Vladimirsko-suzdalské knížectví
Vladimirsko-suzdalské knížectví (rusky: владимиро-cуздальское княжество,
původně rostovsko-suzdalské (Rostov Veliký byl starším centrem severovýchodní Rusi),
později veliké knížectví vladimirské, byl
historický státní útvar, který se ve středověku
rozkládal na severovýchodní Rusi.
Počátky rostovsko-suzdalského knížectví sahají
až k přelomu 10. a 11. století, kdy se
konstituovalo jako dílčí útvar Kyjevské
Rusi kolem významných center Rostova a
později Suzdalu. Dalšími důležitými městy
byly Běloozersk a Jaroslavl.
Po rozpadu staroruského kyjevského státu
ve 12. století se toto knížectví stalo jedním z
nejvýznamnějších státních útvarů, které na
jeho bývalém území vznikly. Mělo výhodnou
geografickou polohu, která ho ochraňovala
před náhlou agresí kočovníků, pohybujících se v jihoruských stěpích. Do krajů, chráněných
před nepřátelskými vpády hlubokými lesy a bažinami, se stěhovali obyvatelé
z jihodněperské oblasti, sužované téměř neustále nájezdy kočovných Pečeněhů a
později Polovců.
Jurij Dolgorukij (1090 - 1157)
Jurij Dolgorukij (rusky: Юрий Долгорукий, 1090 - 1157)
byl veliký kníže kyjevský z rodu Rurikovců, šestý
syn Vladimíra II. Monomacha.
Severovýchodní Rus byla vzdálená od Kyjeva, a proto i
méně závislá na centrální moci kyjevského knížete.
Politická váha a význam rostovsko-suzdalského knížectví
rychle stoupaly po osamostatnění za vlády Jurije I.
Dolgorukého, syna kyjevského knížete Vladimíra II.
Monomacha (1125-1157), a Jurijova syna Andreje
Bogoljubského (1157-1174). Tito vládcové upevnili
knížecí moc a snažili se dostat do závislosti další ruské
země, především Kyjev, což se jim několikrát podařilo. Jurij ho dobyl roku 1154, přijal titul
kyjevského knížete a přesídlil ze Suzdalu do Kyjeva.
Po smrti Jurijova otce Vladimíra Monomacha (1125) a zvláště jeho syna Mstislava (1132) se
jednotný kyjevský stát začal rozpadat na menší knížectví, kde vládla jednotlivá rurikovská
knížata. Jurij spravoval od roku 1125 rostovsko-suzdalské knížectví, které začalo rychle
nabývat na významu. Jeho hlavní sídlo přenesl ze starobylého Rostova do významného
obchodního střediska Suzdalu. Po smrti svého staršího bratra velikého knížete kyjevského
Mstislava, vymanil své země z nadvlády Kyjeva. Později se této metropole sám několikrát
zmocnil, přenesl sem své sídlo a stal se velikým knížetem kyjevským.
Za jeho vlády se prameny k roku 1147 poprvé zmiňují o Moskvě - tvrzi bojara Kučky, kam Jurij
pozval jednoho z dalších ruských knížat na hodokvas.
Andrej Bogoljubský (1157-1174)
Andrej odešel roku 1155 na severovýchod a usídlil se v
Bogoljubovu poblíž Vladimiru nad Klazmou, kde si nechal
vybudovat výstavné sídlo. Roku 1169 se Andrejovi bojovníci
zmocnili Kyjeva a kníže přijal titul kyjevského vládce jako jeho
otec. Nicméně zůstal sídlit v Bogoljubovu a do Kyjeva dosadil
jako místodržícího svého bratra Gleba. Proto považují mnozí
historici rok 1169 za symbolické datum zániku Kyjevské Rusi a
přenesení politického centra Rusi z Kyjeva do Vladimira.
Andrej se pokusil podmanit si také Novgorod Veliký, ale jeho výprava byla v
roce 1170 odražena. Posílení moci vladimirského knížete vyvolalo nespokojenost rostovských
a suzdalských bojarů, kteří se proti knížeti spikli a v roce 1174 ho zavraždili.
Andrej chtěl dodat sídelnímu Vladimiru lesku, jímž oplývalo dřívější hlavní město Kyjev. Podle
kyjevských vzorů tady nechal vystavět honosnou Zlatou bránu a kostely, například chrám
Nanebevstoupení Bohorodičky (Uspenskij sobor) nebo Pokrovský chrám na břehu řeky Něrli.
Důležitou roli ochránkyně města a knížectví sehrála byzantská ikona Matky Boží, známá jako
Vladimirská Bohorodička, kterou s sebou kníže přinesl z jihoruského Vyšgorodu.
Vsevolod III. Velké hnízdo (1176-1212).
Andrejův nástupce, jeho téměř o dvě generace mladší
bratr Vsevolod III. Velké hnízdo (1176-1212) dokázal vrátit knížecí
moci dřívější význam. Za jeho vlády dospělo vladimirskosuzdalské
knížectví k největšímu rozkvětu a kontrolovalo
rozsáhlé území na severovýchodě Rusi mezi
řekami Okou, Volhou a Severní Dvinou.
Slibný rozvoj přerušil v zimě na přelomu let 1237 až 1238 ničivý vpád Mongolů,
vedených Čingischánovými vnuky v čele s Bátúem. Hořela dobytá města, knížecí kremly i
chrámy. Obyvatelé měst byli masakrováni, každý pokus o odpor utopen v krvi. Počátkem
února 1238 oblehli Mongolové nejdůležitější město knížectví Vladimir. Obležení netrvalo
dlouho. Po několika dnech ztekli útočníci vladimirské hradby a obyvatelstvu se nevedlo o nic
lépe než v jiných městech. Zahynula celá rodina velikého knížete Jurije II.
Vsevolodoviče včetně dětí a vnoučat. Kníže sám byl v této chvíli mimo své sídlení město a
sháněl pomoc. Jeho vojsko bylo poraženo Mongoly na jaře 1238 na řece Siti, Jurij II. v této
bitvě zahynul.
Obraz tragické zkázy se opakoval na mnoha místech, kde dosud stávala slibně se rozvíjející
města, v Suzdalu, Rostovu, Jaroslavli, Gorodci na Volze, Volokolamsku, Tveru. Dobyta byla
také zatím bezvýznamná Moskva. Zahynuly tisíce lidí, bojovníků i prostých rolníků a městských
obyvatel, kteří často hájili své domovy do zbytku posledních sil. Pohanští Mongolové neušetřili
ani kněze a mnichy, smrt zastihla mnoho knížat a jejich rodinných příslušníků, kteří umírali
nejen na bojišti, ale také v potupném zajetí.
Na jaře 1238 první mongolské tažení do Evropy skončilo a bylo třeba obnovit, co bylo zničeno.
Jaroslav Vsevolodovič
Do Vladimira byl pozván Jaroslav Vsevolodovič, nejstarší
žijící bratr velikého knížete Jurije II., který tehdy vládl v
Kyjevě. Byl zvolen velikým knížetem a energicky se pustil do
odstraňování katastrofických následků mongolského vpádu
a obnovy pořádku. Z jeho podnětu se stavěly domy, chrámy,
kláštery, mosty i cesty. Jaroslav zval do Vladimiru stavitele z
celé Rusi, zvláště vítaní byli tesaři z Novgorodu. Přijímal
příchozí z knížectví, která byla rozvrácena Mongoly, a dával
jim práci. Letopisy zaznamenávají, že na severovýchod
přicházeli lidé z mnohých zemí až od Dněpru, Haličané,
Volyňané, Černigovci, Kyjevané, z Minska, Smolensku, Polocku, Rjazaně. Severovýchodní Rus
se začala probouzet k novému životu.
Na jaře 1239 zahájil Bátú další, neméně devastující tažení do Evropy, které se tentokrát
vladimirskému knížectví vyhnulo. Po jeho ukončení se Bátú usadil na Dolní Volze, odkud chtěl
kontrolovat dobytá ruská území. Severovýchodní Rus mohla v klidu obnovovat svoje síly,
protože Mongolové ji několik let nechali na pokoji, neboť zatím neměli žádný správní nebo
represívní aparát, aby mohli toto území kontrolovat nebo z něj vybírat daně. Vladimirské
knížectví, ale ani další ruské země, se nestaly součástí mongolské veleříše ani Bátúovy Zlaté
hordy, zachovaly si svoji politickou i sociální strukturu, nedotčeno zůstalo také pravoslavné
vyznání obyvatel. Byly však podřízeny Mongolům formálně politicky. Pokud chtěla rurikovská
knížata vládnout ve svých zemích, musel je mongolský chán potvrdit v jejich postech zvláštní
listinou, tzv. jarlykem, poté co uznala jeho svrchovanou moc.
Jaroslav, který úspěšně obnovoval vladimirské knížectví, brzy upoutal Bátúovu pozornost a byl
roku 1243 jako první z ruských knížat pozván do jeho tábora. Chán ho potvrdil v jeho postu a
podřídil mu ostatní ruská knížata.[1]. To vytvořilo precedens zvláštního podmanění ruských
knížat Mongolům, v jehož rámci měl veliký kníže vladimirský zastupovat jejich zájmy na Rusi.
Alexandr Něvský (1252-1263)
Alexandr Jaroslavič Něvský (rusky Александр
Ярославич Невский) (1220 - 1263) byl ruský státník,
kníže novgorodský (1236–1252) a později velkokníže
vladimirský (1252–1263).
Pro svá vojenská vítězství se stal legendou a je
považován za jednoho z největších panovníků v
historii Ruska. Porazilšvédské vojsko v bitvě na řece
Něvě (15. července 1240) a řád německých
rytířů v tzv. ledové bitvě na Čudském jezeře (5.
dubna 1242). Brzy po Alexandrově smrti napsal jeden
z jeho mladších současníků Žitije (legendu), ve
kterém ho oslavil jako knížete - světce. Současně
začal být uctíván v místě uložení ostatků (Vladimir
nad Kljazmou). Později, za vlády Ivana Hrozného, byl
roku 1547 prohlášen za svatého pravoslavné církve. Počátkem 18. století nechal Petr
Veliký přenést jeho ostatky do nově založeného kláštera v Petrohradě, který byl Alexandru
Něvskému zasvěcen. Legendární kníže se stal vedle apoštolů sv. Petra a sv. Pavla ochráncem
nově založeného města a celého impéria.
Jaroslavův syn Alexandr Něvský (1252-1263) se snažil jako veliký kníže vladimirský zaujmout
postavení představitele Zlaté hordy na rozdrobené Rusi. Na jedné straně se snažil chránit své
země před pustošivými mongolskými nájezdy (po 13letém klidu bylo vladimirské knížectví
strašlivě zdevastováno v roce 1252 trestnou výpravou náčelníka Něvruje a nepřiměřenými
požadavky Hordy na rekruty pro mongolskou armádu, na druhé straně je pomohl začlenit do
tatarského daňového systému.
Veliké knížectví vladimirské bylo od roku 1276 největším v severovýchodní Rusi,
představovalo značný ekonomický potenciál a pro svého vládce také jistý nárok stát se
nominální hlavou zdejších knížat. Alexandrovi následníci však nedokázali udržet politickou
kontinuitu a velkoknížecí hodnost začala po roce 1263 rychle ztrácet svoji reálnou hodnotu.
Projevem slábnoucí moci velikého knížete byla skutečnost, že se vzdal možnosti přesídlit po
svém nastolení do Vladimiru, ale zůstával ve svém dědičném knížectví. Titul
velikého knížete vladimirského, na který bylo nezbytné získat mongolský jarlyk začal být
chápán pouze jako prestižní přídavek k vládě v dědičném údělu, nikoliv jako nárok na vládu ve
velikém vladimirském knížectví. Přesto o něj vedli místní rjurikovská knížata urputné boje.
Na přelomu 13. a 14. století se na severovýchodní Rusi zformovalo několik knížectví, z nichž
nejvýznamnější byly Tver a Moskva. Obě země měly výhodnou polohu na průsečíku
obchodních cest, vedoucích po vodních tocích, i z hlediska strategického. Před nájezdy
kočovníků ze stepí je chránily hluboké lesy i velká vzdálenost, což přivádělo na jejich území
početné kolonisty z jižních oblastí. Počátkem 14. století se moskevská a tverská knížata, která
byla blízkými příbuznými, stala vážnými konkurenty v boji o získání jarlyku na titul
velikého knížete vladimirského, jenž v sobě zahrnoval jistý nárok na vládu nad celou Rusí. To
vyhovovalo chánům Zlaté hordy, kteří se podněcováním konfliktů mezi Rurikovci snažili
zabránit rozšiřování jejich domén a upevňování moci. Zápas mezi knížaty tverským Michailem
Jaroslavičem (1271-1318, od 1304 veliký kníže vladimirský) a moskevským Jurijem
Danilovičem (1303-1325, veliký kníže vladimirský 1317-1322) skončil násilnou smrtí obou.
Michail byl popraven na chánově dvoře, Jurij později zavražděn jeho synem Dmitrijem (1318-
1325, veliký kníže vladimirský 1322-1325).
Dmitrij Donský
(rusky Дмитрий Иванович Донской; 1350 --1389) byl
kníže moskevský a velkokníže vladimirský. S jeho jménem
je spojeno první velké vítězství Rusů nad Tatary v bitvě na
Kulikovském poli. Byl kanonizován pravoslavnou církví.
V polovině 14. století začala moskevská knížata chápat
veliké vladimirské knížectví jako svoji "votčinu", to
znamená majetek zděděný po otci, s nímž mohou volně
disponovat, a přestala žádat o potvrzení jeho držení
(jarlyk) tatarské chány. V tomto duchu odkázal Dmitrij
Donský ve své závěti synům nejen moskevské knížectví,
ale také veliké knížectví vladimirské. Obě knížectví se
stala součástí jednoho státního celku.
Zdroje:
1. Лaвpeнmьeвcкaя лemonиcь, (Пoлнoe coбpaниe pyccкиx лeтoпиceй I), Mocквa 2001, col. 470
2. Danilevskij, I.N., Russkije zemlji glazami sovremennikov i potomkov (XII-XIV vv.), Moskva 2001, s.207.