SKUTKY APOŠTOLŮ
1 NÁZEV KNIHY
Pojmenování „Skutky apoštolů“ neodpovídá žádné původní dikci, neboť dílo jako takové nemělo
žádný název. Titul knihy Pra,xeij (tw/n) avposto,lwn (lat. Acta apostolorum), který dost přesně
vyjadřuje český název Skutky apoštolů, nepochází od autora, ale byl připojen k textu knihy ve 2.
století. V Muratoriho fragmentu (kolem r. 200) se pak setkáváme s názvem „Acta omnium
apostolorum“. Ani jeden z těchto dvou názvů není vhodný pro tuto knihu, neboť nemluví o všech
apoštolech. Je však třeba dodat, že ve Sk nejde pouze o činy apoštolů, ale především o šíření evangelia
a růst církve (Irenej označuje správněji obsah knihy Sk: „Lucae de apostolis testificatio“ [Adv. haer.
3,13,3]).
Novozákonní Skutky apoštolů představují podobně jako evangelia nový literární druh, který je
osamoceným v literatuře, neboť různé apokryfní „skutky“ (je jich dochovaných 14: např. Skutky
Janovy [polovina 2. stol]; Skutky Petrovy [180-190]; Skutky Pavlovy [190-200]; Skutky Tomáše [2.-
3. století]) se od nich rovněž liší svým obsahem i literárním druhem.
2 AUTOR
Skutky apoštolů se výslovně odvolávají v Sk 1,1 na Lukášovo evangelium jako na první
část. Z tohoto důvodu se všeobecně hovoří o tzv. lukášovském dvojdíle. Stejné věnování v Sk
1,1 jako v Lk 1,3, které je odtud převzato, společně s velkými jazykovými a teologickými
shodami a vztahy mezi Lukášovým evangeliem a knihou Skutků apoštolů poukazují na
skutečnost, že obě díla pocházejí od téhož autora. Toto přesvědčení zastávala i nejstarší
tradice (Muratoriho fragment, Irenej, Klement Alexandrijský, starý prolog k Lk), která
pokládala za autora třetího evangelia a Sk Pavlova průvodce a spolupracovníka Lukáše. Dnes
mnozí biblisté tento tradiční názor na základě Sk pokládají za nesprávný. Rozhodujícím
důvodem je obraz, který podávají Sk o apoštolu Pavlovi ve srovnání s jeho listy.
Srovnání pavlovské a lukášovské teologie ukazuje jejich vzájemnou rozdílnost. Lukáš totiž
nepřebírá pavlovskou teologii (náznak teologie ospravedlnění je možné nalézt pouze v Sk
13,38) a značně se odlišuje ve své vlastní teologii od Pavla. Při tom všem Lukáš není správně
informován o důležitých jednotlivostech Pavlova misijního působení, neboť například Sk
mluví o pěti Pavlových cestách do Jeruzaléma (Sk 9,26; 11,30; 15,2; 18,22; 21,15), avšak
Pavlovy listy potvrzují pouze tři takové cesty (Gal 1,18; 2,1; Řím 15,25). Průběh a závěry
apoštolského sněmu jsou podány různě (Sk 15; Gal 2,1-10). Autor Sk používá titul apoštol
k označení dvanácti učedníků (výjimku tvoří Sk 14,4.14), zatímco Pavel sám sebe označuje
též tímto titulem (1 Kor 9,1nn) na základě své misionářské činnosti (1 Kor 15,9n; Gal 2,8).
Podle textu Sk předchází Petrova misijní činnost u pohanů Pavlovu činnost, což odporuje Gal
2,1-10, kde Pavel brání svoji apoštolskou činnost mezi pohany před Petrem. Ve Sk 17,22-31
je Pavlovi vloženo do úst stoické učení o Božím příbuzenství, které nenachází žádnou
paralelu v autentických Pavlových listech. Z tohoto všeho je možné usuzovat, že Lukáš znal
misijní činnost apoštola Pavla, avšak nebyl jeho průvodcem. Lukášův zájem se více soustředí
na prvokřesťanskou misijní činnost než na Pavlovu osobu a jeho teologii. Z prvokřesťanské
tradice se dá poznat, že označení Lukáše za průvodce Pavla je vzato teprve z NZ.
Neznámý autor Sk (rovněž i Lk), který bude nadále nazýván Lukáš, byl podle Lk 1,1-4
literárně vzdělaný teolog a historik, který chce především dosvědčit hodnověrnost učení
křesťanské tradice. Helénistické vzdělání Lukáše ještě nedovoluje rozhodnout, zda se jedná o
židokřesťana nebo o pohanokřesťana. Pro jeho židokřesťanský původ mluví jeho důvěrná
znalost LXX, zájem o Písmo, Zákon a Proroky, významnost Jeruzaléma, líčení bohoslužeb
v synagogách (Lk 4,16-30; Sk 13,14-41) a množství vlastní tradice ze židovského prostředí.
Na druhé straně se Lukáš vyhýbá semitským výrazům, nezajímají jej spory o otázky kultu,
jeho okruh čtenářů může být hledán mezi pohanokřesťany. Z těchto důvodů musel být Lukáš
pohanokřesťan, který žil v kontaktu s diasporou a jeho dílo vědomě integrovalo
židokřesťanské tradice.
3 MÍSTO A DOBA NAPSÁNÍ
Tak jako Lukášovo evangelium, tak také Skutky apoštolů přinášejí s sebou problematiku
třetí prvokřesťanské generace (srov. Sk 20,18-35; 1 Klem 42). Pokud připouštíme vznik
Lukášova evangelia kolem roku 90 po Kr., pak je možné uvažovat o sepsání Skutků apoštolů
v létech 90-100 po Kr. (např. J. Roloff; G. Schneider; W. Schmithals).
Geografický důraz v Sk poukazuje na možnost vzniku v oblasti Egejského moře nebo
v Římě. Pavlova apoštolská činnost se odehrává především v oblasti Egejského moře a Boží
plán spásy vede apoštola do Evropy. Město Řím jako místo sepsání je možné doložit alespoň
dvěma důkazy: 1) Lukášovo líčení šíření evangelia nachází v Římě svůj cíl (srov. Sk 1,8;
19,21); 2) Ve způsobu popsání apoštola Pavla a ve způsobu chápání církevního úřadu je
možné nalézt podobnosti mezi Lukášovým dvojdílem a 1 Klem 5; 42.
4 ADRESÁT
V období napsání Sk byla situace stejná v Lukášově církevní obci jako při napsání Lk (viz
Lukášovo evangelium).
5 LITERÁRNÍ CHARAKTERISTIKY
Lukáš píše vznešenou řečtinou koiné. Ve Sk se objevují části se zřetelnými náznaky
podobného stylu s LXX (srov. 2,14-36; 3,12-26; 4,9-12; 5,29-32; 20,18-35) a texty, které se
podobají krásnému stylu klasické helénistické literatury tehdejší doby (17,22-31; 26,2-27).
5.1 Styl vyprávění
Styl vyprávění Sk se vyznačuje velkou živostí. Lukáš nenabízí teologické názory ve formě
abstraktních vět, ale je zprostředkovává prostřednictvím živých scén, které mají vést čtenáře
k poznání toho, co je zamýšleno. Takovýto ráz vyprávění mají událost letnic (2,1-13),
vyprávění o setníkovi Kornéliovi (10,1-11,18), Pavlova řeč na Areopagu v Athénách (17,16-
33) a v Milétu (20,17-38). Mezi další techniky vyprávěčského stylu Lukáše je možné
jmenovat nesouvislost vyprávění (např. 10,1nn; 18,12), vědomé opakování událostí za účelem
zdůraznění jejich důležitosti (Pavlovo obrácení: 9,1-22; 22,3-21; 26,9-20) a souhrnné stručné
zprávy, ve kterých je referováno o stálém růstu církevní obce (srov. 1,14; 6,7; 9,31 a 2,42-47;
4,32-35; 5,12-16).
5.2 Rytmus vyprávění
Uvnitř celkového líčení je nápadná změna rytmu vyprávění. Na jedné straně jsou události
v Jeruzalémě (Sk 2-5) líčeny velice zeširoka a podrobně. V kapitolách 6-15 přechází autor
k rychlému vyprávění sledu událostí, které se odehrávají na velmi odlišných místech. Stejně i
Pavlova misie v Malé Asii a Řecku (15,36-19,20) budí dojem, jako by byl apoštol bez
přestání na cestě. V osobě Pavla se tak ztělesňuje dynamické hlásání evangelia. V posledních
úryvcích Skutků apoštolů (19,21-28,31) opět převažuje podrobné líčení Pavlova setkání
s židovskými protivníky a římskými mocnáři. Lukáš tak spojuje dohromady řadu jednotlivých
vyprávění, kterými chce čtenáři sdělit, že Pavlova cesta z Jeruzaléma do Říma je totožná s
rozkolem mezi církví a židovstvím a představuje zároveň Bohem chtěný vývoj.
6 STRUKTURÁLNÍ USPOŘÁDÁNÍ
Předmluva [věnování; nanebevstoupení] (1,1-14)
1. APOŠTOLOVÉ JAKO SVĚDKOVÉ EVANGELIA V JERUZALÉMĚ (1,15-8,3)
1.1. Doplnění apoštolského kruhu; letnice; Petrovo kázání (1,15-26; 2,1-13; 2,14-41)
1.2. Život prvotní církve (2,42-5,42)
2,42-47 shrnutí: Jednota církve
3,1-4,31 Činnost Petra a Jana (uzdravení chromého; Petr a Jan před radou; utvrzení církve)
4,32-35 shrnutí: Jednota majetku v církvi
4,36-37 Josef-Barnabáš (levita původem z Kypru)
5,1-11 Ananiáš a Safira
5,12-16 shrnutí: Zázraky a divy prostřednictvím apoštolů
5,17-42 Apoštolové před soudem
1.3. Volba sedmi jáhnů a jáhen Štěpán (6,1-8,3)
2. HLÁSÁNÍ EVANGELIA V SAMAŘÍ A NA POBŘEŽÍ (8,4-11,18)
2.1. Filip káže evangelium v Samaří (8,4-25)
2.2. Křest etiopského dvořana (8,26-40)
2.3. Obrácení Saula (9,1-31)
2.4. Divy Petrovy v Lyddě a Joppe (9,32-43)
2.5. Kornélius (10,1-11,18)
3. ANTIOCHIJSKÁ MISIE (11,19-15,35)
3.1. Založení církevní obce v Antiochii (11,19-11,26)
3.2. Pronásledování církve a Herodova smrt (11,27-12,25)
3.3. První misijní cesta: Barnabáš a Šavel [Pavel od 13,9] (13,1-14,28)
13,1-12 Cesta na Kypr
13,13-52 Pisidská Antiochie
14,1-21 Ikonion, Lystra, Derbe
14,22-28 Návrat z první misijní cesty
3.4. Konflikt v Antiochii a apoštolský sněm v Jeruzalémě (15,1-35)
4. PAVLOVA MISIJNÍ ČINNOST V MALÉ ASII A ŘECKU (15,36-19,20)
4.1. Druhá misijní cesta: Pavel, Silas a Timotej (15,36-18,22)
15,36-41 Neshoda mezi Pavlem a Barnabášem (Barnabáš a Marek; Pavel a Silas)
16,1-10 Pavel v Derbe, Lystře, ve Frýgii, v galatské krajině, Mysii a Troadě
16,11-40 Pavel ve Filipech
17,1-15 Pavel v Soluni a Beroji
17,16-33 Pavel v Athénách
18,1-17 Pavel v Korintu
18,18-22 Návrat z druhé misijní cesty
4.2. Třetí misijní cesta (18,23-21,17)
18,23-28 Začátek misijní cesty; Apolos v Efesu
19,1-20 Pavel v Efesu
5. PAVEL NA CESTĚ DO JERUZALÉMA: ZÁVĚR TŘETÍ MISIJNÍ CESTY (19,21-21,17)
19,21-22 Pavlovo rozhodnutí jít do Jeruzaléma a do Říma
19,23-40 Pobouření - Demetrios
20,1-16 Cesta Makedonií, Řeckem a Malou Asií
20,17-38 Pavlovo loučení v Milétu se staršími z Efesu
21,1-17 Cesta do Jeruzaléma
6. ZATČENÍ PAVLA A JEHO SOUDNÍ PROCES (21,18-26,32)
6.1. Pavel v Jeruzalémě (21,18-26,32)
21,18-26 Setkání Pavla s jeruzalémskou církevní obcí
21,27-40 Pavlovo zatčení
22,1-22 Pavlova řeč v Jeruzalémě
22,23-23,11 Pavel před veleradou
6.2. Pavel v Cesareji (23,12-26,32)
23,12-35 Pavel odeslán do Cesareje
24,1-27 Pavel před místodržitelem Felixem
25,1-12 Pavel před místodržitelem Porciem Festem se odvolává k císaři
25,13-26,32 Pavel před králem Agrippou (26,2-23 Pavlova obhajoba)
7. PAVLOVA CESTA DO ŘÍMA A JEHO PŮSOBENÍ V ŘÍMĚ (27,1-28,31)
7.1. Plavba do Říma (27,1-44)
7.2. Na ostrově Malta (28,1-10)
7.3. Pavel v Římě (28,11-31)
7 LITERÁRNÍ INTEGRITA
Text Sk, který nám byl dochován, představuje problém pro textovou kritiku, neboť
takzvaná „západní“ forma textu zastoupena rukopisy D, G, ¸38
, ¸48
a starolatinským a
starosyrským překladem je asi o 8,5% delší než takzvaný „alexandrijský“ text (a, B, A, ¸45
,
¸53
). Západní forma textu je stylisticky a jazykově uhlazená (srov. např. 12,4-5), obsahuje
vyjasnění a upřesnění (srov. např. 12,1.3.4n; 18,2; 19,9; 20,15; 21,1), kompenzaci zdánlivých
nebo skutečných napětí v textu (srov. např. 3,11; 10,25; 12,22; 14,6n; 14,18n; 15,34) a také
obsahové změny (15,20.29). Existuje velké množství domněnek, které se pokoušejí vysvětlit
vznik „západní“ formy textu.
F. Blaß (1894) se domníval, že Lukáš napsal dvě verze Sk, přičemž starší verze byla
převzatá „západním“ textem. Tuto hypotézu převzal Th. Zahn (1916) a později též M. E.
Boismard a A. Lamouille (1984). Většina textových kritiků a exegetů vidí v „západní“ formě
textu přepracování původních Sk, které se vyznačuje stylistickým vylepšením textu a
odstraněním domnělých napětí v textu. Západní forma textu pravděpodobně nevznikla
v západní části Římské říše, nýbrž v Sýrii. Hlavní redakce tohoto textu spadá do období první
poloviny 3. století.
8 POUŽITÉ PRAMENY
Při studiu knihy Skutků apoštolů opět vyvstává otázka, zda Lukáš též ve své druhé knize
zpracoval nějaké prameny. Výchozím bodem nového bádání v této oblasti je hypotéza A. von
Harnacka (1911), podle kterého Skutky apoštolů vznikly ze tří pramenů: pramenu A
pocházejícího z Jeruzaléma popř. z Cesareje (3,1-5,16; 8,5-40; 9,31-11,18; 12,1-23);
z méněcenného pramenu B (2,1-47; 5,17-42) a z pramenu C, tzv. „antiošského pramenu“ (6,1-
8,4; 11,19-30; 12,25-15,35). Domněnka, že text Sk 6-15 pochází z „antiošského pramenu“,
má svoji hodnotu až do dnešní doby. Tuto teorii zastávají R. Bultmann (1967), M. Hengel
(1984), R. Pesch (1986). Proti této teorii obsáhlého antiošského pramenu je třeba konstatovat,
že u této teorie není možné přesvědčivě určit kritérium charakteru tohoto textu a tak
nemůžeme dokázat existenci tohoto antiošského pramenu. Nepochybně však Lukáš zpracoval
v první části Sk velké úseky křesťanské tradice: legendy Petra [pravděpodobně písemné]
(srov. Sk 3,1-10; 9,32-35; 10,1-11.18; 12,1-17), seznamy jmen (srov. Sk 1,13: jedenáct
apoštolů; 6,5: sedm helénistů; 13,1: pět spolupracovníků církve v Antiochii; 20,4: sedm
Pavlových spolupracovníků), zprávy ze života církevní obce v Jeruzalémě a Antiochii (např.
4,36.37; 6,1-6; 11,20.26), vyprávění zázraků (srov. 5,1-11; 9,36-43; 14,8-18), tradice o
pronásledování apoštolů (srov. kap. 4n; 6n; 12) a legendy o misijní činnosti (srov. 8,26-40;
9,1-19; 22,3-16; 26,12-18).
Text druhé poloviny Skutků apoštolů poukazuje na používání pramene „my“ (tzv. „myzprávy“,
„itinerář“). Jedná se o tradice, které se převážně zabývají tématikou cest po moři.
K vysvětlení těchto částí textu, které používají první osobu množného čísla „my“ [WirStücke]
(Sk 16,10-17: cesta z Troady do Filip; 20,5-15: cesta z Filip do Milétu; 21,1-18: cesta
z Milétu do Cesareje Přímořské; 27,1-28,16: cesta z Cesareje Přímořské do Říma), se nabízejí
tři možnosti, které se navzájem částečně prolínají:
• Lukáš jako Pavlův průvodce a pisatel Sk prezentuje v textu své vlastní zkušenosti a svůj
pohled na události (takto již IRENEJ, Adv. haer. 3,14,1).
• Texty s použitím „my“ náležejí nějakému prameni. Autor Sk použil zápisky jiného účastníka
těchto cest.
• Jedná se pouze o literární formu, která působí dojem bezprostřednosti. Autor Sk převzal
literární zvyk té doby.
Závěrem můžeme říci, že Lukáš použil ve své druhé knize svého dvojdíla písemný pramen
(„itinerář“ Pavlových cest) a též jednotlivé tradice rozličného obsahu ať už v ústní, tak
písemné podobě. Tyto všechny tradice byly podrobeny Lukášově konečné redakci a
integrovány do kontextu celého díla. Původ jednotlivých tradic není možné s přesností určit
stejně jako otázku, jak se tyto tradice dostaly k Lukášovi.
9 HLAVNÍ OBSAHOVÉ VÝPOVĚDI
Ve knize Skutků apoštolů není možné mluvit o samostatné teologii, neboť mezi Lk a Sk je
nepopíratelná souvislost. Lukáš chápe Sk jako pokračování líčení toho, „co Ježíš činil a učil“
(Sk 1,1). Vyvolení apoštolů a dar Ducha svatého jsou skutečnostmi, které spojují období
Ježíšova působení na zemi a působení apoštolů (srov. 1,2). Pověření k vydávání svědectví
v Jeruzalémě, v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země v Sk 1,8 jsou posledními
slovy zmrtvýchvstalého Pána, která adresoval apoštolům. Skutky apoštolů nejsou ničím jiným
než naplněním tohoto Ježíšova pověření.
9.1 Misijní činnost od Židů k pohanům
Apoštolové jsou zobrazeni jako ručitelé legitimní tradice nejen při hlásání evangelia, nýbrž
i při otevření se celosvětové misii. Křest etiopského dvořana v Sk 8,26-40 a trojí líčení
obrácení apoštola Pavla (9,1-22; 22,3-21; 26,9-20) slouží stejnému účelu. Vyprávění o křtu
Kornélia (10,1-11,18) obšírně reflektuje zahrnutí pohanů do univerzálního Božího úradku
spásy. Dar Ducha svatého pohanům (10,44) je naplněním Ježíšova přislíbení v Sk 1,5. Židům
je stále v Pavlových kázáních nabídnuta spása (srov. 13,45-48; 18,5-7; 28,17-28), Izrael ji
však nepřijímá, a tak vstupují pohané na místo Izraele jako vyvolený lid (15,14). Hlavním
svědkem tohoto přechodu od Židů k pohanům v misii prvokřesťanské historie se stává pro
Lukáše obrácený Žid Pavel, který vstupuje nepozorovatelně na scénu jako statista v Sk 7,58,
aby se později stal hlavním hrdinou celé knihy. Pavel není pro Lukáše základním svědkem
víry jako apoštolové, avšak je reprezentantem druhé křesťanské generace. Teologické
zaměření Lukášova vylíčení Pavla zesiluje v poslední třetině Skutků apoštolů (19,21-28,31),
kde je popsána Pavlova cesta do Jeruzaléma a pak do Říma. Sk tak ukazují protiklad mezi
Jeruzalémem a Římem. Jeruzalém se jeví u Lukáše především jako místo spásy pro Izrael.
Zde žije prvotní církevní obec jako pravý Izrael v příkladném společenství (srov. 2,42-47;
4,32-35), a tak Jeruzalém reprezentuje kontinuitu mezi Izraelem a církví. Jeruzalém je však
zároveň místem, kde jsou představitelé Izraele společně s celým lidem zatvrzelí vůči poselství
Ježíše Krista a kde je prvotní církev neustále vystavena pronásledování (srov. 4,1-22; 6,8-15;
7,54-60; 8,1), čehož se stává trpícím svědkem i Pavel (srov. 21,27-22,21; 23,1-11.12-22).
Tím, že Jeruzalém odmítá svědectví Dvanácti, prvotní církevní obce a Pavla, se z tohoto místa
spásy stává místo pohromy. Lukáš jasně ukazuje, že Bůh církev, jako pravý Izrael, nespojil
s městem Jeruzalémem. On se rozhodl sobě vytvořit skrze pohanskou misii nový životní
prostor, kterého reprezentantem se má stát světové hlavní město Řím. Zvrat v dějinách spásy
od Židů k pohanům odpovídá v pohledu Lukáše obratu od Jeruzaléma k Římu. Pavel se stává
pro církev Lukáše identifikační postavou, na jejímž základě se má propracovávat k pochopení
vlastní změny, která se v jejích dějinách uskutečnila.
Lukáš příkladně ukazuje též na Pavlovi, že se římské impérium nedotklo křesťanského
hlásání evangelia. Nebyl to římský stát, kdo pronásledoval Pavla, avšak Židé (srov. 13,50;
17,5-7.13; 21,27nn). Postupují vůči Pavlovi pomocí nezákonných opatření (srov. 23,12-15;
25,3) nebo se obracejí na stát (srov. 18,12nn; 24,1nn; 25,5), od kterého jsou vždy odmítnuti.
Stát musí z Lukášova pohledu vždy zakročit v otázce zločinu, avšak jeho úkolem není se
vměšovat do náboženských sporů (srov. 18,12-17), a proto jak Gallio (18,15), tak Festus
(25,18.25) nemají důvod, za co by Pavla obžalovali. Podle římského práva byl Pavel nevinný
a musel být tedy propuštěn (srov. 25,25; 26,31n), a je to jen korupce a selhání římských úřadů
(srov. 24,26n; 25,9), co přinutilo Pavla se odvolat k císaři. Lukášovo vylíčení Pavlovy osoby
je vlastním teologickým středem Skutků apoštolů. Pavel je reprezentantem druhé křesťanské
generace, které vděčí Lukášova církevní obec za víru. V žádném případě však Pavel není vůči
Dvanácti degradován, nýbrž je povolán jako 13. svědek samotného vzkříšeného a
nanebevstoupeného Pána (srov. 22,15; 26,16).
9.2 Význam Ducha svatého
Ještě větším způsobem než v Lk je ve Sk zdůrazněna role a působení Ducha svatého.
Letnice jsou pro Lukáše naplněním slov Jana Křtitele o křtu Duchem Ježíšem Kristem (srov.
Lk 3,16; Sk 1,5; 2,4). Ježíš sám slibuje seslání Ducha před svým nanebevstoupením (Lk
24,49). Po velikonocích Ježíš přijímá od Otce Ducha, aby ho vylil na své učedníky (Sk 2,33;
srov. Lk 11,13). Dar Ducha svatého se jeví podle Sk 1,6-8 jako rozhodující výzbroj svědků
Kristových pro období Pánovy nepřítomnosti. Duch svatý je dán křesťanům při křtu (srov. Sk
2,38), tak se stává Duch vlastním subjektem misijní činnosti (srov. Sk 8,29.39; 11,12; 16,7n).
Vlastnění Ducha garantuje kontinuitu mezi pozemským Ježíšem a vyvýšeným,
předvelikonočním kruhem apoštolů a církví po letnicích. Ne bezdůvodně byly Skutky
apoštolů nazvány „Evangeliem o Duchu svatém“. Skrze Duchem svatým hlásané Boží
království zůstává Ježíš přítomen v církvi. Lukáš tedy staví hlásání Božího království jako
základní úkol pro církev, což je zdůrazněno v kázání Pavla v Římě (Sk 28,23.31).
3.9.3 Řeči
Řeči tvoří téměř třetinu celé knihy a jsou zároveň důležitým prvkem teologie Sk. Tato
kniha uvádí jednu Ježíšovu řeč (1,4-8). Apoštol Petr pronáší 8 řečí: se třemi řečmi se obrací
ke křesťanům (1,16-22; 11,5-17; 15,7-11), čtyři řeči misijní adresuje Židům (2,14-39; 3,12-
26; 4,8-12; 5,29-32), jednou řečí se obrací na „bohabojného“ (10,2) Kornélia (10,34-43).
Pavel pronáší 9 řečí: jednu adresuje Židům v synagoze v Pisidské Antiochii (13,16-41), dvě
řeči pronáší pohanům (Lystra: 14,15-17; Athény: 17,22-31), jednu křesťanům (v Milétu:
20,18-35), čtyři apologie (v Jeruzalémě před lidem: 22,1-21; před místodržitelem Felixem:
24,10-21; před Festem, Agripou, Berenike, vysokými důstojníky a předními muži města:
26,2-27; v Římě před Židy: 28,17-20) a nakonec pronáší jednu povzbudivou řeč (27,21-26).
Z dalších řečí ve Sk je třeba jmenovat především Štěpánovu řeč, která je adresovaná Židům
bezprostředně před kamenováním (7,2-53). Jedná se o nejdelší řeč ve Sk, která je něco mezi
apologií a misijním kázáním vůči Židům. Ve Sk též jednou pronáší Jakub řeč křesťanům
(15,13-21). Další řeči pronáší: ve veleradě farizeus Gamaliel (5,35-39); zlatník Demetrios
v Efesu (19,25-27); městský tajemník v Efesu (19,35-40); právník Tertullus v Cesareji
Přímořské (24,2-8); místodržitel Festus se obrací na krále Agripu II. (25,24-27).
Zpracování řečí autorem Sk není možné vyloučit. Někteří biblisté se dokonce domnívají,
že všechny řeči jsou pouze lukášovské, zatímco někteří zastávají názor, že autor Sk provedl
pouze částečný redakční zásah. Literární styl je stejný ať v narativní části, tak v řečech. Z řečí
je však zřejmé přizpůsobení posluchačům. Je vidět rozdíl mezi řečmi adresovanými Židům
(např. 13,16-41) a pohanům (např. 17,22-31). Řeči ve Sk jsou charakteristické svou
misionářskou naléhavostí. Poukazují též na skutečnost, že apoštolové a Ježíšovi učedníci jsou
bytostně „služebníci slova“. Tento výraz Lukáš už použil ve svém prologu k evangeliu (Lk
1,2: u`phre,tai tou/ lo,gou). Ve Sk 6,4 v souvislosti s volbou sedmi křesťanských helénistů,
apoštolové říkají: „my pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a službě slova
(diakoni,a tou/ lo,gou).“ Toto je základní diakonie vykonávaná ve Sk počínaje první řečí
Petrovou v den letnic až do posledních setkání s Židy v Římě prostřednictvím Pavla. Tento
úkol není vyhrazen pouze apoštolům. Vždyť nejdelší řeč je pronesena Štěpánem, který nebyl
apoštolem. Je tedy zřejmé, že služba slova, i když v první řadě přísluší apoštolům (v
lukášovském chápání Dvanácti), je skutečně vlastní celému křesťanskému společenství.
Lze si všimnout, že misijní řeči adresované Židům vykazují shodné uspořádání: 1) poselství o
Kristu (kerygma): o Ježíšově životě, utrpení (smrti) a vzkříšení; 2) důkaz Písma o Ježíšově smrti a
vzkříšení a o univerzálním určení poselství spásy; 3) napomenutí k pokání. Druhý a třetí bod mají svůj
vzor ve slovech Vzkříšeného, která adresoval učedníkům v Lk 24,44-47. První bod zaznívá ve větě
„vy jste toho svědky“ (Lk 24,48). Poselství o Kristu se týká téměř výlučně utrpení, smrti a vzkříšení
včetně povýšení (srov. 2,22-24; 3,13-15; 4,10-11; 5,29-31; 10,38-40; 13,27-33). Důkaz Písma se
vztahuje na tři body: a) nezbytnost a Boží chtění Ježíšovy smrti; přece však byl ukřižovaný Mesiáš pro
Židy pohoršením (1 Kor 1,23); b) Ježíšovo vzkříšení z mrtvých a jeho povýšení po pravici Boží
(mesiánská intronizace); c) určení spásy přinesené Mesiášem pro všechny národy, Židy a pohany.
9.4 Význam modlitby
Ve Sk se modlí Ježíšovi přátelé po odchodu Vzkříšeného (1,14). Modlitbou je uvedena
volba apoštola (1,24). Letnice vedou ke chvále velikých Božích činů (2,11). Při modlitbě
vkládají apoštolové ruce na sedm křesťanských helénistů, aby se mohli věnovat Božímu slovu
(6,4.6). Umírající Štěpán se jako Ježíš modlí za své nepřátele (7,60). První obec děkuje v
modlitbě za propuštění Petra a Jana (4,23-31). V Samařsku se modlí za dar Ducha svatého pro
nově obrácené (8,15). Pavel se modlí po svém obrácení v Damašku (9,11), Petr před
vzkříšením Tabity (9,40). Kornélius je považován za muže modlitby (10,2.4.30.31), jeho
poslové nalézají Petra při modlitbě (10,9; 11,5). Po svém zázračném vysvobození z vězení
nachází Petr církevní obec shromážděnou v domě při modlitbě (12,5.12). Pavlova a
Barnabášova misie začíná postem a modlitbou (13,3). Rovněž starší jsou ustanovováni za
modlitby, postu a vkládání rukou (14,23). V modlitbě se Pavel loučí se svými přáteli v Milétu
(20,36) a Týru (21,5). V modlitbě upadne do vytržení (22,17) a skrze modlitbu uzdravuje
nemocné na Maltě (28,8). Ze Sk je tedy naprosto zřejmé, že cesta křesťana je vždy cestou
modlitby.
10 OTÁZKY
1. Popište strukturu a obsah knihy Skutky apoštolů.
2. Jaké prameny byly použity při sepsání Skutků apoštolů?
3. Jaké jsou hlavní obsahové výpovědi v knize Skutky apoštolů? .