KOZÁCI
Prvopočátky tohoto zvláštního společenství spadají snad až do 14. století, avšak významnou
silou ruského a ukrajinského vývoje se stávají až v 16. století, kdy se tato divoká a nezávislá
bratrstva lapků a nájezdníků začínají vojensky organizovat.
Jejich základní složku tvořila chudina, prchající před svou vrchností i carskou mocí - nebo na
Ukrajině před polsko-litevskými magnáty - na „volné pole“, do polopustých stepí na jihu a
jihovýchodě říše. Směřovali především na Don, dolní tok Volhy, k řece Jajiku (dnes Ural) a k
dněperským prahům. Zde se v 15. a 16. století utvářelo donské, volžské a jajické (uralské)
kozáctvo a na dolním toku Dněpru kozáctvo záporožské.
S dramatickými osudy ruských kozáků, zoufale i beznadějně se bránících až do konce 18.
století snahám carské vlády o jejich „pacifikaci“ a podřízení, se ještě setkáme. Zde se krátce
zastavme u záporožského kozáctva, které za vlády druhého cara nové dynastie Romanovců,
Alexeje Michajloviče (1645-1676)výrazně zasáhlo do osudů Ukrajiny, Ruska i Polska.
Historii vzniku záporožských kozáků lze sledovat zhruba od 16. století, kdy si na ostrově
Chortici, poblíž dněperských prahů, stavějí tábor, opevněný dřevěnými záseky (sečí) Záporožskou
Seč. Později se Seč přemísťovala na další ostrovy na Dněpru.
Toto společenství chudiny (snad nejlépe je vystihuje dobový ukrajinský název - holota) se
živilo „kozáckým chlebem“ - především nájezdy proti krymským Tatarům. Přepadávali jejich
jurty ve stepi a čekali na ně, když se vraceli obtíženi kořistí a otroky ze svých loupežných
výprav do Moskevské Rusi. Mnozí z kozáků se živili i rybolovem a lovem zvěře. Žili tím, co
ukořistili a co „širá step dala“. Jen nemnozí pěstovali obilí a měli trvalejší sídla.
Záporožská Seč nebyla pouhou opevněnou osadou, ale skutečně vojenským ležením. Ženy
tam nesměly - ženatí kozáci museli žít mimo Seč. V zimě se Seč téměř vylidnila. Zůstávalo
zde jen několik set kozáků, aby střežili děla a další společný majetek kozáctva.
Toto vojenské bratrstvo (koš) volilo koševého atamana, který spolu s voleným jesaulem
(zástupcem atamana), soudcem a písařem tvořil správu Seče. Celý „koš“ se dále dělil na
oddíly - kureně, v jejichž čele stáli atamani kureňů. Ti byli spolu s koševým atamanem a jeho
pomocníky členy jakési nejvyšší kozácké rady - staršiny. Ten, kdo se shromáždění kozáků
(kolo) znelíbil, mohl být nejen odvolán, ale i „posazen do vody“ (utopen).
Záporožští kozáci byli nejlépe organizovanou, ale zároveň i nejhůře ovladatelnou částí
ukrajinského kozáctva, rozsetého převážně po městečkách při jihovýchodní hranici Ukrajiny.
Loupeživý a nespoutaný kozácký živel měl pro polskou korunu sice význam v tom, že stál v
cestě nájezdům krymských Tatarů, ale byl zároveň zdrojem mnoha obtíží. Záporoží bylo
útočištěm, kam nesahala moc magnátů
a královských komisařů, kozáci nezřídka loupili i na panstvích šlechty, a podnikali nájezdy až
k Bosporu a Konstantinopoli a vyvolávali tak konflikty mezi Tureckem a Polskem.
Ve snaze zvládnout tuto nepokojnou masu se polská vláda snažila již od 16. století kozáky
rozdělit na „regulérní“ (registrované), kteří dostávali žold, a ostatní, kteří se měli vrátit ke své
vrchnosti. Tento plán však selhal. Mimo jiné i proto, že v době války se sama vláda obracela o
pomoc na všechny - i neregistrované - kozáky a ti se nehodlali dobrovolně vzdát své „kozácké
svobody“ a vrátit se na šlechtická panství.
Záporoží chápalo svoji závislost na Polsku velmi volně. Kozáci se nezřídka stávali spojenci
krymských Tatarů. Snad jediné, co je názorově spojovalo, byl odpor k jakékoli feudální
vrchnosti a jejich - spíše tušená než opravdová a hluboká - přináležitost k pravoslaví. A právě
ta vedla ve čtyřicátých letech 17. století k tomu, že se stali ozbrojenou silou odporu ukrajinské
církve proti polským snahám o potlačení pravoslaví a jeho splynutí s katolicismem (vytvoření
uniatské církve; 1595).
Nikdy neustávající konflikty a napětí mezi ukrajinským kozáctvem a polskými magnáty tu
dostaly jakési „vyšší“ posvěcení a vyústily za hetmana Bohdana Chmelnyckého v roce 1648 v
povstání proti polské moci na Ukrajině. Po překvapivých porážkách polského vojska se
Chmelnyckyj stal skutečným vladařem Ukrajiny. Udržoval diplomatické styky s cizími dvory
a dokonce razil i vlastní minci. Chmelnyckyj se chtěl stát dědičným knížetem, ale brzy bylo
zřejmé, že Ukrajina nebude moci sama dlouho vzdorovat tehdy ještě mocné Rzeczpospolitě.
Hledal proto pomoc a spojence. Jeho hlavní nadějí se stala Moskevská Rus.
Car však jakoby jeho prosbám o pomoc nerozuměl. V Moskvě měli k váhavému postoji k
Chmelnyckého povstání dva vážné důvody. Především nechtěli riskovat válku s Polskem a
odvolávali se na to, že „věčný mír“ s ním nelze porušit (nakonec ho porušili). Mnohem
vážnějším důvodem byl sám Chmelnyckyj. Navrhoval sice, aby car vzal Ukrajinu „pod svoji
mocnou ruku“, ale v Moskvě (správně) tušili, že tím rozumí cosi zcela jiného než připojení
Ukrajiny k Rusku. Hetman si přál sice ruskou pomoc a ochranu, ale ne ruskou nadvládu.
Carská vláda proto pozorně sledovala ukrajinské záležitosti, ale byla rozhodnuta zasáhnout
teprve ve chvíli krajního oslabení moci hetmana-vladaře.Chtěli s ním jednat teprve tehdy, kdy
již nebude moci příliš trvat na zvláštních výsadách a právech Ukrajiny a na svých
pravomocích.
Tato chvíle přišla po řadě porážek Chmelnyckého. V lednu 1654 přijali carští poslové v
Perejaslavi Ukrajinu „pod ochranu cara“. Chmelnyckyj se nestal nezávislým vladařem
stojícím pod ruskou protekcí, ale poddaným ruského cara a Ukrajina byla po válce Moskevské
Rusi s Polskem rozdělena mezi obě země na dvě části, jejichž hranici tvořil Dněpr.
Všechny pozdější pokusy Bohdana Chmelnyckého a jeho nástupců v hodnosti hetmana o
vymanění Ukrajiny z ruské nadvlády ztroskotaly. Ukrajina byla začleněna do stále
mohutnějícího ruského impéria.