Staročeské texty I.
Obsah:
NEJSTARŠÍ ČESKÁ VĚTA.......................................................................................................................................2
HOSPODINE, POMILUJ NY.....................................................................................................................................2
SLOVO DO SVĚTA STVOŘENIE (OSTROVSKÁ PÍSEŇ)...................................................................................3
LEGENDA O JIDÁŠOVI............................................................................................................................................3
DALIMILOVA KRONIKA ........................................................................................................................................4
MASTIČKÁŘ...............................................................................................................................................................5
ZLOMEK VELIKONOČNÍ DIVADELNÍ HRY ZE 40. LET 14. STOL. ..............................................................5
LEGENDA O SVATÉ KATEŘINĚ ...........................................................................................................................7
HRADECKÝ RUKOPIS .............................................................................................................................................9
SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC.................................................................................................................................10
TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO ........................................................................................................................... 11
PÍSEŇ VESELÉ CHUDINY (KONEC 14. STOL.) ................................................................................................ 12
PODKONÍ A ŽÁK (KONEC 14. STOL.) ................................................................................................................15
ZÁVIŠOVA PÍSEŇ (KONEC 14. STOL.) ...............................................................................................................16
ZTRATILAŤ JSEM MILÉHO (14. STOL.)............................................................................................................16
DŘĚVO SĚ LISTEM ODIEVÁ................................................................................................................................ 17
NEJSTARŠÍ ČESKÁ VĚTA
Nachází se na latinsky psané zakládací listině litoměřické kapituly. Listina pochází z roku 1057, český
přípisek je z počátku 13. století. Je psána primitivním pravopisem.
Pauel dal get Plocouicih zemu Wlah dal get dola zemu bodu i uiatemu cepanu e
duema dunicoma bogucea a edlatu.
HOSPODINE, POMILUJ NY
Nejstarší česká duchovní píseň, dochovaná ve výkladovém traktátu břevnovského benediktína Jana
z Holešova ze 14. stol. Píseň pochází z 10. stol., o jejím starém původu svědčí staroslověnské lexikon.
Byla používána při slavnostních příležitostech, jako písně církevní se jí užívá dodnes.
Hospodine, pomiluj ny!
Jezukriste, pomiluj ny!
Ty, spase všeho mira,
spasiž ny i uslyšiž,
hospodine, hlasy nášě!
Daj nám všěm, Hospodine,
žizn a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!
SVATÝ VÁCLAVE
(12. stol.)
Svatý Václave,
vévodo české země,
kněže náš,
pros za ny boha,
svatého ducha!
Kyrieleison!
Nebeskéž jest dvorstvo krásné,
blazě tomu, ktož tam pójde:
v život věčný,
oheň jasný
svatého ducha!
Kyrieleison!
Pomoci tvé žádámy,
smiluj sě nad námi,
utěš smutné,
otžeň vše zlé,
svatý Václave!
Kyrieleison!
SLOVO DO SVĚTA STVOŘENIE (OSTROVSKÁ PÍSEŇ)
Píseň pocházející z 2. pol. 13. stol. je zapsána v latinském kodexu. Je psána primitivním pravopisem
s některými prvky pravopisu spřežkového.
Slovo do světa stvořenie
v božství schováno
jež pro Evino shřěšenie
na svět posláno.
Dievcě dřéve porozenie
jest zvěstováno,
z Davidova pokolenie
božsky vzchováno.
Ot něhože naše krščenie
jmenem nazváno,
pro drahé naše spasenie
Židóm prodáno.
I pro naše vykúpenie
na smirt prodáno
jehož nám slavné vzkřiešenie
vesele dáno.
LEGENDA O JIDÁŠOVI
Tato jedna z nejstarších českých legend je dochována ve zlomcích jediného rukopisu, který je psán
starším spřežkovým pravopisem. Pochází přibližně z počátku 14. stol.
Byla kdas zima veliká,
jakž stala řěka všeliká.
Had křěhnuv nemohl utéci
tam, kdež chtěl přěs zimu léci.
Člověk ho vzem hi oživi;
za malý čas had sě vzkřivi,
ten dóm, v němž ožil, škařědě
po přirozeném svém řiedě.
Člověk pak poláv hadovi,
popudi jho ne rád slovy.
Had sě rozhněvav v svéj chlípě,
pusti sě naň velmi sípě;
nemoh samému nic sdieti,
zjědovi jmu jeho děti.
***
Vzplaka otec, vzkvieli matka.
Vizže každý, kak jest vrátka
seho světa čest hi chvála,
kak jest na mále postála
čáka škariotské vlasti!
Znamenajmy při tom z vlasti,
jež sě stalo v Čechách nénie,
kdež přívuzných králóv nenie,
počnúc ot Přěmysla krále,
kak ho syn, kak vnuk na mále
sě jsú sbyli na sem světě;
poslední byl ješčě dietě,
počen sě ščedr hi udaten
a jsa svým ľudem postaten,
všakž nemohl toho užiti,
musil u mladých dnech sníti;
kakžkoli byl všěm povolil,
všakž nevinně svú krev prolil.
Vše pro tě, proradné plémě,
pusty sú nejedny země!
Zrado, vědě, ž’nic nemineš,
všakž sama potom oplyneš.
DALIMILOVA KRONIKA
Kronika byla sepsána počátkem 14. stol. neznámým autorem (název Dalimilova se vžil podle
neopodstatněného názoru, že autorem byl boleslavský kněz Dalimil Mezeřický).
POČÍNÁ SĚ KRONIKA ČESKÁ
Mnozí pověsti hledajú,
v tom múdřě i dvorně činie,
ale že své země netbajú,
tiem svój rod sprostenstvím vinie.
Neb by sě do nich které cti nadieli,
své by země knihy jměli,
z nichž by svój rod veš poznali,
otkud jsú přišli, vzvěděli.
Já z těch knih dávno hledaju
a vešdy toho žádaju,
by sě v to někto múdrý uvázal,
všě české skutky v jedno svázal.
A dotad sem toho žádal,
doňud sem toho právě nezbadal,
že v to sě nikte nechce otdati;
proto sě sám v to drb’u uvázati.
xxx
Řěči prázdné, jelikož mohu, myšľu ukrátiti,
avšak smysl cělý myšľu položiti,
aby sě tiem mohl každý radějí učiti,
k svému sě jazyku viece snažiti:
neb uslyšav múdrý řeč múdrú múdřějí bude,
túžebný tiemto túhy zbude.
Jáz tuto sprostně položu
a na to lepšieho prošu,
aby pro našie země čest
i pro našich nepřátel lest
opravil mú řěč rýmem krásným
a oslavil hlaholem jasným,
a mne tiemto nehanějě
řka: ”Plete sě neumějě.”
Jáz sě v tom sám dobřě znaju,
kromě žeť o svém jazycě velmi tbaju.
To mě jest k tomu vzbudilo
i mě k úsiľú připudilo.
MASTIČKÁŘ
Zlomek velikonoční divadelní hry ze 40. let 14. stol.
Mastičkář:
Vítaj, milý Inodechu!
Dávě ľudem dosti smiechu!
Pověz mi, kak ti pravé jmě dějú,
ať s tobú cěle sděju.
Rubín říká:
Mistře, jsem ti dvorný holomek,
dějúť mi Rubín z Benátek.
Mastičkář říká verše:
Pověz mi to, Rubíne,
co chceš vzieti ote mne.
Rubín praví:
Mistře, ot tebe chcu vzieti hrnec kysělice
a k tomu tři nové lžícě.
Móž-li mi ot tebe přijíti,
chcu jáz ovšem tvój rád býti.
Mastičkář praví:
Rubíne, to ti vše jáz rád dám,
co jsi potřěboval sám.
Jedno na to všdy ptaj
a těch miest pýtaj,
kde bychom mohli svój krám vyklásti
a své draho prodati masti.
Rubín praví:
Mistře, hyn jsú miesta sdravá
a v nich jest krásná úprava.
Tu rač své seděnie jmieti
a své drahé masti vynieti!
Dále Rubín:
Mistře, vstúpě na tuto stolicu,
posadiž k sobě svú ženu holicu. Ticho!
Potom ať s Postrpalkem zpívá píseň takto:
Seď, vem přišel mistr Ypokras
de gracia divina,
ninieť horšieho v tento čas
in arte medicina.
Komu která nemoc škodí
a chtěl by rád žív býti,
on jeho chce usdraviti,
žeť musí dušě zbýti.
Rubín říká verše:
Poslúchajte, dobří ľudie,
mnoho vám radosti přibude,
těch novin, jěž vám povědě,
jěž velmi úžitečné vědě.
A vy, baby, své šeptánie
puste i vše klevetánie,
v čas ti mlčěti neškodí.
Poslúchajtež, dobřě vem hodí:
přišelť je host ovšem slavný,
lékař múdrý, chytrý, dávný,
vám bohdá na všu útěchu.
Nenieť nic podobno k smiechu,
což prav’u, věřte mi jístě,
jakžto rožcě na siej tistě.
Ni v Čechách, ni u Moravě,
jakžto učení mistři pravie,
ni v Rakúsiech, ni v Uhřiech,
ni v Bavořiech, ani v Rusiech,
ni u Polaniech, ni v Korutaniech:
právěť vešde jeho jmě světie,
krátcě řkúce, po všem světě,
nikdiež jemu nenie rovně,
kromě žeť prdí neskrovně.
I jmáť také drahé masti,
ježť jest přinesl z daleké vlasti,
jimiž jest nemoci všeliké,
rány kakož koli veliké
zacělí bez pomeškánie.
Bóh jeho poraz, ktož jho hanie!
Ktož je boden nebo sěčen
neb snad palicěmi měčen,
neb snad jmá-li v svém ušě zpary,
příde-li k mému mistři s dary,
mój mistr jeho tak naučí:
pomaže sě, jako pes vskučí
a potom sě náhle vzpručí.
A vy, páni, chcete-li dobři býti,
móžete jej kyji bíti. – Ticho!
LEGENDA O SVATÉ KATEŘINĚ
Legenda pochází z poloviny 14. stol. a patří k vrcholům staročeské básnické tvorby.
Tehdy Maria spomocnicě
pokynu jiej rukú k sobě,
ana v stydlivéj porobě
jide jako blíže k nima,
klekši i pokloní sě jima.
To pak Maria vidúci
vecě: ”Mój synu žádúcí,
ké svéj choti dáš vítanie?
Však vieš, ež jest dokonánie
svému stavu učinila
a to všecko naplnila,
cožs jiej kolvěk rozkázal.”
Kristus vecě: ”Juž utázal
sem sě o to, ež ju jasnú
Kateřinu, velmi krásnú,
chci sobě za chot vzvoliti.
I bude se mnú stoliti
u mém kralování věčně.”
Kateřina klečiec pěčně
vecě: ”Mój najdražší králi,
dnes já mú čistotu v táli
tvéj milosti porúčěji
a jakž najlépe uměji,
snažným, věrným srdcem sdrávě,
tak chci tvéj milosti právě
slúžici do méj smrti míle.”
Tehda tu Kristus tej chvíle
učini sě jiej tak jasen
v oči i tak velmi krásen
mnohú okrasú v svéj tváři,
jakž ot jeho světléj záři
srdce jiej v těle hrajieše.
Bez omyla sě znajieše
v tak utěšenéj radosti,
o nížto jak z své mladosti
ani čtla ani slýchala;
po němž bieše vzdýchala,
na toho zrakem hledieše.
A ten tak, jakž tu sedieše
s svú zmilitkú matkú, v číle
vstav nahoru z kratochvíle,
o němž stviechu zářmi stěny,
šed sta jako prostřěd sieni,
oblečen jsa mnohú dráží.
Inhed Maria za paži
vzdviže Kateřinu vzhóru
a řkúc: ”Již sě neboj vzdoru
ani žalosti ni núzě,
neb tě mój syn k choti i k slúzě
přijal; již buď utěšena,
všie radosti nezlišena,
ale všeho smutka lišě.”
V tom řečení syn boží tíšě
začě jedno pěnie časem
milým, sladkým, drahým hlasem,
jímž jiej srdce v sdraví zvlaži,
jda k niej, svých slov v slavnéj dráži
vecě: ”Vítaj, má přěžádná!
Vítaj, moje choti ladná!
Poď sem, mé vyvolené líčko,
ke mně, milá holubičko!
Bydloť sem věčné osnoval,
toběť sem korunu schoval
u mém království v čistotě.”
Jakž tu piesen v svéj sladkéj notě
skona protiv tej děvici,
tak sněm prsten z svéj pravici
i vloži jiej prostřěd ruky.
O němž ona z ctnéj ponuky
zaklopi svú ruku hladsě
i zazpieva velmi sladsě
nótkú jednu piesnici novú
a řkúc: ”Juž nevěstú slovu
chotě, jenžto mne nezměnil,
svým mě prstencem obvěnil,
po němžto sem srdcem vadla.
Mně viec jiného zrcadla
netřěba, neb mój chot dražší
všeho světa i najkrašší
jest, v němž já byt zřiedla mého
chci mieti, ustavičného
srdcě k němu jsúc na věky,
vždy všem zlým zlostem na přieky.”
Tu piesen mu chválú vzdavši
procúti, a vzhuoru vstavši
uzřě na jevě, ne v zhlucě,
v svéj bělúciej drahéj rucě
prsten nebeského zlata.
Viec ta čistá dievka svatá
by vesela podlé slucha.
HRADECKÝ RUKOPIS
Hradecký rukopis je sborník veršovaných skladeb z 60. let 14. stol.
DESATERO KÁZANIE BOŽIE
Sedmé jest kázanie božie:
Nekraďte cuzého sbožie.
Trój lid toho přěstupuje,
jímž sobě peklo kupuje.
Prvý, jenž cuzé otjímá,
toho črt u peklo pojímá.
Ten sě zlý lid velmi rozmohl,
bezmále vše dobré přěmohl:
Zlá kniežata i zlé hrabie,
vévody i zlé lankrabie,
vládyky, kupci i chlapstvo,
biskupi, mniši, žákovstvo,
zlé jěptišky, křížovníci
a k tomu zlí kanovníci,
panošicě i vladaři,
vyvržení z pekla ohaři,
všichni cuzé otjímají,
a proto těžký hřiech jmají.
Kniežata vojny plodiece
a chudinu tiem hubiece,
plodie šosy, k tomu berně;
zlodějiť jsú, pravímť věrně.
A vládyky ješče viece,
ke všěm črtóm spieše chtiece.
Přěd těmi nic neostane,
jako v ohni ot nich vzplane,
ni kněz, ni mnich, ni vdova,
by jměli andělská slova.
Však býti bez svého sbožie –
pomsti toho, matko božie!
Ti jsú dobřě znamenali,
jenž sú při dvořě bývali,
kak kniežě svú mísu ziedá,
že sám jie málo pojiedá,
potom pošle rytieřiem svým
a rytieři panošiem svým
a panošě lotróm dadie
a lotři sě o ni svadie.
Takež králi a šlechtici
vždy činie svéj chudinici.
Najprvé úrok vezmúce
a potom berni zživúce,
berú s nich jiné pomoci,
vladaři k tomu z své moci;
k tomu soci i kuchaři,
lovci, pekaři, běhaři,
derú je ot vrchu do pat.
A též činí svým zlý opat.
Kniežata i zákonníci,
jěptišky i kanovníci
i vy, páni, znamenajte
a své chudiny nechajte.
Což na nich viece žádáte,
nežli uložené jmáte,
proti bohu to činíte
a svú duši tiem viníte.
Vizte, kak jste smyslem hlúpi,
že činíte jako trúpi.
Trúp ziedá cuzé úsilé,
líbo málo, líbo velé;
a když sě léto skonává,
tehdy sě zle trúpóm stává,
že jě včely ven vypudie,
s sobú bydliti nedadie.
SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC
NOVÁ RADA (2. pol. 14. stol.)
Král lev, ten času jednoho
byl rozeslal poslóv mnoho
po všech krajích na vše strany,
po svá kniežata i pány,
po zvěř veliký i malý,
aby všickni před ním stali.
Tak se byl o to utázal,
že také orlovi kázal,
aby, pojma ptactvo všaké,
byl u jeho dvoru také,
neb ho bylo vše poslušno;
a to bieše dobře slušno,
by slyšeli jeho slovo,
neb tehdy panstvie lva slušalo
těch časóv, když se to dálo.
Tehdy orel bez meškánie,
slyšev královo kázanie,
sta před králem s svými ptáky,
ano již zvieřat hluk taký,
ani se před králem brojie,
k jeho poslušenství stojie,
čekajíce rozkázanie.
Tehdy král bez meškánie
poctívě a velmi míle
orla přivíta té chvíle,
se ctí jej k sobě přivinu;
popatřiv na tu družinu,
děkova z toho orlovi,
že jest k službě tak hotový.
Když se sebrali biechu,
což král káže, nevědiechu.
Tehdy král lev rukú kynu,
chtě jim zjeviti příčinu,
proč se jim kázal sebrati
a všem vuokol sebe státi,
vece: ”Slyšte, moji milí!
Viem, že ste vždy věrni byli
otci mému do skončenie.
Ve všech zemiech tajno nenie,
že vaší radú i pomocí
veš svět byl pod jeho mocí.
Téhožť vám také úfaji,
jakožť vás v tej vieře znaji;
kniežata, páni, rytieři
i vše obci, jakž vám věři!
Vidíte, žeť jsem král mladý,
protož prosím vašie rady;
radiž každý, jakž kto stojí,
k řádu, k zemskému pokoji,
což jest mé ctné, také vaše.”
TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO
KNÍŽKY O DEVIETI STAVIECH LIDSKÝCH
O ZÁVISTI, O TOM HŘIECHU
Druhý úhlavní hřiech jest závist; a ta vždy se drží pýchy, neb pýcha jest mátě závisti. A
kdo by záviděl, by pýchy té nejměl v srdci, že by jen sám chtěl nad jiné chválu jmieti? A také,
kto je tohoto pyšného srdce, že by chtěl nad jiné chválu jmieti, uzří-li slovútnějšieho, vzávidí
jemu; ani by chtěl rovně mieti, a tak i rovnému závidí i menšiemu, nechtě, a také boje se, aby
sám nepotuchl v své slovútnosti, kdyby menší přišel k chvále. A pakli vidí závistivé srdce, že v
ničemž nemóž chvály jmieti, a tiem větším v sobě ohněm prahnúti bude. Vida čest a chválu
spravedlivú, odvodí ty závistivý; lécieť, zda by ten padl, komuž závidí. A tak, jakož Písmo die:
”Ďábelskú závistí přišla je smrt na svět: a ktož jsú s jeho strany, ti v tom jeho následují.” I jest
závist hřiech najďábelštější a nenie v něm i jedné lahody, jen mučí vždy srdce toho, ktož
závidí, že jakož ďábel vždy své peklo s sebú nese, takéž závistivý v svém srdci vždy má svú
muku s sebú. Neb poňavadž bóh dobrý vždy svú dobrotu svým ukazuje, závistivý má z
dobroty božie muku v svém srdci. A když muku má z božie dobroty, ó kaká jej potká muka z
upřiemé božie spravedlnosti, když hodnú muku své zlosti vezme! A zdali zřejmá zlost nenie
do závistivého, an by i sám nechtěl ničemuž dobrému radějše, nežli by také jměl v tom sobě
rovni, aneb aby jiný jměl obapol dobrého toho?
A tak jest básnička o tom položena v jedněch školních knížkách, že jeden král jměl dva
člověky na svém dvoře a znal každého z nich v jeho zlosti. Jeden z těch byl na sbožie velmi
lakom a druhý byl velmi závistivý. A král zavolaje před se obú spolu, slíbi jima, což který bude
prositi z nich, že to jemu dá a dvé tomu druhému. A lakomý nebude chtieti napřed prositi, aby
pak jměl to dvé, což onomu dáno bude; a závistivý, nechtě, by onen dvé to jměl, což by on
prosil sobě, také nebude chtieti za nic prositi. Až král, nasměje se jima, nebude chtiteti bez
toho býti, káže, aby jednokrát prosil za něco některý z nich. A závistivý uteče se prosbú, i
bude krále prositi, aby jemu král kázal jedno oko vylúpiti na to, aby pak tovařiši jeho obě
vylúpili. Za nic dobrého nechtěl prositi, aby té žalosti nejměl, když by to dvé jměl tovařiš jeho.
PÍSEŇ VESELÉ CHUDINY (konec 14. stol.)
Jižť nám zima přišla,
slyštež, odraní!
Zle sme se přivoděli
a šatuov nenie!
Zlý vietr věje,
zlá náděje!
Sychravice jdú
jedna za druhú,
činíť nám túhu.
A snieh prší zhusta,
to zlé znamenie!
Plášček, kabát zedraný,
nohavic nenie.
V létě spáchom,
nic nedbáchom,
co v zimě bude.
Náš těžký trude,
ano šatky chudé!
Milí chudí, těšmy se,
radost se nám stala!
Šaty s nás opršaly,
hlava oblínala!
Milí chudí,
núze nás pudí.
Kterak učiniti?
Nelze jinak býti
než bohu poručiti.
Kukly nám zle skrájeli,
kusa jich nenie.
Což sme psoty naseli,
toť bude plenie!
Z snopa čtvrtce,
smutno srdce.
O čem do Čech jíti?
Sobě odtušiti
a do krčmy jíti.
Pójdeme-li do krčmy,
nechtie nám naliti.
Ach, kterak jest nechutno
z suché čieše píti!
Truchel pěšec,
lačen měšec.
Kterak učiniti?
Sobě odtušiti,
bohu poručiti.
Buoh jest ščedrý dařitel,
komuž ráčí dáti;
na něm nelze vyláti
ani vyhněvati.
Komuž ráčí,
bez rozpači
dáť mu všeho dosti
z své hojné milosti
se vší ochotností.
Zastavme kyj s palicí,
však zbroje netřeba!
Kážem piva naliti
a kúpíme chleba.
Draho cení,
peněz není!
Všecko, což kúpiti,
vždy musíme mieti,
byť nám bylo vydřieti.
V pátek naše hody:
úkrop z studené vody,
kyselice s ščavú,
zaur se vší špatnú stravú.
Budú ryby?
Nelze chyby,
v Dunaji a v moři,
dražší než úhoři,
delší než pískoři.
Když bude v sobotu,
budem mieti psotu.
A v neděli ráno
v žaludku prostranno.
Sedem k stolu
chudí spolu,
kážem sobě dáti
větru posniedati
a nic obědvati.
A kuchaři naši
vaří nám ze mhly kaši,
ze tmy zvěřinu,
ve snách jeleninu,
náton pařie,
trdlo vařie,
chtiece hosti ctíti,
krmičku učiniti.
Nechajžť jsú s ní zbiti!
Nechajíc hrubých krmí,
milujeme zelé,
jelito s krúpami,
mléko kyselé
a zaštpici,
kapalici,
s mákem valdyně,
uzené, dýně,
hrách na okříně!
PODKONÍ A ŽÁK (konec 14. stol.)
Přihodich se jednú k tomu,
kdež nalezech v jednom domu
právě také v túž hodinu
dva, jenž přišla pohostinu,
ana sedíta na pivě.
Tu učiništa poctívě,
oba právě bez meškánie
dašta mi milé vítanie.
A já, přiblíživ se k nima,
posadich se mezi nima,
jakož často v krčmě bývá,
křičiec: ”Paní, nalí piva!”
Jechomť se v odplatu ctíti,
podávajíc sobě píti.
Poslúchajte tuto právě,
poviemť vám o jich postavě.
Z těch jeden člověk bieše mladý,
nejmieše známě brady,
na němž sukně šerá, umlená,
a k tomu kukla zelená;
ta také zedrána bieše.
Mošnu na hrdle jmieše,
v niž by vložil, což mu třeba,
mním, že knihy, také chleba;
dešťky jmieše u pasu.
Jakž jej viděch při tom času,
i jinú k tomu přípravú
vše bieše školskú postavú.
Druhý, ten se starší zdáše,
vždy sedě bradku súkáše,
na němž kabátec úzký, krátký,
a dosti zedraný šatky;
okasalý tak dvorně,
k tomuť bieše obut v škorně:
tyť biechu drahně povetšely,
avšak okolo děr cely,
skrze něž viděti nohy.
A také bieše up’al ostrohy,
točenku maje na hlavě.
Tak, jakž jej sezřech právě,
jistěť se mi dvořák zdieše;
hřebelce za pasem jmějieše.
ZÁVIŠOVA PÍSEŇ (konec 14. stol.)
Jižť mne všě radost ostává,
jižť mé všě útěchy stanú.
Srdce v túžebné krvi plavá:
to vše pro mú milú žádnú.
Svýma zraky skrzě očko
sílněť střielé v mé srdéčko,
bydlímť u plamennéj túzě.
Muoj život v túhách nemáhá:
to vše jejie krása drahá
sílněť mě k tomu připúzie.
Srdce bolí,
sílně ve krvi plavaje
i žádaje,
žádná, tvé milosti, ač sě móže státi.
Jáť nikoli
žív nebudu na dlúzě
v té túzě,
kdyžť sě zmilitká neráčí smilovati.
Túhať mě po nie, kdyžť na ni zpomenu,
div, žeť kdy nesplanu,
omdleje v túhách stanu:
já pro ni v mé mladosti žálostívě zahynu.
Toť mé neštěstie, že byvše v radosti
i mám smutka dosti
od nevěrné milosti.
Ach, žalosti! Chodím smutný vzdýchaje pro mú nevinu.
Jižť mé zpievanie
přěstane nynie,
pyčtež mne panny i vy, šlechetné panie,
žeť mi jest zahynúti pro milovánie.
Slunéčko vzchodí,
zářě vychodí,
má zmilitká v mém srdéčku vévodí,
sílněť mi na mé mysli uškodí,
ač sě žádná nesmiluje.
ZTRATILAŤ JSEM MILÉHO (14. stol.)
Ztratilať jsem milého,
v tom srdci jediného.
Jměj sě dobřě, srdéčko!
Ztratila-lis milého,
pohledajž sobě jiného.
Jměj sě dobřě, srdéčko!
Když tomu nelzě jinak zdieti,
musíme sě dobřě jmieti.
Jměj sě dobřě, srdéčko!
Jáť sě, milý, dobřě jmám,
na tě srdéčkem vzpomínám.
Jměj sě dobřě, srdéčko!
Bielá ruožě prokvítá,
mně náděje nesvítá.
Jměj sě dobřě, srdéčko!
Natrhajme z ruožě květ,
milejší milý než vešken svět!
Jměj sě dobřě, srdéčko!
Ach muoj milý, mocný pane bože,
jinak to býti nemuože.
Jměj sě dobřě, srdéčko!
Ktož mi o tobě co propovie,
srdéčko mé velmi mútí.
Jměj sě dobřě, srdéčko!
Ach muoj milý přěvelmi zúfalý,
ne taks mi sliboval přěd mú milú matkú!
Jměj sě dobřě, srdéčko!
Ktož mezi námi to manželstvo zruší,
nesmiluj se, pane bože, nad tú duší!
Jměj sě dobřě, srdéčko!
Bóh tě žehnaj, má panno milá!
V mém srdci si sama jediná.
Jměj sě dobřě, srdéčko!
DŘĚVO SĚ LISTEM ODIEVÁ
(14. stol.)
Dřěvo sě listem odievá,
slavíček v keřku zpievá.
Máji, žaluji tobě
a mécě srdce ve mdlobě.
Zvolil sem sobě milú,
ta tře mé srdce pilú.
Pila řěže, ach bolí,
a tvójť budu, kdeť sem koli.
Srdéčko, divi sě tobě,
jže nechceš dbáci o sobě.
Tvá radost, veselé hyne
pro tu beze jmene.
Ačť bych já ji zmenoval,
mnohýť by mě štráfoval
a řka: Proč ty tak slúžíš?
Čemu sě milostí chlubíš?
Neustavičný milovník
jako u řeky hřěpík:
k čemu sě koli přičiní,
a tomu všemu uškodí.
Ktoť sem, tenž nosímť pílu,
jáť mám najkrašší milú,
téť nikomu nepoviem,
sámť ji s mým srdéčcem viem.
Viera vieřě pomáhá:
kdeť sú dva sobě věrna,
on jí a ona jemu,
nepoviedaj třeciemu.
Mnohýť sě rád honosí,
ten tajemství pronosí.
Ach, naň! Zlýť obyčejť jmá,
nepřějtež mu, ktoť jeho zná.
Poniž on vás, panny i panie,
přězdiec jemu ”ruší nás”,
vyscěrčmež jeho pryč od nás!