2. Funkční řady Studijní text
2. Funkční řady
V předcházející kapitole jsme uvažovali řady, jejichž členy byla reálná čísla. Nyní se budeme zabývat studiem
obecnějšího případu, kdy členy řad tvoří reálné funkce.
Definice 2.1. (Funkční řada) Nechť v intervalu I je definována posloupnost funkcí {fn(x)}∞
n=1. Funkční
řadou rozumíme výraz tvaru
∞
k=1
fk(x) = f1(x) + f2(x) + · · · + fn(x) + . . . . (2.1)
Dosadíme-li za x určité číslo x0 ∈ I, obdržíme z funkční řady (2.1) číselnou řadu tvaru
∞
k=1
fk(x0) = f1(x0) + f2(x0) + · · · + fn(x0) + . . . . (2.2)
Konverguje-li číselná řada (2.2), řekneme, že funkční řada (2.1) konverguje pro x = x0.
Definice 2.2. (Obor konvergence) Nechť I ⊂ I značí množinu všech těch čísel x z množiny I, pro která
funkční řada (2.1) konverguje. Množinu I nazýváme konvergenčním oborem (nebo oborem konvergence)
funkční řady (2.1).
Definice 2.3. (Částečný součet a zbytek) Funkci sn(x) tvaru
sn(x) =
n
k=1
fk(x) = f1(x) + f2(x) + · · · + fn(x) (2.3)
nazýváme n-tým částečným součtem funkční řady (2.1). Výraz
Rn(x) =
∞
k=1
fn+k(x) = fn+1(x) + fn+2(x) + . . .
nazýváme n-tým zbytkem řady (2.1). Součtem funkční řady (2.1) rozumíme funkci
s(x) = lim
n→∞
sn(x), (2.4)
která je definována na množině I (tj. je definována pro všechna x, ve kterých existuje konečná limita
limn→∞ sn(x)). Potom píšeme
s(x) =
∞
k=1
fk(x) , x ∈ I . (2.5)
Poznámka 2.4. Součtem nekonečné řady funkcí je tedy opět funkce. Všimněme si však, že tento součet
nemusí být definován na celém intervalu I (kde jsou definováni jednotliví sčítanci), ale obecně pouze na
nějaké jeho podmnožině I .
Při určování oboru konvergence I často s výhodou užíváme limitního podílového nebo odmocninového
kritéria.
Příklad 2.5. Určeme obor konvergence řady
∞
k=0
xk
= 1 + x + x2
+ . . . .
ÚM FSI VUT v Brně 10
2. Funkční řady Studijní text
Řešení. Všechny funkce fk(x) = xk
(k = 1, 2, . . . ) jsou definovány v I = (−∞, ∞). Platí
fk+1(x)
fk(x)
=
xk
xk−1
= |x|.
Podle limitního podílového kritéria konverguje řada
∞
k=0 xk
pro |x| < 1, tj. v intervalu (−1, 1). Konvergenci
v krajních bodech posoudíme dosazením do dané řady. Pro x = 1 dostáváme divergentní řadu
∞
k=1 1k−1
a pro x = −1 dostáváme oscilující řadu
∞
k=1(−1)k−1
. Konvergenční obor je tedy tvaru I = (−1, 1), přičemž
konvergence je absolutní.
Všimněme si navíc, že uvedená funkční řada je řadou geometrickou (s kvocientem q = x). Podle vzorce
pro součet geometrické řady tedy platí
∞
k=0
xk
=
1
1 − x
, x ∈ (−1, 1) .
Následující příklad ukazuje, že konvergenční obor nemusí být nutně interval.
Příklad 2.6. Určeme konvergenční obor řady
∞
k=1
cosk
x = cos x + cos2
x + cos3
x + . . . .
Řešení. Analogickým postupem jako v předcházejícím příkladu lze ověřit, že daná řada konverguje, právě
když | cos x| < 1. Tato nerovnost je splněna pro všechna reálná x, s výjimkou celočíselných násobků π. Tedy
I = (−∞, ∞) − {kπ; k je celé číslo}.
Poznámka 2.7. Zkusme se zamyslet nad tím, zda může existovat funkční řada, jejíž obor konvergence I
je prázdná množina. Necháme-li se inspirovat předcházejícími příklady, pak vidíme, že obě výše uvedené
funkční řady byly geometrické s hodnotou kvocientu q = x, resp. q = cos x. Zřejmě tedy stačí vymyslet
příklad takové geometrické funkční řady, aby hodnota q (nyní závisející na x) neležela pro žádné x v otevřeném
intervalu (−1, 1) (připomeňme, že pouze pro tyto hodnoty kvocientu geometrická řada konverguje).
Tuto vlastnost má např. funkce ex2
, neboť ex2
≥ 1 pro všechna reálná x. Položíme-li tedy q = ex2
, pak
odpovídající geometrická řada
∞
k=0
ex2 k
=
∞
k=0
ekx2
= 1 + ex2
+ e2x2
+ . . .
nekonverguje pro žádné x ∈ (−∞, ∞), tedy její obor konvergence je prázdná množina.
Jednou ze základních otázek v teorii funkčních řad je problém, nakolik se některé základní vlastnosti
konečných součtů přenášejí i na součty nekonečné. Zajímat se budeme především o zachování tří následujících
vlastností, které dobře známe z diferenciálního počtu:
1) Jsou-li funkce f1(x), . . . , fn(x) spojité na I, potom je na I spojitý také jejich součet.
2) Integrál ze součtu funkcí je roven součtu integrálů těchto funkcí:
b
a
n
k=1
fk(x) dx =
n
k=1
b
a
fk(x) dx.
3) Derivace součtu je rovna součtu derivací:
n
k=1
fk(x) =
n
k=1
fk(x).
ÚM FSI VUT v Brně 11
2. Funkční řady Studijní text
Je přirozené se domnívat, že tyto vlastnosti platí i pro součty nekonečné. To však obecně není pravda.
Příklad 2.8. Uvažujme funkční řadu
x + (x2
− x) + (x3
− x2
) + . . . . (2.6)
Určeme obor konvergence a ukažme, že tato řada konverguje na tomto oboru k nespojité funkci.
Řešení. Členy této řady jsou funkce f1(x) = x, f2(x) = x2
− x, f3(x) = x3
− x2
, . . . , tedy funkce spojité
(dokonce libovolně mnohokrát derivovatelné) na (−∞, ∞). Nejprve určíme konvergenční obor I této funkční
posloupnosti, tj. určíme množinu všech x, pro která daná řada konverguje. Pro její n-tý částečný součet platí
sn(x) = x + (x2
− x) + (x3
− x2
) + · · · + (xn
− xn−1
) = xn
.
Pro x > 1 je tedy zřejmě limn→∞ sn(x) = +∞, kdežto pro x < −1 tato limita neexistuje (neboť
s2k+1(x) → −∞, s2k(x) → ∞). Dále sn(1) = 1 pro všechna n, tj. limn→∞ sn(1) = 1, kdežto limn→∞ sn(−1)
neexistuje, protože s2k+1(−1) = −1 a s2k(−1) = 1. Je-li konečně x ∈ (−1, 1), potom limn→∞ sn(x) = 0.
Máme tedy tento výsledek: Konvergenční obor I posloupnosti funkcí sn(x) = xn
je I = (−1, 1 , přičemž
limitní funkce s(x) je tvaru
s(x) = lim
n→∞
sn(x) =
0, x ∈ (−1, 1)
1, x = 1
.
Zjistili jsme tedy, že řada spojitých funkcí fn(x) konverguje v intervalu I = (−1, 1 k nespojité funkci
s(x), která má bod nespojitosti v x = 1 (viz obr. 2.1).
x
y
−1 1
−1
−2
s1(x)
s2(x)
s3(x)
s4(x)
x
y
−1 1
−1
−2
s(x)
Obr. 2.1: Konvergence k nespojité funkci
Je proto třeba zavést silnější typ konvergence funkčních řad, tzv. stejnoměrnou konvergenci, jejíž splnění
umožní přenést požadované vlastnosti i na nekonečné součty. Protože zavedení tohoto pojmu činí studentům
obvykle jisté potíže, uvedeme poněkud neformální „geometrickou definici stejnoměrné konvergence.
Definice 2.9. (Stejnoměrná konvergence funkčních řad) Řekneme, že funkční řada (2.1) konverguje
stejnoměrně v intervalu I k funkci s(x), jestliže posloupnost částečných součtů {sn(x)}∞
n=1 této řady splňuje
tuto vlastnost: vezmeme-li libovolně úzký pás obsahující funkci s(x), pak vždy existuje takový člen sN (x)
dané posloupnosti částečných součtů, že tento člen a všechny následující (tj. sN+1(x), sN+2(x), . . . ) leží v
tomto pásu pro všechna x ∈ I. Pak píšeme
∞
k=1
fk(x) s(x), x ∈ I .
Obor stejnoměrné konvergence budeme značit I , protože může být jen částí oboru konvergence I .
ÚM FSI VUT v Brně 12
2. Funkční řady Studijní text
x
y
s1(x)
s2(x)
s3(x)
sN (x)
sN+1(x)s(x)
a b
Obr. 2.2: Stejnoměrná konvergence
Tuto definici ilustruje obrázek 2.2, kde I je interval s krajními body a, b. Z tohoto obrázku rovněž vidíme,
proč konvergence řady (2.6) k nespojité součtové funkci s(x) nemůže být v intervalu (−1, 1 stejnoměrná.
Pro praktické ověření stejnoměrné konvergence není uvedená definice příliš použitelná. Protože v aplikacích
často stačí pouze rozhodnout, zdali je daná funkční řada stejnoměrně konvergentní (její součet nepotřebujeme
přitom znát), uvedeme následující jednoduché kritérium stejnoměrné konvergence.
Věta 2.10. (Weierstrassovo kritérium) Funkční řada
∞
k=1 fk(x) je stejnoměrně konvergentní v intervalu
I, jestliže k ní existuje majorantní konvergentní číselná řada
∞
k=1 Ak, tj. konvergentní řada, jejímiž
členy jsou konstanty Ak splňující pro všechna k a všechna x ∈ I nerovnosti
|fk(x)| ≤ Ak, x ∈ I, k = 1, 2, . . . .
V následujících třech větách uvedeme základní vlastnosti stejnoměrně konvergentních řad, které nám
především umožní tyto nekonečné funkční řady derivovat, resp. integrovat člen po členu.
Věta 2.11. (Spojitost funkční řady) Nechť funkce fk(x) (k = 1, 2, . . . ) jsou spojité v intervalu I a
nechť funkční řada
∞
k=1 fk(x) stejnoměrně konverguje k funkci s(x) v tomto intervalu. Pak funkce s(x) je
také spojitá v intervalu I.
Věta 2.12. (Integrace funkční řady) Nechť funkce fk(x) (k = 1, 2, . . . ) jsou integrovatelné v intervalu
a, b . Nechť funkční řada
∞
k=1 fk(x) stejnoměrně konverguje k funkci s(x) v intervalu a, b . Pak funkce
s(x) je také integrovatelná v a, b a platí
b
a
s(x) dx =
∞
k=1
b
a
fk(x) dx ,
tj.
b
a
(f1(x) + f2(x) + . . . ) dx =
b
a
f1(d) dx +
b
a
f2(x) dx + . . . .
Věta 2.13. (Derivace funkční řady) Nechť funkce fk(x), fk(x) (k = 1, 2, . . . ) jsou spojité na intervalu
I. Nechť funkční řada
∞
k=1 fk(x) konverguje k funkci s(x) v intervalu I a nechť řada derivací
∞
k=1 fk(x)
konverguje v tomto intervalu stejnoměrně. Pak má s(x) v I derivaci a platí
s (x) =
∞
k=1
fk(x), x ∈ I ,
tj.
(f1(x) + f2(x) + . . . ) = f1(x) + f2(x) + . . . , x ∈ I .
ÚM FSI VUT v Brně 13
2. Funkční řady Studijní text
Příklad 2.14. Funkce s(x) je dána vztahem
s(x) =
∞
k=1
sin kx
2k
=
sin x
2
+
sin 2x
4
+
sin 3x
8
+ . . . .
Ukažme, že s(x) je definovaná a spojitá pro všechna reálná x a vypočítejme její derivaci.
Řešení. Zřejmě platí
|fk(x)| =
sin kx
2k
≤
1
2
k
, x ∈ (−∞, ∞), k = 1, 2, . . . .
Majorantní číselná řada
∞
k=1
1
2
k
konverguje, tedy podle Weierstrassova kritéria daná funkční řada konverguje
stejnoměrně na celé reálné ose. Odtud také plyne spojitost s(x) pro všechna reálná x.
Nyní prověříme, zda na (−∞, ∞) konverguje stejnoměrně také řada prvních derivací fk(x). Vskutku,
|fk(x)| =
k cos kx
2k
≤
k
2k
, x ∈ (−∞, ∞), k = 1, 2, . . . .
Konvergenci majorantní řady
∞
k=1 k 2k
ověříme snadno užitím limitního podílového kritéria. Tedy podle
Weierstrassova kritéria řada prvních derivací konverguje stejnoměrně, a podle věty o derivování funkční řady
existuje s (x) a platí
s (x) =
∞
k=1
sin kx
2k
=
∞
k=1
k cos kx
2k
=
cos x
2
+
2 cos 2x
4
+
3 cos 3x
8
+ . . . , x ∈ (−∞, ∞).
Shrnutí poznatků o funkčních řadách
Sečtením nekonečně mnoha funkcí obdržíme opět funkci, která však nemusí být definována na definičním
oboru jednotlivých sčítanců, ale obecně pouze na nějaké jeho podmnožině (ta se určí jako množina všech x,
pro která daná řada konverguje; může se stát, že řada nekonverguje pro žádné x, pak součtová funkce není
definována nikde). Základní věty matematické analýzy o spojitosti, derivaci a integraci součtu dvou (resp.
konečně mnoha) funkcí nelze automaticky rozšířit na nekonečné součty. Ke splnění těchto vlastností je třeba
vyžadovat silnější typ konvergence, tzv. stejnoměrnou konvergenci.
ÚM FSI VUT v Brně 14