Osobnostně rozvíjející model výchovy a vzdělávání Osobnost – v hovorovém pojetí – uznávaný člověk, kladně přijímaný, svérázný svým životem a jednáním. V psychologii – každý člověk = osobnost - dynamická organizace psychofyzických systémů v jedinci, která určuje jeho adaptaci na prostředí a jeho charakteristické způsoby chování a prožívání (G. W. Allport) Jiná varianta vymezení osobnosti – poměrně stálá jednota charakteru, temperamentu, intelektu a těla, což umožňuje její jedinečnou adaptaci na prostředí (H. J. Eysenck) V odborné literatuře je uváděno až 50 rozdílných definic osobnosti, které se shodují v jednom: nejvlastnějším znakem osobnosti je její jedinečnost, výlučnost, odlišnost od všech jiných osobností. (Stejně jako neexistují dva jedinci s totožnými papilárními liniemi na prstech, je tomu tak i s osobností). V osobnosti každého člověka je možné nalézt vnitřní konflikty, rozpory a protiklady, například mezi rozumem a city, pudy a vůlí, pamětí a představivostí, vnímáním a fantazií, učením a sklonem ke stabilitě… Učení je možné tam, kde existuje napětí, nerovnováha mezi tím, co člověk zná, má a co by chtěl, všude tam, kde existuje potřeba vyrovnávat tuto nerovnováhu. Vlastnosti osobnosti (obvyklé dělení): - schopnosti, - charakter, - temperament, - zájmy. Schopnosti určují úroveň, na jaké člověk dokáže určité činnosti vykonávat. Charakter je souhrnem vlastností, které vyjadřují vztah k jiným lidem, věcem, k práci a sobě samému. Temperament ovlivňuje dynamiku především v citové oblasti. Zájmy vyjadřují oblast činností, které člověka mimořádně přitahují. Zjednodušeně vyjádřeno – každý projev osobnosti ovlivňují tři složky: a) schopnostní, zkušenostní či dovednostní (jak dobrý je výkon) b) dynamickou – zahrnující motivaci, zájmy a charakter (proč dělá to, co dělá) c) temperamentovou – tj. jakým způsobem činnost provádí, jak ji prožívá Schopnosti je možné dělit na: - smyslové – výkonnost smyslového vnímání (například rozeznávání barev, tónů, tvarů, …) - kognitivní – rozumově poznávací (myšlení, paměť, pozornost, představivost) - senzomotorické – spojení smyslů a motoriky (manipulace s předměty, motorika řeči atd.) Příklady osobnostně rozvíjejících modelů výchovy Modely výchovy vzdělávání, které kladou důraz na rozvoj možností (potencialit) žáků a studentů, vytváří vzájemný kooperační vztah mezi učitelem a žákem. V rámci těchto modelů je žák chápán jako: 1) svébytná osobnost, nikoli objekt manipulace, 2) osobnost rozvíjející se, nikoli hotová, 3) osobnost, jejíž možnosti je třeba aktualizovat, 4) osobnost, která má postupně převzít rozvoj do vlastních rukou a nespoléhat na vnější řízení. Mezi základní složky tohoto osobnostně rozvíjejícího modelu patří: - saturování žákovských potřeb, - podpora sebevýchovy, - sebevzdělávání a sebezdokonalování, - vedení k odpověděnému projektování vlastní životní dráhy, - vytváření bohatého spektra zájmů, - rozvíjení způsobilosti se učit, - zamýšlet se nad sebou samým, - rozhodovat se pro hodnotné cíle. Výchova v širším smyslu (edukace) vzdělávání výchova v užším smyslu (v+d+n+ks = z) (c+p+vv+dchv =charakter-povaha) Vědět---------- umět a chtít ----------jednat a chovat se ! Příklady dvou modelů- přístupů k výchovnému procesu: 1. Systémové pojetí výchovy (cíl) 2. Situační pojetí výchovy (prožitek - zkušenost) ad1) z cílů (norem) jsou vyvozovány cesty výchovy ad2) východiskem je analýza výchovné (životní) situace a prožitků, zkušeností, které z ní vyplývají Systémové pojetí výchovy Literatura:Blížkovský,B. Systémová pedagogika. Ostrava: Amosium ,1992. Systém-relativně uzavřený celek,který je tvořen prvky,strukturou a funkcí prvků. Struktura je síť vzájemných vazeb a vztahů mezi prvky systému. Funkce prvku je působení prvku v systému,ať jej ovlivňuje kladně(eufunkce) nebo záporně (disfunkce). Základní prvky výchovného systému: 1.Subjekt a objekt výchovy 2.Podmínky,ve kterých se výchova uskutečňuje 3.Soustava výchovných cílů 4.Soustava výchovných prostředků Výchova je tím účinnější,čím větší je relativní soulad jejích podmínek,cílů a prostředků. Výchovný proces – systémové pojetí Vnější podmínky Vliv vnějšího prostředí Výchovné prostředí Intencionální Funkcionální Charakterizujte pojmy : výchovná zásada , výchovná metoda, výchovná forma. Jaký je vztah mezi těmito pojmy? Setkali jste se někdy s jejich odlišnými variantami například pro výchovu etickou a vedle toho pro vzdělávání?. Schéma systému výchovy(skladba podle prvků a vazby mezi nimi) Intencionální působení Funkcionální působení Výchovné podněty Výchovné podněty 1 2 3 Podmínky výchovy jsou charakterizovány celkovou dosaženou úrovní života a životního prostředí vychovávaných i vychovatelů –jsou dány tím co existuje,včetně zjevných a skrytých možností. Součástí podmínek jsou sociální(interpersonální) vztahy,které se na výchově podílejí,tedy nejen věcné(materiální)skutečnosti. Podmínky ovlivňují volbu (výběr) výchovných cílů a prostředků. Vnější a vnitřní podmínky výchovy: Vnější podmínky výchovy jsou sociální a přírodní okolnosti,které výchovu ovlivňují. Vnitřní podmínky výchovy tvoří dosažená úroveň a předpoklady vychovávaných jedinců a skupin(jejich věkové,individuální a skupinové zvláštnosti). Vnější a vnitřní podmínky výchovy se vzájemně ovlivňují a podmiňují. Cíle výchovy - cíl výchovy znamená orientaci k určitým hodnotám, - cíle výchovy postihují vědomě zvolené pedagogické možnosti, -cíle vymezují směr žádoucího vývoje vychovávaných a působení vychovávajících, - cíle výchovy mají být přiměřené podmínkám vnějším i vnitřním, - cíle výchovy jsou rozlišovány jako-obecné,specifické, autonomní,heteronomní,adaptační,anticipační……… (viz odbor. literatura-např.Jůva,V.Úvod do obec.ped.) Prostředky výchovy – „nástroje“umožňujícídosažení výchovných cílů - širší vymezení pojmu zahrnuje prostředky materiální i nemateriální povahy(výchovné zásady,metody, organizační formy) a dále celou sféru materiálních prostředků(pomůcek,učeben……..) -užší vymezení pojmu zahrnuje jen prostředky materiální Proměny vztahů mezi cíli, prostředky a podmínkami výchovy C = cíle P = prostředky Pd = podmínky Pd Optimální využití podmínek a prostředků napomáhá k dosažení vyšších cílů (C1 – C2) Situační pojetí výchovy - model fází utváření lidské povahy Východiska (motivy, …) I. SITUAČNÍ FÁZE (úkoly, role,..) II. GENERALIZAČNÍ FÁZE (zvyky, rysy) III. OSOBNOSTNÍ FÁZE (jáství, osobnost) potřeby zájmy ideály interiorizované mravní normy aspirační úroveň osobní dispozice zkušenosti hodnoty,… AKTUÁLNÍ STAVY A POSTOJE STABILIZOVANÉ STAVY A POSTOJE VLASTNOSTI A CHARAKTER jako SOUHRN VLASTNOSTÍ Co rozumíme pojmem situace? Situace – konkrétně vymezená shoda vnějších okolností (časově limitovaná), během níž je jedinec součástí působení vlivů, na které určitým způsobem reaguje. - Žádná situace není zcela izolovaná, je součástí řetězce situací – situačních útvarů. - Člověk má sklon opakovat chování – má pro různé situace naučeny různé vzorce chování. - Osobnost se utváří ve stadiích a její struktura je vrstevnatá. Druhy situací: - z hlediska vyváženosti: standardní problémové - z hlediska ovlivňování: neřízené řízené - z hlediska životní orientace – rolí standardně významné: osobně významné (vstup do školy, do zaměst., (setkání s osobností, manželství, narození dítěte, hnutím, knihou, vážné onemocnění, atd.) jevem… atd.) Co je rozhodující pro to, aby byl člověk danou situací osloven“? - referenční rámec ega(individuální „naladění na frekvenci situačního dění“) (přijímáme (osvojujeme) si hodnoty, standardy, normy, vztahy …, které jsou žádoucí pro naše sebepojetí) - stav ego – angažovanosti (zaujetí) (vzniká tehdy, když se situace nebo stimul dostává do referenčního rámce) Určitá situace může dítě (žáka) doslova „nasměrovat“ k tomu, že si upevní svůj motivační systém a přetváří jej v systém činnostní. Referenční rámec člověka se utváří od prvních okamžiků jeho života: - nejprve jen prostřednictvím vrozených reflexů a instinktů (libost a nelibost) - poté sociálními kontakty dítěte a objevováním (utvářením) svého sociálního kódu - přejímáním regulativů chování (od rodičů, kamarádů, trenérů, vzorů…) - vytvářením základního pocitu sociální jistoty K pocitu sociální jistoty přispívá: - když člověk ví, jak má reagovat v situaci - když má pocit sociální opory (uznání) Stupně projevů osobnosti ve výchovné (životní) situaci: a) podmíněné reflexy – nejjednodušší formy adaptivního jednání b) zvyky – stereotypizované, generalizované reakce na opakující se podněty c) rysy – dispozice – jsou vyjádřením integrace specifických zvyků (mezi dispozice patří také postoje, hodnoty, zájmy atd.) d) jáství – systémy rysů, které spolu souvisí e) osobnost – vyjadřuje nejvyšší stupeň integrace projevů osobnosti – charakteristické reakce člověka Rozpor mezi vnější sociální významností situace a tím, že žák nespojuje s touto situací své jáství (nenalézá v ní osobní smysl), je jednou ze základních příčin neúčinnosti výchovy nebo její nedostatečné efektivity. Závěry: - buďte nešťastní, když narazíte na lhostejnost, nezájem a nudu - veďte žáky k tomu, aby se „otevřeli“(třeba i nesouhlasem) - snažte se změnit jejich osobní zkušenost - zkuste je přesvědčit, že vám na nich (na každém z nich) záleží - poskytněte jim občas příležitost svobodné volby - pokud je to možné, preferujte nepřímé pedagogické (výchovné) působení před přímým - čím méně cítí, že jsou vychováváni, tím lépe pro jejich výchovu Slyšel jsem – zaujalo mě + Viděl jsem – zapamatoval jsem si + Zkusil jsem (prožil jsem) – pochopil jsem Literatura k tématu: Pelikán,J. Výchova jako teoretický problém. Ostrava:Amosium, 1995. Langová,M. a kol. Učitel v pedagogických situacích. Praha: UK, 1992.