http://ruce.cz/clanky/234-coda-slysici-deti-neslysicich-rodicu


CODA - slyšící děti neslyšících rodičů


Gong 4/2006; publikováno 27/06/2007

Česká komora tlumočníků znakového jazyka pořádala v sobotu 25. února další ze svých seminářů
v rámci Certifikačního vzdělávacího programu. Seminář nazvaný Problematika dětí neslyšících rodičů
- CODA vedli Mgr. Radka Horáková a Bc. Karel Redlich. V Pevnosti se sešlo dvanáct slyšících
i neslyšících účastníků, do znakového jazyka tlumočily Naďa Dingová s Gabrielou Houdkovou.

CODA (Children Of Deaf Adults) je označení pro slyšící děti neslyšících rodičů. Takových dětí není
málo, 90 až 95 procent neslyšících má slyšící děti. Slyšící děti neslyšících rodičů jsou
specifickou skupinou, která vyrůstá ve dvou světech - ve světě neslyšících a ve světě slyšících.
Často jsou tyto děti bilingvální, doma komunikují ve znakovém jazyce a mimo domov v českém jazyce.
Téměř všechny CODA děti mají zkušenost s tlumočením pro své rodiče, někteří z nich se v dospělosti
stanou profesionálními tlumočníky.

Oba přednášející problematiku CODA dobře znají, neboť mají neslyšící rodiče. Velký prostor semináře
byl věnován jejich vlastním zkušenostem, které nás posluchače zajímaly asi nejvíc. Radka Horáková
vystudovala speciální pedagogiku a je zaměstnána ve středisku Teiresiás na Masarykově univerzitě
v Brně. Karel Redlich je absolventem oboru čeština v komunikaci neslyšících. Jeho bakalářská práce
má název Slyšící dítě hluchých rodičů a je první ucelenou prací s problematikou CODA u nás. Karel
Redlich pracuje jako tlumočník na Karlovarsku.

Pro malé děti je přirozené, že rodiče doma komunikují ve znacích. Děti jim rozumí a znakový jazyk
je jejich druhým nebo i prvním jazykem. Rodiče se nemusí obávat, že by se děti nenaučily mluvit.
Pokud jsou v kontaktu se slyšícími příbuznými (hlavně prarodiči), naučí se mluvit bez problémů.
Kontakt se slyšícími jim zprostředkovává i školka, později škola. Proto je chybou, když se
neslyšící rodiče v dobré víře snaží na své děti za každou cenu mluvit. Důležitější je, aby jejich
komunikace byla přirozená a plnohodnotná. Jestliže děti umí ukazovat, je jim svět neslyšících
otevřený.

Ve školce nebo ve škole si děti většinou uvědomí, že jejich rodiče jsou trochu jiní než ostatní. Ve
škole je hluk, doma ticho. Radka i Karel uváděli, že když přišli ze školy, doma to ticho přímo
cítili. Podle čeho bychom mohli třeba ve škole poznat dítě neslyšících rodičů? CODA děti víc
vyžadují oční kontakt, jsou zvyklé při komunikaci sledovat druhého. Víc se dotýkají druhých a mohou
být překvapené, že to někomu není příjemné. Na začátku mohou mít problémy v českém jazyce jako je
rozlišování tykání a vykání nebo se zeptají: "Kdy oběd?" místo "Kdy bude oběd?". CODA děti se mohou
v třídním kolektivu cítit jako menšina. Není výjimkou, že se za své rodiče stydí. A co je ještě
štve? A*1/2e nemohou na rodiče zavolat.

Karel vyprávěl, jak jednou zapomněl klíče a nemohl se dozvonit domů. Vyřešil to tak, že zazvonil
u sousedů o patro výš. Přivázal na provázek pantofli a provázek spustil z okna dolů. Jeho otec
zaregistroval houpající se pantofli za oknem a šel otevřít dveře. Dnes to mají neslyšící rodiče
i jejich slyšící děti díky mobilům a další moderní technice mnohem jednodušší.

Seminář zpestřily praktické úkoly, kdy jsme se rozdělili do skupinek. Každá skupinka si vylosovala
papírky s různými situacemi s tlumočením dětí svým neslyšícím rodičům. Jak byste vyřešili například
situaci na rodinné oslavě, kde jsou slyšící příbuzní, neslyšící rodiče a jejich malé slyšící děti?
Mají děti tlumočit? Nebo matka jde k ženskému lékaři, doprovází ji dospělý syn. Půjde s ní dovnitř
a bude tlumočit nebo to vyřeší jiným způsobem? Matka na třídních schůzkách nerozumí paní učitelce.
Požádá o pomoc své dítě? Vyřešit podobné situace není vždy jednoduché. Pro rodiče bývá často
nejjednodušší, nejrychlejší a pohodlné, když jim tlumočí děti. Někdy nic jiného ani nezbývá. Měli
by si však uvědomit, že dítě není natolik zralé, aby zvládlo tlumočit různé situace, jimž ani
nerozumí. Jestliže musí dítě tlumočit projev plný zloby nebo vzteku, může si tento vztek vztahovat
na sebe. Podobné špatné zkušenosti a přetěžování na něm mohou zanechat negativní stopy. Proto by si
rodiče měli objednávat profesionálního tlumočníka.

Seminář byl velmi zajímavý. Na hodně témat a diskuzi se ani nedostalo. Všichni účastníci odcházeli
domů s pocitem příjemně i užitečně stráveného dne. Podobných seminářů by mohlo být více. Domnívám
se, že problematika CODA, poměrně velké skupiny lidí se specifickými zkušenostmi a problémy, je
u nás stále na okraji zájmu. Ještě stále nejsou žádnou vzácností případy, kdy si slyšící prarodiče
k sobě vezmou slyšící vnouče a vychovávají ho sami. V dobré víře, že je to pro vývoj dítěte
nejlepší. A rodiče, kteří sami strávili dětství v internátě, to berou za samozřejmost. Není to
smutné?

V mnoha zemích jsou organizace CODA, které sdružují děti neslyšících rodičů (většinou již dospělé).
Jejich cílem je podpora dvojjazyčnosti a kultury neslyšících u CODA dětí, výměna jejich zkušeností
a vzájemné kontakty. Většina těchto organizací nabízí poradenství pro neslyšící rodiče se slyšícími
dětmi. I na Gallaudetově univerzitě je oddělení, které se zabývá výzkumem CODA. V roce 2007 se bude
ve A* panělsku konat velká mezinárodní konference o problematice CODA.

Kristina Kratochvílová




http://ruce.cz/clanky/202-coda


CODA - Slyšící děti neslyšících rodičů


zdroj: CNES 2003; publikováno: 07/05/2007

Tento text je součástí bakalářské práce Karla Redlicha "Neslyšící dítě hluchých rodičů", Univerzita
Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace, Čeština
v komunikaci neslyšících, Praha 2003. Celý text bakalářské práce najdete na:
http://www.volny.cz/karel.redlich/

V této kapitole přibližuji sdružení CODA a lidi, kteří ho tvoří. Dále poukazuji na potřebu
"setkávat se" u slyšících dospělých lidí, kteří mají hluché rodiče. Tato potřeba je u těchto lidí
vyvolána obdobnou zkušeností z jejich dětství. V dalších podkapitolách pojednávám nejprve
o zvláštním způsobu komunikace těchto lidí, který se nazývá Coda-talk, a následně shrnuji výpovědi
informantů, kteří mohou tímto prostřednictvím něco vzkázat ostatním lidem.

Co se přesně skrývá za zkratkou CODA? Zajímavý názor má D. Janáková, která přibližuje situaci
slyšících dětí hluchých rodičů, tvrdí (2003, s. 27): "V USA je pro tyto děti užíváno označení CODA,
a to patrně proto, že po celý svůj život zároveň dekódují i kódují a používají tak k dorozumění oba
dva jazyky: znakovou řeč v komunikaci se svými rodiči, a řeč slyšící komunity v komunikaci se svými
přáteli a ve škole." Anglická zkratka však ve skutečnosti znamená Children of Deaf Adults (v
doslovném překladu tedy děti hluchých dospělých lidí, popř. Neslyšících). Tato zkratka tedy
odkazuje na lidi, kteří mají stejnou životní zkušenost, a dále označuje specifické sdružení lidí.
Zkrácený název CODA byl zvolen proto, že jeho anglická výslovnost je mnohem snazší než výslovnost
např. zkráceného názvu HCODA - Hearing Children of Deaf Adults (slyšící děti hluchých dospělých
lidí, popř. Neslyšících) nebo AHCODP - Adult Hearing Children of Deaf Parents (dospělí slyšící
potomci hluchých rodičů, popř. Neslyšících). Poslední jmenovaná zkratka by však toto sdružení
vystihovala nejpřesněji. (Srov. VII. Příloha této práce) Je možné setkat se i s jinou interpretací,
např. že členy tohoto sdružení mohou být i neslyšící děti hluchých rodičů. Myslím, že záleží vždy
na místní (určité) skupině lidí, jaké "hranice" vytvoří při definování svého sdružení. Samozřejmě,
že neslyšící i slyšící děti mají mnoho podobných zkušeností, když mají hluché rodiče. Dle mého
názoru se však jedná v zásadě o sdružení dospělých slyšících potomků hluchých rodičů (popř.
Neslyšících), a to z toho důvodu, že řada zásadních zkušeností je mezi těmito lidmi odlišná, např.
tlumočení vlastním rodičům.

Sdružení CODA

Primárně je toto sdružení založeno dospělými potomky hluchých rodičů pro ně samotné a pro další
účely (viz níže). Sdružení CODA vzniklo v USA. Postupem času vznikly další národní sdružení
stejného druhu v těchto státech: Anglie, Argentina, Austrálie, Belgie, Brazílie, Dánsko), Finsko,
Holandsko, Irsko, Izrael, Japonsko, Kanada, Španělsko. V dalších státech existují iniciativy, které
usilují o vytvoření obdobných organizací, např. Švédsko, Německo (Srov. Kratochvílová 2004) apod.
Všechna tato sdružení jsou součástí mezinárodní organizace CODA, která svou činností podporuje
vytváření jednotlivých národních CODA. Národní organizace CODA pořádají mezinárodní konference, při
kterých jsou prezentovány programy jednotlivých národních sdružení a při kterých mají dospělí
slyšící děti hluchých rodičů možnost setkávat se s mnoha dalšími lidmi se "stejným" životním
osudem.

Myslím, že velmi dobře toto sdružení charakterizuje S. Gavelčíková (2000): "Jedná se o aktivní
organizaci, jež se spolupodílí na mnoha výzkumech v oblasti znakového jazyka, psychologie,
sociologie apod. Nabízí poradenské služby, pořádá různé semináře, společenské akce, kurzy znakového
jazyka, setkání rodičů s dětmi atd. Nefunguje samoúčelně (...), podává nejnovější informace
z oblasti znakového jazyka a přibližuje slyšícím lidem život Neslyšících. Veškeré jejich úsilí
směřuje k zachování, podpoře a rozvoji dvojího kulturního a jazykového dědictví slyšících dětí
neslyšících rodičů." Mezinárodní organizace CODA se snaží podporovat individuální růst slyšících
dětí hluchých rodičů, za tím účelem vytváří např. fond na stipendia pro jejich studium apod.^1

Sdružení podobného druhu by našlo velké uplatnění i v českém prostředí. Zejména z těchto tří
důvodů: Zaprvé, slyšící děti hluchých rodičů někdy potřebují poznat někoho, kdo je "stejný" jako
ony, kdo by jim řekl, že jejich rodiče "jsou pouze jiní". Zadruhé, hluší rodiče potřebují získat
informace o profesionálním tlumočení, dozvědět se, jak si profesionálního tlumočníka objednat
a jeho služby nakonec využít, jen tak k této profesi mohou získat důvěru. A zatřetí, hluší rodiče
mohou potřebovat poradenství (nejen) ve výchově svých dětí, protože během svého vzdělávání nemuseli
získat dostatečný zdroj informací a orientaci ve společnosti, ale také proto, že poradenství
různého druhu je slyšícím rodičům běžně poskytováno. V. Strnadová (2000) tuto situaci přibližuje
takto: "Vždyť ani pro slyšící rodiče není snadné řešit všechny problémy, které se svými slyšícími
dětmi mají. Existuje pro ně síť poraden, kde jim psychologové a jiní odborníci pomohou najít vhodné
výchovné přístupy." Nabízí se řešení, aby hluší rodiče využívali prostřednictvím tlumočnických
služeb existující poradenské služby, ale v této věci sdílím názor V. Strnadové (2002, s. 318):
"Běžní poradci v tomto případě nejsou příliš vhodní, pokud neznají jazyk a kulturu neslyšících. Je
zde totiž riziko, že by mohli nesprávně posuzovat jak rodiče, tak i jejich děti a vzájemné vztahy."
Orientace psychologa v otázkách komunikace (jazyka a kultury) neslyšících lidí je tedy velmi
důležitá. (Srov. Procházková 2004a, 2004b apod.)

Určitou specializovanost pracovníků bychom mohli hledat ve speciálních pedagogických centrech
a dalších organizací, které poskytují ranou péči. Z dotazníkového průzkumu K. Kasanové vyplývá, že
na poradenství hluchým rodičům se slyšícími dětmi jsou zaměřena speciální pedagogická centra
v Brně, Olomouci, Plzni, Praze - Radlicích, Ostravě a Středisko ranné péče Tamtam v Praze. V těchto
centrech jsou hluchým rodičům poskytovány služby podle odbornosti zaměstnaných pracovníků. Podle
výsledků citovaného průzkumu ve výše zmíněných centrech působí vždy speciální pedagog, psycholog
a ve většině center působí i sociální pracovník. Pouze ve Středisku rané péče Tamtam působí navíc
i tlumočník^2. Dalších sedm speciálně pedagogických center ze stejného průzkumu těmto rodinám své
služby neposkytuje. Jeden z  důvodů K. Kasanová vidí v tom, že v současné době v Česku neexistují
legislativní rámce, které by systematické poskytování rané péče upravovaly. (Srov. Kasanová 2004,
s. 17, 61-63) Přitom by měly obce (popř. města a kraje) poskytovat odborné poradenství rodičům
v péči o děti: rady ve věcech výchovy a výživy dětí, dále rady v řešení vzájemných vztahů rodičů
a jejich dětí apod.^3

Toto poradenství by se mělo týkat těhotenství maminek a porodu dítěte, osvojování jazyka u dítěte
(bilingvismus), kompenzačních pomůcek, mateřské dovolené, sociálních dávek a jiných legislativních
oblastí (zákon o rodině, zákon o znakové řeči, školský zákon apod.). Pro tyto účely by mohlo
specializované sdružení či centrum (rané péče) spolupracovat s jinými organizacemi na vytváření
vizuálního materiálu (obrázkových knih^4 , vidokazet) a pořádat přednášky pro hluché rodiče, kteří
mají problémy s psanou češtinou. S. Gavelčíková (2002) doporučuje také besedy slyšících dětí
hluchých rodičů s neslyšícími rodiči, kteří by mohli hluchým rodičům přiblížit postavení jejich
slyšících dětí v rodině na základě vlastní zkušenosti. Specializované sdružení či centrum (rané
péče) by mohlo poskytovat dětem kurz znakového jazyka, pořádat víkendové pobyty nebo týdenní pobyty
dětí samotných nebo s rodiči. (Srov. Keil 1999) Zaměstnanci takového pracoviště by mohli poradit
hluchým rodičům, jak se začlenit do svého okolí, např. navázat vztah se sousedy, učiteli, slyšícími
rodiči. (Srov. Kratochvílová 2004)

"Jsou to důležité poznatky a zkušenosti a v praxi vidím velké uplatnění, protože většina
neslyšících rodičů má slyšící děti. A kde tyto informace najít? Nic takového v češtině není (...)
Spíše bych se přikláněla k tomu uspořádat nějakou přednášku, seminář apod., je to podle mě lepší
způsob než psaná forma, Neslyšící čtení moc nepreferují." (D)

Je možné, že by někteří slyšící lidé, kteří mají hluché rodiče, v takovém specializovaném sdružení
nebo centru (rané péče) pracovali:

"Ano, tady právě vidím i další důležitý význam takového sdružení - dokáži si i sebe představit -
v pozici ,poradce´ nejen se životní zkušeností, ale podloženou i o psychologii, pedagogiku a další
poznatky, vědomosti. Určitě by to bylo přínosné - zde je stále nevyplněná mezera, nic takového tu
není, myslím." (D)

Existenci sdružení CODA by mohli uvítat i slyšící lidé, kteří mají hluché rodiče, protože by mohli
na takovém místě najít někoho, kdo jim "rozumí."

"Znám spoustu dětí neslyšících rodičů a také se setkáváme. Myslím, že je dobré, když se můžeme
sejít a pohovořit o vlastních zkušenostech a navzájem se tak obohatit o další potřebné informace."
(D)

Potřeba setkávat se v dospělosti s dalšími slyšícími dětmi hluchých rodičů

Touhou mnoha slyšících lidí, kteří mají hluché rodiče je setkávat se s dalšími slyšícími lidmi,
kteří mají také hluché rodiče, protože mají stejné zkušenosti a zážitky. Často je to právě dualita
světů, jazyků a kultur, která tyto lidi sbližuje. Mnozí z nich tvrdí, že konečně nalezli "kus svého
života", potom co poznali prostředí CODA. Tito lidé se cítí v prostředí dalších CODA velmi dobře,
cítí, že jsou chápáni a plně vnímáni ostatními apod. (Srov. Preston 2001, s. 23, 93, 232-234) Je
otázkou, do jaké míry takovou potřebu mají pouze lidé, kteří jsou skutečně bilingvní a bikulturní.

"Určitě bych byla iniciátorkou takového ,sdružení´. Myslím, soudě osobně, že tvoříme také takovou
,menšinu´ (skupinu lidí) se stejnými prvky, které jsou nám společné, jako třeba jakákoliv jiná
společenská či zájmová komunita nebo společenství." (D)

"Zájem by byl, ale spíše ze strany dětí, které umí znakový jazyk a mají k Neslyšícím kladný vztah."
(D)

Ne všichni slyšící lidé, kteří mají hluché rodiče, mají potřebu setkávat se s lidmi s podobnými
zkušenostmi a zážitky. Tito lidé se například nechtějí identifikovat s ostatními slyšícími lidmi,
kteří mají hluché rodiče, na základě představy, že by se tak stali "dětmi hluchých dospělých lidí,
popř. Neslyšících" (srov. doslovný překlad názvu CODA). Že by těmto lidem v sounáležitosti s jinými
CODA překážela pouze tato představa (pojmenování)? Neskrývá se za jejich odtažitostí nepřijetí své
vlastní identity, identity slyšícího člověka, který má hluché rodiče, se všemi následky pro jeho
život v dospělosti? Nebo vskutku nemají někteří lidé pomyšlení na hledání sounáležitosti s cizími
lidmi a tvořit nová přátelství na základě podobné zkušenosti? Jindy zas mohou lidé nahlížet
společenství CODA jako umělý svět, který existuje mezi světem slyšících lidí a světem Neslyšících.
(Srov. Preston 2001, s. 26, 232-234) Někteří lidé se nechtějí identifikovat s jinými CODA
pravděpodobně i z jiných důvodů.

"Ne, nemám potřebu se stýkat s takovými lidmi. Jsou to věci, které jsem s nikým nikdy moc
nerozebíral." (R)

"Když mají slyšící děti neslyšících rodičů potřebu se setkávat, je to jejich věc. Já jsem se
v dětství se slyšícími dětmi neslyšících rodičů setkával často a i dnes se s nimi setkávám." (D)

Společná zkušenost a příběhy slyšících dětí hluchých rodičů

Slyšící lidé, kteří mají hluché rodiče, se chtějí setkávat, protože mají podobné zkušenosti. Své
zkušenosti a příběhy mohou vyprávět i ve znakovém jazyce. Tyto výpovědi se mohou stát zdrojem
zajímavých informací pro Neslyšící, popř. pro hluché rodiče slyšících dětí. Srov. Kraft (1997)
Následující příklady ilustrují, jaké zkušenosti to mohou být.

"Otec čte noviny každý den. Někdy dvoje. A co je zvláštní? Rozumí jim nějak po svém, už jsem s ním
několikrát probírala u kafe, o čem, že si to vlastně čteme a velice často jsem narazila na to, že
hned titulku vůbec neporozumí tak, jak by se očekávalo, a takhle je to s každou další větou. Asi by
se dal udělat ojedinělý výzkum na toto téma, číst denně se zájmem a přitom ,nevědět o čem´. Ale co
je to, to vědět o čem? Kdo vlastně rozhoduje, jak má být článek pochopen, ten kdo jej píše, či ten
kdo jej čte? Co teprve například naši politici? Z poslední doby časté téma, jak kdo co řekne, a jak
to kdo pochopí. Už se z toho stala celkem zábavná hra na ,bitevním poli´ našich médií." (D)

"Pamatuji si Gongáčka, to byla úplně úžasná postava, takový kulatý míček a má zamotaný vlas. Ještě
jsem koukal na fotky v seznámení a vzadu (v časopise Gong) na ty znaky, které jsem si zkoušel. Máma
vždy říkala, tady to se neuč, to je špatně, já ti ukážu správný (znak)." (R)

"Jeden čas jsem si myslel, že máma prostě slyší. Protože, co jsem řekl, tak se otočila a hned mi to
vpálila. Opravdu jsem si myslel, že máma slyší, protože, co jsem řekl, co jsem udělal, kam jsem
šel, tak to věděla, a nekoukala na mě. To jsme s bratrem seděli u televize a brácha říká: ´Nezdá
se ti, že máma slyší?´ (A já na to:) ´Hele, no já taky, člověk se úplně bojí něco říct, vič.´
Jeden čas jsme se fakt báli." (R)

"To se mi stalo mnohokrát, že jsem se nemohla dostat do bytu. Máma slyšela, ale to se muselo hodně
bouchat, opravdu šílený rány do dveří. Takže vždycky byl celý barák vzhůru, jo a pak mi šla
otevřít." (R)

"Vždycky byly dvě skupiny dětí, slyšící a neslyšící, a ty mezi sebou válčily. Různě jsme blbly.
Neslyšících dětí tam chodilo docela dost." (R)

"Máma nám vypínala zvuk u televize, abychom si zkusili, jaké to pro ni je, že nic neslyší. V
podstatě furt, když jsme jí nechtěli tlumočit televizi. Byli jsme zažraní do televize, a pak máma:
Co říkali, prosím tě? Ježišmária, tečka jsem přišel o půlku filmu. Bratr právě neříkal nic, já jsem
byl ten, kdo se zvedl a řekl jí to. (...) Když koukáme na pořad v televizi bez titulků, tak to
raději přepneme, protože ona říká, že jí nemáme rádi, a že se jí chceme zbavit." (R)

"Jednou, když jsem byla malá holka, vzal mě tatínek do Prahy na "Rusalku", představení pro sluchově
postižené. Nejdřív mě upozornil na to, že nesmím mluvit a pouze používat znakovou řeč. Nevěděla
jsem proč, ale o přestávce jsem se to dozvěděla. Neprozřetelně jsem na tatínka promluvila
a najednou bylo kolem mne tolik dětí, a co že tam dělám a jak to že mluvím apod. Moc na tento
kousek života ráda vzpomínám. Tenkrát jsem si poprvé uvědomila, že to jsou děti jako já."^5

"Občas se mi stane, třeba když přijdeme (s mámou) do obchodu, tak si lidé myslí, nevím, jak na to
přijdou, že máma je třeba Němka, nebo nějaké (jiné) cizí národnosti. Tak se (ti lidé) snaží mluvit
jinou řečí, ale ti cizinci mají (přeci) úplně jiný přízvuk, nevím, jak na to ti lidé přijdou.
Většinou na ni začnou mluvit německy." (R)

Zážitky a zkušenosti slyšících dětí hluchých rodičů, se mohou velmi podobat zážitkům neslyšících
dětí, které mají rovněž hluché rodiče. Tyto zážitky tvoří společné zázemí pro vzájemné porozumění
a někdy i dobré přátelství.

Coda-talk

P. Preston upozorňuje ve své práci na způsob komunikace, který je častý mezi slyšícími dětmi
hluchých rodičů. Jedná se o směs znakového jazyka a mluveného jazyka, kterou mezi sebou používají
výhradně slyšící lidé, kteří mají hluché rodiče (CODA). Tato jazyková směs nemá pevně stanovenou
jazykovou strukturu, ale mezi jejími uživateli existuje vysoká shoda v jejím užívání
a srozumitelnost při jejím používání v komunikaci. Slyšící lidé, kteří mají hluché rodiče, mohou
nahlížet užívání této jazykové směsi velmi pozitivně. Tito lidé takový způsob komunikace považují
za intimní nebo za způsob svého vyjádření, jako východisko ze dvou jazyků a světů (viz podkapitola
Bilingvismus a bikulturismus dětí). Jiní slyšící lidé, kteří mají hluché rodiče, tento způsob
komunikace kritizují. Nesouhlasí s tím, jak "hyzdí" podobu znakového jazyka. Název tohoto způsobu
komunikace Coda-talk (v překladu Coda - hovořit) je odvozen od jeho uživatelů. Tento název tedy
nepoukazuje na to, že by se jednalo o oficiálně stanovený způsob komunikace ve sdružení CODA ani na
to, že tímto způsobem komunikuje většina jeho členů. Členové sdružení CODA mohou tento způsob
komunikace i kritizovat. (Srov. Preston 2001, s. 222-223)

Informanté mluví a ukazují zároveň nejčastěji tehdy, když chtějí, aby tomu, co říkali, rozuměl jak
slyšící, tak i neslyšící komunikant:

"Pokud slyšící osoba neumí ukazovat a komunikace se účastní i neslyšící občas znakuji a mluvím
současně, ale protože je to dost obtížné, tak někdy jen znakuji." (D)

"Mluvil jsem a ukazoval dohromady, když jsem se chtěl předvést, že jsem se něco naučil." (R)

"Někdy mluvím a znakuji současně, pokud slyšící osoba nezná znakový jazyk." (D)

"Když jsem se slyšící kamarádkou, a potkáme neslyšícího, tak ukazuji a mluvím zároveň, proto, aby
ten slyšící člověk jenom nestál a nekoukal na mávání rukou, aby rozuměl, ale to je opravdu
minimálně, kdy mluvím a znakuju najednou." (R)

"Takhle mluvím, když jsem uvolněný a nestydím se. Jako kdybych se otevřel na obě strany. Další
důvod je taky to, že by si mohli slyšící lidi myslet, že je pomlouvám. Říkají mi: "Proč nic
neříkáš? Ty nás pomlouváš!" (R)

"Když se ocitnu ve společnosti neslyšících a slyšících lidí vůbec mi to nevadí, znakuji a současně
mluvím."(D)

Někdy informanté volí mluvení i v situacích, kterých se účastní neslyšící lidé. Někteří informanté
neovládají ČZJ, a proto pro ně neexistuje jiné řešení než mluvit za přítomnosti neslyšícího
člověka. Takové mluvení by se však mohlo podobat bezhlasé artikulaci nebo jazykové směsi češtiny
a ČZJ (viz. termín míšení jazyků).

"Někdy k tomu (mluvení) nechtěně sklouznu." (D)

"Když se komunikace účastní slyšící i neslyšící lidé, vždy mluvím." (D)

Způsob komunikace nazývaný Sim-Com, je podobný výše jmenovanému Coda-talk. Tento název však
označuje simultánní komunikaci ve znaku a řeči, který je využíván tlumočníky v některých situacích.
Například, když potřebuje tlumočník na něco upozornit slyšícího i neslyšícího komunikanta a chce,
aby zúčastnění věděli, co zrovna říká. Nebo ve chvílích, kdy není možné, aby byl projev neslyšícího
člověka viditelný pro ostatní. Tuto situaci lze však řešit týmovým tlumočením. (Srov. Frishberg
1986, s. 26-27; Janeček 2004a)

Vzkazy (nejen) pro většinovou společnost slyšících lidí

V této podkapitole uvádím krátký souhrn výpovědí informantů, pro které jsem nenašel patřičné
umístění v jiných částech této práce. Zároveň následující výpovědi mají jedno společné, a tím je
potřeba těchto lidí něco vzkázat lidem ostatním. Každý člověk vyrůstá v jedinečném rodinném
prostředí a má jedinečnou zkušenost se světem a s lidmi, které potkává. Někdy se v životě člověka
najde něco, co mu utkví v paměti po zbytek života, a proto to může chtít vzkázat ostatním lidem.

"Většinou se slyšící společnost dívá na neslyšící, jako na lidi se sníženým intelektem, řídíc se
přitom jednoduchou a velice rozšířenou rovnicí: vydáváš skřeky, nerozumím ti, co chceš říci, tvůj
hlas a projev je mi cizí, stydím se snad za tebe (?), mluvíš neartikulovaně, máš úplně divnou
intonaci (žádnou melodii) = (to se rovná tomu, že) nejsi dost chytrý, vzdělaný, nemáš inteligenci,
jsi asi mentálně postižený, lidově blbý, jednoduchý, hloupý... Až tato rovnice přestane platit
většinově, pak bude uděláno mnoho, co dlužíme komunitě neslyšících lidí. (...)Když se kolem sebe
rozhlédnu, nenarazím na žádné konto (nadaci) pro neslyšící lidi, nikde nic, ale u vozíčkářů,
nevidomých apod. je tolik různých nadací a kont. Je to snad tím, že neslyšící člověk nedokáže
mluvit, nedokáže se ozvat a ohradit v naší společnosti? Nebo je to snad tím, že řeč neslyšících
lidí vzbuzuje u ostatních agresivní chování a ne lítost?"

"Těžko říct, kolikrát mi připadne, že nejlepší je to zažít, já vím, to se těžko řekne. Spíš ti
lidé, co s tím vůbec nemají zkušenost, tak těm bych přál, aby to zažili chvilku. Možná jenom
strávit pár dní s těmi lidmi, snažit se s nimi dorozumět, aby poznali jaké to je, trochu by je to
změnilo třeba." (R)

"Chtěla bych vzkázat slyšícím lidem, když se setkají s neslyšícími, ať se jich nestraní, prostě
jenom neslyší a jsou vděční za každou komunikaci." (D)

"Hodně slyšícím lidem se líbí znakový jazyk, proto chodí mezi neslyšící. Je to divný, perverzní,
stýkat se s lidmi kvůli tomu, že se jim líbí jejich jazyk. To je divný kvůli jazyku... Kdyby se
s ním (neslyšícím člověkem) chtěl (někdo) bavit, protože je to dobrý kamarád, je sním sranda a tak.
Ale kvůli jazyku?" (R)

"Některým slyšícím dětem neslyšících rodičů bych doporučil více trpělivosti, aby se začaly chovat
ke svým rodičům lépe. Těm (jejich) rodičům bych možná ani nic nedoporučoval, možná své děti někdy
příliš rozmazlují." (R)

Slyšící děti hluchých rodičů jsou obohaceni svým dětstvím odlišně od lidí, kteří mají slyšící
rodiče. Díky této odlišnosti vidí jiné věci a stejné věci mohou jinak nazírat. Ve svém životě
nebyli nijak ochuzeni, naopak mohou svým nazíráním obohatit i pohled jiných lidí. (Srov. VII.
Příloha této práce) Zajímavým příkladem je slyšící syn hluché maminky Albert Camus, který dostal
Nobelovu cenu za literaturu^6.

poznámky

 1. K tomu srov. zprávu Děti neslyšících rodičů. Gong, 29, 2000, č. 3, s. 70
 2. Klienty centra Tamtam (Holečkova 4, Praha 5) jsou rodiče, kteří mají určité pochyby o vývoji
sluchu a řeči u svého dítěte, a rodiny, kde neslyšící rodiče potřebují pomoc v široké oblasti
starostí o malé dítě (viz www.tam-tam.cz) Tamtam např. uspořádal pro neslyšící maminky Seminář
o těhotenství, porodu, kojení a péči o malé dítě dne 9. 4. 2003 a Seminář o výživě malého dítěte
dne 26. 11. 2003 a dále v této oblasti aktivně působí. Srov. Brožík, J.: Porod bez stresu. Gong,
33, 2004, č. 5, s. 2 Přehled služeb jednotlivých zařízení rané péče poskytující služby hluchým
rodičům se slyšícími dětmi srov. výsledky výzkumu K. Kasanové (2004, s. 58-83)
 3. Viz zákon č. 359/1999 Sb. § 40. V této oblasti srov. činnost pražského Klubu neslyšících
maminek, které je součástí Mateřského centra Ymca, Na Poříčí (viz Klub neslyšících maminek. Gong,
33, 2004, č. 9, s. 5) a nebo činnost hamburgského centra ranné péče Sprach Signal, viz
Kratochvílová (2004)
 4. Podle V. Strnadové by pro hluché rodiče mohlo být těžké posoudit vhodnost či nevhodnost určité
literatury vzhledem k věku dítěte, a proto by rodiče možná přivítali pomoc při kupování knih pro
dítě. Srov. Strnadová (2000) Dále srov. knihu, která je určena přímo pro hluché rodiče, viz
Sinecká, Hauzer (2003) K tomu recenze, srov. Červenková, A.: Naše dítě je tu! Průvodce pro
neslyšící rodiče. Gong, 33, 2004, č. 2, s. 10
 5. Srov. J.G.: Měla jsem bezstarostné mládí. Gong, 16 , 1987, č. 10, s. 189
 6. Viz nositel Nobelovy ceny a jeho neslyšící matka. Gong, 22, 1994, č.12.


autor: Karel Redlich