Dějepisectví 17. a 1. pol. 18. století


Různorodé tendence


→  barokní dějepisectví, katolické

Jacques Bossuet (1627–1704): Discours sur l’histoire universelle

§  tradice katolického, teologického pojetí dějin

§  od stvoření světa po Karla Velikého

§  velkolepé slohové dílo, kazatelská výřečnost; dodnes považováno za jeden z vrcholů francouzského
písemnictví

§  mimořádně působivé a čtené; v 19. stol. zdroj konzervativního myšlení


→ prohlubování racionalismu a empirismu



Racionalismus

Mikuláš Koperník:  O obězích sfér nebeských (1543)

Galileo Galilei:       Vztahy země a slunce (1632)

Isaac Newton:         Principia mathematica (1687)


Kartezianismus

René Descartes: Rozprava o metodě (1644)

§  důraz na kritičnost, jasnost

§  protiklad naturalismu a historismu jako dvou různých principů výkladu skutečnosti

§  poezie – historie – teologie – filozofie;  filozofie = matematika + fyzika + metafyzika) učinil
hodnou jména vědy.





Aplikace kritického racionalismu v historii


→ vytvoření pomocných věd historických

§  systematická a metodická kritika pramenů

§  mnišské řehole


Jean Bolland (1596–1665), belgický jezuita

Ø Ediční řada Acta Sanctorum (od 1643)

§  sbírka biografického materiálu k životům svatým

§  důkladná heuristika a kritika věrohodnosti pramenů


Louis Tillemont (1637–1698)

Ø Dějiny římských císařů. První systematické shromáždění pramenů k poznání pozdní antiky .


benediktini: Jean Mabillon (1632–1707)

Ø Acta Sanctorum ordinis St. Benedicti = sbírka pramenů

Ø De re diplomatica

§  obhajoba vlastní metody (zejména proti útokům zejména ze strany jezuitů)

§  základy paleografie a diplomatiky



Charakteristické znaky dějepisectví v období 1600–1750

v shromažďování velkého množství fakt

v  absence rozsáhlejších myšlenkových, filozofických konstrukcí

v  historické dílo není tak ucelené jako v renesanci, nižší literární úroveň