Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
text a fotografie Jiří Dvořák
ilustrovala Alžběta Skálová
Baobab
pracovní listy
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Sinice žijí ve vodě i na souši. Našli bychom je
dokonce i v zoologické zahradě. Přečti si o tom:
Sinice a lenochod
Lenochod má sinice. Sinice mají lenochoda.
Ale pěkně od začátku.
Sinice se podobá řase: můžete si ji představit jako
tisíckrát zmenšený tyrkysový korálek. Samotnou ji
neuvidíte, ale když je jich třeba milion, vypadají jako
zelenkavý závoj z vodnické svatby.
Přesně takové sinice rostou v lenochodí srsti. Živí se
z lenochodova potu a šupinek kůže a dávají potravu
drobné můře, která tu s nimi žije. Lenochod je jejich
svět, který sdílejí taky s blechami, chrobáky, zrníčky
prachu a zbloudilými kapkami deště. Visí s nimi na větvi,
beze spěchu se cpe listím a jednou za týden sleze na
zem, aby se vyprázdnil. Kdyby se mu něco stalo, sinice
přijdou o všechno, co mají.
Stát se to může, a docela snadno.
Lenochod není žádný rváč, lstivou mastí ho maminka
taky nemazala – a že by uměl utíkat? Asi jako vystrašený
pytel kapusty... Zato maso má dobré. Nic lepšího si
dravci a indiáni nemůžou přát. A tak sinicím nezbývá
než svého lenochoda schovat.
Když prší a prales se zbarví brčálově, zezelenají i sinice –
a lenochod zmizí mezi listím.
Brr, meloun, odfrkne si mlsný jaguár a tiše se tratí mezi
stíny, kde se snad skrývá sousto k snědku. Zato v období
sucha, když džungle vadne, zežloutnou i lenochodí
sinice. To je ale vypasené vosí hnízdo, pomyslí si harpyje
a nechá se odvát horkým větrem někam k napajedlu.
A lenochod ani neví, jak maličko chybělo.
A ještě něco vám povím: té sinici se latinsky říká
Trichophilus welckeri. České jméno nemá – ale můžete jí
ho vymyslet.
	
Přečti si následující text a zkus uhodnout,
zda je to pravda, nebo lež.
Kde vznik á ne jvíc k yslíku?
Že nebýt rostlin, nemáme co dýchat, ví každý. Často se
mluví o „zelených plicích Země“: říká se tak tropickým
pralesům. Ne že by si nezasloužily ochranu, ale hlavní
světová továrna na kyslík leží jinde: pod hladinou
oceánů. Víc než polovinu životodárného plynu totiž
vyrobí nenápadné a pro většinu lidí neviditelné rostliny
– mořské řasy.
Otázky
1.  Sinice patří mezi bakterie. Přesto mají
s rostlinami společnou jednu důležitou schopnost. Kterou?
2.  Tělu řas se říká stélka. Jak takové tělo vypadá?
3.  Může v tělech červených a hnědých řas probíhat
fotosyntéza?
4.  Některé řasy mají na těle červenou skvrnu zvanou
stigma. K čemu jim slouží?
5.  Jedna z jednobuněčných řas se dokáže sdružovat do
kolonií, ve kterých má každá buňka svou vymezenou úlohu.
Celá kolonie se tak podobá mnohobuněčnému organismu.
Jak se tato řasa jmenuje?
6.  Jak jsou prospěšné řasy, které žijí v půdě?
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Sinice a řasy Rostlinopis pracovní list 1
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
	 Řešení
Sinice mohou fotosyntetizovat. Proto také dřív1.	
byly řazeny mezi rostliny.
Stélka je jednoduché rostlinné tělo. Není2.	
rozlišeno na orgány, nemá tedy kořen, stonek ani
listy a nemá ani cévní svazky. Stélka může být
jednobuněčná i mnohobuněčná.
Červené i hnědé řasy obsahují chlorofyl. Proto3.	
v nich může probíhat fotosyntéza.
Stigma je světločivná skvrna, kterou mají některé4.	
druhy řas. Dává řase informaci o množství
dopadajícího světla. Řasy se tak mohou ve dne
pohybovat směrem k hladině, kde je světla nejvíc.
Stigma tak připomíná primitivní oko.
Váleč kulovitý.5.	
Řasy, které žijí v půdě, zvyšují její úrodnost,6.	
například tím, že jejich těla po odumření obohacují
půdu o cenný humus a živiny. Kromě toho
fotosyntetizující řasy pomáhají půdu okysličovat.
	
	 Pravda, nebo lež? Pravda.
Sinice a řasy Rostlinopis pracovní list 1
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Přečti si povídání o chloroplastu. Zachycuje pravděpodobný
vznik chloroplastu: pohlcením sinice. Podobným způsobem se do
buněk dostaly mitochondrie, „energetická centra buňky“.
Chloropl ast
Když někdo někoho zhltne, moc dobrého z toho nekouká.
Pro jednoho vůbec nic, pro druhého možná tak bolení
břicha. Takže muselo být velké štěstí, když z takovéhle
žranice vznikla první rostlina.
To před třemi miliardami let, v době, která se jmenuje
prekambrium, bakterie spolkla zelenou sinici. Ne snad že
by si ji opepřila, kousala a přitom mlaskala – spíš ji zalila
svým tělem jako lavina, že si ji pak, až bude čas, stráví.
Ale místo toho se ty dvě daly dohromady – a na světě byla
první rostlinná buňka.
Zkuste si to představit třeba takhle: rostlina je zelené
velkoměsto a buňka jeden z bytů v něm. Každý list je
panelák s miliony takových garsonek. Co kořínek, to
ubytovna v okrajové čtvrti, a květ – hrad na kopci. Když se
dají dohromady, vystačí si.
Úlohy jsou v buňce přesně rozdělené. Každý dělá to, co
má.
Ta praspolknutá sinice dostala jméno chloroplast – to
znamená zelené tělísko. Chloroplast si ve své nazeleno
vymalované cimře zřídil cukrovar. Chytá si světlo ze
slunce – to mu slouží jako palivo. Suroviny potřebuje
jenom dvě: vodu a oxid uhličitý – a když z nich vaří cukr,
jeho komín (žádný nemá, to jsem si vymyslel) vyfukuje
kyslík. Zbytek buňky obstarává všechno ostatní: stravu,
pití, úklid i hlídání u dveří, aby dovnitř mohly jen pozvané
návštěvy... Funguje jim to spolu dokonale.
Možná i proto, že sinice tenkrát dostala samostatný pokoj
se vším, co jen může potřebovat: u okna dvouvařič, v koutě
sprcha a pod lehátkem nočník... Chloroplast si uvnitř
buňky pořád ještě žije tak trochu svůj vlastní život. Nese
si své geny, dělí se (tedy množí), kdy se sám rozhodne...
Kdyby chtěl, může se vyvalit oknem a kutálet se po svých.
Ale on nechce – a to je štěstí jako trám.
Bez něj by totiž rostliny nebyly rostlinami. A bez rostlin by
ovce, krávy i vegetariáni pošli hladem, ale hlavně – žádný
savec, pták ani ještěrka (a spousta dalších) by neměli co
dýchat. Vzpomeňte si na ty zelené komíny, co chrlí kyslík.
Sinice nejspíš nejsou zrovna lahůdka. Ale ta dávná žranice
se povedla.
Jsou všechny rostliny zelené?
Ne. Existují i takové – ale moc jich není – kterým zeleň
v listech chybí. Nedokážou se uživit, a aby přežily, musí
se spoléhat na pomoc někoho jiného. Třeba podbílek
šupinatý saje živiny z kořenů stromů. Orchidej sklenobýl
bezlistý zase získává živiny od hub, které prorůstají jejími
kořeny.
Na fotografii vidíš jednu z nezelených rostlin – zárazu.
Otázky
1.  Rostlina potřebuje pro svůj život oxid uhličitý.
Kudy ho přijímá?
2.  Která z následujících látek není produktem fotosyntézy?
kyslík / voda / glukóza / chlorofyl
3.  Kdy probíhají důležité děje v rostlinách?
Vyber správnou možnost.
fotosyntéza: jen ve dne – jen v noci – ve dne i v noci
dýchání: jen ve dne – jen v noci – ve dne i v noci
4.  Rostliny vyrábějí kyslík, ale také ho potřebují pro
svůj život. Vyrobí rostlina víc kyslíku, než ho sama spotřebuje?
5.  Někdy se říká, že bez rostlin by nebyl možný život na
Zemi. Je to pravda?
Fotosyntéza a dýchání Rostlinopis pracovní list 2
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Fotosyntéza a dýchání Rostlinopis pracovní list 2
6.  Které z organismů na fotografiích
mohou fotosyntetizovat?
A
B
C
D
E
F
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
	 Řešení
Průduchy. Obvykle jsou umístěny na spodní straně listů.1.	
Chlorofyl.2.	
Fotosyntéza probíhá jen ve dne. Dýchání ve dne i v noci.3.	
Rostliny musí vyrobit víc kyslíku, než spotřebují. Jinak by4.	
nezbýval kyslík pro dýchání živočichů.
Ne, není. Živočichové, kteří potřebují k dýchání kyslík5.	
– a mezi nimi i lidé – by vymřeli. Existuje však řada
organismů, které kyslík pro život nepotřebují – říkáme
jim anaerobní. Některé z nich žijí třeba v hloubkách
na dně moří. Ty by pravděpodobně nedostatek kyslíku
v atmosféře přežily.
A, B, F. Naproti tomu C (nezelená rostlina), D (živočich)6.	
a E houba fotosyntetizovat nemohou.
Fotosyntéza a dýchání Rostlinopis pracovní list 2
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Přečti si povídání o papratce.
Dovíš se, proč se dřív výtrusným
rostlinám říkalo tajnosnubné.
Papratk a
Jsou různá štěstí.
Najít stokorunu. V poslední vteřině vyklouznout
ze šlamastyky. Potkat ztraceného kamaráda.
Najít květ kapradí.
I když – to poslední je spíš zázrak.
Kapradí je totiž tajnosnubné.
Třeba taková papratka: z kořene vyžene normální řapík,
ten se obalí normálním listem a na něm normálně rozkvete
– tak pozor: nerozkvete. Kapradiny totiž nekvetou. Nikdy.
Místo květů mají výtrusnice: hnědé kupičky schované na
spodní straně listů. Když přijde čas, praskne na nich tenká
blanka a pošle do větru pár milionů výtrusů. Z těch, které
si najdou cípek vlhké lesní hlíny, pak vypučí klíček zvaný
prokel: na pohled sotva víc než zelenkavý flek.
Trvá to rok, dva, možná i víc: prokel se plazí zemí, ale
stejně ho nebude víc, než byste sbalili do kapesníku. Pak
na něm vyroste vajíčko. Jestli mu vlídná rosa připlaví
protějšek od samečka, spojí se v novou kapradinu.
V lesním tichu naroste normální kořen, vyžene normální
řapík... však už víte.
Jestli chcete, můžete se na to podívat. Stačí se pozorně
rozhlížet a v každém lese najdete prokel i dospělou
kapradinu a na ní hromádky výtrusů. Nezapomeňte ji
zkontrolovat, jestli náhodou nekvete.
A dívejte se pečlivě.
Protože kdyby ano, máte tolik štěstí, kolik ještě žádný
člověk na světě. Vlastně víc než štěstí – uviděli jste to, co
není.
Přečti si následující příběh a zkus uhodnout,
zda je to pravda, nebo lež.
Papratk a je samičk a od k apradě
Kapraď a papratka se navzájem podobají: kapraď je o něco
mohutnější, papratka drobnější a má jemněji „krajkované“ listy.
Staří rostlinozpytci se tím nechali zmást. Kapraď považovali za
samce a papratku za samici téhož druhu. Dnes už víme, že to tak
není, ale stará jména, na která jsme zvyklí, jim zůstala. Ostatně
nejen v češtině, ale i v mezinárodním jazyku přírodovědců – latině.
Otázky
1.  Jak se jmenuje největší kapradina, která u nás roste?
Jméno dostala podle toho, že na rozříznutém oddenku
je prý vidět silueta letícího orla.
2.  Kde bychom na kapradině našli stonek?
3.  Prohlédni si fotografii. Co jsou hnědé tečky
na spodní straně listů? K čemu slouží?
4.  Jak dnes využíváme zkamenělá těla prvohorních
a druhohorních kapradin?
5.  Byly stromovité kapradiny, přesličky a plavuně
důležité pro vznik hnědého uhlí?
Kapradiny Rostlinopis pracovní list 3
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
6.  Kapradiny zařazujeme mezi výtrusné rostliny.
Které další skupiny rostlin sem patří?
Nápovědu najdeš na obrázcích.
C
A B
7.  Naší nejhojnější kapradinou je kapraď samec.
Poznáš, na které z fotografií je zachycena?
C
A B
Kapradiny Rostlinopis pracovní list 3
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
	 Řešení
Hasivka orličí.1.	
Chyták: kapradiny nemají stonek. Nadzemní část je2.	
tvořena listy, které se skládají z řapíku a čepele.
Výtrusnice. Jsou to kupičky výtrusů – rozmnožovacích3.	
orgánů kapradiny.
Z těl stromových kapradin, přesliček a plavuní vzniklo4.	
černé uhlí. Je důležité nejen pro vytápění a výrobu
elektrické energie...
Hlavní složkou hnědého uhlí jsou zkamenělé5.	
nahosemenné rostliny. Kapradiny, přesličky a plavuně už
na Zemi netvořily převládající složku vegetace.
K výtrusným rostlinám patří kromě kapradin mechorosty,6.	
plavuně a přesličky.
A7.	
	
	 Pravda, nebo lež? Pravda.
Kapradiny Rostlinopis pracovní list 3
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Žito se na polích pěstuje kratší dobu než pšenice nebo ječmen.
Přečti si, jak se z plevelné trávy stalo obilninou.
Žito
Tohle je příběh o povznesení pohůnka mezi panstvo. Tím
panstvem myslím pšenici a pohůnkem žito.
Naši předkové říkali žitu rež. Vážili si ho jako valacha,
který dře a nelekne se nepohody. Tam, kde se nedařilo
pšenici, z něj pekli tmavý chleba pumprnikl a pálili režnou:
hrubou kořalku, která jim pomáhala zapomenout na ztvrdlá
chodidla a políčka plná kamenů.
To je ovšem až prostředek té historie.
K začátku se musíme vrátit o pár set let: na stráně asijských
hor. Slunce je olízlo jen občas, zato z nich často vítr rval
prach a sníh je šlehal po temenech. Pšenici, zhýčkané
princezně z vlídných krajů, se tu moc nevedlo. Zato plevelu,
co si našel místo v poli mezi ní, ano. Trochu se jí podobal.
Jednou to prostě někdo zkusil: posekal ten plevel, vymlátil
z něj zrno a upekl placky. Nebyly špatné. Tak vybral největší
semena a zasel je. Z toho, co sklidil, znovu vybral a zasel,
a zase a zas... A pšenici nechal pšenicí.
Tak z otrhance, který sbíral drobky pod vznešeným stolem,
vzniklo nové obilí, jemuž v těch končinách dodnes říkají
rož.
Třetí dějství se odehrálo v druhé půli minulého století.
Šlechtitelům se povedlo zkřížit žito s pšenicí a vypěstovat
novou rostlinu, která spojuje to dobré z obou. Jmenuje se
žitovec. Bosák pojal za manželku dceru královu – a nový
rod nosí jméno po něm.
Být tohle pohádka, zazvoní tady zvonec a můžeme jít
všichni spát. Jenže je to pravda – a tak nezbývá než nechat
oči otevřené a sledovat, co bude dál.
Přečti si následující příběh a zkus uhodnout,
zda je to pravda, nebo lež.
Bambusové vězení
Ve staré Číně znali strašný trest. Bambus lum pan ťij
seřízli kousek nad zemí a do dutého stébla postavili
vězně. Bambus roste rychle. V zelené kobce brzy zmizela
lýtka, kolena a pak i poslední zježený černý vlas. Ještě
chvíli se ozýval nářek, ale nakonec z něj zbylo jen pískání
větru, tenké a teskné. Bambusy lum pan ťij, které pohltily
člověka, rostly rychleji než jiné. Časem se z nich staly
vzácné rostliny, za které se platí zlatem. Ti, kdo je mají na
své zahradě, tvrdí, že v šumění jejich listů slyší moudrost
dávných předků. Možná tam opravdu je.
Otázky
1.  Jedna ze známých obilnin nemá typický znak
lipnicovitých – stéblo. Víš, která to je?
2.  Jedna z obilnin, které se u nás pěstují, nemá klas, ale latu.
Která?
3.  Žito i některé odrůdy pšenic jsou ozimy. Co to znamená?
Co by se stalo, kdybychom ozim zaseli na jaře?
4.  Která z následujících rostlin nepatří mezi ostatní?
rýže setá
oves setý
proso seté
vikev setá
srha laločnatá
lipnice luční
Lipnicovité Rostlinopis pracovní list 4
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
5.  Některé z obrázků zachycují rostliny,
které nepatří mezi lipnicovité, i když se travám podobají. Který?
Poznáš, které to jsou a které rostliny znázorňují?
A
B
C
D
E
F
Lipnicovité Rostlinopis pracovní list 4
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
	 Řešení
Kukuřice nemá dutý stonek s kolénky – stéblo. Má dva1.	
typy květenství: samčí latu a samičí palici.
Oves. Také kukuřice má samčí květenství latu.2.	
Ozimy se sejí na podzim. Přezimují na poli a v příštím roce3.	
vytvoří květy a plody. Kdyby zemědělci vyseli ozim na jaře,
vyklíčil by a vyrostl – ale nerozkvetl. Ozimé rostliny totiž
potřebují chladné zimní období, aby mohly vytvořit květy.
Vikev setá: patří do čeledi bobovitých, ne mezi lipnicovité.4.	
Mezi lipnicovité nepatří C (sítina) a D (přeslička).5.	
	 Pravda, nebo lež? Lež.
Lipnicovité Rostlinopis pracovní list 4
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Přečti si povídání o rašeliníku.
Rašeliník
Půl živý, půl mrtvý: kdo to o sobě může říct, aniž by lhal,
nebo aspoň přeháněl? Rašeliník. Jen promluvit.
Tělo tohohle mechu je totiž postaveno napůl ze zelených
cihel, napůl z vysušených. Ty první, živé, živí celou
rostlinu, ty druhé, z nichž život už vyprchal, fungují jako
cisterny shromažďující zásoby vody. Dohromady tvoří
výkonnou chemickou továrnu na výrobu cukru z ničeho...
totiž ze vzduchu, vody a slunce.
A tak rašeliník utěšeně roste: zelený chochol se natahuje
do výšky a pod sebou zanechává hnědou hmotu svého
minulého života. Za čas vzkypí v kyprý bochník, který
zaplní celou proláklinu: rašeliniště.
Lidé z hor říkají třasoviště. Měkká planina se houpe
pod každým našlápnutím, a kdo tudy musí přejít, má se
co třást o život. Mnohý tu už skončil: stačí krok vedle
a zelená tlama mechu vsaje člověka i koně – po kolena,
po pás, po oči... pomoc! Ale není koho přivolat, není jak
utéct, nestačí tu síla ani lsti. Ani stopa nezůstane – jen pár
bublin, které popukají na hladině.
Tam dole je dokonalé muzeum. Občas se při těžbě
rašeliny najde zrnko pylu staré miliony let anebo pašerák
s batohem stříbra, který zmizel za předminulé války.
Vypadají, jako by tam spadli dneska ráno.
Přečti si následující příběh a zkus uhodnout,
zda je to pravda, nebo lež.
Semena ze starověku
Semena si většinou uchovávají klíčivost jen několik
let: třeba pažitka a kopr nanejvýš tři roky, okurky
a melouny desetiletí. Ale nemusí to tak být. Archeologové
našli několik zrnek obilí v hrobce egyptského faraona
Tutanchamona – takže musela být stará víc než 3000
let. Přesto několik z nich vyklíčilo. Hodně totiž záleží
na tom, jak jsou semena uskladněna – a na to byl právě
Tutanchamon vynikající odborník.
Otázky
1.  Jak se říká rostlinám ze skupiny mechorostů, které mají
lupenité tělo přitisklé k podkladu? Jednu z nich vidíš na
obrázku.
2.  Které z následujících názvů nepatří mezi ostatní?
bělomech sivý
žabí vlas
rašeliník
zrněnka
ploník ztenčený
drabík stromkovitý
3.  Kde u nás najdeme rašeliniště?
4.  Jaký je význam mechů v krajině?
Pomáhají při ochraně před povodněmi?
5.  Které z následujících slov nepatří mezi ostatní?
štět
tobolka
prokel
výtrus
ploník
Mechorosty Rostlinopis pracovní list 5
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
	 Řešení
Játrovky: jsou to vývojově starší příbuzné mechů.1.	
Žabí vlas a zrněnka – jsou to řasy, zatímco ostatní názvy2.	
patří mechům.
Rašeliniště často najdeme v horách – na Šumavě,3.	
v Krušných horách, ve Slavkovském lese, v Krkonoších
i v Jeseníkách. Někde se u nás rašelina dosud těží:
například na Šumavě a ve Slavkovském lese.
Mechy chrání půdu před vysycháním a před splavováním4.	
nebo odnosem silnými větry. Pomáhají zadržovat vodu
z dešťů a tím do jisté míry snižují riziko povodní. Potom se
z nich voda postupně odpařuje, a zvlhčuje tak ovzduší.
Prokel: je to jedno z životních stadií kapradin, ostatní5.	
slova „patří“ k mechům.
	 Pravda, nebo lež? Pravda.
Mechorosty Rostlinopis pracovní list 5
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Přečti si povídání o kokosu. Zachycuje způsob, jímž se
kokosovníky dokážou šířit na velké vzdálenosti.
Kokos
Kokos je trosečník, co ho kdysi vysadili na ostrůvku
v Tichomoří. Na kterém, už nikdo neví.
Nebylo to špatné, aspoň zezačátku: povlával ve vlažném
vánku a listy si koupal ve slunečních zlatinkách. Jenže
potom přišlo to, co přijít muselo. Nuda.
Ještě že měl po ruce ty lahve.
Do každého z hromady huňatých demižonů, co mu
vyrostly mezi listy, zmačkal krátkou zprávu a svěřil je vodě:
ať je odnese, kam umí. Některý z nich našel jiný trosečník
uvězněný na chatrném voru uprostřed slané pustiny. Jiné
si nechalo moře, místo známky. A pár zbylých doplulo až
k dalšímu ostrůvku.
Ještě jedna vlna – a ořech je na břehu. Voda se vrátí do
moře, sůl vypije písek. Na pláži zůstane divná hnědá láhev
se vzkazem z dalekého ostrova. Píše se v něm: TADY
ROSTOU KOKOSY.
Kdyby hlína byla měkká, kdyby v noci zapršelo a kdyby
slunce posvítilo zrovna akorát, zazelená se na místě, kam
příliv dokoulel kokosový ořech, košťátko listů. A časem
zavlaje ve slaném vánku háj kokosových trosečníků. Až je
ta dlouhá dovolená znudí, hodí některý z nich do vln láhev
s hnědou kůrou, sladkým mlékem a krátkou zprávou:
TADY ROSTOU KOKOSY.
Šťastnou plavbu!
Přečti si následující příběh a zkus uhodnout,
zda je to pravda, nebo lež.
Jak to, že se ptáci, kteří zobou plody tisu, neotráví?
Semena tisu jsou sice prudce jedovatá, ale jejich červené
„čepičky“ (botanici jim říkají míšky) mají příjemně sladkou
chuť a nikomu neublíží. Naši předkové z nich dělali
marmeládu – a tu práci s vylupováním nebezpečných
semen jim nezávidím. Ptáci to mají jednodušší: sezobnou
obojí najednou. Protože mají mnohem „rychlejší“ žaludky
než my, stráví sladký (a neškodný) obal a jedovaté semínko
nechají druhým koncem vypadnout. Neporušené, takže
vlastně po krajině vysévají nové tisy.
Otázky
1.  Co nepatří mezi suché plody?
lískový oříšek
obilka pšenice
šiška borovice
makovice
2.  Jak pomáhají veverky k šíření lísek?
3.  Podívej se na fotografii. Dokážeš určit, jakým způsobem
rozšiřuje svá semena rostlina, která je na ní zachycena?
4.  Některé rostliny, třeba olše, rostou na březích řek a nikde
jinde. Odhadneš, jakým způsobem „posílá do světa“ svá
semena?
5.  Znáš některé rostliny, které neúmyslně šíří člověk? Které?
6.  Ne každý plod obsahuje semena: třeba banán nebo některé
mandarinky. Mohou se takové rostliny množit? Jak?
Plody a jejich šíření Rostlinopis pracovní list 6
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
	 Řešení
Šiška borovice. Šiška není plod – nahosemenné rostliny1.	
plody nemají.
Veverky si ukládají zásoby oříšků. Někdy přitom plody2.	
přenášejí na značné vzdálenosti. Pokud oříšek ztratí nebo
zapomenou ve „spižírně“, může z něj vyrůst nový keř.
Chmýří prozrazuje, že semena se šíří větrem.3.	
Semena plavou po vodě a na příhodném místě se zachytí4.	
na břehu.
Takových druhů by se našlo mnoho. Patří mezi ně lopuch,5.	
svízel přítula nebo řepík: jejich plody se snadno zachytí na
oblečení a člověk je roznáší po krajině.
Banány nebo mandarinky, které rostou v přírodě,6.	
semena mají. Některé pěstované odrůdy (často vznikly
mutací) jsou bezsemenné. Proto je člověk musí množit
vegetativně.
	 Pravda, nebo lež? Pravda.
Plody a jejich šíření Rostlinopis pracovní list 6
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Přečti si povídání o lišejníku.
Liše jník
Lišejník je jako vajíčko: celek uhnětený ze dvou odlišných,
a přitom nepostradatelných půlek. Místo žloutku s bílkem
se v něm proplétají houba s řasou.
Začalo to v době, kdy se z puklé skořápky vyplazil první
had.
Cizopasná houba tenkrát drápla vlákny po řase. Jenže
řasa rostla dál a s ní i houba, která sála sílu z jejích šťáv –
a vlastně jim pohromadě nebylo zle. Na válku zapomněly
a namísto území si rozdělily úkoly.
Houba shání vodu: pro obě, i tam, kde není. Třeba z páry
rozevláté ve vzduchu.
Řasa zastává zelenou práci: z vody, vzduchu a slunce
míchá cukry, po kterých obě mohutní a tloustnou.
Tak se udrží i v místech, která nejsou k žití – alespoň pro
jiné ne: na skalách dohladka ohlodaných nečasy, pod
líným severským sněhem, v poušti, kde je slunce knížetem
i katem. Jsou na to dvě, tak si poradí – a pomalounku
rozšiřují mapu zeleného světa.
Tam, kde rostou dlouho, rozdrolí dřeň ruly nebo rozhrnou
písek a do spáry nadrobí hrst hlíny ze svých vyschlých těl.
Potom může přijít další, třeba mech anebo lomikámen. Ti
už si poradí: nejtěžší je uděláno.
Pro lišejník už to tady zvadlo. Ten musí dál: někam, kde se
ještě lístek nezelenal.
Da jí se podle rostlin
určit světové strany?
Podle některých ano. Vnímají totiž pohyb slunce
a přizpůsobují se mu. Třeba locika kompasová: dlouhé
spodní listy jí vyrůstají směrem k jihu a k severu – to aby
se do nich co nejmíň opíralo ostré polední slunce. Jenže
to platí jen na rovině, kde jim nestíní žádný strom, a navíc
přibližně... Kompas je přece jen kompas.
Otázky
1.  Lišejníky podle tvaru dělíme na korovité, lupenité
a keříčkovité. Zařaď druhy na fotografiích do správné skupiny.
2.  Můžeš podle přítomnosti lišejníků zjistit něco o čistotě ovzduší?
3.  Jsou lišejníky prospěšné živočichům? Jak?
4.  Jak se lišejníky rozmnožují?
5.  Mohou lišejníky žít v prostředí, kde není sluneční světlo?
Lišejníky Rostlinopis pracovní list 7
A
B
C
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
	 Řešení
A – korovité, B – lupenité, C – keříčkovité.1.	
Mnohé druhy lišejníků mohou růst jen tam, kde není2.	
znečištěné ovzduší. Mezi nejcitlivější patří provazovka:
druh, který se dřív hojně vyskytoval v krkonošských lesích.
Lišejníky jsou potravou zvířat, například na dalekém severu3.	
tvoří podstatnou složku jídelníčku býložravců. Slouží také
jako úkryt hmyzu.
Lišejníky se rozmnožují odlomením části stélky nebo4.	
šířením shluku řas obalených houbovými vlákny.
Ne, nemohou. Zelená část, řasa, by bez světla nepřežila.5.	
Lišejníky Rostlinopis pracovní list 7
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Přečti si povídání o cibuli.
Cibule
Víte, co je v cibuli? Stačí vzít nůž, říznout a podívat se.
Ty perlové krajky připomínají krinolíny zmrzlinové
princezny. A taky ano – jen ta princezna vypadá trochu
jinak, než byste asi čekali. Choulí se mezi nařasenými
sukněmi, má malý stonek, malý květ a taky malé kořínky...
V cibuli je zkrátka schovaná cibule. Totiž – rostlina cibule,
a každá z těch sukýnek je jeden list.
Skrývá se tam před zimou. Na podzim, než na krajinu
lehne mráz, se cibule zachumlá pod zem a přečká tam až
do jara. Zrovna jako medvědi, jezevci a užovky.
Jeden by nad tím uronil slzu.
A proč tak pálí? Proč štípe do očí, kouše do jazyku a píchá
do nosu? No přece proto, aby ji v těch zlých zimních
časech nesnědl první, kdo půjde okolo. Proti krtkům,
hrabošům a ostatním hladovcům to docela pomáhá.
Ale na lidi je, zdá se, zapotřebí silnější kalibr.
Přečti si následující příběh a zkus uhodnout,
zda je to pravda, nebo lež.
Viry v yšlechtily nov ý tulipán
Rembrandtovy tulipány – pojmenované podle známého
holandského malíře – mají na barevných okvětních lístcích
nepravidelné bílé skvrny. „Namalovaly“ je tam viry, které
se usídlily v některých buňkách a znemožnily jim vyrábět
barvivo. A protože viry pronikly až do cibule, přenášejí
se do dalších let a na další pokolení, a tak Rembrandtovy
tulipány známe už asi 350 let. A jak se vůbec do tulipánu
dostane virus? Přenáší ho hmyz, který saje buněčnou šťávu
– třeba mšice.
Otázky
1.  Do čeledi liliovitých se řadí mnoho okrasných rostlin.
Který z následujících druhů tam nepatří?
lilie bělostná
kosatec žlutý
lilie zlatohlávek
kandík psí zub
řebčík kostkovaný
2.  Liliovité patří mezi jednoděložné rostliny. Příslušnost k této
skupině odhadneš často na první pohled, i když neznáš přesný
název rostliny. Který z listů na obrázcích patří jednoděložné
rostlině a který dvouděložné?
3.  V zahradnických knížkách se často dočteme o tom, že listy
liliovitých rostlin se po odkvětu nesmějí zastřihovat ani sekat,
dokud nezežloutnou a nezaschnou. Víš proč?
4.  K čemu rostlinám slouží pacibulky? Kde bychom je našli?
Liliovité a příbuzné rostliny Rostlinopis pracovní list 8
A
B C
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
5.  Liliovité rostliny mají mnoho společných znaků – třeba
podobnou stavbu květu. Který z obrázků zachycuje liliovitou
rostlinu?
Liliovité a příbuzné rostliny Rostlinopis pracovní list 8
A B
C D
E
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
	 Řešení
Kosatec žlutý: patří mezi kosatcovité.1.	
B – dvouděložné, C – jednoděložné. Listy jednoděložných2.	
mají obvykle souběžnou žilnatinu, zatímco listy
dvouděložných sí natou.
V listech probíhá fotosyntéza. Při ní vznikají zásobní látky,3.	
které se ukládají do cibule. Rostlina je využije příští rok.
Posekáním zelených listů by rostlina byla o část „zásob“
ochuzena.
Pacibulky slouží rostlinám k rozmnožování. Najdeme4.	
je v různých částech rostlin: někdy v paždí listů (u lilie
cibulkonosné), jindy na vrcholu květního stvolu
(u česneku), někdy i na kořenech (orsej jasní).
Do čeledi liliovitých patří C (křivatec) a E (lilie). A: vrbina,5.	
prvosenkovité, B: sasanka, pryskyřníkovité, D: čekanka,
hvězdnicovité.
	
	 Pravda, nebo lež? Pravda.
Liliovité a příbuzné rostliny Rostlinopis pracovní list 8
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Přečti si povídání o vyšlechtění brokolice. Myslíš, že nové druhy
a odrůdy zeleniny mohou vznikat podobným způsobem?
Brukev zelná
Víte, co mají společného kedluben, brokolice a růžičková
kapusta?
Totéž jako čau-čau, vlkodav a šarpej.
No ano: mají společného předka. Tedy – zelenina jednoho,
a psiska zas jiného.
Tou prabábou všech košťálovin je brukev zelná.
Nenápadný vějíř lupenů se žlutými kvítky do kříže, který
rostl – a pořád roste – kolem Středozemního moře. Trvalo
tisíce let a muselo prorezavět hodně konví s vodou, než
z ní vyrostli tak různí potomci. A nešlo to samo.
Jak to přesně bylo, nikdo neví. Ale představovat si to
můžete třeba takhle.
Zahradník Džuzepe zvaný Píno jednou ráno mezi květáky
uviděl zelenavou kaňku. Napřed ji chtěl vytrhnout – je
snad žabožrout? – ale pak se rozmyslel: škoda vyhodit
sousto, které se dá sníst, i když se zavřenýma očima. A to
sousto bylo dobré: křupavé a přitom jemné jako čerstvý
oříšek.
Místo letu na kompost směl ten brčálový omyl rozkvést,
a když dozrál, Píno zasel semínka na záhon vzadu u plotu.
Za čas mu vyrostla všehochuť: tady květák bělostný jak
sníh, tam zase zmatené zelí, jinde pomačkané zámotky
lupenů a mezi nimi pár těch zelených karfiólů. Z nich
Píno vybral ty, co nejlíp chutnaly, a zase je zasel. A tak
to šlo pořád dál: sel, ochutnával a vyhazoval, a občas mu
s rozhodnutím pomáhaly sucho nebo mráz. Trvalo to roky,
nebo spíš desítky let – až jednou měl Píno záhon plný
krátce sestřižených kudrnatých hlav s brčálovým přelivem.
Dal jim jméno brokolice.
Po něm to zkoušeli další – ostatně, ani on nebyl první.
Stejně přišla na svět kapusta, zelí, kadeřávek, květák
a růžičková kapusta... všichni vnuci jedné báby.
Zrovna tak na to šli i chovatelé psů – až na to ochutnávání,
doufám.
Ale kam se ztratila brukev zelná? Nikam – pořád žije
ve svých potomcích. Což nemá být pokus o poezii, ale
pravda strohá jako rýč. Kdybyste ji chtěli poznat, zasejte
do jednoho skleníku kedlubny, brokolici, zelí... a vůbec
všechny košťáloviny, co znáte, a nechte je pár let nerušeně
růst a křížit mezi sebou. Mezi pestrou všehochutí, která
vám vyroste, najdete i nenápadný vějíř lupenů se žlutavými
kvítky do kříže. Brukev zelnou, prabábu, co se stovky let
schovávala ve svých vnoučatech.
Přečti si následující příběh
a zkus uhodnout, zda je to pravda, nebo lež.
Rostliny se navz á jem
varují před nebezpečím
Rostlina, do níž se zakousl hmyz, vysílá do okolí
chemickou látku metyljasmonát. Ostatní, jakmile ji
zachytí, začnou ve svých tělech vytvářet jinou látku, která
hmyzu nechutná. Funguje to nejen mezi příbuznými, ale
i mezi rostlinami různých druhů: při jednom pokusu se
ukázalo, že pelyněk takhle „varoval“ rostliny tabáku.
Otázky
1.  Mezi brukvovitými rostlinami je několik významných plevelů.
Který z následujících druhů do této čeledi nepatří?
penízek rolní
ředkev ohnice
pcháč oset
kokoška pastuší tobolka
2.  Ředkvička patří mezi rostliny dlouhého dne. Proč ji tedy
sejeme v době, kdy jsou dny krátké – na jaře a na podzim?
3.  Které z následujících druhů zeleniny nepatří mezi potomky
brukve zelné?
bílé zelí
červené zelí
křen
kedluben
ředkvička
růžičková kapusta
4.  Který typ plodu má většina brukvovitých rostlin?
5.  Brukev řepka olejka je ozimá plodina. To znamená, že se
v jednom roce vysévá a v dalším roce sklízí. Víš, co by se stalo,
kdyby někdo řepku omylem vysel zjara?
Brukvovité Rostlinopis pracovní list 9
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
6.  I když neznáš název rostliny, často můžeš určit, do které
čeledi náleží. Jeden z květů patří brukvovité rostlině.
Který a proč?
Brukvovité Rostlinopis pracovní list 9
A B
C D
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
	 Řešení
Pcháč oset: patří do čeledi hvězdnicovitých.1.	
Dlouhodenní rostliny za dlouhých dnů tvoří květy.2.	
	 Za krátkých dnů tvoří ředkvička zásobní orgány – bulvičky. 	
	 Proto ji musíme sít na jaře a na podzim, kdy jsou dny krátké.
Křen (botanicky se nazývá křen selský) a ředkvička3.	
(botanicky ředkev setá).
Šešuli nebo šešulku.4.	
Rostliny by vyklíčily a rostly, ale nekvetly by.5.	
C – (ředkev ohnice) má typickou stavbu květu brukvovitých.6.	
	
	 Pravda, nebo lež? Pravda.
Brukvovité Rostlinopis pracovní list 9
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
Bobovité Rostlinopis pracovní list 10
Přečti si povídání o lupině. Myslíš, že vystihuje způsob života
rostliny, nebo je smyšlené?
Lupina
Lupina – to znamená něco jako vlčice. Ostatně, česky se
jmenuje vlčí bob.
Ne že by si naši předkové, kteří dávali světu jména, mysleli,
že tahle rostlina chutná vlkům: jejich chutě znali až moc
dobře. Přisuzovali lupině vlčí hlad, a taky žravost a dravost.
Lupina je doma v Americe. Chutná dobytku i jelenům
a srnám, a tak ji kdysi – někdy mezi Kolumbem
a Gagarinem – myslivci a pastevci začali vysazovat do lesů
a luk. Brzo si všimli, že úpravné rostlině s třepetavými
modrými květy se daří i tam, kde jiné kytky chřadnou
z podvýživy. Vysvětlili si to tak, že bob zvaný vlčí vyhryže
každou hroudu, prach i kámen až do hnědého morku
a nechá jen hluchou, mrtvou mrť. Trochu se pletli.
Kdybyste lupinu posekali, zůstane vám půda mnohem
úrodnější než kdy dřív. Tohle přece nejsou vlčí způsoby.
Čím to? Lupina si totiž chová krmiče. Na kořenech se
jí boulí malé hlízky: sklepy plné bakterií, co umějí ze
vzduchu nachytat dusík. Dusík, to je pro rostliny něco
jako pro nás chleba – a lupina z něj ukusuje, co se dá.
Není potom divu, že kvete i tam, kde jiní vadnou. Tuhle
schopnost – nebo spíš tyhle pomocníky – mají i jiné
rostliny. Hrách, fazole, jetel... poznáte je podle květů, které
připomínají motýly. A tak se po nehostinných planinách
šíří kola modrých kytek. Někomu můžou připomínat oči
obrovitých vlků, jinému zas beránků.
To už je lupině jedno.
Přečti si následující text a zkus uhodnout,
zda je to pravda, nebo lež.
Poznají včely a čmeláci, který květ čeká na opylení?
Ano – aspoň někdy. Třeba když přiletí k plicníku. Jeho květy totiž
mají různé barvy: ty, které se právě otevřely, jsou růžové, ty, co už
nějakou chvíli kvetou, jsou fialové, a ty nejstarší zmodrají. Přesně na
tyhle barvy mají čmeláci citlivé oko, a tak snadno poznají, kam zamířit.
Růžové květy ještě nemají dost nektaru, v těch modrých už zase
žádný nezbyl... tak šup do těch fialových. A právě v nich – dospělých,
ale ještě ne přezrálých – je nejvíc pylu. Podobným způsobem
signalizuje „připravenost k opylení“ i hrachor jarní.
Otázk y
1.  Bobovité rostliny mají na kořenech hlízky, kde žijí bakterie.
Jak se nazývá takové soužití dvou organismů, které je prospěšné
pro obě strany?
2.  Na konci listu některých bobovitých rostlin najdeš zvláštní
útvar – je vidět na fotografii. Jak se jmenuje?
3.  Popiš části květu na fotografii. Kde jsou tyčinky a pestík?
4.  Mezi bobovité patří rostlina, jejíž plody dozrávají pod zemí.
Víš, jak se jmenuje? Kterou část jíme?
5.  V zahradních trávnících se někdy rozrůstá bobovitá rostlina
– jetel plazivý. Zahradníkům poskytuje informaci o tom, zda
je takový trávník dobře hnojen. Má trávník zarostlý jetelem
nedostatek dusíku, správné množství, anebo přebytek?
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
6.  Na obrázcích je několik listů různých
bobovitých rostlin. Dokážeš z nich poznat, které
rostliny se pnou a které rostou vzpřímeně?
7.  Jen některé z rostlin na obrázcích patří
do čeledi bobovitých. Poznáš, které?
A
Bobovité Rostlinopis pracovní list 10
B
C
A B
C D
Pracovní list vychází z knihy Rostlinopis autorů Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2012.
	 ŘEŠENÍ
Symbióza.1.	
Úponek. Rostlina se jím přichycuje k opoře, po které se2.	
popíná.
Květ se skládá z pavézy, křídel a člunku.3.	
	 Tyčinky a pestík jsou skryty uvnitř člunku.
Podzemnice olejná. Jíme semena.4.	
Jetel plazivý se šíří v trávnících, které trpí nedostatkem5.	
dusíku. Jetel si ho s pomocí hlízkových bakterií dokáže
sám „vyrobit“, a má tak výhodu před travami, jimž dusík
chybí. Proto je postupně vytlačuje.
A (vikev) se pne, zbylé dva (jetel a lupina) se nepnou.6.	
Popínavé druhy mají úponky.
A a C.7.	
	 Pravda, nebo lež? Pravda.
Bobovité Rostlinopis pracovní list 10