]. Povaha evropské a svetové historiografie PRIBLIŽNE 01) POČÁTKU 20. STOLETÍ jsme oprávněni mluvit 0 počátcích světové historiografie. Dějepisectví, jehož dráhu jsme si dosud naznačovali a jež se vyvíjelo takřka dvě a půl tisíciletí, bylo myšlením a bádáním tvořícím součást civilizace omezené na evropský kontinent, a to ještě ne celý. Vedle tohoto dějepisectví byly ovšem dějiny předmětem uvažování a studia i v jiných kulturách: mimořádné úrovně například dosahovalo v některých ohledech dějepisectví arabského středověku a dějepisectví čínské. Ke kontaktu mezi těmito ohnisky dějepisectví však nedošlo. Po této stránce se nezměnily poměry ani ve 20. století. Novou skutečností, která však přesto dovoluje mluvit o světovém dějepisectví, je okolnost, že historické bádání evropského typu konané mimo Evropu, to znamená především ve Spojených státech, přestávalo být jen prostou nápodobou evropské produkce. Na půdě Spojených států se nejen pevně uchytila metoda odborné historické vědy transplantovaná z evropských universit, ale začaly tam vznikat relativně samostatné vědecké koncepce, spoluur-čující podobu světového dějepisectví. Cesta k vytvoření opravdu světové historiografie, v níž existuje ovlivňování i konflikty mezi jednotlivými ohnisky a školami, tak byla nastoupena. Dodnes jsme teprve na jejím počátku. Právě rozmach vědeckého nejen filologického, ale 1 historického studia mimoevropských civilizací, jenž se dostavil od konce 19. století, umožnil, že dnes po ní můžeme jít dál. Situace evropské historiografie se od počátku 20. století změnila ještě i jinak než jen tímto rozšiřováním a zužováním sféry jejího vlivu. K nebývalému rozmnožení oblastí historických faktů, danému vznikem hospodářské, sociální i kulturní historie na konci 19. století, se připojila na počátku 20. století hluboká změna v tom názoru na svět a na dějiny, jejž dějepisectví vyjadřovalo během minulého půldruhého století. Projevila se i u nás, i když v jiné rovině. Naše dějepisectví této doby přinášelo od počátku 20. století mimořádně bohatou realizaci popudů zprostředkovaných a vytvořených Gollem a ostatními universitními učiteli koncem 19. století. Vznikla velká a dodnes živá a hodnotná díla české moderní historiografie. Podá- 469 POVAHA EVROPSKÉ ASVÉI0VE HISTORIOGRAFIE 470 přehledne dějiny Českého a slovenského DĚlEPISECTVi vají důkazy o životaschopnosti českého dějepisectví 20. století, o jehož inferioritě vůči evropské vědě nemůže již být řeči. Tento impozantní nástup pokračoval i za hranicí, kterou tvoří v naší periodizaci rok 1918, respektive první světová válka. Vznik československého státu vytvořil hmotné a institucionální podmínky k dalšímu kvantitativnímu i kvalitativnímu rozvoji české a slovenské historiografie. Proto v době, kdy se v národním životě uskutečnily, jež české dějepisectví vyslovovalo a udržovalo a kdy politický vývoj dával prognózám národních historiků za pravdu, nebylo u nás důvodu k pochybnostem o hodnotě historického poznání. V evropském kontextu vypadala situace jinak. Prestiži historické vědy otřesené dřívějšími diskusemi o exaktnosti jejích metod a pozitivistickým srovnáváním s výsledky přírodovědného poznání zasadila těžkou ránu válka a revoluce 1914-1918. Dějepisectví bylo obviněno z toho, že za fasádou frází o nezaujatosti a objektivitě vědy a její povznesenosti nad nízkou politiku pomáhalo rozpoutávat nacionalistické vášně. Sami dějepisci museli uznat, že jim jejich optimistické přesvědčení o automatickém pokroku uskutečňujícím se v dějinách nedovolovalo tušit krizi, ve které se octla evropská společnost a kultura a která vedla k válce. Dějepisectví, které od osvícenství přes liberalismus a pozitivismus učilo víře v růst vzdělanosti a lidskosti, bylo postaveno před fakt rozpoutání nebývale ničivých sil a pudů a před nástup barbarství, který byl popřením všech humanistických ideálů, jež dějepisectví 19. století považovalo za zajištěné. Vzmáhalo se proto mínění, že historická věda nepřispěla ničím k poznání problémů lidské společnosti, že vytvářela fiktivní idylický svět, který s realitou neměl nic společného. Přesvědčení o historii jako učitelce života a o lekcích, které dějiny člověku poskytují, dostalo vážné trhliny. Nic z toho, co dějepisectví dosud hlásalo, nedovolovalo předvídat konec buržoazního řádu, komunistickou revoluci a vznik socialistického státu v jedné z evropských velmocí. Když se nová skutečnost válečné a revoluční doby ukázala nevysvětlitelná prostředky akademické historiografie, mělo to důsledky i na postavení historiografie a historického poznání v soustavě dobového myšlení: historie ztratila své centrální místo ve vytváření stupnice hodnot závazných pro společnost. Epocha historismu se definitivně uzavřela. Odraz tohoto zcela změněného pojetí dějin, v němž optimismus 18. a 19. století byl vystřídán tušením o rozkolísání a zničení všech jistot starého řádu a hlubokým pesimismem, pokud jde o budoucí vyhlídky lidstva, se neprojevil v odborné vědě bezprostředně, 'ľa vždy reaguje na změny v dobové filosofii, světovém názoru, ideologii s ji- stým zpožděním; při větší míře odbornosti si jich někdy dokáže přímo nevšímat. Proto našel zážitek dějinné katastrofy vrcholící světovou válkou výraz v dílech stojících mimo přísnou odbornou vědu nejdříve v meditacích, které o smyslu lidských dějin psali neodborníci. Nejvýznamnější byla - vedle pozdějších a jinak laděných skic světových dějin napsaných Hendrikem van Loonem a llerbertem Geor-gem Wellsem - pochmurná vize Oswalda Spenglera (1880-1936), nazvaná Der Unlergang des Abendlandes (1918-1922). Byla úspěšná především proto, že zrcadlila katastrofický zážitek současníků. Přes kritiku odborníků, poukazujících na diletantismus Spenglerových závěrů a jejich vědeckou neúnosnost, působila jako dějinná filosofie velmi silně. Svým jádrem, totiž názorem o kulturách jako základních historických entitách, které prodělávají jako biologické organismy dobu vzniku, zrání a neodvratného rozkladu, připomínala nejen Vi-ea a Nietzscheovu myšlenku o věčných návratech, ale spekulace o průběhu dějin vynořující se už v starověku. Spenglerova morfologie nabízela zdánlivě velmi snadné vysvětlení rozkladu měšťanské kultury a zdůrazňováním iracionálnosti dějinného procesu vysvětlovala selhání pokrokářského a rozumového výkladu dějin. Na Speng-lerově díle přitahovala i takřka básnická schopnost vyjádřit symbolicky podstatu kulturních typů. Spenglerovo dílo zůstalo mimo rámec vědeckého poznávání minulosti. Souviselo s ním však potud, že bylo součástí reakce, která v odporu proti nesplněným ambicím pozitivistické historiografie oživila idealistické chápání dějin. Vliv soudobé idealistické filosofie, v níž Henri Bergson nejjasněji vyslovoval kritiku intelektualismu analytického a scientistického myšlení 19. století, se nezastavoval ani před myšlením historickým. Po oživení kantovských tradic, jak je přinesla historická noetika Windelban-dova a Kickertova, rehabilitoval se i myšlenkový odkaz llegelův, a to nejen v příslušném přehodnocení marxismu, ale ve formě objektivního idealismu. Největší díla tohoto zaměření nevznikla však v Německu, kde idealistická teorie historického poznání našla nové mluvčí v Georgu Simmelovi (1858-1918) a Kurtu Breysigovi (1866-1940); oba promítali své koncepce i do sociologicky laděných úvah o konkrétních historických problémech. Nejvýznamnější pokus o moderní teorii dějepisectví a dějin opřenou o soustavu idealistické filosofie vytvořil Benedetto Croce (1866-1949). Ve své filosofii zastával názor, že všechna skutečnost je dána pouze v historii a že veškerá tvořivost lidská a tím lidské dějiny jsou dílem ducha. V jeho dílech historických se tento absolutní historismus projevuje tak, že dějiny jsou mu především výsledkem působení idejí a jejich konflik- 471 povaha evropské a světové historiografie 472 přehledné dějiny Českého a slovenského dějepisectví tú a že jejich poznání je do značné míry opřeno o intuici. Takové názory mohl Croce nejsoustavněji vyslovovat v dílech věnovaných jednak problémům z dějin ducha, především umění, filosofie a historické vědy samotné - Teória e storiu delia storiogrujia (1917), La filosofia di Gianbatňsta Vico (1912), nebo ve velkých syntetických zkratkách - Storia ďEuropa nel secolo decimonono (1932). V dílech, v nichž šlo především o erudici a faktografii - Storiu ďltaliu dal 1871 al 1915 (1927) - nebyly důsledky jeho filosofického apriorismu nijak zvlášť nápadné. Přes výrazné recidivy idealismu působila v Německu především tradice dokonalé řemeslné práce, opřené o analytické studium materiálu a nepouštějící se do složitých abstraktních úvah. Nakolik však toto dějepisectví už bylo neschopné přistupovat k minulosti a jejímu studiu se zásadně novými hledisky, se ukazovalo na tom, že německé dějepisectví prvních desetiletí 20. století bylo pokračováním a replikou názorů vypracovaných v předešlém století. Na jedné straně byla živá tradice politického liberálního dějepisectví spojující vědu s propagací německého nacionalismu a podporou expan-ziouistické politiky státu. Nejvýraznějším pokračovatelem této treit-schkovské politizace historie a historika byl Dietrich Schäfer (1845-1929). Jeho činnost v politických organizacích ideologicky připravujících německou agresi roku 1914 měla svou ozvěnu ve vědeckých dílech jako Deutsche Geschichte (1910) nebo Weltgeschichte der Neuzeit (1907). Projevovala se přesvědčením o zvláštním dějinném vůdčím poslání Německa. Bylo pochopitelné, že Schäfer patřil k energickým zastáncům primátu politické historie nad hospodářskou nebo kulturní. V opozici proti přílišné závislosti historické vědy na mocenské politice, která vedla k povážlivým prohřeškům proti objektivitě vědeckého poznání, vyhranil se proud bádání, který se vracel k Bankoví. Tzv. novorankovci většinou neopouštěli pole politické historie, protože za hlavního činitele v dějinách považovali stát. Odmítali však podřizování historického poznání aktuální politice a křísili rankovský ideál nestranné a nezaujaté historiografie, pěstované na vyšší metodické úrovni. Jejich názory i praxe odpovídaly zhruba představám vládnoucím v tehdejším českém dějepisectví, takže zahraniční styky českých historiků z přelomu 19. a 20. století byly styky především s novorankovci. Zvláště to byl Max Lenz (1850-1932). Návaznost na Hanka se projevovala nejen univerzalistickým zaměřením jeho prací a zřetelem k státní historii, ale už i tituly - Die grossen Mächte (1900). Biografií Geschichte Bisinarcks (1902) se stal zakladatelem dodnes živé historiografické bismarckov- ské tradice s politickým dosahem. Herr man Oncken (1869-1946) byl v rankovském zaměření autorem vynikajících biografických prací; jeho Lassatle (1904) je důkazem, jak se dějepisectví svým způsobem vyrovnávalo s historií dělnického hnutí. Hans Delbrück (1848-1929) proslul jako zakladatel vojenské historie na odborném historickém základě dílem Geschichte der Kriegskunst (1900-1902). Problémy současné politiky, zejména zjišťování úlohy Německa na rozpoutávání světové války a počátků německého imperialismu, ho vedly ke studiím ze současných dějin podobně jako Felixe llach-fahla (1867-1925), autora velkého díla Wilhelm von Uranien und der niederländische Aufstand (1906-1924). U většiny novorankovců se ukazovalo, že liberální Objektivismus a konzervativismus je vedl postupně k opozici proti německé oficiální mocenské politice. Způsobil také, že v meziválečném období zachovalo německé oficiální dějepisectví odstup k nacistické ideologii, i když se vyhýbalo polemice s ní a bylo naopak jí tolerováno. Tento typ tradičního dějepisectví, obírajícího se především fakty-událostmi z politických dějin, byl zastoupen samozřejmě i mimo Německo. Značná část průměrné historiografické produkce představovala uskutečnění jeho zásad. Nad běžnou úroveň se zvedalo tam, kde dokázalo zvládnout velká kvanta látky, vylíčit rozsáhlé časové periody a charakterizovat historické osobnosti. Dokázal to například Gabriel Hanotaux (1853-1944) ve své Histoire de tu France contemporuine (1903-1908) a v llistoire du cardinul de Richelieu (1893-1947), nebo v Polsku Szynion Aske-nazv (1866-1935), autor vynikajících monografií z polských dějin 18. a 19. století. Do této souvislosti se řadí i velké práce shrnující výsledky dlouhých bádání o národních dějinách. Ve střední a vychodili Evropě plnily i důležitou funkci společenskou, jako například v Rumunsku práce Nicolase Iorgy (1871-1940), u Chorvatů díla Ferdo Šišiée (1869-1940) a u Maďaru Cyulye Szekl'üa (1883-1955) a Bálinta Homana (1885-1953). Zásadním protikladem této faktografické historiografie nebylo historické mvšlení zavázané vi-lkvm filosofickým systémům idealistickým, ale marxismus dále domýšlející obecné zásady materialistického pojetí společenského vývoje ve vztahu k specifickým problémům historiografie. V situaci, kdy stoupenci marxismu mezi historiky nevládli příslušným aparátem a institucemi, jichž je k pěstování moderní vědy nezbytně zapotřebí, mohla vznikat marxistická historická díla vycházející ze samostatné heuristiky jen výjimečně. JMejvýznamnčjšíni a nejvzdělanějším teoretikem této etapy marxismu byl Georgij Valentinovič Plechanov (1856-1918). V rámci svého 473 povaha evr0p5ké a světové historiografie 474 PŘEHLEDNE DEJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVl rozsáhlého díla věnovaného celému komplexu humanitních disciplín a kultury, vyložil marxistické pojetí některých principiálních problémů teoretického historického myšlení - například vztahu individua a kolektivu, role ideologie v dějinách - nejsoustavněji ve spisu K voprosu o rozvilii tiiunističeskogo vzgljada na isloriju (1895). Marxismus jako teorie dějin měl nepřímý vliv na mimořádný rozvoj sociální a hospodářské historie, která se stávala nejprůbojnější a nejús-pěšnější historickou disciplínou. Její vztah k marxismu šel od přejímání teze o ekonomické a hospodářské skutečnosti jako podstatě a východisku historického vývoje až k negaci jejího determinujícího působení; sama historická existence těchto faktů však nemohla být už napříště historiky nikdy opomíjena. Příkladem tohoto rozporného vztahu je velké dílo Alfonse Dopsche (1868-1953), jenž vyvažoval svůj sklon analytického medievisty vytvořením velké koncepce o kontinuitě evropského ekonomického, společenského a kulturního vývoje od starověku do středověku, kontinuitě nepřerušené revolucí a střídou ekonomických řádů, jak učil marxismus. Svůj názor vyložil Dopsch v knihách Die Wirtschaftsentwicklung der Karolinger-zeit (1912) a Die wirtschaftlichen und sozialen Grundlagen der euro-päischen Kulturentwicldung aus der Zeit von Cäsar bis au/Karl den Grossen (1918-1920). Byl lak v rozporu s názorem llenri Pirenna (1862-1932), klasika společenské a sociální historie. Pirenne, východiskem svých studií medievista, vytvořil velké syntetické ddo Histoi-re de Delgique (1899-1932) ukazující schopnost jak pronikavé analýzy, tak živého líčení konkrétního vývoje národní společnosti. Objevné studie o vzniku středověkých měst a jejich sociální a ekonomické struktuře ho vedly k obecným poznatků in o závislosti dobové ideologie a kultury na sociální situaci, o vzniku kapitalismu a nakonec k velkorysým úvahám o přeryvu mezi antickým a středověkým světem, oddělených rozmachem islámu a nastalou izolací a retardací Evropy. Vyjádřil je ve zkratce v knížce Les Villes du Moyen age (1927), plně ve spise Mahomet et Churlemagne (1935). Jak hospodářské dějiny, tak medievistika vůbec dostaly v jeho díle silný podnět k metodickému i názorovému pokroku. Ten se projevoval v bádání z hospodářských a sociálních dějin v celé Evropě, když u historiků rostla znalost speciální ekonomické problematiky - u Jamese Willia-ma Ashleye (1863-1927), zabývajícího se novodobým ekonomickým vývojem, Dimitrije Mojsejevičc Petruševského (1863-1942), badatele v středověkých hospodářských dějinách západní Evropy, Gaeta-na Salveniuiilio (1873-1957), znalce středověké Florencie. Problém vzniku kapitalismu, hledání jeho historických kořenů a jeho vývojo- vého rytmu stál v pozadí většiny prací moderních hospodářských historiků, výslovně u lieiiri Séea (186 1-1936). Orientace historického studia k hospodářským dějinám se stala dominantou dějepisectví ve Spojených státech. Jejich dějiny neopravňovaly totiž k zastávání názoru o zahraniční politice a státní historii jako podstatě dějin. Naopak zdůrazňovaly rozhodující vliv ekonomiky a hromadných sociálních jevů na povahu společnosti a její vývoj. Proslulosti nabyla i teorie Fredericka Jacksona Turnéra (1868-1932) o posunování hranice osídlené části kontinentu a o jeho vlivu na americké dějiny a mentalitu. Myšlenky Fredericka Teggarta (1870-1946), zdůrazňující tradiční protiklad metod duchových a přírodních věd, proto působily v praxi málo. Na přelomu století byl formulován program historie, která má být výkladem kolektivních společenských a ekonomických fenoménů, dějinami mas, výkladem o způsobu jejich každodenní existence při přetvářecí hmotného světa, který člověka obklopuje. Bvl nazván .New Histo-rv. Byl spojen se silným proniknutím sociologických a sociálně psychologických metod do historie. Nedostatkem koncepce záslužné tím, že zaměřila historický pohled na fakty zdánlivě bez historického významu, byla malá schopnost utřídit dílčí poznatky pod jednotným zorným úhlem, malý respekt k požadavkům historické akribic a na mnoha místech primitivně mechanistické pojetí člověka, redukovaného nakonec na soubor vnějších vlivů a biologických reakcí. Hlavním teoretickým mluvčím směru byl James Harvev Robinson (1863-1936) ve spisu The New HistOty (1911). Svoje zásady jen zčásti realizoval v Introduction to the History of Western Európe (1902). Pozitivní přínos pro poznání dějin Spojených států znamenala nová škola tenkrát, když se zbavila těsné závislosti ua popisné sociologii, a to v díle Charlesa Austina Bearda (1874-1948). Za tradičně interpretovanými událostmi a ideami americké historie objevila existenci a zájmy konkrétních společenských skupin. Dějepisectví tak pomáhalo vytvářet neúprosně kritický a realistický vztah k vlastní společnosti, jak se stal typický pro americkou kulturu z počátku století, rozcházející se s idylismem mentality 19. století. Průkopnický význam v tom měla Beardova kniha Au Economic Inlerprelution of the Constitution of the United Stutes (1913). Zamýšlené syntéze The Rise of American Civilisation (1927) chybí celistvější perspektiva a formální vyváženost. Obě tyto vlastnosti nechyběl) velkému dílu Vasilije Osipoviče Kl-jučevského (1841-1911), nazvanému Kurs russkoj istorii (1907, 1921). Vyvrcholily v něm schopnosti ruské vědy začlenit funkčně do 475 POVAHA EVROPSKÉ A SVETOVÉ HISTORIOGRAFIE 476 PŘEHLEDNE DEJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DfJEPISECTVI lii-lorického výkladu ekonomickou tematiku; v jeho koncepci dějin se to projevovalo tím, že za rozhodujícího činitele v dějinném vývoji pokládal rozvoj obchodu. Tuto podmíněnost institucí hospodářstvím dokládal i v monografiích - Bojurskuju dumu drevnej Kussii (1880—1881). Ključevského sklon podřizovat individuální povahu faktů odkrývaných historickou analýzou sociologických kategorií mu dovolil skoncovat s jednostranně statistickým pojetím ruských dějin; umožnil mu vytvořit originální syntézy ruských dějin, jejichž osnovou je vývoj společenských skupin a jejich poměru k vykonávání moci. lak i ve střední a východní Evropě, kde historická situace vždy nedovolovala historikům soustřeďovat se jednostranně na ději-n\ státní, rostl smysl pro rozšiřování horizontu historické vědj 0 problémy společenských skupin a ekonomického vývoje. Takřka souběžně se vznikem koncepcí hospodářských a sociálních dějin vznikaly jejich významné realizace. Vedle Ključevského a metodicky proti němu znamenali největší pokrok badatelé polští, zvláště Jan Rutkows-ki (1886-1946) a Franciszek Bujak (1875-1953), badatelé v dějinách zemědělství a venkova i autoři syntetických pokusů. K nejtésnéjšímu spojení mezi sociologií a historiografií došlo v Německu při historickém výkladu velkých duchových a sociálních jevů, jak jej podnikli sociologové. Wernera Sombarta (1864-1940), především autora základního spisu Der moderně Kupitulismus (1902), sbližovalo na čas s marxismem přesvědčení o dočasnosti kapitalismu. Zásadně ho od něho dělil - vedle politického myšlení -názor o podmíněnosti ekonomického a společenského řádu skutečnost m i duchovními, typem myšlení: konkrétně determinace kapitalismu moderním, intelektuálním, racionálním, ekonomický, na efekt zaměřeným myšlením. V tom se stýkal s teoriemi Maxe Webera (1864-1920). Z jeho velkého díla vyvrcholeného spisem Wirtschuft und Gesellschaft (1921-1922) se týká historie - vedle přehledu hospodářských dějin - výklad kapitalismu z ducha protestantismu: Div prolestantische Eíhik und der Ceist des Kupitulismus (1901). Obecně jsou zaměřeny studie o vztahu mezi náboženským myšlením a ekonomickou teorií i praxí. Zásadní význam mělo Weberovo úsilí vybudovat soustavný a přesný pojmoslovný aparát kulturních věd. Měl hvt prostředkem k uvědomování si a překonávání relativity poznání a hodnocení v těchto vědách, podmíněnosti dané měnícím se -\-té-inein hodnot přijímaných poznávajícím subjektem. Wznamné místo v tom měl jako prostředek k logickému zvládnutí mnohotvárne skutečnosti pojem ideálního typu, představující myšlenkovou konstrukci svstematizující podstatné vlastnosti individualizovaných faktů. Vliv Marxovy koncepce společenských formací stejně jako úsilí o její negaci jsou ve Weberově přísně logickém a univerzálním vědění a myšlení naprosto zřetelné, a to přes protikladné chápání vztahu ..základny" a „nadstavby". Weberova logická systematizace poznatků věd o člověku byla jedním prostředkem jak zvládat stále se rozšiřující proud vědění. \ historiografii rostlo toto kvantum vědomostí z mnoha kořenů. Studium novověku se stalo přinejmenším rovnocenným oborem studií antických a středověkých. Jasný profil dostala historie hospodářská a sociální. Ustavovaly se obory bádání o dějinách, přesahujících chronologický a zeměpisný rámec tradičního historického jeviště. Týkalo se to například studií orientalistu, archeologických objevů ve východním Středomoří a na Předním východě, z nichž vycházelo nové, historické pojetí dějin a kultury klasického starověku; jeho poznání doplňovala z jiného hlediska byzantologie. Týkalo se to obecně výsledků zvědečťující se prehistorické archeologie. Nakolik tyto dosud okrajové a nové disciplíny doplňovaly dosavadní panoráma světových dějin, dokládal například John Bagnell Bory (1861-1927), autor A History of tlie l.uter Rumun Empire (1889) a A History uflhe Lustern Rumun Empire (1912). Cestu k orientaci v této mase vědění a k jejich historickému využití naznačovalo i teoretické myšlení francouzské. Teoretické názory Paula Laeouiba (1834-1919). vyjádřené hlavně ve spise De ľhistoire considérée comme science (1894), bylv promvšlenější obdobou k l.ain-prechtovi tím. že i Lacombe pokládal za hlavní předmět dějepiseclví obecná hromadná fakta historická. Pro vývoj dějepisectví v dalších desetiletích se ukázalo důležité jeho rozlišení těchto obecných, institucionálních faktů od faktů jedinečných, jež pojmenoval událostní-mi. Ke konstituování relativně stabilních společenských fenoménů jako vlastního objektu historie přispěl i vliv filosofie Emila Durkhei-ina, který vyvozoval permanentní sociální skutečnost z kolektivního vědomí, jehož hostitelem je společnost jako celek. Byl tak dán předpoklad, aby objektivní a k obecným formulacím mířící studium hospodářských a sociálních historiků bvlo doplněno objektivizovaným, sociologickv a psychologicky podloženým výzkumem mentality. Bvla dána i možnost, abv protiklad historie jako narace individuálních koktu a historie jako disciplínv podřazujíeí tvto laktv obecným kategoriím sociologické povaliv byl překlenut koncepcí uznávající hierarchii historických faktů různého řádu a tedy jejich různých interpretací. Pro vývoj historiografie bvlo důležité, že ohniska teoretického myšlení o dějinách a dějepisectví neležela jen v několi- 477 POVAHA EVROPSKÉ A SVflOVE HISTORIOGRAFIE 478 PŘEHLEDNE DEJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ kii zemích západní Evropy, ale že se vynořovala po celé Evropě. Byla zvláště spjata s výraznými osobnostmi historiků, jimiž byli v Polsku Marceli Haiidelsman (1882-1945), autor osobitého spisu llisloiyka (1921), a v Rumunsku Alexandru Xenopol (1847-1920). K promyšlenému postupu stoupenců nových směrů vznikaly prvé předpoklady v podnicích, které organizoval historik a sociolog Ilen-ri Berr (1803-1954). Koku 1900 začal vydávat časopis Revue de synthěse historique a své názory vyložil v práci La syníhěse en hisioi-re (1911). Soudil, že historie musí vystihnout totalitu společenské existence ve všech jejích projevech, jak je analyzují uejrůznější společenské a přírodní vědy. Když se pokusil uskutečnit své názory v praxi a od roku 1920 počala pod jeho redakcí vycházet volná, spíš encyklopedická řada dílčích syntéz jednotlivých problémů, epoch a stránek společenského vývoje Ľévoluúon de /'humanitě, ukázaly se slabiny univerzálně historického záběru. Vznikala totiž pouhá vnější sumarizace poznatků jednotlivých věd a vědců a ne jejich sepětí v celek, vypovídající o totalitě historické existence. Velmi důležitý pro budoucnost bvl Berrúv boj proti přemíře specializace věd o člověku, proti vzájemné izolaci historiografie od jiných disciplín po stránce metodické i námětové. Žádal ničím neomezované obohacování dějepiscova myšlení a studia metodami a hledisky co nejvčtšího počtu věd společenských i přírodních, organizoval spolupráci týmů vědců různých oborů, aby tak vzniklo všestranné poznání člověka a společnosti a jeho světa. Pro tradiční historii, která se soustředila na úzce odborné, jen pro specialistu významné vyšetřování neživotných drobnohledných faktů, poznávaných jen pro historikovo poznání samotné, užíval názvu historie historizující. Spolu s jménem historie událostní se tento název stal v dalším období heslem v zápasech o zživotnční historie. Začaly tenkrát, když zhroucení starého společenského řádu ukázalo nejen neužitečnost výchovy a vzdělání opírajících se o historiografii 19. století, ale i slepotu této vědy samé. 2. Podmínky rozvoje českého déjepisectví v prvních desetiletích 20. století OBJEKTIVNÍ A SUBJEKTIVNÍ PODMÍNKY, jak se vytvořily pro rozvoj českého déjepisectví a jeho pozitivistické počátky ke konci 19. století, ve svých základech trvaly. V době výrazněji se projevujících zápasů velmocenských imperialismů o získání a rozšíření sféry vlivů a v době zjevné vnitřní politické krize Rakouska a jeho dualis-dckého uspořádání k nim přistoupily některé nové momenty, které vývoj a situaci védy a historie v národní společnosti stimulovaly určitým směrem. Především bylo patrné, že vláda principů, které byly nosnými dějinnými silami 19. století, daleko ještě neskončila, že se vlastně připravuje jejich aspoň částečná realizace v oblasti vznikání národních států a demokratizační tendence v jejich vnitřní konstituci a že vedle novodobého měšťanstva, buržoazie, jako progresivního elementu vývoje se vždy zřetelněji do popředí tlačí s požadavkem svýeh politických, hospodářských a sociálních práv dělnická třída. A tak v době, kdy bylo patrné, že téžisko revolučního dění a hnutí se přesouvá ze západní Evropy na východ, a kdy myšlení lidí se dostávalo pod zřetelnější tlak hospodářských a sociálních potřeb a technických proměn, zjevovalo se i soudobé historiografii, že vláda 19. století ještě nekončí, ale že jsou tu současné u díla síly, které jsou schopny nastolit nový řád věcí a vztahů mezi lidmi. To se mělo stát v kadlubu velkého mocenského konfliktu první světové války, který se připravoval, tušil, ale jehož obrysy, výsledky a důsledky nemohly být ani zdaleka dohlédnuty. Pro českou společnost, pro její kulturu, vědu a literaturu, která často nejcitlivěji reagovala na dosud neslyšné podzemní tóny a stávala se proto mluvčím širokého demokratického hnutí dělnictva i rolnictva a konečně všech národních vrstev a skupin, byla prozatím bližší, konkrétnější a životnější otázka po další existenci podunajské říše, která se stávala určitým vězením národů. Vyřešení národnostní otázky, do níž se promítaly i ostatní politické, hospodářské a sociální požadavky jednotlivých národů a jejich tříd, stávalo se otázkou bytí a nebytí mnohonárodní monarchie, třebas by formy jejího řešení byly v představách jednotlivých národů, jejích skupin i vládních činitelů různé a v převážné části české buržoázni společnosti se pohybovalv po linii autonomního, federalistického uspořádání tohoto středoevropského prostoru. To byla rámcová obecně politická a společenská atmosféra, do které se přelomem století dostávala i česká historiografie, na kterou když ne okamžitě, ale čím blíže k světovému konfliktu tím určitěji musela odpovídat, ať již diskusí o pojetí a smyslu národních dějin, ať již otevřenější či skrytější odpovědí na palčivé otázky dobové, ať již citlivějším a vnímavějším přístupem k takovým badatelským problémům a historickým vývojovým momentům, které jako ztráta české samostatnosti na Bílé hoře nebo otázka státoprávního boje bytostně souznívaly s myšlenkovou orientací a potřebou dané chvíle. Tato reakce na dobu je ovšem těžko zjistitelná v odbornických mo- 479 PODMÍNKY ROZVOJE ČESKÉHO DÉJEPISECTVÍ V PRVNÍCH DESETILETÍCH 20. STOLETÍ 1. Proudy ve světovém dějepisectví mezi dvěma světovými válkami PO VNĚJŠÍ STRANCE bylo po válce postavení historiografie v systému humanitních věd a v rámci vědeckých ústavu a universit naprosto pevné. Metody a organizační zásady, jež se vypracovaly v oblastech s pevnou tradicí historické vědy během 19. století, byly přijaty za vlastní i v zemích teprve budujících institucionální základnu vědeckého života, zejména ve východní Kvropě. Postupně budovaná mezinárodní organizace historiků toto šíření zkušeností a vzájemnou výměnu informací umožňovala. Roku 1926 bvl založen Mezinárodní výbor historických věd (C1SH, Coinité International des Sciences His-toriques). Byl vyvolán v život nejen potřebou komunikace mezi rostoucím počtem historiků různě zaměřených po stránce tematické i metodické, ale i snahou čelit vzrůstající nacionalizaci historického myšlení a sklonu podřizovat historické poznání propagačním zájmům jednotlivých mocenských skupin. Akce této mezinárodní organizace, například vydávání mezinárodní bibliografie a kongresy historiků (pořádané po pěti letech od roku 1923 do roku 1938 a po válečné přestávce od roku 1950), byly příležitostí, aby se postupně uslalovalo vědomí, že historická věda neexistuje jen v několika vůdčích zemích, ale že má významné představitele i v zemích dosud považovaných za okrajové, například severských nebo balkánských. Největší změnou v této geografii historické vědy byl však konec stoleté hegemonie německé historické vědy. Po světové válce přestala být vzorem pro historické bádání a hlavním zdrojem impulsů k jeho prohlubování a rozvoji. Víc než bezprostřední konec německého mocenského postavení k tomu přispěla kritická úvaha nad tradiční německou historiografií. Byla obviněna, že učila netolerantnímu nacionalismu, a tak byla spoluzodpovedná za jeho barbarské vyústění, a že nedovedla ani vytušit revoluční změny, které zasáhly svět a postavily Německo do zcela nové situace. V této situaci se centrum historického bádání posunulo do Francie. Její věda od druhé poloviny 19. století absorbovala metodické zásady vypracované v Vínečku a přitom nebyla vázána tradicí filosofického spekulativního idealismu; uměla vyjít z tradic osvícenského a pozitivistického 683 PROUDY VE SVĚTOVÉM DÉJEPISECTVÍ MEZI DVéMA SVETOVÝMI VÁLKAMI empirismu i logického racionalismu; připravovala pojetí, které by syntetizovalo v zásadě všechny kladné prvky dosavadního historického studia a myšlení. K tomuto obratu došlo na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, který byl hlubokým zářezem ve vývoji celé evropské společnosti a kultury. Gnoseologický optimismus marxistické historiografie kontrastoval ostře s laděním nemarxistického dejepisectvu i když k přímým stykům a konfrontaci docházelo jen sporadicky. V letech následujících 584 bezprostředně po světové válce vrcholily v západním světě nihilismus přehledne a skepse ve vztahu k minulosti a historii. Jeho tlumočitelem byli dějiny českého Qsvald Spengler i básník Paul Valéry, kteří odsoudili amorální a po-oejepisectvI sluhující, protože všechno odůvodňující historiografii. Pesimistická filosofie dějin našla po Spenglerovi další mluvčí, v José Ortegovi y Gasset (1883-1955) a v Miguelu Uiiamunovi (1864-1936). Vycházeli ze základního pocitu, kterým bylo zásadní neporozumění kolektivistické době a společnosti, ta zas naopak neměla pochopení pro ideály individualistického humanismu minulosti. Tento kritický a nedůvěřivý vztah k věku mas sdíleli i myslitelé, o jejichž demokratismu nemohlo být pochyb, například Johan Huizinga. Některé z nich činila rezignace na možnost najít východisko z poválečného chaosu bezbrannými vůči nástupu antidemokratických hnutí, fašismu a nacismu. Viděli v jejich dravosti další podporu svého názoru o neodvratném soumraku evropské civilizace. Pro některé z nich byl východiskem návrat k náboženskému a teologickému pojetí dějin a skutečnosti, ať jeho racionalizované podobě jako u Jacque-sa Maritaina (1882-1973) nebo v mysticismu Nikolaje Alexandrovi-ée Berďajeva (1874-1948). Přesvědčení o bezcílnosti a nesmyslnosti dějin, do kterých myslící člověk jen vkládá ex post subjektivní smysl, bylo programově vyjádřeno v knize Theodora Lessinga (1872-1933), nazvané Die Geschichte als Sinngebung des Siiudosen (1919). Nevíra V objektivní řád vládnoucí v dějinách a v možnost jejich poznání zde dosáhla nejextrémnější formulace. Vědecké poznání historie bylo nahrazeno jejím iracionálním prožíváním nevázajícím se na objektivní fakty a metody. Tomuto přibližování historiografie mimovědeckému poznání a tvoření odpovídala belctrizace dějepisectví, jak se jí ujímali slovesní umělci. Zejména polouuiělecké a polovědecké zpracování biografických látek u Lyttona Stracheyho, André Mauroise a Emila Ludwiga bylo prostředkem, jímž byl kompenzován pokles zájmu o odbornou historii - ale také další příčinou lhostejnosti k výsledkům přísné vědy. Napomáhal tomu sám vývoj odborné historické produkce, která po slohové a formální stránce přetrhávala pouta s uměleckou literaturou a vyklízela tak pole historizujícím beletristům. Nejlhostejnější k mimovědeckému působení byla historiografie, která pokračovala v tendencích učeného bádání věku erudice a pozitivistické historiografie. Volbou témat, formou a distancí od jakéhokoliv ideologizování zdůrazňovala soběstačnost a často i samoúčel-nost poznání neohlížejícího se na vztahy historického poznání ke světu kolem. Rekapitulací výsledků této erudice byla další kompendia, encyklopedie a syntézy - Histoire generále (od roku 1925 za redakce G. Glotze a R. Cohena), Peuples et civUisatioris (od roku 1928 za redakace Louise Ilalphena a P. Sagnaca), dokončení The Cambridge Médiemi Ilistory (1911-1936). I k vzdělanému neodbornému publiku se obracelo esejistické podání Propyläen Weltgeschichte (od roku 1930 v redakci Waltera Goetze); nová verze Die neue Propyläen IVelt-geschichte vydávaná od roku 1940 v redakci Willy Andrease místy činí ústupky oficiální ideologii třetí říše; od roku 1961 vycházela Propyläen Weltgeschichte v třetí podobě a za redakce Golo Manna, Alfreda Heusse a Augusta Nitschkeho). Za typického představitele této historiografie, pro kterou se ustálil název dějepisectví historizujícího (histoire historisante) nebo událostního (histoire évenementielle), byl pokládán mladší generací historiků Louis Halphen (1880-1950). \ teorii i praxi - byl mezi jiným autorem děl I.es Barbures. Des gran-des invasions aux conquěíes turques du lle siěcle (1926), Charlemag-ne et VEmpire Curulingien (1947) - zastával názor, že podstatou historického poznání je zjištění „nahých" faktů obsažených v pramenech. Podobně byl orientován Ferdinand Lot (1866-1952), kromě jiného autor standardního díla La jiti du monde antique et les débuts duMoyen áge (1927). Ve svých pozdějších pracích aplikoval tradiční pozitivistickou metodu i na studium faktů z dějin sociálních a hospodářských. Historizující a politická historie se často spojovala s nacionalismem a názorovým konzervatismem, jako u Oskara Haleckého (nar. 1891): ten vyvrcholil až v jeho poválečných pracích, ne v raných monografiích jako Dzieje unii jagielloňskiej (1919-1920). Medievistika nebyla jedinou doménou historizující historiografie. Zatímco na dlouhém udržení její hegemonie tam působila dlouhá tradice perfektní a plodné metody, dominovala vyprávěcí, událostní historie v dějinách pozdního novověku proto, že při jejich studiu stáli historikové před primárním úkolem prosté evidence základních faktů. Příkladem jsou v anglickém dějepisectví knihy Harolda Willia-uia Temperleve (1879-1937), jako History of Európe in the 19tli ceiu tury (1927 spolu s A. Grantem) a History of the Peuce Conference 686 PŘEHLEDNE DEJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ (1920-1924); ve starších dějinách představují tuto střízlivou solidní metodu knihy llcrberta Alberta Laurense Fishera (1865-1940), například ľolitical History of England 1485-1547 (1906), První snahy o praktické překonání jednostranné redukce historie na události vznikly při studiu období a problémů, kde šlo využít nových metodických hledisek - vypracovaných sociální a hospodářskou historií, sociologii a vůbec moderními sociálními vědami - pro interpretaci faktů, které bylo možno heuristicky zvládnout a které nebyly tradičně rezervovány popisné a vyprávěcí historiografii: především v dějinách společnosti pozdního středověku a raného novověku. Souběžně s praktickým překonáváním slabin tradiční historie -l\ snahy o teoretické domyšlení, přehodnocení a přizpůsobení principů tradiční vědy v nových poměrech. Robin George Collingwood (1889-1949) se v posmrtně vydané knize The Idea ofHistory- (1946) projevil jako původní pokračovatel v tradici hegelianismu zprostředkované Crocem. V jeho dílech věnovaných starověkým dějináui - liomuit Hrituin and the English Settlements (1921) - se objevuji vlivy této filosofické koncepce nesnadněji. Erichem Rothackcreui (1888-1968) se uzavřela po druhé světové válce tradice německého historismu podléhajícího po rozhodujícím vlivu Diltheyovu působení fenomenologie a Heideggerova existencionalismu. Víc kultivovaným eklekticismem než osobitostí jsou charakterizována Rothackerova díla Einleitung in die Geistesuisscnschuften (1920) a Geschichlsphilosophie (1934). Německá historiografie se pokusila o promýšlení svých staletých principů a jejich kritickou adaptaci v díle dvou historiků-myslitelů. ! rusí Troeltsch (1865-1923) vyšel z protestantské teologie a církevní historie, při jejímž studiu se námětově i metodicky stýkal s Weberem, Die Soziallehren der christlichen Kirchen und Gruppen (1919); podal kritiku inj nebezpečnějšího důsledku historismu jako stanoviska respektujícího každou skutečnost existující v dějinách a odmítajícího hodnotit historické skutečnosti jinak než podle kritérií imanentních minulosti: kritiku noetického a nakonec etického relativismu. Friedrich Ylcineckc (1862-1954). nej významnější z mladší generace novorankovců, vylíčil vznik historismu jako metody výkladu skutečnosti v díle Die Entstehung des Historismus (1936). Jeho další velká díla Weltbürgertum und Sutionalstual (1908) nebo Die Idee der Staatsräson in der neueren Geschichte (1924) jsou věnována dějinám ducha a jeho vztahu k moci. Po vítězství nacismu byl Meinecke zbaven redaktorství Historische Zeilschrift, když v jeho programovém vědeckém apolitismu bvl spatřo- ván projev nekonformismu. Po válce musel konstatovat v knize Die deutsche Kutustrophe (1946) totální zhroucení Německa i idejí, ze kterých v 19. století vzniklo a jejichž udržování německá historiografie považovala za smysl národních dějin. Kulturní historie ztotožněná v Německu s dějinami idejí (Geis-tesgeschichte) a přiklánějící se silně k psychologii, se nikdy nezbavila sklonu vázat objekt svého studia na dějiny státu. Projevovalo se to nejen u Meinecka, a!<í i dalších historiků, například u Willy An-drease (1884-1968) a Waltera Goetze (1867-1958). Jan Ptašnik (1876-1930) rozvíjel tradici kulturní historie jako souboru a výkladu faktů týkajících se tzv. vnitřní historie. Největší kulturní historik 20. století Johan liuizinga (1872-1945) se octl v protikladu ke dvěma extrémním směrům ve výkladu kultury. V opozici vůči kultu ideje státu, jehož zhoubné důsledky se v Evropě třicátých let počaly projevovat, i vůči antikvářskému sběratelství kuriozit. Napsal, vedle menších mistrovských studií a esejů věnovaných mentalitě a kultuře středověku a renesance, klasické dílo objevující pozdní středověk jako samostatnou kulturní epochu: Herfsttij der middeleeuwen -Podzim středověku (1919). V prvku hry a stylizace viděl hlavní motiv rozvoje kultury a civilizace a v umění spatřoval hlavní ztělesnění jejich podstatných rysů, jež poznává historik pomocí psychologického vcítění a vyjadřuje v obrazech. Historie kultury u něho přerůstala v její filosofii - Horno ludens (1938) - a nakonec v ciUivou a pesimistickou diagnózu jejího ohrožení moderním totalitarismein, nacionalismem a technicisniem - In de schodu u en van morgen -Ve stínech zítřka (1935). Centrálním pojmem kultury se mu nakonec staly etické hodnoty. V Iluizingově myšlenkovém vývoji, v zdu-chovuění pojmu kultury i v položení východiska kulturně historického poznání do iracionálních (doubek historikova ingenia se opakoval případ Burckhardlm. Ve Francii vznikl ke konci dvacátých let směr hospodářské a sociální historiografie nazývaný podle časopisu Annales ďhistoire éco-iwmique et sociále (1929). Pod vedením Marca Hluchú (1886-1944), a Lucienu Febvru (1878-1956) reagoval promyšleně i na podněty marxismu, a tak vznikl a postupně byl realizován program, který představoval nejúplnější syntézu koncepcí a metod historiografie od konce nadvlády pozitivistické historiografie. V návaznosti na postuláty Herrovy syntézy, na výsledky sociální a ekonomické historie, Durkheimova filosofického sociologismu, na zásady francouzské geografie člověka a na základě spolehlivé znalosti tradiční historické metody vystoupili oba vůdci školy s kritikou dosavadní jedno- 687 PROUDY VE SVĚTOVÉM DĚJEPISECTVÍ MEZI DVĚMA SVETOVÝMI VÁLKAMI 688 PŘEHLEDNE DEJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ stranne a samoúčelné hislorie faktů-událostí. Současně vyslovili i pozitivní program historie celé, živé, totální. Dějiny jsou podle něho dějinami člověka jako sociálního tvora projevujícími se ve třech hlavních oblastech, v ekonomii, ve struktuře a funkci společenských útvarů a v civilizaci. Jsou výsledkem působení nejrůznějších historických faktorů počínaje zeměpisným prostředím a konče nejab-straktnčjšími filosofickými myšlenkami. Žádný z těchto činitelů není rozhodující, všechny se vzájemně podmiňují a z proměnlivosti jejich vztahů vyplývá neuzavřenost dějin. K jejich poznání je třeba doplnit metody historického studia metodami všech věd, které si všímají člověka. Jenom potom má historie naději, že bude poznáním živé skutečnosti a že nabude aktuálního smyslu. 131och i Febvre kolem sebe seskupili badatele různých oborů, aby tohoto komplexního pohledu na dějiny dosáhli. .Novost jejich pohledů na tradiční téma k nim postupně přitahovala mladší historiky nejdříve ve Francii, potom na ně upozorňovala i v zahraničí (také u nás) a vedla k vytvoření průbojné a stále vlivnější školy. Oba její zakladatelé jen zčásti uskutečnili svůj náročný program ve svém vlastním díle. Bloch se zabýval středověkými dějinami a především studiem společenských a ekonomických struktur a jejich vztahem k mentalitě - v klasickém nástinu Les caractěres originaux de ľliis-toire rurale fruncaise (1931) a v pokusu o syntézu La societě féodule (1938-1939). Zásady svého myšlení o dějinách a dějepisectví shrnul v eseji Apologie pour ľhistoire ou Métier ďhistorien (1949). Febvre vyslovoval a obhajoval učení směru v programových úvahách a polemikách shrnutých zčásti do souboru Combats pour ľhistoire (1953). Badatelsky se zabýval renesancí a reformací. K postižení minulosti v pluralitě a innohoroziněrnosti jejích složek vycházel nejdříve ze vztahu mezi prostorem a historií - La terre et ľévolutioii humaine (1922) a potom z analýzy individuální i kolektivní mentality - největší z nich je kniha Le probléme de ľincroyance au XVIe siěcle: la religion de Rubelais (1942). Souběžně se směrem Annales pracoval Ernst Labrousse (nar. 1895). Jeho monografie Esquisse du mouvement des prix et des reve-nus en France au XVHie siěcle (1933) a šíře založený spis La erise de 1'ěconomie fruncaise á la Jin de 1'Ancien Régime et au debut de lu Kévolution (1944) ukázaly cestu k využití kvantitativních analýz opakujících se sériových jevů z oblasti ekonomiky a k historickému výkladu hlubokých změn ve společenském a politickém uspořádání. Upozorňoval však na úskalí nového směru, totiž na sklon k naprostému odosobnění historie. 1 Vedle směru Annales, ve kterém byla sociálně ekonomická analýza předpokladem historické syntézy respektující aspoň v teorii všechny vrstvy historické skutečnosti, vyvíjela se dál sociální a hospodářská historie staršího ražení. Vznikaly specializované časopisy - po Vierteljuhrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte (1903), v Anglii Economic History Revieu (ľ'27). v USA Journal of Economic an Business History (1929). Byk vydány i velké syntézy, jako Josifa Michajloviče Kulišera (1878-1934) Allgemeine Wirtschaftsgeschichte des Mittelalters nud der \cuzeit (1928-1929). Mnoho historiků staršího zaměření podporovalo úsilí Annales, jako Henry Pireinie a Georges Ľspinas (1869-1948), v Polsku Jan Rutkowski (1886-1949). Na tradičnějších hlediscích zakládal své práce George Macaulay Trevelyan (1876-1962). V jeho History of England (1926) i v English Social History: a Survey of Six Centuries (1942) zůstala východiskem klasická narace, jednou z faktů dějin politických, podruhé z dějin tzv. vnitřních. I Michaila Ivanovice Itostov-ceva (1870-1952) se ukázalo, nakolik jsou perspektivv sociálně ekonomického nazírání cenné pro nové osvětlení starověkých dějin i pro jejich syntetické vylíčení: Očerk islorii drevnego mira (1924, anglická verze A History of the Ancient World, 1926), The Sociul and Economic History of the Hellenistic World (1941), The Sociul and Economic History oj the Roman Empire (1926). Stejnou míru zřetele k totalitě historie a ještě větší stupeň filosofického promyšlení měl Gaetano de Sanctis (1870-1957), autor Storiu dei Greci (1939) a Storiu dei Romani (1907-1953). Vývoj americké historiografie vycházející z programu New History měl mnoho styčných hodů se soudobou evropskou historiografií. Nezřídka se však jakoby vracel do stadií, která už v Evropě bvla překonána. V pozdním díle Charlese A. Bcarda se odrážela obecná po-litizace americké historiografie zastávající značně konzervativní pozice. Vliv pragmatické filosofie se projevoval v historiografii úzkou vázaností historického poznání na pomíjivá hesla denní politiky a přímou služebností části této historiografie těmto mocenským zájmům. Teoretickým mluvčím relativistické tendence, která našla později soustavnou formulaci v učení tzv. presentismu, byl Caři Louis Becker (1873-1945). badatel v dějinách počátků Spojených stálu, autor například děl Eue of the Revolution (1918) a The Declaration of Independence. I Study oj political Ideas (1922). Sociologická orientace historiografie měla svého mluvčího v Harrv Ehneru Bar-nesovi (1861-1932), který napsal metodický spis Historical Sociology- (1948). 689 PROUDY VE SVĚTOVÉM DEJEPISECTVI MEZI DVĚMA SVETOVÝMI VÁLKAMI