ADD, ADHD, LMD
ADD = attention deficit disorder (porucha pozornosti);
ADHD = attention deficit hyperactivity disorder (porucha pozornosti s hyperaktivitou).
V mezinárodní klasifikaci nemocí MKN-10 se používá označení Hyperkinetické poruchy, pod
nímž je zařazena Porucha aktivity a pozornosti (F90.0) a Hyperkinetická porucha chování
(F90.1).
Nejmodernější označení je v současné době ADD+ a ADD-, v závislosti na přítomnost
hyperaktivity či hypoaktivity.
Ve školském zákoně (zákon č. 561/2004 Sb., § 16) jsou tyto poruchy označeny jako vývojové
poruchy chování.
Porucha se projevuje v průběhu vývoje dítěte v podobě nedostatků v oblasti kognitivních a
percepčně-motorických funkcí, v oblasti regulace afektů a emotivity a také v sociálním
přizpůsobení.
Základními znaky ADHD:
nepřiměřený stupeň pozornosti (porucha pozornosti),
hyperaktivita
impulzivita.
Diagnostika ADHD: zda se uvedené příznaky vyskytovaly a) již před vstupem do školy, b)
soustavně po dobu delší než 6 měsíců, c) výrazně častěji než u jiných dětí stejného věku.
Další obtíže: neschopnost dodržovat pravidla chování a neschopnost provádět opakovaně
po delší dobu určité pracovní výkony. Často se proto také rozvíjí obtíže v učení, častější
výskyt příznaků deprese, úzkosti, emočních problémů nebo problémů v oblasti sociálních
dovedností. Jde také o rizikovou skupinu ve vztahu k poruchám chování (nepřiměřené
výchovné vedení, dysfunkční rodina). Obtíže mohou přetrvávat i v období dospívání a
dospělosti.
U dítěte s ADD nedominuje impulzivita a hyperaktivita, více problémů je v oblasti pozornosti
a v percepčně-motorických schopnostech, typickou je porucha efektivní distribuce
pozornosti při mentální činnosti, celkově pak pomalé osobní pracovní tempo. Pro okolí jsou
tyto děti méně nápadné, většinou ve výuce nevyrušují a „nezlobí“.
Charakteristické projevy dětí s poruchou pozornosti:
 problémy se samostatnou prací a má nevyrovnaný výkon v práci ve škole,
 neudrží pozornost při úkolu nebo hře,
 nesoustředí se na okrajové detaily, pracuje ledabyle, s chybami, zabývá se při jednom
úkolu ještě jinými aktivitami,
 neposlouchá instrukce, dělá zbrklé, chybné závěry,
 neumí si uspořádat školní práci a svoje pracovní místo, není schopno udržet pořádek,
 zdá se být duchem nepřítomné, když mluvíme přímo k němu,
 neumí si naplánovat úkoly, pracovní, sportovní i hravé aktivity,
 odmítá a vyhýbá se angažovat v aktivitách, které vyžadují mentální úsilí a trpělivost,
 často ztrácí nebo nemůže včas najít potřebné školní pomůcky, sešity, hračky,
sportovní potřeby aj.,
 okamžitě reaguje na zevní podněty, nechá se jimi rozptylovat,
 zapomíná na denní aktivity či povinnosti, které má plnit.
Hyperaktivní a impulzivní dítě:
 Má vysokou míru neuspořádané aktivity: vypadá, že je v neustálém pohybu; nenechá v
klidu ruce, nohy, vrtí se na židli; vyhledává blízké předměty, s nimiž si hraje, vkládá
do úst apod.; opouští své místo, prochází se po třídě ve chvíli, kdy se očekává, že bude
sedět – nedokáže setrvat na svém místě, má velký pocti neklidu.
 Je impulzivní s malým sebeovládáním – často něco nevhodně vyhrkne; nemůže se
dočkat, až na něj přijde řada; často skáče do řeči ostatním nebo je ruší; často nadměrně
mluví; dostává se do nesnází tím, že si věci nedokáže předem promyslet (jeho slova a
chování předchází myšlenku); nezřídka se zapojuje do fyzicky nebezpečných činností,
aniž by předem zvážil možné následky (skoky z výšky, vjíždění na kole na silnici bez
rozhlédnutí apod.), má problémy s činnostmi, které vyžadují klid a ticho.
 Má potíže s přechodem k jiné činnosti.
 Má nepřiměřeně silné emoční reakce i na drobné podněty.
 Je často sociálně nevyzrálé, má komunikační obtíže.
Příčiny ADHD/ADD nejsou v současnosti zcela známé a nelze proto vždy určit
jednoznačnou příčinu. Největší vliv se přisuzuje dědičnosti nebo biologickým faktorům. Mezi
možné příčiny se řadí: dědičnost; biologické/fyziologické příčiny – neurologická porucha
zpracování nervových impulsů; zdravotní komplikace v těhotenství nebo při porodu;
znečištěné životní prostředí a strava; užívání alkoholu a drog v těhotenství.
Diagnostika:
klinické sledování projevů dítěte, anamnéza a psychologické vyšetření dítěte (kognitivní a
percepčně-motorické funkce, pracovně-volní a emočně-sociální úroveň dítětě), občas
neurologické vyšetřovací metody jako je elektroencefalografické vyšetření (EEG) a další
zobrazovací metody vyšetření mozku.
Nápravné postupy
Vycházejí z příznaků poruchy. Možnosti léčby, rehabilitace, učení a cvičení (nelze mluvit o
jediném způsobu nápravy). V lékařsky odůvodněných případech je využívána
farmakoterapie (podpora pro lepší aktivaci nervových buněk), EEG-biofeedback (trénink
funkcí nervové soustavy přímo na úrovni aktivace pozornosti a soustředění, posílení vůle,
sebeovládání aj.) nebo pohybová rehabilitace (aktivace ochablého svalstva a zlepšení
motorické koordinace). Mezi nápravné postupy patří také logopedická náprava a metody
poradenské psychologie (řešení výchovných nesnází, adaptačních obtíží dítěte, nácvik
relaxace aj.) a metody speciálně pedagogické (rozvoj percepčně-motorických funkcí,
nápravné postupy u specifických poruch učení – dyslexie apod.).
Stěžejní je však především odpovídající výchovný přístup v rodině a v době plnění školní
docházky nabývá silně na významu také pedagogický přístup ve škole.
Doporučení pro uplatňování výchovné zásady ze strany rodiny a školy (Kebza, 2001):
1. Vůči dítěti vystupujeme s laskavostí a především ze strany rodičů s láskou, spojenou s
klidem, optimismem a velkou trpělivostí.
2. Posilujeme sebevědomí dítěte, především tím, že oceníme každý jeho úspěch, ale i každou
projevenou snahu. Snažíme se dítěti vycházet vstříc vytvořením vhodných podmínek k tomu,
abychom mohli pochvalu a ocenění co nejčastěji projevit. Snažíme se také předcházet tomu,
aby se dítě něčemu naučilo špatně. Zabráněním neúspěchu předcházíme vzniku a rozvoji
pocitu méněcennosti.
3. Vedení dítěte k práci by se mělo odehrávat spíše formou naší aktivní spoluúčasti na
společné činnosti (práci i hře) než formou zadávání úkolů. Při práci dítě vedeme,
povzbuzujeme a uklidňujeme slovně i občasným přátelským dotykem. Snažíme se předejít
chybám a nevhodnému chování.
4. Aktivitu dítěte založíme na jeho spontánnosti a zájmu. Práci i hraní dělíme na poměrně
krátké intervaly (cca po 10-15 minutách) a tyto úseky činnosti prokládáme dostatečným
odpočinkem.
5. Dítěti umožníme dostatek spontánní hry a pohybu vůbec, a to i v průběhu pobytu ve
škole, u mladších školních dětí i v průběhu samotného vyučování. Řešením většinou nejsou
aktivity v rámci sportovních kroužků a oddílů, neboť řízená pohybová činnost těmto dětem
vždy radost a uvolnění nemusí přinést. Dítěti bychom měli umožnit volit si při hře i práci
(např. při domácí přípravě na vyučování) polohu podle jeho spontánní potřeby – tedy např.
vkleče, vestoje nebo i v pohybu.
6. Všestrannou podporu by dítě mělo nacházet především v rodině, a to u všech jejích členů.
Rodinná atmosféra by měla být prostoupena duchem podpory dítěte a spolupráce s ním při
hře i plnění povinností. Především my sami musím dbát na posilování přesvědčení dítěte o
jeho postavení jako rovnoprávného člena rodiny.
7. Snažíme se předcházet nedorozuměním v komunikaci mezi rodinou a školou a co nejvíce
podněcujeme vzájemnou komunikaci a spolupráci. Je třeba počítat zejména zpočátku školní
docházky s nižší samostatností dítěte a s nutností vyšší míry jeho vedení a podpory. Ve
školních podmínkách bychom měli podle konkrétních možností třídy upřednostňovat, aby
hyperaktivní dítě sedělo v lavici v blízkém dosahu pedagoga a pokud možno samo (s ohledem
na minimalizaci rušivých podnětů).
8. Dbáme na dobrý celkový zdravotní stav dítěte, usilujeme o úzkou spolupráci s ošetřujícím
lékařem, který by měl být o stavu dítěte a jeho vývoji podrobně informován.
9. Sledujme bedlivě vývoj dítěte, jeho úspěchy, ale především jeho reakce na neúspěchy. Na
nepříznivě prožívané neúspěchy (zvláště ve škole) podle situace aktuálně reagujeme
oceněním i malých úspěchů doma či připomenutím pozitivních vlastností dítěte.
Neponechávejme dítě prožívat jeho neúspěchy o samotě, šetrně je s ním probírejme a
vytvářejme včas jejich hodnotné protiklady. Nevzdávejme se ani tehdy, jsou-li obtíže dítěte
velmi výrazné, nezapomínejme na možnost konzultovat nesnáze s odborníky.
10. Zvažujme včas střízlivě a věcně nejvhodnější perspektivu dítěte z hlediska studia nebo
jiné přípravy na povolání. Pro děti se syndromem ADHD nemusí být problém absolvování
střední nebo dokonce vysoké školy. Jejich intelektová kapacita je srovnatelná s běžnou
dětskou populací, hyperaktivní děti však přesto bývají úspěšnější spíše v praktickém povolání.
Důležitá je přitom především míra spokojenosti a seberealizace dítěte v té které činnosti.
Další podněty pro pedagogické vedení dětí s ADD/ADHD:
Obecně platí: pracuje-li dítě pod kontrolou, jsou jeho výsledky mnohem lepší. Dospělý za dítě
musí držet hranice, strukturovat pracovní proces, eliminovat rušivé vlivy z okolí aj. Další
doporučení vyplynou ze závěrů odborného vyšetření dítěte.
Úkolem pedagoga není odstraňování nežádoucích projevů dítěte ale upravovat podmínky
výuky tak, aby se minimalizoval vliv negativních projevů dítěte na výsledky jeho školní
práce, práci celé třídy a vztahy v kolektivu dětí. Pohled dítěte může být často odlišný od
vnímání situace ze strany učitele. Dětem by proto měly být ze strany pedagogů vytvářeny
příležitosti ke sdělení svých pocitů a prožívaných obtíží ve výuce nebo mezi spolužáky.
Základem je vztah založený na důvěře a respektování přirozené autority pedagoga.
Užitečnou pedagogickou strategií je častá zpětná vazba o kvalitě výkonu a chování
(Zelinková, 2003). Pochvala a pozitivní hodnocení působí jako zpevnění žádoucího
chování. Pozitivní posilování musí následovat ihned po splnění úkolu, vztahuje se přitom i na
úkoly, jejichž plnění očekáváme u jiných dětí jako samozřejmé. Zpětné vazby by neměly dítě
rušit v právě prováděných činnostech. Je-li zpětnou vazbou upozornění na chybu, musí
následovat konkrétní doporučení, jak se chyby vyvarovat. Případné upozorňování na chyby by
mělo být konkrétní, krátké a jasné. V jednání s dítětem zachováváme klid, mluvíme klidným
hlasem, upřednostňujeme kontakt z očí do očí. K posilování žádoucího chování je vhodné
využívat také činností, které má dítě rádo. Podávané instrukce by měly obsahovat jen
několik málo kroků. K ověření pochopení a zapamatování je vhodné dítě nechat instrukce
zopakovat. Náročnost a rozsah zadávaných úkolů by měly vycházet z konkrétních pracovních
výsledků daného dítěte.
Jako velmi užitečný zdroj praktických informací pro práci dop. pedagogům zejména knihu:
Riefová, S.: Nesoustředěné a neklidné dítě ve škole. Praktické postupy pro vyučování a