O lidských právech pro učitele Libuše Šilhánová Výchova k lidským právům je na mnohých českých školách opomíjená, a to navzdory tomu, že ji naléhavě doporučuje už Všeobecná deklarace lidských práv, některé mezinárodní úmluvy, evropské a světové výukové programy aj. Počítá se s ní - žel nedostatečně - v osnovách pro občanskou výchovu i v osnovách základů společenských věd na středních školách. Ta výchova k lidským právům by se měla uskutečňovat několika cestami, základní jsou ale dvě: (1) kultivace morálních postojů a vzájemné lidské interakce, hodnot lidského soužití; týká se samozřejmě i citové výchovy, (2) předávání základních informací, poznatků. Tyto dvě cesty či způsoby musí být uskutečňovány podle potřeby a uvážení, v návaznosti či současně. Učitel/ka vyloží danou problematiku, případně nechá žáka/yni přečíst určitý text, přednést referát; diskutuje se… V následující hodině se promítne film, který umožní žákům prožít určité události, děje, jež se k problematice váží, nějak s ní souvisí… Jiná možnost: učitel/ka vyloží danou problematiku a vyzve žáky i žákyně, aby nakreslili něco na to téma. Apod. Ideální je, mohou-li se žáci/yně na takové vyučovací hodině aktivně podílet, mohou být zapojeni do určité činnosti i mimo školu… Mohou si vyhledat určité dokumenty, literaturu v knihovně, v muzeu, mohou se seznámit se zajímavými lidmi apod. Je samozřejmé, že zejména první cesta předpokládá nejenom racionální, ale především emocionální probouzení, kultivaci a aktivizaci dětí a mladých lidí. Obojí je nutné rozvíjet různými hrami, obrazy, filmem, kreslením a malováním, vypracováním různých projektů, poslechem hudby i divadelních her, hraním divadelních scének ze života, četbou příslušné literatury a vyprávěním… (Málo se využívají dobré vzdělávací a historické filmy převzaté z České televize.) Nezapomeňme, že jedním ze základních, i když nevyslovených principů koncepce lidských práv je RESPEKT K ČLOVĚKU, ať je to kdokoliv, ať je jakýkoliv. Křesťané mají ušlechtilou zásadu: „Miluj svého bližního jako sebe samého“. Je to zásada, která sehrála pozitivní, kultivující roli v lidských dějinách. Můžeme však opravdu milovat všechny lidi bez rozdílu? Domnívám se, že nikoli. Měli bychom je ale respektovat, brát na ně ohled ve všech situacích – kromě těch, kdy jsme my nebo jiní lidé ohroženi na životě a základních životních hodnotách (boj proti kriminalitě). Princip respektu k člověku se týká všech rovin a situací lidského konání, lidské existence, ať je to v životě rodinném, kamarádském, školním, pracovním, celospolečenském i mezinárodním. Ať žáci napíší a zahrají jednoduchou scénku: chlapec přichází domů ze školy a těší se, jak si odpoledne půjde zahrát fotbal na hřiště. Zjistí ale, že jeho maminka je nemocná, leží, je jí velmi zle. Prosí ho, aby umyl nádobí, došel na nákup a obstaral jí léky. Chlapec je samozřejmě zklamaný, že nebude moci jít ven, jeho právo na volný čas a na pohyb se dostává do konfliktu s odpovědností a povinností vůči matce a rodině. Ustupuje a podřídí se dané rodinné situaci. Respektuje matku a její nepříznivou situaci. (Takovou situaci lze zahrát přirozeně, nikoli schematicky, důležité je, aby si žáci či studenti uvědomili její pointu. Záleží na vaší fantazii i fantazii žáků, zda navrhnou lepší, příhodnější děj…) Můžeme žákům či studentům uvést další situace, kdy se jejich práva - nebo práva jiných lidí - dostávají do konfliktu, rozporu s odpovědností a povinností. Pohovořme s nimi na toto téma, vyzvěme je, aby uváděli různé podobné příběhy ze svého života… Nechme je o tom napsat slohovou práci či proslovit referát! Náš život je plný konfliktů mezi právy a povinnostmi, mezi právy a odpovědností. Práva a povinnosti jsou dvě stránky postavení člověka v životě a ve světě. To, co se stalo 11. září 2001 v New Yorku, krutosti, které se odehrávají dnes a denně v Izraeli, Čečensku, Iráku, Afghánistánu, Turecku i jinde ve světě, se hlubinným způsobem dotýkají našeho cítění a morálky, dotýkají se také koncepce a samé podstaty lidských práv. Dochází tu k individuelním i hromadným vraždám a sebevraždám, ale především tu jde o popření životů lidí, někdy i vlastního života, o popření práva na život, popření respektu k životu. V mnoha zemích světa jsou stále hrubě potlačována a porušována lidská práva, kriticky smýšlející lidé jsou vězněni a pronásledováni (Barma, Kuba, Čína, Severní Korea a jiné). Nechte studenty vyhledat relevantní informace o těchto a dalších takových zemích, o hrdinkách a hrdinech boje za lidská práva! Respekt k člověku, úcta k lidské bytosti a zároveň sebeúcta je tedy základním principem ideové koncepce lidských práv. Kultivovat tento respekt k druhému člověku (ať je to kdokoli), cit a respekt k rodičům, ohled na kamaráda či kteréhokoli spolužáka, respekt k učiteli, respekt učitele k osobnosti žáka, umění vcítit se do pocitů, postojů a situací druhého člověka, vstřícnost vůči druhému, zároveň ale i vědomí sebe samého, pocit sebeúcty… tomu všemu je nezbytné se věnovat od útlého dětského věku, samozřejmě i ve věku pozdějším. Proti respektu k druhému člověku stojí šikana, ubližování druhému, týrání, mučení, ohrožování na životě, násilí, v krajním případě: zabíjení. Vyzvěme své žáky, aby napsali příběh na to či ono téma, třeba ze svého okolí, nebo odjinud ze světa…. Víme, že děti a mladí lidé – stejně jako dospělí – prožívají někdy těžké životní chvíle, kdy jde o ztrátu blízkého člověka, vážnou nemoc vlastní nebo někoho blízkého, úraz, citové nebo i fyzické strádání v rodině či jinde… Tady je zapotřebí, aby učitelé dali žákům podnět k podpoře postiženého dítěte či mladého člověka, k pomoci a solidaritě s ním (pokud sami žáci či studenti s takovou iniciativou nepřijdou)… Návštěva nemocného spolužáka doma nebo v nemocnici, studijní nebo jiná pomoc postiženému spolužákovi či účinná pomoc jinému postiženému spoluobčanovi, pomoc druhému člověku v každodenních situacích, i spolužákovi v učení – to všechno má velký humánní význam nejen pro soužití školního kolektivu, ale vůbec pro kultivaci charakterů jednotlivců a mezilidských vztahů. Pokud se takové situace nenaskýtají, vytvářejme či zahrajme si je! Stále je kolem nás hodně lidí, kteří potřebují naši pomoc! (Nemocní, zdravotně postižení, chudí, bezdomovci, uprchlíci apod.) S principem respektu k člověku - ať je jakýkoliv, ať je to kdokoliv – souvisí důležitý princip nediskriminace. Týká se jak jednotlivců, tak menších či velkých skupin lidí. Může jít o diskriminaci etnickou, na základě věku, pohlaví (diskriminace žen), diskriminaci zdravotně postižených aj. Věnujte těmto otázkám pozornost v rozhovorech se žáky, nechte je napsat pojednání, esej na to téma! Nelze také opomíjet souvislost respektu k člověku s respektem člověka k přírodě, přírodním bytostem, rostlinám i živočichům. Víme, jak arogantně se někteří lidé, i děti, chovají k živé přírodě (ke stromům, k živočichům, k přírodnímu a životnímu prostředí aj.). Zjišťujeme často, že podobně (bezohledně a arogantně) se chovají k lidem, i k těm nejbližším. Je tu také souvislost s nešetrným, často vandalským chováním k cenným lidským výtvorům. Vzpomeňme si na ničení omítek nesmyslnými nápisy, na ničení hřbitovních aj. symbolů, na ničení bezpečnostních zařízení – třebas jen proto, že jsou ze vzácných kovů a dají se zpeněžit; ono ale takové ničení může mít i tragické následky! Ochrana přírody se neprosazuje jen pro člověka a v zájmu člověka, ale i pro existenci přírody samotné, pro existenci přírodních entit, živých bytostí rostlin i živočichů. Velmi často jsme u dětí a mladých lidí svědky nešetrného, až krutého zacházení s přírodními bytostmi. Braňme tyto bytosti – stejně jako musíme bránit lidské jedince, kteří mají právo na dobrý život! Nejde ale jen o jednotlivé bytosti. Jde též o ochranu a udržování životního prostředí, o zajištění udržitelného rozvoje! Hledejme opravdu účinné způsoby a cesty, jak v tomto smyslu děti a mladé lidi vychovávat, vzdělávat a kultivovat (např. péčí o okolí školy, o prostředí obce, ulice, sídliště apod.). Pro to, aby si lidé vážili sami sebe a sebe navzájem, aby se respektovali, je nezbytná určitá kultivace lidských hodnot a také lidského chování a jednání, kultivace mezilidských vztahů. Jenomže: v porovnání s těmito zásadami i v porovnání se široce rozvíjenou praxí výchovy k lidským právům v některých demokratických zemích jsme my v České republice oné kultivaci hodnot a mezilidských vztahů mnohé dlužni. Uvedu příklad: jak známo, někteří mladí lidé, zejména chlapci, zcela absurdně inklinují k různým formám neonacistického hnutí. Tvrdím, že se v tom projevuje jednak nedostatek dobré demokratické a humánní rodinné výchovy, nedostatek předávání cenných rodinných zkušeností a poznatků, jednak nedostatek dobré, účinné výchovy k lidským právům v našich školách od nejútlejšího věku dětí, přičemž v období puberty, kdy si chlapci a dívky začínají volit svou cestu, je tato výchova přímo naléhavá. Jde o výchovu založenou na velmi důležitých poznatcích a prožitcích z moderních dějin, zejména na poznatcích o hrůzách II. světové války s jejím holocaustem, o němž se stále naše děti nedozvídají to potřebné, co by měly znát a co by měly pochopit: že šlo o strašnou evropskou a světovou tragédii, v níž musíme stále hledat a nacházet historické poučení. Hrozivé nacistické vraždění milionů nevinných lidí (13 milionů obětí v koncentračních táborech, z toho 6 mil. Židů) se musí stát věčným MEMENTEM lidí ve světě, především Evropanů, podobně jako děsivé utrpení v komunistických lágrech sovětských, československých aj. Pokud toto naše děti dostatečně pochopí a s naší pomocí (prostřednictvím různých artefaktů, předaných zkušeností a poznatků) prožijí, nebudou se později tak snadno a lehkomyslně přidávat k fanatickým neonacistickým partám. Ty svádějí na scestí některé slabší či oslabené jedince, vedou je k nepřátelství a útokům vůči cizincům, též k Romům a Židům, a představují morální a politickou hrozbu nejen v českém, ale i celoevropském měřítku. Skvělou příležitostí k předání zmíněné zkušenosti z holocaustu dětem a starším žákům může být působivý dokumentární film Pavla Štingla O zlém snu, založený na vyprávění dívenky, která přežila koncentrační tábor i pochod smrti a byla zachráněna prostými vesničany. Tento film by měl být k dispozici na videokazetách či CD v pedagogických centrech. Výchovu k lidským právům můžeme provádět mnoha způsoby a metodami: od nejrůznějších her, tvůrčích žákovských a občanských aktivit, praktických cvičení, až po živé, diskusní vzdělávání, vycházející ze zkušeností a poznatků novodobých dějin (besedy s pamětníky). Přitom je stále nutno zdůrazňovat: respekt a citlivý přístup, vztah k druhému člověku, vzájemná pomoc, respekt k různým, i odlišným lidem, současně respekt, dobrý vztah k přírodě, přírodním bytostem, živočichům i rostlinám, starost o dobré přírodní a lidské prostředí (starost o čistotu prostředí, péče o přírodu, o uchovávání a zlepšování jejího stavu….) - to všechno by mělo tvořit neoddělitelné součásti našeho života. V zájmu hlubšího pochopení koncepce a principů lidských práv je nezbytné vycházet z poznatků novodobých dějin, a to jak v rámci občanské výchovy, tak při výuce dějepisu, zeměpisu, literatury i dalších předmětů, např. výtvarné a hudební výchovy, cizího jazyka, biologie i matematiky aj. Takto historicky zakotvená humanistická výchova a vzdělávání musí být ovšem živé, musí zahrnovat jak výklad učitele, tak dialog se žáky, různé jejich (i veřejně prospěšné, studijní aj.) aktivity, besedy s lidmi, kteří to či ono prožili, musí zahrnovat jak obrazovou, tak literární a jinou dokumentaci… Musí zachvátit jak rozum, tak city a prožívání… Skvělým příkladem historické a občanské aktivity žáků je dokumentace případů Židů, kteří byli na začátku války deportováni do Terezína a později do nacistických lágrů, odkud většinou nebylo návratu. Projekt, který uskutečňuje Vzdělávací a kulturní středisko Židovského muzea v Praze, nese název Zmizelí sousedé. Pro možnost kontaktu uvádím adresu: Vzdělávací a kulturní středisko ŽM, Maiselova 15. Praha 1, 110 00. http://www.jewishmuseum.cz e-mail: education@jewishmuseum.cz Dokumentaci případů, osudů zmizelých Židů a židovských rodin provádějí na základě výpovědí svědků a na základě zachovaných dokumentů sami žáci, a vytvářejí ze svých písemných záznamů i fotodokumentace alba, která jsou často jediným svědectvím o těchto obětech zrůdného nacizmu v Čechách. Mají proto také obecně poznávací, historický význam. Záštitu tomuto projektu poskytl Václav Havel. A teď stručně k historii lidských práv. Samozřejmě, ideje lidských práv nacházíme už u starověkých, středověkých a pozdějších myslitelů, i v některých skupinových prohlášeních a programech, např. souvisejících se vzpourami sedláků a měšťanů proti feudální moci. Husitské a celé reformační hnutí, hnutí za náboženskou svobodu, bylo spojeno s prosazováním lidských a sociálních práv. Ideje lidských práv a demokracie nacházíme u mnohých humanistů a osvícenců počínaje 16. stoletím. Jejich myšlenky významně ovlivnily veliký zlom mezi feudální a buržoazní epochou dějin. První deklarace lidských práv pocházejí už ze 17. a 18. století. Bylo to Prohlášení práv v anglické revoluci (1649), virginská deklarace v USA, ale zejména Deklarace práv člověka a občana z doby francouzské revoluce (1789), jež významně ovlivnily literu i ducha demokratických ústav a právních řádů, také však demokratické myšlení mnoha a mnoha lidí (vzpomeňme si jen na literární postavu našeho F. L. Věka (Heka) a další činitele našeho národního obrození, na K. H. Borovského, na Tomáše G. Masaryka a další…). Ale skutečný programový rozvoj koncepce, systematické uplatňování principů lidských práv začíná po tragické a hrůzné II. světové válce, která přinesla obrovské lidské ztráty nejenom na frontách, ale i mezi civilním obyvatelstvem, a která přinesla koncentrační tábory, holocaust s jeho ďábelským vyvražďováním milionů lidí. Po této válce si humánně cítící a myslící lidé, především skupina osvícených lidí v OSN (v jejímž čele stála paní Eleanor Rooseweltová), uvědomili, že kromě běžných právních norem a ústav je nezbytné zformulovat morálně právní principy na ochranu lidí a lidských práv, aby se podobné hrůzy už nikdy nemohly opakovat. A byla to především Všeobecná deklarace lidských práv, zformulovaná zmíněnou skupinou, přijatá Valným shromáždění OSN 10. prosince 1948, která obsahovala výčet základních principů lidských práv. (Desátý prosinec proto slavíme jako Den lidských práv.) Tato deklarace se nestala právně relevantním dokumentem jako byly pozdější úmluvy a pakty, formulované a přijaté později na bázi OSN či Rady Evropy. Stala se ale od počátku významným ideovým a morálně právním mezinárodním textem, inspirativním jak pro formulaci ústav a dalších právních norem jednotlivých demokratických států, tak pro formulaci následujících mezinárodních úmluv a paktů, z nichž mnohé jsou už právně platnými dokumenty a k nimž se lze (v signatářských státech) odvolávat, a to i při soudních jednáních. Stala se také ideovým základem pro formulaci československé a české Listiny základních práv a svobod, jež byla a je součástí naší (československé, pak české) Ústavy. --- Pedagogická poznámka: při výkladu principů lidských práv se málo vychází z historických souvislostí, v tomto případě ze souvislosti zmíněné deklarace a dosahu lidské tragedie II. světové války… Žáci a studenti znají většinou data bitev, prostě řečeno: fakticitu tohoto období, málo se ale dovídají o této válce jako o obrovské lidské tragedii, prožité lidmi v mnoha zemích, o smyslu bojů proti nacismu, o příčinách a souvislostech této války… Málo se dovídají a nemají dost působivých zprostředkovaných prožitků z této doby… Potom nemohou chápat ani historické zakotvení a význam principů lidských práv. Poznatky a zkušenosti, obrazová svědectví, literární příběhy je nezbytné žákům dovedným a citlivým způsobem předkládat, vtahovat žáky a studenty do minulých i současných dějů (nejenom válek) - aby lépe pochopili genezi, význam a hloubku principů lidských práv, význam humanity, humánního jednání a chování ve velkých i „malých“ dějinách, tedy i v jejich každodenním životě… Je m.j. vinou mnohých českých učitelů (zdá se, že zvláště těch mladších), že nedovedou žákům a studentům zmíněné zkušenosti a poznatky účinným způsobem předkládat (m.j. proto, že ony děje nejsou součástí jejich osobní a generační zkušenosti), získávat je pro ušlechtilé demokratické myšlenky a zásady… Pak jsme svědky nehorázných projevů neonacismu, skinhedství, politického a jiného terorizmu, vandalství... Jsem přesvědčená, že k těmto projevům nesmíme (my učitelé) zůstávat lhostejní. Musíme o nich se žáky a studenty neustále hovořit. Můj zážitek ze střední odborné školy: před mou besedou se studenty ke mně přistupuje paní učitelka a sděluje mi: „V téhle třídě jsou dva skinhedi, radši si jich nevšímejte.“ Já ale v té situaci naopak spatřuji příležitost. Hovořím o tom, co znamenal nacismus, co to byl holocaust… Zdůrazňuji, že kdyby byl Hitler vyhrál válku, nebyli by tady přítomní žáci, ani já… Nacisté měli v plánu Čechy částečně zničit, částečně vystěhovat daleko na Sibiř, z poddajnější části národa učinit své otroky. Nakonec prohlásím: „Je absurdní, když někdo propaguje či chválí nacismus, a přitom se staví jako veliký český vlastenec (!). Ta absurdita existence neonacistických skupin je u nás stále živá.“ (Moje povídání zabralo. Studenti se sice nepřihlásili hned k diskusi, ale dívali se zvědavě na dotyčné dva spolužáky. Jak mi sdělila paní učitelka, teprve po mém odchodu ze třídy vznikla živá, bouřlivá diskuse.) Jiný příklad do diskuse: není to tak dávno, co při jednom fotbalovém utkání skinhedští fanoušci provolávali souhlas s teroristickým útokem na Ameriku a oslavovali Usámu bin Ládina. Je správné, že tyto projevy jsou prohlašovány za trestné? Je správné, že je trestáno tvrzení o osvětimské lži? A je v těchto případech nutné omezovat právo na svobodu projevu? Jiným ožehavým tématem na mnoha školách je otázka akceptace Romů jako etnické menšiny v naší zemi. Zase: je třeba hovořit se žáky o Romech, o jejich křivolaké historii, obdivuhodné kultuře, o některých jejich, např. řemeslnických a hudebních schopnostech, o jejich dobrých i špatných vlastnostech a stránkách, o jejich kořenech… Velmi působivé je vyprávění z romské historie o tom, že Romové byli uznávanými kováři v době, kdy Evropa čelila nájezdům Turků. Např. v Uhrách byli proslulí svými znalostmi, jak jednoduchými způsoby vyrábět různé kovové nástroje, a to i zbraně. Tu dovednost si přinesli ze své pravlasti: Indie. Pravděpodobně jako „Domové“ patřili k výrazným skupinám protoindické společnosti. Neví se přesně, proč svou vlast opustili a vydali se na pouť světem, která jim přinesla mnohá strádání… Je dobré seznámit žáky s některými partiemi Dějin Romů, např. z pera Bartoloměje Daniela (vyd. Pedagogická fakulta UP v Olomouci v r. 1994). Literárním zážitkem může být vyprávění Eleny Lackové v její knize Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, Praha, Triáda, 1997. Seznamujte své žáky a studenty s romskou kulturou, upozorněte je na písně, hudbu, tanec, literaturu (pohádky), svébytný jazyk schopný literárního projevu, na výtvarné projevy Romů… Přehrajte jim některou cikánskou píseň, např. v podání Idy Kellarové, nebo nahrávku z produkce některé romské či romsko-české kapely! Také o problematice uprchlíků a jiných cizinců u nás musíme se žáky hovořit. Je-li ve třídě žák z uprchlické či jiné cizinecké rodiny, snažme se, aby byl žáky akceptován; řekněme dětem něco o jeho zemi, historii, jazyku, zvyklostech a kultuře té země, i o tom, proč jeho rodina musela svou zem opustit. Není správné chodit kolem malého cizince „po špičkách“, tabuizovat jeho existenci ve třídě a jeho zvláštnosti... Podobné platí o jiných cizincích - žácích a studentech. Věnujme se jim! --- Třicátá a čtyřicátá léta minulého století na evropském kontinentu ukázala, čeho je schopen člověk v rasové, národnostní či třídní nenávisti proti jinému člověku… Nebyly to jen lágry nacistické, ale též lágry sovětské a později československé (i jiné), kde byla bezprecedentním způsobem ponižována důstojnost člověka a ničeny mnohé lidské životy. Je nutné seznamovat žáky a studenty s literárními i filmovými svědectvími těchto dějů (A. Solženicyn: Souostroví Gulag aj.; J. Glazer: Treblinka, slovo jak z dětské říkanky; K. Pecka, Motáky nezvěstnému; skvělý dokumentární film o nenápadném britském hrdinovi Nicholasu Wintonovi: Síla lidskosti; odborná knížka Heleny Petrův: Právní postavení židů v Protektorátu Čechy a Morava aj.). Období II. světové války je pro naše žáky a studenty už doba dost vzdálená… Časově bližší jsou děje občanské války v bývalé Jugoslávii… V každém případě jsou války negací koncepce a principů lidských práv, jejich popřením… Tím spíše je nutné přiblížit žákům zkušenosti a poznatky těchto válek, vysvětlit jim jejich zdroje a příčiny, vtáhnout je prostřednictvím vyprávění, četby, filmů, obrazů aj. do těch dějů, příběhů, osudů…. Je nutné rozvíjet, pěstovat různými způsoby a metodami výchovu k lidským právům, vzdělávání v nich. Jde totiž současně i o kultivaci humánní a humanistické morálky, jde o etickou výchovu, po které tak často voláme! Upřesněme si ale, co jsou to vlastně lidská práva? Když se mě na to někdo zeptá, odpovím: jsou to přirozenoprávní a posléze morálně právní principy, které si lidé v průběhu dějin utvářeli a formulovali během nabývání různých zkušeností a poznatků ze vzájemného soužití, zejména pak v konfliktech a bojích s usurpující mocí, na cestě za humánní a demokratickou společností. Když položíte tuhle otázku starším žákům, nejsou většinou s to na ni odpovědět. Zpravidla uvádějí jednotlivá práva: právo na život, právo na informace, právo na zdravotní péči apod. I z důvodů logických (pokud jde o schopnost definovat jevy) je dobré dovést je k uvedené či jiné, třeba stručnější zobecňující definici. K pojmu „přirozenoprávní“ a „přirozená práva“: lidská práva jsou odvozena od přirozených práv. Za ně považujeme kvalitativní nároky živoucího tvora na jedinečný život. Jde v původní podobě o nároky na život a na určité kvality života, které zpočátku nebylo třeba formulovat. Byly ale lidmi už v dávných dobách různými způsoby hájeny a prosazovány. Tyto nároky plynou ze samotné podstaty života a týkají se všech živých tvorů. V koncepci lidských práv (jako později formulovaných morálně právních principů) je proto základním právem: právo na život. Zde je také odpověď na otázku: kde bere člověk právo na to ´mít práva´? Nemají je i jiné živé bytosti? (To je velmi atraktivní otázka pro přemýšlivé mladé lidi.) Odpověď zní: Člověk má svá práva, protože je schopen je formulovat, uvědomovat si je a učinit je součástí své morálky. Tím spíše má ale povinnost a odpovědnost chránit život a práva jiných živých tvorů. A teď - které mezinárodní úmluvy a pakty (s přesně formulovanými morálně právními zásadami) následovaly po vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv? Uvedu jen některé: Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia (1950) Úmluva o právním postavení uprchlíků (1951) a násled. Protokol Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1984) Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979) Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1966) Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966) Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966) Úmluva o právech dítěte (1989) Tyto a další úmluvy byly a jsou úmluvy přijaté na bázi OSN. Kromě toho existují úmluvy sjednané a přijaté na bázi Rady Evropy, např.: - Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950; přijatá ČSFR v r. 1991, pak platná jako právně relevantní úmluva i v ČR, velmi významná. Na jejím základě se lze po vyčerpání všech domácích soudních instancí, za pomoci zkušeného právníka, odvolat k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku), - Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (1995 – později přijatá a nyní platná i v ČR), - Evropská sociální charta (1966 - též přijatá a platná v ČR), - Charta menšinových jazyků (1992 - dosud v ČR nepřijatá; přijatá v SR), - Úmluva o lidských právech a biomedicíně (2000, v ČR ratifikovaná 2001), týkající se právní ochrany při používání nových metod a postupů v biologii a medicíně, ale také se týkající informovanosti pacientů, práv pacientů apod. Jen stručně k citovaným dvěma (významným!) mezinárodním paktům OSN (viz výše). Jsou vlastně rozpracováním Všeobecné deklarace lidských práv a váží se úzce k naší moderní historii. Na tyto pakty totiž v roce 1977 navázala známá občanská iniciativa Charta 77 (původně to bylo 242, později téměř 1800 kritických čs. občanů), aby svým Prohlášením Charty 77 upozornila čs. komunistickou vládu, že v atmosféře mezinárodního politického tání – po velké helsinské konferenci z r. 1975 (KBSE) – tyto pakty v roce 1976 přijala a ratifikovala, má tedy povinnost je plnit a vtělit do československého právního řádu. Co následovalo, mnozí z vás vědí: byla to tvrdá persekuce signatářů a stoupenců tohoto hnutí. Navzdory tomu ale Charta pokračovala ve svém úsilí, vydala více než 500 obsáhlých dokumentů rozebírajících situaci v tehdejším Československu. Také historii Charty 77 a důvody, příčiny jejího vzniku mnozí naši žáci a studenti neznají; nevědí, co se u nás dělo po sovětské invazi, jak tvrdě byla porušována a oklešťována lidská a občanská práva mnohých lidí v letech 70. a 80. Nutno je s touto významnou etapou života naší země seznámit! Že za názory a postoje byli mnozí lidé vyhazováni ze zaměstnání (bylo jich téměř půl milionu!), mnohé děti a mladí lidé (více než 500 tisíc) ztratili právo studovat na středních a vysokých školách, protože sami, anebo jejich rodiče projevili svobodně svůj politický názor nebo se podíleli na reformě politického a společenského života v 60. letech… Že za své názory a jejich šíření byli mnozí lidé vězněni! Že mnozí lidé nemohli svobodně cestovat, přijímat informace, svobodně projevovat své názory, že tu byla odsuzována tzv. závadová a zakázaná literatura, za jejíž rozepisování a šíření byli lidé trestáni vězněním, že nemohly vycházet knihy zakázaných autorů, a to i odborné knihy, že mnohé knihy byly vyřazeny z knihoven, že byla rušena nakladatelství i redakce časopisů, že byly okleštěny náboženské svobody atd.… To všechno by i dnešní děti a mladí lidé měli vědět! Je to naše velká historická zkušenost, a její znalost, pochopení je m.j. otázkou důležité generační kontinuity a generačního porozumění! Kdo nezná minulost (zejména nedávnou), nemůže se orientovat v současnosti, a nemůže dobře stavět budoucnost! Jeden významný myslitel řekl: „Národ, který nezná svou vlastní minulost, si ji bude muset zopakovat.“ Ještě pokud jde o ty principy lidských práv, zakotvené v mezinárodních úmluvách a v naší ústavní Listině základních práv… Jak je dětem prezentovat? Rozhodně ne biflováním! Osvědčuje se např., aby si děti vybraly ze seznamu nebo k hromádky popsaných lístků jeden princip, jedno právo, a zkusily je nakreslit, vyjádřit výtvarně nebo napsáním příběhu… A pak je nezbytné jejich výtvory zhodnotit, popovídat si o nich… I o těch principech – co znamenají v konkrétním životě… Řada článků úmluv o lidských právech se týká též ochrany životního a přírodního prostředí. Vyhledejte je, soustřeďte se na ně, na jejich výklad, na to, co znamenají pro každého z nás! Zastavme se ale u Úmluvy o právech dítěte (OSN, 1989). Tato úmluva vychází z optimistického názoru na vývoj a výchovu člověka, přičemž bere v úvahu jejich četná negativa, nebezpečí a ohrožení samotným lidským prostředím (špatné rodiny, party...) a jeho zly, jako je válka, kruté zacházení zlých lidí, chybná a škodlivá rodinná výchova, zneužívání, zanedbávání, týrání, drogové nebezpečí aj. Mějme na paměti, že základní ideou, principem této úmluvy je nejlepší zájem dítěte a jeho blaho. (Týká se lidského a celkově životního prostředí dítěte.) Ne vždy je tento princip respektován v sociální práci a péči, ve výchovné a vzdělávací práci, v policejní práci, v soudnictví apod. A ne vždy se o uplatnění tohoto principu snadno rozhoduje, např. při rozvodových přích anebo při umisťování dětí do kolektivních sociálních a výchovných zařízení. Dnes už se začínají uplatňovat nové formy náhradní péče, a to péče rodinné, existují nestátní organizace, které umožňují zprostředkování dětí bez rodičů nebo dětí z problémových a rozpadlých rodin, do dobrých rodin, které o ně projeví zájem… Existují také nestátní organizace, usilující o sanaci, zlepšení narušeného rodinného prostředí a vztahů, a tím o ponechání dítěte v původní rodině. Náš sociální systém zatím v malé míře uplatňuje moderní metody a postupy sociální pomoci. Úmluva chápe věk dítěte v rozmezí 0-18 let. (To koliduje s tradičním členěním na děti, nezletilé, mladistvé apod.) Principy Úmluvy jsou u nás i v jiných zemích porušovány v mnohých směrech, i v situacích, kdy si to vůbec neuvědomujeme. Ve výchovné a vzdělávací práci je to např. potlačování názorů dětí, což se často projevuje i v ignorování alternativních vzdělávacích přístupů a v setrvávání na nevhodných, zastaralých přístupech, spjatých s přílišnou dominancí učitele, s příliš jednostranným poučováním, naléváním vědomostí do hlav (princip trychtýře) a s nedostatečnou aktivitou, aktivizací dětí, s nedostatečným respektováním jejich zkušeností, názorů, poznatků… Příklady z praxe: (1) žák, zabývající se intenzivně historií, se čile hlásí, když učitel vypráví o třicetileté válce… Žák uvádí své poznatky, které nikdo ze třídy nezná, ani učiteli nejsou známy. Učitel žáka okřikne, aby nezdržoval a nechal si svoje dovětky pro sebe… místo aby ho ocenil a vyzval, že by si mohl připravit referát na některou z příštích hodin. (2) Žákyně dobře ovládající anglickou konverzaci, protože byla u příbuzných v Anglii, používá v řeči zkrácených tvarů, jako I´ve, I´m aj. Učitelka ji okřikne, aby mluvila pořádně, jak se to učili. Žákyně se zeptá: „Ale paní učitelko, není to přece nesprávné…“ Učitelka na to: „Tak ty nejseš jenom nafoukaná, ale taky drzá!“ Myslím, že jde o typický případ ponížení žákyně, popření její individuality, jejích znalostí, jejího sebevědomí… (a též arogance učitelky…). Proti těmto negativním příkladům nacházíme samozřejmě mnohé skvělé příklady a postupy výchovné a vzdělávací práce, jež kladou důraz na aktivní účast žáků, např. ve waldorfských, přírodních aj. školách, také samozřejmě v mnoha dobrých základních i středních školách a jejich třídách… Ale dále k Úmluvě… Úmluva má celkem 40 obsahově relevantních článků, další jsou procedurální. Státy, které se zavázaly k dodržování a plnění Úmluvy (ratifikací), musí v určitých časových intervalech předkládat zprávy Výboru pro práva dítěte OSN. Souběžně podávají obdobné zprávy seskupení nevládních organizací; ty bývají kritičtější. Obě zprávy z toho kterého státu pak příslušný výbor OSN projednává a hodnotí. Co je významné pokud jde o Úmluvu a málo se to zdůrazňuje: jednotlivé články jsou většinou formulovány jako odpovědnosti a povinnosti státu. (Ne vždy je to příznivě přijímáno ultraliberálními politickými proudy… Někteří katolicky orientovaní politikové a aktivisté zase nesouhlasí s liberálním pojetím postavení dítěte, žádají jeho bezvýhradnou podřízenost a poslušnost… snad i nehodným rodičům…) Tady se střetávají práva a odpovědnosti dítěte i člověka. To jsou ale přece už zmíněné dvě stránky postavení člověka ve světě! Odpovědnosti a povinnosti má přece každý z nás! A má je i stát. Všimněme si: většina článků začíná slovy „Stát zajistí…, stát vynaloží veškeré úsilí, aby…“ a podobnými formulacemi. Rozumí se samozřejmě zajištění prostřednictvím určitých institucí a organizací, také škol… S politováním nutno konstatovat, že mnohé státy ve své praxi hrubě porušují práva dětí, např. když dopouštějí jejich verbování do armád, jejich živoření a strádání, zanedbávání zdravotní péče o ně, obchod s dětmi, jejich zneužívání apod. Stěží bychom mohli teď probrat všech 40 článků Úmluvy. Soustřeďte se - při svém pozorném studiu hlavně na ty, které se týkají výchovné práce a konkrétních životních situací dětí ve škole, doma, v životě žákovského či studentského kolektivu… Všímejte si interakce a chování svých žáků, chvalte jejich dobré stránky a výkony, povzbuzujte a podněcujte je! Odsuzujte a trestejte šikanu!… (Dělejte si poznámky při podrobném studiu Úmluvy a hlavně: přemýšlejte, jak o ní se žáky nebo studenty debatovat, co z ní zdůrazňovat a vyvozovat…) Úmluva o právech dítěte je významný textem pro morální kultivaci a výchovu dětí a mladých lidí, po nichž tak často voláme! Je také dobrým textem pro sebereflexi našeho chování a počínání…, též pro utváření humánního a demokratického klimatu ve škole. Podobně jako v případě Úmluvy o právech dítěte, i v případech dalších (státem) přijatých mezinárodních úmluv a paktů musí stát podávat příslušným mezinárodním orgánům (OSN, RE aj.) obsáhlé zprávy o jejich naplňování. To je velmi náročná a odpovědná (analytická a současně syntetická) práce. Zabývá se jí u nás Rada pro lidská práva a vládní zmocněnec pro lidská práva (v současné době dr. Jan Jařab), který je zároveň předsedou Rady. V Radě působí zástupci jednotlivých resortů, ale i zástupci občanské veřejnosti, zejména občanských organizací. Rada projednává též problémy porušování či nedodržování (nenaplňování) lidských a občanských práv v současné společenské praxi a jejích jednotlivých oblastech (např.: problémy násilí na ženách, dětech či jiných skupinách obyvatel, postavení cizinců v ČR, otázky státního občanství, porušování práva na shromažďování aj.), upozorňuje na ně příslušné orgány a instituce, každoročně vydává Zprávu o stavu lidských práv v ČR. Pak je tu ještě veřejný ochránce práv neboli ombudsman (švédské slovo), který vyřizuje stížnosti občanů na konání či nekonání státní správy a některých dalších úřadů. Za dobu své krátké existence již vyřídil spoustu žádostí a stížností, pomohl mnoha lidem domoci se jejich práv. Na posuzování a monitorování situace lidských práv v ČR se významně podílejí i některé nestátní neziskové organizace, např. Český helsinský výbor, Amnesty International, Bílý kruh bezpečí, Gender Studies, Poradna pro uprchlíky, Nadace Naše dítě aj. Můžete se na nich podílet i Vy, např. sledováním života dětí, žáků, studentů z hlediska ochrany či porušování jejich práv. A také Vy můžete inspirovat své žáky a studenty k ušlechtilým činům, k chápání a naplňování principů lidských práv v každodenním životě, případně k účasti v občanských, sociálních, lidskoprávních, humanitárních, ekologických a jiných ušlechtilých aktivitách. V Praze dne 12. října 2003 PhDr. Libuše Šilhánová, Csc. (bývalá mluvčí Charty 77) členka předsednictva ČHV Český helsinský výbor Jelení 5 Praha 1 118 00 e-mail: sekr@helcom.cz Na následující internetové adrese Českého helsinského výboru můžete najít texty mezinárodních úmluv a další informace o lidských právech. http://www.helcom.cz