Historické pojetí vztahu společnosti k jedincům s mentálním postižením, významné osobnosti světové a naší psychopedie Antická společnost - Hippokrates a Galenos - Římané, Řekové Středověk - postoje byly ovlivněny náboženskými názory - ambivalentní postoj - klášterní hospitály jakožto útulky pro staré, nemohoucí či duševně nemocné osoby. - komunita duševně postižených v belgické vesnici Gheel poblíž Antverp Renesance - první klasifikace duševních poruch (poruchy intelektu jsou odděleny od ostatních duševních poruch - Felix Platter – Pojednání o nemocích ducha - J. A. Komenský hájil nutnost vzdělávat děti bez ohledu na typ a stupeň jejich postižení. § Didaktika - první spec. ped. klasifikace žáků z hlediska typologie § popis a metodické pokyny jak učit žáky s lehkým a hlubším stupněm MR Období po Velké francouzské revoluci FILIP PINEL (zakladatel moderní psychiatrie) - sejmul duševně postiženým jejich okovy a to jak obrazně tak i fakticky - represi pozvolna nahrazuje léčbou založenou na morální akci (dnešní ergoterapie, popř. gardenterapie). JEAN ETIENNE DOMINIQUE ESQUIROL (Pinelův žák) - jako první vymezil idiocii jako stav (nikoli nemoc) charakterizovaný vrozeným a trvalým nedostatkem rozumových schopností Prvním v odborné literatuře popsaným psychopedickým experimentem byla kauza Divocha z Aveyronu z počátku 19 st. - případ dvanáctiletého Viktora, který byl nalezen asi dvanáctiletý ve francouzských horách. Spor s Jeanem Itardem (jeho žákem). EDUARD SEGUIN (lékař) - 1841 otvírá v Paříži první školu pro slabomyslné - vyvinul komplexní systém výchovy a vzdělávání pro osoby s postižením intelektu a zasloužil se tak o rozvoj psychopedie („otec, zakladatel“ psychopedie a systematické péče o slabomyslné v Evropě i ve Spojených státech) - rozpracovává systém výchovy slabomyslných jedinců postavený na tzv. Seguinově triádě: 1. výchova činnosti (rozvoj motoriky, analyzátorů, senzomotoriky) 2. výchově k myšlení (trivium) 3. výchově vůle (schopnost ovládnout své instinkty) ALTERNATIVNÍ PEDAGOGIKA (vyrostla na dílech speciální pedagogů) MUDr. OVID DECROLY - inicioval v Belgii vznik diagnostických tříd pro slabomyslné žáky MARIE MONTESSORI (lékařka) - pracovala s MP, poznatky využila pro koncipování předškolní výchovy dětí HELEN PARHURSTOVÁ (americká lékařka) - Daltonský plán vznikl původně pro potřeby newyorské školy pro „mrzáčky“. DR. WASHBURN - koncipoval Winetskou soustavu PETER PETERSON (univerzitní profesor pedagogiky) - Jenský plán RUDOLF STEINER (rakouský filozof, sociální reformátor , architekt, esoterik) - Waldorfská pedagogika V ČESKÉ REPUBLICE Až Školní řád z roku 1905 umožnil zřizovat zvláštní pomocné či podpůrné třídy (kromě smyslově postižených) i méně nadané děti. Lékař KAREL SLAVOJ AMERLING (1807–1884) - roku 1871 byl v Praze založen první ústav pro idioty Spolkem paní sv. Anny, ve kterém Amerling zastával funkci ředitele - Ernestinum. - pro slabomyslné jedince chtěl zajistit jen nejzákladnější vzdělání s důrazem především na názorné vyučování a výcvik zručnosti. Ruční práce jako jsou například košíkářství, natěračství nebo kartáčnictví včetně zemědělských prací, také zavedl do výukového proudu svého ústavu. FRANTIŠEK ČÁDA (univerzitní profesor) - univerzitní profesor, jenž je známý zejména uspořádáním tří sjezdů pro péči o slabomyslné a školství pomocné. První sjezd měl svou premiéru v Praze roku 1909, další proběhl v Brně roku 1911 a poslední sjezd byl uspořádán o dva roky později ve Slezské Ostravě. MUDr. KAREL HERFORT (1871–1940) - od roku 1902 působil Karel Herfort jako ústavní lékař a ředitel v Ernestinu. - univerzitní profesor, který byl dlouholetým ředitelem Pedologického ústavu hlavního města Prahy a také předseda Spolku pro péči o slabomyslné. - v Ernestinu zavedl výuku ručních prací a nápravného tělocviku. - JOSEF ZEMAN (1867–1961) - budování sítě „pomocného“ školství - zakladatel našeho speciálního školství - vyvrcholením jeho působení na ministerstvu školství je zákon o pomocných školách z roku 1929 (řešil otázku povinné školní docházky slabomyslných) JAN MAUER (speciální pedagog) - zaměřil se především na obor pedopatologie. Působil jako učitel pomocné třídy v Praze KONRÁD SEDLÁČEK (1876–1939) - vystupoval jako první ředitel pomocné školy v Olomouci a propagátor systému pomocného školství na území Moravy k čemuž mu dopomohla také aktivní účast na Čádových sjezdech. - jeho nejznámější publikací je spis „Zachraňte slabomyslné“ vydán roku 1907 - jakmile skončila první světová válka objevovaly se první snahy o vylepšení péče o slabomyslné i na Moravě - v Brně začala pomocná škola fungovat v roce 1919 a rok poté také v Olomouci. Sedláček byl pověřen vedením olomoucké zvláštní školy a díky jeho snaze byla již po dvou letech fungování vedena jako trojtřídní. Zabýval se především pozorováním vlivu těžkých sociálních podmínek na samotný život jedince. - věnoval soustavnou pozornost modernizaci a materiálnímu vybavení školy OTAKAR CHLUP - ve své práci „Výzkum duševních projevů u dětí méně schopných“ vydané roku 1925 uvádí tento akademik příklady, jenž názorně poukazují na důležitost používání takových vyučovacích metod, které se odvíjí od znalosti všech psychických funkcí každého dítěte. - působil jako profesor Masarykovy univerzity v Brně a je autorem těchto publikací: „O dětské duši“, „Mravní nemoci dětství“, „Rukověť přirozené mravouky“, „Středoškolská didaktika“ a „O výchově citů“. VLASTA NOVOTNÁ autorka první speciálně pedagogické učebnice (slabikáře) OD 2. SV. VÁLKY DO LISTOPADU 1989 ZÁKON O JEDNOTNÉM ŠKOLSTVÍ (95/48) zřizoval školy zejména pro mládež tělesně vadnou a s vadami smyslů a řeči, duševně a mravně vadnou, na jedné straně pozitivně ovlivnil vývoj péče o MP ale v jeho důsledku omezena a postupně zrušena činnost soukromých a charitativních zařízení, školy pro mládež vyžadující zvláštní péči zahrnuty do jednotného školského systému 1950–1990 – SEGREGACE - chyběla spolupráce systému institucí rezortů sociálních věcí, zdravotnictví a školství a takto se rozvinul systém „vnitřní uzavřenosti“, tento tzv. resortismus se stal na počátku 90. let brzdící překážkou ve snahách o výraznější transformaci speciálně pedagogické teorie i praxe ŠKOLSKÝ ZÁKON z r. 1953 dochází k rozšíření edukace žáků s MP na druhém cyklu škol – vznikají zvláštní učňovské školy – jednoduché manuální povolání · r. 1960 - vydán zákon č. 186/60, na jeho základě uzákoněna speciální předškolní výchova postižených dětí, v oblasti předškolní institucionální péče o děti s MP jsme patřili mezi modelové země Prof. MILOŠ SOVÁK * stanovil definitivně termín speciální pedagogika * 1. vydání Nárys speciální pedagogiky (1972) FRANTIŠEK KÁBELE (profesor) * český speciální pedagog – logoped, somatoped * podílel se na dění po listopadu 1989 PO ROCE 1989 1990 -Ministerstvo školství ČR nárys koncepce výchovy a vzdělávání dětí se zdravotním postižením. Tzv. „nový postoj“ ve všech případech, kde je to možné, má být zabezpečena výchova a vzdělávání postižených dětí se zdravými vrstevníky v běžných školách. Těm dětem, pro které takový způsob vzdělávání není vhodný, je určeno speciální školství. Česká republika po roce 1990 přistoupila a akceptovala radu mezinárodních dokumentu týkajících se vzdělávání. Mezi nejvýznamnější patří: · Všeobecná charta lidských práv z roku 1948 · Charta pro osoby trpící autismem · Úmluva o právech dítěte z roku 1991 · Deklarace spojených národu o právech mentálně retardovaných osob Obsah těchto dokumentu má jednoho společného jmenovatele: · Nikomu nesmí být odepřeno právo na Vzdělání. Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti. Rodiče mají právo volit druh vzdělání pro své děti vzhledem k vlastnímu náboženskému a filosofickému přesvědčení. Právo všech na vzdělání je uvedeno v Ústavě ČR v článku 33 odst. 1. Základní pravidla normalizačního principu: * oddělení sféry práce od sféry bydlení a volného času * možnost prožívat běžný roční rytmus * možnost prožívat jednotlivá životní období * respektovat potřeby a přání * možnost žít ve světě obou pohlaví * možnost žít v běžných životních podmínkách Současnost v psychopedii: doc. Pipeková, Prof. Vítková, doc. Bartoňová, PhDr. Přinosilová, doc. Valenta, dr. Muller, I. Švarcová, P. Franiok, J. Kysučan, M. Černá, B. Stejkal