Kázeň a ukázněnost jako společenské a pedagogické jevy

1.K individuálním a společenským souvislostem kázně

2.Definice kázně,druhy kázně,funkce kázně

3.Aspekty školní kázně.Příčiny neukázněného chování žáků

4.Prostředky výchovy k ukázněnosti


Literatura:

Bendl,S. Školní kázeň. Praha: ISV, 2001.

Cangelosi,J.S. Strategie řízení třídy.Praha:Portál,1995.

Vališová,A. Asertivita v rodině ve škole. Praha:HaH,1999.

Uher,J. Problém kázně.Praha: 1924.


                                                                                 Kázeň –
společenský jev spočívající v dodržování stanovených nebo dobrovolně přijatých norem.


Norma představuje řád (zákon, nařízení, pravidlo, pokyn…), který zabezpečuje podmínky pro existenci
jedince, sociálních skupin a fungování společnosti.


S limity (normami) zavazujícími člověka

k určitým způsobům chování a jednání souvisí jeho svoboda.











·    Každá míra svobody vždy byla a je

spojena s jistou mírou odpovědnosti

a povinnosti, tedy i norem, které je

vyjadřují.

·    Jedním z cílů demokratické společnosti

je vychovat člověka svobodného,

který zároveň přiznává totéž právo ostatním.





Regulačními činiteli, které se uplatňují v souvislosti

s kázní, jsou například:


1.      Kulturní tradice (vzor, model chování atd.)

2.      Systémy požadavků, příkazů, zákazů a pravidel

     spojených se společenskou kontrolou- včetně

     veřejného mínění.

   3. Sebekontrola (spojená s cílevědomou seberegulací,

     včetně působení svědomí).


To vše usnadňuje jednak adaptaci jedince k danému

prostředí, ale také zahrnuje rozvoj jeho aktivity,

samostatnosti a tvořivosti.



Druhy kázně -  (podle specifičnosti sociálních oblastí):


občanská, vojenská, školní, rodinná, sportovní, pracovní,dopravní atd.


Podle pedagogicko – psychologických kritérií – (schematické dvojice) :


vynucená a uvědomělá, vnější a vnitřní, autoritativní

a demokratická, formální a neformální.



Funkce kázně z edukačního hlediska


a)     didaktická: pomáhá v procesu učení (osvojování   poznatků, získávání dovedností, podporování
intelektuálního vývoje, sociálních kontaktů, citových vztahů aj.)

b)     výchovná:  pomáhá v procesu sebevýchovy (hlavně se zřetelem k cílevědomému jednání,
sebeutváření

sebeuplatnění),

c)   sociální: umožňuje a zvyšuje úspěchy společných aktivit (dodržování norem usnadňuje
koordinaci, sebeovládání,  a tak násobí schopnost a výkon jednotlivce i skupiny), zabezpečuje
postavení člověka v dané sociální skupině.


„Petyho most“

In Petty Geoffrey. Moderní vyučování. Portál: Praha 1996, str. 81)

chaos                                                        pořádek



















         - efektivní  -    organiz.   -    dobré    -    kázeň

          vyučování    schopnosti     vztahy


Některé příčiny nedostatků v rodiné a školní výchově,

které ovlivňují ukázněnost dětí



V rodinné výchově:

-       nejednotnost  rodičů v názorech i v jednání ve vztahu k dítěti (v základních otázkách),

-       narušené rodinné vztahy,

-       absence adekvátní edukační strategie pro dítě,

-       malá – žádná – velká náročnost na výkon dítěte,

-       zanedbávání péče o dítě,

-       hýčkání dítěte,

-       přísný režim, zastrašování, tělesné tresty,

-       nepřátelský postoj rodiny ke škole, k určité sociální skupině, která je blízká dítěti aj.



Ve školní výchově

-       režim školy, který z různých hledisek (individuální zvláštnosti žáků, materiální vybavení
školy,  sociální složení tříd aj.) neodpovídá reálným možnostem a podporuje nekázeň,

-       neodborné a nevhodné metody a projevy učitelů,

-       neúměrné požadavky na pracovní výkon žáků,

-       autoritativní postoje edukátorů,

-       izolování školy od osobních perspektiv žáků, od praktického života, společenských potřeb
apod.







Vytváření žádoucího rodinného a školního prostředí, účelná organizace a přátelské, důvěryplné
vztahy, které žáka neprovokují k lhostejnosti, pasivitě nebo dokonce k negaci, je daleko účinnější
nežli všechny pokusy a snahy donutit je k poslušnosti, k respektování dané normy.






Závěr: Každý výchovný konflikt by měl být řešen po analýze


a)      osobnosti žáka (individuální zvláštnosti, vztah k lidem, rodinné zázemí, vztah ke škole a
vzdělávání)

b)     celého případu, v němž byla norma porušena (hledat a najít motiv činu, možné souvislosti
k jiným lidem, znát, jak je žák hodnocen třídou, kamarády, jinými učiteli…),

c)      předpokladů možného postihu, trestu a jeho možných očekávaných následků (i při stejném
provinění nelze na každého uplatnit stejný postih, právě vzhledem k rozdílům v osobnostech dětí,
k jejich sociální situaci atd.).