Jména postav v románech Vladislava Vančury

Character names in Vladislav Vančura´s novels

Jiří Poláček


Klíčová slova

Antroponyma, rodná jména, příjmení, postavy, romány, Vladislav Vančura


Key words

Anthroponyms, first names, surnames, characters, novels, Vladislav Vančura


Románová díla Vladislava Vančury jsou velmi svébytná, což namnoze platí i o jménech jejich postav.
Hovořím-li o jménech, je nutno říci, že tento pojem v literární vědě tradičně implikuje rodná jména
i příjmení, byť při konkrétních analýzách se obě tato antroponyma rozlišují. Pojmenováním postav
Vančurových románů se zabývala už řada autorů vančurovských odborných prací, z nichž je možno uvést
například monografii Milana Blahynky (Vladislav Vančura, 1978), moji monografii o postavách
Vančurovy prózy (Portréty a osudy, 1994) nebo studii Jiřího Holého o jménech postav v dílech Karla
Čapka a Vladislava Vančury, otištěnou roku 1984 v časopisu Česká literatura (viz HOLÝ 1984) a
představující východisko jedné kapitoly v autorově knize Problémy nové české epiky (1995). Jména
Vančurových hrdinů jsou v uvedených pracích analyzována převážně ve spojitosti s jejich charaktery,
čemuž se nevyhnu ani já, ale více chci akcentovat vlastní problematiku těchto jmen.

Vladislav Vančura napsal deset románů, v nichž vystupuje značné množství postav různého druhu,
přičemž pozoruhodná rodná jména či příjmení mají nejenom postavy hlavní (občas též titulní) a
vedlejší, nýbrž i postavy epizodické. Výkladem těchto pojmenování hodlám definovat obecnější
principy Vančurovy tvorby antroponym a současně charakterizovat její specifika.

Jako romanopisec Vančura debutoval poměrně útlým románem Pekař Jan Marhoul (1924), jehož postavy
kromě titulního hrdiny tvoří Marhoulova žena Josefína a jejich syn Jan Josef, přátelé Rudda a Deyl,
stárek František Durdil, mlynář František Němec a mnoho epizodických figur. Při charakterizaci
všech těchto postav nezanedbatelnou roli sehrávají také jejich pojmenování.

Rodné jméno titulní postavy je zdánlivě tuctové, ale Vančura ho užíval často a jeho aplikací zhusta
signalizoval, že jeho nositel je postavou povýtce kladnou a významnou: platí to už o medvědu
Jankovi z povídky Poslední medvěd na Šumavě (Amazonský proud, 1923), o Janu Kylichovi z prózy Cesta
do světa (Dlouhý, Široký, Bystrozraký, 1924) i o Janech z Vančurových pozdních románů. Při
interpretaci příjmení Marhoul se lze odvolat na svědectví Karla Nového (NOVÝ 1929-1930: 267-268):
údajně existoval skutečný pekař Marhoul, kterého Vančura dobře znal, a tak je pravděpodobné, že
titulního hrdinu své románové prvotiny pojmenoval po něm.

Jméno Marhoulovy ženy se v tvorbě tohoto autora vyskytuje rovněž víckrát – třeba v povídkovém
souboru Luk královny Dorotky (1932) nebo ve hře Josefina (1950). Zdvojené rodné jméno syna Jana
Josefa naznačuje, že tento věčně zasněný hoch má rysy obou svých rodičů. Příjmení sodovkáře Ruddy
souvisí s předobrazem této postavy, benešovským Židem Wolfem – Šůdou (NOVÝ 1929-1930: 268), kdežto
příjmení cestáře Deyla lze spojovat s hercem Rudolfem Deylem. Rodné jméno Františků Durdila a Němce
poukazuje na další Vančurovo oblíbené jméno. Z pojmenování epizodických postav si všimněme aspoň
příjmení správce Čížka, jež podle Ludmily Vančurové (VANČUROVÁ 1974: 64) Vančura převzal od svého
kamaráda Jana Čížka.

V jeho druhém románu Pole orná a válečná (1925) stojí v popředí jednak zemědělští dělníci František
Řeka a František Hora, jednak baron Maxmilián Danowitz a jeho synové Ervín a Josef. Příjmení obou
ouhrovských čeledínů byla ve vančurovské literatuře interpretována jako metaforická, svým přírodním
původem vyjadřující živelnost a monumentalitu svých nositelů (HOLÝ 1984: 465); Milan Blahynka navíc
Řekovo příjmení spojil s rozvíjením děje (BLAHYNKA 1978: 258). Za pozornost stojí rovněž původní
příjmení Horovy ženy Anny: jmenovala se Myslbeková, což asociuje příjmení slavného sochaře.
Příjmení a částečně i rodná jména majitelů ouhrovského statku manifestují jejich cizost a vyšší
sociální postavení. Epizodické postavy jsou často pojmenovány jen rodnými jmény (stařec Jakub,
nevěstka Terezie); pominout nelze ani užití přezdívky (husar Hřeblo).

Dominantními postavami Vančurova třetího románu Rozmarné léto (1926) jsou plavčí mistr Antonín Důra
a jeho žena Kateřina, major Hugo, kanovník Roch a kouzelník Arnoštek se svou společnicí Annou. Tři
kumpány Vančura zčásti vytvořil – jak plyne ze svědectví Ludmily Vančurové (VANČUROVÁ 1974: 86) –
podle reálných osob ze Zbraslavi: plavčíka Antonína Šůry, bývalého důstojníka Huga Marka a právníka
Šimanovského. Tato skutečnost se promítla i do jejich pojmenování. Vedle hravé změny jediné hlásky
v Důrově příjmení je pozoruhodné, že major i kanovník dostali toliko jedno jméno, jež má charakter
příjmení. Roch, svým pojmenováním asociující svatého Rocha, má předchůdce ve faráři Hochovi
z povídky F. C. Ball, která je součástí Vančurovy druhé knížky.

Rodné jméno Důrovy manželky náleží k autorovým oblíbeným jménům a bývá často spojováno s jejím
příjmením (ojedinělé pojmenování Katuška má ironický ráz). Zdrobnělé kouzelníkovo pojmenování
vyjadřuje jeho útlou postavu, sociální status i jistou deromantizaci tradiční postavy kouzelníka.
Stejně jako Anna, jejíž jméno měl Vančura také v oblibě, je Arnoštek postavou nezakotvenou
(MACUROVÁ 1981: 10-13, 25-30). Jejich nezakotvenost a neznámost však neguje prozrazení jejich
příjmení. Arnoštek se podle „povážlivého dědečka“ jmenoval Krištůfek. Krásná Anna – jak dokládá
svědectví místních starých žen – se „jmenovala za svobodna Nezválková“, přičemž její otec „byl
veliký hříšník, všechno uměl a skládal krásné básně“ (VANČURA 1986: 51). Mimo průhlednou narážku na
Vítězslava Nezvala tu Vančura osvětlil Annin stav, leč poněkud zatemnil její vztah k Arnoštkovi,
kterého sama charakterizovala jako dobrého pěstouna.

V následujícím románu Poslední soud (1929) Vančura reflektoval soudobý zájem o Podkarpatskou Rus,
ale i problematiku viny a trestu, což aplikoval též v modelaci jeho relevantních postav. Tvoří je
jednak Rusíni Pilipaninec, Michail Mejgeš a jeho nevlastní dcera Iliadora, jednak obyvatelé Prahy
Emil Weil, Josef Ramus, Odeta, Jan Dejm, Nikodém, Zajíc, Kolben.

Při vytváření rusínských pojmenování se Vančura inspiroval jmény a příjmeními karpatských horalů,
ale uplatnil i svoji tvořivost. U Pilipanince se spokojil jen s příjmením (většinou jím pojmenovává
i Mejgeše), kdežto u Iliadory operuje s rodným jménem. Obě antroponyma podivínského učence Weila
jsou vcelku běžná (příjmení Weil Vančura převzal od svého benešovského vrstevníka a pojmenoval jím
už dvě postavy ze zmíněné rané povídky Cesta do světa: viz NOVÝ 1929-1930: 268). Platí to i pro
pojmenování pískařů Dejma, Nikodéma a Zajíce; lze jen dodat, že Nikodémovo příjmení autor možná
převzal od malíře Viktora Nikodema a příjmení Zajíc použil již v závěrečné povídce své prvotiny
Amazonský proud. Větší pozornost zasluhuje švadlenka Odeta, pravým jménem Štěpánka, „zahradník
příběhu“ žebrák Ramus, jehož příjmení má zřejmě latinský původ (ramus znamená větev či strom), a
mlynář Kolben, který svým příjmením evokuje známého pražského průmyslníka.

V jazykové výstavbě dalšího románu Hrdelní pře anebo Přísloví (1930) se Vančura soustředil nejenom
na tvořivou aplikaci lidových rčení a přísloví, nýbrž i na pojmenování postav. Do popředí postavil
čtyři kumpány, usilující o objasnění vraždy mladé ženy Evy Půlpytlové: jsou jimi bezejmenný
vypravěč, bývalý soudce Skočdopole, penzionovaný gymnazijní učitel Vyplampán a lékař Zazaboucha.
Dále zde vystupují členové soudcovy rodiny (manželka, syn Vavřinec a snacha Lucie), bratři Jiří a
Josef Půlpytlové, Vyplampánova sestra paní Zámišová, dívka Leonie Brzobohatá, obdivovatelé
zavražděné ženy Eduard Talafous a Kubelák.

Jak vidno, mnohá příjmení těchto postav mají komický charakter a maně signalizují, že jejich
nositele není možno brát zcela vážně. Zčásti jde o existující příjmení (Skočdopole, ale i Půlpytel)
a zčásti o pojmenování vymyšlená, namnoze rabelaisovsky zkomolená (BLAHYNKA 1978: 133), k nimž
náleží hlavně příjmení Vyplampán a Zazaboucha. Několik postav má pouze příjmení. Některá z nich
jsou méně obvyklá (Zámišová, Kubelák), což lze říci i o rodných jménech (Leonie), častější jsou
však jména běžná. Výjimečným fenoménem je řada zdrobnělin jména dcerky Lucie Skočdopolové: „Eva,
Evka, Evička, Evinka, Evula, Evulka, Evulinka…“ (VANČURA 1979: 170)

Svůj šestý román Markéta Lazarová (1931) Vančura situoval do raného středověku, čemuž musel do
jisté míry přizpůsobit i tvorbu jmen postav. V jejich souboru dominují členové dvou znesvářených
rodin loupežníků Kozlíka a Lazara. Jsou zde dvě milenecké dvojice (Markéta Lazarová a Kozlíkův syn
Mikoláš, jeho sestra Alexandra a mladý saský hrabě Kristián), jež vedle Kozlíkovy ženy Kateřiny
doplňují další potomci tohoto loupežníka, Kristiánův otec, hejtman Pivo a různé epizodické postavy
(například převorka Blažena, rytíř Sovička, zbrojnoš Reiner).

Titulní hrdinka, svým jménem asociující Markétu z Goethova Fausta, se od ostatních osob odlišuje
nejenom svým charakterem, ale i tím, že má v rozporu se středověkým územ příjmení (pojmenování
osoby tvořené jménem a příjmením se začalo užívat později a závazným se stalo až na základě patentu
Josefa II. z roku 1786, viz PLESKALOVÁ 2011: 138, 159). Mimoto – jak svědčí ukázka v časopisu
Zvěrokruh 1/1930-1931 – se původně jmenovala Margareta; v některých poválečných reedicích románu a
také v jeho slavné filmové adaptaci se z ní stala Marketa. Pojmenování jejího otce implikuje
zjevnou aluzi na biblického Lazara. U Kozlíka jde o přezdívku, danou mimo jiné skutečností, že
kolem lysé hlavy nosíval omotanou kozí kůži (dnes je jeho pojmenování příjmením).

Jména jeho synů a dcer, mezi nimiž je též Markéta, i jeho ženy vesměs představují stará česká
jména, často bezděky vyvolávající rozličné historické reminiscence: Kateřina, Mikoláš, Jan, Adam,
Anna, Eliška, Smil, Václav, Drahomíra. Souvisí-li jméno Kristián s tvůrcem známé svatováclavské
legendy, lze jen spekulovat, avšak vyloučené to není. V Markétě Lazarové se vyskytují i komická
jména: kromě Piva jsou to většinou deminutiva (Holinečka, Sovička, Kulíšek). Pozoruhodný je dvojí
výskyt jména Simon, jehož nositel by měl být jedním z Kozlíkových synů, ale v jejich výčtu uveden
není! Homér dormitat?

Po hlubinném a zároveň fantazijním ponoru do historie se Vančura vrátil do své doby. V roce 1932
vydal román Útěk do Budína, v němž zkonfrontoval českou a slovenskou národní povahu, což vyjádřil i
pojmenováním některých postav. Prim mezi nimi hrají dívka z pražské měšťanské rodiny Jana
Myslbeková, její milenec a posléze manžel Tomáš Barány a jeho otec Štěpán Barány, Janina matka a
sestry Dora s Alžbětou se svými muži Vratislavem Brehmem a Hugem Nedbalem; figurují tu i epizodické
postavy.

Janino příjmení asociuje – tak jako původní příjmení služky Anny z Polí orných a válečných –
sochaře J. V. Myslbeka. Příjmení Barány naznačuje, že jeho nositelé jsou charakterově spíše Maďary
než Slováky. Sémanticky indiferentní nejsou ani příjmení Janiných švagrů: hlučný Brehm, milující
jídlo a pití, byl pojmenován podle autora Světa zvířat A. E. Brehma, zatímco Nedbalovo příjmení má
ironický nádech, neboť tento znalec peněžnictví velmi dbal o svůj zevnějšek. Jména epizodických
postav jsou často výrazná a nevšední (Eugenie, Markyta, Krotička), což platí i o jejich příjmeních
(Stodorová, Brűcknerová).

V první polovině třicátých let se Vančura intenzivně věnoval filmové tvorbě. Napsal i scénář k
filmu o baronu Prášilovi, ale z jeho realizace sešlo, a tak z něj vytvořil román Konec starých časů
(1934). Vévodí mu ruský plukovník a kníže Alexandr (místy též Alexej) Nikolajevič Megalrogov,
druhou významnou postavou je zámecký knihovník a současně vypravěč Bernard Spera. Kromě nich zde
vystupuje mnoho dalších obyvatelů zámku Kratochvíle: regent Josef Stoklasa a jeho dcery Michaela a
Kitty, sirotek Marcel, vychovatelky Ellen a Susanne, klíčnice Cornelie a početné služebnictvo
(Františka, Veronika, Frída, Kotera, Rychtera, Lojzík, Fricek). Tuto galerii doplňují velkostatkář
Jakub Lhota a jeho syn Jan, advokát Josef Pustina, plukovníkův sluha Váňa (Ivan Iljič Žoltarenko) a
sedlák Charousek. O některých osobách se pouze mluví (Sperovy příbuzné Anděla s Eliškou, vévoda
Marcel Průkazský, hrabě Alfréd Koda).

Kníže Megalrogov, „jedna z nejvirtuózněji vytvořených postav české literatury“ (KUNDERA 1960: 90),
ve svém charakteru implikuje nejenom prášilovské znaky, nýbrž i rysy Dona Juana a Dona Quijota.
Upoutává také svým příjmením, které manifestuje jeho ruskost, svébytnost, velikost i velikášství a
také mnohomluvnost (řecky megaleroia), takže jde o nomen omen (HOLÝ 1984: 454). Na aluzi je
založeno rovněž příjmení Bernarda Spery. Soudobá kritika si s ním nevěděla rady a uvažovala
například o souvislosti s latinským slovesem sperare (doufat), běží však o přesmyčku příjmení
Rudolfa Ericha Raspeho, autora první knížky o baronu Prášilovi (BĚLOUSOV 1974: 130-149).

Jmény ostatních postav Vančura signalizuje jejich národnost (Ellen, Susanne), případně jejich
společenské postavení, a to buď vysoké (Michaela, Kitty) nebo nízké (Františka, Veronika, Lojzík).
Významově zatížil i některá příjmení. Například pojmenováními Stoklasa či Lhota vyjádřil tuctovost
jejich nositelů, kdežto v případě advokáta Pustiny poukázal na jeho vnitřní prázdnotu. Epizodickým
postavám většinou dal jenom buď jména, nebo příjmení.

Dva roky po Konci starých časů vydal svůj předposlední román, který nazval Tři řeky (1936).
Zobrazil v něm život v Čechách a v Rusku od konce osmdesátých let 19. století do roku 1918, a tak i
jeho postavy patří k různým národnostem, což reflektují také jejich pojmenování. Hlavním hrdinou je
student a pak účastník mnoha převratných událostí Jan Kostka. Další důležité postavy tvoří jeho
otec Emanuel Kostka, tulák a poté čeledín Štěpán Černohus, židovský lékař Hugo Mann a ruský
revolucionář Lev Abrahámovič Eberdin. Postavami menšího významu jsou Janovi bratři Josef
s Václavem, teta Františka a přítel Oskar, Černohusův syn Ondřej a jeho pozdější žena Josefína
Valouchová, cikánka Filoména. Samostatnou skupinu představují ruské postavy: námořník Fomka a dívka
Ljubov, kupec Apraximov, správce Tělnik, staříci Matvěj Kichtinko a Vsevolod Akimič, sedlák
Aksenov, mužici Kuzma, Jemilojaminkov a Makar Alexejevič či slepý Petruška.

Vančura tu opět užil několik svých oblíbených rodných jmen (Jan, Štěpán, Josefína) nebo jmen, která
dal už postavám svých předchozích románů (Štěpán, Hugo, Josef, Václav). S příjmeními tentokrát
příliš neexperimentoval (jednou z výjimek je příjmení Černohus, vytvořené patrně ad hoc). Ruskými
jmény a příjmeními charakterizoval především národnost jejich nositelů a částečně i sociální
postavení. Vedle uvedených postav ve Třech řekách vystupují rovněž některé historické osobnosti,
pojmenované však jinak: Mikuláš II. (car Mikoláš), František Ferdinand d´Este (vévoda Jiří), Vilém
II. (císař Jindřich). Figurují zde i jejich rodinní příslušníci (například vévodova dcera Ellen).

Nelze pominout ani značné množství epizodických postav, jež reprezentují dobové společenské třídy,
vrstvy či profese a téměř všechny jsou pojmenovány (POLÁČEK 1994: 97). Většinou mají jen příjmení,
přičemž některá z nich jsou příjmeními reálných osob, často patřících do uměleckých kruhů (Kosárek,
Nikodém, Wedekind, Markalous).

Na konci třicátých let Vančura plánoval románovou trilogii Koně a vůz, ale napsal z ní jenom první
díl – Rodinu Horvatovu (1938). Ztvárnil v ní obraz české společnosti na prahu první světové války,
a proto ji opět zalidnil mnoha postavami z různých sociálních vrstev. Dominantní postavení mezi
nimi zaujímá statkář Vojtěch Horvat, jeho manželka Anežka a potomci Alžběta, Lucie, Robina, Josef a
Jan, k nimž se řadí strýc Edvard Horvat a manželé František a Eliška Holkovi se svými syny Otakarem
a Maximiliánem. Dále je nutno uvést studenty Václava Havelku a Bohdana Stefana, služku Martinu,
učitelku hudby Josefínu Bergmannovou, starého kočího Damiána Kůrku a jeho syna Františka, politiky
Hilaria Křikavu a Bohdana Kršku, podnikatele Františka Křištu a učitele Oršáka. Mimo ně tu figuruje
řada epizodických postav.

Příjmení Horvat je možno chápat jako znak jisté cizorodosti jeho nositelů v českém prostředí,
zatímco jejich rodná jména jsou vcelku běžná a ve Vančurových dřívějších románech již namnoze byla
užita (výjimkou je Robina, neboť se jedná o přezdívku dívky Anny). Platí to i o jménech většiny
ostatních postav, přestože některá z nich se v autorově románové tvorbě objevila poprvé (Edvard,
Bohdan). Z množiny běžných jmen se vymykají jména Damián a Hilarius. Některá příjmení vytvářejí
aliterační řadu (Křikava, Krška, Křišta), která však asi nevznikla záměrně; naproti tomu samotné
příjmení Křikava koresponduje s mluvou svého nositele, jehož předobrazem byl politik Isidor
Zahradník.

V pojmenování epizodických postav, mezi nimiž se vyskytují i cizinci manifestující spojitost jména
a charakteru (polský šlechtic Felix Poraj Borzobohatý, italští tuneláři Giovanni Martino a
Lahvička), najdeme znovu Vančurova oblíbená jména (třeba Štěpán, Františka, Jan) a především mnoho
rozličných příjmení. Některá jsou běžná (Žáček, Kubíček, Pařízek, Havelka, Kavka), jiná nevšední
(Wrba, Zmek, Hartwig), ba i komická (Koktánek). Opětovně tu nescházejí ani příjmení asociující
známé osobnosti (Malthus, Rilke, Zelenka).


Defilé Vančurových románových postav dokládá, že jejich tvůrce přikládal velký význam i jejich
pojmenování, a to u všech kategorií. Někdy se spokojil jen s rodným jménem či s příjmením, jindy
použil obě antroponyma. Ve svých románech aplikoval značné množství běžných rodných jmen, přičemž
mnohá z nich užíval opakovaně a často jimi naznačoval charaktery jejich nositelů (jde o jména Jan,
František, Josef, Jakub, Jiří, Štěpán, Anna, Kateřina, Josefína). Nevyhýbal se však ani jménům málo
frekventovaným. Cizími jmény vyjadřoval zpravidla národnost svých postav, případně jejich
společenské postavení. Jak upozornila již Miloslava Knappová (KNAPPOVÁ 1989: 63), rodná jména
užíval většinou v jejich základní spisovné podobě. Hypokoristika jsou u něj vzácná, což platí i o
přezdívkách a deminutivech.

Příjmení jeho hrdinů vytvářejí rovněž velmi široké spektrum, zahrnující příjmení česká i cizí,
běžná i nevšední. Vančura jimi signalizoval – podobně jako rodnými jmény – charakter, sociální
pozici nebo národnost jejich nositelů. Vedle existujících příjmení také občas příjmení svých postav
vymýšlel. Některá zdánlivě vymyšlená či obecně neznámá pojmenování (například Chot, Ber, Zmek) však
existují, o čemž se lze přesvědčit v příslušné odborné literatuře (BENEŠ 1962, SVOBODA 1964,
MOLDANOVÁ 1983). Stejně tak je možno verifikovat existenci příjmení Marhoul nebo Důra, která by
nepoučený čtenář mohl považovat za příjmení pouze Vančurova. Naopak u pojmenování typu Hugo či
Jakub není vždy jisté, oč běží, neboť tato primárně rodná jména fungují i jako příjmení.

Specifikem Vančurových antroponym je jejich spojitost s reálnými osobami, namnoze pocházejícími
z oblasti umění a kultury: jedná se o příjmení Deyl, Myslbek, Nezval, Nedbal, Mann, Markalous nebo
Rilke. Už v povídce Čižba obsažené v Amazonském proudu figuruje krejčí Teige, mající příjmení
převzaté od Karla Teigeho, a hrdiny pozdější povídky Chirurgie ze souboru Luk královny Dorotky jsou
lékaři Jan Girgal a Eugen Závada, kteří svými příjmeními a zčásti i charaktery evokují nakladatele
Otto Girgala a básníka Viléma Závadu. Obdobně Vančura postupoval ve svých románech. Některé postavy
zkoncipoval podle kulturních osobností či podle svých přátel, aniž to manifestoval i pojmenováními.
Jindy zvolil samotné příjmení známé osoby bez ohledu na její charakter, ale nezříkal se ani
pojmenování typu nomen omen. Stejně jako u rodných jmen je mnohdy nesnadné určit, zda jde o
bezděčnou shodu příjmení jeho postav a skutečných lidí, nebo o záměrnou aplikaci.


Prameny


VANČURA, V. (1979) Hrdelní pře anebo Přísloví. Praha: Odeon.

VANČURA, V. (1987) Konec starých časů. Praha: Československý spisovatel.

VANČURA, V. (1986) Markéta Lazarová. Praha: Československý spisovatel.

VANČURA, V. (1984) Pekař Jan Marhoul – Pole orná a válečná. Praha: Československý spisovatel.

VANČURA, V. (1958) Poslední soud. Praha: Československý spisovatel.

VANČURA, V. (1989) Rodina Horvatova. Praha: Československý spisovatel.

VANČURA, V. (1986) Rozmarné léto. Praha: Odeon.

VANČURA, V. (1985) Tři řeky. Praha: Československý spisovatel.

VANČURA, V. (1982) Útěk do Budína. Praha: Mladá fronta.


Literatura


BĚLOUSOV, R. (1974) Knihy o tom mlčí. Praha: Mladá fronta.

BENEŠ, J. (1962) O českých příjmeních. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.

BLAHYNKA, M. (1978) Vladislav Vančura. Praha: Melantrich.

HOLÝ, J. (1984) Funkce jmen postav v dílech Karla Čapka a Vladislava Vančury. Česká literatura,
roč. 32, č. 5, s. 459-476.

HOLÝ, J. (1995) Problémy nové české epiky. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR.

KNAPPOVÁ, M. (2006) Jak se bude vaše dítě jmenovat? Praha: Academia.

KNAPPOVÁ, M. (2002) Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec: TAX AZ KORT.

KNAPPOVÁ, M. (1989) Rodné jméno v jazyce a společnosti. Praha: Academia.

KOPEČNÝ, F. (1991) Průvodce našimi jmény. Praha: Academia.

KUNDERA, M. (1960) Umění románu. Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou. Praha: Československý
spisovatel.

MACUROVÁ, A. (1981) Výstavba a smysl Vančurova Rozmarného léta. Praha: Academia.

MOLDANOVÁ, D. (1983) Naše příjmení. Praha: Mladá fronta.

NOVÝ, K. (1929-1930). Zelené mládí. Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 23, s. 267-268.

PLESKALOVÁ, J. (2011) Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000-2010. Brno: Host
– Masarykova univerzita.

POLÁČEK, J. (1994) Portréty a osudy. Postavy v próze Vladislava Vančury. Boskovice: Albert.

RAMEŠ, V. (2001) Po kom se jmenujeme? Encyklopedie křestních jmen. Praha: Libri.

SVOBODA, J. (1964) Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha: Nakladatelství Československé
akademie věd.

ŠRÁMEK, R. (1999) Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova univerzita.

VANČUROVÁ, L. (1974) Dvacet šest krásných let. Praha: Československý spisovatel.


Summary


The author focuses on the character names in ten Vladislav Vančura´s novels while respecting their
chronological order. He came to a conclusion that Vančura when naming his characters used a great
deal of first names both of Czech and foreign origin, common as well as unusual. He grew fond of
some of them and used them repeatedly (Jan, František, Josef, Kateřina, Anna). Surnames were
equally chosen among Czech and foreign, usual or rather rare names; some of them were created ad
hoc. He sometimes used character names of real people.


Kontakt


Jiří Poláček, doc., PhDr., CSc.

Katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity

Brno

e-mail: polacek@ped.muni.cz