Jiří Poláček
LITERÁRNÍ KRITIKA 1*45-1999
C ukázky)
Jlllimj^»HLJ^^]UJ»ilwll»lim»J«ua».ci;
ÚVOD
Následující soubor medailonků dvaceti kritiků a jejich soudů navazuje na dvě autorovy práce vydané v letech 1997 a 1999: na přehled Literární kritika 20. století II (1945-97) a na antologii Literární kritika 1900-1945 (ukázky). Ve shodě s ní jsou u každého kritika uvedeny základní životopisné údaje, pak je charakterizovánajeho kritická činnost a generační, názorová či skupinová příslušnost a nakonec jsou připomenuty jeho knihy, z nichž namnoze pocházejí také otištěné ukázky; menší část těchto textů je převzata 2e soudobých časopisů.
Výběr zařazených kritiků je povýtce reprezentativní, což platí též o zmíněných ukázkách jejich kritických soudů, které se týkají významných děl známých básníků a prozaiků. Celý soubor tak dotváří obraz české literární kritiky druhé poloviny 20. století a současně přibližuje dobový ohlas naší literatury. Jeho poznání umožňuje náležité osvětlení tvorby jednotlivých autorů, jakož i její hlubší, celistvější pochopení.
VÁCLAV PEKÁREK (1907-82)
Patřil do skupiny ortodoxních marxistických kritiků, kterou dále představovali Ladislav Stolí (1902-81), Josef Rybák (1904-92) nebo Jiří Taufer {1911-86). Působil jako učitel a zároveň vyvíjel veřejnou kulturní Činnost. Po roce 1945 byl ministerským úředníkem, redaktorem časopisu Var a editorem (Knihovnička Varu, Kritická knihovna, Spisy Zdeňka Nejedlého). Přispíval do mnoha periodik (U, Lidová kultura, Nový život, Literární noviny, Literární měsíčník), a to od roku 1929 až do konce života. Mnoho času věnoval dílu Karla Marxe a Bedřicha Engelse (O uměni, 1949), Zdeňka Nejedlého {Zdeněk Nejedlý, 1948; Na pa měť Zdeňka Nejedlého, 1966) a Bedřicha Václavka (Bedřich Václavek - marxistický kritik a estetik, 1972).
Ve své kritické aktivitě se zaměřoval především na tvorbu socialistických autorů, například S. K. Neumanna, Jiřího Wolkera, Marie Majerové, Marie Pujmanové či Petra Jilemnického. Ze svých recenzí a statí vydal výbory nazvané Literatura a skutečnost (1962) a Díla a osobnosti (1977). Z prvního svazku jsou také převzaty následující soudy o sbírce Milana Kundery Monology (1957) a Kainarově knize Člověka hořce mám rád (1959).
Monology Milana Kundery >
Sledujeme-li celý vývoj Milana Kundery, do něhož jsme skládali tolik nadějí, jsme překvapeni poslední jeho knihou veršů Monology. Nalezneme-li technickou přípravu těchto básní již v první jeho knížce (i tam již byly pokusy o monology), jsme překvapeni celým citovým zvratem a individualistickým postojem k světu, vytržením celé jedné bytostné složky lidské, života sexuálního a erotického, ze souvislostí životních, jejich nadouváním a zbavováním jakýchkoli ideových souvislostí. /.../
Ale myslím, že toto odvrácení se od idejí, za nimiž Šel Kundera ve svých prvních knížkách, souvisí i s náladami, které se objevily v poslední době v naší literatuře, s názory některých spisovatelů a teoretiků, kteří se domnívají, že v socialistickém umění je možné všechno.
Nové verše Josefa Kainara
Prichází-li dnes Kamar s novou básnickou sbírkou Člověka hořce mám rád, jak bychom se nezamyslili, co znamenají tyto nové verše v Kainarově vývoji i v situaci současné n^-poezier/^-Neirsparurže-Kaínarova-poezie-má výrazné kvality. Ale právě že nám dnes chybí tak vzácní básníci, jako byl Nezval, Biebl, Pujmanová, čekali jsme od Kainara víc. Po tom, co dosud vytvořil, je naší poezii zejména v dnešní době něčím povinován. A talent, jako je Kainar, nemůže být v rozpacích, nesmí se dát ovlivňovat oněmi básníky, kteří se tak rádi utíkají do intimity:, já nic, já muzikant". Proto chápu tuto novou sbírku Kainarovu jako přechodnou, kde básník se snaží ohmatávat nově svět, hledá, zkouší. I když zde má básně vysoké účinnosti.
JOSEF HRABÁK (1912-87)
Narodil se v Brně, kde rovněž absolvoval reálné gymnázium a filozofickou fakultu. Po učitelském působení na středních Školách přednášel českou literaturu na brněnské univerzitě (od roku 1948 jako profesor), a to až do svého penzionování (1978). Externě pracoval i v ČSAV. Zastával mnoho vědeckých a veřejných funkcí (mj. byl předsedou Literárněvědné společnosti při ČSAV), přispíval do četných sborníků a periodik (Slovo a slovesnost, Listy filologické, Česká literatura, Host do domu, Literární měsíčník), ale i do denního tisku (Rovnost).
Spektrum jeho vědecké aktivity bylo velmi široké. Tvoří ho práce z oblasti literární teorie (Úvod do teorie verše, 1956; Studie o českém verši, 1959; K morfologii současné prózy, 1969; Poetika, 1973), genologie (Čtení o románu, 1981) a komparatistiky, jakož i literární historie (Dějiny české literatury, 1959; Starší česká literatura, 1964; Úvahy o literatuře, 1983). Hrabák dále napsal několik spisovatelských monografií (M. V. Kratochvil, 1979; Rudolf TSsnohlídek, 1982; Karel Nový, 1983; František Kožík, 1984; Jiří Kře-nek, 1988) a popularizačních knih (Umíte číst poezii?, 1963; Řeč písemnictví, 1986). Zabýval se též triviální četbou (Napínavá četba pod lupou, 1986; Od laciného optimismu k hororu, 1989) a regionální literaturou (Život s literaturou, 1982), psal učebnice a čítanky, byl činný jako editor atd.
Ve své kritické praxi uplatňoval nadhled literárního historika, přičemž akcentoval společenské funkce literatury; neopomíjel však ani formální stránku posuzovaných děl. Ukazuje to i jeho soud o Skácelově debutu Kolik příležitostí má růže (1957), přetištěný z knihy Živo/ s literaturou, recenze románu Jiřího Křenka Dúm mezi modříny (1974), jež vyšla v Literárním měsíčníku 3/1975, a ukázka ze stati Tři úvahy o literární kritice, převzatá ze souboru Úvahy o literatuře.
My také bušíme a otloukáme rez ...
Svou knižní prvotinu Kolik příležitostí má růže (1957) vydal Jan Skácel poměrně pozdě, v době, kdy se jeho vrstevníci mohli honosit již několika svazky. Jestliže však Skácelova „učednická léta", během nichž publikoval jen v periodickém tisku, trvala poměrně dlouho, bylo to autorovi jen ku prospěchu. /.../
Skácel vnesl do naší poezie nového ducha. Když městští synkové ohánějící se frézismem a budováním ztráceli pomalu dech, doslova vtrhl do literatury chlapec z jihomoravského venkova, který se dovedl dívat na svět očima nezabrejlenýma obnošenými konvencemi. Nepsal o tom, co doba žádala, jen proto, aby vyhověl konjunktuře, ale psal z potřeby vyslovit svůj prožitek. A nebyl to prožitek mělký, takže nepotřeboval pro své vyjádření žádné berličky okřídlených frází ani tradiční formu. /.../
Skácel nechce ozvláštňovat, ale chce se prokousat k poznání pravé tváře věcí. Umění v jeho pojetí je uměním správně vidět věci, básnické sdělení má svůj nejhlubší smysl v tom, že ukazuje věci v jejich skutečné, řekl bych původní, nezfalšované podobě.
Román z Valašska
Jiří Křenek vydal rychle za sebou tři knihy s náměty z rodného Valašska: Pláňata (1972), Vesničanku (1973) a Dům mezi modříny (1974). Poslední dva romany jsou součástí většího zamýšleného celku, a proto se v nich shledáváme s týmiž postavami. Jsou však jinak seskupeny: jestliže ve Vesničance byla ve středu děje vdova po lesním dělníkovi matka Valigurka a její tri dcery (které všechny životně ztroskotaly - doufejme, že jen na čas), nyní se děj soustřeďuje okolo jedné z nich, Marie, a jejího milence učitele Pavlíčka. Očekávali bychom běžný milostný čtyřúhelník, jakých známe ze života i z literatury veletucty, ale Křenek dovedl z této celkem banální situace přece jenom vytěžit něco zajímavého. /.../
V Křenkovi vyrůstá dobrý vypravěč. Dosvědčují to i pevnou rukou vedené dialogy. Také dějových odboček není přemíra a vedlejší postavy stojí v pozadí. (Dodávám ještě, že z nich zaujme zvláště nesmělý inženýr, vesnický blázen a drbna.) Myslím, že od Křenka můžeme hodně očekávat.
Tři úvahy o literární kritice
Z kritikova postoje k životu společnosti a jeho potřebám vyplývá i zaměření literárněkri-tické práce. Obecně vzato, jsou tu tři možné směry: buď se kritik zaměřuje na rozbor „díla o sobě", tj. na jeho formu (což je charakteristické pro některé západní směry, zejména pro pokračovatele anglosaského new-criticismu a pro francouzský strukturalismus), nebo se zaměřuje kritika na čtenáře literatury, nebo na literární tvůrce.
První typ lze do oblasti kritiky zahrnout jen s velikými rozpaky. Rozbor díla o sobě (tedy izolovaného od všech „mimoliterárních" vztahů) může být po některých stránkách podnětný pro poetiku zkoumající morfologii literárního díla, ale s hodnocením, s marxistickým hodnocením nemá imanentní rozbor vlastně nic společného. Cenu může mít rozbor díla jen tehdy, pokud směřuje k postižení ideového podkladu hodnoceného textu, tj. pokud rozbor formálních prostředků má za účel urovnat cestu k správnému porozumění obsahu umělecké výpovědi, která je předpokladem k jejímu ideově politickému hodnocení. Pak ovšem směřuje rozbor tvaru k poznání díla z hlediska jeho začlenění do života společnosti a obrací se stejně ke čtenáři (konzumentovi) jako k tvůrci (producentovi), a tím se začleňuje analýza do druhé a třetí kategorie, které jsem uvedl.
K otázce rozboru formy literárního díla ještě jednu poznámku. Zásadní rozdíl mezi bur-žoazním a marxistickým rozborem formy spočívá v tom, že se v měšťácké vědě vychází ze způsobu ztvárnění, ale ideový obsah je pokládán za irelevantní, pokládá se z hlediska „čisté" vědy o literatuře za něco cizorodého, kdežto marxistická věda vychází právě z obsahu a způsob ztvárněnísehodnotípod zorným úhlem obsahu.
FRANTIŠEK BURIÁNEEK (1917-95)
Vedle Josefa Hrabáka či Oldřicha Králíka (1907-75) představuje dalšího univerzitního profesora, který se kromě literární vědy věnoval i literární kritice. Narodil se v Rokycanech, kde také vystudoval reálné gymnázium. Poté absolvoval - s okupační přetržkou - pražskou filozofickou fakultu, na níž později vyučoval až do svého odchodu do důchodu (1981). Své práce otiskoval v Zemědělských novinách, Rudém právu, Tvorbě, Plameni, Literárních novinách, České literatuře nebo v Impulsu, jejž navíc redigoval (1966-69).
Zpočátku se soustřeďoval na problematiku regionální slovesnosti (Literární tradice Klatov, 1949), postupně ho však upoutala česká literatura první poloviny 20. století, o níž napsal řadu knih. Vedle historických nástinů (Česká literatura 20. století, 1968; Česká literatura první poloviny 20. století, 19S1), souborů studií (Bezruč - Toman - Gellner - Šrámek, 1955; Generace buřičů, 1968; Z moderní české literatury, 1980) a svazků časopisecky publikovaných prací (O české literatuře našeho věku, 1971; Ohlédnutí, 1978; O současné české literatuře, 1982) vydal mnoho monografií (Petr BezruČ, 1957; Karel Toman, 1963; Fráňa Šrámek, 1976; Karel Čapek, 1978; Jiří Marek, 1984; Kritik F X. Šalda, 1987) a různých výborů.
Jako editor se zaměřoval i na kritiku (Z dějin české literární kritiky, 1965; Čítanka české literární kritiky, 1974). Jeho vlastní kritickou činnost přibližují soudy o povídkovém souboru J. Š. Kubína Kudrnaté povídky (1947), o Frýdově románu Krabice živých (1956) a Seifertově sbírce Koncert na ostrově (1965); jsou převzaty z uvedené knihy O současné české literatuře.
Krásná knížka povídek
Z lidových zdrojů se napily Kudrnaté povídky J. Š. Kubína. A řekněme hned, že ze zdrojů líbezných, českých a radostných. Ale nemyslete, že Kubín, známý sběratel lidových povídek a pohádek z Podkrkonoší, vás unudí národopisnou látkou. Právě naopak, řekne vám kopu povedených historek, samý šprým a samé laškování, jak kdo koho napálil, co se komu přihodilo mezí těmi vykutálenými strejdy a kmotrami, mládenci a dívčinami, kteří jsou všichni z masa a krve a ještě z takové zvláštní, vzácné látky, jíž se říká Český lidový humor.
Ale zase ne něco jen nasbíraného, uměle při životě udržovaného. Naopak něco velmi životného, pulsujícího prudkým tempem, hotová záplava energie a spontánního veselí. Konečně i bez té komiky kratičkých dějů, vlastně skoro jen anekdot, byli byste neodolatelně svedeni do smíchu a povyražení: pouhým slovem, pouhým vyprávěním, nepřeberně a úžasně bohatým, hned zemitě a velmi jadrně lidovým, hned až básnicky vynalézavým a objevným.
Chvály by tu nebylo konec. Je to zdroj, z něhož by mohly čerpat stovky našich prozaiků a dramatiků, o rozkoši filologů ani nemluvě. Vzácná kniha, vzácný přínos k úsilí o četbu lidovou, blízkou všem právě svým lidovým a ryze českým zdrojem, a bohatou nadto ještě uměním, které tu dochází přímo rafinované virtuozity.
Velký umělecký přínos
Norbert Frýd se nedal vést, když psal svou Krabici živých, román o nacistickém koncentračním táboře, ani vypočítavostí na politickou aktuálnost, ani spolehnutím na silnou emotivnost samotné látky. Palčivou aktuálnost dává nyní románu situace, kdy se znova dere na světlo fašismus a znova za sebou zanechává krvavou stopu. A na dojímavost tragických lidských osudů v koncentráku Frýd nehraje, ani na děsivou hrůzu, kterou je schopna tato látka vyvolat. Míří dál. A došel i dál.
Chtěl si odpovědět na otázku, jakou cenu života najde člověk i v situaci, kdy se zdá být lidský život znehodnocen, jak může bojovat a jak zachraňovat nejen svůj život, ale také svou lidskou hodnotu. To jsou ty nejvážnější otázky, které se týkají základního vztahu k životu, k lidem, ke společnosti a dotýkají se nejen osudu vězně v nacistickém koncentračním táboře.
Tento základní patos poznávajícího, o poznání pravdy bojujícího člověka Frýdův román má, třebaže je jakoby ukryt uvnitř, za dějem, za množstvím postav, jež se setkávají, srážejí a rozcházejí v nepřetržitém a prudkém pohybu. Z celku románu jaksi samozřejmě vyplývá pro čtenáře poznaní, že člověk nemůže a nesmí zůstat v boji o svou existenci, o svou svobodu, o svou lidskou důstojnost sám, že musí rozbít plot individualistických a živočišně sobeckých sklonů, které ho oddělují od druhých, že se musí spojit s nimi, že se musí stát spolubojovníkem, že se musí stát soudruhem. i
Ale vůbec tady nejde o tezi, jejíž pravdu má román pouze ukázat nebo dokázat. Frýd napsal román - to jest obraz lidských příběhů. Obraz živý ve své reálné konkrétnosti, ve své přesvědčivé názornosti, ve své dějové dynamice.
Básnický koncert
Kdybychom chtěli některému českému básníkovi přiznat přívlastek „okouzlující" - pak by měl Jaroslav Seifert velké šance. /.../ Jeho poslední sbírka Koncert na ostrově nás však nutí hledat jiný přívlastek. Ne snad, že by ten starý popírala. Ale musíme myslet na něco, co je za půvabem verše, co je za slovy. /.../
V Koncertu na ostrově jde prostě o pravdu. O neozdobenou a nezastřenou pravdu člověka. A spíše než o pravdu smrti jde o pravdu života, v němž je vždy najednou spojena radost a bolest, krása i ošklivost, velikost i malost.
Dalo by se říci: pravda života, který byl. Neboť Seifert odhaluje pravdu svého života. Je v něm samozřejmě kus historie. /.../ Jenže nejde jen o vzpomínkové pásmo básníka, který žil v době dvou světových válek. Jde o hluboký prožitek života, který má samozřejmě svůj letopočet, svůj jedinečný seifertovský přízvuk, ale je to prožitek platný i pro druhé.
JIŘÍ HÁJEK (1919-94)
Byl rodákem z Pacova. Absolvoval reálné gymnázium (1938), za druhé světové války byl vězněn v. koncentračním táboře Sachsenhausen a poté se zapojil do protinacistického odboje. Po roce 1945 studoval na pražské filozofické fakultě a současně byl redaktorem Rudého práva a Tvorby. Později řídil nakladatelství Mladá fronta (1953-59), měsíčník Plamen (1959-68) a Tvorbu (1969-76). Od roku 1977 byl profesorem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a posléze vedl Kabinet pro studium českého divadla ÚČSL ČSAV (1982-90).
Od mládí byl orientován - podobně jako jeho vrstevník Jan Petrmichl (1921-64) - výrazně levicově, což se projevovalo též v jeho pracích z oblasti literární teorie, historie a kritiky, publikovaných v denním tisku (Lidové noviny, Rudé právo), časopisech (Tvorba, Kytice, Nový Život, Literární noviny, Plamen, Divadlo, Literární měsíčník) i knižně. Své kritické projevy soustředil do několika svazků (Literatura a iivot, 1955; Čas dramatu, 1957; Osudy a cíle, 1961; Lidská situace, 1966; Konfrontace, 1972; Letoros-ty, 1974; Různočtení, 1982). Kritikou se zabýval také v obecné rovině (Hovory o kritice, 1978; Teorie umělecké kritiky, 1986). Mimoto vydal monografie o Marii Majerové a Jaroslavu Haškovi, několik souborů publicistiky, knihu vzpomínek, ba i svazek veršů; byl činný rovněž jako překladatel a editor.
Charakter jeho kritické práce demonstruje soud o románu Karla Ptáčníka Ročník jedenadvacet (1954), obsažený v knize Literatura a život, jakož i ukázka z Hovorů o kritice.
Kare! Ptáčník: Ročník jedenadvacet
Románová prvotina Karla Ptáčníka, nazvaná Ročník jedenadvacet, je pro naši literaturu objevem zdaleka ne jen svou tematikou. Je to dílo velké spontánní básnické síly a životní pravdivosti, vyrostlé ze silného lidského zážitku, dílo, jemuž k umělecké velikosti chybí především vyzrálejší schopnost objektivizace osobní zkušenosti a kompoziční zkušenost.
Ptáčník vidí válku očima českých chlapců ročníku 1921, kteří byli odvlečeni do Německa na otrocké práce. Jejich očima vidí nacismus, který se až do poslední chvíle pokouší he-katombami obětí odvrátit svůj pád. V tomto pohledu mladých českých lidí, kteří byli vytrženi ze svých povolání i ze studia, oderváni od svých domovů a vsazeni do soukolí nesmyslného válečného stroje nacismu, objevují se tři poslední léta války ve světle nesmírně pronikavém a novém.
Kritika, její metody a cíle
Marxistická kritika, spatřujíc v uměleckém díle zvláštní svébytný odraz skutečnosti, zaujímá vždy při svém hodnocení prostřednictvím posuzovaného uměleckého díla tak či onak, přímo nebo nepřímo, hodnotící vztah k základním otázkám společnosti, doby, člověka. Tímto vždy přítomným zřetelem je marxistická umělecká kritika pevně včleněna do mnohotvárných funkcí společenské kritiky. Jím se stává sama specifickým výrazem i nástrojem společenské kritiky své doby, která spoluformuje společenské vědomí současníků, napomáhá prosazení určitého vědomí společenských a lidských hodnot.
8
9
MILAN JUNGMANN (1922)
Po absolvování středoškolského studia pracoval jako knihovník. V letech 1946-50 vystudoval pražskou filozofickou fakultu, ale pak se věnoval kulturní žurnalistice: působil v redakcích časopisů Praha - Moskva, Nová doba a zejména v Literárních novinách (v letech 1964-67 byl jejich Šéfredaktorem; své působení v tomto týdeníku zachytil ve vzpomínkové knize Literárky- můj osud, 1999). V době tzv. normalizace patřil - podobně jako další kritikové z jeho generace Sergej Machonin (1918-95) či Jan Stern (1924) - k zavrženým autorům a živil se mj. jako čistič výloh. V devadesátých letech byl předsedou Obce českých spisovatelů.
Své recenze a stati otiskoval hlavně v Literárních novinách, avšak i v Rudém právu, Práci, Novém životě, Hostu do domu, Svědectví, Obsahu nebo Tvaru. Zaměřoval se v nich převážně na soudobou prózu a postupně je shrnul do svazků Obléhání Tróje (1969), Cesty a rozcestí (1988), Průhledy do české prózy (1990), O Josefu Skvoreckém (1993) a V obklíčení příběhů (1997). Vydal též monografii o Karlu Novém (1960), dále se podílel na týmových pracích (Český Parnas, 1993) a několika čítankách.
Jeho kritickou činnost představují ukázky z recenzí tří prozaických děl: debutu Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock (1963), novely Josefa Škvoreckého Legenda Emoke (1963) a Vaculíkovy knihy Český snář (1990). První dvě jsou přetištěny ze souboru Obléhání Tróje, třetí pochází ze svazku V obklíčení příběhů.
Dobré srdce v cíz/m světě
Kdybychom posuzovali prvotinu Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock běžnými tematickými měřítky, došli bychom k soudu málo lichotivému. Zjistili bychom, že nepřináší nic nového k poznání doby, o níž vypráví, a že nevytváří ani žádný hrdinský charakter. Dokonce bychom měli právo dát průchod své omrzelosti nad tím, že se znovu objevuje knížka s okupačním námětem a znovu s tzv. židovskou problematikou. Podobných děl se v poslední době objevilo víc než dost a nejeden čtenář má nad nimi nepochybně pocit „pre-jedenosti". Ale Fuksův příběh je napsán způsobem, který nám takové úzce tematické měřítko nedovoluje ke knize přiložit.
S jistým zjednoduSením můžeme říci, že námět a dobová kulisa jsou vlastně vedlejší, že hlavní je jejich obrazný smysl, básnické podobenství, které nám tlumočí. Proč tedy Ladislav Fuks volil toto obehrané téma a nenašel si nějaké původnější, čtenářsky lákavější? Naše Jisté zjednodušení" je hned usvědčeno: aby mohl Fuks vytvořit své básnické podo-benství^muse! zvolit právě tento námět a právě tuto dobu. Jen skrze ně mohl naplno tlumočit svůj záměr. /.../
Výsledkem je tragická groteska, zvláštní, otřesná směs hrůzy a směšnosti, vznešenosti a nízkosti, zoufalství a naděje. Je to postup, jenž vylučuje fotografickou věrnost originálu a žádá si naopak velkou fantazii, uvolněný vztah mezi skutečností a jejím zobrazením, postup, při němž často splývá blouznivost se střízlivostí. /.../
Fuks tu svérázně domyslil problematiku člověka v odiidštěném světě. Nepodléhá bolesti nad bezmocí člověka, dokáže jeho nemohoucnost soudit. V motu, vzatém z talmudu, od-
povídá se na otázku, čeho si má člověk v životě nejvíc vážit: dobrého srdce. /.../
Pan Theodor Mundstock je knížka, která českou literaturu žánrově a stylisticky neobyčejně „zpestřuje", je to dílo, které v osobitém tvaru vyjádřilo osobitý pohled na Člověka, které vytvořilo literární postavu, jež nevychovává svým kladnohrdinstvím ani bojovností, ale groteskností svého tragického osudu.
Škvoreckého vabank
V témž roce, v němž vyšli Zbabělci (1958), píše Josef Škvorecký novelku Legenda Emoke. Ale dá se předpokládat, že Legenda byla napsána přece jen o něco dřív, než nastal rozruch kolem Zbabělců. V té době by byl Škvorecký sotva dosáhl onoho soustředění, z něhož se rodí tvůrčí čin, a sotva v něm také mohla vzniknout potřeba nového dialogu s čtenářem. A tak tedy počítejme. Zbabělci čekali na vydání deset let, Legenda Emoke se dostala ke čtenáři za dobu skoro o polovinu kratší. Potěšitelné? Sotva. Aritmetika tu nic nevysvětlí. Podstata zůstala stejná: „problematická" knížka si musí pořád ještě počkat, než je vzata na milost, obratný průměr má dveře dokořán. /.../
Ale když si přečtete zrovna Legendu Emoke, musíte se ptát, co je v ní tak ideově rozkladného, nebo jaký to má v sobě bacil amorálnosti, že se kolem ní tak dlouho chodilo jako kolem horké kaše. Zajisté, je to próza vyhroceného estetického názoru, jednostranná ve všem všudy. Ale to je na ní právě sympatické, a to je vůbec Škvoreckého ctnost: nejde zlatou střední cestou, nevyhovuje vkusu všech, protože je to prostě nemožné. Umí být jednostranný, což je v naší dnešní próze kupodivu vzácná vlastnost, ačkoli by to měla být samozřejmost.
Vaculíkova „pravda a báseň"
Český snář se na první pohled jeví jako soubor deníkových zápisků, které si autor zaznamenával od 22. ledna 1979 do 2. února 1980. Kníhaje však uzavřena až datem 23. dubna, což nasvědčuje tomu, že text byl dodatečně upravován, redigován, přepisován, popřípadě doplňován. /.../
Podivín, umanutec, zarputilec, mrzout, staromilec a provokatér moralistní mediokrity vydává skrze svůj výstředně žitý život svědectví nejen o sobě, ale také o člověku a době. Naše dějiny temného normalizačního údobí, jemuž je tu nastaveno nelítostně kruté zrcadlo pravdy, vystupují před čtenářem nikoli v černobíle rozvrženém provedení, rozťatý do protikladu dobra a zla, nýbrž jako zneklidňující, složitě členěný, spletitý problém českého osudu: mravního selhávání a znovunapřimování národního celku.
To, že podivínsťví, výstřednost prožívaného údělu a vyhraněná subjektivita svědčí pravdivě o době, v níž se manifestovaly, je pouze zdánlivý paradox. Tato kontradikce je založena v samotných estetických předpokladech jevu zvaného moderní román.
10
n
]
ŠTĚPÁN VLAŠÍN (1923)
Absolvoval reálné gymnázium v Brně a zdejší filozofickou fakultu. Působil jako středoškolský a vysokoškolský učitel, nejdéle však pracoval v brněnské pobočce Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV (v letech 1961-89 byl jejím vedoucím). Mimoto externě přednášel na JAMU (1968-75), učil na Slezské univerzitě v Opavě (1990-97) a zastával různé veřejné funkce (KSČ, Socialistická akademie). Publikoval jak v denním tisku (Rovnost, Rudé právo), tak v řadě časopisů (Host do domu, Tvorba, Impuls, Česká literatura, Duha) a sborníků.
Jako literární historik se věnoval osobnostem první poloviny 20. století, o nichž napsal několik monografií (JiříMahen, 1972; Jiří Wolker, 1974; Bedřich Václavek, 1979). Současně se podílel na mnoha kolektivních dílech (Slovník českých spisovatelů, 1964; Slovník literami teorie, 1977; Slovník literárních směrů a skupin, 1977; Lexikon české literatury, 1985, 1993; Čeští spisovatelé 20. století, 1985; Česká literatura v boji proti fašismu, 1987; Kniha o Čapkovi, 1988). Byl rovněž činný jako bibliograf, nakladatelský lektor, autor učebnic a Čítanek či editor různých antologií (Adresát JiříMahen, 1964; Avantgarda máma a neznámá, 1-3, 1970-72; KSČ a literatura, 1971; Prameny, 1978; Příběhy našich let, 1980) a prací S. K. Neumanna, Vladislava Vančury, Bedřicha Václavka, Ladislava Što-11a nebo Eduarda Urxe.
Dlouhodobě se zabýval též literární kritikou. Náležel - podobně jako Jiří Hájek, Vítězslav Rzounek (1921), Hana Hrzalová (1929), Vladimír Dostál (1930-75) či Oldřich Rafaj (1934) - k oficiálním, marxisticky orientovaným kritikům. Ke kritické činnosti podněcoval i své brněnské spolupracovníky Oldřicha Sirovátku (1925-92), Alenu Hájkovou (1926), Viktora Kuděiku (1929), Pavla Peštu (1933), Sylvu Bartuškovou (1937) nebo Ladislava Soldá-na (1938).
Referoval hlavně o próze. Ze svých recenzí a statí vydal tři výbory: Ve škole života (1980), Na přelomu desetiletí (1985) a Léta zrání (1989). Z prvního svazku také pocházejí obě následující ukázky- soudy o románech Oldřicha Danka (Vražda v Olomouci, 1972) a Jiřího Marka (Můj strýc Odysseus, 1974).
Mezipříběh o kralovraždě
Dramatik a filmový scenárista Oldřich Daněk pronikl v posledních letech s úspěchem na pole historické prózy. V roce 1967 vydal román o Janu Lucemburském Král utíká z boje, poslední díl trilogie, v loňském roce přibyl první díl - Král bez přílby - s ústřední postavou Václava II. a nyní vychází „mezipříběh o králi, jenž nevládl dlouho", o Václavu III., s detektivkovým názvem Vražda v Olomouci. /.../
Jistě si pří školních výkladech dějepisu mnoho žáků klade bláhovou, ale lákavou otázku, jakým směrem by šel další vývoj českých dějin nebýt olomoucké vraždy, která z trůnu odstranila posledního mužského Přemyslovce. Vyšetřovatel vraždy v Daňkově románu, olomoucký purkrabí Tomáš z Náměstí, jen na otázku, komu vražda prospěla, dostává v rozhovorech odpověď pestrou: zájem na odstranění posledního Přemyslovce měli jistě Habsburkové (král Albrecht), dále polský Vladislav Lokietek a uherský král Robert z Anjou (mladý
český král byl dočasně králem polským a uherským), Alžběta Uherská, někdejší Václavova snoubenka, ale i kumpáni mladého krále z častých flámů nebo vysoká šlechta, jejíž moc začíná král omezovat. /.../
Daněk projevil historickou trilogií nemalé fabulační mistrovství, stejně jako dar košaté povahokresby. Jeho historické romány patří k nejlepSím, co v tomto žánru v posledním období bylo u nás vydáno. Dávají přednost zájmu o člověka před ilustrací historického procesu a daří se jim v minulostním rámci povědět nemálo podstatného o problémech a morálních i citových konfliktech obecně lidských.
Skeptický a nehrdinský Odysseus
Jeden z nejčtenějších našich současných prozaiků, nedávný šedesátník Jiří Marek, získal si v poslední době čtenářskou oblibu především seriálem kriminálních příběhů, známých i v televizní a filmové podobě (Panoptikum starých kriminálních příběhů, 1968, Panoptikum hříšných lidí, 1971). Jde však o autora všestranného, který se uplatnil v baladickém příběhu válečném (Muži jdou v tmě, 1946, Vesnice pod zemí, 1949), v cestopisné fejetonisti-ce, v „budovatelské" tematice (povídky Nad námi svítá, 1950, Noční jízda, 1972) a také na poli humoristické novelistiky (Zasmějte se včerejšku, 1953, Z cihel a úsměvů, 1953).
Na tuto veselou a satirickou tóninu navázal Marek románem Můj strýc Odysseus. Román má dost široký časový záběr, od studentského mládí hrdinova v letech před první světovou válkou až po smrt na podzim roku 1938, v první den záboru pohraničních oblastí ČSR fašistickým Německem, i poměrně složitou strukturu. Vedle vlastního, vnějškově objektivně podaného sledování osudu strýce Josefa Frajvalda, studenta veteriny ve Vídni a posléze majitele pohřebního ústavu v Praze, přináší druhá vrstva záznam strýcových „životních moudrostí", praktických zkušenostních poznatků i šokujících postřehů o lidských vadách, třetí rovinu pak tvoří autorovy promluvy ke čtenáři. /.../
Třeba uznat, že se Markovi zdařilo napsat román čtivý, lehce plynoucí, zábavný - a přitom ne mělký. Škoda že druhá polovina, zastiňující hrdinu stárnoucího a postupně rezignujícího, nedokázala si udržet jiskřivost počátečních kapitol. Hlavní slabinu románu však znamená zasazení ústřední postavy: nehrdinský „Odysseus" Frajvald, rozhodně bližší Joyceo-vu agentu Bloomovi než dávnému hrdinovi homérskemu, získal sice nemálo zkušeností, osvojil si však spíše praxi jak životem proklouznout, ošidit, kde se co dá, vyjít sám se zdravou kůží. Tento sobecký přístup k životu vrhá trochu stín i na životní moudrosti, které strýc Frajvald sděluje.
OLEG SUS (1924-82)
Po maturitě na reálném gymnáziu vystudoval v rodném Bmě filozofickou fakultu (1945-49), na níž pak také vyučoval až do začátku tzv. normalizace; poté byl bez zaměstnání a patřil mezi oficiálně zavržené autory. Od konce padesátých let byl externím redaktorem měsíčníků Věda a život a Host do domu, nadto v letech 1968-69 řídil časopis Index. Zabýval se především filozofií á estetikou, ale i literaturou, výtvarným uměním či filmem. Knižně vydal pouze soubor studií Metamorfózy smíchu a vzteku (1963), další svazky jeho prací vyšly až posmrtně {Estetické problémy pod napětím, 1992; Geneze sémantiky hudby a básnictví v moderní české estetice, 1992; Bez bohů geneze?, 1996).
Své studie a recenze otiskoval v četných periodikách, a to českých (Rovnost, Česká literatura, Estetika, Květen, Plamen, Literární noviny, Divadlo), slovenských (Slovenská literatúra, Filozofia, Romboid) i zahraničních (Izraz, Semiotica, Die Welt der Slaven). Přispíval též do řady sborníků.
Jeho kritické projevy bývaly často krátké (viz jeho rubrika v Hostu do domu 13 řádků o ...), avšak výstižné, sarkastické, vtipné. Ukazuje to i soud o první básnické sbírce Oldřicha Wenzla Yehudi Menuhin (1964), otištěný v Hostu do domu 8/1964.
Sólo na basu
Dlouho se sušily verše Oldřicha Wenzla (narozen 1921) - souputníka poválečné neosur-realistické vlny, až vyšly v roce 1964. Básníkův kamarád a byvší člen Skupiny Ra Ludvík Kundera je přátelsky.uvedl a našel ve sbírce Yehudi Menuhin tři ctnosti pěkně namíchány: ctnost humoru, ctnost fantazie a ctnost hutnosti. Všechno to tam je, i ty „nevyslovitelně hořké" Wenzlovy verše.
V první řadě však Wenzla charakterizuje onen zarputile skoupý ostych, s nímž strojí básník své naprosto nepatetické, podivně vystřízlivělé a přitom fantaskní dadaismy. V tom je podle mého soudu napořád bizarně a bytostně český, i přes všechny své cynismy člověka, který ví, co má (přesněji: co už nemá) očekávat od života, a proto v básnění objevuje zázračnou svobodu černého humoru: „Na životě mi nezáleží / Ale musím dopsat všechny své básně."
A nejpodivnějŠí na tom všem je, že ten, kdo by chtěl mračnopozomě vytýkat Wenzlovi surrealismy ä hříčkovité dadaismy, že právě tento karatel by se krásně minul, krásně by střelil kozla. Poezie Wenzlova je přitom spíše reflexívní, racionálně rozvažující a strojící svá překvapení. Nechce znát principy vciťování, lyrický výlev je jí cizí; spíše po brechtovsku „zcizuje"; shazuje nakonec sebe sama. Nepočítám s tím, že by našla mnoho čtenářů. Ale na paletě české poezie tvoří jeden z diferenčních znaků. Klade černou barvu - rozmyslně i komicky - tam, kde bylo až k pozvracení mnoho růžového. Jak to řekl Kundera? Wenzl hraje své sólo na basu ...
ZDENEK KOŽMÍN {1925}
Ve shodě s mnoha svými vrstevníky absolvoval reálné gymnázium. V letech 1945-49 vystudoval pražskou filozofickou fakultu a potom učil na středních školách (mj. v Břeclavi). V roce 1956 nastoupil na Vyšší pedagogickou školu v Bmě, která byla záhy přeměněna na pedagogickou fakultu. Roku 1970 musel z politických důvodů tuto fakultu opustit a až do roku 1985 působil na gymnáziu v Zastávce u Brna. V roce 1990 se opět stal vysokoškolským učitelem: nejprve vyučoval na uvedené pedagogické fakultě a od roku 1991 -už jako profesor - na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
Ve své vědecké práci, metodologicky vycházející ze strukfuralismu, se zaměřuje na styl uměleckého díla, přičemž analyzuje tvorbu významných tvůrců první poloviny 20. století (Umění stylu, 1967; Styl Vančurovy prózy, 1968; Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků, 1989). Zabývá se i problematikou interpretace (Interpretace básní, 1986; Umění básně, 1990). Napsal rovněž monografii o Janu Skácelovi (Skácel, 1994) a spolu s Jiřím Trávníčkem nástin vývoje české poezie od 40. let 20. století do současnosti (Na tvrdém lozi z psího vína, 1998), leč i dvě reflexivní memoárové knížky (Struktury, 1995; Obtisky, 1998). Zúčastnil se také týmových projektů (Kniha o Čapkovi, 1988; Český Parnas, 1993), podílel se na dvou čítankách a přispěl do řady sborníků.
Literární kritice se věnoval hlavně v šedesátých letech, kdy spolupracoval s Rovností, Hostem do domu, Literárními novinami, Impulsem, Plamenem či Estetikou. Po vynucené odmlce publikoval na stránkách Brněnského večerníku, Lidových novin a mnoha nových časopisů (List pro literaturu, Tvar, ROK). Ve svých recenzích posuzoval jak poezii, tak prózu, což lze doložit i soudy o Skácelově sbírce Smuténka (1965) a románu Milana Kundery Žert (1967). Obě recenze obsahuje výbor s názvem Studie a kritiky (1995).
Svět viděný z polní cesty
Při veškeré stálosti je možno ye Skácelově básnickém světě, který je vždy spojen tajnou chodbou s dětstvím, stále více pozorovat jisté posouvání těžiště. Už Hodina mezi psem a vlkem (1962) byla ve srovnání s něžnou radostností a ironickou moudrostí prvních dvou sbírek daleko zřetelněji vychýlena směrem k těžším věcem života, směrem k netopýrům přibíjeným na vrata, směrem ke zlatým kolovratům, jimiž se vykupuje život. V nové Skácelově sbírce Smuténka (1965) tento pocit tíhy vzrostl a pod jeho tlakem nabyl básnický prostor opět poněkud jiného zakřivení. Vedle oné prohřáté modře, která proniká celou Skácelovou poezií, je tu víc ostré svítivé běli, rozptýlené paprsky jsou teď častěji sváděny v soustředěný spalující bod.
Do první části sbírky, nazvané Obeznávání, bylo té tíhy nashromážděno nejvíc. Skácel jako by tu celou svou vůlí mířil na básnické „definování" základní člověkovy situace v současném světě. Snad vypadá tahle formulace příliš existencialistický a vzhledem k dosavadnímu směřování Skácelovy poezie poněkud neadekvátně, ale přesto myslím, že právě to nové ve Skácelově tvorbě směřuje tímto směrem. /.../
V druhé části, podle níž dostala sbírka titul, jako by Skácel toto své obeznávání života napsal opět znovu, ale v jiné poloze. Místo oné zkrvavující a nevyhnutelné ostnitosti živo-
taje tu teď tesknota a stesk. Tíha se proměnila v lehkost smutku. /.../
Skácel je vždy také básníkem rozporného vědomí moderního člověka a dovede je vyslovit o to silněji, oč pevněji je zakořeněn v domově a v dětství. Jeho svět je světem viděným z polní cesty a je odtud přehlédnutelný a potěžkatelný v celé své drsně krásné urputnosti. Ovšem za jednoho předpokladu: umíme-li jej jako Skácel promítnout na hlubinu smyslu v dimenzích tohoto času.
Román lidské existence
Milan Kundera už ve Směšných láskách dosáhl kontaktu se současným životním vědomím především obnovením oslnivého příběhu a jeho ironické reflexe. V Žertu (1967) jde tímto směrem ještě dál: jedny příběhy tu poukazují na druhé, ať už jsou v ostré kontrastní vazbě a značné vzájemné vzdálenosti, nebo ať jsou spjaty zákonem tragického nebo komic- | kého příbuzenství. Prudké plynutí, ale i utkvění a vystoupení z času, pokořující návraty, ale „ i tušící předznamenání vytvářejí stále proměnlivou, avšak zároveň pevně určenou významo- f vou tkáň textu. Konkrétní čas i jeho bezbřehé rozlohy tu žijí pospolu a dávají realitě její unikavou, ale v něčem totožnou tvář.
Tíživé vědomí rozkladu reálných životních forem je rozvíjeno s téměř dokumentaristic-kou kázní. Vládne tu napětí příběhu: nevinný žert se rozrůstá do netušených, ale svým způsobem „logických" důsledků. Ale samo epické napětí není jediným svorníkem textu: příběh se propadá do nových a nových podob lidského zpustošení. /.../
Kunderův Žert je v naší próze nejzralejší kritikou doby kultu, ale bylo by nepochopením jeho sémantické výstavby, kdybychom v něm viděli jen rekonstrukci 50. let, jen odhalování dobových iluzí. Vedle zřejmé historičnosti má tento výborný román ještě další rozměr: je lidským dramatem, které má také své věčné konstanty. Tato věčnost je zrcadlena maximální časovostí, ale proto nepřestává být obecně platná.
Pomocí sugestivní existenciální typologie rozvinul Milan Kundera velké lidské dění, kde je v sázce sama ospravedlnitelnost člověka v současném světě. Svou analýzou konkrétních společenských i individuálních determinant lidské existence naznačil některé další možnosti existenciální prózy. Antiiluzivní atmosféra doby mu pomáhala spolubudovat lučavkovitě ironický význam románu a postavit proti absurditě a netečnosti velké lidské znepokojení | nad degradací smyslu.
)
MIROSLAV PETŘÍČEK (1925-96)
Po absolvování reálného gymnázia (1945) studoval na pražské filozofické fakultě, studium však nedokončil. Byl redaktorem armádního deníku Obrana lidu a ředitelem nakladatelství Naše vojsko, poté pracoval hlavně jako nakladatelský redaktor (Státní nakladatelství politické literatury, Čs. spisovatel). Roku 1971 odešel do invalidního důchodu.
V padesátých a šedesátých letech přispíval do zmíněné Obrany lidu, Rudého práva, Nového života, Literárních novin, Plamene, Května či Hosta do domu. V dalších dvou desetiletích byl činný jako nakladatelský lektor (Práce, Vyšehrad, Blok) a znovu publikoval až v devadesátých letech, a to v obnovených Literárních novinách, Nových knihách nebo Tvaru. Vedle recenzí a kritických statí napsal dvě knihy (Glosy k současné české poezii, 1957; Oldřich Mikulášek, 1970), několik spisovatelských medailónu a doslovů k reedicím děl Viléma Závady, Františka Branislava, Karla Nového, M.V. Kratochvíla či Jarmily Glazarové. Uplatnil se i jako editor (Česká povídka 1918-1968, 1968) a překladatel z němčiny.
V prvním období své kritické činnosti sledoval zejména dobovou básnickou tvorbu, zatímco po roce 1989 referoval převážně o próze. Obě následující ukázky jsou převzaty z knížky Glosy k současné české poezii: týkají se Nezvalovy sbírky Chrpy a města (1955) a Hrubínova díla M&j zpěv (1956).
Vítězslav Nezval: Chrpy a města
Nezvalova kniha Chrpy a města /.../ je kniha ničím neomezené a žádnou regulí nezná-silněné životní plnosti, podivuhodné jako život sám, kniha vpravdě renesanční dychtivosti po úplném rozvinutí všech lidských sil, kniha navýsost radostná, protože postihuje přítomnost v jejím růstu avzmachu. Optimismus této poezie tryská z nefalšovaných zdrojů zdravé lidské psychiky, nezasažené mikrobem metafyzické nejistoty a nezploštěné vysušujícím mechanismem doktrínářsky hotové životní formule - je to optimismus plnokrevného po-zemšťanství, které je násobeno jasným poznáním tvůrčí mohutnosti lidského rozumu, osvobozeného od pověr a nadaného silou ovládnout zákony přírody a společnosti a dobývat tak životu nová území svobody a krásy.
František Hrubín: Můj zpěv
I kdyby nebylo téměř desetileté přerývky mezi sbírkou Nesmírný krásný život a Hrubí-novou poslední knihou, i kdyby mezi těmito dvěma sbírkami nebylo dlouhé a výmluvné odmlky, svědčící o tom, že básník zhluboka nabírá dech k nové písni, bylo by z Mého zpěvu na první pohled patrno, že je plodem nového Hrubínova zrání, ba víc, že je sumou jeho lidské zkušenosti, jež si našla svrchovaný básnický výraz. /.../
Tak Hrubín ve své poslední básnické knize docelil životní pocit člověka vprostřed nové společenské skutečnosti, kterou nadšeně přivítal ve své časné poválečné poezii: po vyslovení obecných společenských jistot se dobral jistot nejhlouběji lidských a včlenil tak - s mocnou básnickou silou, vykoupenou intenzitou předcházejícího zápasu - člověka do životní reality.
17
JOSEF VOHRYZEK (1926-98)
Po studiu na gymnáziu žil od roku 1940 ve Švédsku. Zpět do Československa se vrátil v roce 1950, vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a poté pracoval v nakladatelství Čs. spisovatel a v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. V souvislosti s likvidací časopisu Květen (1959), v němž byl dominantní kritickou osobností, musel své pracoviště opustit. Živil se pak jako překladatel, redaktor nakladatelství Čs. spisovatel, ale jako zakládající člen Charty 77 byl i řidičem, skladníkem či nočním hlídačem.
Své kritické soudy otiskoval - stejně jako jeho generační souputníci Jiří Brabec (1929) nebo Miroslav Červenka (1932) - zprvu hlavně v Květnu (viz sborník Časopis Květen a jeho doba, 1994). Dále publikoval v Literárních novinách, Světové literatuře, Kritickém sborníku, Svědectví či v Respektu; nadto přispěl do několika samizdatových sborníků a edic. Na svém kontě má i prózy (Chodec, 1964) a řadu překladů, vesměs ze Švédštiny (u některých titulů za tzv. normalizace museli být uvedeni jiní překladatelé).
Ve svých recenzích se zpočátku zaměřoval na českou prózu, později posuzoval též knihy cizích prozaiků (například l.B. Singera). Souborně jeho soudy vyšly ve svazku Literární kritiky (1995), v němž je obsaženo i hodnocení Lustigovy novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964).
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
První povídky Arnošta Lustiga znamenaly svého času - a do značné míry ještě dnes - dosti radikální obnovu jednoho z nejexploatovanějších témat; obnova spočívala v tom, že Lus-tig jen o několik stupňů, ale rozhodujících stupňů, posunul Uhel pohledu, že líčil život v okupačním ghettu ne jako „dějinný okamžik", jehož obětem měly povídky sloužit jako pomník a trýznitele těchto obětí „znovu" odhalit, ale že s tlumenou drastičností vyprávěl příběhy o ghettu jakožto o jedné z možných každodenností. Výslednému obrazu nechyběla monumentálnost, naopak působila o to silněji, oč mohutněji působí obrysy velkých věcí z podhledu.
Po prvních dvou sbírkách povídek následovaly rychle za sebou - příliš rychle za sebou další knížky, které vyvolávaly pochybnosti o Lustigových dalších možnostech a o to víc upozorňovaly na autorovu jazykovou necitlivost. Předloni ale vyšla jeho novela Dita Saxo-vá a nedávno další, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Obě svědčí o tom, že produkce podprůměrných věcí byla jen epizodou, jaká se po neobvykle úspěšných debutech dosta-vujc často - a že Lustigovi začalo období náročnějších stavebných a tematických úkolů, které překračuje okruh autopsie. /.../
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je svou stavbou daleko jednoznačnější novela než Dita Saxová, kterou by bylo právě tak dobře možno označit za román. /.../ Je to vlastně ironický příběh. Ironická je vybraná korektnost velitele tajného oddělení Brenského, ironická je celá ta oklika, kterou Brenske své zajatce dovede až k jejich konci, ironickou příchuť má celá ta jejich odlišnost, privilegovanost a proto i extravagantní nechápavost, a cosi ironického je i v přísné objektivitě, s jakou to Lustig vypravuje.
MILAN SUCHOMEL (1928)
Po maturitě na reálném gymnáziu vystudoval brněnskou filozofickou fakultu (1947-51), na níž se roku 1953 stal - po krátkém působení na střední škole - učitelem. Absolvoval zde celou akademickou dráhu od asistenta po profesora, jímž byl jmenován v roce 1997.
Vedle pedagogické činnosti se věnoval literární historii a kritice. Mimo jiné se podílel na několikerých skriptech (O české literatuře, 1974; Česká literatura od roku 1945 do poloviny let osmdesátých, 1988), Slovníku českého románu 1945-1991 (1992) či knize Český Parnas (1993). V roce 1997 vydal studii Jiné oči Jiřího Mahena, připojenou k reedici Ma-henova Měsíce. Přispěl také do řady sborníků, byl činný i jako editor a nakladatelský lektor.
Kritikou se zabýval hlavně v šedesátých letech. Recenze a stati, zaměřené povýtce analyticky, tehdy otiskoval na stránkách Hosta do domu, Literárních novin, Orientace nebo Plamene. Na tuto aktivitu zčásti navázal až v devadesátých letech, kdy přišel rovněž s dvěma soubory svých kritických projevů: první nazval Literatura z času krize (1992), druhý Co zbylo z recenzenta (1995). Prvý svazek obsahuje i soud o novele Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma (1958).
Rozmezí bez záruk
Otčenáškova novela se svým pojmenováním hlásí k věhlasné vášni a k tragédit, která do-
I sáhla široké popularity ani ne tak ve svém autentickém znění jako v líbivějších ohlasech
■| a odvozeninách. Takže Otčenášek od začátku promlouvá k čtenáři řečí v něčem už známou,
| urovnává si k němu cestu odvolávaje se na vágní konstanty obecného povědomí. Odvolává
1 se i k domácím tradicím, když matce Pavlově nasadil brýle na špičku nosu a do ruky jí vlo-
| žil Bibli kralickou a když Pavlovu otci podal obnošený svrchníček a Jiráska. Ti dva dobrá-
I ci a vlastenci až běda zapadlí jsou jak vystřiženi z četby doposud oblíbené, jejíž nejskvělej-
I ší rozkvět však přece jen patří Čechám století devatenáctého. Také tovaryš Čepek, lidový
] mudrlant a zestárlý český radikál, představitel komického živlu v tragédii a zároveň jadrný
| rezonér ideálů, náleží k postavičkám, které s úspěchem procházely historií této země a její
j literaturou. Je to jako v komedii masek. Podle toho, v jakém kostýmu herec přijde, jakou
j rekvizitu si s sebou přinese na scénu, obecenstvo už ví, koho má před sebou a čeho se mů-
i že dočkat.
I Praha okupačních let není ovšem renesanční Verona. Okolnosti stlačily Pavla a Ester
| na nepatrný prostor a takřka jim znemožnily vnější pohyb. Ale tlaku zvnějška se nemůže
. rovnocenně postavit ani Žádný pohyb vnitřní. Z titulní dvojice má víc vnitřní celistvosti
i a dynamiky Ester, nejspíš proto, že je nejbezprostředněji ohrožena a že vztahem k Pavlovi
j tuto reálnou hrozbu odreagovává. /.../
| Erotické finále nastoupí těsně předtím, než dopadne smrtící rána, katastrofa přichází vzá-
) pěti za nadějnou peripetií, je přivolána věšteckým snem, poplachem, zpola ještě planým,
j a dvojím nasazením kolaboranta Rejska. Ani takto uvážlivě rozložené dramatické napětí ne-
I zastře slabost, ba neexistenci dramatických hrdinů a protichůdných dramatických potencí.
| Vztah je dramatizován, na drama však nedorůstá.
19
MILOŠ POHORSSCÝ (1929)
Absolvoval pražské Akademické gymnázium a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (1948-52). V roce 1952 nastoupil do Ústavu pro českou literaturu ČSAV, kde s různými přestávkami pracoval až do roku 1990. Na tomto pracovišti působilo i několik dalších kritiků z jeho generace, například Zdeněk Pešat (1927), Vladimír Karfík (1931) nebo Přemysl Bla-žíček (1932).
Kromě svého působení v uvedeném ústavu Pohorský přednášel na Univerzitě Karlově a úzce spolupracoval s nakladatelstvím Čs. spisovatel, v němž byl posléze šéfredaktorem (1982-85) a ředitelem (1990-92). Po odchodu do důchodu byl činný v týdeníku Nové knihy a vyučoval na pražské pedagogické fakultě.
Jako literární historik se zabýval dějinami české literatury 19. a 20. století (Dějiny české literatury 3,1961; Slovník českých spisovatelů, 1964; ČeStíspisovatelé 19. století, 191Í; Rukověť dějin literatury, 1972; Portréty a problémy, 1974; Český dekameron 1969-1992, 1994). Nadto přispěl do rozličných sborníků, redigoval sebrané spisy Antala Staška, Jana Nerudy, Ivana Olbrachta, Karla Čapka či Vladislava Vančury, uspořádal mnoho výborů.
Literární kritice se systematicky začal věnovat na počátku šedesátých let. Publikoval mj. v Rudém právu. Literárních novinách, Novém životě, Tvorbě, Impulsu, Plameni, Orientaci, Literárním měsíčníku nebo v České literatuře. Své stati a recenze shrnul v knize Zlomky analýzy (1990), z níž také pocházejí soudy o Hrabalově knížce Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965) a Seifertově sbírce Býti básníkem (1983).
Hrabal pátý
Pátou knížku během tří let zatím vydal Bohumil Hrabal. A přece to dohromady dává o hodně méně stránek, než kolik bylo napsáno o nich a o jejich autorovi. Objevil se v české próze neočekávaně, jako provokující veselé překvapení. Takovou vyhraněnost v přístupu k životu a k jazyku (a jazyk byl od začátku jedním z nejdůležitějších principů těchto povídek), takové rozmanité lidské příběhy, barvy, slova, pohyby, gesta, jaké najednou přinesl tento „opožděný" prozaik, to bylo opravdu neobvyklé pro čtenáře i pro kritiku. /.../
Ovšem problémy zůstávaly. A tak se nad každou novou knížkou nepřestává jako aktuální a nedořešená vracet především základní otázka: kdo vlastně Hrabal je a co to je ta próza, kterou píše? Objevuje neznámé pevniny a proudy dnešního pocitového světa, anebo jsou to nepůvodní, literárně odvozené nicotnosti? Je to záblesk homogenního a autentického životního postoje, neboje to něco hlubšího, ale zároveň hluboce rozporného? /.../
Jakou tedy odpověď dává tato Hrabalova knížka, vydaná pod titulem Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965)? Je to kompozičně ucelený soubor, sjednocovaný postavou pana Kafky, napovídajícího už svým jménem asociaci na odlidštěný, groteskní svět pražského německého spisovatele, je to sedm povídek, vracejících se pro náměty o deset let zpátky, do padesátých let a většinou do prostředí kladenských hutí.
Avšak toto vymezení říká o knížce pramálo, skoro nic, neboť próza, jakou jsme zvyklí spojovat s podobným prostředím, je Hrabalovým zkušenostem a záměrům cizí. Setkáváme se opět se starým známým Hrabalem, s pitoreskním hemžením jeho postav, s překotností je-
j jich hovorů a dialogů, s přívalem životní konkrétnosti, bizarní, tragické, humorné, plné čer-
! né komiky. Přitom knížka potvrzuje dojem, že to není svět strnulý. /.../
[ Hrabal, prozaik vskutku svérázné obrazotvornosti, kterou poslední knížka potvrzuje, jde nadále českou literaturou osamoceně na své cestě za elementární lidskostí. Vždyť nikdo jiný nemá tu empirii jako on, takovou paměť a konkrétní zkušenost, tu perspektivu přesunu-
j jící obraz světa do zvláštní polohy, kde se křižuje tragika s groteskou, nadsázka s jazyko-
I vou komikou, černý humor s proudem nepřeberné reality.
Seifertovo sladké neštěstí
'i
\ Když v roce 1965 vydal Jaroslav Seifert knížku Koncert na ostrově a když se v ní přediv stavil básněmi, které „zpívaly" jinak než jeho básně předcházející, bylo to překvapení a tro-i chu zázrak. Autor tak suverénní v melodickém verši, v lehkých písňových formách a v ly-1 ricky okouzlených metaforách, autor tak dokonale ovládající svůj „sladký styl", změnil na-| ráz svůj způsob. /.../
| Od této křižovatky před dvaceti lety Seifert pokračoval v cestě, jež trvala do konce. Dá-
\ le byla reprezentována Halleyovou kometou (1967), Odléváním zvonů (1967), Morovým
I sloupem (1981), Deštníkem z Picadilly (1979) a konečně sbírkou Býti básníkem (1983).
1 Je možno zmínit se ještě, že Seifert sliboval další pokračování a že pro ně měl připravený
i název Možná ti nesu růže, a doplnit, že mezitím ještě dokončil memoárovou knížku Všec-
I ky krásy světa (1982), zaznamenávající nádherný čas mládí, jeho lásek a přátelství, jeho na-
| dějí a poezie, jeho bláhovostí a jeho opravdovosti. /.../
| Knížka Býti básníkem je další v řadě zpovědí a vzpomínek vynořujících se ze zážitků
1 dlouhé životní pouti. Snad je zbytečné podrobněji opakovat její témata, motivy, básnický
| styl, neboť jsou ze Seifertovy tvorby dobře známé. Tak se vrací poezie a hudba, objeví
j se kralupský cyklus s připomínkami mládí a válečných roků, mihne se réva, znovu a znovu
| se hlásí Praha, ať už v podobě obyčejného starého Žižkova nebo jiných historicky a kultur-
| ně památných míst, zabolí první a druhá světová válka, vybaví se tváře přátel a jiných uměl-
S ců.
1 Ano, v této sbírce nazvané Býti básníkem je hlavně vzpomínání. Funkcí vzpomínek
| v Seifertově poezii však není nostalgický stesk, nýbrž přisouzení hodnoty tomu, co setrvá-
í vá v paměti. Za to básník děkuje jako za dary, které dovolují pochopit i něco důležitého
| ze smyslu osobního života a udržují jeho „strašnou touhu žít". Poezie se stává chválou ži-
| vota.
f i
1
20
21
I
JIŘÍ OPELÍK (1930)
Po absolvování reálného gymnázia v rodné Olomouci vystudoval zdejší filozofickou fakultu (1955), na jejíž katedře bohemistiky pak také působil. V roce 1961 přesel do Prahy, kde pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV (později AV ČR): mj. se tu podílel na Lexikonu české literatury. Na uvedené olomoucké fakultě se roku 1992 habilitoval.
Jako literární historik se dlouhodobě věnuje tvorbě bratří Čapků. Vydal dvě monografie o Josefu Čapkovi (1980, 1996; spoluautorem druhé knihy byl Jaroslav Slavík) a několik čapkovských edic (Josef Čapek: Dvojí osud, 1980; Oheň a touha, 1980; Umění přírodních národů, 1985; Josef Čapek - Karel Čapek: Dopisy z mládí, 1982; Filmová libreta, 1989; Karel Čapek: Dopisy ze zásuvky, 1980; Miroslav Halík: Karel Čapek. Život a dílo v datech, 1983; Karel Čapek ve fotografii, 1991). Napsal též řadu čapkovských studií, zhusta publikovaných ve Zpravodaji Společnosti bratří Čapků.
Dále byl členem autorských kolektivů u Slovníku českých spisovatelů (1964), příručky Jak Číst poezii (1963), Slovníku světových literárních děl (1988), Dějin české literatury 4 (1995) či prvního dílu Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (1995). Nadto vydal mnoho různých výborů, například z tvorby F. X. Šaldy, S. K. Neumanna, Ivana Olbrachta, Jaroslava Seiferta, Jiřího Weila, Václava Řezáče nebo Josefa Kainara; redigoval rovněž spisy Jana Skácela a přispěl do rozličných sborníků. i
Literární kritice se věnoval především v šedesátých letech, kdy publikoval - stejně jako další kritikové jeho generace Vladimír Justl (1928), Antonín Jelínek (1930) Či Zdeněk Heřman (1934-96) - v Literárních novinách, Hostu do domu, Plameni, Kulturní tvorbě, Kultuře. Své kritické soudy shrnul do svazku nazvaného Nenáviděné řemeslo (1969), z nějž jsou také převzaty všechny následující texty: obecná charakteristika literární kritiky, jakož i hodnocení Mikuláškovy sbírky Svlékání hadů (1963) a Hrubínovy novely Zlatá reneta (1964).
Ten, komu se kritik nka 1
a
1
Píšete pro autora, nebo pro čtenáře, ptávají se toho, komu se kritik říká. Naivita otázky 3
tkví v tom, že nepočítá s třetí možností. Ale právě ona platí; hledání a nalézaní třetí, čtvrté, j
páté možnosti zdá se být vůbec v dnešním světě stroze uzavřených a nevybíravých stanovi- j
sek jednou z lidských nadějí. I
Pro sebe píšu, odpovídá tedy kritik. Tak málo chcete? vytýkají jedni, zazlívajíce mu re- i
zignaci na jeho společenské poslání. Tak mnoho chcete? zazlívají mu druzí, vytýkajíce do- |
středivý aristokratismus. Nechci nic, uzavírá tázaný; chci jenom přijít na kloub věcem. |
Kritika je hraniční disciplína mezi vědou a uměním; proto je také tak proteovská. Vý- |
sledky svojí, příslušné vědy aplikuje a zároveň pro ni hodnoty poprvé utřiďuje a nové obje- |
vuje, ale nedává přitom v sázku ani systémy, ani školy - nic kritik neriskuje krom své hla- j
vy, krom své pověsti. I
Hadi jsou svlékáni (Poezie našeho času)
Nový průboj, jímž básník zároveň bilancuje, kniha, která ač není výborem, přece má ráz výboru, to je Mikuláškovo Svlékám hadů; o úmyslu uzavřít, docelit, dovršit svědčí i ta drobná okolnost, že sem autor rozmístil několik čísel z předchozích Divokých kačen, Ortelů a milostí a Prvních obrázků. Kruhový, nezastíněný obzor Mikuláškovy nové knihy je tedy obzorem celé Mikuláškovy poezie; a každý ze čtyř oddílů souboru (Poháry, Svlékání hadů, Rybky, Tráva) představuje jeden ze Čtyř základních typů básní, které dnes Mikulášek píše (variace, civilní epos, obrázek, hymnus). /.../
Vytčení vždy získá ze srovnání, a zde se nabízí s tvorbou Nezvalovou, která přece, rovněž materialistická, také „pije" život a zalyká se jím. Je-li Nezvalova poezie polyfonickým obrazem mnohohlasosti života, zpívá u Mikuláška spíše jen několik hlasů kontrapunkticky spřaženýeh. Tam bujné opilství, ba obžerství vším, co svět nabízí, pohlcování všech jeho zvuků, barev, vůní, krás - zde vyberavé a Často samotářské pití doušek za douškem. Nezval nás svými verši zalije jako záplava, jako moře - u Mikuláška do nás bije několik ostrých proudů. Tam jsou základy smyslové a emocionální - zde intelektuální; tam okouzlení nadre-alitou, zde neúchylné zaslíbení realitě. /.../
Ne, neobnovujeme bláhové spory o to, že je jeden velký básník větší než druhý - takové hierarchie zůstávají v podstatě soukromou věcí. Ale objektivně můžeme stanovit rozdíly v autorově časovosti, což je synonymum pro pravou básnickou užitečnost.
Myslím, že dnes žijeme v časech mikuláškovských.
Umění chodit po rukou
První veta Hrubínovy Zlaté renety zní: „Jan zkusil jít po rukou."
Je to jedna z těch prvních vět, jaké se tak málokdy vyskytují: dokonale postihují podstatu celého textu, který následuje za nimi. První věta docela běžně napovídá nebo předznamenává, ale v této je už obsažena celá Hrubínova kniha jako bohaté princezniny šaty v maličkém pohádkovém oříšku. /.../
Zlatá reneta je novelou o potřebě orientovat se v soudobém světě a o stále obnovované nezbytnosti takové orientace. Tuto snahu jsme doposud počítali mezi svrchovanou intelektuální činnost; brutalita Hrubínovy básnické prózy spočívá v tom, že v této snaze neshledá-vá víc než projev sebezáchovného pudu a tak ji posunuje do oblasti první signální soustavy, kde se rozhoduje o prvotních věcech bytí a nebytí. /.../
Svět, z něhož se ztratila aktivita, hazard, radost z práce a práce pro radost, kde se nadobro rozešly ideály s praxí, kde je nám život vymýšlen a my jsme za to ještě vděčni, kde zlatá reneta plodí už jen zparchantělá jablka, je převrácený svět. Chceme-íi převrácené věci uvidět takové, jaké vskutku jsou, musíme sami jít po rukou.
23
ALEŠ HAMÁN (1932)
Absolvoval gymnázium v Hradci Králové (1951) a Filozofickou fakultu UK v Praze (1956). Pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, odkud musel roku 1972 z poetických důvodů odejít. Působil pak ve Státní knihovně ČSR. V roce 1990 se vrátil do uvedeného ústavu, ale záhy se soustředil na pedagogickou činnost, a to jako učitel Západočeské univerzity v Plzni a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, přičemž získal hodnost docenta a posléze profesora.
Jako literární historik vydal monografie Adolf Branald (1963), Neruda prozaik (1968) a Arnošt Lustig (1995), jakož i několik výborů z děl Jana Nerudy, Ignáta Herrmanna, Ladislava Quise či Ludvíka Aškenazyho. Psal i různé příručky (Česká literatura po roce 1945 z ptačí perspektivy, 1990; Úvod do studia literatury a interpretace díla, 1999), teoretické studie z oboru knihovnictví (Model základního fondu krásné literatury pro veřejné knihovny, 1990; Literatura z pohledu čtenářů, 1991), učebnice a čítanky (Česká literatura po roce 1945, 1992; Literatura 19. a začátku 20. století, 1994; Čítanka literatury pro 4. ročník středních Skol, 1991). Přispěl též do rozmanitých sborníků.
Své recenze a kritické stati otiskoval v časopisech Nový život, Plamen, Kulturní tvorba, Tvář, Čtenář, Literární noviny, Tvar nebo Nové knihy, avšak i v denním tisku (Lidová demokracie, Lidové noviny). Zaměřoval se v nich hlavně na prozaické noyinky a tituly literární vědy. Potvrzuje to i následující recenze na román Jiřího Kratochvíla Avion (1995), převzatá z Literárních novin 20/1995.
Hra na (moderní) román I
i
Avion, zatím poslední kniha velmi úspěšného brněnského autora Jiřího Kratochvíla, pa- - j
tří k rozsáhlejším textům, které se řadí k předchozím dvěma obdobným prózám (Medvědí |
román, Uprostřed nocí zpěv). Jakési intermezzo mezi nimi představují dva svazky povídek. J
Samozřejmě nejde o díla vytvořená v posledním pětiletí. Kratochvil patří k autorům, kteří |
zaznamenávají dokončení svých výtvorů. Medvědí román byl napsán v roce 1985, Upro- \ střed nocí zpěv 1989, povídky ve sbírce Orfeus z Kénigu vznikaly v letech 1967-70, některé byly dopsány v letech 1987-90. Jen poslední dvě knihy jsou „čerstvě" dokončeny v roce
1994. Těžiště autorovy tvorby spočívá tedy v Časovém rozmezí posledních deseti let. /.../ |
Poslední Kratochvílův román je vybudován na principu mystifikace. Prolíná se v něm %
„reálný" polistopadový svět viděný jako džungle, v níž dominují kariéristé a převlékači ka- J
bátů, se světem snovým, umělým. Ten nabývá podoby přeludu, v němž se mísí infemální |
vize estebáckéhopodsvětí,.vybudovaného pod pseudoidylickým povrchem „reálného" soci- I
alismu, se scénkami připomínajícími moderní náhražky pohádek - comicsové seriály. /.../ j
Podstatou tvorby je však manifestace lidské schopnosti transcendence, překračování to- f
ho, co je, k tomu, co může a má být. K hodnotám. Proto je pro mne Avion hrou na moder- 1
ní román, hrou inteligentní a virtuózni, ale právě jen hrou. J
MILAN BLAHYNKA (1933)
Po maturitě na reálném gymnáziu v Kyjově vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (1951-56). Poté pracoval jako knihovník, středoškolský učitel a externí nakladatelský redaktor. Od roku 1963 působil v Ústavu pro českou literaturu ČSAV nejprve v Praze, od roku 1968 v Brně. Mimoto vyučoval na ostravské pedagogické fakultě (1971-89) a krátce na pražské filozofické fakultě (1989-90). Od podzimu 1991 je v důchodu.
Ve své literárněhistorické práci se věnoval dějinám české literatury 20. století, především levicovým a socialistickým autorům. Napsal několik monografií (Marie Pujmano-vd, 1961; Vladislav Vančura, 1978; Novinář Zdeněk Nejedlý, 1979; Miroslav Florian, 1980; Vítězslav Nezval, 1981; Člověk Kainar, 1983; Jan Pilař, 1984), podílel se na mnoha týmových dílech (Slovník českých spisovatelů, 1964; Slovník literární teorie, 1977; Lexikon české literatury, 1985, 1993; Češti spisovatelé 20. století, 1985; Živý odkaz Julia Fučíka, 1985) a přispěl do řady různých sborníků (Bezruciana, 1967; KSČ a literatura, 1971; Umění a kritika, 1980). Byl rovněž velmi činný jako editor: mj. redigoval Dílo Vítězslava Nezvala a vydal výbory z tvorby F. X. Saldy, Vladislava Vančury, Jaromíra Johna či Vítězslava Nezvala.
Svými kritickými projevy přispíval například do Rudého práva, Rovnosti, Tvorby, Kultury, Plamene, Impulsu, Literárního měsíčníku, Kmene nebo Naší pravdy. Patřil - zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech - k oficiálním, výrazně marxisticky orientovaným kritikům. Své soudy sumarizoval ve svazcích Pozemská poezie (1977) a Denní chléb (1978), v němž je obsažena i následující recenze na Žáčkovu sbírku Anonymní múza (1976).
Múza šťastná v lidech
Třetí sbírka Jiřího Žáčka (ročník 1945) je z těch básnických knížek, o nichž říká skoro všecko jejich název; je jen třeba ten název dobře přečíst, to jest v tom významu, který mu dává sbírka; v tom významu, který dává veršům. Ostatně Žáčkovy předcházející knížky měly neméně „významné" názvy. /.../ Nyní přichází básník s Anonymní múzou; i v tomto názvu je napětí a hádanka.
Začněme tím, co je podstatné, podstatným jménem. Múza už dávno není slovo v poezii příliš obvyklé. Kdysi se bedně opotřebovalo a básníci je stáhli z oběhu. O něco později přiškrtili i múzíčnost, hudebnost a zpěvnost poezie. Neučinili tak bez dobrých důvodů i některých dobrých, ale i méně dobrých výsledků. Bylo jen otázkou času, kdy poezie znovu napne struny a dá se zas do zpěvů. Žáček zdaleka není sám, kdo vrací české poezii pomluvenou, utlačenou a ztracenou melodii, kdo jí pomáhá k místu a roli, co jí naleží. /.../
Ale proč je Žáčkova múza, živel „živý" podobně jako jeho básník „neodvolatelně", proč je anonymní? Nejzřetelnější a nejúplnější odpověď najdeme hned ve třetí básni sbírky, v Popěvku o ranní vzájemnosti, ve verších o tom, jak je básníku dobře v ranním autobuse, v přecpané „čtyřtaktní rakvi". /.../ Toto radostné splývání s davem, splývání přímo a doslova milostné, říká vše.
25
JAN LOPATKA (1940-93)
VLADIMÍR NOVOTNÝ (1946)
Absolvoval Jedenáctiletou střední Školu ve Vimperku (1957) a pražskou filozofickou fakultu (1962). Působil jako redaktor v Čs. rozhlase a nakladatelství Horizont, přičemž spolupracoval s dalšími nakladatelstvími (Mladá fronta, Cs. spisovatel), V sedmdesátých a osmdesátých letech byl - mj. jako jeden z prvních signatářů Charty 77 - nucen pracovat mimo svůj obor (živil se například jako skladník, hlídač či referent). Po roce 1989 byl redaktorem Literárních novin a Respektu, nadto vedl semináře literární kritiky na FF UK. Svůj život ukončil sebevraždou.
V šedesátých letech často publikoval v časopise Tvář, v němž byli Činní i kritikové Josef Vohryzek, Přemysl Blažíček nebo Bohumil Doležal (1940). Dále přispíval do periodik Studie a úvahy, Literární noviny, Slovenské pohlady Či Divadlo, později do samizdatových a exilových časopisů (Spektrum, Fórum, Lidové noviny, Proměny, Svědectví) a v devadesátých letech mj. do Literárních novin, Kritického sborníku či Scény.
V době svého zavržení byl spolupracovníkem samizdatové Edice Expedice (vydal v ní též dva soubory svých kritik). Přispěl i do několika sborníků a do Slovníku českých spisovatelů 1948-1979 (1982), posléze vydaného pod názvem Slovník zakázaných autorů 1948-1980 (1991). Byl také editorem prací Z. M. Kuděje, Václava Havla či Jana Hanče.
Jako kritik se soustřeďoval především na prózu, což ukazuje i jeho soud o novele Vladimíra Párala Katapult (1967), přetištěný ze souboru Předpoklady tvorby (1991).
Literatura speciálních funkcí
Vladimír Páral vydal v krátké době třetí ze série textů, z nichž už první dva vyvolaly značný ohlas, tento (Katapult, 1967) má úspěch předem zaručen a další můžeme jistě velice záhy očekávat. Taková plodnost je na domácí poměry úctyhodná, úctyhodná je i jakási fair play vůči čtenáři - ani zde nechybějí náležitosti předchozích knížek. Především výmluvná a jednoznačná kombinace titulu a podtitulu (Veletrh splněných přání - Příběh pokleslé aktivity, Soukromá vichřice - Laboratorní zpráva ze života hmyzu, Katapult - Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje), dále spořivé využití všech momentů, které se vyskytnou (například slovo katapult exponuje začátek tématu - fiktivní vybočení z vyjež-děných kolejí života hrdinů v první scéně ve vlaku, ruku v ruce s tím má význam symbolický- vyslání zla dobrodružstvím, má konečně i funkci ironickou v závěru celého třeštění).
Co je Katapult? S šikovností a rutinou detektivkáre, se schválenou dávkou lascivnosti podaná moralita, zatím třetí z autorových sond do života zaměstnanců chemického průmyslu a dalších představitelů této sociální skupiny. Počáteční, vstupní stadium, seznamující se základními údaji, je brzy rozehráno do zrychleného kolotoče, nápady, i docela milými a vtipnými, se tu nešetří, to obojí už známe z předchozích dvou případů, nová je tu pokud možno ještě větší běžná šikovnost, zřejmá zkušenost z toho, co „zabralo" méně a co víc u předchozích dvou.
26
Vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Praze, kde pak absolvoval Filozofickou fakultu UK (1963-69). Poté byl vědeckým aspirantem na olomoucké filozofické fakultě (1969-74), redaktorem časopisů Ruský jazyk, Literární měsíčník a Světová literatura, jakož i redaktorem nakladatelství Odeon (1983-89). V devadesátých letech působil jednak jako pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR, jednak jako vysokoškolský učitel (UK, Západočeská univerzita).
V souladu s vystudovaným oborem (ruský jazyk - dějepis) se nejprve zaměřoval na ruskou literaturu. Vydal svazek studií Odpovědnost tvorby (1983) a několik překladů, mimoto napsal řadu doslovů. Podílel se také na kolektivních rusistických pracích (Slovník ruských spisovatelů od počátků ruské literatury do roku 1917, 1977). Postupně se začal věnovat i české literatuře, a to především jako kritik. Rozšířil tak skupinu věkově blízkých kritiků, do níž náleželi Vladimír Macura (1945-99), Jan Adam (1946), Vladimír Kolár (1947), Jiří P. Kříž (1947) či Jiří Pavelka (1949).
Své recenze otiskoval v Literárním měsíčníku, Tvorbě, Nových knihách. Svobodném slovu, Zemědělských novinách, Mladé frontě Dnes, Práci, Lidových novinách nebo ve Tvaru (nadto publikoval i v Čs. rusistice, Světové literatuře, Reflexu a v mnoha dalších našich i zahraničních periodikách a sbornících). Část z nich vydal knižně ve svazku Literární kritiky. Bohemica (1997). Jako bohemista napsal i příručku Nová česká literatura 1 (1995); měl rovněž podíl na týmových dílech (Slovník českých spisovatelů od roku 1945,1995), byl činný jako autor učebnic a editor, spolupracoval s rozhlasem atd.
Následující recenze, jež je převzata z Literárního měsíčníku 3/1977, představuje jeho pohled na dvě prózy Jiřího Navrátila: na Nitky (1975) a Štěstí (1976).
Kontury tématu
Navrátilova prvotina Spálená stráň přesvědčila o autorově talentu, i když její psychicky rozjitřené postavy vycházely především z literární inspirace. Umělecky vytříbenějšího výrazu dosáhl Navrátil v románovém triptychu Slib, v němž vyklenul ve formálně precizních analýzách tří psychologických kreací z prostředí malých moravských městeček prostor epického příběhu. /.../
Ve srovnání se Slibem se prózy ze souboru Nitky zdají krokem zpět, ústupem od románového rozběhu k intimní lyrizující tónině, k poloze komorní preludie, třebaže i v nich najdeme výrazně napsané epizody a subtilně ztvárněný mikrorealismus všedního dne. Především se však v Nitkách projevil zřetelný posun od předehry epického příběhu k stylizované analýze situací probíhajících na mnohem užším prostoru.
Méně pevné jsou nitky, které spojují Nitky s poslední autorovou knihou Štěstí. Prozaik v ní vycházel z poznání, Že touha po lásce přináší odezvu a že i přes velké časové rozestupy syžety citů nestárnou. /.../ Snad však Usiloval o dramatickou trídílnou skladbu, jejíž jednotlivé akty probíhají v desetiletých intervalech, snad se dílo mělo stát holdem moravské mentalitě, ale tezovitost v povahopisu i ve výstavbě textu učinila ze Štěstí málo zdařilý experiment.
27
JAN LUKEŠ (1950)
Absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Praze (1969) a Filozofickou fakultu UK (1976). Poté pracoval jako čistič oken, čímž se lišil od většiny dalších kritiků narozených v padesátých letech, kteří namnoze působili na akademických pracovištích nebo na vysokých školách. Patřili k nim například Petr Bílek (1950), Jiří Poláček (1951), Ivo Pospíšil (1952), Blahoslav Dokoupil (1952), Jiří Holý (1953), Pavel Janoušek (1956) či Jaromír Slomek (1958).
V letech 1987-89 Lukeš působil v Čs. filmovém ústavu. Roku 1990 se stal redaktorem Lidových novin, v nichž vedl kulturní rubriku. V roce 1994 se vrátil k filmu, a to jako pracovník Národního filmového archivu (téhož roku vydal také soubor svých filmových článků a recenzí nazvaný Orgie střídmosti aneb Konec československé státní kinematografie). V oblasti literatury byl však činný i nadále. Lze uvést jeho knihu o pětici vězněných spisovatelů Stalinské spirituály (1995) a rozhovor s Karlem Peckou Hry doopravdy (1998), ale i práci ve Společnosti F. X. Šaldy a v různých literárních porotách nebo moderování televizní revue s názvem Třistatricettři.
Jako literární kritik přispíval zprvu hlavně do Svobodného slova, poté do Tvorby, Práce, Lidových novin, Iniciál, Nových knih či Literárních novin. Zabýval se zejména soudobou prózou, sledoval však též písňové texty. V roce 1982 vzbudil rozruch esejistickou knížkou Prozaická skutečnost, věnovanou literatuře sedmdesátých let. Zahrnul do ní i následující hodnocení tvorby Jana Kostrhuna.
Literární realita pravá a nepravá
Předním autorem venkovské prózy, která čerpá z minulosti i přítomnosti jihomoravské vesnice, je Jan Kostrhun (nar. 1942). Mohli bychom jej nazvat ve všem všudy dítkem sedmdesátých let, a to nejen proto, že na rozdíl od některých svých generačních vrstevníků debutoval knižně až v roce 1970. Především je jím charakterem své tvorby, od počátku neproměnně stálé, střídající jen v téměř monotónním tématu vesnického života na jižní Moravě pokusy o širší analýzu dané society, včetně exkurzů právě už historických (v romanech Černé ovce, 1974, a Pytláci, 1977), s intimnějšími lyrickými sondami v novelách a povídkách soustředěných zejména do knihy Houpací kůň (1976) a reprezentovaných i zatím poslední autorovou knihou, samostatnou novelou Vinobraní (1979). /.../
Vinobraní myslím uspěje nejlépe u těch, kdo nečetli před tím od Kostrhuna nic jiného. Ocení jistě osobitost lyrického stylu, mozaikovitě skládajícího fabuli, dokonalou znalost prostředí, podmíněnou autorovým povoláním zootechnika, která mu dovoluje vesnici předvést právě v těch současných rysech, o jejichž obecné absenci u jiných autorů jsem se zmiňoval. Proměňující se život lidí je dobře zachycen například na konfliktech milostného trojúhelníku Dobešova syna, který už nese známky neshod příznačných pro manželstva spíše městské. Uznání jistě dojde i autorův jemný humor a ironie, které vylehčují celý příběh i jednotlivé postavy. Budeme-li ovšem posuzovat Vinobraní z hlediska dosavadního autorova vývoje, popřípadě v kontextu celé mladé prózy, pak myšlenková i tvarová originalita novely poněkud pohasne.
JAROMÍR PELC (1952)
Po maturitě na gymnáziu v Praze-Žižkově (1970) pracoval v týdeníku Svět práce. Dálkově studoval na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK (1970-74) a na Vysoké škole politické při ÚV KSČ (1982-87). Byl redaktorem časopisů Tvorba a Kmen, poté šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. V devadesátých letech opět působil v nakladatelské sféře (Niké), řídil periodika Grant a Domácí rodinný lékař; v roce 1995 se stal ředitelem akciové společnosti Questor.
V obecném povědomí je zapsán především jako básník. Napsal řadu sbírek inspirovaných osobními prožitky, Životem velkoměsta a stavem světa, ale i rockovou hudbou (Lear v letním kině, 1978; Gilotina, 1979; Žena a ona, 1982; Platinové srdce, 1985; Kufr kouzelníka Boská, 1987; Třináct tváří lásky, 1987; Půlnoční poledne, 1991; Trosky, 1993; Vítr to rozfouká, 1996). Současně se zabýval meziválečnou avantgardou (Zpráva o Osvobozeném divadle, 1982), soudobým výtvarným uměním (Návštěvy v ateliérech, 1981, spoluautor Karel Sýs) i editorskou prací (mj. sestavil výbory z tvorby Antonína Sovy, Konstantina Biebla, Bohumila Hrabala či Václava Hraběte).
Jako kritik se projevoval zejména v sedmdesátých letech, kdy publikoval v Tvorbě, Kmeni nebo v Rudém právu a snažil se být kritickým mluvčím mladé literární generace. Tehdy také vydal esejistický soubor „vývojových portrétů" tehdejších mladých básníků a prozaiků nazvaný Nový obsah (1977), z nějž pochází i následující soud o tvorbě Václava Hraběte.
I Předchůdce
IHrabětova poezie se stala (naprosto neúměrně k takřka zanedbatelnému zájmu soudobé kritiky, která ji odbyla jen jako svéráznou recidívu americké beat generation) překvapivě rychle obecným majetkem mladé generace, jedním z nejpřesnějších výrazů jejího životního
I pocitu. Byla populární, ovšem, a dokonce ještě dlouho před svým knižním vydáním. Po-
f zvolna ji obklopila (nikým nekorigovaná) legenda. To by samo o sobě neznamenalo nic ur-
| čitého. Podstatnější je, že byla populární v protikladu k literární produkci, která jednoduše
j řečeno zdaleka tolik populární nebyla; vzrušovala, jak dnes z odstupu vidíme, nejen tím,
i co poskytovala, ale i díky tomu, co odmítala.
| Popularita, oblíbenost, kult, to všechno jsou jevy málo průkazné a příliš dvojsečné, ač-
| koli vždy mají jaksi signální význam. Když se ale podíváme na charakter strhující čtenář-
I ské působivosti a aktivity Hrabětovy poezie podrobněji, rozeznáme její zásadní rys: je vlast-
! ně protiaktivitou, odpovědí, dialektickou negací několika filozofických a estetických princi-
I pů, jež se v první půli šedesátých let počínají v intelektuálních kruzích formovat v systém
I a zvolna si nárokují obecnou platnost. Je protiváhou tendencí, které velká část tehdejší lite-
I rární publicistiky, vylévající pilně s vaničkou schematismu i dítě historické perspektivy, vší
l silou prosazovala a dávala jim svoje požehnání. Tady je šifra k neobvyklým osudům básní-
í kova odkazu, k oficiální „nepozorností" i k čtenářskému kultu.
JIŘÍ TRÁVNÍČEK (1960)
Je představitelem mladé generace kritiků, kteří se vesměs narodili v šedesátých letech. Patří k nim například Josef Chuchma (1959), Petr A. Bílek (1962), Michal Bauer (1966), Jiří Peňás (1966), Pavel Janáček (1968), Petr Matoušek (1968) nebo Martin C. Putna (1968). Tito kritikové se namnoze věnují i literární historii a působí na vysokých školách, jsou však činní i v redakcích předních deníků a časopisů (Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, Respekt, Nové knihy).
Jiří Trávníček je absolventem gymnázia (1979) a brněnské filozofické fakulty (1984), na níž dnes - od roku 1996 jako docent - přednáší současnou českou literaturu a teorii literatury. Mimoto pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV (1987-91) a absolvoval roční studijní pobyt v Londýně (1991-92).
Publikovat začal už ve studentských časopisech, později přispíval do novin (Rovnost, Lidové noviny) a časopisů (Iniciály, Proglas, Tvar, Česká literatura, Estetika), ale i do různých sborníků. Spolu se Zdeňkem Kožmínem napsal uvedený nástin české poezie od čtyřicátých let do současnosti (Na tvrdém loži z psího vína, 1998), sám vydal svazek recenzí a statí Poezie poslední možnosti (1996). Podílel se rovněž na několika kolektivních dílech (Česká literatura 1945-1970, 1992; Český Parnas, 1993; Proměny subjektu 1,2,1993, 1994) a redigoval tři edice poezie Jana Zábrany. i
Jako kritik se zabývá především poezií a novinkami literární vědy, přičemž si libuje v mnohomluvném stylu esejistické ražby. Svědčí o tom i recenze na sbírku Ivana Wernis-che Proslýchá se (1996), jež vyšla ve Tvaru 21/1996.
Stanu se menším ...
Ivanu Wernišchovi to básní ve směru dalšího a dalšího umenšování. Nejnovější sbírka Proslýchá se (1996), celkově autorova čtrnáctá již kniha, jako by byla hledáním samotného poetického principu - a to nikoli v tom, co se říká, ani tak úplně, jak se to říká, ale Že se to vůbec říká, přičemž nad že budiž ještě důležitější ono se: proslýchá se.
Jinými slovy; Wernisch opět pokouší pomezí mezi prózou a veršem, mezi původní básničkou a překladem, mezi překladem a „překradem", mezi textem a jeho sebeparodií. Hlavně však ve své nové sbírce pokouší pomezí mezi autorskou odpovědností za text a chvílí, když si to básní jakoby samo, tj. mezi sdělením a stavem, jímž začíná být víceméně jedno, co se sděluje. Jako by tímto básník na poezii přezkušoval poměr mezi textem a kontextem, hledaje co nej menší míru prvního pro zachování druhého.
Sbírku-Proslýehá-se vyplňují čtyři oddíly: v prvním jsou zastoupeny především vyprávěnky o Sabinovi, též však o Vrchlickém, Šaldovi a Růženě Svobodové, jakož i jakési parafráze zaříkávadel exotických národů, druhý - tof zejména básníkovy sny, v oddíle třetím je jedna osmiveršová báseň titulována osmkrát jinak (vždy jedním ze svých motivů), přičemž textově jinak zůstává stejná, oddíl poslední vyplňují jakési japonské miniatury, povětšinou troj veršové. /.../
Přes všechny mluvní ležémosti a stylizace, v nichž jako by o nic nejde, je Ivan Wernisch básníkem až záludně přesným.
LITERATURA
Buriánek, E: Česká literatura 20. století. Orbis, Praha 1968
Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu. Hanácké noviny, Olomouc 1991
Česká literatura 1948-1956. Slezské zemské muzeum - Slezská univerzita, Opava 1993
Čeští spisovatelé 20. století. Čs. spisovatel, Praha 1985
Hájek, J.: Hovory o kritice. Novinář, Praha 1978
Holý, J.: Česká literatura 4. Od roku 1945 do současnosti (2. polovina 20. století). Český
spisovatel, Praha 1996 K české literatuře 1945-1948. GUIDE, Bmo 1992
Normy normalizace. ÚČL AV ČR - Slezská univerzita, Praha - Opava 1996 Panorama české literatury. Rubico, Olomouc 1994
PetrmichL J.: Patnáct let české literatury 1945-1960. Čs. spisovatel, Praha 1961 Poláček, J.: Literární kritika 20. století II (1945-97). Akademické nakladatelství CERM, Brno 1997
Poláček, J.: Literární kritika 1900-1945 (ukázky). Akademické nakladatelství CERM, Brno 1999
Slovník české literatury 1970-1981. Čs. spisovatel, Praha 1985
Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 1-2. Brána - Knižní klub, Praha 1995, 1998
Slovník zakázaných autorů 1948-1980. SPN, Praha 1991
100 let literatury v Rovnosti. Rovnost - SVK - MVS, Brno 1985
Úloha literární a divadelní kritiky v socialistické společnosti. Slezské muzeum, Opava 1983 Umění a kritika. Blok, Brno 1980
Kresba na obálce: karikatura Josefa Hrabáka od Rudolfa Puchýře
1
i
I
30
. 31