ÚVOD DO STUDIA DĚJEPISU 2. DÍL
a politickými událostmi, jinde zase popouštějící uzdu epické fabulaci jako český kronikář Václav Hájek z Libočan.
Souhrnně můžeme vyzvednout význam přikládaný politickým dějinám a dějinným pravidelnostem, které umožňují formulaci obecných zákonitostí. V jejich intencích se totiž odbývá lidské konání a díky poznání těchto zákonitostí na základě studia minulosti je možné směřovat soudobé dění. Např. Jean Bodin (1529-1596) v zajímavé rozpravě o snazším poznání historie, Methodus ad facilem historiarum cognitionem (1566), vyzdvihuje užitečnost historie, avšak v lékařském smyslu, neboť umožňuje poznáním minulého (tj. v Bodinově podání minulosti politické a právní) lépe ošetřovat přítomné; současně podává návod, jak studovat dějepisné texty, aby tento užitek přinášely. Právě koncentrace na přítomnost a nedávnou minulost představuje jednu z důležitých charakteristik, další je změna ve vnímání času, daná mj. i rozmachem mechanických hodin. Čas spásy se odděloval od času dějin, v čemž hrály roli politické události (zánik Byzance, expanze Osmanů, reformace, ale i zámořské objevy), kvůli kterým se dosavadní přehledné koncepty ukazovaly problematické a bylo třeba je různě upravovat. Pohled na úpadek předešlých velkých říší vedl k úvahám o průběhu dějin jako sinusoidě, opětovných úpadcích a vzestupech, takže ani přítomné říše nejsou věčné a jejich čas se nemusí shodovat s křesťanským časem. Tyto úvahy byly podpořeny též stále hojnějším setkáváním s mimoevropskými říšemi, které dalo nové impulsy cestopisnému žánru, a prohlubujícím se poznáním starověkých dějin.
K dalšímu čtení:
Beneš, Zdeněk: Historický text a historická skutečnost. Studie o principech českého humanistického dějepisectví. Praha 1993.
Burke, Peter: Italská renesance. Kultura a společnost v Itálii. Praha 1996. Burke, Peter: Společnost a vědění. Od Gutenberga k Diderotovi. Praha 2007. Hankins, James (ed.): Renesanční filosofie. Praha 2011. Kopecký, Milan: Český humanismus. Praha 1988.
Kudrna, Jaroslav: Machiavelli a Guicciardini. K typologii historickopolitického myšlení pozdní italské renesance. Praha 1969.
94
6. Stručný nárys dějin dějepisectví
Od baroka k osvícenství
Označíme-li nějaké období jako přechodové, dáváme mu tím nálepku nehotovosti, předehry k završující a naplňující epoše. Takový soud by byl v dějinách dějepisectví o době od poloviny 17. do sklonku 18. století nespravedlivý, vždyť z jejích výsledků těžíme dodnes. Přesto ji ještě mnohé spojovalo s dějepisectvím předešlých dvou staletí, a to nejen přetrvávající konfesní rozdělení historiků. Rozmach knihtisku dal intelektuálům zakusit opojný pocit mnohočetných propojení přes hranice zemí a ve spojení s přetrvávající akademickou peregrinací zrychlil zásadním způsobem komunikaci. Učenci se spojovali do rozličných societas eruditorum, společenství vzdělanců, kteří mezi sebou intenzivně korespondovali, zpravidla universální latinou, vedle níž se čas od času prosazovaly módnější jazyky, např. francouzština. Vědění sice zůstávalo stále universální, avšak jeho prohlubování vedlo k tlaku na oborové rozhraničení, jakkoli stále se zřetelem k celku (tedy ne do atomárně roztříštěných oborů jako po nástupu moderní vědy). Historie se již běžně přednášela na universitách, byť šlo převážně o církevní dějiny. Na sklonku tohoto období však pronikla i do škol, a to otevřelo cestu k etablování historie jako bezproblémově přijímaného vědního oboru. Nezbytnou podmínkou vědy je vedle společenského uznání vlastní metoda práce a ta se začala utvářet právě během konfesních sporů na kritice dokumentů, přestože to ještě byla kritika notně intencionálni. Prameny byly pro historiky náhle mnohem dostupnější, neboť oblíbené práce se nyní tiskly opakovaně a ve velkých nákladech. Konfesní spory nadto zvýšily zájem o historii i mezi čtenáři. Znovu tedy vycházejí Eusebiovy Církevní dějiny, Flaviova Židovská válka či Liviovy Dějiny Říma. Jsou pramenem, vzorem, ale i předmětem ustavující se kritiky. Křesťanské misie na ostatní kontinenty přinášely fascinující materiál k dějinám a kultuře mimoevropských zemí, jehož zpracování se ujímali polyhistoři jako jezuita Athanasius Kircher, zakladatel sinologie, egyptologie a řady dalších oborů, který ovšem nikdy nebyl v Číně ani v Egyptě. Bylo by snadné zesměšňovat omyly, jichž se při studiu a psaní dopouštěl, ty ale vyplývaly z dobového diskursu.
Prakticky ve všech vyspělejších zemích kvete v 17. a 18. století vydávání starších textů, někdy jen ve formě vložených vsuvek do kronikárskych zpracování, často ale samostatně a již i s jejich kritikou. Jezuita Jean Bolland začíná roku 1643 vydávat Acta sanctorum, soubor životopisů katolických světců. Způsob, jakým on a jeho nástupci přistoupili k sepisování biografií především z legend dochovaných z různých dob, vyvolal kritiku Jeana Mabillona, benediktina z remešského opatství sv. Maura, který se ujal vydávání „konkurenčních" životů benediktinských světců v pětidílných Acta sanctorum ordinis sancti Benedicti (1668-1701) a zkušenosti získané rozsáhlým studiem středověkých
95
ÚVOD DO STUDIA DĚJEPISU 2. DÍL
6. Stručný nárys dějin dějepisectví
textů vtělil do základního pojednání o kritice pramenů De re diplomatka libri VI (1681), šesti knih o diplomatice, jež byly následovány dalšími knihami věnovanými historii. V této skutečně zakladatelské práci Mabillon stanovil hlavní zásady kritiky pramene, počínaje vnějšími znaky (forma dochování, pečeti atd.) a konče formálními prvky textu (datace, intitulace apod.). Spor bollandistů a mauriánů představuje důležitý impuls ve formulování zásad nestranné kritiky pramenů, nyní již nejen z hlediska jazykového, nýbrž i diplomatického a obsahového. Zdaleka ne všechna barokní vydání ale navazovala na renesanční směr'erudovaného (kritického) dějepisectví, který by dále rozšiřovala, mabillonovské zásady byly na svou dobu příliš náročné. Přesto jsou mnohé edice dodnes užívány - pro příklad netřeba chodit daleko, Miscellanea historka Regni Bohemiae zEpitome historka rerum Bohemicarum učeného jezuity Bohuslava Balbína (1621-1688) patří k takřka povinné výbavě historiků starších dějin.
Vedle pramenů církevních dějin však získává stále silnější zastoupení vydávání textů k národním dějinám. Za zdánlivě nestrannou kritikou působily nacionálně-politické motivy, neboť konfesijní rozdělení Evropy je postupně střídáno rozdělením národním a státním, což se pochopitelně projevilo jak při výběru textů, tak při jejich zpracování v syntetických dílech, jež byla leckdy poskládána jako koláž úryvků a parafrází pramenů. Antonio Lodovico Muratori (1672-1750) vydal v jím založené řadě Rerum Italicarum scriptores nejdůležitější narativní texty k dějinám středověku a s jejich vydatným využitím objevoval společné italské dějiny skryté v mnohotvárné minulosti Apeninského poloostrova v taktéž mnohasvazkových Annali ďltalia. Jejich koncepce je v souladu s názvem striktně analistická, snaha o odkazy na použité zdroje a alespoň formální aplikace některých Mabillonových zásad je již nicméně odlišují od starších zpracování národních dějin v jednotlivých evropských zemích.
Velká vydavatelská díla jakoby tvořila předehru k interpretačním pracím následujícího století. Jim udal tón Jacques-Bénigne Bossuet (1627-1704) a jeho Rozprava o obecných dějinách, jež shodou okolností vyšla ve stejný rok jako Mabillonovy knihy o diplomatice. Někdy bývá nadnesené označována jako mezník mezi starším teologickým a moderním filosofickým výkladem dějin, a to kvůli spojujícímu obecnému svorníku dějinných jevů, který Bossuet nevidí v Bohu, nýbrž v lidské universalitě. S lehkým odstupem lze říci, že dějepisectví prochází dějinami vždy v úzké vazbě na jiný obor - byla to rétorika, politika, teologie a v 18. století přichází na řadu filosofie. Úzké spojnice mezi výkladem dějin a filosofickým myšlením osvícenství nelze přehlédnout. S přiznáním svobody jednání člověku logicky přichází otázka po smyslu jeho činů na tomto světě, vztazích ve společnosti, ale i po širších a přesahujících souvislostech lidské existence, jež by zaplnily místo uprázdněné ústupem teologie. Proto historici pilně studují spisy filosofů
a filosofové hledají odpovědi na své otázky v dějinách - příkladem budiž Gottfried Wilhelm Leibniz, který má jako editor a archivář hannoverského vládnoucího rodu své místo v dějinách dějepisectví. Řada dalších autorů byla rozkročena mezi oba obory a těžko je striktně zařadit, vždyť do dějin dějepisectví patří třeba David Hume a jeho dějiny Anglie od Caesara až do roku 1688. V každém případě musí pokusům o hlubší rozbor dějepisectví pozdního 17. a 18. století nutně předcházet seznámení se s dílem Descartesovým, Leibnizovým, Humovým či Lockovým, o francouzských osvícencích nemluvě. V základu proměn ve výkladu dějin totiž stojí proměna pohledu na člověka a jeho místo v dějinách, jež je jednou z příčin procesu sekularizace myšlení a společnosti.
Mnohé myšlenky přicházejícího osvícenství byly anticipovány v díle neapolského učence Giambattisty Vica (1668-1744) Nová véda (Cinque libri dei principi di una scienza nuova, 1730), které v sobě mísí starší přístupy s novými nápady. Vico patřil k pečlivým čtenářům Descartových spisů, jejichž myšlenky kriticky promýšlel, jeho metodu vyvozovanou z geometrické analýzy však nepřijal. Nová věda představuje pokus o komplexní uchopení světa včetně jeho dějin, jež Vico tradičně dělil na tři období, velmi netradiční naopak byla jeho snaha formulovat v těchto obdobích (tj. božském, hérojském a lidském) obecné zákonitosti, které provázejí vývoj každého národa. Vicovy myšlenky ve své době velkou odezvu nenalezly, hledání obecných principů a zákonitostí v dějinách však patřilo k hlavním rysům dějepisných prací přicházejícího osvícenství. Bez ohledu na souhlas s Descartovými myšlenkami, či jejich odmítání, pohled na'svět jako výtvor božského mechanika, představy o jeho řiditelnosti prostřednictvím správného seřízení komplikovaného mechanismu, začínaly v dobovém intelektuálním milieu převládat.
Význam francouzského osvícenství pro dějepisectví lze možná relativizovat, ne však zcela zpochybnit. Poslední desetiletí starého režimu ve Francii se, jak ukázal už Alexis de Tocqueville, nesla ve znamení protichůdných tendencí, jež sice brzdily racionalizaci společnosti, vytvářely však příhodné intelektuální klima, ze kterého se šířily podněty dál do Evropy. Podobně jako intelektuální spor jsou živnou půdou každé inovace myšlenkové výměny, které se nyní široce rozvíjely a byly podpořeny během napoleonských válek, zvláště tam, kde byly do francouzských vojsk vkládány naděje na zisk národní samostatnosti. Stejně jako v období humanismu i nyní vznikaly učené společnosti, někdy oficiálně, někdy jen nakrátko, nezřídka v poloutajení. I když následná restaurace obnovila hranice, zůstávají tyto společnosti intelektuálními centry jejich členové se navzájem podporují a při neexistenci odborných časopisů si poskytují první kritické publikum pro zveřejňované nebo jen zamýšlené práce. Přes všechen esprit
96
97
ÚVOD DO STUDIA DĚJEPISU 2. DÍL
6. Stručný nárys dějin dějepisectví
a duchaplnost osvícenských kritik jsou nyní rozvíjeny hlavně kriticko-erudovaný a politicko-filosofický model dějepisectví, literární začíná být pomalu opouštěn, což ale v žádném případě neznamená, že by osvícenci psali nudně.
Politicko-filosofický model našel velkého autora v nobilitovaném vzdělanci. Právník a aktivní politik Charles Louis de Secondat, baron de La Brěde a de Montesquieu (1689-1755), otevřel svým pojednáním Duch zákonů nové pole bádání. Umění politiky přestává být chápáno jako umění velkého jedince vládnout podle předpokládaných obecných zákonitostí, nýbrž je zde pokládána otázka stanovování norem a jejich vyrůstání z charakteru národů, jenž se zdá být determinantem dějin. Montesquieu jako jeden z prvních přestával vidět otázku zločinu a trestu jako ontologickou záležitost, což stálo u zrodu velké debaty o povaze zákonů a formulaci nových trestních ustanovení na sklonku 18. a v 19. století. Jeho dílo v konečném výsledku směřuje ke snaze o racionalizaci vlády a víře, že v takovém případě se přítomnost a její dějiny změní k lepšímu. Opačný příklad ukázal v druhé velké práci o příčinách velikosti a úpadku antického Říma.
Také další významní osvícenští autoři nepatřili k „čistým" historikům. Přední místo mezi nimi má Francois Arouet, tedy Voltaire (1694-1778). Základním žánrem, v němž obohatil dějepisné výklady, byl životopis, a to velkých panovníků. Proti švédskému králi Karlu XII. a postavil Petra Velikého, po Století Ludvíka XIV. následovalo Století Ludvíka XV. Jejich souborné vydání opatřil předmluvou Pojednání o mravech a duchu národů, kde se pokusil nastínit rámec obecných dějin od Karla Velikého do Ludvíka XIII. a vytvořit universální dějinné schéma, v němž ústřední roli hraje lidský rozum a jeho úspěšný postup dějinami, přičemž jedním z nejdůležitějších hodnotících kritérií je kulturní vyspělost společnosti. Voltaire nebyl erudovaný kritik, odmítal faktografickou pedanterii a v souladu se svým postulátem rozumu se postavil do pozice historika-filosofa. V tomto směru se jej snažil následovat jeho životopisec a skvělý matematik markýz de Condorcet s Pokusem o historický obraz pokroku lidského ducha (1795), pokoušející se též o co možná exaktní stanovení kulturní „stupnice" národů.
Osvícenství nepatří jen k Francii, ostatní země možná zaostávaly v espritu, nikoli v kvalitě vznikajících historických prací. Pozornost si zaslouží historické úvahy Johanna Wolfganga von Goethe či Friedricha Schillera, alespoň jménem by měli být zmíněni Edward Gibbon či William Robertson v Anglii a ve Skotsku, v Itálii žijící Němec Hans Joachim Winckelmann, Vasilij Nikitič Tatiščev v Rusku nebo Gelasius Dobner a Josef Dobrovský u nás, ale stejně tak i řada dalších autorů. Počínaje osvícenstvím jsme svědky velkého rozmachu dějepisné produkce, jak kritické-pramenovědné, tak syntetické-filosofující. Na jedné straně precizování metod kritiky pramenů, na straně druhé smělé konstrukce vývoje lidstva a hledání obecných zákonitostí v tomto vývoji, mechanismů,
jež do svého stroje vložil nebeský hodinář, který již jen přihlíží pozemským dějům jako „skrytý Bůh", Deus absconditus. Podkladem rozvoje dějepisectví nebyl pouze další postup a rozšíření vzdělanosti, historici odpovídali také na očekávání svých společností, jež se postupně přetvářely v moderní národy. Začínala doba „odkouzlení světa" a modernity.
K dalšímu čtení:
Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách. Eds. M. Svatoš - Z. Pokorná. Praha 1992.
Cerman, Ivo: Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici. Praha 2011. Kovré, Alexandre: Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru. Praha 2004. Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810. Brno 2006.
Ród, Wolfgang: Novověká filosofie. I-II. Praha 2001-2004. Slavík, Bedřich: Od Dobnera k Dobrovskému. Praha 1975.
Tinková, Daniela: Jakobíni v sutaně. Neklidní knězi, strach z revoluce a konec osvícenství na Moravě. Praha 2011.
Devatenácté století: ve jménu vědy a pokroku
Na prahu 19. století byl historik stále ještě součástí obecnějšího komplexu vědění, polyhistoři pohybující se suverénně na poli několika vědních oborů nepředstavovali výjimku. Proces specializace a oborového uzavírání však již byl v pohybu. Důležitou roli v něm sehrály reformy školního vzdělávání a universit během druhé poloviny 18. a první poloviny 19. století, které v případě universit můžeme jednoduše shrnout jako sekularizaci a etatizaci universitního vzdělání. Jejich brány měli opouštět vzdělaní a ke svému státu loyální odborníci. Pro výuku dějepisu na nižších stupních škol bylo třeba učitelů, kteří by si osvojili obraz dějin „správný" netoliko po odborné stránce, ale též z hlediska zájmů státu. Ten si skrze obsazování universitních stolic udržoval vliv na výklad a pojetí minulosti. Historie se tak stávala samostatným oborem a již před polovinou 19. století začala pronikat specializace i do ní, zpočátku ve formě samostatných stolic pro středověké dějiny, k nimž se záhy přidávaly další. Upřednostňování výkladu národních (státních) dějin bylo samozřejmostí. Teleologické pojetí dějin přetrvávalo, na místo spásy jako konečného cíle ale nyní vstupoval (národní) stát. Filosofický základ položil etatistickým konceptům dějin Georg Wilhelm Friedrich Hegel ve svých pracích
98
99
ÚVOD DO STUDIA DĚJEPISU 2. DÍL
6. Stručný nárys dějin dějepisectví
o filosofii dějin a v triádě, kterou se naplňuje světový duch v pohybu od subjektivního přes objektivní až k absolutnímu. Nacionálni motivy stojí mj. u zrodu četných spolků, jež vznikají doslova geometrickou řadou a nahrazují societas eruditorum předchozích období. Jakkoli bývalo těžiště jejich činnosti rozličné, historie stála většinou v popředí a některé z nich se v budoucnu staly významnými centry historické práce, jako např. Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde, již založil v roce 1819 svobodný pán Karl von Stein a z níž se po nástupu Georga Heinricha Pertze v roce 1823 stala Monumentu Germaniae Historka s promyšleným systémem ediční práce.
Romantická reakce na osvícenství obrátila pozornost k dávným dějinám a zdánlivě čistým ideálům, jež se v hluboké minulosti měly skrývat; stejně tak se prošlá staletí a jejich pozůstatky v podobě hradních zřícenin zdály skrývat tajemství, pro něž v racionalizovaném světě nebylo místo. Máchovská putování či anglický gotický román jsou tak jednou z forem návratu do minulosti, pro nás jsou zde důležitější romantické syntézy národních dějin, ač i ony spadají do obecnějšího procesu vytváření (staro)nového fenoménu - historismu. V minulosti jsou hledány příčiny a vysvětlení přítomnosti, což v období romantismu vede k návratům do středověku. Ten je brán jako vlastní počátek národních dějin, zde se pátrá po kořenech národního společenství a státu. Ochotné naplňování potřeb moderních národů, jež se v této době utvářejí, vedlo k upřednostňování příběhu národa, jehož koncepce byla silně ovlivněna soudobými filosofickými teoriemi (např. J. G. von Herdera, B. Bolzana ad.), před kritikou pramenů.
Tyto hranice nepřekročil ve svých Dejinách národu českého v Čechách a na Moravě ani otec českého dějepisectví František Palacký (1798-1876), snad i neochvějně důvěřující falzům rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, jež tak pěkně potvrzovaly jeho přesvědčení o demokratickém charakteru dávných slovanských společností oproti výbojným a hierarchicky uspořádaným germánským. Výklad českých dějin jako „stýkání a potýkání" dvou kulturních okruhů, jejichž kultura ale byla definována jazykově a nacionálne, zakotvil ve zjednodušené podobě na dlouhou dobu v českém historickém myšlení a zastínil neméně podstatné stránky Palackého olbřímího dějepisného díla. Palacký byl nemálo inspirován francouzskými liberálními historiky, mezi nimiž stojí na předním místě jeho současník Jules Michelet (1798-1874), autor několika desítek historických děl včetně rozsáhlých Dějin Francie a Dějin francouzské revoluce, který má díky literárním kvalitám svého psaní pevné místo i na Parnasu francouzských spisovatelů. Micheletův vypravěčský talent je nesporný, jeho způsob podání minulých dob, plný strhujících a obratně gradovaných epizod, rétorických figur a přímých promluv aktérů, ale nepředstavoval v romantickém historiografickém diskursu nic výjimečného. Podobně si počínali též další historici této doby, ať se jednalo o Thomase Carlyla či Thomase B. Macaulaye v Anglii nebo Nikolaje M. Karamzina v Rusku. Jistou výjimku
zde představují brilantní analytický duch a autor Starého režimu a revoluce a Demokracie v Americe Alexis de Tocqueville (1805-1859) a Leopold von Ranke (1795-1886), z jehož prací je třeba uvést Geschichte der romanischen und germanischen Volker von 1494 bis 1514 s důležitým exkursem ke kritice pramenů, vedle nich ale měly velkou působnost také knihy, které luterán Ranke věnoval dějinám papežství a období reformace. Pokud Palacký, Michelet a jiní romantičtí historici položili svým dílem působivý základ budoucím výkladům národních dějin, Ranke položil základy přímo historické škole, která hrála významnou roli v německém dějepisectví druhé poloviny 19. století a zosobňovala hodnoty přicházejícího pozitivismu.
Pro romantické historiky bylo zcela samozřejmé, že své vědecké dílo stavěli do služeb národa a vycházeli vstříc přítomným potřebám. Ideál vědy se ale v druhé polovině 19. století měnil. Formalizace a systemizace vědeckých metod vedla k přesvědčení o jejich objektivitě, specializace vědy vedla k uzavírání oborů do vlastních hranic a opomíjení souvislostí s příbuznými vědami. Cílem vědy mělo být zjištění objektivních faktů, historiografický pozitivismus ale měl s dílem Augusta Comta pramálo společného, v rámci stejnojmenného filosofického směru odpovídaly postoje a přístupy historiků spíše názorům Johna Stuarta Milla. Pozitivistický historik měl ideálně shromáždit veškeré dostupné prameny k řešenému problému, dále na základě vnitřní a vnější, tj. formální a obsahové, kritiky dokumentů rozlišoval prameny pravé a falešné, prvé pak sestavoval do genetické řady podle vzájemných závislostí a výpovědní hodnoty ve vztahu ke zkoumané události. Metoda spočívající v pramenné kritice přímo předurčovala zaměření dějepisectví na politické, událostní dějiny; požadavek na úplnou heuristiku spolu s přetrvávajícím hledáním počátků moderních národů a státu ve středověku zase upřednostňoval dějiny starověké a středověké. Poznání postupovalo kumulativně, přiřazováním dalších zjištěných faktů k souboru již existujících. Podle slavného citátu Ernsta Renana z roku 1890 „za sto let budeme vědět o minulosti všechno". Sto let dávno uplynulo a my víme, že poznání minulosti nelze oddělit od přítomnosti a že je nekonečně proměnlivé. Pozitivistické přesvědčení o jedinečnosti a neopakovatelnosti historických událostí nadto znamenalo rezignaci na možnost deduktivní rekonstrukce těch dějinných fenoménů, k nimž se nedochovaly žádné prameny. Induktivní postupy byly přijímány taktéž opatrně, jakékoliv obecné závěry mohly být formulovány teprve po poznání rozsáhlého souboru jednotlivin - ovšem za každou poznanou vystupovaly další, a formulace shrnujících soudů se tak stále odkládala.
Budování pozitivistické historie nalezlo svůj výraz ve zrodu institucí, jež se stávaly nositeli tohoto pojetí vědy. Ve Francii tak byla roku 1846 zreformována École nationale des chartes, která vychovávala archivní odborníky, o necelé desetiletí později byl při vídeňské universitě založen podle pařížského vzoru a se stejnými cíli Institut
100
101
ÚVOD DO STUDIA DĚJEPISU 2. DIL
6. Stručný nárys dějin déjepisectví
für Österreichische Geschichtsforschung. Znakem systematizace vědy je rovněž vznik kompendií, která podávají souhrnně základy příslušného vědeckého oboru, jeho zdroje, témata a metody (podobně jako tato kniha). Pro historiky druhé poloviny 19. století plnily tuto úlohu kupříkladu přednášky Johanna Gustava Droysena (1808-1884), shrnuté v knihách Historik a Grundriss der Historik a velmi přesně a náročně podávající ústřední pojmy oboru, o něco přístupnější a rozšířenější byla Lehrbuch der historischen Methode Ernsta Bernheima, v románském prostředí pak příručka Charlese Seignobose a Charlese Victora Langloise Introduction aux études historiques. Jistou paralelu k těmto knihám představuje hutná studie J. Golla Dějiny a dějepis, reagující na spory v českém intelektuálním prostředí konce 19. století.
Jaroslav Göll (1846-1929) patří, i přes opakované pokusy o snižování jeho významu, k zakladatelským osobnostem českého déjepisectví a zmíněná studie jej spolu s dalšími pracemi rovnocenně vřazuje do déjepisectví evropského. Mistr krátkých forem nepřispěl do knihovních regálů objemnými syntézami, jeho síla byla v minuciózní kritice doprovázené rozsáhlým intelektuálním zázemím a schopností vnímat komplikovanost minulosti. Ani on se však nevymanil z genetického pojetí dějin, sestávajícího z kontinuální řady příčin a následků. O Gollově škole v českém déjepisectví hovoříme zejména díky jeho učitelskému působení a vedení historického semináře, který se v poslední třetině 19. století stal nástrojem úspěšného tažení pozitivistické historiografie Evropou. Nejde pochopitelně jen o seminář na pražské Karlo-Ferdinandově universitě, který vedl již K. Horner a Göll jej zreformoval podle gottingenského vzoru G. Waitze, semináře se stávaly nedílnou součástí výuky historie na většině universit. Semináře produkovaly velké množství kvalitních odborníků, pro které se sice leckdy obtížně nacházela odborná místa, mnozí z nich ale pokračovali v historických výzkumech i při středoškolských profesurách nebo při archivní službě, a dějiny déjepisectví se tak v této době začínají rychle „zalidňovat". Každý specialista snadno vyjmenuje desítky odborníků z konce 19. století, jejichž práce považuje za nezbytné, historikovi déjepisectví se zdá složité odbýt Georga von Bellow, Hippolyta Taina, Johna Actona či Theodora Mommsena, o početné řadě dalších nemluvě, jen zmínkou o jejich jménech. Vedle politických dějin zažívaly rozmach ještě dějiny správní a právní, rozvíjené bratry Jakobem a Wilhelmem Grimmem, Georgem Waitzem a dalšími historiky.
Výše popsaná podoba pozitivismu převládla ve Francii, Německu, rakousko-uherské střední Evropě, do jisté míry v Itálii a poté v zemích, které byly vystaveny jejich myšlenkovým vlivům, např. Finsku či Japonsku, částečně v Rusku. Nebyla však jedinou závaznou formou historické práce. Země bez starověkých a středověkých pramenů, bez středověké minulosti, v níž by bylo možné hledat kořeny moderního státu, se logicky zaměřila na minulost relativně mladou a její problémy. Severoamerické déjepisectví,
přes dočasnou dominanci pozitivismu rankovského ražení, během níž vyšly velké syntézy dějin mladého národa (např. od G. Bancrofta), obrátilo na sklonku 19. století pozornost na hospodářské problémy a pokoušelo se v opozici proti individualistickému déjepisectví formulovat obecné zákonitosti společenského a hospodářského vývoje. The New History nazval v roce 1912 svou knihu James H. Robinson a stejné pojmenování převzal celý směr. Hospodářské dějiny nabídly badatelskou cestu historikům v Rusku, kteří kvůli problémům s carskou cenzurou neměli zcela svobodný prostor k výzkumu politických dějin země; vlivem národohospodářů získávaly své stoupence v Německu stejně jako v Anglii. To vše vytvářelo vhodné podmínky pro další proměny oboru ve 20. století.
K dalšímu čtení:
Činátl, Kamil: Dějiny a vyprávění. Palackého Dějiny jako zdroj historické obraznosti národa. Praha 2011.
Charle, Christoph: Intelektuálové v Evropě 19. století. Brno 2004. Kazbunda, Karel: Stolice dějin na pražské universitě. I-III. Praha 1964-1968. Loewenstein, Bedřich: Víra v pokrok. Dějiny jedné evropské ideje. Praha 2009. Major, Ladislav - Sobotka, Milan: G. W. F. Hegel. Život a dílo. Praha 1979. Marek, Jaroslav: Jaroslav Goll. Praha 1991. Štaif, Jiří: František Palacký. Život, dílo, mýtus. Praha 2009.
Poločas změny
Zdánlivě idylické doby fin de siěcle se rychle proměnily v ničivé válečné kataklyzma, zdánlivě neotřesitelný postup positivní vědy se v téže době otřásl v základech. Představa historika jako nezúčastněného vědce, který objektivně popisuje zkoumané problémy, vzala za své se zrodem moderního intelektuála na konci 19. století. Byla to nejen Dreyfusova aféra, byť ta asi nejvýrazněji, co zrození intelektuála uspíšilo. Na místo učence bádajícího ve slonovinové věži, jehož nejčastější příčinou smrti je dle ironické poznámky soudobého spisovatele pád z knihovních schůdků, nastupuje angažovaný intelektuál, vstupující do veřejných sporů a politiky. Bortily se též představy o objektivitě a nezúčastněnosti vědy, individualistické déjepisectví bylo cílem kritiky spisovatelů (např. L. N. Tolstého ve Vojně a míru), filosofů (F. Nietzsche v úvaze O užitku a škodlivosti historie pro život), sociologů a nakonec i samotných historiků. Novokantovci bádenské a marburské školy přehodnocovali vztahy přírodních a humanitních věd, úvahy sociologa
102
103
ÚVOD DO STUDIA DĚJEPISU 2. DÍL
Maxe Webera o formulacích předmětu bádání ve vztahu k přítomnosti, ideálních typech či hodnotové neutralitě vědy jsou dodnes inspirativní, v prvých desetiletích 20. století se s nimi historici ovšem jen obtížně vyrovnávali.
V dějepisectví proběhly důležité spory o předmět a metodu bádání právě v těch zemích, kde pozitivismus založil své panství nejpevněji - Francii a Německu. Karl Lamprecht (1856-1915) se snažil stanovit v mnohadílných Deutsche Geschichte hlavní typy jednotlivých dějinných epoch, pokoušeje se místo pohledu na dějiny jako sled jedinečných událostí nalézat obecně platné zákonitosti, při jejichž formulaci se inspiroval spekulativní psychologií W. Wundta. Na jeho knihu se snesla rozsáhlá (a v mnohém oprávněná) kritika a Lamprechtovo působení zůstalo v Německu omezeno na seminář lipské university, za hranicemi však „spor o Lamprechta" či o „individualismus a kolektivismus v dějepisectví" nalézal pozorné čtenáře. Lamprecht sám svou metodu označoval jako kulturně historickou, větší význam nicméně měly jeho studie k hospodářským dějinám, na které navazovali jeho nástupci v lipském semináři. Samy kulturní dějiny, ač měly již od sklonku 19. století své specializované časopisy, byly spíše „kompilativním" směrem bez propracované metody, přebírajícím tu postupy a poznatky národopisu, tu dějin umění, tu zase dějin literárních. Geniální dílo Jacoba Burckhardta nenalézalo pokračovatele. Padla-li ovšem zmínka o časopisech, nelze přejít mlčením vznik Revue de synthěse historique, založené roku 1900 Henri Berrem a pod mírně pozměněným názvem vycházející dodnes, která dávala prostor studiím zabývajícím se problémy historického poznání a spojujícím historii s příbuznými vědními obory (jen mimochodem: hned prvé číslo přineslo Lamprechtovu studii o historické metodě v Německu). Berrova Revue nás uvedla do francouzského prostředí, kde se spory o metodu v historii odbývaly na půdorysu vymezování vztahu mezi historií a sociologií, již reprezentoval Emile Dürkheim. Vzhledem k historizujícímu zaměření sociologie není divu, že se kolem charismatického Durkheima brzy vytvořila skupina žáků z řady humanitních oborů, které fascinovaly jeho myšlenky o kolektivních reprezentacích, dělbě práce a jejím vztahu k společenskému uspořádání či náboženství. Asi nejsoustavněji se pokoušel nalézt uplatnění pro sociologické podněty v dějepisectví Francois Simiand, který ve studii Historická metoda a společenské vědy v lecčem předběhl dobu. Alespoň na okraj zde zmiňme, že sociologické přístupy se pokoušel naordinovat české historiografii v posledních desetiletích 19. století T. G. Masaryk, výrazně inspirován myšlenkami Thomase Bucklea, ovšem neúspěšně.
Vznik historiografických škol leckdy podnítí šťastná náhoda. Když bylo po první světové válce znovu připojeno k Francii Alsasko a Štrasburk, bylo třeba obsadit místa na štrasburské universitě francouzskými odborníky. Humanitní vědci mladé a střední generace, kteří by jinak čekali dlouhé roky na uvolnění místa na některé z pařížských
104
6. Stručný nárys dějin dějepisectví
universit, se sešli na štrasburských chodbách v neobyčejně příhodném složení. Mnozí z nich byli Durkheimovými žáky, na prvém místě Marc Bloch (1886-1944), který se vracel z válečného bojiště ověnčen vyznamenáními a obohacen o zkušenosti, jež dokázal zužitkovat ve své odborné práci, najmě v knize o Králích divotvůrcích. Ve Štrasburku se Bloch seznámil s Lucienem Febvrem (1878-1956) a záhy se ukázalo, že je spojuje více než jen nespokojenost se soudobým faktografickým dějepisectvím. V diskusích mezi sebou a s dalšími štrasburskými kolegy si ujasňovali, že historie nemůže zůstat uzavřena do samoúčelného bádání nad událostními dějinami a že chce-li dospět k novým poznatkům a postoupit pod povrch dějů k trvalejším souřadnicím lidské existence, musí si klást jiné otázky a využít postupů sousedních vědních oborů. S tímto přesvědčením zakládají časopis Annales ďhistoire économique et sociale, koncipovaný podle německého vzoru (Vierteljahrschriflfür Sozial- und Wirtschaftsgeschichte), leč výrazně odlišný obsahem již v prvých ročnících. „Annales nejsou protestem proti oprávněné specializaci, nýbrž proti svévolnému rozdrobování dějin", říkají v úvodu k prvnímu číslu časopisu v lednu 1929. Tématy jejich výzkumu byly jak problémy hospodářské, tak i pod vlivem Durkheimovým otázky mentalit, dobových forem vnímání, byť badatelské výsledky nebyly vždy nesporné (míněna zejména Febvrova kniha o problému bezvěrectví v 16. století). Přechod Febvra a Blocha z protěžovaného, ale přece jen provinčního Štrasburku na řádná profesorská místa do Paříže v druhé půli 30. let znamenal uznání jejich pojetí historie, stíny se však již začínaly dloužit. Roztržka o vydávání časopisu za německé okupace oba přátele rozdělila jen nakrátko, Blochova aktivní účast v odboji na francouzském jihu ale stála talentovaného a inspirativního vědce život. Jeho poslední kniha, Obrana historie, je věnována právě Febvrovi... Dědictví zakladatelů Annales můžeme snadno shrnout do tří základních bodů: za prvé na místo historie událostní nastupuje historie problémová; za druhé má historik zasadit zkoumaný problém do co nejhustší sítě vztahů a souvislostí (to je Febvrova histoire totale, nezbytně vyžadující meziborovou spolupráci); za třetí je třeba zkoumat zvolené problémy v dlouhém časovém úseku.
Bylo by ovšem chybné vidět v historicích kolem Annales jediné nositele inovací v dějepisectví prvé poloviny 20. století. Historik dějepisectví by rád spoutal vývoj oboru do přehledných směrů a škol, těžko však do připravených škatulek vtěsnat osobnosti, které nebyly součástí žádného uceleného směru a povaha jejich jedinečného díla vylučovala následování v podobě úžeji vymezené historiografické školy. Můžeme tak zmínit Johana Huizingu, tvůrce Podzimu středověku a četných inspirativních prací o kultuře, jehož dílo připomíná malířská plátna holandských mistrů; Oswalda Spenglera s jeho srovnáváním civilizací a konceptem jejich cyklického vývoje či Spenglerem inspirovaného Arnolda J. Toynbeeho, tvůrce mohutného díla o civilizacích a jedné z vlivných filosofií dějin. Výzkum  hospodářských  a  společenských  fenoménů  přítomnosti přesvědčoval
105
ÚVOD DO STUDSA DĚJEPISU 2. DÍL
i nejzarytější stoupence individualistického dějepisectví, že život společnosti utvářejí netoliko činy velkých jedinců, ale též zákonitosti skryté pod měnlivým povrchem dějů. Hospodářské a sociální dějiny vyrůstaly ze základu pokládaného osobnostmi, jako byli již jmenovaní sociologové nebo národohospodáři a filosofové jako Georg Simmel či Gustav Schmoller, nelze opomenout ani inspirace přicházející z dalších společenských věd (díla M. Mausse, M. Halbwachse atd.).
Hospodářské a sociální dějiny nabízely široké pole také historikům, kteří stáli na politickém spektru výrazně nalevo a hlásili se k myšlenkám K. Marxe. Marxismus nesporně obohatil dějepisectví v mnoha ohledech, jen je třeba pečlivě odlišovat myšlenkové inspirace a politickou praxi, jíž se nevyhnuli mnozí z historiků. Marxistické dějepisectví uvedlo do dějin do té doby opomíjené společenské skupiny, chudinu a dělnictvo, které měly podle apriorních předpokladů být nositeli budoucích revolucí k lepšímu světu. Předpoklady se nenaplnily, historické práce ovšem přinesly mnoho nového, neboť zkoumaly životní podmínky těchto skupin, vytěžovaly sériové prameny (mzdy, ceny životních potřeb atd.) a víra ve změnu dějinných epoch prostřednictvím revolucí přispěla k propracování teorie revolucí a jejich srovnávacímu studiu. Byť přihlášení se k marxistickému pohledu na dějiny představovalo i jistou formu politického vyjádření a snah épater le bourgeois, nepochybně se marxismus stal v demokratických zemích na velkou část 20. století podstatným inspiračním zdrojem humanitních věd. Ovšem i historici, kteří patřili k předním představitelům marxistického pohledu na dějiny, jako autor objemných a objevných syntéz 19. a 20. století Eric J. Hobsbawm (1917-2012), jeden ze zakladatelů časopisu Past and Present, kde probíhaly živé diskuse o metodě a teorii dějepisectví, poměrně rychle překračovali svazující hranice ideologie a vřazovali marxismus do svého metodického instrumentária jako jednu z řady rovnocenných inspirací. Ne všude ale lze vliv marxismu hodnotit takto kladně.
K dalšímu čtení:
Burow, John W.: Krize rozumu. Evropské myšlení v letech 1848-1914. Praha 2003. Burke, Peter: Francouzská revoluce v dějepisectví. Praha 2004. Horský, Jan: Noetika kulturních věd Maxe Webera a české dějepisectví. Ústí nad Labem 1994.
Keller, Jan: Dějiny klasické sociologie. Praha 2004.
Řezníkova, Lenka: Moderna a historismus. Historické reprezentace v proměnách literatury na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Praha 2004.
6. Stručný nárys dějin dějepisectví
Meze ideologií a totalitní dějepisectví
Dějepisectví je neustále vystaveno společenským vlivům, a to i v těch nej svobodnějších společenstvích. Historik se vždy nějakým způsobem vyrovnává s otázkami, jež si klade jeho společnost v přítomnosti, vždy přítomným potřebám více či méně přizpůsobuje témata, jež zpracovává, a formy interpretace; v 19. století nelze zcela opomenout ani problém cenzury, byť ryze odborných prací o minulosti se cenzurní praktiky vesměs nedotýkaly. Ve 20. století však dějepisectví prošlo zcela novou zkušeností s přímými zásahy státní moci do práce historiků a v řadě zemí je zažívá dodnes. Formy ovlivňování historického výzkumu byly různé, od manipulativních praktik přes striktní určování témat výzkumů, výkladu minulých dějů a jejich hodnotového zařazení až po zatýkání historiků a rozsudky věznění nebo dokonce smrti.
Můžeme zde plynule navázat na pasáž o marxismu z konce předešlé části. Revoluce a nastolení bolševické diktatury v Rusku po roce 1917 otevřelo prostor pro experiment společenský i vědecký. Jejich osudy jsou si podobné. Organizace historiografie se v prvých letech odbývala pod vlivem Michaila N. Pokrovského, držitele stranické legitimace s velmi nízkým číslem a propagátora mezinárodně zaměřených srovnávacích dějin. Dříve než se mu jeho „škodlivý sociologismus" a role při formování komunistické strany mohly stát za stalinských čistek osudnými, Pokrovskij zemřel. Stalinské dějepisectví pak ve 30. letech odvrhlo zbytečné teoretizovaní, vždyť po historicích se chtělo jen tolik, aby vybadaným materiálem podpořili předepsaný obraz pohybu dějin, neúhybně směřujících ke komunistické beztřídní budoucnosti, dějin, které byly bez ohledu na proklamovanou internacionalitu komunismu chápány jako dějiny národní. Nevyhnutelným důsledkem této kombinace bylo imperiálni zobrazení minulosti, jak v rovině ideologické (rozšiřující se spirála vítězného postupu socialismu), tak národní (spirála začleňování dalších zemí do Sovětského Svazu či jejich připojování ke komunistickému bloku). Institucionálně měla věda fungovat přísně plánovitě a centralisticky, v triádě akademie (výzkum) -vysoké školy (kvalifikované předávání poznatků vybadaných v akademii) - muzea, archivy atd. (aplikace pro širší veřejnost). Je vcelku samozřejmé, že odborná místa byla vyhrazena dostatečně stranicky prověřeným a spolehlivým „odborníkům".
Další země východního bloku přebíraly sovětský model vědy s důsledností větší (jako Albánie či Československo) či menší (jako Polsko či Maďarsko). Marxistické základy se však postupem doby stávaly jen povrchovou frazeologickou zástěrkou, pod níž přežívaly relikty pozitivistického přesvědčení o objektivitě vědy a nutnosti konstatovat pouze nesporná fakta. V generacích historiků, které vyrůstaly v dějepisectvích východního bloku, též zakořenila nedůvěra k teoriím, jež bránila v přejímání dalších myšlenkových
107
ÚVOD DO STUDIA DĚJEPISU 2. DÍL
6. Stručný nárys dějin dějepisectví
podnětů. Tam, kde byly poměry volnější, ale působili badatelé, kteří díky možnosti kontaktů se Západem vytvářeli díla reagující na soudobé intelektuální inspirace, nebo historici, kteří invenčné rozvíjeli marxistický základ v dialogu s nemarxistickým myšlením (např. v Polsku Witold Kula či Jerzy Topolski). Nakonec i v Sovětském Svazu vyrůstaly na okraji oficiální vědy významné osobnosti světového dějepisectví (jako Michail M. Bachtin nebo Aron J. Gurevič) či celé školy (jako sémiotická škola v estonském Tartu, reprezentovaná zejména Jurijem Lotmanem a Borisem Uspenským). Na druhou stranu je třeba zmínit, že boje studené války probíhaly také na frontě dějepisectví, zvláště v dekolonizovaných zemích tzv. třetího světa. Nemusely se ani ocitnout v sovětské sféře vlivu jako některé africké země, nová vlna marxismu v 60. letech 20. století velmi silné zasáhla např. Indii a její university.
Srovnávání hrůz komunismu a nacismu (či siřeji fašismu) a určování, který režim byl horší, patří k oblíbené disciplíně posledních let, zde se omezíme na konstatování, že přes nepoměrně kratší dobu trvání zasáhl nacistický režim do vývoje německého dějepisectví stejně fatálně jako komunistický do ruského. Po roce 1933 se do emigrace uchýlily desítky předních německých historiků a řada z nich, jako např. Ernst H. Kantorowicz nebo historik umění Erwin Panofsky (a celý institut A. Warburga), se do Německa již nevrátila. Smutnou skutečnost představuje ochota, se kterou mnozí přední němečtí historici zaujali místa svých kolegů, kteří byli režimem postiženi, vstupovali do NSDAP a stali se čelnými představiteli nacionálně-socialistické vědy. Ideologie nadřazenosti árijské rasy, „půdy a krve", jež spolu s přetrvávajícím pocitem křivdy z územního uspořádání po prvé světové válce zdůvodňovala Drang nach Osten, diktovala omezující hranice jakémukoliv siřeji zaměřenému historickému výzkumu.
Denacifikace po roce 1945 probíhala v Německu na všech úrovních poměrně mírnou formou a jen ti nejzprofanovanější historici museli opustit universitní katedry, nikoli však zanechat odborné práce. Theodor Mayer, jedna z významných postav nacistické historiografie, se tak postavil nedlouho po opuštění zajateckého tábora znovu na čelné místo německého dějepisectví, a to díky založení městského institutu pro zemské dějiny v Kostnici, z něhož se po pár letech stal Konstanzer Arbeistkreis für mittelalterliche Geschichte, prestižní fórum historiků středověku. Adenauerovské i na druhé straně komunistické Německo přivíraly nad minulostí (nejen) historiků oči. Po druhé světové válce sice proběhla v západoněmeckém dějepisectví debata o tzv. zvláštní cestě (Sonderweg) Německa v moderní době, již vyprovokovala kniha Fritze Fischera Griff nach Weltmacht (1964), skončila však v rovině obecných úvah o válečné zodpovědnosti, na úlohu historiků ještě nedošlo. Teprve Historikerstreit v divhé polovině 80. let rozvířil diskusi o odpovědnosti historiků, zprvu ve vztahu k formulaci
výzkumných témat (konkrétně holokaustu), později došlo na osobní podíl vědců a jejich působení za nacistického režimu. V tom se situace nijak neliší od postkomunistických zemí, v nichž se na hlubší reflexi minulosti oboru před rokem 1989 také dosud čeká a dosavadní debaty se odbývaly vesměs poukazováním na to, který historik se objevuje ve kterých seznamech.
Svou daň v dějepisectví si vybraly rovněž diktátorské režimy ve Španělsku, kde se teprve po pádu frankistického režimu otevřely hranice k neomezenému recipování podnětů evropského a amerického dějepisectví, či mussoliniovské Itálii, jejíž věznice ukrátily život jednomu z talentovaných a inspirativních marxistických historiků Antonio Gramscimu. A stejně tak se i v těchto zemích setkáme s historiky, kteří likvidaci svých kolegů mlčky přihlíželi nebo jí dokonce napomáhali a využívali výhod poskytovaných režimem. Odborné a veřejné působení vědců, kteří se zapletli s totalitními režimy a svou činností aktivně napomáhali k jejich upevnění, by ovšem nemělo být předmětem černobílých odsudků, nýbrž mělo by vést dnešní historiky k otázkám po vlastní zodpovědnosti, schopnosti odolávat společenským tlakům (ale i lákavým nabídkám), vůli zjišťovat a nezávisle na přítomných očekáváních formulovat vědecky podložené soudy o minulosti.
K dalšímu čtení:
Jiroušek, Bohumil: Josef Macek. Mezi historií a politikou. Praha 2004. Popper, Karl Raimund: Bída historicismu. Praha 1994.
Sommer, Vítězslav: Angažované dějepisectví. Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970). Praha 2012. Tomeš, Josef: Historie v čase zkoušky. Praha 1992.
Ve víru inovací
V roce 1949 vyšla ve Francii objemná kniha Středomoří a stredomorský svět v epoše Filipa II. Jejím autorem byl Fernand Braudel (1902-1985), historik, který si před nástupem po bok L. Febvra v čele 6. sekce EPHE prošel středoškolskou profesurou v Alžíru, působením na universitě v brazilském Sáo Paulu a zajateckým táborem pro důstojníky v letech druhé světové války. Všechny získané zkušenosti dokázal využít ve svém odborném díle. Zmíněné Středomoří sice zaznamenalo rozsáhlé ohlasy ve světě až o necelá dvě desetiletí později, ve Francii se po jeho vydání - a v neposlední řadě díky
ÚVOD DO STUDIA DĚJEPISU 2. DÍL
6. Stručný nárys dějin dějepisectví
osobnímu charismatu - stal Braudel „knížetem historiků". Středomoří totiž ukazovalo, jak lze na velké časové a prostorové ploše naplnit postuláty, jež na historii kladli otcové Annales, a místo politických dějin posunout do popředí fenomény trvalejší. Podobný cíl měla též další Braudelova díla, Civilisation materielle, économie et capitalisme a syntéza dějin Francie, již rozpracoval ke konci života. Braduel dokázal dát starším konceptům přitažlivé nálepky a postavit je do centra pozornosti historické obce, ať již šlo o „dlouhé trvání", jež nalezneme u Durkheima či Simianda, nebo histoire globale, navazující na Febvrovy „totální dějiny". Jeho přínos byl též organizační, neboť své velké hospodářské syntézy nemohl zpracovat vlastními silami, a díky podpoře francouzské vlády tak zapojil do rozsáhle koncipovaných výzkumů nejen mladé badatele francouzské, ale též z východní Evropy, ponejvíce polské. Jen kýžené „vlastní" vysoké školy se Braudel nedočkal, EHESS byla založena až v roce jeho odchodu do penze (1972) a stala se poté základnou „analistického" směru v dějepisectví.
S druhou generací školy Annales, reprezentovanou především F. Braudelem (vedle něj si zaslouží alespoň zmínku R. Mandrou, z dalších spřízněných historiků pak P. Chaunu nebo E. Labrousse), je spjat důležitý inovační směr v poválečném dějepisectví. Směřoval k vytváření velkých vývojových schémat minulosti, především v hospodářské oblasti. Stránky historických publikací se začínaly plnit grafy, tabulkami, hospodářskými cykly a konjunkturami, které se zdály představovat přehledný obraz minulosti a hospodářský vývoj ke komplikované přítomnosti. Kvantitativní dějepisectví, vydatně využívající metod statistické analýzy, nalézalo silnou odezvu i za francouzskými hranicemi, zvláště v Německu. Zde nabízelo historikům, potýkajícím se po letech nacistické ideologie s nedůvěrou k velkým teoriím a oživujícím rankeovský postulát zjišťovat „wie es eigentlich gewesen ist", cestu k „objektivní" historii a spojilo se s tradicí německých hospodářských dějin. Svazek to byl šťastný, neboť z něj vzešly modernizované sociální dějiny, které od 60. let udávaly tón německému bádání. Bielefeldská škola se snahou o syntetické uchopení společností a jejích procesů představuje rovnocennou a systematičtěji založenou paralelu k snahám o „totální dějiny" společnosti historiků Annales, badatelé jako Hans-Ulrich Wehler, Jürgen Kocka, Reinhart Koselleck nebo Thomas Nipperday se zabývali nejen výzkumy 18.-20. století, ale také pojmovým aparátem historiků a z této linie výzkumu vzešlo důležité osmidílné kompendium Geschichtliche Grundbegriffe (1972-1997, z jeho autorů třeba zmínit ještě Wernera Conze).
Historik dějepisectví vždy musí vyvažovat přirozené upřednostňování inovačních směrů, metodických sporů a problémových okruhů na straně jedné a obtížně naplnitelnou snahu pohlédnout na dějepisectví v dané epoše globálně na straně druhé. Valná většina historiků se v letech po druhé světové válce stále pohybovala v souřadnicích více či méně
modifikovaného pozitivismu. Na světovém kongresu historiků v Římě v roce 1955 čelil Braudel ostré kritice své knihy o Středomoří, jedni ji odsuzovali jako knihu bez aktérů (to kvůli částem věnovaným geografickému a hospodářskému utváření Středomoří), druzí jako knihu věnované „typicky bezdějinným" etnikům (tj. nomádům apod.). Rozmach hospodářských a sociálních dějin znamenal rozšíření spektra témat a metod, avšak nikoli změnu v teoriích historického poznání a pojetí historie jako vědy. Tyto změny přišly až s šedesátými léty, dramatickými jak ve společnosti, tak ve vědě.
Byť se během studentských bouří v západní Evropě na konci 60. let zdálo, že marxismus zažívá novou etapu rozvoje, šlo o spíše povrchní a krátkodobé oživení, kritické analýzy frankfurtské školy byly původnímu marxismu již hodně vzdáleny. Na dějepisectví měl mnohem větší vliv strukturalismus, který se vydal na úspěšnou cestu humanitními vědami, od lingvistiky přes etnografii a antropologii až k historii, jež do sebe štrukturalistické a poststrukturalistické podněty nasála s nečekanou intenzitou. Podobně jako se M. Blochovi a L. Febvrovi rozevřely výzkumné obzory v kontaktech s dalšími vědami, studovali nyní historici pilně knihy a studie antropologů (C. Lévi-Strauss, C. Geertz), sociologů (M. Weber, N. Elias, P. Bourdieu), filosofů (J. Habermas, J. Derrida), lingvistů a literárních teoretiků (R. Barthes), ba i psychoanalytiků (J. Lacan), a objevovali myšlenky uložené v pracích starších autorů (F. Nietzsche ad.). Skutečně zásadním způsobem dějepisectví ovlivnil Michel Foucault, jak díly věnovanými teorii poznání (Slova a věci z roku 1966 a o něco pozdější Archeologie vědění), tak knihami zabývajícími se procesy marginalizace a společenského vylučování a represivních a kontrolních praktik moderní společnosti (za všechny Histoire de la folie á ľáge classique nebo Dohlížet a trestat). To všechno vytvářelo vhodné podmínky pro hledání nových badatelských cest.
Označení mikrohistorie pro jeden z nejvlivnějších dějepiseckých proudů poslední třetiny 20. století sice přišlo z literární hříčky Raymonda Queneaua Modré květy, nicméně plně vystihovalo povahu tohoto směru. Místo teleskopu mikroskop, požadovali mikrohistorici, místo globálních pohledů detailní analýza vybrané komunity v určitém období, jakou provedl např. Emmanuel Le Roy Ladurie s využitím inkvizičních protokolů z výslechů vesničanů pyrenejské vesnice Montaillou (1975), nebo zvoleného problému, v jehož volbě prokázal šťastnou ruku např. Carlo Ginzburg v knize o sečtělém a svérázném mlynáři Menochiovi v knize Sýr a červi (1976). Dlouho patřila mikrohistorie pozdnímu středověku a ranému novověku, které nabízely prameny v míře dostatečné, leč ne zahlcující, později se ukázaly možnosti mikrohistorie i na tématech moderních dějin, jak dokládá třeba nápaditá práce Alaina Corbina Na stopě neznámému (1998). Jistou paralelu mikrohistorii představují oblíbené dějiny každodennosti, jež se
110
111
ÚVOD DO STUDIA DĚJEPISU 2. DÍL
6. Stručný nárys déjin dějepisectví
v posledních letech zdají být úrodným polem pro jakýkoliv a jakkoli málo metodicky promyšlený nápad zpracovat dějiny čehokoliv. Historici kolem Annales se po Braudelově kvantitativním období vrátili k myšlenkám zakladatelů a začali se zajímat o fenomény mentalit (Georges Duby), jejichž poměrně vágní koncept byl nahrazen slibnějším výzkumem představ, imaginací (imaginaire, Jacques Le Goff, Jean-Claude Schmitt). A také oni se postupem doby posouvali k moderním dějinám (Francois Furet, Roger Chartier) a pomalu opouštěli odmítavý přístup k událostním dějinám.
Reakce na dějepisectví upřednostňující problémy před narativními freskami na sebe ostatně nedala dlouho čekat. Již v roce 1979 volal Lawrence Stone po návratu vyprávění, podobné postoje zaujímal o něco později Dominick LaCapra. Problémové dějepisectví nepochybně slibovalo nové objevy a korekce velkých vysvětlujících teorií (např. právě braudelovského vysvětlení zrodu kapitalismu), nemohlo však naplnit očekávání, která na historii právem kladli čtenáři již od romantismu - velké narativní syntézy. Nakolik je možné úspěšně skloubit problémový přístup s narativním, ukázala řada prací posledních dvou desetiletí (autorů jako Simon Schama, Eric J. Hobsbawm nebo Niel Ferguson). Narativistická reakce ale měla i druhou tvář. Několik let před studií L. Stoná vydal literární teoretik Hayden White knihu Metahistorie (1973), ve které se pokusil dokázat, že výsledný způsob historického podání je determinován výrazovými prostředky, jaké si historik volí. Podle užitých tropů (metafora, metonymie, synekdocha, ironie) se utváří sujet práce (Whiteův termín plot se do češtiny překládá obtížně), a historik tak předkládá čtenáři romanci, komedii, satiru či tragédii. White dokládal svou teorii analýzou děl čtyř významných historiků a čtyř filosofů 19. století a krom literární formy díla se zaměřil i na souvislost mezi formou a „teorií pravdy" a ideovými postoji zkoumaných autorů. Whiteova místy zjednodušující, leč v mnohém nápaditá a podnětná kniha vyvolala o něco později v dějepisectví 80. a 90. let velkou polemiku, pro niž se vžilo označení lingvistický obrat.
Notně k ní přispěl sám White dalšími pracemi, v nichž vyhrotil své původní stanovisko až k neudržitelným tvrzením, že historie ve svých vyprávěních podává ve výběru a kompozici událostí stejně fabulativní obraz jako literární díla. Rozběhla se tak debata, ve které jeden krajní pól představovali stále méně početnější zastánci tradičního objektivistického dějepisectví, druhý relativisté, kteří v návaznosti na koncepty dekonstrukce textu J. Derridy v důsledku zcela popírali poznávací možnosti historie a vydávali ji za pouhý produkt historikovy imaginace. Debata přinesla mnoho vyostrených a stěží doložitelných soudů, obrátila ale také pozornost k důležitému problému historického poznání, jeho zprostředkovatelnosti, vztahu poznávané minulosti a historického textu a v neposlední řadě též k literárním kvalitám historikovy práce.
Relativizace historického poznání ovšem vedla až k úvahám o krizi historie (Gérard Noiriel).
V posledních desetiletích zatočil s historií linguistk turn, po něm postmodern turn, cultural turn a je až s podivem, že historici stále píší knihy, které srozumitelně oslovují přítomné čtenáře. Ovšem logicky, čím blíže se ocitáme přítomnosti, tím obtížněji se hledají mezi desítkami tisíc aktivních historiků (jen v České republice se podle Lexikonu historiků z roku 1999 považuje za reprezentanta této profese více jak sedm stovek lidí) a násobně větším počtu prací, jež publikují, jednotící směry a souhrnné charakteristiky. Rozbitím modelu dějepisectví jako dějepisectví „bílého muže" se začali svých míst domáhat všichni, kdo z něj byli dosud vylučováni. V prvé řadě ženy a gender history, trvalejší ráz zřejmě budou mít kulturalistické směry, které se po prvých „objevech", že pohled jiných společností na euroamerickou je podstatně odlišný, dostaly k promyšleným výzkumům, především na poli moderních dějin. Ve světě, který přes rozsáhlou kritiku ekonomického přístupu k životu, hodnotí také užitečnost vědy optikou výdajů a přínosů, jsou mnohé z „nových" směrů zároveň způsobem, jak se prostřednictvím do minulosti promítaných hodnot přítomnosti domoci universitních míst a grantových prostředků. Teprve další desetiletí ukáží jejich vědecký přínos, či naopak efemérnost. Kritické pozorování současných postojů k historii a dějinám nám v každém případě může napomoci, abychom přesněji posuzovali vývoj svého oboru, tento soud ale platí o obráceně - díky poznání minulosti oboru je historik schopen kriticky se vyrovnávat s přítomností a čelit snahám o manipulaci historie.
K dalšímu čtení:
Historik v proměnách doby a prostředí - 20. století. Eds. J. Hanuš - R. Vlček. Brno 2009.
Horský, Jan: Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech
a mezích historické vědy. Praha 2009.
Chartier, Roger: Na okraji útesu. Červený Kostelec 2010.
Valenta, Martin: Revoluce na pořadu dne. Kritická teorie frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století. Praha 2011.
Veyne, Paul: Jak se píšou dějiny. Červený Kostelec 2010.
112
113