Lernerstrategien und Fremdsprachenlernen
Der Begriff Strategien gehört zu den zentralen Bestandteilen der kognitiven Lernpsychologie. Nach
dieser Theorie ist das menschliche Lernen ein Informationsverarbeitungsprozess, in dem Lernende
sich aktiv, unter Einbeziehung ihrer bereits vorhandenen Wissensstrukturen mit äußeren Reizen
auseinander setzen. Die Lernenden stehen dabei selbst im Mittelpunkt des fremdsprachendidaktischen
Interesses. Thematisieren der Strategien im Unterrichtsprozess führt zum autonomen Lernen.
Strategien sind mentale Handlungspläne, um ein Ziel zu erreichen. Der Begriff mental bezieht sich
dabei auf einen Kernpunkt der kognitiven Theorie, nämlich dass der Mensch einen erkennenden Geist
besitzt, der bewusst Ideen, Pläne usw. konstruiert. Konkret bedeutet das, dass wir – vorausgesetzt,
dass die Lernenden jeweils bewusst beabsichtigen, etwas zu lernen – Eselsbrücken oder
Gedächtnisstützen, auch Mnemotechniken genannt, verwenden. Ebenso rechnen wir zu den Strategien den
Gebrauch eines zweisprachigen Wörterbuches, das Herstellen von Assoziationen oder das komplexere
Erproben einer Hypothese über Regelmäßigkeiten in der Fremdsprache.
Bimmel und Rampillon (2000, 53) bieten eine ausführliche Definition von Lernstrategien aus
pädagogischer und allgemein didaktischer Sicht:
1. Eine Lernstrategie ist ein Plan der Lernenden. Da Pläne in der Regel bewusst sind, können sie
zum Unterrichtsgegenstand gemacht werden. Erst nach intensiver Übung und Anwendung können nur
erworbene Lernstrategien automatisiert werden.
2. Der Plan der Lernenden beinhaltet, welche (mentale) Handlungen sie jeweils ausführen wollen, um
ein bestimmtes Ziel zu erreichen.
3. Um sich eine geeignete Lernstrategie zurechtzulegen, müssen sich die Lernenden über ihr eigenes
Lernziel im Klaren sein. (z.B. Wenn es mein Ziel ist, Gespräche zu üben, dann erfinde ich eine
Gesprächssituation und führe in meiner Phantasie Gespräche mit ihr.)
Zusammenfassend kann gesagt werden, dass im Fremdsprachenunterricht die Lernenden nicht nur
Fremdsprachen lernen, sondern sie müssen auch lernen, wie sie am effektivsten und erfolgreichsten
Fremdsprachen lernen und gebrauchen können. Also: nicht was, aber auch wie. Um Lernstrategien zu
lernen, muss darüber im Unterricht nicht nur gesprochen werden; sie müssen auch mit gezielten
Übungen trainiert werden. Die Schüler sollen über die Strategien informiert werden, und zwar:
- über die Strategien selbst,
- über das Nutzen der Strategie (was sie bewirkt, wann sie brauchbar ist),
- wie die Strategie anzuwenden ist,
- wie man die Strategie an vergleichbare Ziele anpassen kann (Transfer).
(vgl. Janíková 2005)
Klassifizierung von Lernstrategien
1. Kognitive Strategien
Kognitive Strategien richten sich auf die direkte Arbeit am Sprachmaterial (z. B. das Gruppieren
von Wörtern, die Ableitung einer Grammatikregel aus Beispielen, Gebrauch einer anderen Sprache, um
Wortbedeutung zu erraten, Notizen machen, komprimieren, überblicken, bilanzieren, Formulieren von
Fragen).
2. Soziale Strategien
Soziale Strategien zielen darauf ab, mit anderen zusammenzuarbeiten (z. B. von der Zusammenarbeit
profitieren: um Erläuterung bitten, um Korrektur bitten, Lernmöglichkeiten schaffen und ausnützen).
3. Affektive Strategien
Mit affektiven Strategien versucht man, die eigenen Gefühle beim Fremdsprachenlernen bewusst in den
Griff zu kriegen (z.B. Stress reduzieren, sich der Schwierigkeiten bewusst werden, sich selbst
motivieren und belohnen, eigene Leistungen nicht mit Leistungen der anderen vergleichen, sondern
mit eigenen früheren Leistungen, Entspannungstechniken einsetzen).
4. Metakognitive Strategien
Metakognitive Strategien haben zum Ziel, den eigenen Lernprozess zu planen, die erfolgreiche
Ausführung der Aufgabe festzustellen (z. B. Strategien beschreiben können, Inhalte und Methoden
reflektieren – ständig fragen: „Wozu ist das nützlich?“, Initiative einbeziehen).
(nach Bimmel 1993, 4-11)
Klasifikace učebních strategií podle Rampillonové (1997)
Jestliže se pro nás stane jedním z nejdůležitějších vzdělávacích cílů při vyučování cizího jazyka
stane žák, jež se naučí v co největší míře autonomně osvojovat a používat cizí jazyk, musíme mnohem
více dbát na zařazování obsahů, postupů a strategií, které jsou silně zaměřeny na reflexi jak
daného jazyka a jeho fungování v komunikaci, tak vlastního procesu učení.
Rampillonová (1997) v souvislosti s učebními strategiemi při osvojování cizího jazyka hovoří o tzv.
jazykovém povědomí (language awareness) ve smyslu metakognitivních reflexí o učení se cizímu
jazyku. Vychází přitom z diskusí k dané problematice v rámci didaktiky angličtiny jako mateřského
jazyka, jejichž výsledky a závěry se pozitivně odrazily v didaktice cizích jazyků. Tyto reflexe
Rampillonová dělí na několik oblastí a spojuje s nimi konkrétní vyučovací postupy a učební
strategie:
1. Oblast lingvistickou (reflexe deklarativních znalostí)
Na tomto místě je míněno osvojování jazykových prostředků (slovní zásoba, gramatika, výslovnost,
pravopis) a řečových dovedností (poslech a čtení s porozuměním, mluvený a psaný projev). Je třeba,
aby se při osvojování výše uvedených jevů kladl důraz na vytváření takových výukových situací, v
nichž by si žáci ve větší míře mohli vytvářet hypotézy a mechanismech cílového jazyka, tyto pak
ověřovat, kontrolovat, modifikovat a upřesňovat, což přispívá k jazykové flexibilitě a autonomii
učení.
2. Oblast komunikativní (reflexe exekutivních znalostí)
Exekutivní vědomosti a dovednosti se vztahují k užívání cizího jazyka v komunikativních situacích.
Lze k nim zařadit kompenzační strategie, strategie řeči těla, strategie jazykové promluvy a tzv.
strategie dominace (vztahují se k otázce manipulace a diskriminace pomocí verbálního projevu).
Všechny tyto strategie napomáhají uvědomění si procesů, které probíhají při užívání (cizího)
jazyka.
3. Oblast vlastního procesu učení (reflexe procedurálních znalostí)
Rampillonová ke strategiím tohoto typu řadí:
● Podpůrné (nepřímé) strategie, jež mají především motivační a aktivizující funkci v souvislosti s
individuálními předpoklady žáků. Proto je nezbytné seznámit žáky se základními informacemi (např. o
jejich učebních stylech, o časovém rozvrhu přípravy, o funkci a struktuře používaných učebních
materiálů).
● Primární strategie při osvojování cizího jazyka, které výraznou měrou přispívají k tomu, že jsou
jazykové vědomosti a dovednosti reaktivovány, vybavovány a transferovány.
● Instrukční strategie, které pomáhají otázku uvědomování si učebních strategií řešit tím, že je
žákům umožněna sebereflexe a reflexe jednotlivých kroků při osvojování si určitého učiva (např.
pomocí komentáře k jednotlivým krokům při induktivním osvojování gramatického učiva).
4. Oblast komunikativních jazykových činnosti a strategií
Hlavním cílem moderní komunikativně orientované cizojazyčné výuky je dosažení komunikativní
kompetence v jazyce. Proto je problematice komunikativních jazykových činností a komunikativním
strategiím věnována v současnosti zvýšená pozornost.
Uživatelé jazyka se musí zapojovat do komunikativních jazykových činností a ovládat komunikativní
strategie, aby mohli provádět komunikativní úlohy. Strategie používá uživatel jazyka jako
prostředky, jejichž pomocí mobilizuje a vyvažuje své možnosti k aktivování dovedností a postupů
tak, aby vyhověl požadavkům, které na něj klade komunikace v rámci dané komunikativní situace, a
aby úspěšně dokončil úlohu co možná nejúplněji podle svého záměru. Komunikativní strategie by
neměly být chápány zjednodušeně jako kompenzování jazykových nedostatků nebo nedorozumění v
komunikaci. Komunikativní strategie jsou spíše uplatňováním metakognitivních principů: plánovitá
příprava, provedení, monitorování komunikativních činností a pokus o vhodnější formulaci během
nich. Komunikativními činnostmi je míněna jazyková recepce, interakce, produkce a zprostředkování –
mediace (viz Společný evropský referenční rámec pro jazyky, 2002). Na tomto místě můžeme pod pojmem
strategie rozumět přijetí určitého způsobu jednání, aby se maximálně zvýšila účinnost. Pod pojmem
komunikativní strategie lze chápat:
• Strategie recepce
Patří k nim strategie, jež rozvíjí schopnost rozpoznávat kontext a uplatňovat znalosti okolního
světa, které jsou pro učícího se jedince důležité, a souběžná aktivizace příslušných schémat. Tato
schémata vyvolávají očekávání, že to, co bude následovat, bude mít určitou skladbu a obsah.
Postupně se tak vytváří představa o významu/obsahu, jenž je právě vyjadřován, a vytváří se hypotéza
o komunikativním záměru promluvy. Během procesu postupného přibližování se zaplňují možné mezery ve
sdělení, aby se zpřesnila představa o významu a smyslu sdělení. Mezery vyplňované pomocí
deduktivních technik mohou být jazykovými nedostatky, špatnou kvalitou příjmu, nedostatečnou
aktivizací asociovaných vědomostí aj. Prostřednictvím klíčových signálů přicházejících z vlastního
textu i z kontextu se prověřuje účinnost vznikajícího modelu, aby se zjistilo, zda zapadá do
aktivovaného schématu.
• Strategie produkce
Strategie produkce zahrnují schopnost mobilizovat vnitřní zdroje a přitom udržet v rovnováze různé
kompetence v tom smyslu, že se využijí silné stránky a potlačí ty slabší tak, aby dostupný
potenciál odpovídal danému charakteru úlohy. Aktivují se vnitřní zdroje, které zahrnují vědomou
přípravu, zvažují účinek různých stylů a volbu jazykových prostředků s ohledem na publikum/partnera
a v případě zjištěného nedostatku něco si vyhledat nebo požádat o pomoc. Při úspěšné aplikaci
strategií se uživatel jazyka staví pozitivně k jazykovým prostředkům, kterými disponuje: pomocí
„jednoduchého“ jazyka se vyjadřuje přibližně a obecně, užívá parafrází, užívá kompenzační
strategie. Ke strategiím produkce je třeba zařadit také uvědomělé monitorování úspěšnosti promluvy
vzhledem k jejímu působení na partnera i schopnost autokorekci chyb.
• Interaktivní činnosti a strategie
V průběhu ústní interakce jsou soustavně využívány strategie spojené s produkcí i recepcí jazyka.
Uplatňují se zde také skupiny kognitivních a kolaborativních strategií (strategie jazykové promluvy
– discourse strategies), které se vztahují ke zvládnutí kooperace a interakce. Jde o střídání
partnerů v promluvě, předávání slova, zformulování problému, zopakování a shrnutí toho, k čemu se
dospělo. Interakce prostřednictvím psané formy jazyka zahrnuje například následující činnosti:
tvorbu, předávání a výměnu poznámek a zápisů; korespondence.
• Mediační strategie
Pojem mediační strategie označuje zprostředkovací roli mezi partnery komunikace, kteří nejsou
schopni si porozumět. Patří k nim ústní tlumočení, písemný překlad, shrnování a parafrázování textů
v daném jazyce. Mediační strategie odrážejí různé způsoby, jak se vypořádat s využíváním omezených
zdrojů pro zpracování informací a pro nalezení odpovídajícího významu. Tento proces může zahrnovat
určitou míru předběžného plánování, aby si zprostředkovatel zorganizoval a co nejvíce rozšířil své
možnosti (např. rozšíření vlastních znalostí v určitém oboru), zaznamenávání překladu, překlenování
mezer při tlumočení, kultivování jazykového projevu pomocí slovníků, konzultací s odborníky aj.).
• Strategie neverbální komunikace
Strategie neverbální komunikace jsou spojeny s:
a) praktickými úkony doprovázejícími jazykové činnosti (např. ukazování rukou, pohledem,
přikývnutím; zjevně pozorovatelné úkony, o kterých lze předpokládat, že jsou v rámci promluvy
jasné; těchto úkonů se používá spolu s deiktickými výrazy k označování předmětů, lidí aj.),
b) paralingvistikou (řečí těla), která se liší od praktických úkonů doprovázených verbálním
vyjádřením tím, že je spojena s konvenčními významy, které se mohou v jednotlivých kulturách
výrazně lišit (jedná se o používání gest, mimiky, držení těla, očního kontaktu s partnery,
proxémiky aj.),
c) extralingvistickými zvuky řeči, které jsou nositeli významu (např. vyžadování ticha, vyjádření
znechucení, nespokojenosti aj.),
d) prozodickými vlastnostmi, které vystupují v promluvě v roli konvenčního významu (např. výška
hlasu, melodie, přízvuk aj.)
___________________________________________________________________________________________________