey - činná škola, projektová výuka; Montessori – přirozenost; Freinet, Waldorfská škola - svoboda, Jenský plán, Dalton – samostatnost, individualizace; aj. Ü České podmínky: hnutí reformních (pokusných) škol mezi válkami Rrozvíjející vyučování (SSSR - 60. léta 20. st.) Podstata: maximálně využít mentální kapacity dětí při vyučování Východisko: psychologie (kognitivní) – VYGOTSKIJ: „dobře řízené (rozvíjející) vyučování může urychlit a zkvalitnit celkový rozvoj osobnosti dítěte (psychosociální), pokud požadavky na žáka klademe do tzv. zóny nejbližšího rozvoje (nikoli do zóny aktuálního vývoje) – vždy být o něco náročnější, než aby se nám bez obtíží vše dařilo; nutnost překonávat překážky. Principy: 1. Vyučování na vysoké úrovni obtížnosti, 2. Rychlý postup vpřed, 3. Vedoucí úloha teoretických vědomostí, 4. Zvládnutí učiva (porozumění) všemi žáky, 5. Všeobecný rozvoj všech žáků, vč. nejslabších. Podmínky: sociální charakter (všichni společně), slovní hodnocení - není nutný nátlak známkami Česká verze: přebujelost nároků v 70.- 80. letech, pak v 90. letech ANGAŽOVANÉ UČENÍ (S. Červenka – PAU) Transmisivní (tradiční) pojetí vyučování Podstata: vyučování spočívá v “přenosu” (transmisi) poznatků z učitele na žáka; – odráží “tradiční” koncepci vztahu U – Ž: učitel je subjekt vzdělávání, který působí na více méně pasivní objekt (žáka) – Východiska: Transmisivní pojetí vyučování je kombinací tradičních modelů tohoto typu (od dogmatismu k herbartismu apod.), ale i nepochopené koncepce rozvíjejícího vyuč. Charakteristika: O/ dítě přichází do školy a “nic neví” O/ úkolem učitele je všechno ho naučit (U= garantem správnosti, pravdivosti poznání a učení) O/inteligence je závislá na množství vědomostí a formuje se jako suma poznatků Důsledky: – předimenzovanost osnov, příliš mnoho faktů k zapamatování – pasivita žáků – jejich neochota přijmout odpovědnost za své učení – převažuje vnější motivace k učení (učí se kvůli známce, chybí zájem) – orientace na výkon – hodnocení výsledků probíhá jako srovnávání výkonů dětí mezi sebou – sociální vztahy jsou deformované (přebujelá soutěživost, chybí skutečná spolupráce, autoritářství a nátlakové metody ze strany U) – vysoká formálnost ve vzdělávání (důraz na to, co se musí Humanistické pojetí vyučování Podstata: každé dítě je jiné a má rozdílné vnitřní předpoklady k učení, proto je třeba vytvořit takové podmínky, aby si každý žák našel optimální vzdělávací cestu. Úlohou učitele je především odhalit vnitřní možnosti každého dítěte a být mu pomocníkem na jeho individuální cestě za poznáním” (Maslow, Rogers). Východiska: 1. Humanistická psychologie (Maslow, Rogers) – učitel = pomocník dítěte při jeho rozvoji a růstu – cílem výchovy a vzdělávání je realizace maxima vnitřních potencí každého žáka 2. Pedagogický konstruktivismus (psychodidaktika) Charakteristika: O/ žák přichází do školy a ví o světě řadu věcí (má individuální, specifické znalosti) O/ úkolem učitele je pomoci mu tato specifické poznatky (re)konstruovat tak, aby odpovídaly realitě – to vše ve spolupráci s ostatními dětmi (učí se spolu a od sebe navzájem, učitel nenásilně koriguje) O/Inteligence se VE ŠKOLE formuje (a chápe) jako schopnost jedince (re)konstruovat svoje poznání a realizovat vlastní možnosti v praktické činnosti („konstruktivismus“) Nejistoty ped. konstruktivismu: Děkuji za pozornost. Hana Filová, kat. pedagogiky PedF MU, 2008 Literatura: SPILKOVÁ, V. a kol. K současnému pojetí didaktiky základní školy. Praha : Karolinum, 1994. Kol. Vybrané kapitoly z obecné didaktiky. Brno : PedF MU, 1996. JŮVA, V. st. a ml. Úvod do pedagogiky. Brno : Paido, 1994, 1996. KOLLÁRIKOVÁ, Z.; PUPALA, B. Předškolní a primární pedagogika. Praha : Portál, 2001.