* Kontinuum vývoje postojů společnosti k osobám s mentálním postižením: Ø Společnost bez mentálně postižených Ø Mentálně postižení mimo společnost Ø Mentálně postižení vedle intaktních Ø Mentálně postižení mezi intaktními Ø Mentálně postižení spolu s intaktními Antická společnost Ø První doložený koncept duševní poruchy v literatuře je deprese popsaná v lékařském dokumentu tzv. Eberova papyru 1900 před Kristem. Ø První preventivní opatření (duševních poruch) známe již z r. 800 př. Kr. jako tzv. opatření Lykurgovo, který věděl, že požívání lihovin má neblahý vliv na potomstvo, zejména na jeho duševní vývoj. Ø Zakazoval proto požívati vína v den sňatku, předpokládaje, že v ten den docházívá k početí (Zeman 1939). Ø Zmínky o mentálním postižení (dle dřívější terminologie o slabomyslnosti) můžeme objevit už v Platonových a Aristotelových spisech. Ø V té době vzbudila slabomyslnost pozornost i u lékařských autorit (Hippokrates a Galenos). Ø Hippokrates dokazoval, že MP vzniká z poruch mozku, pozdější stoikové i epikurejci si zase všímali vztahů mezi jedincem a společností Ø Galén (lékař) definoval i symptomatické psychické poruchy, ve funkci osobního lékaře Marka Aurelia a jeho slabomyslného syna odlišoval slabomyslnost vrozenou od získané Ø za převažující postoj této doby je uváděno usmrcování defektních. Římané topili tyto děti v řece Tibeře, Řekové ve Spartě je vrhali dolů ze spartských skal. Ø Seneka- Oddělit špatné od dobrého. Ø Jako problematický byl vnímán až jedinec s hlubším stupněm MR, popř. V kombinaci se smyslovými či somatickými vadami nebo šílenci (duševně postižení) Ø Na počátku druhého století po Kristu bylo obvyklou praktikou prodávat děti s postižením kočovným společnostem pro zábavné účely a pro pobavení. Středověk Ø postoje byly ovlivněny náboženskými názory Ø ambivalentní postoj na jedné straně byli slabomyslní považování– „boží děti“ na něž shlédl bůh, na druhé straně zplozenci ďáblovi - „ďáblovy děti“). Ø již od raného středověku vznikají klášterní hospitály jakožto útulky pro staré, nemohoucí či duševně nemocné osoby. Ø došlo také k prvním pokusům charitativní péče o slabomyslné (rozvoj nalezinců). Ø postoje byly ovlivněny náboženskými názory Ø ambivalentní postoj na jedné straně byli slabomyslní považování– „boží děti“ na něž shlédl bůh, na druhé straně zplozenci ďáblovi - „ďáblovy děti“). Ø již od raného středověku vznikají klášterní hospitály jakožto útulky pro staré, nemohoucí či duševně nemocné osoby. Ø došlo také k prvním pokusům charitativní péče o slabomyslné (rozvoj nalezinců). Ø podivný středověký institut pro DP – lodě bláznů- naložené blázny plují od města k městu, města se zbavovali nepohodlného nákladu a byly i dopravními prostředky směřujícími k terapeutickým cílům – do poutních míst Ø svobodně organizovaná komunita duševně postižených v belgické vesnici Gheel poblíž Antverp kde se z poutního místa stalo místo vyhrazení, posvátná země, kde se mělo šílenství dočkat svého vysvobození, 4/5 obyvatel jsou blázni těšící se bez potíží stejné svobodě jako zdraví občané, zdravá strava, čistý vzduch, naprostá svoboda, v tom spočívá celá jejich léčba a většina z nich se do roka skutečně uzdraví Renesance Ø první klasifikace duševních poruch (poruchy intelektu jsou odděleny od ostatních duševních poruch - Felix Platter – Pojednání o nemocích ducha Ø Petr Jordan Z Mohuče vydal r. 1543 knihu „Laienbuch“, která určuje způsob, „jak učiti děti nedostatečného rozumu“. Ø J. A. Komenský hájil nutnost vzdělávat děti bez ohledu na typ a stupeň jejich postižení. Ø …od učení moudrosti a vzdělávání ducha nesmí být nikdo vyjímán, neřku-li vzdalován… Není tedy nikoho, komu by moudrost nebyla potřebná, i když jeden je postaven na vyšší stupeň než druhý, nikdo nesmí být zanedbáván zcela…(J. A. Komenský – Pampaedie aneb Vševýchova) Ø Didaktika - první spec. ped. klasifikace žáků z hlediska typologie Ø popis a metodické pokyny jak učit žáky s lehkým a hlubším stupněm MR (přizpůsobit učivo žákovu nadání, individuální přístup, přiměřenost, názornost a konkrétnost, ve středu zájmu není učivo, nýbrž žák) Období po Velké francouzské revoluci Ø FILIP PINEL (zakladatel moderní psychiatrie) Ø sejmul duševně postiženým jejich okovy a to jak obrazně tak i fakticky Ø represi pozvolna nahrazuje léčbou založenou na morální akci (dnešní ergoterapie, popř. gardenterapie). Ø dílo: Lékařsko – filozofické pojednání o mentálním odcizení čili o mánii Ø na slabomyslnost se díval jako na afektivní a rozumovou retardaci a to vrozenou či získanou Ø rozlišoval čtyři stupně Ø 1. stav blízký zvířeti Ø 2. stav, kdy jsou některé pojmy a potřeby zachovány Ø 3. hloupost, tj. stav, kdy je na nižší úrovni zachována řeč a rozum, Ø 4. imbecilita – stav s postupným úbytkem rozumových schopností (tj. demence) Ø JEAN ETIENNE DOMINIQUE ESQUIROL (Pinelův žák) Ø jako první vymezil idiocii jako stav (nikoli nemoc) charakterizovaný vrozeným a trvalým nedostatkem rozumových schopností Ø pod pojmem imbecilita chápal lehčí formu slabomyslnosti Ø nejmírnější formu nazval rozumové opoždění Ø Prvním v odborné literatuře popsaným psychopedickým experimentem byla kauza Divocha z Aveyronu z počátku 19 st. - případ dvanáctiletého Viktora, který byl nalezen ve francouzských horách. Ø Svůj dosavadní život žil Viktor v okolních lesích divokým životem bez většího kontaktu s lidskou civilizací. Ø Po zadržení byl Viktor předán do ústavu pro hluchoněmé, ve kterém byl od roku 1800 ředitelem Jean Itard, který se dostal do kontroverze se svým kolegou Pinelem. Ø Pinel prohlásil Viktora za nevyléčitelného idiota s nulovou perspektivou, zatímco Itard se domníval, že nejde o idiota, nýbrž o zdivočelé dítě. Itard vypracoval rozsáhlý vzdělávací a výchovný program. Ukázalo se, že Viktor dokázal za pět let intenzivního tréninku udělat jisté pokroky i když pod očekávání Itarda (STMR). Ø Dokázal ale, že i MP jedince lze spec. metodikou dále rozvíjet. Ø Dochází k otevření prvních institucí specializovaných na výchovu postižených dětí i dospělých. Ø EDUARD SEGUIN (lékař) Ø 1841 otevírá v Paříži první školu pro slabomyslné Ø vyvinul komplexní systém výchovy a vzdělávání pro osoby s postižením intelektu a zasloužil se tak o rozvoj psychopedie („otec, zakladatel“ psychopedie a systematické péče o slabomyslné v Evropě i ve Spojených státech) Ø dílo: Pojednání o morálce, hygieně a výchově idiotů a ostatních postižených dětí, Idiocie a její léčení fyziologickou metodou. Ø rozpracovává systém výchovy slabomyslných jedinců postavený na tzv. Seguinově triádě: Ø 1. výchova činnosti (rozvoj motoriky, analyzátorů, senzomotoriky) Ø 2. výchově k myšlení (trivium) Ø 3. výchově vůle (schopnost ovládnout své instinkty) Ø společně s Itardem je pokládán za zakladatele kurativní – léčebné pedagogiky Ø zakládal fyziologické školy pro slabomyslné, kromě výuky trivia byl kladen důraz na rozvoj sebeobsluhy, pracovní a estetickou výchovu Ø věnoval se i diagnostice (Seguinova destička) Alternativní pedagogika Ø MUDr. OVID DECROLY Ø inicioval v Belgii vznik diagnostických tříd pro slabomyslné žáky Ø vypracoval pro ně systém senzomotorických cvičení (překonal mechanistické pojetí Itadrda, Seguina, Montessoriové…) Ø 1901 založil ústav pro slaboduché v Bruselu Ø MARIE MONTESSORI (lékařka) Ø pracovala s MP, poznatky využila pro koncipování předškolní výchovy dětí Ø HELEN PARHURSTOVÁ (americká lékařka) Ø Daltonský plán vznikl původně pro potřeby newyorské školy pro „mrzáčky“. Ø DR. WASHBURN Ø koncipoval Winetskou soustavu na základě poznatků psychologické kliniky pro „úchylné žáky“ ve Winnetce Ø Až Školní řád z roku 1905 umožnil zřizovat zvláštní pomocné či podpůrné třídy (kromě smyslově postižených) i méně nadané děti. České země Ø Lékař KAREL SLAVOJ AMERLING (1807–1884) Ø proslavila ho především jeho rozsáhlá publikační činnost v rámci přírodních věd, jenž byly jeho obrovskou vášní a později impulsem ke studiu medicíny Ø necelých dvacet let působil, jako ředitel české hlavní školy v Praze a poté odešel do výslužby Ø roku 1871 byl v Praze založen první ústav pro idioty Spolkem paní sv. Anny, ve kterém Amerling zastával funkci ředitele Ø na počátku zahájení činnosti v něm bylo umístěno deset slabomyslných dětí. Ústav byl na počátku svého fungování umístěn na Hradčany do šternberského paláce. Po celých 27 letech samostatného a bezchybného provozu, byl ústav na počest předsedkyně spolku paní sv. Anny pojmenován jako Ernestinum. Ø pro slabomyslné jedince chtěl zajistit jen nejzákladnější vzdělání s důrazem především na názorné vyučování a výcvik zručnosti. Ruční práce jako jsou například košíkářství, natěračství nebo kartáčnictví včetně zemědělských prací, také zavedl do výukového proudu svého ústavu. Ø do ústavu pro slabomyslné byly umisťovány především děti a nezletilí jedinci vyžadující zvláštní péči a jednalo se o první zařízení tohoto druhu v Evropě Ø v roce 1874 bylo v ústavu umístěno 54 chovanců, byli rozděleni především podle stáří, místa původu, sociálního původu a náboženského vyznání Ø Amerling se nechal inspirovat ústavy v Belgii, kde praktikovali pro nás atypickou formu výchovy, tzv. ghell. Jednalo se o uměle vytvořenou rodinu vychovávající na venkově několik duševně opožděných dětí. Ø V ústavu byl zaveden pevný životní režim. Režim dne rozlišuje 8 hodin spánku, 8 hodin přípravy a odpočinku a 8 hodin práce a učení. Budíček byl v 6 hodin, chovanci byli probouzeni písněmi v určitém pořadí, protože probouzení má být příjemné. Každý den v týdnu měl specifický druh zaměstnání. Obsah vyučování byl zaměřen na získání základních životních informací (potraviny, nákup, ošacení, ochrana zdraví, hygiena Ø V rámci své lékařské praxe se Amerling věnoval především studiu tělesných deformit slabomyslných a ze studia jejich zubů, nehtů, vlasů sestavoval velice podrobné a nad míru obsáhlé chorobopisy. Ø FRANTIŠEK ČÁDA (univerzitní profesor) Ø univerzitní profesor, jenž je známý zejména uspořádáním tří sjezdů pro péči o slabomyslné a školství pomocné. První sjezd měl svou premiéru v Praze roku 1909, další proběhl v Brně roku 1911 a poslední sjezd byl uspořádán o dva roky později ve Slezské Ostravě (1913). Ø hlavním cílem těchto sjezdů bylo především zdůraznit a vyzdvihnout spolupráci lékaře, učitele i právníka, jenž je při řešení budoucnosti těchto osob bezesporu nutná, důležitá a samozřejmě nepostradatelná. Ø sjezdy také širokou laickou veřejnost informovaly o významu systému pomocného školství v našich zemích. Ø hlavním centrem vědeckého výzkumu dětí byl český pedologický ústav v Praze, založený z kraje roku 1910. Ø byl často označován titulem otec české pedopsychologie a společně s Františkem Bílým založil časopis „Ochrana mládeže“ Ø Čáda na všech svých přednáškách hovořil především o nutnosti zajištění lékaře do škol, evidence žáků, zřizování útulků a pokračovacích pomocných škol pro slabomyslné chovance. Ø díky Čádovým sjezdům, které sklidili obrovský úspěch začaly vznikat další pomocné třídy a rapidně se zvýšil zájem učitelů o výuku těchto jedinců. Ø MUDr. KAREL HERFORT (1871–1940) Ø od roku 1902 působil Karel Herfort jako ústavní lékař a ředitel v Ernestinu. Ø univerzitní profesor, který byl dlouholetým ředitelem Pedologického ústavu hlavního města Prahy a také předseda Spolku pro péči o slabomyslné. Ø v Ernestinu zavedl výuku ručních prací a nápravného tělocviku. Ø díky jeho snaze o zlepšení celkového fungování ústavu se zavedlo přesnější třídění všech chovanců, individualizace výchovně vzdělávacího procesu, velký důraz byl také kladen na odstraňování řečových vad a především na rozvoj jemné (ruční práce) i hrubé motoriky (tělesná výchova). Ø Jeho velký přínos do ústavní péče se týkal zavedení osobních archů a podrobných lékařských chorobopisů. Ø za jeho nejrozsáhlejší a životní dílo lze považovat práci „Rodokmeny slabomyslných“. Ø Tato odborná literatura pojednává o rodokmenech chovanců umístěných v Ernestinu. Ø První díl Rodokmenů obsahuje příklady familiární slabomyslnosti, syndaktylie (vrozený srůst prstů na končetinách) a incestu. Ø Druhý díl popisuje případy gigantismu, kretenismu a infantilismu. Ø Třetí díl pojednává o mongolismu Ø Čtvrtý díl se zmiňuje o epilepsii a spasmofilii, což znamená náklonnost ke křečím. Ø proslavil se také tím, že pedagogický sbor pomocných škol podrobně seznamoval s vědeckými poznatky získanými studiem v oboru pedopatologie. Ø od roku 1922 působil jako předseda Spolku pro péči o slabomyslné, který v té době vydával časopis Úchylná mládež. Ø Zasloužil se především o zdůraznění a další šíření tolik potřebné těsné spolupráce mezi pedagogem, sociálním pracovníkem a lékařem při výchově a vzdělávání slabomyslného jedince.