Seminární práce na téma č. 8 vypracovaly: Monika Šindelková Renata Burďáková Delta řeky Visly (její charakteristika) 1. Charakteristika řeky Visly Visla (polsky Wisła) je nejdůležitější a nejdelší řeka v Polsku. Zároveň je také nejdelším přítokem Baltského moře. Protéká celým Polskem na území osmi vojvodství (Slezského, Malopolského, Svatokřížského, Podkarpatského, Lublinského, Mazovského, Kujavsko-pomořského a Pomořského). Její délka je 1047 km. Povodí má rozlohu 194 424 km². Pramení v nadmořské výšce 1106 m. n. m., na západním svahu Beraní hory v Slezských Beskydech jako Bílá a Černá Viselka. Tok Visly se dělí na tři části. Horní tok začíná u pramenů a končí u města Sandomierz. Prvních 60 km v Beskydech má charakter horské bystřiny. Pod Krakovem se díky mnoha přítokům z Karpat stává vodnatější. Střední tok, který vede až k soutoku s Narewem. Dolní tok pak níže až k ústí do Baltického moře. Na středním a dolním toku je Visla typická rovinná řeka, která teče v široké a místy terasovité dolině. Koryto je členité a místy se dělí na ramena a průtoky. Tvar koryta je nestálý a vyskytuje se v něm množství mělčin a prahů. Pod Toruní je koryto plně regulováno a výše jsou aspoň zpevněny břehy v místech, kde nejvíce hrozí podemílání. 2. Charakteristika říční delty řeky Visly Řeka tvoří širokou deltu v okolí města Biała Góra nedaleko Sztum, asi 50 km od ústí do Baltského moře. Deltu tvoří dvě větve Leniwka (levá) a Nogat (pravá). Ve městě Gdańsk se levá větev (Leniwka) dále rozděluje na větve Szkarpawa, tato větev slouží pro účely protipovodňové ochrany. Historie řeky Visly a její delty sahá do období před více než 2 miliony let. Během tohoto období se na území Polska objevoval ledový příkrov, to vedlo ke změnám toku řeky Visly. Vždy když ledový příkrov roztával, prohluboval a rozšiřoval koryto řeky Visly a tedy i její deltu. Dnešní podoba říčního koryta Visly je dílem skandinávského ledovce. V současné době stále dochází podél údolí řeky Visly k erozi břehů a shromažďování nových nánosů v její deltě. Část delty leží pod úrovní hladiny světového oceánu a je chráněna hrázemi. Jedním z rysů povodí Visly je její asymetrie – ve velké míře vyplývající z naklápění směru středoevropské nížiny. Asymetrie povodí je až 73 %. 3. Charakteristika vegetace Charakteristickým krajinným prvkem této oblasti je velmi hustá síť kanálů (přírodních i umělých), existuje jich více než 9 000. Asi 85 % oblasti má velmi úrodnou aluviální půdu (klasifikována jako půda první až druhé třídy). Podél řek jsou také nánosy písku a rašelinná půda. Původně byla tato oblast pokryta rozsáhlými lužními lesy a mokřadními lesy (pro ně jsou typické olše, vrby, rákosí, jilmy, svídy, jasany a duby). V současné době se tyty porosty zachovaly jen v určitých lokalitách. Ve vegetaci nyní převládají louky, pastviny, periodicky zatopené bažiny a mokřiny. 4. Charakteristika fauny Vodní bezobratlí jsou zastoupeny 24 druhy hrotnatek (Cladocera), 17 druhů klanonožců (Copepoda) a 38 druhů vířníků (Rotatoria). V bentosu dominují měkkýši (Mollusca), např. slávka velká (Anodonta cellensis) či rak říční (Astacus sp.). Z dalších bezobratlých živočichů zde nalezneme např. chobotnatku štítkatou (Helobdella stagnalis), hltanovku bahenní (Herpobdella octoculata), plovatku bahenní (Limnea stagnalis), bahnivku rhmutnou (Bithynia tentaculata), točenka kulovitá (Valvata piscinalis) či uchatku nadmutou (Radix auricularia). Nalezneme zde i velké množství vodních obratlovců. Původně zde bylo velké množství druhů ryb, ale z důvodu chovu v některých oblastech (např. na jezeře Druzno) došlo k vytěsnění určitých druhů ryb. V současné době mají největší zastoupení tyto druhy ryb, štika obecná (Esox lucius), karas stříbřitý (Carasius Carasius), candát obecný (Lucioperca sandra), úhoř říční (Anguilla anguilla), kapr obecný (Cyprinus carpio) a lín obecný (Tinca tinca). Z třídy obojživelníků je typickými zástupci čolek obecný (Triturus vulgaris), čolek velký (Triturus cristatus), kuňka obecná (Bombina bombina), ropucha obecná (Bufo bufo), ropucha zelená (Bufo viridis), skokan hnědý (Rana temporaria) či skokan ostronosý (Rana arvalis). Nejvýznamější skupinou obratlovců jsou ptáci. Nejhojnější počet je zde racků chechtavých (Larus ridibundus), racků bouřních (Larus canus), racků žlutonohých (Larus fuscus), zejména ale racků stříbřitých (Larus argentatus), a dále pak kormoránů velkých (Phalacrocorax carbo), labutí velkých (Cygnus olor), lysek černých (Fulica atra), potápek roháčů (Podiceps cristatus), kachen divokých (Anas platyrhynchos), lysek černých (Fulica atra), slípkek zelenonohých (Gallinula chloropus), rákosníků proužkovaných (Acrocephalus schoenobaenus) a další. Je třeba poznamenat, že zde hnízdí i ostatní druhy z třídy ptáků, jako je kopřivka obecná (Anas strepera) či chřástal malý (Porzana parva), oba tyto druhy jsou uvedeny na seznamu ohrožených druhů evropské unie. V oblasti delty řeky Visly běží jedna z nejdůležitějších migračních tras stěhovavých ptáků. Každý rok na jaře a na podzim se můžeme setkat s velkou koncentrací kachen, hus a jeřábů popelavých. Nakonec zde nalezneme i orly mořské (Haliaeetus albicilla) nebo labutě zpěvné (Cygnus cygnus). Hmyzožravci a hlodavci jsou zastoupeny 16 druhy zcela typickými pro mokré a vlhké stanoviště. Nejpočetnější zástupci jsou rejsci. Z kopytníků, kromě běžně se vyskytujících srnců evropských (Capreolus capreolus) a divokých prasat (Sus scrofa), jsou zde malé, ale stálé populace losa evropského (Alces alces). Tyto malé populace dávají přednost spíše zalesněným plochám či plochám v okolí bažiny. 5. Ekologické faktory Zvířata, která se nacházejí v deltě řeky Visly, zde mají vynikající životní podmínky. Jedinou nevýhodou je zde přirozené kolísání hladiny vody, která by mohla zničit hnízda živočichů. Dalším problémem spojeným s ekologií je nadměrné používání chemických hnojiv a pesticidů a herbicidů, které vedlo k tomu, že téměř všechna voda v této oblasti je těmito látkami znečištěna. V posledních letech došlo ke snížení počtu některých živočichů, kteří jsou velmi citlivý na předávkování dusíkatými hnojivy, pesticidy a herbicidy. 6. Zdroje 1. ANDĚRA, Miloš. Národní parky střední Evropy. 1. vyd. Praha: Slovart, 2011, 191 s. ISBN 9788073914615. 2. Vistula river. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2012 [cit. 2013-06-16]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/ wiki/ Vistula 3. Vistula river. In: Encyklopediabritannica: the free encyclopedia [online]. London, 2012 [cit. 2013-06-16]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked /topic/ 630787/Vistula-River. 4. Vistula river. Princetonedu[online]. USA, 2012 [cit. 2013-06-16]. Dostupné z: http://www.princeton.edu/~achaney/tmve/wiki100k/docs/Vistula_River.html