- 146 - 6. HUDBA V KLASICISMU Klasicismus je odrazem obecných ideálů humanismu a osvícenství, □e výrazem rozporného myšlenkového světa doby, ve které názory a vkus feudálni třídy se prolínají a střetávají s názory a vkusem o moc usilujícího móštanstva. Umění Nejvýznačnějšim rysem klasicistního uměni je směřování k vyjádřeni .dokonalé krásy, jejímž mimetickým odrazem je dílo, v němž je dosaženo rovnováhy citu a rozumu. Umění se zbavuje složitých symbolů,tajemných představ věčnosti a obraci se spiš k vyjádřeni jasných představ ideálů pozemského života. Hudba V hudbě je klasicismus celoevropskou , záležitosti, nejbliže k jeho pojetí • měly národy, které dávaly přednost zpěvné melodií před barokním patosem (zárodky klasicistního slohu se objevují proto nejprve napr. u Italů, ale i u Čechů). Hudba vystupuje s ideálem jednoduchosti, srozumitelnosti. Na rozdíl od barokní monumentality nastupuje princip uměřenosti, symetrie, úspornosti, jehož nej přirozenějším projevem je srozumitelná zpěvná melodie. Barokní jednoznačnost ustupuje před individualizovanými a stéle mnohotvárnějšími způsoby vyjadřováni. Závěrečná fáze klasicismu (zejm. v díle Beethovenově) vystupuje s požadavky umělecké originality se zřetelnou snahou vymezit hudební obsah průkaznými odkazy k mimohudebni skutečnosti /(natíř. Beethoven VI. i IX. symfonie aj.). Melodika - oproti dlouhé nepřetržité melodice barokní zřetelné Členěni', symetričnost, pravidelná stavba melodie, kdy se k sobě přiřazuji dvoutakt! epojováná ve čtyřtakti atd. Melodie je určována harmonickou kostrou, převaha durové tonality Je zřetelná. Převládá periodičnost formováni' (předvěti - "otázka", "předpoklad"; závětí - "odpoveä, "následek"). . 147 ~ tVoAcMosert ž Senéta A dur Rytmika « oproti baroku členitéjži, Jo zpravidla založena na pravidelné* sudém nebo lidhém děleni, hudebná průběh Je adrůžoven do logických celkft jednotlivými*.metrickými impulsy. . Harmonie * vyhraněný-princip tänicko-domiňantnl( kdy tonika představuje výchozí klidovou; rovinu, dominanta rovinu, které ae vzdaluje a vytváří •napětí ee;silnou tendenci zpětného rozvodu do ťSniky. Dynamika * ruělse terasovltost dynamiky* objevuji ee'mezistupně„p - f a jejich plynulé přechody cres. - decreae. (mannheimaká Škola). Typické zpôeoby formování t v fclaelcisrau ae téma (výrazná uzavřená hudební mySlenka)^atávé (Základem, na něm* je založen celý charakter věty. Barokní téM'^ii^í^^í&^ij^* prochází skladbou větěinoú beze'změn* " ' Naproti tomu klasické muei být schopno tzv. tématické'práce (musí být vhodné k obměňováni)* -Ná principu kontrastu mezi tématy Je založena sonátová forman. Oe třidilnát první díl ee rtažývá ejcDozige, druhý £royedeji a třetí reoriza. Expozice je založena na třech (v zaěátcich klasicismu dvou)s kontrastních tématech. První, hlavni téma/ nastupuje vždy v hlavni tSnině, je zpravidla pevné, energické e výrazným rytmickým Cloněním. Druhé, vedlejěi .téma, je zpravidla postaveno na dominantě, bývá klidněj ěi, zpěvné0 založené lyricky. Vytváří kontrast k hlavnímu tématu. 148 - Symfonie - skladba v cyklické sonátové formě, která je určena pro orchestr. Sonáta - skladba určená pro jeden nástroj (housle* violon- cello atd.)'é doprovodem klavíru, přičemž úloha klavíru je rovnocenná s hlavním nástrojem, (Liší se formovým uspořádáním od sonáty barokní). K o n e e x t w v klasicismu má formu trldilnou,;vsô^oy# ňáaťraj nejčastěji housle, klavírř violoncello (dřevěnáľ dechové nástroje). Krajní části rychlé* druhá část zpěvná. Skladatelé Ooseph H a y d n (173218Ó9). Těžiště jeho tvorby v hudbě instrumentální V Haydnqvýeh symfoniích a kvartetech se dovršil vývoj klasické'sonátové formy. Ollo: symfonie (asi 104), najznámejší Lukavická č. 1 D dur. Na rozloučenou 45 fis' moll, G dur č. 94 "S úderem kotlů" (viz př.č.4?,, str.■ ií.j'-i Ů dur č. 101 "Hodiny%aj9 oratoriat Stvořeni, čtvero ročních dob, aj. komorní hudba: smyčcová kvarteta, např, "Skřivánci" O dur, "Císařský" G dur, 6 kvartet tzv. "Ruských", aj. koncerty s Koncert O dur pro violoncello a orchestr aj. Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791). Představuje vrchol klaei" cistniho slohu, v jeho díle ee spojuje melodická zpôvnost s harmonickou průzračnosti. Zvuková vyváženost, uraěřenost, vytváří ideální typ klasického vyjádřeni rovnováhy obsahu a formy. ' , Ollo -r symfonie s např. Ô dur 5. 3S "Haf fnarova", O dur č. 38 ."Pražská", vrchole® jsou g moll. Es dur a C dur "aupiter**# koncerty i např. klavírni d moll« Es dur, houslové G áurf O dur, A dur, aj.i. -. .• ;• :[\ :\:.±t(<: \-komorní hudba: smyčcová kvarteta C dur "Oisonantnl", B dur *Loveeký", "Haffnereva serenáda", Malá noční hudba;(pro komorní orchestr (viz př.č. str# 49«) / ^ ;V opery? Únos z© Sersilu, Figarova svatba. Cest fan;tutté, Kouzelná flétna, Titus, Idomeneo, Oon Gioyanni (viz př.Č®,str.;fJ.) Ludwig van B s é t h o v e n (17ypr18a7). 3ede^ skladatelů-všech dob. Po f:or«ná.lni stránce navazuje v;.iymfpniich na vrcholnái.dila Haydnova a Mozartova, dává jlra však větší'rozpětí é výrazovou monumentalitu. Oeho pojetí poslání a funkce hudby staví hudbu jako sděleni do služeb nejvyôšim lidským ideálům. - 149 - Závěrečné téma je obvykle založeno figuračně a nemívá závažný hudební obsah, vytváří část, které,významově zaokrouhluje expozici jako celek, V provedeni se zpracovává hudební materiál expozice, je to nejčastěji materiál hlavního a vedlejšího tématu. Ve vrcholném klasicismu (hlavně u Beethovena) má provedeni silně dramatický vývoj a bývá vyvrcholením celé sonátové věty. Repríza obvyklé opakuje expozici, všechna témata jsou však soustředěna do hlavni t6niny, významově sceluje a uzavírá celek sonátové, věty. Významnější rozdíly mezi' expozici a reprízou se objevuji u pozdního Mozarta a Beethovena. Zejména Beethoven ve snaze po dynamickém vývoji a dramatickém spádu věty pozměňuje často reprízu. Př. schéma sonátové Větyr ' Blkmi iV9dl®4šl ŽMm&né Hlavni . Vedlejší Zavereoni i *** i Tr*ľ i . T Cyklická sonátová forma - na rozdíl od sonátové formy je to q y,k li c ké uspořádáni několika samostatných vět do jednoho myšlenkově soudržného celku« První věta bývá zpravidla rychlá (Allegro) a je uspořádána v sonátové formě (viz schéma ho ře.), druhá věta zpěvné,pomalá (Largo), třeti věta obvykle taneční.(MeňuetT- u Beethovena většinou dramatické Scherzo), čtvrtá věta rychlé (Vivace), uspořádána podobno jako věta první v sonátová formě, může rait .1 formu ronda. 1) Př. schéma cyklické sonátové f eřmy.s Allegro Largo Menuet -A. -A. \-h Allegro Rěpriía l.věta ./V -V- 2.věta "*V~" 3.věta -"V" 4.vita J Princip formováni ronda spočívá na trojím návratu stejného refrénu s odlišnými mezivětami podle schématu A B A CA . . .. - 150 - Dilo : symfonie; zejména č. 3 Es dur "Eroica", č, 6 F dur "Pastorálni" (viz př.č. 4Ä> etr. AA), č. 5 c moli "Osudová" (viz př.č. &J,.. etr. A8.), í. 9 d moll (s vokálním závorem ve čtvrté větě na slovr Schillerovy "ódy na radost") ; sonáty: pro klavír např. c moll "Patetická", cis moll "Měsíční svit", C dur "Valdštýnská", f moll "Appassi^nata"| pro housle a klavír ň.apř« F dur "Darni", A dur "Kreutzerova"; koncertní předehry s Egmqnt, Coriolanus aj„ smyčcová kVařtétas napr. F dur, e moll. C dur "Razumovská"í koncerty: klavírni, zejm„ č, 5 Ea dur, houslový D dur (viz pŕ.č.f? str, *' . slavnostní mšej Missa solemnis ^ opera: Fidelio. český hudební klasicismus český hudební klasicismus Je jedno z období, kdy česká hudba zasahuje do vývoje světové hudební kultury a podi« lí se na vzniku nového slohu - klasicismu. Hudebnoet Čechů, jejich smysl pro zpěvnost, byla známá v celé Evropě. Rozhodující podii na úrovni hu«* debnosti moll především češti kantoři. 2 této tradice vyrůstá tzv.česká hudební emigrace, která zejména na začátku 18. století/ kdy V Čechách vrcholí sociální, politický, hospodářský a národnostní útlak, odchází „ , • ■ . .i. z Čech do zahraničí : 1) západní směr: Německo, Francie, Anglie 2) severní směr í Severní Německo (Dráž3any, Berlin) 3) jižni směr? Itálie, Dugoslávie 4) východní směr? Polsko, Rusko 5) Vídeň (sem odcházeli češti hudebnici převážně z důvodů existenčních - Vídeň tehdy byla hlavním městem monarchie). I) Západní směr. • ^ Najvýznamnejší centrum v Mannheimu. Skupina; skladatelů převážně českého původu, tzv. raannheimské škola, měla rozhodující vliv na vytvořeni hudebně^výrazových a skladebně-technických základů hudebního klasicismu. Rysy s a) nový instrumentální styl - ustálilo se obsazeni klasického Orchestru s vedouc! úlohou skupiny smyčců (poprvé v orchestru ee objevuji klarinety)$ b) sonátové forma - přispěním této školy vykrystalizoval tvar sonátové formy, vytváří se zde také čtyřdílná cyklická forma ve třeti větě s Menuetem (Stamic); c) skladatelská technika - nové rysy tématické práce, důsledná periodizace, poprvé se začínají užívat dynamické mezistupně hladin p - f, obliba sekundových průtahů (tzv. mannheimské vzdechy)s "mannheimské Tidechyt vadách$ míato» ———-Hf «1 a—«-- —«—«»—Ml 1 I Skladatelé: O.V. Stamic (1717-1757), F.X. Richter (1709-1789). Francie - O.L.Dusík (1760-1812), klavírní skladby v některých rysech anticipují Chopina; A. Rejcha (1770-1836) - významný oedagog, skladatel oper, komorní hudby, 2) Severní směr. F, Benda (1709-1786), houslové sonáty, koncerty, symfonie; D.A.Benda (1722-1795), scénické melodramy: Adriana na Naxu, Médea, Pygmalion. • 3) -Jižní směr. 3. Mysliveček (1737-1781), předchůdce a vzor Mozartův, opery, koncerty, symfonie. 4) Východní směr. 3. Mareš (1719-1794); 3. Práč (? - 1798). 5> Vídeň. - O.K.Vaňhal (1739-1813); L. Koželuh (1747-1818)t P- Vranický (1761-1820); F.V,Kramář - Krommer (1759-1831)* i - 152 - 7. HUDBA V ROMANTISMU Romantismus představuje odraz myšlenek buržoázni třídy, která na přelomu 18. a 19. století přinesla nový odlišný poměr k životu a nastolila nový vkus. Myšlenky a ideály Velké francouzské revoluce se zde . střetávají s obnovenou absolutní státní moci a to orientuje celé romantické uměni jako odraz rozporu mezi ideálem a skutečností. Uměni Podstatným rysem celého uměni 19. stol. je"touha po něčem neuskutečnitelném" a vystupňovaný subjektivismusi'Oproti předchozí klasicistní uměřenosti a vyváženosti romantismus se soustřeďuje do "velkých gest", krajních poloh uměleckého vyjadřování, zobrazováni výjimečných stavů citového života. Inspiračním zdrojem jsou zde především vypjaté citové vztahy k člověku : ženě, která představuje zpravidla bytost nedostupnou, nedosažitelnou, k lidem stejného přesvědčeni, k přírodě (s tím související zájem o prostého venkovského člověka). Hudba Romantická estetika stavěla mezi uměními nejvýše hudbu. Pro svou významovou mnohoznačnost a neurčitost se stala v romantismu najvyšším uměním, nebot dokázala zastupovat myšlenky a citové stavy , které slova svou významovou určitostí dokáží jen ztěží zachytit. Hudba je v romantismu charakteristická preferencí subjektívnosti, položením dôrazu na uvolněnou fantazii (i za cenu uvolněni klasicismem vybudovaných hudebních principů a zákonitostí), krajní polohy lyričnosti, ale i patosu a velkoleposti (které charakterizovaly barokní hudební vyjadřováni). Hudební jazyk hledá stále nové prostředky, kterými by bylo možno zvýšit výraznost protikladů na ose napětí - uvolnění, vzrušeni - klid, otevřenost - uzavřenost. Současně hledá nové možnosti,. Jak významově určitěji vymezit hudební sdělení (vymezit okruh představ posluchače) prostřednictvím n. „mohudebniho programu . Tato tendence se dostává do rozporu se zákonitostmi hudební výstavby,která buduje vývoj na principech návratů, zatím co vývojová linie mimohudeb-niho programu je naopak zpravidla charakterizována nenávratnosti. Melodika í durový a mollový charakter melodiky (dokonce převaha moll), snaha o otevřenost melodických částí; Rytmika: je detailněji propracovánu, pestřejší než klasická; Harmonie : tónicko-domlnantní princip je narušován snahou o vyšší •lapětí, De obohacována zejména směrné tendence dominantní sféry (přidá- - 153 - váním "cizích" alterovaných tonů, které nepatři do akordu), oddalováním cílové toniky. Narušuje se tak pro klasicismus typické Jednoznačné definování tóniny. Volně R.Wagner: Triatan a Isolda Jednotlivým nástrojům Je často přidělován vybraný okruh nálad (lesní roh * klid, tajémnoet lesa, hrozivá předzvěst, trubka ■ slavnostnost, violoncello - smutek). Typické způsoby formováni t píseň, skladba komponovaná nejčastěji na texty strofických básní. Pokud to text dovoluje, zpívají se všechny sloky básně na jeden nápěv - vzniká píseň strofická. Oe-li vytvořena pro každou sloku nová melodie* vzniká píseň prokomponované• Přestože tato forma existovala Již dříve, teprve až v romantismu v rámci snah o vyjádřeni mimohudebniho programu (slovo Je zde mimohudebni významová složka) se dostává do popředí; oper a - romantická opera objevuje nový okruh námětů vyjadřující národní ideje(Smetana, Wagner); 8 b y m á s f o n i c k á e ň - skladba pro orchestr, která vzniká v druhé vývojovo etapě romantismu (pol. 19. stol.)• Myšlenková soudržnost je v symfonické básni převážně určována mimohudebnim programem, který často stojí v protikladu k výstavbě hudební - formy. Často se zde zobrazuje konkrétni děj (Smetana * Šárka), objevuje se zvukomalba (napodobeni zvuků známých jevů např. z přírody - hřmot bouře, šum lesa etd,), citace (zpravidla téma z Jiných známých děl nebo obecně známých nápěvů « husitský chorál ve Smetanovo Táboru a Blaníku). - 154 - Skladatelé Franz Schubert (1797-1828). Prvý představitel nového slohu, jehož hlavni význam Je v oboru písňové tvorby, □ako jeden z prvních skladatelů dokázal nalézt k zvoleným textům přiléhavý hudební obsah, kte,rý tlumočí vnitřní smysl básně. v Dílo: písně - zejm. cykly Krásná mlynářka. Zimní cesta; symfonie : zejm. č. 5 B dur, č. 7 C dur, č. 8 h moll "Nedokončená"; smyčcová kvarteta : zejm. d moll "Smrt a dívka"; >. . •■• . klavírní kvintet A dur "Pstruh"^aj. - Carl Maria von Weber .'(1786-1826)', zakladatel německé romantické opery. Vytvořil nový typ melodiky, nový barevný zvukový kolorit (např. spojeni představ zvuků lesního rohu s prostředím lesa), který spojuje s formou německé lidové, písně. Dílo: opery : Čarostřeleq> Eurianta, Obéron ; známá instrumentální skladba "Vyzvání k tanci". Felix Me nd elss ohn-Ba r t h oldy (1809-1847). Ve svém díle spojuje mistrovskou kompoziční techniku s romantickou náladovostí. Technická dokonalost vedla, však jeho skladatelský vývoj spíž do jisté šíře, než do hloubky. Tvůrce koncertní programní předehry. Oílo: hudba k činohrám : zejm. Sen noci svatojánské; symfonie? a moll "Skotská", A dur "Italská", aj•; koncerty: houslový e moll, klavírní g moll; oratoria : např. Eliáš; klavírní skladby: Písně beze slov, a j • < Robert Schumann (1810-1856). Ve svém díle se pokosil spojit velkou klasickou formu s novým myšlenkovým obsahem. Oeho skladatelský význam spočívá především v písňové a klavírní tvorbě. Významná činnost kritická, kde zasáhl do boje za novou hudbu (propagoval díla Berlioze, Brahmse, Liszta a zejm. Chopina)• Oílo: písňové cykly: např. Láska a život ženy; klavírní skladby: Karneval, Lesní scény. Dětské scény, Symf.etudy; symfonie : B dur "Darní" , Ee dur "Rýnská", aj.; koncerty: klavírni a moll, violoncellový a moll.. Fryderyk Chopin (1810-1849) - nej typičtější představitel romantické hudby. Oeho tvorba je zaměřena výhradně pro klavír, čerpá ze slovanského (polského) základu. 3e Jedním ze zakladatelů moderního hudebního jazyka, především Jeho harmonické stránky. Chopinova hudba má mnohdy - 155 - charakter improvizace, která Je inspirována okamžitým prožitkem. V jeho dile Je výrazně zastoupena ideaílzace polských tanců polonéz, mazurek. Dilo; Nocturna, Preludia, Etudy (známá etuda c moll "Revoluční"), Mazúrky, Polonézy, Scherzo b moll, Valčíky aj. : klavírní koncerty: č. 1 e moll, č. 2 f moll. Hector B e r 1 i o z (1803-1869). Stal se zakladatelem "programni hudby". Myšlenkovou soudržnost svých programnich skladeb se snaží zachovat zavedením tzv. idée fixe (stálá myšlenka), která významově sceluje celek skladby a promítána na různé pozadí vytváří nositele programniho doje. tUBarlioxt Fantaatická symfonie Allegro agitato P I ->l i - '-é--®L»-k- poco sf -™-W-- -yr 1.5—i— I 1 Allegro aoa troppe 2.věta Ples Wi li, n, itíTrir*^ fir m n" Adagio 3evěta Vý^ev na venkově 4.věta Gesta na popravíště 156 Dílo: symfonické skladby: Fantastická symfonie "Epizoda ze života umělcova", Harold v Itálii, Romeo a Oulie; oratorní díla: Faustovo prokletí, Te Oeum, Requiem; opery: Benvenuto Celinni, Trojane. F ran z L i s z t (1811-1886) - tvůrce symfonické básně. Přijal zásady mimohudebního programu, hudbě však nepřipisuje pouze popisnou úlohu,ale snaží se, aby se rozvíjela svým vlastním způsobem. s Oílo: symfonické skladby: symfonické básně Co slyšíme na horách, Tasso, Les Préludes, Mazeppa, Ideály; klavírni skladby: Etudy podle Paganniniho, Sonáta h moll.; klavírní koncert: Es dur, A dur; oratorium : Svatá Alžběta. Richard Wagner (1813-1883) - reformátor opery. Oeho myšlenka opery jako souborného uměleckého díla (Gesammtkunstwerk), kde všechny složky budou v rovnováze, týká se hlavně základního problému : vztahu hudby a slova. Tento vztah v opeře nebyl nikdy v podstatě vyřešen (hudba vždy vystupuje jako protiklad slova , brzda dramatické akce). Wagner odstraněním recitativu a árií, zaváděním jednotného deklamačního stylu (Sprechgesang) se snaží o kompromis. Současně zavádí tzv. příznačné motivy (leitmotiv), které mají ve vědomí diváka se spojit s představou konkrétní osoby, věci, vlastnosti. Hudba má psychologicky prohloubit dramatickou akci dějové osnovy. Dílo: opery: Rienzi, Mistři pěvci norimberští, Lohengrin, Bludný Holandan, Tannhá'user, Tristan a Isolda, tetralogie Prsten Nibelungův (Zlato Rýna, Valkýra, Šiegfried, Soumrak bohů),, Národní školy Základní vývoj romantické linie hudby byl zřetelně obohacován vznikem národních škol, ve kterých převládá klasicko-romantická syntéza ve spojení s typickými prvky národního folklóru. Evropská hudba se tak začíná rozdělovat novými přístupy skladatelských osobností, vznikají vyhraněné národní kultury, které zasahuji do vývoje všech druhů a žánrů romantické hudby. Italská opera: Gioachimo R o s s i n i . (1792-1068), skladatel především komických oper. Nej známější' opera Lazebník sevillský. Gaetano Donizetti (1797-1848), např. opery Nápoj lásky, Don Pasquale. - 157 - Guiseppe V e r d i (1813-1901), v Jeho operách zřetelně dominuje italská melodika. Melodická linie, která je převážně jediným nositelem významu. Opery Nabucco, Rigoletto, Traviata, Maskami ples, Aida, Othello, Falstaff. Giacomo P u c c i n i (1858-1924), opery.Bohéma, Tosca, Madame Butterfly. Ruská hudba V 19. stol. dochází v Rusku k rozvoji uměni, které je více než v ostatních zemích Evropy spjato s kritikou stávajících společenských podminek, které byly pro tehdejší Široké vrstvy prostých lidi, ale i inteligence, -neudržitelné. To je doba, kdy vznikají díla Turgenôvova, Dostojevského, Puškinova, Lermontovova, Gogolova,Ostrovského aj. Spolu s ostatními druhy uměni se k evropskému romantismu připojuje i hudba, která měla do té doby jen slabý vztah k evropskému hudebnímu vývoji. Za zakladatele ruské hudby Je považován Michal Ivanovic 6 li n k a (1804-1857), V jeho díle se poprvé objevuje ruský folklór promítnutý v §1* rokých souvislostech vyjadřovacích prostředků soudobého hudebního romantismu. (Opery: Ivan Susanin, Ruslen -a Ludmila; orchestrálni dila: i/ Kamarinskaja, Letnícnoc v Madridě aj.). NejvStěim přínosem pro evropskou hudbu však znamená dilo skladatelů sdružených V tzv. "Mocné hrstce". ^ Tato skupina se stala základem vývojové etapy ruské národní hudby. Vytvořila hudbu, která spojuje ruskou tradici s vyspělými současnými formami a výboji hudby romantické'. Usilovala o realismus, programovost hudby, její srozumitelnost, svůj vzor nacházela především v dile Glinkovô ("ruslanisté"), z cizích přijímala některé podněty Schumanina* * Berliozovy, Lisztovy. Alexandr Porfirevič B o r o d i n (1834-1887). Dílo: Symfonie č. 2 "Bohatýrská", opera: Kníže Igor (z ni Poloveckó tance) aj. Nikolaj Andrejevič Rimekij-Korsakov (1844-1908), ' V jeho dile se spojuje realismus s fantazijnlmi prvky, náměty ruských bylin a pohádek e náměty orientálními. V jeho hudbě Je podstatná zvukově barevná stránka, která spojuje poslední výboje vyjadřovacích způsobů pozdního romantismu se starobylým zabarvením starých tónin a lidových modů. ) Oó skupiny patřili skladatelé t Balakirev, Borodin, MusorgskiJ, Rimsklj-Korsakov, Kjuj. - 158 - Diio s opery : Májová noc, Sněguročka, Sádko, Carská nevěsta, Pohádka o caru Saltanovi, Pověst o neviditelném městě Kitěži, Zlatý kohoutek aj.; " 8ymf.skladby : Šeherezáda, Španělské capriccio aj. Modest Petrovič Musorgskij (1839-1881) skladatel, který má největši význam z celé skupiny. Uměni mu bylo, jak se sám vyjádřil, prostředkem "k besedě e lidmi o životě a pravdě". Musorgskij pro realismus evropské hudby znamená to, co pro evropskou literaturu Dostojevskij. DramatiČnost jeho hudby, výrazová sila jeho myšlenek, skutečnost viděná v neidealizovanom, nezkresleném stavu, řadí Musorgského ke skladatelům, kteří ovlivnili vývoj hudby. Dílo t opery: Boris Godunov, Chovanština (dokončil Rimskij-Korsakov), písňová tvorba : cykly Dětská světnička. Písně a tance smrti aj. orchestrální -'i Obrázky z výstavy (instrumentoval M. Ravel) Noc na Lysé hoře aj. Vedle Rimského-Korsakova a Musorgského Je nejznámějšim ruským skladatelem 19. stol. Petr Iljič Čaj k o v s k i j (1840-1893). Deho dílo představuje syntézu národních snah předchozí Mocné hrstky a současného evropského pozdního romantismu. Odráží se zde protikladné nálady konce minulého století. Čajkovského hudba vyrůstá z melancholických, často až tragických poloh, které odráží tragiku životních pocitů, rozpolcenost člověka žijícího v době kulturního a společenského rozpadu společenského řádu mesiánské společnosti* Dílo: opery - Evžen Onógin, Piková dáma aj., balety - Labutí jezero. Šipková Růženka, Louskáček, symfonie - z šesti vyniká 4. f moll "Osudová", 5, e moll, 6. h moll "Patetická", symfonické skladby -Slavnostní předehra 1812, Italské capriccio, koncerty - houslový D dur, klavirni b moll aj « Česká hudba Myšlenkové podněty romantismu se v českých zemích promítají do snah a tendenci národně obrozeneckého hnuti, s nímž se spojuje i úsilí o vytvořeni původní české národní hudby. Pod vlivem romantických představ vzniká přesvědčeni, že zdrojem a "materiálem", z něhož má být vytvořena česká hudba je lidová píseň. Řada tehdejších estetických názorů (zejména Rieger a Smetanův odpůrce Pivoda) vycházela z problematické ideje Čelakovského, že každé české dílo má být nerozeznatelnou nápodobou lidové písně. Tak vzniká vedle skladeb reprezentativního konzervativního směru (skladatelé mozartovské tradice, zejména Dan Nepomuk Vitásek, Václav Dan Tomášek) řada nástrojových 159 - transkripci fantazií, variací na témata lidových písni) LK Lidové písně se objevují i v orchestrálních skladbách, hapř. předehrách A.E. Titla, F. Škroupa (předehra k Fidlovqčce), nebo ve sborových skladbách např. P. Křížkovského, A. Tovačovského aj. Ukázalo se ovšem, že českou národní hudbu nelze vytvořit pasivním imitováním lidových nápěvů, že svébytně Česká hudba může vzniknout na základě syntézy domácí tradice (převzetím typických rysů všech českých lidových písni) se současným vývojovým stupněm romantického hudebního "Jazyka"« Zakladatelé české Bedřich Smétaná (2.III.I824 národní hudby Litomyšl > Í2.V.1884 Praha). Ve Smetanovo díle vrcholí obrozenecké snahy o vytvořeni české národní hudby. Oeho tvorba kodifikovala základní znaky českého hudebnino myšleni a dala mu základní ideový profil: vlastenectví, lidovost, humanismus, životni optimismus. V tomto pojetí se přiblížil dalším slovanským romantikům Chopinovi a Glinkovi. Oeho zakladatelský význam spočívá v tom, že vlivy Lisztovy, Wagnerovy, Berliozovy, Chopinovy, Beethovenovy, Mozartovy dokázal spojit s českými prvky lidového folklorního projevu a rozšířit evropský hudební vývoj o českou tématiku. Hrdiny Smetanových oper jsou konkrétní lidé české veenice (Prodaná nevěsta. Hubička), českého města (Tajemství), českého salonu (Dvě vdovy), české historie (Braniboři, Dalibor), programovou náplň jeho diia dotvářejí obrazyčeské přirodý a českých národních pověsti a mýtů (Má vlast, Libuše). Vedle, lidových písní vychází Smetana z hudebních žánrů tehdejší společnosti: polky á slavnostního pochodu. 1 Zakladatéléký význam v oborech: opera, symfonická báseň, pregramni komorní hudba. ' Dílo - opery: Braniboři v Cechách (typ české opery historické) Prodaná nevěsta (typ České opery komické)(viz př.čA2.,) Dalibor (typ české opery historické, tragické) Libuše (pro otevřeni ND 1881), Dvě vdovy. Hubička (viz př.čA3,.,etr.3^.) Tajemství, čertova stěna, Viola (nedokonč.) tvorba symfonická? symfonické básně Richard III, ValdštýnŮv tábor, Häkon Oarij cyklus šesti symfonických básni Má vlast - Vyšehrad, Vltava (viz př.č..|°.,8tr. 4.7..), Šárka, Z českých luhů a hájů (viz př.ě."sir.3£.), Tábor, Blaník (viz př.č. .9..,str. .3.5.); tvorba vokálni t kantáta česká píseň pro sbor a orchestr (viz př. č. A5., atri3.6..); sbory s Tři jezdci, Odrodilec, Rolnická, Píseň na moři. Věno; Tři ženské sbory (Západ slunce. Má hvězdo. Přiletěly vlaštovičky); 1) v mládí složil i Smetana dnes už málo provozované Variace na českou lidovou píseň Sil jsem proso, pro housle a klavír. - 160 - 1 * klavírni tvorba s Vzpomínky na Čechy vé formě polek. České tance. Na břehu mořském, Luisina polka, Vzpomínka na Plzeň, Jiřinková polka, Ze studentského života aj. komorní tvorba: Klavírni trio g moll, Smyčcový kvartet 'e moll "Z mého života", Smyčcový kvartet d moll, Z domoviny, dvôdúe pro housle a klavír. Antonín Dv o N k (8,IX.1841 Nelahozeves - Í,V.1904 Praha). Byl prvním novodobým skladatelem, jehož tvorba byla známa v celém tehdejším hudebním světě. Jeho dílo představuje osobitou klasicko-romantiekou syntézu. Dvořákovo' hudební myšlení je pevně zakotveno v lldov-é huděbnostl, projevuje se t svěží melodikou, živelnou á výraznou rytmikou, jasnou , harmonii a bohatým, barevným zvukem. Zvláštní kolorit jeho hudby je dán nejen inspiračními podněty hudby ostatních slovanských národů (polský mazur, .ruské dumka, jihoslovanské kolo), ale i hudby černdšsIcéL, kterou se inspiroval ve-svém americkém údobí. Zakladatelský význam v oborech : symfonie, komorní hudba Dilo - symfonická tvorba s Slovanské tance (2 řady po osmi tancích (viz př.č, J-4.. atr, ?6,), Slovanské rapsodie pro orchestr. Legendy, Česká suita (části i Preludium, Polka Vviz př.č. !??.,8tr. ff./, Sousedská, Romance, Furiant), z devíti symfonií neJčnámšjŠi9. e moll "Z nového světa" (viz př.č. !?7.,str. ??«)# symfonické básně s Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat. Holoubek, předehry: Příroda, život a láska (V přírodě, viz přA* .ll/str*??)^ Karneval, Othello), Husitská, Můj domov aj. komorní tvorba: čtrnáct smyčcových kvartet, z nichž hejznáraějšl . F\dur "Americký", klavírni tria. Houslová sonatina ti dur. Serenáda pro smyčce E dur aj. koncerty: klavirnl g moll) houslový a moll, violoncellový h moll, vokálni tvorba: Moravské dvojzpěvy. Biblické písně aj« oratorní tvorba: Stabat mater, Svatá Ludmila, Requiem aj. opery: Jakobín, Armida, Čert a Káča, Rusalka aj• Zdeněk Fibich (21.XII.1850 Všebořiee -15.X.190Ô Praha). Celkovým zaměřením Je Fibich jediným skutečným romantikem mezi českými skladateli. Po Schumannově vzoru obohatil českou hudbu o nové polohy lyrismu, baladičnosti a tragického patosu á Pokoušel-se přejímat pro českou hudbu náměty světového umění (antika, Shakespeare, Schiller, Byron). Zakladatelský význam v oboru : scénický melodram. - 161 - Dílo ~ melodramy: scónický ( navazuje na principy Wagnerovy operní reformy), trilogie Hippodantie (Námluvy Pelopovy, Smír Tarítslův, Smrt Hippodamie), koncertní : Štědrý den, Vodník, Věčnost, Královna Ema, Hakon; opery; Nevěsta messinská', Bouře, Hedy, Šárka, Pád Arkuna; symfonická tvorba : symfonie. 1. F dur, 2. Es dur, 3. e moll, V podvečer,' orch. selanka (část upravena 0. Kubelikem s názvem' Poem), symfonické básně ZáboJ, Slavoj a Luděk, Toman a lesní panna aj^j předehry Noc na Karlštejně, Komenský, kantáta Oarní romance aj.j klavírni tvorba s Nálady, dojmy a upomínky (přes 600 skladeb)* 8/ H U DBA 20, STOLETÍ Konec 19.:a začátek 20» století přináší růst krize, která je charakterizovaná ostře se vyhrocujícími rozpory, vrcholícími ve dvacátých a čtyřicátých létech první a druhou světovou válkou. Do tohoto vývojového proudu zřetelně zasahuje vznik sovětského státu a do základu zabírá jib'i přerod a budováni společnosti s novým společenským řádem.. Uměni: Období je typické objevováním nových tvůrčích principů, které vychází ze stále komplikovanej-^ šího vztahu k proměnlivým skutečnostem okolního světa. Monopol "jediného pohledu" na zobrazovanou skutečnost je nahrazován osobitým a samostatným nazíráním. Mnohostrannost mění™ ciho se světa je zobrazována z různých hledisek např. malířským impresionismem, kde .jde o vystižení barevné bezprostřednosti atmosféry - 162 - okamžiku dojmu (zejména francouzšti malíři : E. Manet, C. Monet, A.Renoir, P. Cózanne, E. Degas aj.'); literárním symbolismem, v němž je zdůrazněna nekonkrétnost, tajemnost, symboličnost (Ch. Baudelaire, S. Mallarmé, P. Verlaine, A. Rimbaud aj.); expresionismem, později kubismem, futurismem zdůrazňujících vnitřní rozjitřené stavy člověka, usilujících^ o proniknutí "pod povrch" věcí i za cenu deformací, v nichž se slučuji drastičnost s patosem, nadsázka s dramatickou zkratkou (malíři E.Munch, V.Kandinský, P. Klee, P» Picasso, 6« Braque aj.). SouFfm všech těchto ©nerů tvoří základ novodobého uměni.,UmSnl 20. století řeší složité vztahy k zobrazované skutečnosti řadou převratných změn technologie jednotlivých uměni (nejpronikavějši změny zaznamenaly malířství, sochařství a. hudba)* Oe zde zřetelná tendence (i když často současným konzumentem uměni neakceptovaná) co nejagresivněji v člověku aktivizovat tvořivé schopnosti, vtáhnout člověka do "děje" uměleckého sděleni, postavit před vnimatele skutečnosti drs.nó současnosti, které dřívější estetika, v rámci pojetí uměni jako reprezentace "krásy", pro umělecké zobrazeni nepřipouštěla* Hudba Výrazové prostředky romantismu Jsou na konci 19« století prakticky vyčerpány* Hledáni nových prostředků se projevuje v radikálních změnách jako proměny hudební řeči hlavně v oblasti tSnových výěech a jejich vertikál (harmonie). Dochází k rozkladu tonicko-dominantnich vztahů a s tím související tendenci k uvolňováni melodie od těsné souvislosti s harmonii, které byly nastoleny v klasicismu* V celém období od 17. stol* až do poloviny 19* stol. je nositelem významu, umělecké individuálnosti hudebního sděleni převážně melodie.Ostathi složky rytmus, harmonie, témbr (barva), dynamika jsou nositelé obecného, schématického, na které se nevztahuji měřítka umělecké původnosti. Na konci 19. století dochází k přesunu nositele významu, kdy místo melodie nastupuje barva a s ni souvisejíc! složka harmonická (impresionismus), v pozdějším obdob! i ostatní složky* Hudební jazyk* Jehož vývoj' šel do konce 19* století jakoby Jedním proudem, se štěpí na řadu směrů a proudů s impresionismus » po -vzoru, malířství, ktere.ee snaži zobrazit prchavé dojmy z vnější skutečnosti zejména vyuäitiw různého . osvětleni, kde peVná kontura tvaru Je nahrazována kombinacemi barevných skvrn, hudbo objevuje nové barevné kvality tónu vyjadřované převahou -. harmonické složky (využíváni septimových nenových akordů, akordů sestavených z kvart, akordy nestojí vzhledem k sobě navzájem ve funkčních vztazích, každý akord má spíš funkci "barevné skvrny" atd.). 163 - Zakladatelem a současné i dovršitelem hudebního impresionismu Je Claude D e b u s s y (1862-1918). Oalěl zástupci např. Maurice R a v q 1 (1875-1937). Manuel de F a 1 1 a (1876-1946). Z českých skladatelů byli impresionismem ovlivněni zvláště Vítězslav Novák a Oosef S u k . expresionismus - Je reprezentovaný především A. Schonbergem a Jeho žáky, vyjadřuje s naturalistickou pravdivosti úzkostné stavy, tragické prožitky moderního člověka (např. Schonberg Ten, kdo přežil Varšavu, kantáta na text vyprávěni člověka, který přežil válečné události ve varšavském ghetuy jeho pocity odcizeni v civilizovaném světě (např. Schonberg Náraěsičný pierot písňový cyklus na slova A. Girauda). Hudba zde až do nejkrajnějších poloh vyhrocuje draraatičnost osamostatňováním diso-nencí, dochází k zrovnoprávněni všech dvanácti tánô oktávy (skladba maže kterýmkoliv začínat i končit). Stupňováni napětí rozbiji plynulou stavbu . melodické linie, začleňuje do ni převahu tzv. nezpěvných kroků (zvětšené kvarty,.septimy, nony)« Představitelé! Arnold Se ho n b e r g (1847-1951), Anton W e b é r n (1883-1945), Albart B e r g (1885-1935). Vedle této radikálni větve vývoje hudby 20. století, stoji skladatelé,kteří vlce navazuji na dědictví minulosti (eventuálně i f olklóV) a ktéré dnes souhrne označujeme jako klasiky hudby 2 0. století: Igor St r a v i n s ký (1882 -1971) skladatel ruského původu. 3eho ' jazyk čerpá z dynamiky tance, gesta, pohybu. Melodika je stavěna přistavováním uzavřených modelů a je charakterizována } především výraznou rytmickou stránkou, četnými proměnami své tvorby připomíná Pabla Plcassa, stejně i vlivem, který měl.na hudbu 20. století*............... Dílo - balety t. Pták ohnivák, Svěceni Jara (vedle Schonbergova Náměalčného pierota.>mezník v celkovém vývoji hudby 20. stol.) aj. operys Příběh vojáka, život, prostopášníka aj. orchestrální: Ohňostroj, Žalmová symfonie aj. Béla B a r t 6 k (1881-1945) maďarský skladatel, který rozhodující ; impulzy pro svou tvorbu získal poznáním folklórni tvorby (zapsal např. 3200 slovenských lidových písní, 3700 maďarských, 3500 rumunských atd.). Oeho dílo představuje syntézu všech avantgardních snah hudby 20. stol. Dílo - opera: Hrad knížete Modrovousa, balety: Podivuhodný mandarín. Dřevěný-princ, orchestrální: Koncert pro orchestr,- Hudba pro smyčcové nástroje, bicí a celeetu aj., smyčcová kvarteta aj. - 164 Psul Hindemith (1895-1962) skladatel, který prošel expresionistickými vlivy. Oeho hudební jazyk se vyznačuje bezprostřednosti a virtuózni technikou, patří v novodobé hudbě k nejosobitějšim. Oilo - opery: Cardillac, Malíř Mathis, Harmonie světa aj. orchestrálni s Symfonické metamorfózy na téma CM.Webera a j • komorní : smyčcová kvarteta , aj . klavírni : Ragtime, Ludus tonalis (moderní protějšek Bachova Temperovaného klavíru) aj. Arthur Honegger (1892*1955) skladatel, který spolu s Prokofjevem Martino a lostakovičem patři k nejvótšim skladatelům symfonie novodobé hudby. Oeho dílo vychází z tradic Bachovy a Beethovenovy hudby, v ; Oílo - orchestrálni : Symfonie č. 2 pro smyčce a trubku, Symfonie č. 3 "Liturgická", Pacific 231, Rugby aj.; oratoria: Král David, dana z Areu na hranici aj. Olivier Messiaen (1908) skladatel, který studiem orientálních kultur si vytvořil originální řeč, založenou na převaze barevné a rytmické složky. Studoval přírodní zvuky (ptači zpěv) z kterých si vytvořil materiál, se kterým pracuje. Technika jeho hudebni řeči ovlivnila nejnovější avantgardní směry. Dílo - orchestrálni t symfonie "Turangalila", Exotičtí ptáci pro klavír a malý orchestr (zde je použito jako materiálu stylizovaného ptačího zpěvu exotických ptáků Indie, Činy, Kanárských ostrovů, 31žni a Severní Ameriky) aj. - Sergej S. Prokof Jev (1891-1953) sovětský skladatel, jehož tvorba připomíná v řadě rysů St ravinsfcého. Vyznačuje se širokým výrazovým rejstříkem, klasickou virtuozitou, rytmickým vzruchem, pevným logickým uspořádáním. Diio - opery< Hráč, Semjon Kotko, Vojna a mir. Přiběh opravdového člověk' aj,; balety t Popelka, Kamenný kvitek, Romeo a Oulie aj.j orchestrálni s 1. symfonie D dur "Klasická", Péta a vlk (průvodce orchestrem) aj.: kantáta t Alexandr Nóvskij aj. Oimitrij O.Šostekovič - (1906 - 1975 ) Jeden z předních tvůr ' hudby 20« století. Oeho jazyk Je proměn livý (vedle tvorby vážné hudby psal i mnoho typů užitkové hudby - masové pleně, hudby k filmům, operety) neobyčejně technicky vyspělý, vyrovnává se se všemi pozoruhodnými výboji novodobé hudby. - 165 - Dii© - opery: Noe, Kateřina Ismajlovna aj♦, hudba k filmu Maximovo mládi, Zoja, Mladá garda aj., balety: Zlatý věk aj. orchestrálni: Symfonie VII« "Leningradská", Symfonie XI "Rok i905" Nejnovójôi hudební proudy padesátých let se pokusily hledat nové způsoby hudebního vyjadřováni změnami technologie práce s hudebnim materiálem? elektronická hudba (která pracuje s uměle vyráběnými tóny elektrickou cestou - zdroj elektronka, základni přistroj - sinusový generátor), konkrétní hudba (elektronicky upravované naturální zdroje - např, zvuky dopadající vody, hluk ulice, sirény, ale i tradičních nástrojů)• Partitura elektronické hudby í f- II í II II cm - 166 - 9. ČESKÁ A SLOVENSKÁ HUDBA 20. STOLETÍ Na tvorbu Smetanovu, Dvořákovu, Fibichovu navazuje tvorba skladatelů, kteří nastupuji na konci minulého století. Přes stylovou různost jednotlivých osobnosti představuje tato generace zakladatelský typ české' moderní hudby 20w stol. Patří sem 3. B« Foerster; V„ Novák/ 3. Suk, O. Ostrčil"a dva skladatelé, kteří nejpronikavěji zasáhli do ' vývoje evropské hudby ~ L« 3anáČék \a B, Marťiňfl« 3osef Bohuslav F o e r s t e r ,(1859-1951) skladatel,jehbž:dílo ; ..-•'.'■:. tvoři spojovací článek mezi smeta- novskou generaci a českou hudbou 20. atol, 3eh© tvorba prešla vlivy Dvořáka, čajkovského, Griega i mladého Mahléra. Byl mistrem v tvorbě písňové a zejména sborové, kde široké popularity dosáhly hlavně mužské sbory na slova 3, V. Sládka (Polní cestou. Velké, širé rodné lány. Oráč, Skřivánkovi, atd.). Dilo■- opery s Debora, 3essika, Eva, Nepřemožení, Srdce, Bloud ' kantáty: čtyři bohatýři. Mrtvým bratřím. Svatý Václav, Máj ad. písně: cykly Erotikon, Láska, Pohádka o dlouhé touze, Milostné písně ná slova R, Thakura aj. sbory: mužaké .- Oevót mužských sborů (zde Oráč, Polní Cestou, Skřivánkovi aj,), ženské - Bílá, červená,. modrá^Qyfclua)* dětské - Dětské sbory (např. Lesní studánkaí aj;*/: -orchestrální: 5 symfonií, 6 suit (např. Cyrattó dě Bérgerač, Oiainská)ä 4symfonické báshši (např. LegendaVor . 3a r o a touha)'v ■ ./'.;' ;':,,,'/. ' Vítězslav Novák (1870-1949) žák Antonína Dvořáka, který jako . profesor mistrovské třídy skladebné (1909/39) vychoval celé generace našich i zahraničních skladatelům .!/<4.ebo;.díl'é • se epojuje pronikavý intelekt s vášnivosti a zdravým muzikantským cítěním. Obohatil svůj hudební "jazyk" inspiračními zdroji lidové písně zejména slovácké a slovenské. 3eho vyhráněné hudební myšleni se fo-rmova lo pod vlivem impresionismu, z něhož Novák dokázal využit harmonické a barevné bohatství výrazu*. Dokázal se .vyhnout Jeho nebezpečí formové neurčitosti důrazem na pevnou výstavbu díla. >: - 167 - Oílos klavírni - Sonata eroica, Slovácká svita,:části: V kostele, Mezi dětmi, Zamilováni, U muziky, V noci(později pro orchestr) Pianě zimních noci, Pan věty - Prolog, Hory, Moře, Les, Žena (později pro orchestr) Můj máj, Mládl orchestrální s V Tatrách - symfonická báseň, Bouře - fantasie, Touha a vášeň.(sem patři hudební básně 0 věčné touze a Toman a leání panna). Podzimní symfonie. Jihočeská svita. De Profundis, Májová symfonie, ouvertury Korsár, Godiva aj. vokální: čtyři sborové balady a orchestrem Ranoša, Zakletá dcera, Vražedný milý, Neščasná vojna, cyklus mužských sborů Na domácí půdě (patří sem např. Kyjov, Dvanáct bílých sokolů aj.), pianové cykly Melancholie, Údolí nového království, Melancholické písně o lásce, Erotikon aj. opery: Zvíkovský rarášek, Karlštejn, Lucerna, Dědův odkaz, baletní pantomimy Signorina Gioventu, Nikotine. Josef Suk (1874-1935) žák Antonína Dvořáka, houslista, člen proslulého Českého kvarteta. Těžiště Jeho tvorby Je v dílech symfonických a komorních. Svým bezprostředním muzikantetvím připomíná A. Dvořáka, Jehož inštrumentační bohatství ještě vystupňoval a individualizoval. Jeho tvorba Je charakteristická svou reflexivností, intimitou, lyričnosti. Patři k největšim zjevům české hudby, přestože se Jeho dílo prozatím ještě plně neprosadilo a v širším povědomí je Suk znám především svými rannými skladbami (Píseň lásky, Smyčcová serenáda, svita k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena). Oilo: orchestrální : Fantastické scherzo, symfonická báseň Praga, smuteční symfonie Asrael (inspirovaná smrti Jeho ženy Otilky, dcery Dvořákovy i smrtí Antonína Dvořáka), Pohádka léta, Zrání, Epilog, Legenda o mrtvých vítězích, pochod V nový život, svita Pohádka, Pod jabloní aj. klavírní: Klavírní skladby (známá. č. 1, Píseň lásky), cykly Jaro (zde známé V roztoužení), Letni dojmy, O matince. Životem a snem komorní : Serenáda pro smyčce Es dur, 2. smyčcový kvartet. Meditace na svatováclavský chorál houslovés Fantasie g moll pro housle a orchestr, čtyři skladby pro housle a klavír vokálni: Deset zpěvů pro ženský sbor, čtyři zpšvy pro mužský sbor (zde např. Varaždinský bán) aj. - 168 - Otakar O s t r č i 1 (1870-1935) žák Z. Fibicha, jako dirigent ee stal tvůrcem významné epochy Národního divadla, kdy zde prosadil provozování cyklů oper našich i zahraničních skladatelů ve vynikajícím provedení. Oako skladatel patřil k tvůrcům, kteří se ve své tvorbě nejvíce vzdálili od romantismů. V některých rysech de dokonce přibližuje představitelům druhé vídeňské školy, hlavně Albanu Bergovi. Dílo: opery - Poupě, Honzovo království, Legenda z Erinu orchestrální - Suita c moll, Impromti, Symfonieta, Křížová cesta (orchestrální variace) aj. , melodramy - Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici; Balada česká aj Leoš D a n á č e k (1854-1928). Deho soudobá "hudební řeč", stylově orir ginální, se odchyluje od estetických ideálů zakladatelů české národní hudby svým neromantickým pojetím realismu. Základní složkou jeho výrazu je vášnivá lyrická poloha s vypjatými dramatickými gradacemi a uklidňujícími, retardovanými plochami. Oeho charakteristické vokální melodika (i v instrumentálních dílech) je založena na intonaci lidské řeči - nápěvcich. Nápěvek mluvy Je podle Oanáčka "výrazem celkového stavu organismu a všech fází činnosti duševní, jež z něho vyplývají". Sugestivní naléhavost jeho hudby spočívá právě v opakováni krátkých modelů - nápěvků, které Jsou řazeny bez přechodů do větších ploch na principu ostrých kontrastů, , Dílo: opery - Počátek románu, Osud, Oeji pastorkyňa (G. Preissová), Výlety páně Broučkovy (Sv, Cech), Káča Kahanová (N.Ostrov-skij), Příhody lišky Bystroušky (R. Těsnohlídek), Věc Makropulos (K. Čapek), Z mrtvého domu (F.M. bostojevskij) sj« , sborová tvorba - (na básně Bezručovy) mužské sbory Kantor Haifar, MaryČka Magdonova, 70 000, Potulný šílenec (Thákur), česká legie, Naše vlajka, ženské sbory Vlčí stopa, Hračanské písničky aj« kantáta - Na Spláni čarták. Věčné evangelium, Glagolská mše aj. orchestrální - Lašské tance, symfonické básně Sumářovo dítě, Balada blanická, rapsodie Taras Bulba, Symfonietta aj. komorní - I. smyčcový kvartet z podnětu L. N. Tolstóho Kreutzerovy sonáty, II. smyčcový kvartet Listy důvěrné, dechový sextet Mládí, Zápisník zmizelého (pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír) aj * klavírní tvorba : Po zarostlém chodníčku, V mlhách, Sonáta 1.X.1905 aj. Bohuslav Ma r t i n ú (1890-1959) stal so jedním z nej známojšich světových skladatelů., Deho tvorba představuje .důsledně protiromantický směr ve vývoji hudby 20. stol* Na jeho tvorbu mól vliv styl a skladatelská techni-ka I. Stravinského i experimentálni x 1 výboje pařížské Šestky ', stejně jako studium klasické a předklasické hudby, nebq studium, českého a slovenského folklóru, Martinů ve svém složitém vývoji prošel etapou důsledného konstruktivismu, jazzovou episodou, virtuájznim neoklasicismem. Dospěl až k osobitému výrazu, ve kterém se spojuji najvýznamnejší podněty soudobé světové tvorby s českou tradici. Dilo; orchestrální tvorba - Halftime (Poločas), La Bagerre- (Vřava), □aziová suita, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympáriý (patři- k najlepším dílům tohoto žánru ve 20. stol.), šest symfonií. Fresky Pierra della Francesca, Paraboly, Polní- mše, Památník Lidicím aj, koncerty - 4 klavírní koncerty, houslový koncert, 2 koncerty pro violoncello, koncert pro cembalo aj. . vokální tvorba. - Písničky na jednu stránku, Písničky na dvě stránky, Nový špalíček aj. > kantáta - Kytice na lidové texty, Gilgameš, Proroctví Izaiášovo, Otvírání studánek, Mikeš z hor, Legenda z dýmu bramborové nati, Romance z pampelišek, opery- Hry o Marii, Oulietta, Mirandolina, Řecké pašije, Ariadna, Veselohra na mostě aj, 1 Tato generace určovala tvářnost české hudby od devadesátých let minulého století'; až do.-období mezi dvěma světomými válkami a v některých případech (zejména' Nbfák; Martinů) i později. Díla těchto skladatelů 1 při stylové rozmanitosti jsou charakteristická celou řadou společných rysů : pcNÍxMÍ^^:^i^^t± nebo se opírají o inspirační zdroje českého, moravského', ; hebo:'>ÍbWn(B:k'ÄÍib • folklórut .každý - ±e skladatelů při vši autónómitô avého díla vychází z tradic České národní hudby, nebo "na tyto tradice reaguj* ^ všichni iskiadatelé se vyrovnávají spodnětyi které přináší soudobá •ěvrop«k¥' hůottáv ^aimliuji prvky vyjadrovacích způsobů jejího "Jazyka" (zejména R. Strausse, G. Mahlera, C. Debussyho, M.P, Musorgského aj.). Další generace,, která představuje převážně žáky těchto skladatelů (hlavně^;V^^ po p.rvni světové válce 1914-18, • Ze starších skladatelů jsou to především Emil Axman (1887-1949)," Otakar Derěmiáš(1892-1962) ,. Rudolf Karel (1880-1945, Daroslav Křička (18.82-1969)j autor rozsáhlého díla kde význačné-místo zaujímá tvorba pro děti, např, dětská opera Ogaři, písně, ; : x) patřili sem např. A. Honegger, D. Milhaud, F. Poulenc aj. 170 - Z mladších se výrazně prosadili Pavel Borkovec (1894-1972), - bolet Krysař, opery Saťyr, Paleček a j., a zejména Alois Hába. Alois H á b a (1093-1973)»* zaujímá ve vývoji české í evropské hudby V* .pzviáS.tni- postaveni tin, že teoreticky vypracoval a prakticky' dokázal ľ;V