B. Česká republika: Konfigurace reliéfu ČR a jeho vliv na vývoj a současný stav sídelní struktury ČR. Charakteristika reliéfu ČR: Střední nadmořská výška: 430 m - do 500 m n. m. 52 817 km^2 (66,97% ) - 500 – 1000 m n. m. 25 222 km^2 (31,98% ) - nad 1000 m n. m. 827 km^2 (1,05% ) Nejvyšší bod na území ČR – Sněžka (1602 m n.m.) Nejnižší bod na území ČR – Labe u Hřenska na hranici s Německem (115 m n.m.) Příznivé fyzicko-geografické charakteristiky území: - geologie – významná naleziště nerostných surovin (uhlí, železná ruda, drahé kovy) - geomorfologie – reliéf – území ohraničené ze všech stran pohořími (přirozená ochrana) x žádné nepřekonatelně vysoké hory s drsným klimatem - postupná možnost osídlování i vyšších poloh - klima – mírný klimatický pás, zároveň přechodné klima mezi oceánským a vnitrozemským - hydrologie – země na evropském rozvodí, dostatek přirozených vodních zdrojů - pedogeografie – v nížinách a údolích řek úrodné půdy = vhodné podmínky pro osídlení, zemědělství a využívání přírodních zdrojů - oblast na styku významných obchodních a komunikačních tepen (V-Z i S-J) (Následující část je zpracována podle textu z Häuflera: Ekonomická geografie Československa (1984), str. 80-95; doplněno o mé vlastní úvahy, současný stav je pak moje myšlenková stavba, neboť tam již chybí) Historické osídlení - doloženo již před 100 tisíci lety - první trvale usazený moderní kmen byly pravděpodobně Keltové, vytvořili první trvalá sídla – oppida – převážně v nížinných oblastech a údolích řek (vliv příznivých fyzicko-geografických faktorů včetně georeliéfu) – např. Závist u Zbraslavi nebi Stradonice u Berouna - následovaly strategické invaze germánských kmenů ze západu a Římanů z jihu – zakládání nových sídel a vojenských pevností (např. Mušov u dnešních Nových Mlýnů na Dyji) - v 5. stol. jsem v rámci celoevropské migrační vlny (tzv. stěhování národů) od východu přišli Slované a trvale se zde usadili, opět především v údolích řek, nejstarší osídlení je doloženo např. u Brna (Svratka, Svitava), Uherského Hradiště (Morava) nebo Loun (Ohře). - v 9. stol. vznikla významná Velkomoravská říše (jako první významný stálý státní útvar) zahrnující kromě nížinným oblastí již také hraniční pohoří na dnešní hranici ČR-SR. Zde již podle archeologických nálezů byla budována sídla i pro 10 tisíc obyvatel (opět převážně nížiny a říční údolí), např. Staré Město u Uherského Hradiště (Morava), Pohansko u Břeclavi (Dyje). I na českém území již byla velká sídla – Praha (Levý Hradec – Vltava), Žatec (Ohře), Liblice (Cidlina), Hradec Králové (Orlice), … - přes české území vedly významné komunikační a obchodní stezky propojující nejen Čechy a Moravu (např. Haberská stezka), ale mající i celoevropský význam: - takřka se tu křížila Jantarová stezka (S-J) s Podunajskou stezkou (Z-V), od nichž obou vedly mnohé další významné odbočky - při těchto stezkách vznikala nová sídla: a) v místech brodů řek (dodnes názvy měst a vesnic Brod nad Dyjí, Havlíčkův Brod) b) v místech přechodu zemských hranic (vybírání mýta) – často i sedla pohraničních hor Středověké a novověké osídlení - ve 13. a 14. století začala postupná trvalá kolonizace vnitrozemí i pohraničních hor. Na mnoha místech bylo třeba vykácet a vypálit (tzv. žďáření) husté lesy (opět dodnes názvy sídel – Žďár nad Sázavou, Žďárec u Skutče, Pluhův Žďár) - souběžně již v nížinách vznikala buď přestavbou starších sídel nebo tzv. „na zelené louce“ prakticky všechna dnešní velká a větší města. - v nížinných oblastech se rozvíjelo především zemědělství (v návaznosti konkrétní podmínky reliéfu, půd a klimatu) a obchod - byla objevena významná ložiska nerostných surovin (stříbro, železná ruda, měď) a začaly být zakládány hornické osady také vysoko v horách (Jáchymov, Měděnec, Pec pod Sněžkou) - byly objeveny první léčivé prameny a zakládány první lázeňská místa, osady i města (Karlovy Vary, Jáchymov, Janské Lázně) - v 17. a 18. století bylo dokončeno i osídlení v horských oblastech: a) v oblasti České vysočiny šlo především o průmyslovou kolonizaci českým i německým obyvatelstvem a vznikala zde dle konkrétních podmínek malá hornická, hutnická, sklářská či dřevařská sídla b) v oblasti Karpat proběhla tzv. valašská kolonizace (Slováci, Ukrajinci, Poláci) a rozvíjelo se zde především rolnictví a pastevectví Vývoz novodobého a současného osídlení - od 19. století již přestaly hrát reliéfní i ostatní fyzicko-geografické faktory významnou roli ve vývoji osídlení českých zemí: - naprostá většina současných sídel již existovala - mnohem významnější roli začaly zaujímat především socioekonomické faktory (rozvoj průmyslu, obchod, celková modernizace) - již na počátku 20. století začaly být horské a venkovské oblasti využívány více i rekreaci a cestovnímu ruchu (např. rozvoj turistiky v období 1. republiky) – lidé začaly objevovat „přírodní krásy“ a další využití výše položených oblastí - po 2. světové válce byla následkem odsunu Němců vysídlena velká část pohraničních území, toto rozhodnutí však bylo čistě politické jako důsledek předchozích událostí - později začal významnější proces urbanizace, který však nebyl dán přírodními podmínkami či přímo georeliéfem, ale spíše socioekomickými faktory (lepší pracovní příležitosti, dostupnost zboží a služeb, …) - v souvislosti s přírodními podmínkami a potenciálem v podobě nerostných surovin docházelo pouze k přesunu či likvidaci sídel kvůli těžbě (Most) a zároveň ojediněle vznikala v návaznosti na těžbu nerostných surovin a průmyslovou výrobu také nová sídla (Havířov) - některé méně osídlené oblasti s horšími přírodními podmínkami začaly být využívány také vojensky a strategicky – vznikaly zde uzavřené a polouzavřené vojenské prostory (Brdy, Doupovské hory, Libavá, …) Součastný stav - dnes již samostatná nová sídla prakticky nevznikají, pouze probíhá proces tzv. suburnalizace, kdy se lidé stěhují z center měst na periferie nebo často využívají venkovská sídla k víkendové rekreaci (chaty, chalupy) - na venkově a výše položených oblastech se nadále rozvíjejí aktivity navazující především na cestovní ruch (lyžařská střediska), včetně nových trendů (např. ve formě ekoturistiky) - reliéf a přírodní podmínky nadále značně limitují spíše rozvoj moderní dopravní infrastruktury (budování dálniční a silniční sítě nebo železničních koridorů) - mnohé nížinné oblasti a úrodné oblasti již nejsou využívání pouze k zemědělství, ale úrodná půda je často nesmyslně zastavována dalšími sídelními strukturami a obchodními či logistickými centry s dobrou návazností na dopravní tepny (oblasti kolem velkých měst, především V od Prahy a J od Brna). - naproti tomu jsou mnohé přírodně cenné oblasti, které nebyly vzhledem k horším přírodním podmínkám a členitému reliéfu hromadně osídlovány (např. pohraniční hory) pod různým stupněm legislativní ochrany (NP, CHKO, PP, apod.) (pro srovnání a jako alternativu nabízím část zpracovanou podle Němce, Pojera a kol.: Krajina v České republice (2007), str. 70-73, což sice není přímo vysokoškolská učebnice, ale kvalitně odborně zpracovaná kniha přímo pro Ministerstvo životního prostředí ČR a její využití jsem s kladným výsledkem konzultoval s doc. Hoffmanem; dané téma je v této knize rozpracováno velmi podrobně, toto je jen ilustračně vybraná a mnou zkrácená část …) Vymezení a stručná charakteristika tzv. sídelně-historických zón na českém území: 1. sídelně-historická zóna – nížiny, resp. povodí větších řek, zejména na jejich dolních tocích, do nadmořské výšky 300 metrů nad mořem - bývá označována termínem „staré sídelní území“ - jedná se o plochá údolí na lehkých písčitých a sprašových půdách - koncentrace osídlení již v pravěku - obytné jednotky bývají v bezprostřední blízkosti vodního zdroje - archeologie zde dokládá kontinuální existenci sídelních areálů od období neolitu 2. sídelně-historická zóna – zóna pahorkatin v nadmořské výšce nad 300 metrů nad mořem - větší členitost terénu a výraznější profil reliéfu – převážně se jedná o paroviny - svahy kopců jsou zde strmější a nadmořská výška některých z nich dosahuje i 500-600 m - tato zóna zabírá rozlohou největší část našeho území - osídlení zde probíhá jen o málo později než v zóně nižin, avšak není tak husté a nemá takovou kontinualitu (trvání v čase) 3. sídelně-historická zóna – charakterizována stejně jako 2., pouze ve větší nadmořské výšce (údolní dna a rozsáhlejší náhorní plošiny 500-600 m n.m., vrcholové partie až 800 metrů nad mořem) - jedná se území tvořící podhůří rozsáhlejších a vyšších horských masivů (Podkrušnoří, Podkrkonoší, Pošumaví, Českomoravská vrchovina, Brdy) - tato oblast začala být trvaleji osídlována až od období vrcholného až pozdního středověku (13.-15. stol.) - teprve archeologické výzkumy s použitím nejmodernějších technologií začínají ukazovat, že také tato zóna mohla mít v některých oblastech spíše ale výjimečně osídlena již v pravěku (probíhá další výzkum rozsahu) 4. sídelně-historická zóna – oblast nejvyšších poloh, v průměrných středoevropských podmínkách ve výšce nad 800 metrů nad mořem s velkým převýšením okolního terénu - tato oblast bývala v pravěku využívána jen ojediněle, komunikačně vhodné přirozené průsmyky mohly sloužit – a později ve středověku již nepochybně sloužily – jako spojnice dálkových cest - ve střední a východní části Evropy bývala tato oblast osídlována částečně v pozdním středověku, převážně však až v novověku, zejména od 17. a v průběhu 18. století - zakládaly se zde především malé dřevařské osady a sklářské hutě, v některých oblastech také hornická sídliště - charakteristickým rysem některých horských oblastí (např. Krkonoš) byla v novověku tzv. transhumance – sezónní pastva dobytka na horských loukách a odlehlých pastvištích (též tzv. salašnictví či budní hospodářství). Použitá literatura a zdroje: - HÄUFLER, VLADISLAV: Ekonomická geografie Československa, Academia, Praha 1984 – str. 80-95 - NĚMEC, JAN; POJER, FRANTIŠEK (ed.): Krajina v České republice, pro Ministerstvo životního prostředí ČR vydal Consult, Praha 2007 – str. 70-95 - zápisky z přednášek z předmětů Nauka o krajině a Fyzická geografie ČR (doc. Kolejka)