 namísto vyprávění o určité situaci nebo konfliktu takovou situaci
dramaticky předvedeme
 aktér vybere ze skupiny „herce“, kteří mu pomohou příslušnou scénu
improvizovaně přehrát
 odchýlení dramatizace od skutečnosti není na škodu
 aktér po „jevišti“ chodí , sedí na něm a hlasitě vyjadřuje, co mu táhne
hlavou
 publikum má příležitost sledovat a poznat to, co aktér v přehrávaných
situacích navenek dělá, ale i to, co si myslí
 uchopení různých motivů a přání, i těch protikladných
 aktér nemusí sám sobě dost dobře rozumět
 někteří ze skupiny se mohou pokusit do něho vcítit, či alespoň do některé
části jeho osobnosti
 jiný člen skupiny (dvojník) se postaví vedle hlavního aktéra a nebo za
něho a chvílemi za něho mluví (jako by mu četl myšlenky)
 dvojníkovy nápady nemusí zcela odpovídat tomu, co si aktér myslí, ale mohou aktéra
inspirovat k hlubším úvahám
 hlavní aktér má příležitost představit si, co si zhruba o jeho myšlenkových pochodech
myslí druzí či to , jak by druzí v jeho případě uvažovali
 dvojník může být aktérovým „svědomím“ a nebo „pokušitelem“
 dvojníků může být na scéně i vícero
 účelem je přiblížit se k pochopení stanoviska druhého
 dva členové skupiny sehrají scénku, kde zaujímají podobné role jako ve
skutečnosti
 pak si role prohodí – musí mluvit za druhého, vžívat se do role druhého,
hledat argumenty ...
 hlavní aktér sedí v publiku
 druzí mu přehrávají jeho typické způsoby chování, nad nimiž by se podle
nich měl zamyslet
 často při hraní trochu přehánějí, karikují...
 to, co bylo
 to, co je
 to, co by mohlo být, kdyby...
 to, co bude
 rozmanité verze aktérových konfliktů, situací...
 příležitost vyzkoušet si nejrůznější situace
 nacvičovat je
 připravit se na to, co nás v budoucnu čeká
 důležitou součásti psychodramatu je vzájemné sdělování pocitů, dojmů,
interpretací z předváděných scén
 mělo by následovat po každé hře
Kratochvíl, Stanislav. Jak žít s neurózou. O neurotických poruchách a
jejich zvládání. Praha:Triton. 2006