Substantiva

označují jevy skutečnosti jako samostatná fakta,

tzn. označují osoby, zvířata, věci a jako substance pojaté děje a vlastnosti.


slovní druh: ohebný, plnovýznamový, ve větě má primárně funkci podmětu a předmětu


ml. kategorie: rod, (živ.), číslo, pád


typ deklinace: jmenná (substantivní), adjektivní (složená)


Dekl. typy jsou založeny na rodovém principu, řadí se k nim na základě koncovek Nsg. a Gsg.



Deklinace feminin

výběr obtížnějších jevů (variantní a dubletní tvary)


a) substantivní deklinace


1. vzor tvrdý: žena

kolísání mezi vzory žena a růže:

podvzor skica – D, Lsg. -e/-i (Máňa, káča, gejša, …)

podvzor sója – N, A, V, Isg. vz. žena, v ostatních pádech tvary podle vz. růže (Trója, Levoča,…)

substantiva studna, berla mají základní tvary podle vz. žena, ale jsou možné i paralelní tvary
podle vz. růže (studny/studně)


2. vzor měkký: růže

podvzor: ulice

Gpl. nulová koncovka (zejm. domácí slova na -ice (lavice, popelnice …) a jednotlivá neutv. jména (
košile, chvíle, míle, …)

Gpl. -í/-Ø  (většina jmen přejatých na -ice a jména na -yně (ambice, kuchyně, ministryně)


3. vzory s koncovkou nulovou: píseň a kost (velká homonymie koncovek)

    kolísání mezi vzory kost a píseň:

      Gsg., N, A,Vpl. -i/-e (stati/statě)

                                            Dpl. -em/-ím (pamětem/pamětím)

                                            Lpl. -ech/-ích (pamětech/pamětích)

                                            Ipl. -mi/-emi (loďmi/loděmi)


pravidelná deklinace vz. kost: jména se sufixem -ost + kost, věc, řeč a v pl. děti


domácí zeměpisná jména: zakončená na -v, -m (vz. kost): v Gpl. -i/-ě (Břeclavi/Břeclavě)


Pozor!

ruce, nohy – v sg. vzor žena, v deklinaci duálové tvary, jde-li o názvy částí těla

práce – vz. růže, D, L pl. spisovně pracím , pracích



Pomnožná substantiva


podle vz. žena  některá zem. jména na -y:

Tatry, Čechy, Březiny atd., ale např. Beskydy podle vz. hrad (Beskydům, Beskydách…)


zeměpisná jména na -ice

Gpl. nulová koncovka (Hranic), v Dpl. -ím/-ům (Hranicím/Hranicům)


Vánoce, Velikonoce – nepravidelné tvary podle vz. žen./muž.

Dpl. Vánocům, Lpl. Vánocích, Ipl. Vánoci/Vánocemi




b) adjektivní deklinace

     (bytná, původčí, Veselá,…)

















Deklinace neuter


a) substantivní deklinace


1. vzor tvrdý: město


Lsg. -ě(e)/-u:

- koncovka -ě(-e) je vývojově starší (starší slov. zásoba: v hnízdě, u sufixu -dlo: v divadle,
ustálené adverbiální výrazy: na jaře / o jaru)

- koncovka -u většinou u slov se sufixy  -stvo, -ko, -čko, -ivo (panstvu, jablku, městečku,
barvivu)



Lpl. -ech, -ích/-ách, -ách:

-ech: divadlech, těstech, pásmech …

- dubleta -ích/-ách: u sufixu -sko, -isko (střediscích/střediskách)

- koncovka -ách: u zdrobnělin: o kolečkách a u zakončení na veláru před koncovkou -o (po tangách,
po suchách)



2. vzor měkký: moře

Gpl. -í/-Ø:  koncovka nulová je u jmen se sufixem -iště (sídlišť, kromě hřišť/hřiští)


3. vzor stavení: velká homonymie tvarů


4. vzor kuře: smíšený – část tvarů jako typ měkký, část jako typ tvrdý – názvy mláďat, nedospělých
částí rostlin a některá další (štěně, poupě, koště)


Pozor!

oči, uši, kolena, ramena - v deklinaci v některých pádech duálové tvary, jde-li o názvy částí těla

zastarale rámě (vz. kuře)

léto – v pl. zkrácené tvary ve významu „roky“ (mnoho let), nezkrácené tvary ve významu roční období
(léta, létům)

nebesa (vz. město), ale na nebesích

století – v pl. století/staletí

dítě – v sg. rod střední, v pl. rod ženský (vz. kost)

hrabě, kníže – v sg. maskulinum živ., v pl. neutrum (vz. kuře)


b) adjektivní deklinace

    (nájemné, školné, …)