Nemít kam hlavu složit

                                         Monika Maixnerová


Nemít kam hlavu složit? Jednu noc? Dvě? Nebo jednoduše o všechno přijít? Povím vám příběh, který mi
nestihla povědět osoba, jíž se týká. Ne proto, že by odešla, ale proto, že to již nedokáže. Ale
pokaždé, když se na ni podívám, má ten příběh v očích. Tehdy jí bylo asi 10 let. Byla krásná,
modrooká a narozená do neštěstí. „Musíme jít, Květuško,“ řekla jí maminka. A tak šly. Samy dvě.
Měla bratra, který zemřel ve válce. Bojoval za Němce. Nechtěl, ale musel. Měla tatínka, kterého na
konci války zastřelili. Češi. Tak zůstaly samy dvě na světě. Se sbalenými kufry čekaly na
shromaždišti, až je odsunou. Kam půjdou, nevěděly, kam složí hlavu dnes, zítra, za měsíc, to
netušily. Jen držela svůj kufřík, pannu a v jejích modrých očích se odráželo neštěstí té doby. Snad
to bylo štěstí v neštěstí, když si právě té modře všiml voják. „Co tu děláte?“ zeptal se. A pak se
mu povedlo zodpovědět Květušce i její mamince právě tu nejobávanější otázku. Nabídl jim, aby
zůstaly u něj, že dál se odsunu obávat nemusí.  Zaručil se za ně, že jsou pravé Češky. Musely se
však vzdát domu, a tak přežívaly, jak se dalo. Někdy lépe, někdy hůře.

Osoba, o které příběh vypráví, oslaví za pár dní 85. narozeniny. Za svůj život vychovala 10 dětí,
nejméně 20 vnoučat a 10 pravnoučat rozmazlovala nejlepšími pochoutkami a svým dobrým srdcem.
Posledních 5 let usíná mimo svůj domov, skládá hlavu na polštář, který pro ni nic neznamená, ulehá
do postele, která je jí cizí. Neumí však říci, co ji trápí, co nese na srdci.

Občas nám ve strastech života podá pomocnou ruku cizí člověk, kterému by na nás zdánlivě nemělo
záležet. Občas se rodina odvrátí a nám nezbyde, než jen tak žít. Bezcílně. Mluvte s těmi, kteří to
ještě dokáží, ptejte se a naslouchejte jim. A když někomu dojdou slova, srdce

a oči mluví za vše.